Sága prokletých – Touha : kapitol 1.

 

1.

Všechno se stalo přesně tak, jak Sol předpověděla. Ještě ten rok, co zemřela, se místo ní narodila další holčička – druhá „Sol“. Liv a Dag nechali svou dceru pokřtít Cecilie, jak po Charlotte, tak po Silje, ale i když jim v tolika ohledech připomínala Sol, nezdědila její bezcitnost a schopnost přitahovat problémy.

Nedaleko od místa, kde žila tahle pozoruhodná dívenka, současně vyrůstalo mnohem méně šťastné, znetvořené dítě…

Eikeby bylo jedním z mnoha hospodářství, která tvořila panství Gråstensholm, a bylo neustálým zdrojem obav pro jeho majitele, barona Daga Meidena a jeho matku Charlotte. Dělali, co mohli, aby rodině v Eikeby pomohli nestrádat hlady, ale to bylo málo platné, protože starý hospodář vzal Písmo svaté doslova a rozhodl se „plodit a množit se“. Jeho nejmladší děti byly ještě malé, když se nejstarší syn oženil a ujal se každodenní práce na statku. Ve svém odhodlání zalidnit svět se jal následovat svého otce. Do roku 1607 zplodil patnáct dětí, které musely bojovat o jídlo a bily se o každý talíř se svými tetami a strýci – kteří nebyli o moc starší než ony samy.

Jedním z těch patnácti dětí byla Yrja, malé děvče, které při svém narození způsobilo Tengelovi mnoho starostí, protože se snažilo narodit nohama napřed. Byl to nelehký příchod na svět a ukázalo se, že problémy byly pro Yrju typické; skoro všechno, na co v životě sáhla, se nepovedlo.

Byl to nešťastný kojenec, kterému vyčerpaná, znavená matka nedokázala dát dost mateřského mléka. Ani rané dětství nebylo o moc lepší, protože Yrja vždycky dostávala poslední zbytky ze stolu, a proto se její tělo řádně nevyvíjelo. Říkalo se, že trpí křivicí – onemocněním známým o staletí později jako „anglická nemoc“ – protože když byla Yrjina matka těhotná, potkala na ulici mrzáka, a jak všichni moc dobře věděli, právě tohle nemoc způsobilo!

Navíc matka považovala Yrju spíš za přítěž. Už měla několik malých dětí, o které se musela starat, a Yrju, která ničím nepřispívala do domácnosti, považovali za bezcennou.

Její otec byl stále zavázán vykonávat jako součást svého pronájmu jisté povinnosti pro gråstensholmské panství. Jednoho dne, když odjížděl na panské sídlo, ho žena v čirém zoufalství požádala, aby vzal dívku s sebou. „Aspoň budu mít na starost o jednoho míň – i když jen na jeden den!“ Farmář odsekl, že nemůže dítě vláčet s sebou, když bude pracovat. „Tak ji přivaž ke stromu!“ poradila mu žena. „Dnes mám velké prádlo, a tak nemůžu hlídat všechny ty malé… a ti starší mi budou pomáhat.“

A tak bylo rozhodnuto, že Yrja pojede s otcem. Tehdy jí bylo šest let a už bylo jasné, že zdědila podsadité, rolnické tvary svého otce, které nijak nevylepšovaly její vzhled. Vypadala jako velký, pokroucený, planý bodlák.

Tarald a Cecilie, děti velkostatkáře, si spolu se svou sestřenicí Sunnivou právě hrály u zámečku Gråstensholm, když poprvé uviděli tuhle dívku uvázanou ke stromu kousek od stodoly. Stála se svěšenou hlavou, líně kopala patou do hlíny a kradmo sledovala hrající si děti. Výrazem tváře a svým chováním jako by zoufale volala: „Ti se tak baví! Kdybych se k nim mohla přidat!“ Slyšela své tety a strýce vyprávět o dětských slavnostech v Gråstensholmu. Oni na nich byli všichni – ale to bylo v době, kdy byl pan Dag ještě dítě.

Cecilie se zastavila. I když byla nejmladší, byla z těch tří nejprůbojnější.

