Propast : kapitola 7

7 Kapitola

 

Ačkoli slunce už zašlo, stále ještě bylo trochu vidět, když Sol doklopýtala na okraj hluboké rokle, která se nacházela daleko od jakékoli osady a uvnitř neprostupné zalesněné divočiny.

Byla unavená, hladová a skleslá, protože se celé odpoledne a večer bezcílně potulovala kolem. Co vlastně hledá? Zapomenuté místo, opuštěné před mnoha lety?

Zachvěla se. Nikdy se necítila tak osaměle jako teď. Prožívala tohle všechno jen kvůli starému příběhu o čarodějnicích, které se setkávaly v dávných dobách? Teď byla poslední z nich. Co ji sem přivádí?

Zhluboka si povzdechla, pohlédla dolů a přemýšlela o temnotě pod sebou. Jasně viděla ohořelé pozůstatky polen v často používaném ohništi. Tohle musí být Ansgars Klyfta, ale údolí nebylo pojmenované po svatém Ansgarovi, apoštolu severu, který přinesl křesťanství do severských států, tím si byla jistá. Z místa, kde stála, viděla celé dno rokle – ploché a zarostlé trávou. Lidé si navymýšlejí takové příběhy!

Používá se to ohniště ještě? Mohlo by to znamenat, že by tu stále byly…? Ne, říkala si, nesmí si hned myslet bůhvíco; nejspíš ho využívá nějaký dřevorubec nebo uhlíř.

Ale kvůli své samotě, hluboko v lesích cizí země, se Sol rozhodla vrátit se sem příští noc, kdy bude úplněk. Možná by se dokázala spojit s dušemi mrtvých a pronásledovaných, kteří se tu shromažďovali před skoro sto lety, nebo vycítit jejich přítomnost. Chtěla se pokusit najít aspoň to nejmenší zrnko přátelství s jejich duchy, jako útěchu v tomto světě obyčejných lidí, kam nepatřila.

Stále skleslá odešla hledat místo, kde by mohli s koněm zůstat přes noc.

Měsíc v úplňku zářil nad mořem, nad mohylou v Brösarps Backar i nad roklí Ansgars Klyfta, ukrytou hluboko v tajemném a temném lese daleko ve vnitrozemí. Sol vlály vlasy v zesilujícím vánku. Oblékla se do černé. Na konci dlouhé hole měla pevně přivázaný skalp mrtvého lupiče. Divoce vlál ve větru, pleskal o větev a vydával strašidelný šelest.

Byla čtvrteční noc a ona se prodírala lesem k Ansgars Klyfta. Ještě pořádný kus odtud ucítila zápach kouře z ohýnku, a když se přiblížila, uviděla hustý sloup kouře stoupající z rokle mezi koruny stromů. Srdce se jí divoce rozbušilo.

Dřevorubci, pomyslela si. Ale proč by tu byli v noci? Uhlíři? Když tu byla naposled, neviděla žádné milíře.

Sol se zastavila na okraji rokle. Uvnitř hořel oheň a kolem něj seděly tři postavy. Tři lidé, z toho dvě ženy. Co by tu v tuhle noční hodinu dělaly ženy?

Viděla, že si povídají a přehrabují se v ohni klackem, a také… Tělo se jí zachvělo. Sol zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Jsou to čarodějnice! Jiné vysvětlení nemohlo existovat. Velmi dlouho stála bez hnutí na místě a sledovala je.

Brzy si mě jistě všimnou, napadlo ji. Musím vypadat tajemně s vlasy a sukněmi, které vlají ve větru, a se svými věšteckými pomůckami, které držím ve vzduchu. A také mi do zad svítí měsíc!

Sol vždycky milovala melodrama.

Stěží stačila dokončit tuhle myšlenku, když jedna z žen pohlédla vzhůru a vzrušeně na ni ukázala. Ostatní dvě postavy se vylekaně postavily a ostražitě sledovaly, jak Sol slézá z prudkého svahu dolů.

Kráčela k nim plná nejistoty a zastavila kousek od nich, aby jim dala příležitost trochu si ji prohlédnout. Nikdo neřekl ani slovo a Sol napadlo, o kolik příjemněji je tady dole u ohně a v závětří rokle.

Žena, která zůstala sedět, k ní promluvila skřehotavým hlasem.

„Vítej, dcero Prokletých!“

Sol ta slova zaskočila a zeptala se: „Vy mě znáte? Znáte Prokleté?“

Žena naznačila mávnutím ruky, že se má Sol posadit, načež se i ostatní vrátili na svá místa.

