Propast : kapitola 9

9 Kapitola

 

Následující ráno zanechaly Sol s Metou velmi rozrušeného Jacoba Skilleho stát na břehu v Helsingborgu. Plavba byla dlouhá a nepříjemná, ale dopluly do Osla o půl dne dříve, než měl dorazit Dag. Na břeh vystoupily před polednem.

Meta během plavby mořskou nemoc neměla, ale cesta přes moře v takové kocábce a hrůza, kterou celou tu dobu prožívala, ji přivedly skoro k šílenství. Celou cestu se Sol pevně držela oběma rukama a vůbec nemohla spát, protože musela hlídat, aby se ty skryté nestvůry z hlubin nevrhly na její milovanou paní, jakmile se k moři otočí zády.

Sol pronajala pokoj v hostinci a nařídila Metě, aby zavřela dveře ložnice na západku a spala, dokud se nevrátí. Za žádných okolností nemá otvírat dveře nikomu jinému!

„Chci navštívit svou sestru, která žije tady ve městě,“ vysvětlovala jí Sol. „Nemůžeš jít se mnou, protože skoro usínáš za chůze. Nebudu pryč dlouho.“

Meta se chabě pokusila protestovat, ale lákavá představa postele tentokrát zvítězila. Sol poslouchala, jak Meta zavřela dveře na západku, a pak slyšela, jak padla do postele, aniž by se svlékla.

Dobrou noc, hezky se vyspi, pomyslela si Sol, když vyrážela hledat Bereniův dům.

Sol zaskočil pohled na Liv, která nejdřív jen stála a nevěřícně na ni zírala.

„No tak, Liv,“ smála se zmateně Sol. „To jsem já, Sol. Copak nepoznáváš svou nenapravitelnou sestru?“

„Sol? Ty… tady? V tomto domě? Ach, Sol!“

Konečně se jí rozbřesklo, že má návštěvu, a přemožená radostí objala svou starší sestru, jako by ji už nechtěla nikdy pustit.

„Můj drahoušku,“ začala Sol znepokojeně, „jak to vypadáš? Tolik ses změnila. Nebýt barvy tvých vlasů, nepoznala bych tě – a i ty jsou rozcuchané a vybledlé.“

Liv se třásly ruce, když uvedla Sol do nejlepšího salonu. Úzkostlivě si uhladila vlasy ve strachu, že by manžel mohl najít nějaký důvod ji kritizovat.

„Z…změnila? J…jak to my…myslíš?“

Sol byla omráčená. Liv přece nikdy v životě v řeči nezadrhávala!

„Vážíš sotva polovinu toho, co dřív. A ty tvoje oči! Jsou plné hrůzy a máš pod nimi tmavé kruhy. Myslela jsem, že se máš dobře a žiješ si hezký život. Totéž jsem četla v dopisech z domova – překrásný velký dům… Jsi tady úplně sama?“

Její sestřička přikývla. „Dnes má m… moje t… tchyně své pravidelné schůzky. J… je na návštěvě u že… ženy Samuelsena, obchodníka s látkami. Ach Sol, Sol – z… zase vidět někoho ze s… svých! M… mluvit, jak se mi chce, a vědět, že ne… nebudeš opravovat nebo zpochybňovat všechno, co ře… řeknu…“

Liv se rozplakala. Sol znovu objala sestru v silném, mocném náručí a zoufale poslouchala její strašlivý vzlykot, který se v ní nahromadil za mnoho měsíců samoty.

Když se Liv konečně dostatečně vzpamatovala, vylíčila Sol všechno, co se stalo. Nedokázala se zastavit. Už v sobě ten smutek nedokázala dál držet.

„Snažila jsem se být oddaná. Nijak netoužím mluvit o svém manželovi za jeho zády, ale…“

„Všechno mi řekni,“ naléhala Sol. „Jsou věci, které se musí říct, to vím i já!“

„On mě mění, Sol! Abych naplnila jeho touhu po poslušné, hloupé služce místo ženy. Vším, co jsem se naučila doma, pohrdá a…“

„Skutečně?“ Sol zuřila. „Na světě nejsou lepší rodiče než ti naši!“

„Ne, a tak to také cítím; ale Berenius jimi opovrhuje.“

„Musíš mu říkat Berenius? To je směšné.“

„Ach, díky bohu, také si to myslíš. Myslela jsem, že jsem jediná, kdo se zbláznil. A jeho matka…“

Z úst se jí vyřinul celý příběh. Sol oněměle seděla, plná rozhořčení a hrůzy. Být nucena odmítat návštěvy své rodiny, nesmět jet domů ani kreslit a malovat, nechat ze sebe dělat člověka bez té nejmenší inteligence – to bylo barbarské! Nelidské!

To jsou paradoxy, pomyslela si Sol sklíčeně. Že ona, ta neposlušná Sol – která se nehodila pro obyčejný, spořádaný život – by měla zachránit dvě mladé dívky, které se na ni obrátily v tomtéž týdnu, jako by ona byla ta silná! Nastala opravdu prapodivná situace!

