Propast : kapitola 6

6 Kapitola

 

Zatímco se Sol toulala pod světle zeleným příkrovem bukových lesů. Liv stála u okna svého elegantního domu a sledovala špinavé ulice Osla, zatímco do skla nekonečně bubnoval déšť.

Bolest ve spodní části břicha ji neopustila, a ani sklíčenost, která naplňovala její srdce.

Prsty neklidně poklepávala na okenní parapet. Kdyby tak měla něco, čím by se mohla zabavit, ale kdykoli se rozhodla něco dělat, narůstaly v ní pocity viny a úzkosti. Bude to dovolené? Měla by řádná manželka dělat tohle či ono? Přesto, dokáže se naučit tahle pravidla, když byla v milujícím a nesobeckém domě vychovaná pomoct kdykoli a kdekoli bylo potřeba? Kde každý respektoval štěstí ostatních a všichni vykonávali úkoly, pro které se nejlépe hodili. Ale tady jí vynadali, když se pokusila pomoct nesprávným způsobem, a znovu, když nepomohla, tak jak by měla! Ale co je tady správné? Co je špatně? To se tu mění ze dne na den.

Co se asi děje v Lipové aleji právě teď?

Pravděpodobně tam také prší. Při dešti vždycky stékala voda z lipového listí a tvořily se tak malé potůčky podél příjezdu k domu. Na dvoře přímo pod schody se pokaždé udělala kaluž. Tatínek už léta říká, že s tím něco udělá, ale jakmile přestane pršet, zase se na to zapomene. Are bude pravděpodobně ten, kdo jednou před schody vytvoří kanálek.

Ostatní byli v Dánsku a brzy zase budou doma. Ale ona domů nepojede – opustila Lipovou alej a Gråstensholm navždy. Kdykoli navrhla, že by mohli jet na návštěvu, Laurents jí oznámil, že nemá čas. „Stejně, neměla bys tam moc často jezdit,“ říkával, „jsou to divní lidé! Charlotte Meiden je hanbou své společenské vrstvy, taková nekonvenční – a neprovdaná matka k tomu…!“

Liv věděla, že podle Laurentse by Charlotte spolu se všemi neprovdanými matkami zasloužila trest na pranýři, kde by na ni lidé, včetně otce jejího dítěte, házeli kameny a plivali. Charlotte byla tohoto osudu ušetřena a Laurents byl silně nespokojený, protože taková mírnost mohla vést jen ke všeobecnému úpadku!

Liv si nikdy nedokázala představit dobrosrdečnou, laskavou Charlotte spoutanou v kládě. Laurents nevěděl nic o tom, jak Daga kdysi opustila a ponechala jeho osudu. Liv o tom nechtěla svému manželovi říct, ani by se k tomu neodvážila.

„Ano, tvůj otec umí vydělat peníze, takže toho bych ještě mohl uznávat,“ říkal vždy Laurents s opovržením v hlase, kdykoli mluvil o její rodině. „Ale ve všem ostatním je divný, to musíš uznat A, Bože pomoz, nikdo by nemohl říct, že je hezký!“

Liv vždycky považovala svého otce za nejkrásnějšího člověka na zemi. Nikde na světě nežil člověk, který by měl tak láskyplné oči jako on!

„Tvůj bratr Are je přijatelný. Aspoň mluví tak, že mu člověk porozumí, i když je to obyčejný farmář. Ale tvoje matka je prostě příliš výstřední. Nenosí zakrytou hlavu, jako by s tvým otcem žila v hříchu! To po ní jsi zdědila svou lenost, co se týče domácích prací, že? Nebo všechny ty hloupé poznámky o malování!“

Liv si nikdy netroufla prozradit Laurentsovi, že Siljino umělecké jméno je Mistr Arngrim, jehož práci tolik obdivuje. Chtěl, aby mu Mistr Arngrim utkal tapiserii, ale vždycky byl odmítnut, protože umělec byl příliš zaneprázdněný. Navíc Liv nemohla pochopit, proč si manžel myslí, že je líná na domácí práce. Na statku všichni říkali, že je skvělá hospodyně, na rozdíl od své matky. Tady to bylo jiné, protože tady se čekalo, že bude řídit domácnost, dávat příkazy služebnictvu a vždy bude k ruce, když Laurents nebo jeho matka budou potřebovat pomoc.