„Ne. Tebe neznám,“ zahuhlala stařena s pokrouceným úsměvem. „Ale jméno Prokletých je významné pro ty, kdo se s námi druží. Jejich oči jsou nezaměnitelné. Také vím, že žili v Tröndelagu, dokud je asi před padesáti lety všechny nezabili. Jak to, že tu jsi?“

„Ach! To je dlouhé vyprávění,“ povzdechla si Sol. „Slyšela jsem o čarodějnicích z Brösarps Backar od Hanny, staré členky naší rodiny. Protože jsem skoro jediná, kdo zbyl ze skutečných Prokletých, celý život jsem toužila navštívit tohle místo.“

„Hanna?“ zamumlala ta starší. Byla zabalená do tmavého šálu a kapuce, takže jí stěží byla vidět tvář. Pokračovala: „Hanna? Moje babička, která byla jednou z nás, slyšela vyprávění o mladé dívce jménem Hanna od Prokletých, která měla nesmírné schopnosti. Myslíš, že by to mohla být tatáž osoba?“

„To je docela možné. Všechno, co umím, mě naučila Hanna.“

Druhá žena se vložila do rozhovoru: „Jak jsi našla cestu sem z Brösarps Backar?“

Sol se usmála. „Kdo má v životě jen jedinou touhu, zajistí si, aby byla naplněna! Ale ne! Pomohli mi jedni staří manželé. Poradili mi, protože věděli, kdo jsem. Místodržitelovi vojáci se od nich nic nedozví.“

„Dobrá,“ řekla žena.

Sol byla tak šťastná, že se jí chtělo křičet. Podělili se s ní o jídlo, obyčejný chléb a vodu, a ona se o nich dozvěděla víc, zatímco mluvili a dychtivě se vyptávali a odpovídali na otázky.

Pleť staré ženy byla hladká a jemná, jako pleť kterékoli panny, ale vlasy měla úplně bílé a ústa bezzubá. Druhá žena byla středního věku a zdála se mít tak chatrné zdraví, že se Sol bála, aby každou chvíli neumřela. Byla bledá a vyzáblá, a jak se zdálo, ani oheň, ani několik šálů ji nedokázaly zahřát. Světlé vlasy, roztřepené a hrubé, už jí šedly. Tváře měla propadlé a kůži kolem očí, úst a čelistí pevně napjatou. Nemohla se zbavit suchého sípavého kašle.

Muž byl zvláštní, tichý a těžko přístupný. Byl vysoký a štíhlý a jeho končetiny vypadaly, jako by byly jenom plandavě připojené k tělu. Z jeho podlouhlé, vychrtlé tváře hleděly unavené oči. Na zápěstích měl hluboké jizvy – důkazy místodržitelových okovů.

Zdálo se, že všichni tři se Soliným příchodem ožili. Když dokončila vyprávění o svém dobrodružství, napjatě čekala, až vyslechne jejich příběh. Ale slyšela jen vyprávění o žalostných životech strávených neustále na útěku před pronásledováním, hledáním úkrytu a skrýváním.

Měsíc už nebyl vidět. Teď se kolem nich uzavřela černota noci – a z místa, kde seděli v malém, bezpečném světě kolem ohně, vypadala mnohem černější.

„Ach, už nás zbylo hrozně málo,“ povzdechla si stařena. „Není divu po tom, jak se církev a úřady chovají. Když nenašli ty, kdo jsou jako my, vzali si někoho jiného! Říkám ti, dítě, zavírali lidi bez výběru. Obyčejné, přátelské ženy, které neměly žádné spojení s čarodějnictvím, uvěznili jen kvůli zlému slovu nenávistné sousedky. A moje srdce stále krvácí pro tyhle nešťastnice. Ty skutečné, ty z nás, které byly obdařeny nežádoucími silami, jichž si tak vysoce ceníme, musely začít být desetkrát opatrnější. Před padesáti lety nás tu v Dánsku bylo mnoho. Teď nás zbyla jen hrstka – většina z nich tu teď sedí před tebou!“

To skutečně není mnoho, pomyslela si Sol. Obě ženy pravděpodobně nepřežijí další zimu a muž se také netěšil nejlepšímu zdraví. Až odejdou, co bude pak? Co tu zbude? Jenom svět prázdnoty!

„Já jsem nejspíš sama v celém Norsku,“ podotkla Sol, „kromě mého strýce. Ale ten přešel na druhou stranu. Nepoužívá své síly, jenom na léčení.“

Stařena na ni pohlédla; v jejích očích se jí zračila letitá moudrost.

