Propast : kapitola 2

2 Kapitola

 

Hrabě se vrátil.

„Dal jsem své ženě ten nápoj,“ začal váhavě. „Také jsem nakázal služebnictvu, že nás nemají rušit. Máte pravdu ohledně Henriettina citového rozpoložení. Pravděpodobně by mluvila příliš rychle a příliš nahlas o věcech, o kterých je lépe mlčet. Přinesl jsem tuhle hračku, kterou můj syn vždycky choval v náručí, když spal. Všechno ostatní je vyprané.“

Sol si vzala měkkou hadrovou panenku. „Je vyrobená z látky. To bude stačit. Mohu se posadit?“

„Ale jistě. Prosím, odpusťte mi mou nezdvořilost.“

Sol se posadila a pokračovala: „Teď vás musím požádat, abyste byli úplně zticha.“

V pokoji nastalo ticho jako v hrobě. Nebyl slyšet ani žádný hluk z ulice. Oba muži nehybně stáli po dobu, která jim připadala jako věčnost, zatímco Sol se zavřenýma očima seděla naprosto klidně s panenkou u tváře.

Nakonec bezvýrazným hlasem, skoro šeptem, řekla: „Tma – zima – málo místa.“

Hrabě se chtěl zeptat: „Je naživu?“ ale pak se ovládl.

„Spí,“ prohlásila Sol normálním hlasem. „Nebo je možná v bezvědomí, to nedokážu říct. Cítím strach a samotu, které už pominuly. V tuhle chvíli necítí nic.“

Ach, dobrý Bože, pomyslel si hrabě Strahlenhelm a hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Bylo pro něj těžké všemu uvěřit. Tahle žena, kterou by měl odsoudit za čarodějnictví, mu přinesla naději v jeho zoufalé situaci. Co by měl udělat? Nic! – Teď je především otec a jeho povolání s tím nemá nic společného. V mžiku přestalo existovat.

Stále se mu ve skrytu duše vracela myšlenka, která trýznila jeho svědomí. Co všechny ty ostatní vědmy, které odsoudil bez slitování a dovolávaje se nejpřísnějšího trestu?

Sol mluvila, spíš pro sebe, ale chtěla od nich ujištění, že je na správné cestě.

„Má světlé, hebké vlasy. Mezi jedním a dvěma lety – myslím, že blíž k dvěma. Je oblečený v sametu – temně rudém sametu. Široký krajkový límec…“

Hrabě vrhl překvapený, tázavý pohled na Daga.

„Nic jsem jí neprozradil,“ zašeptal Dag.

Nešťastný otec jako by z jeho slov načerpal odvahu. Napřímil se a z jeho znavené tváře čišela nová naděje. Hrabě Strahlenhelm byl svým způsobem pohledný muž; vysoký, štíhlý a dobře oblečený s pronikavým pohledem. Byl o dost starší než jeho žena.

Rozrušeně hleděl na svého neobvyklého hosta.

Sol si ten okamžik vychutnávala. Dokázala využívat své síly a ráda byla středem pozornosti, ale stále ji trápil osud dítěte, a proto byla velmi napjatá.

„Musíme si pospíšit,“ prohlásila netrpělivě. „Je to naléhavé, velmi naléhavé.“

„Ale kde je?“ vykřikl hrabě.

„To nevím!“ sykla Sol, která už dál nedokázala ovládat své rozrušení.

„Vzal ho někdo?“

„Ne! Nikde není žádné zlo. Teď buďte zticha! Pozor, něco cítím!“

Jako soudce se hrabě naučil mnohé o lidské duši a nedovolil, aby ho její pokárání rozhněvalo.

Dag byl nesmírně hrdý na svou sestru, ale současně se bál, jak tohle všechno skončí. Vyrostl se Soliným a Tengelovým pozoruhodným darem, ale vždycky se s nimi cítil tak trochu nesvůj. Jejich schopnosti byly až příliš vzdálené jeho vlastní osobnosti. Všiml si, že má pevně zaťaté pěsti. Do čeho je to Sol zamotala? Mohl se jen modlit, aby všechno dobře dopadlo!

„Vidím zámek,“ zašeptala Sol a její prsty si nervózně pohrávaly s panenkou. „Zamčený zámek.“

„Zamkl ho tam někdo?“ tvářil se úzkostně otec dítěte.

„Ne, ten zámek je ve tmě.“

Chtěl se zeptat, jak to může vidět, když je tam tma, ale uvědomil si, že ta otázka by nebyla vhodná.