„Mohla by si hrát s námi, ne?“ nadhodila.

Ostatní se na Yrju tázavě podívali. Nevypadala nijak zvlášť líbezně; měla podsaditou, podvyživenou a znetvořenou postavu. Ale stejně jako se kořeny borovice dokážou pevně zakousnout do obnaženého skalnatého výběžku a i na něm si najít výživu, aby vyrostly v silné a vysoké stromy, Yrja nějak dokázala přežít.

„Ano, proč ne?“ zašvitořil Tarald. „Zeptáme se jí.“

Společně utíkali k dívce, ale zastavili několik metrů od ní. Yrjina pata teď zběsile kopala do země.

„Ahoj,“ pozdravil Tarald. „Jak se jmenuješ?“

Aniž by zvedla oči, něco zašeptala.

„Co jsi říkala?“ zeptala se Cecilie, která udělala krok blíž.

Dívka ztěžka polkla a slova jí uvízla v hrdle. Zakryla si tvář paží.

Nakonec se zmohla na odpověď: „Yrja.“

„Yrja? To jsi říkala?“

Přikývla, ale neodvážila se dětem pohlédnout do očí.

„Yrja?“ zopakovala Sunniva. „To není žádné jméno!“

Dívka vypadala, jako by se chtěla propadnout do země.

„To nemůžeš vědět!“ odporovala vehementně Cecilie Sunnivě. „Neznáš všechna jména na světě!“

„Chceš si s námi jít hrát?“ zeptal se Tarald. Yrja na něj pohlédla a okamžitě věděla, že by za něj položila život, kdyby ji o to požádal. Pak znovu sklopila oči, aniž by odpověděla.

„Zeptáme se tvého otce,“ prohlásila Cecilie. „Je to hospodář z Eikeby, že?“ Yrja rázně přikývla. Otec samozřejmě řekne ne, pomyslela si – ale aspoň se mě zeptali. Skutečně se mě zeptali!

Nato ti tři utíkali ke stodole, kde Yrjin otec s nějakými dalšími dělníky opravoval vstupní nájezd, a teprve pak se Yrja odvážila na ně znovu podívat. Chlapec byl moc hezký, měl tmavé vlasy a obočí, která jí připomínala mořské ptáky v letu, protože se uprostřed ohýbala nahoru.

První z dívek byla krásná a uhlazená jako čínská váza, kterou Yrja jednou viděla, zatímco ta druhá, nejmladší, byl uzlíček nadšení, který si, jak jinak, už stačil ušpinit své krásné šatečky, i když den sotva začal.

Teď děti nedočkavě stály kolem jejího otce, který se podle všeho nedá jen tak přesvědčit. V tu chvíli na dvůr u stodoly vkročila vznešená paní – laskavá, působivá dáma, kterou Yrja znala. Byla to paní z Lipové aleje.

Všechny tři děti k ní společně pospíchaly.

„Babičko… Babičko, může si Yrja hrát s námi? Řekni jejímu otci, že může… on nám to nechce dovolit.“

Když Silje uslyšela naléhavost v jejich hlase, usmála se na ně. „Samozřejmě, že může! Promluvím si s jejím otcem. Ale není to ta holčička, která… Ano, určitě je!“

Mávla na hospodáře z Eikeby, aby se k ní přidal, a všichni přešli k přivázanému dítěti.

„Tak, děti,“ řekla Silje, „chci, abyste věděly, že malá Yrja se narodila hned ráno po tobě, Taralde. Můj manžel Tengel pomáhal vás oba přivést na svět skoro současně. Celý den a noc jezdil sem a tam mezi Eikeby a Gråstensholmem. Ty jsi, Taralde, o pouhých sedm hodin starší. A ty Sunnivo, ses narodila pět dní po nich.“

„A co já?“ zeptala se Cecilie, ta čilá a všímavá holčička. Byla dotčená. „Proč nejsem v téhle tajné skupině já?“