Liv se nelíbilo rozkazovat služebným. Doma s nimi vždycky mluvila přátelsky a pomohla v kuchyni, kdykoli bylo potřeba. Tady to všechno bylo tak složité.

Viděla, jak Laurents vždycky ztratil sebejistotu v přítomnosti Sol. Byl okouzlený jejím šarmem, a přesto vyděšený její silnou individualitou a sebejistotou, nemluvě o jejím naprostém nedostatku obdivu k jeho osobě nebo nezájmu o to, co dělá. Pronesl o Sol spoustu nehezkých věcí, když byla z doslechu.

Livin manžel se nikdy nesetkal s Dagem. Jaké chyby by Laurents asi našel na něm? Přemýšlela. Pohlížel takhle na její rodinu každý? Byla by velmi sklíčená, kdyby to tak bylo, ale odmítala tomu uvěřit, protože vždycky měli mnoho přátel.

Tchyně si dopřávala odpolední spánek. Tohle byla nejlepší část dne – Livina vlastní půlhodinka. Ale svíravá úzkost, kterou stále cítila, znamenala, že už se nedokáže uvolnit tak jako dřív.

Déšť stékal na parapet. Pokojem prošla služka a Liv odstoupila od okna a šla přerovnat ozdoby na toaletním stolku, aby měla aspoň pocit, že má co dělat.

Daleko odtud, hluboko ve Skåne, Sol zastavila koně.

Tollarp? Už by tam snad měla každou chvíli být…

Začínala mít hrozný pocit, že se ztratila. Proboha! Na bloudění nemá čas.

Stále pokračovala v jízdě pro případ, že by narazila na nějakou chalupu nebo vesnici nebo někoho, koho by se mohla zeptat na cestu. Nic takového tu ale nebylo – a čas utíkal.

Strmý kopcovitý terén Sol napovídal, že musí být někde v oblasti Linderödsåsen, ale to jí vůbec nepomohlo, protože o Linderödsåsen nevěděla nic. Potřebovala najít Tollarp nebo řeku, která jím protéká.

Nezahlédla však známky ani jednoho. Copak v téhle části Skåne nikdo nežije? Uvažovala. Co když už dojela do území Göinge – „křesadláků“? Že už by byla u hranic se Švédskem? Ne, to jistě ne.

Pak, právě když už proklínala prázdnotu tohohle místa, z dálky uslyšela hlasy. Pobídla koně kupředu a les brzy ustoupil otevřeným polím posetým duby. U ohrady kus od ní stála skupina pěšáků a teplým vzduchem se k Sol nesl jejich drsný smích. Nebála se jich, navíc neměli koně, na kterých by ji mohli pronásledovat. Přesto vyčkávala na kraji lesa a zamračila se.

Co to tam dělají? Najednou ji zaplavila vlna odporu. Přitáhla koně zpátky mezi stromy.

Viděla, že k té ohradě přivázali nějakou ženu, předkloněnou a se sukněmi přehozenými přes hlavu. Teď si na ní postupně jeden po druhém zezadu užívali.

Sol zaklela skrz zaťaté zuby. Byla jich tam spousta možná dvanáct nebo patnáct. Viděla jen tu ubohou, holou zadnici ženy a důkaz, že pravděpodobně ještě byla panna, než ji znásilnili. Sol slyšela dívčiny beznadějné, zoufalé vzlyky, a ty výkřiky jako by probouzely nové vzrušení v jejích trýznitelích.

Chystal se na ni vrhnout další násilník. Sol si z kabelky rychle vytáhla dva zlaté řetízky a připnula si je na krk. Pak z brašny vytáhla elegantní klobouk, vytvarovala ho, než si ho posadila na hlavu, a vlasy pod něj zkroutila do uzlu. Pak přehodila jednu nohu přes hrušku sedla a posadila se bokem jako správná dáma. Během pár okamžiků se proměnila z bezstarostné divoké mladé dívky v úctyhodnou šlechtičnu.