„Někde se zamkl sám,“ usoudila Sol, „a nedokáže se dostat odtud ven.“

Hrabě znepokojeně přecházel sem a tam, byl jako posedlý. „Tady v tomto domě?“ snažil se dopátrat odpovědi.

Sol si nebyla jistá. „To si nemyslím. Nezdá se být blízko. Ale nemohl odejít moc daleko – je tak malý. Jak se to stalo, když se ztratil?“

„Seděl jsem ve vedlejším pokoji – to je má pracovna – s Dagem, který studoval. Moje žena byla pohroužena do rozhovoru se svými přítelkyněmi. Bavily se tady v salonu, zatímco chlapec seděl na podlaze a hrál si. Jeho chůva byla v dětském pokoji a chystala se ho přebalit, ale když se pro něj vrátila do pokoje, dámy zjistily, že je pryč.“

„Jak dlouho…?“

„Myslely tak čtvrt hodiny, co si ho všimly naposledy. Je to velmi tichý chlapec, který si hodně hraje sám. Slečno Sol, najděte ho! Prosím, udělejte všechno, co můžete.“

Přikývla. „Kde seděl?“

Hrabě jí místo ukázal. „Tam na podlaze vedle krbu.“

Sol vstala a přešla ke krbu, klekla si na zem a přitiskla dlaň na podlahová prkna. Vypadala zmateně.

„Něco se muselo stát. Něco, na co jste zapomněli.“

„To není možné. Hledali jsme všude tisíckrát… Prošli jsme každý kout v domě…“

„Není v domě.“

Hrabě si povzdechl. „Ale nemohlo nám nic uniknout.“

„Jak se dostal z pokoje? Dokázal si otevřít dveře bez pomoci?“

„Ne, ale jak vidíte, všechny vnitřní dveře do pokojů zůstávají otevřené. Nikdy by nedokázal otevřít dveře na ulici a dveře do zahrady byly zavřené. Proto jsme si mysleli, že ho někdo odnesl, ale vy Si myslíte něco jiného?“

Sol vstala a chvěla se zmatením a rozčilením. „Něco tu je. Máte psa?“

„Hlídacího, velikého loveckého psa. Ano.“

„A ten si umí otevřít dveře?“

„Dveře na zahradu, ano. Ale ty byly zavřené, když hoch zmizel.“

Dag vstal a šel do sousední místnosti. Přistoupil ke dveřím, které nebyly vidět z místa, kde tehdy dámy seděly. Sol s hrabětem ho následovali.

„Ale pes nebyl uvnitř,“ namítl hrabě. „Byl přivázaný ve svém kotci pod kuchyňským oknem.“

„Venku v zahradě?“

„Ano… no, vlastně ne. Byl za rohem vedle kuchyňské zahrady.“

„A vy jste ho tam přivázal?“

„Ne. Nedokážu říct, kdo to udělal. Možná někdo ze služebných.“

„Takže když se to stalo, nikdo se na tohle neptal?“

„Ne, o psovi jsme se nikdy nebavili, protože byl přivázaný na obvyklém místě.“

Pohlédli na dveře vedoucí do zahrady. Klika byla příliš vysoko, než aby na ni dosáhlo dítě, ale…

Dag položil ruce na kliku stejně, jako by tam mohl zavěsit packy veliký pes, a pak je spustil. Západka povolila. Dag zatlačil na dveře a ty se rozlétly ven do zahrady. Bylo snadné si představit, jak se do nich opře pes. Pomalu a tiše se zhouply zpátky na pantech a západka se s cvaknutím zaklapla. Dveře se zase zavřely.

„Ano, ale pes byl přivázaný ve svém kotci,“ trval stále na svém hrabě.

„Otázka je, kdy ho tam přivázali.“ namítl Dag. „Mohlo to být po tom, co váš syn zmizel, ale dřív, než si dámy všimly, že je pryč.“

„Okamžitě zjistím, kdo uvázal psa a kdy,“ oznámil jejich hostitel. „Musíte chápat, že jsme si celou dobu byli jistí, že někdo v nestřeženém okamžiku vešel do domu a chlapce unesl. Protože jsme prohledali celý dům, víte. Teď počkejte, než si promluvím se služebnými.“

„Teď ne,“ zadržela ho honem Sol. „Nemůžeme plýtvat časem na věci, které nejsou důležité. Zjistila jsem, že je do toho zapletený pes, a to stačí. Pojďme se teď podívat do zahrady.“

Zahrada nebyla moc velká. Ze dvou stran ji obklopoval hustý živý plot a stěna obrovského sousedního domu, zatímco po pravé ruce byly staré kůlny, které hraničily s dalším pozemkem. Šli směrem ke kůlnám a prošli kolem kuchyňské zahrady. Pes ležel vedle své boudy, ale postavil se, když procházeli kolem, a zavrtěl ocasem na uvítanou. Dag ho roztržitě poplácal po hlavě.