„Ty,“ zasmála se Silje, „víš moc dobře, že je ti teprve pět let. Už několik týdnů mi připomínáš, že brzy budeš mít narozeniny. Ale jeden rok není velký rozdíl, a navíc je tu ještě něco, co tě s nimi spojuje – jsi celá Sol, matka Sunnivy. Měla možná tmavší vlasy a – musíš mi odpustit, že to říkám – byla malinko hezčí. Nikdy jsem neviděla krásnější dívku.“

Tarald přikývl. „Viděl jsem její portrét v Lipové aleji.“

„Ach, ten ji zdaleka nevystihuje,“ povzdechla si Silje, která si dobře uvědomovala, že Sunniva si potřebuje uchovat v srdci obraz svojí výjimečné matky. „Sol sršela životem a nespoutaností, až nám to vyráželo dech.“

„Sol byla moje máma,“ řekla pyšně Sunniva. „Ale nejsem snad tak krásná jako ona?“

Silje na ni pohlédla a prohodila: „Ty jí vůbec nejsi podobná, protože máš světlé vlasy a modré oči. A jsi křehká jako motýl. Ale máš svůj vlastní půvab, tím si můžeš být jistá.“

Žádné z dětí nikdy neslyšelo vyprávění o Solině osudu. Jak ji měli upálit na hranici jako čarodějnici, když vidlemi zavraždila Sunnivina otce, Hemminga Správcovraha; nebo že jí Tengel poslední noc dal jed, aby ji ušetřil mučení a bolesti způsobené ohněm. Věděly pouze to, že zemřela krátce po narození Sunnivy. Někdy se Sunniva ptala na svého otce, ale oni jí vždycky řekli jen to, že je mrtvý a že je mu podobná. Nikdo nemluvil o tom, jak došel ke svému děsivému konci – a nikdo nikdy nahlas nevyslovil jeho jméno, kterým opovrhovali.

„Taralde, rozvaž Yrju. A až skončíte s hraním, pozvi ji k nám na svačinu,“ rozhodla Silje.

A tak v Gråstensholmu poznali Yrju a od té doby tam často trávila celé dny. Všechny čtyři děti, které si byly tolik blízké věkem, za všech okolností držely při sobě. V mnoha ohledech se zdálo, jako by z nějakého neznámého důvodu tři děti z Gråstensholmu Yrju potřebovaly. Je třeba říct, že úkoly rozdělovaly trochu nerovnoměrně a byla to Yrja, kdo v jejich hrách dostával spíše nudné, méně zajímavé role – dělala poslíčka, držela hlídku a další podřadné práce. Sunniva nemohla dělat nic, to bylo beznadějné, zatímco Tarald a Cecilie vedli neustálou bitvu o to, kdo bude velet; spor, který neustále vyhrávala Cecilie tím, že se odmítala nechat zbít starším sourozencem.

Dospělí byli nesmírně překvapeni tím, jak bezvýhradně se Yrja začlenila do skupiny. Liv poznamenala, že je to skoro, jako by děti potřebovaly někoho, na koho by mohly dělat dojem – což byl úkaz, který nebyl neobvyklý ani mezi dětmi, ani mezi dospělými.

Z Yrjina pohledu – a pohledu její rodiny – tenhle nový životní styl přinesl mnoho výhod. V Gråstensholmu dostala dobře najíst, někdy dokonce dostala porci navíc, a začala růst a sílit. Po několika měsících si vzala Silje Yrju pod svá křídla a vzala ji do služby v Lipové aleji. Pár dní v týdnu chodila pomáhat Silje s lehčími pracemi v ateliéru a kolem domu. Všem takové uspořádání vyhovovalo zvláště proto, že Silje občas odměnila dívku dárkem – něčím na sebe nebo drobnou mincí.

Sunniva překvapivě také ráda pomáhala své babičce, aspoň v jejím ateliéru, kde se děly vzrušující věci. A tak se dvě dívky u Silje, která už nebyla tak čilá jako kdysi, střídaly. Tahle dohoda skvěle fungovala – zejména proto, že Silje mohla malé holčičky okamžitě poslat pryč, když ji začínalo jejich poskakování po pokoji unavovat.