„A když přijde na manželské lože…“ začala Liv, a pak se zarazila. „Ne! Odpusť mi!“

„Pokračuj,“ pobídla ji Sol, „musíš mi to říct!“

„Ne, a prosím, nežádej mě o to, Sol, protože jsem vychovaná tak, že se nemám bavit o takových soukromých věcech s druhými lidmi.“

„Jak si přeješ. Už se tě na to nezeptám.“

„Sol, jsem tak nešťastná! Tak… zlomená! Jsem skutečně tak neschopná? Snažím se znovu a znovu, ale nikdy nic není správně.“

„Tys nic špatně neudělala. Je to jeho chyba – ne tvoje.“

Tahle slova byla pro její sestru spásou. Teď z ní v nekonečném výkřiku spadla všechna ta bolestná úzkost, nedůvěra v sebe sama a osamělost předchozích měsíců. Sol byla v šoku. Když si všimla jizev od bití na paži své mladší sestry, definitivně se přestala ovládat a vybuchla zlostí. Spustila tirádu, která by zahanbila i ty nejotrlejší chlapy. Nebyly to jen kletby a nadávky, ale také slova a fráze, které by vyslovili jen dělníci dole v přístavu. Liv jen zděšeně seděla se zatajeným dechem. Když Sol skončila, chytila ji za ruku.

„Pojď!“ zavelela. „Brzy přijede Dagova loď. Půjdeme mu dolů do přístavu naproti.“

„Dag? Dag sem přijede?“

„Ano, máme se sejít tady v Oslu.“

„Dag…“ zamumlala Liv. „A bude s ním slečna Trolle?“

„Jaká slečna Trolle? Nikdy se s nikým takovým nestýkal.“

„Ale já myslela…“

„To byly jen klepy! Dag neměl čas na nic jiného než na své studium. Nanejvýš si tak jednou nebo dvakrát zakoketoval někde v hostinci, jako to dělá každý.“

„Ale já nesmím jít ven. Nedovolila jsem se.“

„Nedovolila? V naší rodině se nemusíš nikoho dovolovat. Půjdeš si, kam budeš chtít a kdy budeš chtít – a budeš se zodpovídat jen sama sobě.“ Na jeden prchavý okamžik zauvažovala o tom, zda by se ona sama dokázala hnát k zodpovědnosti za některé věci, které udělala ona – ale to teď nebylo důležité. „Pojď – a nechci slyšet ne!“

***

O hodinu později už sledovaly, jak loď pomalu vplula do přístavu. Zatímco čekaly, probraly kromě Livina neštěstí i všechno ostatní a dívka se poprvé za posledních několik měsíců usmála. Přesto sebou trhla při sebemenším zvuku a celou dobu se kolem sebe nenápadně rozhlížela, jako by ji sledovaly nějaké slídivé oči. Byla bez sebe strachy a obavami, co by manžel a jeho matka řekli na tenhle nerozvážný výlet. Tak to sveď na mě, navrhla jí Sol, já to snesu.

Zatímco se dívaly, jak pár cestujících vystupuje na břeh, Sol tajně pozorovala chování své sestry. Když jí ta stařena v Ansgars Klyfta řekla: „Jenom vím, že někdo, kdo je ti drahý, trpí,“ mluvila o Liv, napadlo Sol.

Na zlomek vteřiny zavřela oči a její mozek pracoval na plné obrátky… Pak uviděla, jak na ně mává vysoký, elegantní mladý muž.

„Tamhle je!“ vykřikla Liv bez dechu. „Ach, Sol, tohle je tak překrásný den, setkat se s vámi oběma najednou! Kéž bych jen mohla…“ Odmlčela se.

„Jet s námi domů?“ dokončila za ni Sol větu.

„Ach, ne! Tak jsem to nemyslela! Věřím, že oddanost je v manželství nanejvýš důležitá, a nemohu si pomoct, ale hrozně se stydím, že jsem dnes zradila Bereniovu důvěru.“

„Díky bohu, že jsi mi všechno řekla. A co se týče oddanosti – to snad platí pro obě strany stejně, ne?“

„Ale on je ke mně laskavý, dal mi spoustu věcí a nikdy mi nebyl nevěrný, i když mi říká, že je to jeho právo, kdyby si to přál. Neměla bych… Dagu! Tak ráda tě zase vidím!“

Dag objal své sestry, nejdřív jednu a pak druhou.

„Takže ses stihla vrátit přede mnou, Sol. To se povedlo. Mám tě pozdravovat od spousty lidí, kteří neměli šanci se s tebou rozloučit. Moc jsi jim tam chyběla, moje sestřičko. Zejména… ehm… mladým hochům! A dobrý den, Liv, moje maličká, je to tak dávno! Ale moje drahá, jsi tak hubená a bledá! Copak tě ten tvůj muž pořádně nenakrmí?“ Tahle poslední slova končila smíchem.

„Je to vážné, Dagu,“ zamumlala Sol.

„Sol!“ napomenula ji Liv sklesle. „To nesmíš!“

„Ano, na mou duši musím! Dagu, ten ničema umučí naši sestru k smrti!“

„Ne, Sol, prosím ne.“

„O co tady jde?“ zeptal se Dag, silně znepokojený Solinými slovy. „Všechno mi řekněte!“

Jak šli procházkou z přístavu, Dag vyslechl celý příběh v podání Sol, která téměř chrlila oheň. Pohlédl na obě v nevěřícné hrůze.