Sol už zkoumala jednotlivé kůlny. Vytrvalé kdákání jí napovědělo, že tahle je kurník, a z té druhé zachrochtalo prase.

„Prohledali jsme všechny tyhle boudy,“ vysvětloval hrabě. „Každou z nich.“

Sol přikývla: „Tady není. Zkusili jste ho vystopovat s pomocí psa?“

„Jistě, ale ten náš není žádný stopař, a i když jsem si jednoho půjčil od přítele, stopa už byla stará. Navíc celou noc po chlapcově zmizení pršelo.“

Zeď sousedního domu byla neprostupná, takže zbýval jen živý plot. Sol prolezla po čtyřech kolem celého živého plotu a občas se zastavila a lehla si na břicho.

„Vaše šaty!“ zvolal hrabě. „Zničíte si je!“

„Na tom nezáleží!“ odsekla Sol. „Život dítěte je důležitější. Začněte hledat tady!“

Oba muži začali nahlížet do křoví.

„Plot je velmi hustý a tady už jsme se taky dívali.“

„Nevěřil byste, co děti dokážou,“ ujistila ho Sol.

Dag strčil ruku pod trnitý hloh a zeptal se: „Myslíte, že tenhle průchod je příliš úzký?“

Ostatní se přišli podívat. Sol si lehla na břicho a natlačila se z půlky pod živý plot.

„Zdá se to nemožné,“ usoudila, „ale pokud opustil zahradu, muselo to být jedině tudy. My se tudy nedostaneme, ale dvouleté dítě? Není na svůj věk spíš menší, Vaše Milosti?“

„Ano, řekl bych, že ano. A je mu teprve devatenáct měsíců. Ale jistě by tudy neprolezl. To není možné!“

„Ale dokázal to!“ prohlásila Sol, když se vyprostila z keřů. „Podívejte, co se zachytilo v trní!“ Otevřela dlaň a ukázala pár jemných pramínků světlých vlasů.

„Albrekte!“ vykřikl hrabě. „Tohle je první stopa!“

„Podívejte se tamhle dolů,“ navrhla Sol. „Uvidíte, že pokud se uvnitř křoví plazil doprava, vylezl by někde jinde.“

Hrabě udělal, co mu řekla. „Mohlo by to být možné – ale je to neuvěřitelné!“

„Děti jsou nevypočitatelné. Co je na druhé straně?“

„Obchod. Tam vzadu mají dvorek.“

„A který den v týdnu zmizel?“

„Byla neděle. Ale tam jsme také hledali. Celé sousedství se snažilo chlapce najít, dokonce i strážní a vojáci na stráži – všichni!“

Sol si sedla na zem. Byla rozcuchaná, špinavá a na tváři měla škrábance od trnitého hlohu – ale stále byla velmi hezká.

„Proplazil se tudy. Vsadím na to svou zatracenou duši,“ prohlásila.

To se ti snadno řekne, napadlo Daga. Sol si nikdy moc nedělala hlavu s blažeností své duše.

„Nemohla byste trochu lépe popsat místo, kde je?“ netrpělivě vyzvídal hrabě Strahlenhelm.

„Ne. Byl tam hrozný zápach, ale nedokážu říct, kde to bylo. Už jsem ten puch někdy cítila, ale nemůžu si vybavit, kde nebo co to bylo.“

„Vidíš jeho okolí?“ přemýšlel nahlas Dag. „Vidíš, co je venku?“

„Ne, venku jsem nic nezahlédla a vnitřek byl příliš malý, protože tam bylo mnoho věcí. Mám pocit, že v jednom rohu bylo něco velkého a černého. Už si to nevybavuji, protože v tuhle chvíli nic necítím. Cítila jsem to jenom v domě, když jsem držela tu panenku.“

„Donesu tu panenku,“ nabídl se hrabě.

„To nemusíte. Viděla jsem všechno, co bylo možné. Je to velká, černá věc, která zapáchá. Myslím, že je vyrobená ze dřeva. Je to hloupé, ale pořád se mi vrací slovo palečnice.“

Muži se na sebe podívali.