Pobídla koně kupředu.

„Přestaňte!“ zakřičela co nejhlasitěji na muže, který stál hrdě se svým mužstvím připraveným znásilnit nešťastnou ženu přivázanou k ohradě.

Vojáci se k ní překvapeně otočili.

„Pusťte tu dívku, vy neschopní zbabělci!“ nakázala Sol příkře, aniž by si na vteřinu uvědomila, jak důležitě a působivě teď vypadá.

Vojáci stáli jako přikovaní s ústy dokořán. Nakonec se jeden z nich vzpamatoval a promluvil.

„Ha! Náš velící důstojník, co? Neumí ani naši řeč. Slezte z toho koně a můžete si taky užít!“

„Nic takového neudělám,“ odsekla opovržlivě a dodala: „Jste příliš oškliví a bezvýznamní.“

Sol se nechtělo sesednout. Na koni se cítila bezpečněji, lépe být nad nimi.

„Pokud ji okamžitě nepustíte, špatně to s vámi dopadne,“ prohlásila pomalu s přivřenýma žlutozelenýma očima.

Několik mužů zaváhalo. Zdálo se, že je to vysoce postavená vlivná dáma, která by je mohla udat, ale muž, který teď byl na řadě u nešťastnice na plotě, se jen ušklíbl.

„Myslíte, že mě můžete zastavit?“

„Ano!“

To prosté prohlášení ho přimělo se na vteřinu zarazit, ale pak se otočil a přešel k dívce.

„A jak to uděláte?“ vysmíval se jí.

„Nedokážeš to,“ zašeptala Sol, jako by vrněla. „Nedokážeš to, protože tě zradí tvoje mužství.“

Ozval se sbor chraplavého smíchu v čele s mužem, který k ní stál zády a tiskl se k dívčině obnaženému tělu. Pak najednou přestal a zaklel.

„Satanovy pekelné ohně!“ a pak vykřikl hrůzou a leknutím. „Satan! Satan!“

Hlučný smích ustal a muži ztuhli; ve tvářích se jim zračily obavy.

Sol využila ticha.

„Tohle se stane každému z vás, kdo se jí teď pokusí dotknout,“ varovala je.

„Zatracená čarodějnice!“ vykřikl postižený muž, skoro se slzami v očích, a udělal krok k Solině koni. Nepochopil, že Sol proti němu použila jenom prostou výhrůžku – spolu s trochou sugesce, samozřejmě.

„Nedotýkej se mě, ty bezcenný, poďobaný červe,“ odsekla tvrdým, pronikavým hlasem. „Kdokoli, kdo se dotkne mě nebo té dívky, ztratí sílu svého mužství až do konce života.“

Pár ostatních se k ní přiblížilo, ale při jejích slovech zaváhali. Když ji viděli sedět vysoko v sedle, s očima skoro zářícíma žlutým leskem, cítili, jak jejich vášeň pohasíná. Společně usoudili, že by bylo rozumné vyhnout se takové neblahé budoucnosti.

„A teď odsud vypadněte!“ nařídila jim Sol, věcně a netrpělivě. Už nemohla ztrácet čas s těmihle zvrhlíky. „Jděte a buďte rádi, že vás nenechám trpět něčím horším!“

„O tomhle se dozví místodržitel,“ zařval jeden z nich.

Sol k němu obrátila kočičí oči. „Být tebou, byla bych opatrná,“ okřikla ho zostra, „protože pokud se to dozví, vykleštím tě, aniž bych se k tobě jen přiblížila.“

„Mě nevyděsíte,“ odpověděl, ale hlas se mu třásl. Zjevně se nechtěl před svými druhy shodit.

„Plaz se po zemi jako pes,“ nařídila Sol. Její ledový hlas postrádal jakýkoli tón.

K naprostému úžasu vojáků muž klesl na kolena a zakňučel jako pes, který se bojí bití. Pak od ní po čtyřech odlezl pryč.