„Liv?! Ale ona je ta nejpoctivější a nejlepší z nás všech, ne?“ divil se Dag. „Znám ji lépe než kdokoli jiný a na světě není příjemnější člověk. Kdo by se opovážil takhle jednat s naší sestrou?“

Ačkoli ani on, ani Sol nebyli skuteční pokrevní příbuzní Liv, když se někdo dotkl jejich rodiny, byli semknutí daleko silněji než mnoho „vlastních“ sourozenců.

Liv byla nervózní a sklíčená. „Není to tak zlé. Přeháněla jsem.“

„Přeháněla?“ zvolala rozhořčeně Sol. „Jen se podívej na její ruku, Dagu! A pokud jde o tu tchyni! No, slyšel jsi, co Liv říkala!“

„Musíme odjet domů,“ rozhodl Dag zatrpkle. „Tengel, Silje a Charlotte se to musí dozvědět. A Liv, ty musíš jet s námi.“

„Ne, ne,“ žadonila zoufale. „Nemůžu.“

„Ano,“ trval na svém Dag. „Hned seženu koně. Jsi připravená na cestu, Sol?“

„Ne, musím vyzvednout svoji… Ach, bože! Zase jsem docela zapomněla na Metu!“

„Metu?“ zopakovali ti dva současně.

„Ano, ale za to si může sama. Jako by se narodila k tomu, aby ji pořád někde zapomínali!“

Pak jim vypověděla všechno o Metě. Když skončila, Dag nechápavě zakroutil hlavou.

„Jsi zvláštní, Sol! Viděl jsem tě, jak jsi s kamenným srdcem dělala Tengelovým pacientům ty nejpříšernější věci. Amputovat nohy bez ohledu na výkřiky bolesti; rozřezávat hnijící, zapáchající rány; zvedat kusy rozkládajících se těl, aniž bys hnula brvou! Pak se objeví nějaká nešťastná dívka a ty jsi plná soucitu. Ale ta chudinka samozřejmě musí jet s námi do Lipové aleje nebo do Gråstensholmu. Udělala jsi správně, že jsi ji vzala s sebou.“

„Samozřejmě, že ano! Ale Liv má pravdu – teď by s námi neměla jet domů. To by příliš dopálilo jejího muže a přece nechceme, aby ji zase zbil.“

„Hodlám si s tímhle chlápkem promluvit,“ prohlásil Dag tvrdě.

„Ne,“ namítla Sol, „to je to nejhorší, co můžeš udělat. Teď nechte všechno na mně! Liv, rychle pospíchej domů, než se někdo vrátí – není to daleko. Dagu, ty jdi a sežeň nám koně do Lipové aleje, já vyzvednu Metu, to nešťastné dítě. Do hostince, kde na mě čeká, je to kus cesty.“ To poslední byla lež. Hostinec stál hned za rohem, ale Sol měla trochu jiné plány. „A pak se s tebou sejdu u městských bran a přivedu s sebou toho chudáčka.“

„Jakého chudáčka?“

„Metu, samozřejmě! Teď, Liv, musíš být i nadále dobrosrdečná ženuška, dokud to neprobereme s našimi rodiči. Buď mírná a tichá jako beránek! Brzy se uvidíme.“ Odspěchala a brzy zmizela za rohem.

Liv s Dagem šli pomalu dál po ulici a dávali si načas. Liv zapomněla, že by se měla domů dostat co nejrychleji.

„Není toho mnoho, co by otec a matka mohli udělat,“ hlesla tiše.

„Ne, možná ne. Ale on musí dostat za vyučenou.“

Liv si povzdechla. „Nakonec si to stejně zase odskáču já.“

„Já vím. Toho se právě bojím.“

Procházeli se ruku v ruce jako za starých časů. Dag se snažil zvesela vyprávět o životě, který vedl v Kodani, ale v hloubi srdce cítil jen tupé, bezmocné zoufalství. Pán domu a manžel měl vždycky právo na své straně. A proto teď musí malá Liv – sestřička, která byla jeho posvátným stínem po celé jeho dětství i později – trpět po zbytek svého života? I když to byl zřejmě nesmysl, trápila ho jedna myšlenka, které se Dag nedokázal zbavit; měl pocit, že on sám je malým dílkem zodpovědný za smutnou situaci, ve které se Liv ocitla.

Chvíli šli mlčky dál, než se zeptal: „Kde má Berenius svou kancelář?“

Liv se zastavila. „Nesmíš tam chodit, Dagu, zapřísahám tě. Prosím, nedělej to,“ žadonila.

„Chci mu jen říct pár nepříjemných slov. Nebo spíš, abych byl upřímnější, zbít ho do modra!“

„Dagu, prosím, naléhavě tě žádám!“ V jejím hlase znělo zoufalství.

Chytil její tvář do dlaní. „Ne, neudělám to,“ slíbil „Uvidíme, co vymyslí Sol. Ta je obvykle celkem vynalézavá.“ Dag byl někdy velmi naivní.

Na dlouho se Liv zahleděl hluboko do očí, a když se rozloučili, žádný z nich nedokázal ignorovat smutný výraz ve tváři toho druhého. Slíbil jí, že brzy dostane zprávy z domova, a šli si každý svou cestou.