„Ne, dítě, nejsi sama,“ zašeptala. „Máš spojence.“

Sol sebou trhla. „Kde? Kdo je to?“

„Není to on nebo ona – ale oni.“

„Je jich víc než jeden?“

Stařena přikývla. „Finští dřevorubci přišli z východu do Švédska. Pracují v lesích v obrovských hrabstvích Ångermanland, Dalarna a Värmland. Pomalu cestovali dál na západ a teď se nacházejí v nejhlubších lesích oblasti Solör v Norsku, kde čistí lesy a houští a zabírají si půdu pro sebe. Mezi nimi jsou muži i ženy, kteří umí kouzlit.“ (Pozn. překl.: Několik set let se skupiny rodin z Finska, žijících polokočovným životem, stěhovaly do severního Švédska a Norska, kde mýtili a vypalovali lesy v zapadlých, jinak neobydlených oblastech. Mluvili naprosto jiným jazykem a měli odlišnou kulturu a většinové obyvatelstvo se o ně nezajímalo. Tito lidé byli opředeni různými mýty a potýkali se s mnoha nedorozuměními.)

Sol zazářily oči. „Pak za nimi musím okamžitě odjet. Nedokážete si představit, jak opuštěný byl můj život, navzdory lásce mojí rodiny, kterou tolik miluji.“

Muž pomalu přikývl. „Chápeme tvou prázdnotu – také ji cítíme.“

Pohlédla na jeho zápěstí a zeptala se: „Trpěl jsi ve spárech místodržitelových mužů?“

„Ano. Příliš dlouho jsem strádal v žaláři. Ach, moje drahé dítě, nikdy nesmíš poznat, co jsou zač! Dávej si pozor, ať tě nechytí! Ví se, že na ty, které zavřeli, „zapomínají“ po mnoho let. Viděl jsem ženu, kterou dotáhli na hranici v šatech tak shnilých, že jí padaly z těla!“

„Jak se ti podařilo utéct?“

Usmál se a odkryl tak dlouhé špičáky.

„Pomocí kouzel. Ovládl jsem svou vůlí jednoho ze strážných.“

„To je úžasné!“ řekla Sol pomalu a s obdivem.

„Ale trvalo to. Potom, když jsem se dostal ven, jsem byl z toho kouzlení tak vyčerpaný, že jsem několik dní v kuse spal ve stodole. Už nikdy znovu nedovolím, aby mě zajali.“

„To chápu. Ach, našla jsem tu mezi vámi takové štěstí, že se mi tady chce zůstat – dlouho, velmi dlouho.“

„Ne!“ namítla ta mladší, nemocná žena. Mluvila dánsky, zatímco ostatní znali jen místní nářečí. „Ne. Mám výjimečný dar předpovídat budoucnost. Musíš jet domů. Okamžitě! Někdo tě potřebuje!“

„Mě? Ale kdo?“

„To nedokážu říct. Jenom vím, že někdo, kdo je ti drahý, trpí a jenom ty mu můžeš pomoct.“

Sol zvážněla. „Jak?“

„Musíš použít všechny způsoby, které máš k dispozici. Vím, že to bez váhání uděláš.“

Pomalu, zatímco odháněla můru, která se pokoušela o sebevraždu v plamenech, Sol vydechla: „Tolik toho víte.“

„Ano, vím toho o tobě spoustu. Před chvilkou jsem se dotkla tvojí ruky – pamatuješ? Pak jsem viděla mnoho věcí, ze kterých by místodržitel zbledl a za které by kat přiložil pochodeň k tvé hranici. Jsi skutečně neobyčejná bytost – přesto stále jedna z nás. Jeď domů, Sol! Byli bychom přešťastní, kdybychom tě tu měli mezi sebou, protože tys nám dala nový život, ale teď je tvoje místo tam.“

Sol vřele přikývla. „Ano, jestli tam někdo trpí, pojedu – jakmile budu moct.“

Nečekaně se ozvala stařena: „Říkáš, že miluješ svou rodinu? Tomu nemohu uvěřit.“

„Proč?“

„Nevíš, proč se Prokletým říkalo také Ledoví lidé?“

„Ano. Bylo to proto, že naše údolí bylo dobře skryté a jediná cesta do něj vedla pod ledovcem.“

„Mýlíš se! Nazvali vás tak, protože se rodíte s ledem v srdci. Nikdy nikoho nedokážete milovat. Můžeš dát mužům své tělo – ale nikdy nedostanou tvoji lásku. Vy, kteří patříte k čisté rodové linii, nemáte lásku, kterou byste mohli dát!“

Sol byla zmatená. Nejspíš to bude nějaký omyl, pomyslela si – ale mohla by to být pravda? Mít rád lidi? No ano, ona má ráda lidi. Ale milovat je, no…

A co potom Tengel? Pokud on nemiluje Silje, pak na světě neexistuje nic jako láska! Ale Tengel nepatří k úplně čistému rodu. On je míšenec, nemanželské dítě, které v sobě mělo to nejlepší z lidí a to zlé z Prokletých.