To už bylo na statečnou pěchotu příliš. Po chvilkovém zaváhání jeden udělal na ochranu posunek ukazováčkem a malíčkem „Ďáblovy rohy“, a pak někdo vykřikl: „Utíkejme, hoši!“

Jako vyplašení zajíci se rozběhli přes balvany a křovím pronásledovaní štěkajícím „psem“. Sol ho uvolnila z transu, načež spadl přímo na hlavu a udělal kotrmelec, pak se zas postavil a pelášil za ostatními, jako by měl v patách samotného ďábla.

Počkala, dokud z nich nebyly jen tečky v dálce, pak sesedla z koně a přešla k ohradě, kde stále ještě žalostně vzlykala žena.

„Ach, dobrý Bože,“ zamumlala, když jí přetáhla sukně zpátky tak, aby ženě zakryla holé tělo. „Taková zvířata!“

Pak se sehnula a uvolnila pásky, kterými byla svázaná. Tvář skrývala hříva světlých vlasů, ale Sol poznala podle kůže a postavy, že tohle není žádná dospělá žena. Nakonec ubohé dívce pomohla se napřímit.

„Proboha!“ zalapala po dechu Sol. „Kolik je ti let?“

Dívka, která stěží dokázala mezi vzlyky odpovědět, špitla: „Třináct.“

„Ach, ne! Ubohé dítě,“ zasténala Sol dojatá skoro k slzám – naprosto zapomněla, že sama byla jen o rok starší, když svedla mladého Klause.

Ale to bylo za zcela jiných okolností. Pochybovala, že kdy viděla tak zranitelnou bytost, jako bylo tohle dítě. Uplakaná tvář by měla být kulatá a růžolící – jako typická tvář rolnické dívky – ale tuhle poznamenaly chudoba a hlad. Dívka na sobě měla doslova hadry a byla tak obsypaná vešmi, že Sol viděla, jak jí lezou po šatech – pravděpodobně se usídlily i v jejích překrásných vlasech.

„Panebože,“ zděsila se tiše Sol a otřela dívce vnitřní stranu stehen trsem trávy. „Potřebuješ se pořádně umýt. Ale nejdřív se musíme odsud dostat. Potřebuji tvou pomoc. Zabloudila jsem a potřebuji vědět, jak se dostanu do Tollarpu, nebo ještě lépe, do oblasti na západ od Tollarpu. Můžeš mi pomoct?“

Dívka se snažila zastavit svůj hysterický vzlykot. „J-jste t-tady, sl-slečno.“

„Jsem? Ale měla by tu být řeka, podél které mám jet na západ od Tollarpu. Nahoru do vrchoviny, která leží za ním.“

„Ř-řeka teče za tím malým h-hřebenem ta-tamhle.“

„Tak to ráda slyším. Pojedeme na koni. Nasedni.“

„Cože, já?“

Ano. Pospěš si.“

Dívka se pokusila nasednout, ale pak hlasitě vykřikla bolestí a vzdala to.

„Au! Au! To hrozně bolí.“

Sol jí musela pomoct do sedla. Kvůli bolesti usoudily, že ji raději posadí do sedla bokem. Odvahu dítěte a schopnost správně myslet přemohl šok z toho, co se jí stalo.

Sol šla raději pěšky a vedla koně. Silje by jí nikdy neodpustila, kdyby chytla vši. Vždycky byla na takové věci velmi přísná a jako děti museli vytrpět všechny možné léčebné kúry, které je měly zbavit nejrůznějších broučků, co se na každém z nich čas od času živili.

Naštěstí vojáci utekli opačným směrem od řeky. Dívka vysvětlila, že se vydali směrem k Tollarpu. Sol už tam nepotřebovala jet, když teď byla západně od vesničky.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Sol, zatímco vedla koně za uzdu.

„Meta.“

„Bydlíš někde tady poblíž?“

„Ano. Ne. No, vlastně už ne.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Sol.

Dívka se pokusila osušit si slzy a otřela si oči rukama. Tvář měla velmi umazanou.