Liv stála a dívala se za ním, dokud nezmizel z dohledu. Šla zpátky do svého krásného domu, a ačkoli se cítila posílená, že viděla své sourozence, děsila se pomyslet na trest od manžela, jestli se dozví, že odešla z domu.

Mezitím Sol neplýtvala časem. Rychle si najala ten nejelegantnější kočár, který se dal v Oslu sehnat a nařídila kočímu, aby ji zavezl do domu obchodníka s látkami Samuelsena. Když seděla ve voze, upravila si šaty, aby vypadala co nejvkusněji – což nebylo nijak těžké, protože na sobě měla jedny z odložených šatů hraběnky Strahlenhelm a ve srovnání s oblečením v Oslu byly velmi módní. Prohledala svoje kouzelné předměty a strčila si něco do kapsy.

Když přijeli k domu, nařídila kočímu, aby ji ohlásil jako hraběnku Thott z Kodaně – bylo tolik Thottů, že bylo nemožné znát je všechny.

Kočí poslušně vystoupal po schodech ke vstupním dveřím a vzápětí pozvali „hraběnku“ dovnitř. Sol předvedla velkolepý, dramatický příchod, zametala kolem sebe sukněmi a ve svých krásných šatech a klobouku, které odrážely současnou kodaňskou módu, vypadala velmi noblesně.

Žena obchodníka s látkami, boubelatá paní Samuelsen, se napřímila a uklonila ze všech sil, aby uvítala urozeného hosta ve svém bezvýznamném obchodnickém domě. Vysvětlila, že je „doma“ kvůli nějakým přátelům – zoufale toužila je s hraběnkou seznámit – zatímco zároveň usilovně přemýšlela, čemu vděčí za tuhle návštěvu.

Sol vplula do obývacího pokoje, vzpřímená a vysoká, a s povýšeným úsměvem postupně pohlédla na každou z dam, které se před ní shromáždily. Svým nejlepším dánským přízvukem (ne dokonalým, ale to by nejspíš nikdo nepoznal) požádala svou hostitelku, aby jí představila každou ze svých vážených návštěvnic jménem. Paní Samuelsen to s potěšením udělala a Sol si obzvláště všimla paní Berenius, Liviny tchyně. (Nikdy se nesetkaly, a Sol nebyla ani na svatbě.) Stará bába! pomyslela si Sol. Tak tohle je ta nestvůra, kterou tolik těší trýznit jednu z nejroztomilejších dívek v Norsku? Tahle zatrpklá hora masa s kňouravým hlasem, která tu před ní sedí shrbená. Ach, ubohá Liv, jak jsi musela trpět!

Sol znovu obrátila pozornost ke své hostitelce.

„Ach, ano! Má drahá paní Samuelsen, přijíždím sem rovnou z královského dvora.“ Všechny přítomné dámy se okamžitě zprudka, vzrušeně nadechly. „Mluvila jsem se svým drahým přítelem, starým hrabětem Löwenbranderem, a on mě požádal, abych se za vámi zastavila…“ Tohle klidně mohla říct, protože si byla jistá, že žádný takový hrabě neexistuje. Pokračovala: „Vyprávěl mi, jak se do vás za mlada bláznivě zamiloval, ale že si vás kvůli rodině nemohl vzít. Přesto na vás nikdy nezapomněl, paní Samuelsen! Dámy, není to skutečně romantické?“

Sol jim věnovala jeden ze svých vítězoslavných výbuchů smíchu.

Manželka obchodníka s látkami byla pořádně zmatená. „Ne! Ale kdo to může být? Hrabě Löwenbrander? Nepamatuji se…“

„Ne, jistěže ne. Tenkrát nemohl používat své šlechtické jméno, jak jistě chápete. Ani se nemohl svěřit se svými city k vám. Ale jsem si jistá, že víte, koho myslím, není to tak?“

Žena se nejistě zahihňala, což mohlo znamenat cokoli. Sol viděla, že se usilovně snaží vzpomenout. To je jedno: vidět, jak její přítelkyně vytřeštily oči neochotou uvěřit téhle historce a závistí, jí stačilo k pocitu štěstí!

Sol se posadila vedle Liviny tchyně. Zapojila se do rozhovoru s dámami a přitáhla jejich pozornost k obrázku visícímu vysoko na stěně, zatímco její ruce se rychle dostaly přes stůl.

S lítostí odmítla nabídku na občerstvení a vysvětlila, že její kočár čeká venku a že jede navštívit další šlechtice, ale koho, to dál nerozvíjela.

Zdvořile se rozloučila a okouzlené dámy jí popřály dobrou cestu.

Trochu opožděně dorazila s Metou k městským branám, kde stál a čekal Dag u obyčejného koňmi taženého vozu.

O půl hodiny později se Livina tchyně naposledy nadechla a následoval velmi věrohodný infarkt. Nikoho nenapadlo spojovat tuhle tragédii s vínem, které vypila nedlouho předtím. Stejně tak nikoho ani nenapadlo, že smrt staré paní měla něco společného s tou elegantní dámou z Kodaně. A co víc, protože se to stalo na návštěvě, nikdo nemohl obvinit Liv, že zavinila smrt své tchyně.

Sol si to tak přála a obvykle dostala, co chtěla.