Už to bylo několik let, co se Sunniva přestěhovala do Gråstensholmu, aby ji Dag a Liv vychovávali spolu se svými dvěma dětmi. Silje brzy zjistila, že už nemá sílu pečovat sama o malé dítě, proto jí Liv ráda nabídla, že se o osiřelou dívku postará.

Silje si dělala starost o svého nejmladšího syna Area. Vůbec to totiž nevypadalo, že by se kdy chtěl oženit. Jediné, na co myslel, bylo hospodářství – dobytek, sklizeň, dům a lesy. To Silje dělalo starosti, trápila se a dotírala na něj. Chtěla další vnoučata a statek potřeboval schopnou hospodyni.

Když konečně ten okamžik nadešel… Tedy! Tahle nabídka k sňatku byla pěkně napínavá událost!

Stalo se to během Yrjina prvního roku v Lipové aleji, v den, kdy všechna vnoučata byla u babičky a dědečka a hrála si na schovávanou. Něco je vyrušilo a na chviličku úplně zapomněla na Yrju, která se schovávala ve stodole.

Seděla tiše jako myška ve stání pro telata a uvažovala, proč ji nikdo nepřišel hledat.

A pak! Ano, někdo se blížil! Ale byly to těžké kroky – a tak se Yrja stáhla hlouběji do stínu.

Byl to Klaus, štolba z Gråstensholmu, který přišel něco vyřídit do Lipové aleje. Vešel do stodoly, stál a hledal starou uzdu – ale Yrje si nevšiml.

Najednou do stavení vešel další ze Soliných chráněnců. Byla to Meta, která rodině celé roky nesmírně pomáhala.

Klaus nikdy nebyl moc chytrý. Po mnoho let truchlil po Sol a trochu zatrpkl. Byl jí oddaný. Ale pak se nenadále zakoukal do drobné Mety s plavými vlasy. Teď, když ji takhle nečekaně potkal samotnou ve stodole, už nedokázal ovládnout svou touhu – přirozené pudy přemohly zdrženlivost.

Hrdě popadl Metu a zeptal se jí, jestli „by to chtěla vidět“.

Meta po ničem takovém ani trochu netoužila a Yrja jen slyšela, jak začala vřískat. V panice se plížila po čtyřech ke dveřím, kde se málem srazila s Metou. Dívky vyběhly společně ven a potkaly Silje, která právě mířila do stodoly. Metina tvář zbělela jako stěna, dívka utíkala k mezeře mezi dvěma hospodářskými staveními a začala okamžitě zvracet. Nenápadné malé Yrje si nikdo nevšiml.

„Drahé dítě,“ oslovila Silje Metu, „je ti špatně?“

Dívka se napřímila a s drkotajícími zuby zakroutila hlavou.

„To Klaus… Vytáhl to ven,“ zašeptala. „Bylo to tak velké!“ Pak znovu začala dávit.

„Ach, proboha!“ zvolala zděšeně Silje a utíkala do stodoly.

Klaus stál na místě s přihlouplým úsměvem ve tváři. Už se aspoň stačil obléct.

Silje mu klidným a odhodlaným tónem řekla: „Takové věci nesmíš dělat, Klausi! Zvláště ne Metě!“ Neviditelná Yrja stála za ní a poslouchala.

„Ale ona se mi líbí,“ odpověděl Klaus zaraženě.

„Na takové myšlenky zapomeň,“ pokárala ho Silje. „Musíš pochopit, že Meta si už prožila své. Jednou ji přepadla skupina vojáků, kteří všichni udělali to, co ty – ano, a ještě víc! Takže když jsi… udělal to, cos udělal… no, tak si vzpomněla na ten strašný den a byla tak otřesená, že se pozvracela. Rozumíš?“

Klaus byl skleslý. „Ale Sol se to líbilo. A já teď chci spát s Metou.“

Silje jeho prohlášení vyvedlo z míry a rozzlobilo.

„Nikdy! Teď mě poslouchej, mladíku! Zapomeň na Metu! Navíc copak sis nevšiml, že tady na statku je dívka, která po tobě kouká?“

„Po mně kouká…?“

„Které se líbíš!“

„Já? Líbím?“

Silje si to celé vymýšlela za pochodu – ještě nikdy nedělala dohazovačku – ale byla rozhodnutá ochránit Metu před mužem, který byl pro ni naprosto nevhodný.