„Nějaký druh lisu?“ zeptal se Dag.

„No-o možná,“ odpověděla Sol váhavě. „Mohlo by to tak být, ale nejsem si jistá.“

„Akorát nerozumím tomu,“ podotkl Dag, „jak se ten malý človíček dokázal sám zamknout uvnitř? Jak tam dosáhl?“

Sol si pomalu otřela čelo. „Myslím, že jsem viděla něco vedle dveří, na co si mohl stoupnout.“

„A nedokázal to znovu otevřít, když byl uvnitř?“

„Pravděpodobně ne.“

„Jaká bouda by měla zámek zevnitř?“ uvažoval hrabě, který zjevně zcela toleroval Soliny nezvyklé schopnosti.

„Napadá mě jenom jedna,“ oznámil Dag suše.

„Ne, záchod to není,“ usoudila Sol. „Říkám si, jestli to není nějaká chodba.“

„S druhými dveřmi?“

„Možná, ale žádné nevidím.“

„Byla neděle,“ zašeptal Dag zamyšleně. „Chlapec mohl dlouho křičet, aniž by ho někdo slyšel. Zvláště ve čtvrti obchodníků.“

Sol se obrátila zpátky k živému plotu. „Musíme se tudy dostat.“

„To není nutné,“ podotkl soudce. „Můžeme to obejít.“ A dychtivě vyrazil ven přes dům.

„Sol, vypadáš hrozně,“ zamumlal Dag.

Hrabě Strahlenhelm ho uslyšel a zastavil se. Společně jí pomohli upravit se a oprášili si i vlastní šaty.

Trvalo jen pár minut obejít blok a vejít do dvorku, který ležel na druhé straně živého plotu. Tam se rozprostíralo bludiště přístřešků a dílen, obklopených nevýslovným množstvím prázdných sudů, krabic a beden. Několik krys se spěšně stáhlo do svých úkrytů. Hrabě se zachvěl.

Když procházeli domem, Sol znovu zvedla panenku. Teď stála s očima zavřenýma, pevně ji držela při sobě a nevšímala si mladíka, který přeběhl přes dvůr. Ten se na ni pátravě zadíval, stejně jako služebnictvo, které je zvědavě sledovalo z oken, když Sol s dvěma muži byla v zahradě. Mladík vyběhl na ulici a zase byli sami.

„Už jsem viděla všechno, co dokážu. Víc toho není,“ povzdechla si.

„Zkus to znovu!“ naléhal Dag.

Sol byla hrdá, že projevil důvěru jejím schopnostem – Dag je často zlehčoval, když byli mladší – a tak se naprosto uvolnila, vypudila ze své mysli všechny myšlenky, dokud z ní nebyla jen prázdná schránka. Pak začala mít zvláštní pocit.

„Ne, dítě nám není nablízku,“ zvolala vzrušeně. „Hrabě Strahlenhelme, jeho dech je velmi slabý! Bojím se, že si musíme pospíšit, ale já nevím, kde…“

„Pokud prolezl křovím,“ uvažoval nahlas Dag, „a není v tomto dvoře…“

„Pak musel vyjít na ulici!“ dokončil hrabě Dagovu myšlenku.

„Myslíte, že by brána mohla být otevřená,“ zeptala se Sol, „v neděli?“

„Musela být. Není čas to zjišťovat,“ odpověděl soudce.

Pospíchali průjezdem zpátky na ulici. Tohle nebyla hlavní ulice, ale vedlejší ulička, která k ní vedla.

„Někdo by ho musel tady venku vidět,“ poznamenal Dag.

„Ne, pokud šel rovnou do dalšího dvora, aniž by se zastavoval,“ odpověděla Sol.

Pak najednou zastavila. „Ten pach… Kéž bych si jen vzpomněla, co to bylo. Takový kovový, olejnatý pach… Pálil mě v nose.“

Hrabě se skoro šeptem zeptal: „Je někde poblíž?“

„Necítím ho.“

Chlapcův otec si zhluboka vzdechl.

„Kdybych byl velmi malý chlapec, který právě vyšel na cizí ulici, co bych dělal?“ uvažoval Dag. „Rozhlédl bych se… Otočil bych se a vrátil se stejnou cestou zpátky? Ne, to nemohl udělat, protože víme, že tam není.“

Na hlavní ulici projel kočár tažený koňmi.