Dag jel ze všeho nejdřív do Gråstensholmu. To byl jeho řádný domov a tam žila jeho skutečná matka.

Charlotte přirozeně potěšilo, když zase viděla svého pohledného syna, a dlouho si otírala slzy radosti.

„Nečekali jsme tě tak brzy. Mysleli jsme, že bychom ti jeli naproti k lodi. Přesto, jak to šlo?“ zeptala se, když se uklidnila a společně si sedli na lavici u arkýřového okna.

„Jak co šlo?“

„Tvoje zkoušky samozřejmě!“

Zkoušky! Úplně na ně zapomněl.

„Výborně, děkuji. Teď, když mám vynikající právní vzdělání, budu si moct vybrat nějaké úřednické místo. Bez chvástání mohu opravdu říct, že jsem byl nejlepší.“

„Jistě, věděla jsem, že budeš nejlepší,“ zazářila Charlotte. Nedokázala odtrhnout užaslý pohled od již dospělého muže, který seděl vedle ní! „Byla jsem si jistá, že to dokážeš. Já sama taky nejsem žádný hlupák, takže musíš být po mně!“

„To vím. Všechny jsi nás učila, matko, a zasloužíš si za to veškeré uznání a pochvalu. Ale ty roky na univerzitě byly těžké. Studenta si nikdo moc neváží, zvláště když patří k jedné z těch nižších fakult. Zdá se, že být knězem nebo diákonem je jediné hodnotné povolání v tomto životě. Požádali nás, abychom chodili na pohřby a dělali jakousi čestnou stráž. Čím větší bylo shromáždění, tím význačnější to byla mrtvola. Tohle všechno nám zabíralo spoustu času, když jsme měli studovat. Ale nakonec všechno dobře dopadlo.“

Dag pak dlouho tiše seděl, přemýšlel a nepřítomně odpovídal, zatímco mu Charlotte vyprávěla všechno, co se událo v Gråstensholmu. Najednou se zarazila.

„Co se děje, Dagu? Vypadáš ustaraně.“

Sedl si zpříma a povzdechl si. „Mami, bojím se, že i když jsi jednala s těmi nejlepšími úmysly, možná jsi způsobila hroznou tragédii.“

Do tváří se jí vehnala krev. „Já? Jak to myslíš?“

„Vyprávěla jsi v Lipové aleji o slečně Trolle, o které jsem se ti jen tak mimochodem zmínil v dopise?“

„Ano, vyprávěla,“ odpověděla zmateně. „Co se s ní stalo?“

„Nic. Jenom jsem si myslel, že je krásná, a byl jsem pyšný, že se mnou chce trávit čas. To je všechno. Ale je to i moje chyba, protože jsem nikdy neměl zmiňovat její jméno.“

„Chyba? Nechápu.“

„Tohle všechno se stalo, když se Liv dvořil ten Berenius, ne? A představili jste jí ho tady v Gråstensholmu, že?“

Charlotte se na okamžik zamyslela. „Ano, myslím, že to tak je. Proč?“

Dag vstal a začal přecházet po místnosti.

„Vzápětí nato jsem se dozvěděl, že se bude vdávat. Že už souhlasila.“

Charlotte byla čím dál zmatenější. „Ano, a pro naši malou Liv to byla neuvěřitelně dobrá partie.“ Pak uviděla to hluboké utrpení v jeho tváři. Hleděla na něj a čekala, až promluví.

„Matko, Liv si vzala surovce! Skutečného tyrana!“

Charlotte seděla bez hnutí, nedostávalo se jí slov, byla zděšená. Dag začal znovu přecházet sem a tam, pak se zastavil a udeřil pěstí do rámu okna.

„Ach, matko! Měla jsi ji vidět! Je z ní jen droboučký vyděšený stín! Její tchyně ji zahrnuje výčitkami od rána do noci, zakazují jí vidět svou rodinu, manžel ji trestá a pohrdá vším, co se naučila – a pak ji zbije, když se ukáže, že ona je moudřejší než on!“

„Můj drahý chlapče, co to proboha říkáš?“ vykřikla Charlotte. „Co budeme dělat? Dobrý Bože, co jen můžeme udělat? Tengel…“

„Ne, Tengel ne! On by jistě Laurentse zabil, a to se nesmí stát – kvůli Tengelovi. Musíme si to nechat pro sebe, jen ty, Silje, Sol a já. Něco musíme udělat. Sol mě požádala, abych počkal, ale musel jsem si o tom s tebou promluvit.“

„Ano. Ano, jistě! Ach, můj Bože, co jsem to udělala? Ale nemohla jsem vědět… Ach, prosím! Ubohé dítě! Nikdo na téhle zemi není tak laskavý a milující jako Liv.“

„Amen. Ale nic z toho neříkej v Lipové aleji, aspoň zatím. Nech Sol a mě rozhodnout, co by se mělo udělat. Liv má strach, že nastanou potíže.“

„Slibuji.“

Pak mlčeli a dlouho seděli ponoření ve vlastních myšlenkách. Nakonec se Charlotte zeptala: „jak se dařilo Sol v Kodani?“

„Sol? Je jako kočka – vždycky dopadne na všechny čtyři a má devět životů.“

„Takže měla nějaké těžkosti?“

„To ano, i když se z nich dokázala za pomoci svého šarmu dostat. Sol je tak zatraceně lehkomyslná!“

„Neměl bys klít,“ napomenula ho něžně.