„Kdo je to, paní Silje?“

„Rosa. Rosa s červenými tvářemi a milým úsměvem.“

Bylo utrpení sledovat Klause, když se snažil přemýšlet. Zjevně si dosud nevšiml baculaté služebné s tlustýma nohama z kuchyně. Rosa byla stejně jako Klaus prostá duše bez rodiny a měla za sebou příliš mnoho let, než aby byla lákadlem pro většinu mladých, svobodných mužů – byla určitě o pět let starší než Klaus. Nicméně to byla dobrosrdečná mladá žena, a zatímco Silje neměla nejmenší tušení, co si Rosa o Klausovi myslí, měla spoustu důvodů věřit, že by tahle panna byla vděčná za zájem skoro kteréhokoli muže.

Ještě týž den si Silje promluvila s Rosou.

„Všimla sis, že máš ctitele, Roso?“ zeptala se.

Kulaťoučká služebná zčervenala, až měla jasně rudé tváře. „Ctitele? Já? Ne, paní, nesmíte si ze mě takhle utahovat! Kdo je to?“

Po rozhovoru se Silje si Klaus určitě našel důvod potulovat se kolem kuchyňského okna, aby se o Rose dozvěděl víc. Rosa se nikdy nedozví, že se Klaus pokusil zneuctít jinou dívku, pokud Meta pomlčí o Klausově malé neuváženosti – a to pravděpodobně pomlčí – a on si také ponechá své tajemství.

„Hmmm… Aaano, aha, no, myslím, že jsem ho viděla u kuchyňského okna, ano, jistě! Ale nenapadlo by mě, že takový velký, urostlý – hezký – mladík…“

„Není příliš chytrý, víš, Roso. Ale je hodný.“

„Já taky nejsem moc chytrá! Takže Klaus? Neříkal, jestli sem teď někdy zase nepůjde?“

„Ne přímo, ale on sem často musí chodit něco zařídit.“

Rosa nad něčím přemýšlela. „A mohla bych mu pak nabídnout pár kořeněných koláčků, paní? Vzala bych samozřejmě ty okoralé.“

Silje se usmála. „Dej mu ty nejlepší, jaké náš dům může nabídnout, Roso. Zaslouží si je – i když je trochu hloupý!“

Měla by ses stydět, pomyslela si Silje, když šla do velkého předpokoje a smála se sama pro sebe. Co jsi to vyvedla?

Jakmile Silje odešla z kuchyně, Rosa chytila Yrju a zadržela ji, než stačila odejít za svou paní.

„Yrjo, ty často chodíš nahoru do Gråstensholmu, viď?“

„Jo.“

„Nemohla bys donést vzkaz tomu Klausovi – je to ten nejhezčí mužský na celém statku, nemůžeš ho nepoznat. Řekni mu, že až půjde sem dolů, postarám se o to, aby se dobře najedl… že mu dám skutečné dobroty. Řekni… Ach, řekni, že je to za to, jak minulou zimu tak dobře vyléčil kulhavého koně pana Tengela.“

Yrja přikývla a slíbila, že vzkaz předá. Věděla už, kdo je Klaus, ale že by to byl ten „nejhezčí“ v Gråstensholmu… No, tomu opravdu nerozuměla!

Rosiny oči sledovaly Yrjino pokroucené tělíčko, když odešla hledat svou paní Silje. Rosa se skoro nemohla dočkat, až Klaus bude mít příležitost navštívit ji. Představte si! Takový pohledný muž!

Yrja tiše vešla do salonu přesně v okamžiku, kdy na Silje čekalo druhé překvapení toho dne. Právě přicházel Tengel – velký, zádumčivý a děsivý na pohled. Yrja však věděla, že za jeho ďábelským vzhledem se skrývá jen laskavost a dobrota. Také věděla, že příští rok mu bude šedesát, a přesto vypadal mnohem mladší než její vlastní otec, který ještě neoslavil ani padesátku.