„Nebydlím nikde,“ pípla. „Chodím po vedlejších cestách a žebrám o almužnu.“

„Takže nemáš rodiče? Nejsi tedy ve službě na nějakém statku?“

„Ne. Matce nadávali, že je běhna – víte, jsem nemanželské dítě. Matka zemřela letos na jaře. Od té doby jsem se jen toulala a nikdy jsem se nevrátila domů.“

„Byla jsi ale ještě panna?“

„To ano. Maminka úzkostlivě dbala na to, abych nešla stejnou cestou jako ona.“

„A stane se ti tohle!“

„Znali moji mámu,“ hlesla dívka zahanbeně. „Chtěli mě naučit, abych byla jako ona.“

Sol zaťala zuby. „Měla jsem je proměnit v živoucí dlažební kostky; pak by navždycky cítili, jak po nich lidé chodí a pomalu je ošoupávají svými botami!“

Meta na to nic neřekla. Možná jsem ji vyděsila, napadlo Sol a pohlédla směrem k dítěti.

„Všechno bude dobré, uvidíš,“ chlácholila ji s laskavým úsměvem. „Kde jste s matkou žily?“

„U řeky. Jdeme tím směrem.“

„Skvěle.“

Šly docela daleko, než dorazily k řece. Ačkoli Metin vzlykot a popotahování nakonec ustaly, stále to bylo jen ubohé a velmi nešťastné dítě, které se křečovitě drželo koně, aby nespadlo na zem.

Nakonec Meta ukázala na chatrč z větví a hlíny, kterou by Sol sotva našla – vypadala spíš jako hromada hlíny než jako obydlí.

Řekla Metě, aby sesedla, ale dívka zaváhala.

„Já nevím… Raději bychom tam neměly chodit.“

„Proč ne?“

„Já… nechci.“

Hloupost, pomyslela si Sol, musíš někde žít. Ale nebylo to příjemné místo. Bylo tmavé a děsivé, skryté pod převisem břehu řeky. Našla otvor ve zdi, který kdysi mohl být vchodem, skrčila se a vlezla do tmy.

Trhla sebou a prudce se zarazila, když se ocitla tváří v tvář rozkládajícímu se tělu, které na ni hledělo prázdnýma očima z matrace na podlaze.

Se zármutkem si Sol pomyslela, že dívka ani nedokázala svou matku pohřbít. Neměla si s kým promluvit, ani neměla nikoho, koho by požádala o pomoc. No, pobereme, co se dá, a půjdeme, protože tady to děvče rozhodně zůstat nemůže.

Objevila jenom jeden hrnec – starou železnou věc bez ucha – a pak zase vyšla ven. Našla slabší místo ve zdi chatrče, trochu do něj zatlačila a celá hromada klacků a hlíny se sesula na tělo uvnitř.

„Tak! Tohle bude její hrob! Ať odpočívá v pokoji,“ zamumlala Sol a rychle vyrobila ochranný talisman, který položila na vrch hromady. To zastaví ducha mrtvé ženy, aby je pronásledoval. Sol se nikdy nemodlila, podle ní to stejně byly jenom pověry. Ale přesto kvůli dívce rychle páskem kůry svázala dva klacky k sobě, aby vytvořila kříž.

Další hodinu šly po břehu řeky, zatímco Meta stále přerušovaně vzlykala, dokud nedoputovaly ke klidné stojaté vodě. Sol nasbírala nějaké dříví a rozdělala oheň.

Bylo to krásné místo – údolíčko, kde se řeka rozšiřovala do velikého jezírka obklopeného skalními výběžky zezadu a malými kopečky zepředu a ze stran.

Sol naplnila hrnec vodou a postavila ho na oheň. Zatímco čekaly, až se voda začne vařit, vytáhla Sol z brašny nějaké jídlo a dala ho dívce, která tak hltala, že ji Sol musela usměrňovat.