„Ha! To bys měla slyšet vybuchnout Sol, když někdo dopálí ji!“

„Ano, to si umím docela dobře představit,“ řekla vyčerpaně Charlotte.

Sol přijela do Lipové aleje, kde ji srdečně přivítali.

„Moje drahá Silje,“ zvolala, „budeš muset přestat jíst všechny ty medové koláčky!“

„Sluší jí, když má pořádné ženské tvary,“ prohlásil Tengel a objal Silje kolem pasu.

„Ano, správně. Zatím ano, to souhlasím. Ale poslední dobou jsem viděla až příliš mnoho překrmených matron. Nechtěla bych mít jednu doma!“

„To se snadno řekne,“ zasmála se Silje. „Ale máš úplnou pravdu. Mám to až příliš snadné – takže, Tengele, když mě uvidíš jíst jediný koláček, musíš mi ho vzít a dát ho chudým! Tak, kdo je tahle malá dívenka, kterou jsi přivezla s sebou, Sol?“

Jako ženy se Silje dotkly Soliny nelichotivé poznámky a přísahala si, že příště už žádné podobné nevyvolá. Svým způsobem jí vlastně Sol prokázala službu.

Sol se jala představit rozpačitou Metu a krátce vylíčila její příběh, akorát kvůli dívce vynechala ty více šokující podrobnosti. Silje s Tengelem oba upřímně litovali sirotka bez domova a hned souhlasili, že si ji ponechají jako služku. Meta na jejich otázky odpovídala šeptem a oči měla zabodnuté do podlahy. Řekla, že by raději pracovala ve stodole, kdyby ji tam potřebovali, protože tohle je takový krásný dům a ona se do něj neopováží ani vkročit. Cítila by, že její přítomnost by byla nevhodná.

„Ale co jsi dělala ve Skåne, Sol?“ zajímal se podezíravě Tengel.

„Byla jsem tam na návštěvě u přátel,“ odpověděla Sol jakoby nic.

„Takže jsi nebyla v Brösarps Backar?“

Tedy! podivila se. On to ví! Ví taky o tamních čarodějnicích?

„Ne, proč si to myslíš? Abych byla přesná, bylo to v Tollarpu.“

„Neměla jsi tam nějaké potíže, Sol?“

„Potíže? Jak to myslíš?“

„Cítil jsem s tebou takovou… spřízněnost. Silje a já jsme se ti snažili pomoct.“

Sol honem začala prohledávat svůj kufr.

„To se vám povedlo,“ zamumlala, „a jsem vám vděčná. Tisíckrát děkuji!“

Tengel a Silje si vyměnili pohledy.

„A nechceš si o tom promluvit?“ ujistil se Tengel.

„Raději ne,“ odbyla ho Sol. „Udělala jsem jednu hloupost, kterou už nikdy neudělám. Tím si můžete být jistí!“

„Možná se mi jednou svěříš,“ zadoufal Tengel. „Protože, víš, připadalo mi to velmi zajímavé. Viděl jsem obraz… No, obraz nějaké nestvůry, kterou se mi ani nechce pojmenovávat.“

Sol se mu na dlouho zadívala přímo do očí. V tom okamžiku cítila, jak úzce jsou spjati tím nevysloveným poutem, které by ostatní nikdy nepochopili.

Přikývla. „Jednou ano, slibuji. Ale teď je ta vzpomínka příliš čerstvá.“

Silje změnila téma a usmála se: „Tamhle jde Are. Podívej, Are, kdo se konečně vrátil domů! A tohle je malá Meta – bude tu žít s námi. Meto, kdybys cokoli potřebovala vědět o hospodářství, pak se můžeš zeptat Area. Ten tomu všemu velí.“

Meta nesměle vzhlédla k urostlému, vysokému mladíkovi, který vypadal přesně jako Tengel, akorát neměl ten ďábelský výraz.

„Rozumím. Kdy mám začít?“ starala se. „Opravdu chci udělat spoustu práce.“

Are na ni překvapeně pohlédl.

„Co to říkala? Nerozuměl jsem ani slovo!“

„Nerozumíte mi, pane?“ zašeptala Meta smutně a sklesle.

Are vypískl. „Já… a pán? Je mi teprve čtrnáct! A ona neumí ani pořádně mluvit!“

„Můj drahý Are,“ vysvětlovala mu Sol, „to je jazyk ze Skåne. Nářečí, které tvoří přechod mezi dánštinou a švédštinou. Brzy se ho naučíš.“

„Proč bych se ho měl učit? Nikdy! Ona se musí naučit našim způsobům!“

„Vezmi Metu do stodoly a ukaž jí naše království,“ vybídla ho Silje. „A buď na ni milý! My si musíme promluvit.“

„Proč tu nemůžu zůstat a bavit se s vámi?“

„Ještě nejsi dospělý muž, proto,“ odpověděla Silje.

„Pořád se mnou jednáte jako s dítětem!“

„Tak co tedy vlastně chceš?“ zeptala se Silje s něžným úsměvem. „Odmítáš být pánem a nechceš být dítětem! Teď vezmi to děvče a jděte.“

Něco si zamumlal pod vousy, otočil se a odešel s rozpačitou Metou v patách.