Takže co jsem já? Zeptala se sama sebe. A co pro mě znamená slovo láska? Zasmušile se ohlédla za sebe do tmy pod stěny rokle. Viděla temné obrysy keřů, které kolem nich stály na stráži, a zamrazilo ji, jako by ledový vítr prohledával její duši.

Ostatní mlčky seděli; sledovali ji; čekali. Ale Sol nechtěla mluvit o takových věcech – ne, když tu byly naléhavější záležitosti na přetřes.

„Mohli byste mi pomoct najít lilek černý?“ zeptala se.

Všichni se na ni usmáli, protože věděli, proč ho chce.

Stařena řekla: „Ukážeme ti místo, kde roste na břehu řeky, kolem níž jsi jela. Ale do té doby si můžeš vzít tohle. Jsou to jenom sušené bobule, samozřejmě, ale mají stejnou moc.“

Sol si je vzala a poděkovala. Byli zvědaví na její síly a udělala na ně dojem, když jim pověděla o svém nadání a o všem, co umí. Oni jí na oplátku předvedli některé svoje dovednosti a všichni se od sebe navzájem učili, zatímco noční hodiny rychle ubíhaly. Solina dychtivost a veselost byla nakažlivá a odrážela se i na tvářích ostatních. Nemocné ženě dala něco ze svých zásob léčivých bylin, ačkoli pochybovala, že ji zachrání – hrnek, který je prasklý, se už nikdy nezacelí. Nicméně žena jí byla velmi vděčná.

Projevovali veliký zájem o Solin kořen mandragory. Viděla jim na očích, že by klidně zaprodali duši, aby ho mohli mít. Ale mandragora se nedá získat tak, že zaplatíte nejvyšší cenu, jak se to obvykle dělá – může změnit majitele jen za cenu nižší, než jaká byla zaplacená současným majitelem. Nakonec je cena tak nízká, že ji vlastník nemůže prodat, a jeho duše propadne Satanovi. Všichni slyšeli tu nešťastnou historku o mandragoře, která byla koupena za zrnko písku na cestě – a už není nic, co by mělo menší cenu. Majitel už ji nemohl předat nikomu dalšímu a šel rovnou do pekla.

Nikdo nevěděl, jakou cenu by mohl mít Solin kořen mandragory, ale všichni věděli, že ho určitě nikdy neprodá. Už jim řekla o své osudové přitažlivosti k podzemnímu světu.

Nemocná žena zakašlala, ale Solina vitalita a byliny, které dostala, ji vzpružily.

Navrhla: „Teď, Sol, budeš moct zakusit něco, co podle mě neznáš. Viděla jsi ten kotlík nad ohněm?“

„Ano. To je vaše večeře?“

„Ne,“ zasmáli se.

Muž pokračoval: „Je to omamný nápoj. Je naším zvykem ho připravit, a pak se jím necháme očarovat. Byliny a rostliny, které používáme, jsou tajné. Teď pojďme zaujmout místa kolem kotle a přetáhneme přes sebe tenhle plášť. Zažiješ věci, které si ani nedokážeš představit.“

„Bude to něco speciálního?“

„Ach, ano,“ ujišťovala ji nemocná žena. „Něco velmi speciálního.“

„Let na Blåkullu?“

„Ne, vůbec ne. Let na Blåkullu bys měla vykonat, až budeš úplně sama a budeš mít spoustu času. Tenhle nápoj probudí vědomí života, který dřímá uvnitř. Je to jakési podvědomí, které leží uvnitř každého člověka, ale na které zapomeneme.“

Sol přikývla. „Tak sem s tím kotlíkem!“

Okolní les byl tichý a klidný Oheň pomalu dohoříval, ale noc zůstávala teplá. Všichni čtyři seděli schoulení pod přikrývkou a nechali výpary z nápoje vstoupit do svých smyslů. Solin svět se začal točit a ucítila závrať, když se kolem ní vznášely obrazy, krátké a nesouvislé, takže nebylo možné zachytit, co znamenají. Možná si nemohla urovnat myšlenky kvůli radosti, že je mezi svými, mezi lidmi, kteří jí rozumějí i beze slov. Najednou muž stáhl přikrývku a odložil kotlík stranou. Sol pochopila, že už všichni dosáhli nezbytného stavu transu.