„Bude tě bolet břicho, když budeš jíst takhle rychle,“ varovala ji. „Tak – jestli už máš dost, můžeme začít.“

Meta vypadala překvapeně. „S čím?“

„S mytím, samozřejmě. Šaty dolů a honem do vody!“

„Do vody?!“ zvolala vyděšeně dívka. „Ne! To je strašně nebezpečné!“

„Bojíš se koupání? Tedy, zdá se, že jsi asi nikdy neměla vodu příliš v lásce. Ale koupání ti neublíží, vlastně přesně naopak.“

„Ne, netroufnu si.“

Sol nezbylo nic jiného než si svléknout vlastní šaty a zatáhnout Metu do vody, ale nejdřív umyla dívce vlasy nad hrncem s vodou, která už byla docela horká, a použila i trochu louhu ze svého ranečku. Meta byla přesvědčená, že z téhle léčby zemře, a tak vřískala jako divá. Nepomohla ani skutečnost, že Sol vzala pár listnatých březových větviček a vydrhla jimi Metě tělo od hlavy k patě, dokud neměla kůži skoro sedřenou do krve.

„Podívej,“ vykřikla Sol co nejhlasitěji, aby ji bylo slyšet přes dívčin jekot. „Podívej se do toho hrnce – vidíš všechny ty mrtvé vši a hnidy a bůhví, co ještě dalšího tam plave? Všechny žily na tobě! A teď do řeky a pořádně tě opláchneme.“

Křik Mety, když se ji Sol snažila dotáhnout do vody, musel být slyšet na míle daleko. Ale Sol byla odhodlaná dívku umýt a byla silnější. Přesto jí Mety bylo trochu líto, když teprve nedávno prožila takový krutý šok a teď se znovu vyděsila k smrti. Ale nebylo zbytí.

Když konečně Meta začala zjišťovat, jak příjemná a chladivá je voda pro její vydrhnuté tělo, naposledy párkrát vzdechla a pak se uvolnila. Tvář jí rozzářil letmý, roztřesený úsměv.

„Nedostane mě Bäckahästen, že?“ zeptala se pro jistotu. „Máma říkala, že se nikdy nemám přibližovat k řece, protože tam žije Bäckahästen“

Sol pochopila, že Bäckahästen je místní název pro vodníka.

„Proč se ho bojíš?“ zeptala se. „Se mnou je kamarád.“

Meta se na Sol zamyšleně zadívala a snažila se pochopit, koho to má vlastně před sebou.

Zaklonila hlavu do vody, aby jí Sol mohla pořádně vypláchnout vlasy, a pak se zasmála, jak jinak všechno zní, když má uši pod vodou.

„Slyším, jak přes kameny bublá potůček,“ hlásila a usmála se. „Zní to jako zpívající, klokotavý vodopád!“

Sol konečně usoudila, že Meta už je dostatečně čistá.

„Jste tak krásná,“ zasnila se Meta, když obě ruku v ruce vylezly z vody.

„Ano,“ odpověděla Sol, „a to je pro dívku velká výhoda, věř mi! Ty si taky nepovedeš špatně, pokud trochu přibereš a zahojí se ti všechny tyhle boláky po vších.“

„Ale nikdy nebudu tak hezká jako vy,“ odpověděla Meta obdivně.

Ne, to bys žádala příliš, pomyslela si Sol otevřeněji, než by skromnost dovolovala.

Teď, když už byla ubohá dívka čistá, oblékla ji Sol do jedněch ze dvou šatů, které měla navíc – ovšem nedala jí svoje nejlepší – a zapletla jí husté plavé vlasy do dlouhých copů. Sol jí také podala nějaký lektvar, aby se ujistila, že ta hrůza, kterou si dnes vytrpěla od vojáků, nebude mít žádné následky. Teď vytáhla zrcátko a nechala Metu, aby se na sebe podívala.

„Tak,“ podotkla. „Čistota není zas tak špatná věc, ne?“

Dívčina tvář se při pohledu na svůj odraz v zrcátku rozzářila.

„Vypadám tak hezky,“ zalapala po dechu a zčervenala. „A je to příjemný pocit být zase čistá! Děkuji vám, slečno. Nikdy by mě nenapadlo, že taková vznešená dáma jako vy by mohla být tak laskavá.“

Solin smích se rozlehl kolem skalnatého jezírka. „Já a laskavá? No, už jsem slyšela hodně, ale tohle! Pamatuj si, Meto – všechno dělám jen kvůli sobě. Nic víc.“

A tomu skutečně věřila.