„Co to do něj proboha vjelo?“ zajímala se Sol. „To se mu vůbec nepodobá. Obvykle je tak přátelský.“

Silje se na ni usmála. „Už jsi zapomněla, jak těžké je to v tomhle věku? Stále ještě dítě, ale jednou nohou ve světě dospělých. Dobře si pamatuji, jak úmorné bylo moje vlastní dětství – a tys taky nebyla žádný andílek!“

Sol o tom chvíli uvažovala. Čtrnáct let? Klaus, kostelník a mistr Johan…

„Nikdy jsem nebyla žádný anděl,“ uculila se Sol. „Předpokládám, že ho to taky přejde. Nemohu se zdržet dlouho, protože musím jet do Tönsbergu. Musím zařídit jistou záležitost pro rodinu jednoho dánského šlechtice. Odjíždím už zítra.“

„Ale nemůžeš jet sama,“ namítla Silje.

„Silje, drahoušku, není to ani den cesty! Přes noc zůstanu u nich a vrátím se následující den. Co se mi může stát, když budu v sedle?“

„Nech ji jet,“ zastal se Sol Tengel. „Ona se o sebe postará.“

„Dobrá, ale nemůžeš tu cestu o pár dní odložit?“ přemlouvala ji Silje. „Ubohá Meta bude nešťastná, když odjedeš tak brzy. Navíc bude chvíli trvat, než si tu u nás zvykne.“

Sol se zamyslela a přikývla. „Počkám tedy pár dní,“ řekla, ale ve skrytu duše nalezla i další důvody, proč se Silje souhlasit.

„Dobrá! A Sol, bylo od tebe milé, že ses o tu dívku postarala.“

„Ach! Kdybyste jen věděli, čím si prošla! Ale myslím, že už kvůli ní si to nechám pro sebe.“

Mezitím venku ve stodole Are, celý rozpačitý, prováděl Metu. Dívka se za ním loudala a dychtivě přikyvovala, kdykoli jí něco vysvětloval. Její vykulené oči prozrazovaly, jaký na ni dělá dojem, ale neřekla ani slovo.

Nakonec Are vykřikl: „Nemůžeš odpovědět aspoň na jednu otázku?“

Zakašlala a do očí jí vyhrkly slzy. „Neodvažuji se, pane, protože se vám nelíbí můj jazyk.“

„Pane! Ach, dobrý Bože, dej mi trpělivost!“

Na Solinu vážně míněnou žádost Charlotte s Dagem neprozradili nic o utrpení, kterým Liv prochází. Sol nechtěla, aby její plány ohrozil rozzuřený Tengel.

Za několik dní se vydala „do Tönsbergu“. Tam ji však nikdo nikdy neviděl.

O pár hodin později stála schovaná mezi dvěma domy poblíž přístavu v Oslu, naproti obrovské kupecké budově, která byla Bereniovým obchodním sídlem. Bylo to daleko od domu, kde bydlel s Liv.

Sol si dávala načas. Celý den si všímala všeho, co se dělo kolem budovy, všech příchodů a odchodů. Několikrát zahlédla mladého panovačného muže, ve kterém poznala Laurentse. Byl elegantní, ale na Solin vkus až příliš uhlazený a namyšlený. Měla ráda mocné muže, to je pravda, ale ne takovéhle. Chtěla někoho, kdo se narodil se skutečnou autoritou, ten druh muže, který nepotřebuje křičet a vyhrožovat, aby ho někdo poslechl. Muže, kterého bez jakéhokoli úsilí obklopuje aura moci.

Nebyla si jistá, s čím Berenius obchoduje, ale mělo to co dělat se dřevem. Později si vzpomněla na náklady dříví a klád, ale když stála venku, všechnu svou pozornost soustředila na lidi.

Štít Bereniova domu stál do ulice. Vysoko nahoře v něm byl otevřený průhled, ve kterém viděla naskládané těžce vypadající pytle, pravděpodobně připravené k transportu, jakmile budou potřeba. Otvor byl přímo nad vstupními dveřmi.

Laurents strávil spoustu času hovory u vchodu.

Sol se vrátila druhý den a znovu se skryla v malé mezeře mezi domy. Vybrala si právě tohle místo, protože ji tu před pohledy kolemjdoucích zakrýval keř.

Bylo velmi důležité, aby si jí Laurents nevšiml. Mohla by bez problémů vejít do domu a provést svůj plán mnohem jednodušeji, ale nic nesmí spojovat její záměry s Liv. To měla na paměti především.

Mnoho let Sol cvičila svou schopnost pohybovat předměty pouze svou vůlí. Během toho rána se snažila pohnout jedním pytlem na okraj otvoru, dokud se jí potem nelepily vlasy ke spánkům. Srdce jí bušilo jako o závod, a ačkoli neměla ponětí, co v pytli je, vroucně doufala, že je to něco velmi těžkého.

Ještě nikdy nic takového nezkusila. Mnohokrát pohybovala malými věcmi přes stůl, ale snažit se pohnout něčím tak velkým z tak velké dálky se ukázalo být velmi obtížné.

Nerada si musela připustit, že je to nad její síly. Pro jednou se Sol bude muset vzdát. Bude se muset dostat dovnitř – ale jak?