Bezděčně se opřela o strmý travnatý svah za sebou a položila si hlavu na zem. Stařena udělala to samé, zatímco nemocná žena se sesula na zem. Muž se zhroutil dopředu, sedl si a schoulil se do klubíčka, jako by se snažil zcela uzavřít před okolním světem.

Sol měla závrať a hluboké stěny rokle se kolem ní začaly houpat a točit. Zavřela oči. Její smysly se najednou uklidnily a zostřily…

Měsíc svítil, ale tohle bylo jiné místo v jiném čase. Ocitla se na kolenou a tahala za ruku ženu, která ležela na zemi před ní. Byla zima a ona musela být opravdu malá, protože její ručky oproti dospělé ženě vypadaly velmi drobné. Pak, když zvedla oči, uviděla mladou dívku, která řekla: „Tvoje matka zemřela. Už s tebou nemůže mluvit. Budeš muset jít se mnou.“ Tohle musela být Silje! Vypadala tak mladě! Ještě skoro jako dítě.

Obraz se rozplynul a nahradil ho další. Sol seděla na něčím koleně. Byla to žena, kterou právě viděla ležet mrtvou – její matka Sunniva. Byla tak překrásná s těma tmavýma, smutnýma očima. Byl tam také nějaký muž, ale toho neviděla tak zřetelně.

Najednou se obraz proměnil a objevila se před ní jediná tvář – Hanna! Sol se zakroutila a zasténala; tolik si s ní chtěla promluvit. Ale Hanna zmizela a z neznámých hlubin Soliny duše se začaly vynořovat nové, škaredé tváře – tváře, které měly něco společného. Zrodily se ze zla, samoty a zármutku! Byla tu spousta ohavných tváří a také pár hezkých, a ačkoli Sol nedokázala říct, proč to tak je, věděla, že pocházejí z mnoha různých časů a generací.

Dívala se zpátky v čase! Viděla ty Prokleté, kteří byli stiženi hroznou kletbou. Její vlastní příbuzní! Její předkové!

Ačkoli Hanna nepatřila do jejího rodu, nebylo překvapivé, že viděla její obraz, protože ji osobně znala. Ti, které viděla teď, byli její dávno mrtví předci, jejichž byla přímým potomkem.

Sol si zhluboka povzdechla, zatímco dál ležela v opojení. I když ji tyto zážitky silně zaujaly, nedokázala potlačit strach z něčeho neznámého – a to se jí vůbec nepodobalo. Když upadla hlouběji do transu, přestala vnímat obrazy jako sny vyvolané lektvarem a začala je vidět jako skutečné.

Objevovali se před ní lidé v zamlženém prostředí, které se jí rozplývalo, tváře lidí viděla však velmi jasně. Okolí představovaly pouhé pocity nelítostného boje o přežití v nehostinném údolí Prokletých, neštěstí, beznaděje a silné touhy po svobodě.

Takže Tengel a Silje nebyli sami, kdo toužili opustit údolí a žít mezi obyčejnými lidmi!

Bezejmenné tváře z dávných dob byly ohavně znetvořené! Bylo jich málo; odpudivé sklony se projevovaly jen zřídka, nebo to jí aspoň řekli. Podle Tengela průměrně jeden z každé generace. Viděla taky pár normálních, příjemně vypadajících lidí, ale jejich obrazy ji míjely velmi rychle, jako by se měla zaměřit na své postižené předky – nebo to byla jen ona sama, kdo je chtěl víc vidět.

Pak se objevil obraz neskutečně pohledného muže, který něco drží v ruce. Díky bohu! Konečně někdo přitažlivý! Měl naprosto ďábelský vzhled a velmi dobře znala ty žluté kočičí oči – a jeho zlý úšklebek. I když ji jen tak něco nerozrušilo, tento výjev ji přiměl vzrušeně se nadechnout.

Tohle by mohl být muž pro mě, napadlo ji. Kdyby se s ním někde setkala, nebo s někým podobným, zamilovala by se?

To nevěděla a možná právě teď začala chápat, jak rozpolcená je její osobnost. Jak těžké bylo snášet život s vlákny lidskosti zapletenými do černé pokrývky její existence. Ten překrásný, nekonečně okouzlující muž, do jehož očí právě hleděla, byl jedním z mála šťastných mezi jejími předky: byl čistým, ryzím ztělesněním zla. Poprvé pochopila tu nenapravitelnou tragédii, která zničila životy těch, kdo byli jako ona. Například Tengel; ale on byl dost silný, aby si zvolil, na které straně bude stát. A stejně tak Hanna – ta stála na opačné straně!