„Co se děje, Silje?“ zeptal se Tengel. „Slyšel jsem, že od nás odešla Meta! Šla k nějaké rodině do Tönsbergu, která ji požádala, aby u nich pracovala jako pomocnice v kuchyni. Říkala, že buď musí odejít ona, nebo Klaus, a protože má pro nás menší cenu než on, bude to ona, kdo půjde.“

Are vešel právě včas, aby uslyšel posledních pár slov.

„Cože? Meta odešla? Ale bez ní se neobejdeme!“

„Budeme muset, pokud už u nás nechce zůstat,“ povzdechl si Tengel. „Stejně si pořád stěžuješ na její práci… Co způsobilo tenhle rozruch?“

Služebná, která Tengelovi prozradila, že Meta odešla, promluvila: „Nevím, ale muselo se stát něco mezi ní a Klausem, protože byla velmi rozrušená, vzlykala, plakala a prostě chtěla pryč.“

„Kdy odešla? A jak?“ zařval Are.

„Vyrazila pěšky s malým rancem asi před hodinou, možná před dvěma.“

Are zuřil. „Pojedu za ní – hned!“

Silje syna následovala do chodby. „Are, prosím, buď opatrný! Nezapomeň, co se Metě kdysi stalo. To je také důvod, proč dnes odešla.“

Are zbledl. „Klaus?“

„Nic jí neudělal – jenom se před ní ukazoval. Ale to v ní probudilo děsivé vzpomínky.“

„Roztrhám ho na kusy!“

„Ne!“ namítla Silje rozhodně. „O Klause jsem se postarala. Už se ho nemusí obávat.“

„Jsi si jistá?“

„Samozřejmě. Teď má jiné zájmy.“

Are jenom kývl. Také si uvědomoval, že Klaus nepředstavuje žádnou hrozbu – je jen hloupý.

Krátce nato uslyšela Yrja dusot kopyt, která se tryskem hnala alejí. Are vyrazil hledat Metu, aby ji přivezl zpátky domů.

Yrja nikdy nezjistila, co Are udělal, když vyjel ze dvora. Po pravdě, vlastně ani nechápala, proč je kolem toho všeho takový povyk. Klaus ve stodole neudělal nic hrozného – ale ať už to bylo cokoli, ona to ze svého úkrytu stejně neviděla.

Ani Silje s Tengelem se nikdy nedozvěděli pravdu o Areho snaze zachránit Metu. Ačkoli výsledek věděli dost brzy, Are jim nikdy neprozradil, co se přesně přihodilo. Odmítl jim cokoli říct.

Nemohli vědět, že Are jel po cestě do Tönsbergu jako vítr, celý rozrušený a plný lítosti kvůli rokům, které ztratil.

Zanedlouho Metu dohnal.

Proboha, pomyslel si, vypadá tak zranitelně a smutně. Vzpomněl si na ten den před sedmi lety, kdy Sol přivedla domů tuhle nešťastnou, ztracenou bytost. Jak byl zlostný, když slyšel její nářečí z oblasti Skåne, a jak na ni byl nepříjemný.

Seskočil z koně a ona na něj vyděšeně pohlédla vykulenýma očima. Víčka měla napuchlá od neustálého pláče.

„Proč, Meto?“ zeptal se tónem, který byl až příliš příkrý. „Proč takhle utíkáš?“

Když se jí znovu roztřásla brada, uvědomil si, že začal špatně.

„V Lipové aleji se bez tebe neobejdeme, to přece musíš vědět!“ Skoro na ni křičel. Odvrátila se od něj. „Já bez tebe nemohu být, Meto!“

„Vy, pane? Ale nikdy jste mě neměl rád.“

„Neměl?“ zeptal se podrážděně. „No, nejdřív možná ne – ale co ty poslední roky?“

Meta se zarazila a přemýšlela. „Ne,“ řekla trochu překvapeně. „Jenom to tak vypadalo.“

„To si jenom namlouváš,“ vyhrkl Are. „Copak se nám spolu nepracovalo dobře, tobě a mně? Pracovalo, ne?“

„Ano,“ zašeptala se svěšenou hlavou.