„Teď chci, abys tady počkala, dokud se nevrátím,“ nařídila jí Sol. „Musím si něco zařídit a nemohu tě vzít s sebou. Budu pryč dva nebo možná tři dny, ale pokud si postavíš přístřešek, budeš tady v bezpečí. Pak se podíváme, jestli ti nenajdeme nějakou práci. Jsou tady poblíž nějaká panství nebo velké statky?“

„Ano, pár. Gyllenstierna je ve Fulltofta. A na ostrově na jezeře je Bosjöklosterský klášter. A Vittskövle. Mámu znali všude.“

Až příliš dobře, napadlo Sol. „Kolem Vittskövle jsem jela – to je příliš daleko. Uvidíme, jestli tě ve Fulltofta nebo Bosjöklosteru budou moct vzít jako služku. Líbilo by se ti to?“

„To ano a teď, když vypadám tak dobře, se možná nebudu tolik bát zeptat,“ odpověděla. „Ale musím vám vrátit vaše šaty.“

„Kdeže, takové staré hadry!“ Sol okamžité litovala povýšeného tónu svojí odpovědi. Ve srovnání s dívčiným ubohým oblečením byly tyhle šaty vrcholem módy. „Promiň, tak jsem to nemyslela, Meto. To byl žert – ale můžeš si ty šaty nechat.“

Dívka se málem znovu rozplakala, ale tentokrát štěstím. Sol se cítila tak šlechetně! Když se to vezme kolem a kolem, nebyl to tak špatný pocit!

Meta, chuděrka, potichu špitla: „Prosím, nenechávejte mě tu, slečno.“

„Ale já musím.“

„Slibte mi, že se vrátíte!“

„Bojíš se?“

„Trochu. Divočáci a duchové a takové věci…“

„Žádní tady nejsou, to ti slibuji. A vrátím se. Tady, vezmi si tenhle nůž; mám ještě jeden. Budeš se cítit bezpečněji. A už nemysli na to, co se stalo.“

„To není lehké, slečno.“

„Ne, máš pravdu, to není.“ Pak se dívky náhle zeptala: „Nevíš, kde je Ansgars Klyfta?“

„Ano, zhruba ano, ale je to tam velmi nebezpečné. Prý vede přímo do hlubin, kde žije ten, jehož jméno se neopovažujeme vyslovit.“

To by byla nádhera, pomyslela si Sol s povzdechem. Kdyby existovalo takové místo, pak by se bez zaváhání vrhla do jeho temnot. Ta myšlenka jí připadala neuvěřitelně lákavá.

S pokřiveným úsměvem prohlásila: „Hloupý blábol! Máš snad důvod si myslet, že se bojím?“

„Ne.“

Meta jí popsala, jak se tam dostane, i když trochu mlhavě. Zdálo se, že to není tak daleko.

Sol se zeptala: „Nevíš, jestli tady někde kolem řeky neroste lilek černý?“

„Lilek černý? Co je to?“

Sol si povzdechla, rozloučila se a vydala se znovu na svou nevyzpytatelnou cestu.

V Oslu konečně přestalo pršet. Liv zase stála u svého okna – protože neměla nic lepšího na práci, ani se neodvážila zkusit najít něco, co by ji naplňovalo.

S návalem energie, který byl zřídkakdy vidět, její tchyně odešla na návštěvu k sousedům a poslechnout si klepy.

Liv uslyšela někoho u dveří do ulice a pak si uvědomila, že typickým bouchnutím dveří ohlásil svůj příchod Laurents. Svěsila ramena, ale cítila, že se jí ještě víc sevřel žaludek. Když se uklidnila, šla a s úsměvem přivítala svého manžela.

„Dobrý den, Berenie. Dnes jsi doma brzy.“

Nedovoloval jí, aby ho oslovovala Laurents – křestní jména jsou tak sprostá! Liv s tím nesouhlasila, ale jako vždy si své myšlenky nechala pro sebe. Jeho výraz se rozzářil, jakmile ji uviděl.