Nedaleko odtud si všimla obchodu s uhlím a v jeho zadním dvorku viděla staré pytle a hromady smetí. Do dvora nevedla žádná okna…

O půl hodiny později se ke vchodu do Bereniovy budovy doplahočil mladý chlapec. Přes rameno měl přehozený pytel plný všeho možného, umazanou čapku měl staženou do umouněné tváře a krátké kalhoty mu zakrývala veliká zástěra (Sol si přivázala sukně kolem nohou). Díky špíně na bosých nohou skoro nebylo vidět barvu kůže pod ní. Vyčkal na vhodnou příležitost, až půjde dovnitř a ven hodně lidí, vklouzl do domu a vyrazil jistým krokem po vnitřním schodišti nahoru.

Když Sol došla do nejvyššího patra, které se zdálo opuštěné, odložila svůj pytel poblíž otvoru. Nakoukla přes obrovské podkroví, kde střechu podpíraly mohutné trámy. Bylo temné a zaprášené, ale na druhém konci uviděla otevřené okno. Opatrně se k němu připlížila.

Když pohlédla dolů, viděla, že asi tři lokte pod oknem je střecha přístavku. Několika rychlými kroky se přes ni dostane na střechu sousedního domu, odkud se bude moct přehoupnout na další dvorek.

Někdo byl slyšet na schodech, a tak Sol pospíchala zpátky do svého úkrytu za pytli. Neodvážila se vykouknout, ale po pár minutách šramocení osoba odešla. Sol jasně slyšela, jak se do poschodí pod ní vracejí lidé.

Celý den se Laurents Berenius neukázal.

Najednou Sol něco napadlo a přeběhl jí mráz po zádech. Co když má dnes pohřeb jeho matka? Samozřejmě čekala, že ta žena bude mít pohřeb, ale nic o něm neslyšela. Nevěděla, že tou dobou už je na cestě do Lipové aleje dopis od Liv, ve kterém jí Laurents nařídil napsat, že nikdo z její rodiny nemá jezdit na pohřeb jeho matky. Liv nenapsala, že se Laurents stydí za její příbuzné a rodinu nebo že odmítl být spojován s neschopnými rolníky, kteří nemají nic společného s třídou obchodníků, jejímž by) příslušníkem. Dokonce ani Charlotte a Dag pro něj nebyli dost dobří; Laurents byl jedním z těch, kdo nedokázali pochopit, že syn poběhlice, jako je Dag, má, právo nosit titul barona. Vůbec nezáleželo na tom, že sám Laurents si mnohokrát dychtivě užil s mnoha jinými ženami, než poznal Liv, a přesto neviděl žádné spojení mezi takovým jednáním a narozením nemanželského dítěte! Pro něj byla Charlotte žena, kterou by měli opovrhovat!

Sol netrpělivě vyčkávala za pytli, vykukovala dolů na ulici a na vchod pod sebou.

Nakonec, během odpoledne, Laurents Berenius přece jen dorazil do svého úřadu. Přijel kočárem a pospíchal do domu. Zbývalo už jen, aby vyšel ven a zkontroloval si svůj majetek, což neustále dělal ze strategicky umístěného vchodu.

Sol to čekání připadalo nekonečné. Nemohla být pryč další den, nebo si o ni začnou dělat starost – ani nechtěla, aby ji začali podezírat.

Tady ho máme! Ukázala se jeho hlava, ale ne dost.

A teď zůstaň stát na místě!

Ale Laurents místo toho rychle odkráčel do přístavu.

Sol ho z místa, kde se ukrývala, neviděla a nevěděla, co dělá. Začala si uvědomovat, že má nehty hluboko zaryté do dlaní.

Přišel zpátky v doprovodu nějakého muže.

Zastav se pod tím otvorem! Zastav se pod otvorem!

A zastavili se – ale na tom správném místě stál nesprávný muž. Další čekání.

Vyměňte si místa! Vyměňte si místa!

I když možná pomocí kouzel nedokázala pohnout pytlem, měla by aspoň umět je přimět, aby uposlechli její příkazy!

Dva muži byli zabraní v zapálené diskusi, někam ukazovali a divoce gestikulovali. Sol viděla jenom vršky jejich hlav – a všimla si, že Berenius začíná plešatět. Tedy!

„Teď, u všech sil, které mě vedou, dej mi sílu – a hlavně štěstí!“

Stále existovala šance, že se Laurents znovu pohne, když už pytel bude padat.

Nehýbej se, Laurentsi Berenie. Prosím, stůj a nehýbej se!

Sol zatlačila pytel k okraji střešního otvoru. Naklonil se dopředu – a spadl.

Laurents se otočil. Na vteřinu Sol zachvátila panika, a pak, protože se neodvážila zůstat tu ani o okamžik déle, vyrazila přes půdu, vyskočila na střechu pod ní a uháněla přes střechu vedlejšího domu, jak měla v plánu.

Zanedlouho byla zpátky venku na ulici, a když si zběžně prohlédla rozruch před vchodem do Bereniovy budovy, rychle a nenápadně zmizela za rohem.

Ten pytel byl těžký. Těžší, než čekala.

Z Laurentse Berenia mnoho nezbylo.