„Je to plachý hoch,“ dodal hrabě rychle. „Hluk z ulice by ho vyděsil.“

„Takže půjdeme opačným směrem,“ rozhodla Sol.

Pospíchali úzkou ulicí a zkoušeli všechny brány a dveře, jestli jsou zamčené a…

„Podívejte!“ vykřikl Dag. „Pod touhle bránou je široká díra. Mohl pod ní prolézt!“

„A tahle brána je hodně podobná té naší,“ dodal hrabě. Sol si všimla, jak je na něm znát nervozita – jako u loveckého psa, který našel stopu, ale nepovolili mu vodítko.

Zatlačili na vrata, která vedla do klenutého vchodu s dalšími dveřmi na druhé straně. Tyhle pro změnu ústily na další ulici a stejně jako dveře, které právě otevřeli, i tyhle měly dole vysokou mezeru. Byla to zkratka mezi dvěma ulicemi, nic víc.

„Ne, už jsme příliš daleko od domu,“ prohlásil hrabě, zatímco stáli a rozhlíželi se po druhé ulici oběma směry. „Určitě jdeme špatně.“

„V tuhle chvíli by dítě ztratilo hlavu,“ řekl Dag klidně. „Teď začíná bezradně běhat kolem a nemůže najít matku nebo otce. Možná něco upoutalo jeho pozornost – třeba nějaké zvíře. Byla neděle, takže tu bylo asi málo lidí.“

„Podívejte! Podívejte tady!“ vykřikl najednou hrabě. „Tamhle visí tabulka nad nějakou dílnou! Podívejte – v té ulici – napravo. Mohlo by to něco znamenat, slečno Sol?“

„Knihařství,“ přečetla. „Tiskaři. Ano, jistě! Tiskařská barva – to byl ten zápach!“

Skoro se předháněli, kdo tam bude první, když všichni najednou vtrhli do tiskárny.

„Dobrý den,“ pozdravil hrabě dva muže, pracující u tiskařského stroje, obklopeného zásuvkami písmen a tácy. „jsem hrabě Strahlenhelm. Slyšeli jste, že se před třemi dny ztratil můj synek?“

„Ach, to jste vy?“ odpověděl starší z těch dvou. „Ano, slyšeli jsme to, ale bydlíme dost daleko na konci ulice, u toho velkého růžového keře.“ Pohlédl na svého kolegu, aby to potvrdil.

Hrabě pokračoval. „Pravda, ale máme stopy, které nás dovedly sem. Nemáte tu nějakou malou místnost, skříň, ve které je starý lis?“

„Pronajali jsme si tuhle dílnu teprve nedávno,“ řekl mladší muž pomalu. Zdálo se, že je to otec a syn. „Ale nic takového jsme tu nenašli.“

„Máte vzadu dvůr?“

„Ano, samozřejmě.“

„Můžeme se tam porozhlédnout?“

„Přirozeně.“ Chtěli otevřít dveře v zadní části dílny.

„Ne,“ přerušila je Sol. „Dítě se muselo dostat dovnitř z ulice, jinak by to nebylo možné.“

Tiskař nejistě podotkl: „Je tam brána z ulice, ale ta je zamčená.“

Dag už vyběhl na ulici, s ostatními čtyřmi v patách.

„Je pod ní díra. Mohl se tudy dostat.“

Tiskař vytáhl veliký klíč a odemkl bránu. Prošli do dvora vzadu za dílnou, který byl uklizený a udržovaný. Otevřeli několik dveří, které odhalily záchod a dřevníky, které rychle prohledali.

„Ach ne,“ zaúpěl sklíčeně hrabě. „Tohle je jenom slepá ulička.“

Sol stála nehybně. „Tiše! Je tady! Velmi blízko. Cítím to, ano, cítím. Musíte se rychle podívat!“

Oba tiskaře zaskočil její úzkostný výraz. Nechápali, co se děje.

„Ale další dveře tu už nejsou,“ upozornil Dag. „Jenom zadní vchod do tiskárny,“ prohlásil starší ze dvou mužů.

„Ten by nikdy neotevřel!“ namítl hrabě.

Muž se otočil ke svému synovi. „Nebyl jsi tady minulou neděli?“

„Ano, byl.“

„Byly dveře aspoň chvíli otevřené?“ zvolal Dag.

Mladý muž uvažoval.

„Ano, pravděpodobně ano. Když jsem byl na…“

Udělal rozpačitý posunek směrem k záchodu a začal si pohrávat s předkem své kožené zástěry.