Ale… Byla Hanna tak úplně zlá? Byla?

Pak, právě když ten krásný muž odplouval z obrazu, Sol uviděla, co to drží. Byla to useknutá hlava ženy se slepýma očima, vytřeštěnýma a zahleděnýma do prázdnoty. Sol instinktivně věděla, že on je ten muž, který ji zabil…

Následoval další pár ohavných postav ze vzdálené minulosti, žena a pak muž, oblečení v těch nejprostších halenách a s nohama svázanýma tak, jak to nikdy neviděla.

Najednou se Sol divoce zachvěla. Nevědomky zaryla prsty do trávy a mechu a zaťala pěsti.

Něco stoupalo z temnoty – něco, čemu všechny ostatní obrazy ustoupily. Pár pronikavých očí, plný nenávisti, zíral přímo na ni!

Měla pocit, jako by se topila – nikdy nedokáže vydržet tenhle pronikavý pohled! Oči měla pevně zavřené, ale to nezastavilo její muka, protože obrazy přicházely z dávno pohřbeného střípku jejího vnitřního já, které zůstávalo netknuté, životaschopné a až dosud se předávalo z jedné generace na druhou. Zalapala po vzduchu a snažila se vykřiknout; měla pocit, jako by ji něco škrtilo. Ostatní slyšeli její výkřiky, ale byli příliš hluboko zabraní do svého vlastního snění, než aby jí nabídli pomoc, ale i kdyby byli bdělejší, mohli by udělat jen málo – když se tyhle obrazy jednou rozběhly, nedaly se zastavit. Uvědomovali si, že pro tuhle mladou dívku budou výjevy z minulosti mnohem náročnější než pro obyčejné lidi. Všichni tři zažili podobné vize svých předků a zjistili, že ačkoli s nimi nedokážou přímo komunikovat, můžou z jejich existence načerpávat odvahu, sílu a inspiraci.

Ale Sol patřila k Prokletým. Kdokoli z tohoto rodu, kdo pohlédl do minulosti, jistě musel zažít hrozná muka!

Kdyby byla věděla, jaké na ni bude mít nápoj účinky, možná by odmítla přidat se k ostatním; ale pravděpodobně ne – byla příliš zvídavá, než aby odolala. Zaplavila ji vlna nevolnosti a instinktivně se odtáhla, když se ta strašlivá bytost přiblížila a skoro se jí dotkla. Tohle nemohl být nikdo jiný než zlý duch Prokletých! Zlý Tengel! Nebyl to ani člověk, ani zvíře, a ačkoli možná kdysi míval rysy muže, bylo těžké je najít. Byl malý, podsaditý – mnohem menší než Sol – a obrovské uši mu sahaly až do výšky placaté koruny na hlavě. Napůl skryté pod hustým obočím na ni hleděly zrádné oči oddělené zkrouceným nosem připomínajícím zobák. Ústa měl otevřená ve zvířeckém úšklebku a rty odhrnuté, takže viděla jeho krátké špičaté zuby. Sol se ulevilo, když si všimla, že jeho krátké tělo zahaluje dlouhý plášť. Zahlédla ty dlouhé, kostnaté, pařátovité prsty jedné ruky, které vykoukly z přední části pláště, a nechtěla vidět víc.

Ale zdaleka nejhorší byla pronikavá aura zla, která ho obklopovala. Sol nepochybovala, že se tahle bytost zaprodala Satanovi. Žádný člověk se nemohl narodit do takové podoby – tohle byla bytost stvořená z temnoty podzemí!

Sol zoufale toužila uniknout ze stavu transu, zbavit se téhle zrůdy.

Co od ní chce? Proč na ni zírá s takovou nenávistí? Snaží se jí něco říct? Najednou se v ní probudila dávná vzpomínka – už ho někde viděla! Jenom jednou, kdysi dávno – ale kde? Ačkoli se jí hlavou zběsile honily myšlenky, cítila, že ji ten duch nenávidí kvůli jejich předchozímu setkání a bojí se – on se bojí jí. Ale proč? Kéž by si jen dokázala vzpomenout.

Křičela znovu a znovu, ječela na něj, ať zmizí, ale obraz zůstával. Nebylo jí předurčeno vidět dál do minulosti. Zjeví se jí jenom minulost Prokletých, nebo tak to aspoň vypadalo, a ta začínala zlým Tengelem. Všechno předtím bylo zahalené v temnotě.