„Tady jsi, srdíčko moje!“ zvolal, když ji objal. „Tyhle šaty ti tolik sluší. Pravda, myslel jsem si to, když jsem ti vybíral to modrošedé hedvábí. A jak se dnes měl můj andílek?“

„Docela dobře,“ odpověděla se strnulým úsměvem. „Výborně, děkuji, kromě toho, že je tu někdy trochu smutno, když tu nejsi.“

Netrpělivě se otočil: „To už jsem slyšel. Všechno to dělám pro tebe, pracuji vlastníma rukama, abych tě podporoval – nemusíš mít obavy, nemáš důvod být skleslá, nemusíš tady ani hnout prstem, a přesto si stěžuješ.“

„Odpusť mi,“ zašeptala. „Už to neudělám. Nemohl bys mi třeba vyprávět něco o tom, co děláš ve své kanceláři, Berenie?“

„Cože!“ Zasmál se a pak pokračoval: „Myslíš, že bych tě měl nudit věcmi, kterým rozhodně nikdy nemůžeš porozumět? Nebuď pošetilá. Liv.“

„Jen jsem myslela… No, žena by měla sdílet život i starosti svého muže. Ráda bych to udělala.“

„Myslím, že ne! Sdílíme svůj život tady doma. To, co je venku, je moje věc.“

„Docela mi jde počítání,“ pokračovala nadšeně, „a prý mám úhledné písmo. Nemohla bych ti nějak pomáhat ve tvé kanceláři? Pak bychom byli spolu a já bych se dostala ven… Ach, ne! Promiň! Odpusť mi!“

Jeho tvář vypadala, jako by měla vybuchnout, jediným rychlým pohybem se natáhl a popadl ze zdi jezdecký bičík, který tam byl pověšený. Liv, která už to jednou zažila, zakňučela jako malé štěně a utíkala před ním, zoufale prchala z pokoje do pokoje a bezmocně křičela. Manžel jí byl v patách.

„Stůj!“ zařval. „Stůj, ty nevděčná holko!“

Liv se přitiskla do rohu v nejvzdálenějším pokoji. Bičík zasvištěl vzduchem – nebyla to silná rána, ale neuvěřitelně štípala.

„Jak se opovažuješ naznačovat, že ty bys mi mohla být nějak nápomocná v mé práci!“ zasyčel na ni a z koutků úst mu odkapávala pěna. „Počítat? Ty, pouhá manželka! Jak si dovoluješ něco takového si myslet?“

Liv se s nářkem sesula na zem. Když viděl její bezbrannost, jeho hněv okamžitě opadl. Upustil jezdecký bičík a vzal ji za ruku.

„Tak se na to podívej. Ach! Co jsem to udělal svojí malé hrdličce,“ trápil se a projevoval lítost. „Proboha, její drobná ručka krvácí!“

Důkladně jí zlíbal ruku tak, aby odstranil všechny stopy krve, a pak ji k sobě přitáhl a objal ji.

„No tak, no tak. Už žádné slzy, můj malý holoubku. Tvůj velký silný manžel je tady, aby se o všechno postaral a abys věděla, že tě miluje víc než cokoli jiného na tomhle světě a chce pro tebe jenom to nejlepší. Bolí mě, když tě musím trestat, ale musíme tě zbavit těchhle hloupých představ, nebo ne?“

Liv už se zase začala ovládat a napřímila se v ramenou. Přikývla v tichém souhlasu, ale v očích měla výraz raněného zvířete.

„No tak. Všechno už je zase dobré,“ prohlásil a dodal: „A dnes v noci, má nejdražší, si spolu zahrajeme milostnou hru, ano? Malá holubička by nechtěla odmítnout manžela, který patří jenom jí, že?“

Jenom silou vůle se jí podařilo potlačit třes. Věděla všechno o těchto milostných hrách. Hrály se jenom pro jeho potěšení. Musela zůstat naprosto pasivní a s vděčným obdivem se podvolit jeho pozornosti.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a nula