Dag se zachvěl. Věděl, jak tyhle záchody vypadají. Byla to jen temná jáma vykopaná do země, kde člověk hledal místo, kam si stoupnout, aby vykonal nezbytné. Jednalo se o poněkud nepříjemná místa.

„A nic jste neslyšel?“ zeptal se hrabě. „Pláč dítěte, nebo cokoli jiného?“

„Na nic si nepamatuji, ale možná mi něco uniklo.“

Sol už přešla ke dveřím do dílny a čekala, až jí je starší muž otevře. Ocitli se znovu v tiskařské dílně, tentokrát v zadní části.

„Ten zápach,“ zašeptala Sol. „Ano, musí to být tady!“

„Jak se mohl můj chlapeček dostat až sem?“ zasténal hrabě. „Tak neuvěřitelně daleko od domova. Ne, nemohu tomu uvěřit. Kde by byl? Není se tu kde schovat.“

„A ten tiskař, co tu byl v neděli, by ho tady musel vidět,“ dodal Dag. „Sol, možná jsi na špatné stopě.“

Sol ho nevnímala.

Ztrápená všemi těmi pocity a intuicí, které uvnitř ní vřely, se obrátila k muži a rozrušeně se zeptala: „Když jste se sem vrátil ze dvora, co jste udělal? Pozorně přemýšlejte, pane! Tohle je důležité!“

Zmateně na ni pohlédl. „To bylo to poslední, co jsem udělal, než jsem šel domů. Zamkl jsem a odešel.“

„To bylo příliš stručné! Jděte ven na dvůr a vraťte se znovu otevřenými dveřmi!“ nakázala mu.

Líně ji poslechl. „Nejdřív jsem zavřel dveře na dvůr a zamkl je, takhle. Pak jsem se ujistil, že je všechno v pořádku na pondělní práci, uklidil jsem pár věcí a pak jsem vyšel dveřmi do ulice – a zamkl je.“

„A to bylo všechno?“

„Jo, to bylo všechno. Teda, kromě toho, že jsem zavřel a zamkl dveře do skladu.“

Všichni skoro jednohlasně vykřikli: „Dveře do skladu!“

„Jo, za támhletím kredencem – vedle dveří do dvora. Vůbec jsem na to nepomyslel. Málokdy tam chodíme.“

Hrabě už je našel. Ve zdi za policemi byly schované nízké dveře. Zabral za ně, ale byly zamčené.

„Byly v neděli otevřené?“

„Jo, bral jsem odtamtud pár věcí.“

„Ale kam vedou?“ naléhal Dag, když starší tiskař otočil klíčem.

„Vedou podél zadní části domu. Dáváme tam všechno, co nepotřebujeme. A zůstala tam spousta starého haraburdí, protože jsme se ještě nedostali k tomu, abychom tam uklidili.“

Dveře se otevřely do úzké chodbičky zacpané zpřeházenými kusy zařízení.

„Ať jde Sol první,“ navrhl Dag.

Počkali, až vejde dovnitř.

„Je tam takový malý kumbálek?“ zavolala.

„Ne, tohle je jen chodba do kolářova obchodu ve vedlejším domě. To uvidíte…“ Starší muž se zarazil a zíral dopředu. „Ale ty staré dveře jsou zavřené – a obvykle jsou otevřené. Jsou tu jen jedny dveře mezi námi a kolářem, ale na téhle straně jsou druhé staré dveře, které se nikdy nezavírají.“

Dag se zeptal: „Není tam starý lis – v chodbě za těmi dveřmi?“

„Tam je kdeco! Neměli jsme čas prohlédnout si každý kus šrotu, nebo ano? Ach, jsou zamčené – zevnitř!“

Hrabě se vrhl ramenem proti dveřím. Ale dveře se otevíraly ven, takže se nedaly snadno vyrazit a jediné, čeho dosáhl, bylo otlučené rameno. Dag vmáčkl prsty přes vršek dveří a za něco škubnul. Jako by tam byl zámek.

„Potřebuji tu pomoc.“

Muži chytili dveře za horní hranu a snažili se je vypáčit. Mladý tiskař našel železnou tyč ležící nedaleko, kterou vsunul do mezery, a pořádně zabral. Zámek povolil a dveře se rozlétly.