Sol se kroutila po travnatém svahu jako had. Nedala se snadno vyděsit, ale tohle bylo příliš strašidelné, příliš ohavné dokonce i na ni. Z posledních sil se muž s nemocnou ženou dokázali doplazit k Sol a stěží při vědomí si klekli, kymáceli se nad ní a snažili se ji vzbudit. Ale Soliny oči zíraly divoce a prázdně do temnoty a její přidušené výkřiky přehlušily jejich úpěnlivé prosby.

„Otče!“ vykřikla. „Otče! Otče!“

Doma v Lipové aleji se Tengel vylekaně probudil ze sna.

„Sol,“ zašeptal.

Silje se okamžitě posadila na posteli.

„Sol má potíže,“ promluvil s obavami v hlase. „Chce, abych jí pomohl.“

„Ale jak?“

„Nevím. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Nevěděl jsem, že má takovou sílu, nebo že já ji dokážu vycítit. Ach! Můj bože, co budu dělat? Sol! Sol!“ zamumlal znovu.

„Hrozí jí smrt?“ zeptala se vyděšeně Silje.

„Ne. Ne, nic takového necítím. Je to něco jiného. Musím se pokusit s ní spojit.“

Silje mu něžně položila ruku na paži. „Dej jí také mou lásku.“

„Dám,“ odpověděl vřele. „Teď se vůbec nehýbej a já se pokusím… Nevím, jestli to dokážu…“

Silje se ani nehnula. Ležela na zádech a sledovala Tengela, jak se posadil s nohama přitaženýma k hrudi a pevně přitiskl tvář na kolena; ona se rukou stále dotýkala jeho paže.

Minuty ubíhaly. Svým vlastním, nedokonalým, lidským způsobem se snažila soustředit všechny svoje myšlenky na Sol a předat jí svou lásku. Měla lásky na rozdávání a doufala, že to pomůže, třeba jen trochu.

Tengel se začal z nesmírného soustředění silně potit. Jednou se divoce zachvěl, ale neřekl proč. Po nekonečné době úzkostného čekání zvedl hlavu a otřel si pot z čela.

„Jako obvykle jsi přesně věděla, co dělat, Silje. Potřebovala jen cítit lásku, to je všechno,“ vysvětlil vyčerpaně.

„Co se stalo?“

„Nejsem si jistý. Můj Bože, nevím, do čeho se to zapletla. Nebylo to nic z tohoto světa, to vím jistě. Byla to hrůza tak velká, že se vymyká popisu. Zlo, Silje, přízemní, zhoubné zlo namířené proti naší malé Sol. Přesto to nebylo skutečné. Zajímalo by mě… Ona by nikdy… Ne, nemám tušení, co to mohlo být.“

„Už je to pryč?“

„Ano, myslím, že ano. Zdálo se, že všude už zavládlo ticho a klid. To napětí už pominulo.“

„Napětí?“

„Ano, byla tam nějaká síla, neskutečná síla a ona se snažila jí ubránit. Myslím, že Sol experimentovala s něčím zakázaným a nebezpečným.“

„Čarodějův učeň,“ zašeptala Silje. „Před mnoha lety jsem jí řekla, že by měla být opatrná.“

Tengel znovu ulehl do postele. „Sol nikdy nebyla opatrná. Ale tentokrát se opravdu bála, bála se o svůj život. Zrovna ona! To bych nikdy nečekal!“

Silje o tom uvažovala. „Ty víš, co udělala. Cítím to.“

Položil si ruku pod hlavu. „Nevím, jen mám podezření.“

„Takže… co?“

„Existuje takové kouzlo… o kterém jsem jenom slyšel vyprávět… Uvaří se nápoj z kouzelných bylin. Ten ukazuje člověku přízraky a obrazy jeho předků.“

Silje k němu otočila hlavu. „Chceš říct, že viděla Prokleté? Ty, kteří byli stiženi kletbou?“

„Ne, samozřejmě je ve skutečnosti neviděla, ale čekala to, a tudíž si vytvořila svoje vlastní představy toho, jak vypadali. Nebylo to nic víc než výplody její fantazie. A Sol, jak dobře víme, má velmi živou představivost!“

Silje chvíli tiše ležela.

„Smyšlení duchové můžou být stejně děsiví jako ti skuteční – vím, že to tak je. Proč si myslíš, že se setkala právě s nimi?“ zeptala se opatrně.