Před nimi se otevřela maličká, temná místnost s dalšími podobnými dveřmi na druhém konci. Uvnitř, v jednom rohu, viděli starý dřevěný tiskařský lis, zarovnaný starými krámy, a nějaké odřezky trámů na podlaze… A tam, s tváří opřenou o jeden z nich, ležel chlapeček v červeném sametu – s velmi vlhkými krátkými kalhotkami.

Hrabě zasténal, když zvedal maličké, bezvládné tělíčko.

„Och, Bože!“ zašeptal. „Dobrý Bože!“

„No páni!“ vypískl starší tiskař. „Když si pomyslím, že tu byl celou tu dobu! Ale jak jste věděli…?“

Než kdokoli z nich stačil začít přemýšlet o podivných událostech toho dne, Dag rychle poznamenal: „Sledovali jsme řetězec vodítek. Ale jak to, že jste ho neslyšeli?“

„Zezadu z dílny bychom neslyšeli skoro nic. A je tam taky pořádný hluk. A sem nikdy nechodíme. Ach, bože, taková hrůza! Ten malý drobeček se ztratí tak daleko z domu a nikdo si toho nevšimne.“

Všichni šli rovnou zpátky do tiskařské dílny.

„Je naživu?“ zeptal se hrabě roztřeseným hlasem. „Albrekte! Albrekte! Odpověz tatínkovi. Musíme ho ihned vzít k lékaři.“

„To nebude nutné,“ uklidňoval ho Dag. „Sol byla pět let pomocnicí mého pěstouna a v léčení je stejně zkušená jako on.“

„Ještě víc!“ prohlásila Sol, která se rozhodně nijak neostýchala. „Aspoň svým vlastním způsobem. Jenom nemám jeho léčivé ruce. Podívám se na to dítě.“

Po chvíli pochyb hrabě podal Sol maličký raneček, který choval v náručí.

„Ano. Jak jsem si myslela, lépe by nám pomohly Tengelovy léčivé ruce,“ přiznala. „Ale váš chlapec je naživu, Milosti, o tom není pochyb, i když mu už nezbývalo mnoho času.“

Teď možná zas trochu přeháníš, pomyslel si Dag. Hoch na tom nebyl tak špatně a pravděpodobně by vydržel ještě pár dní, ale Sol vždycky věci trochu dramatizovala, aby byl život víc vzrušující!

„Musí vypít nějakou vodu, protože žízeň je teď jeho největší nebezpečí,“ pokračovala.

„Zdejší voda není dobrá,“ zamračil se tiskař. „Používáme ji jen pro práci. Ale máme trochu vína.“

„Je plně zkvašené a dozrálé?“ zeptal se soudce.

„Prvotřídní!“ odpověděl tiskař.

„Pak to zkusíme,“ rozhodla Sol, i když pochybovala o původu zmíněného pití.

Než muži přinesli víno a nalili slušnou míru, jemně chlapcem zatřásla.

„Nemůžeme udělat víc, dokud se neprobere,“ oznámila jim. „Hej, probuď se, ty jeden zlobivý malý dobrodruhu!“

Hrabě jí odpustil nešťastně zvolená slova, protože její chování a tón byly tak něžné, ale když začala plácat dítě po tvářích, už se neovládl.

„No tak…!“ protestoval.

„Tady není místo pro pravidla slušného chování,“ nedala se Sol. „A podívejte! Už se probouzí.“

Chlapec zamrkal a líně na ně pohlédl.

„Dobrý Bože, děkuji,“ zašeptal hrabě.

Sol s ním tak úplně nesouhlasila v tom, komu by měl poděkovat, ale jenom zavelela: „Víno! Honem! Než zase omdlí.“

Nedočkavé ruce přidržely džbánek chlapci u úst. Chlapec se instinktivně snažil napít a spolkl doušek nebo dva, než se zakuckal, zatajil dech a začal usedavě plakat.

„No tak, no tak. Tvůj tatínek je tady,“ utěšoval synka otec a vzal si ho od Sol. „Tak, tak. Všechno bude dobré.“

Chlapec usnul – nebo omdlel – otci na rameni. Hraběti do očí vyhrkly slzy a nijak se nesnažil je skrývat. Poděkovali tiskařům za jejich pomoc a pospíchali domů.