Tengel na okamžik zaváhal a pak pokračoval: „Protože jsem je také cítil, ale jenom velmi slabě. Ve skutečnosti to byl jen jeden obraz. Sol má opravdu strašidelné představy!“

„Jednou ses zachvěl.“

„Opravdu? To mě nepřekvapuje – nikdy jsem neviděl něco tak ohavného a děsivého. On ji nenáviděl, Silje, celou svou duší!“

„Zlý Tengel!“

Znovu se zachvěl. „Nevyslovuj to jméno, ne tady!“

„Pak to byla ona sama, kdo si představoval, že ji tolik nenávidí?“

„Musí to tak být. Není jiné vysvětlení.“

Mlčeli. Přitáhl si ji k sobě.

„Díky, žes mi pomohla,“ poznamenal.

„Tys to poznal?“ zeptala se překvapeně.

„Až moc dobře! Věřím, že společně jsme jí pomohli překonat něco strašného.“

Tohle ji zaskočilo. Jen pomyslete, že ona, prostá Silje, dokázala… Zachvěla se, povzdechla si a tiše se pomodlila.

Sol se zmocnil pocit klidu. Muž se ženou, kteří byli stále otřeseni sledováním Soliny bitvy s neznámým nepřítelem, ji položili zpátky na trávu. Stařena se stále krčila ve svém vlastním světě iluzí a ti dva se teď, stále popletení a ne úplně bdělí, vrátili do svého světa představ.

Ta příšerná postava zmizela zpátky do temnoty, a ačkoli zjevení pokračovala, Sol byla tak vyčerpaná, že už je nevnímala. Obrazy začaly být méně ostré a nakonec se rozpustily do rozmazané mlhy. Matně si uvědomovala, že její předci před časy zlého Tengela vypadají cizokrajně. Zahlédla lidi jdoucí přes otevřené pláně pokryté hlubokým sněhem. Něco jí napovídalo, že mnoho generací zpátky se sem její předci zatoulali z dálky, z velké dálky během dávno zapomenutých putování a nakonec se usadili v Norsku.

Připomněla si slova staré ženy o finských dřevorubcích z východu. Předci zlého Tengela mohli být posledními příslušníky neznámého kmene z dalekého východu, dávno mrtvého a zapomenutého, jehož lidé měli zvláštní, nadpřirozené síly. Dávno mrtví a zapomenutí – kromě Sol a její rodiny.

Liv, Are a Sol jsou jediní tři lidé, kteří by mohli předat dál rysy Prokletých. Já udělám, co budu moct, pomyslela si; vlastně to taky slíbila Hanně. Ale nebude s tím spěchat – nejdřív si pořádně užije života!

Ledoví lidé – bylo tu i třetí vysvětlení pro jejich přízvisko? Mohli mít to jméno možná i proto, že sem před nesčetnými staletími přišli přes led a sníh? Nebylo to tak úplně nemožné.

Najednou si uvědomila, že je vzhůru a to už nějakou dobu. Sama v lesích vedle dohořívajících uhlíků v ohni. Byla sama, protože ostatní tři se stále ještě brouzdali ve snech, takže nebyli ve stavu, aby jí mohli dělat společnost.

Sol přísahala, že se už nikdy nezapojí do pokusu, jako byl tenhle! Tváře ostatních měly mírumilovný výraz – jejich předci nepochybně byli milí, neškodní lidé. Ale ona musela snášet ohavené, strašlivé obrazy Prokletých. Viděla je – a jednou to stačilo!

Znovu se zachvěla jen při tom pomyšlení. Postavit se znovu zlu Prokletých by byl krajní způsob sebetrýznění a to bylo něco, po čem ona zrovna netouží!

Sedla si a přihodila pár kousků dřeva do ohně. Co to jenom bylo, uvažovala, co ji zachránilo a zahnalo ten strašlivý obraz? Snažila se vzpomenout, ale všechno zůstalo v mlze.

Někdo, vzpomínala, jí zatřásl a snažil se na ni mluvit, ale vůbec to nepomáhalo. Ne, bylo to něco jiného…

Mohl to být Tengel? V zoufalství ho volala – ale jistě nemohl…

Nebyl tam někdo jako on? Nemohla si vzpomenout.

Láska? Necítila objetí vřelé, nesobecké lásky, které se kolem ní obtočilo a chránilo ji? Tengel – a Silje?

Silje? Ne, to bylo nemožné, protože ta nemá nadpřirozené síly. Ale ať už to způsobilo cokoli, síla lásky jejích pěstounů se jí hluboce dotkla.

Uvnitř plakala – ale její slzy byly vzácné a ona si vážila každé z nich.