„Musíme mu co nejdříve dát léky, které mu navrátí sílu,“ vysvětlovala Sol, zatímco utíkala, aby hraběti stačila, a nespouštěla oči ze spící tváře dítěte. „Dovolíte mi ho léčit?“

„Ach, ano! Jistě, kdybyste byla tak laskavá. Ale ještě nic neříkejte mé ženě,“ dodal, „pro případ, že by se něco nevyvedlo. Doufejme, že ještě spí.“

Jakmile vstoupili zpět do domu, všechno běželo jako na drátkách. Užaslí a rozrušení služební pobíhali sem a tam a vykonávali každý Solin příkaz. Sundali dítěti špinavé, zapáchající šaty a položili ho do škopku horké vody okořeněné snítkami jalovce, která měla tělo uvolnit. To chlapce nepochybně probralo a Sol se podařilo ho přimět vypít pár doušků horkého nápoje se všemi posilujícími bylinami, které měla.

Užívala si každičký okamžik, kdy byla středem pozornosti, a všechny úkony prováděla tak, aby byly trochu působivější než ve skutečnosti – zatvářila se zamyšleně a povytáhla obočí, když vytahovala každý malý váček bylin, což vyvolávalo dojem, že právě provádí závažné lékařské rozhodnutí.

Dag to viděl a významně se na ni podíval. Svou nevlastní sestru znal až příliš dobře!

Chlapec tiše zaplakal, a tak ho z lázně vytáhli netrpělivýma rukama, které čekaly, až ho budou moct osušit v nahřátém ručníku. Chůva se pak postarala o hochův opruzený zadeček a oblékla dítě do čistých, suchých šatů.

Všichni byli šťastní, velmi šťastní, že se hošík vrátil.

„Přežije to?“ zeptal se hrabě Sol.

„O tom není pochyb! Jen aby teď nenastydl a dávejte mu léčivé nápoje, jak jsem vám řekla. Musíte mi hned dát vědět, kdyby dostal horečku, nebo začal kašlat. Postupně mu každý den dávejte o trochu víc jídla.“

Zase to trochu přeháníš, pomyslel si Dag s pobaveným úsměvem – opravdu skoro až příliš, ale s tím vším, co se seběhlo, si toho nikdo jiný nevšiml. Přesto si nemohl pomoct a byl na ni velmi pyšný!

„To je dobře,“ povzdechl si spokojeně hrabě. „Půjde někdo vzbudit mou ženu?“

Jedna ze starších žen odešla z pokoje. O chvilku později uslyšeli přidušený výkřik, okamžitě následovaný rychlými, hlasitými kroky na schodech, jejichž zvuk se rozléhal celým domem.

„Albrekte!“ vykřikla hraběnka z dálky. „Je to pravda? Nemohu tomu uvěřit. Nevěřím tomu, nevěřím tomu, ne…“

Stanula ve dveřích s bledou tváří a zavrávorala na nohou, její manžel zvedl chlapečka, aby ho viděla, a žena s výkřikem pospíchala k němu, vytrhla dítě manželovi z rukou a držela ho tak těsně a pevně, že se začalo divoce bránit.

Sol teď pochopila, proč hrabě nechtěl vzbudit svou ženu, jakmile se vrátili. Nikdy by se nedokázali o dítě v klidu postarat kvůli projevům jejích bouřlivých mateřských citů. Budou muset být velmi opatrní, až přijde čas převzít ubohého chlapečka ze srdečného, milujícího náručí jeho matky!

Nakonec se hraběnka posadila, přestala vzlykat a začala se zklidňovat.

„Kde byl? Jak jste ho našli? Kdo ho našel?“ zeptala se.

„Tady naše malá Sol,“ odpověděl její manžel tiše.

„Ach, ne! Myslím, že je to zásluha nás všech. Našla jsem stopu, a vy, muži, jste měli logické myšlení,“ prohlásila Sol, která zářila falešnou skromností.

„Jakou stopu?“ zajímala se hraběnka.

Všichni si vyměnili významné pohledy.

Dag rychle odpověděl. „Pramínek vlasů zachycený v plotě. Potom byl jenom jeden směr, kam se vydat.“ Ačkoli to bylo prosté vysvětlení, nikdo už se nechtěl dál zaobírat podrobnostmi.

„Musíme v kostele uspořádat bohoslužbu na díkůvzdání,“ rozhodla hraběnka.

Daga vůbec nepřekvapilo, že když tohle jeho sestra uslyšela, po tváři jí přelétl výraz opovržení.

Konečně Sol uvedli do jejího pokoje a mohla si udělat pohodlí. Na její počest a na oslavu událostí toho dne uspořádali přemrštěně drahou večeři. Její návštěva Dánska začala nejlepším možným způsobem. Byla hrdinkou dne – a ten pocit milovala!