Are stál a vzpomněl si na drobný stín, který ho všude následoval, na polích i v hospodářských staveních. A teď měl zmizet!

Aniž by se odmlčel a nadechl se, najednou ze sebe vyrazil, jako by to bylo jedno dlouhé slovo: „Metovezmešsimě?“

Are ještě nikdy v životě neviděl tak zmatený výraz jako teď. Byl svými pocity úplně vyvedený z míry, skutečně překvapený.

„Já?“ řekla tiše. „Ale já jsem jenom služebná!“

„Jsi mnohem víc než to. Teprve, když jsi odešla, jsem pochopil, jak moc pro mě znamenáš!“

Z pootevřených očí jí začaly téct slzy. Are Metu sledoval a netušil, odkud se vzala jeho odvaha ani kde našel ta správná slova. Dívky a „takové věci“ nebyly až do této chvíle součástí jeho života. Neměl zkušenosti, které by mu řekly, jak se má zachovat, a možná proto zněl jeho hlas tak stroze.

„Nebo mě nechceš?“ zeptal se tiše.

„Nemůžu,“ zašeptala.

„Kvůli tomu, co se tehdy stalo?“

Rázně přikývla.

„Ale…“ Are se odmlčel a lámal si hlavu, jak se správně vyjádřit. „Ale máš mě ráda, nebo ne, Meto? Aspoň trochu?“

Odpověděla tenounkým, vysokým hláskem: „Moc.“

„Takže kdyby se… však víš co… nestalo, řekla bys ano?“

„Nezasloužím si vás.“

„To neříkej!“ Ach, ne! pomyslel si, zase jsem na ni příliš hrubý. Tohle vůbec nevypadá dobře. Proč tu není někdo, kdo by mi pomohl dostat se z toho ven? Vesnická cesta byla opuštěná, kam oko dohlédlo – navíc Are ve skutečnosti nechtěl, aby byl někdo svědkem téhle strašné šlamastyky, ve které teď byl. „Moji rodiče nebyli vždycky tak vážení. Byly doby, kdy byli vydědění ze společnosti, a jenom teta Charlotte nás všechny zachránila od hladu. Co na to říkáš?“

„Pak bych moc chtěla. Velmi, pane.“

„Are.“

„A… Are,“ koktala, protože nebyla zvyklá oslovovat ho jménem.

„Poslouchej mě, Meto,“ řekl a položil jí ruce na ramena. „Pokud si nepřeješ…“ Znovu musel zvažovat, jaká slova použít, „…nepřeješ se mnou sdílet lože, tak nemusíš. Já nejsem… vášnivý člověk…“ Znělo to hloupě? zeptal se sám sebe. Byl si jistý, že ano, ale neodvážil se použít jiná slova. „Kdyby sis mě jenom vzala… Abych tě mohl… zahrnout svou láskou.“ Teď se mi určitě vysměje… ale ne. Kupodivu se nesměje! „Ale já… no… hrozně rád bych měl dítě… nebo dvě. Jistě mi rozumíš – matka na mě kvůli tomu neustále dotírá.“

Meta svěsila hlavu, takže viděl jen její blonďaté vlasy na zátylku. „Nejsem bez citu,“ zašeptala. „Jenom když se stanou jisté věci – jako dnes – jsem uvnitř úplně ochromená.“

„Srovnáváš mě s Klausem?“

Metu ta představa vyděsila, zvedla hlavu a pohlédla na tohohle vysokého, silného mladého muže s černými vlasy a vystouplými lícními kostmi. Věřila jeho skromnému, upřímnému vystupování, díky kterému se cítila bezpečně. Chtěla mu zůstat nablízku.

„Ne! Ach, ne! To bych nikdy neudělala!“ zvolala.

Něžně si ji přitáhl k sobě a políbil ji na čelo. Nic víc. Byl rád, že se mu povedlo aspoň to. Chvěla se, ale zůstávala k němu přitisknutá.

„Přemýšlej o tom,“ zašeptal a hlas mu zakolísal dojetím, které cítil. „Aspoň se vrať zpátky domů. Zdá se, že se matka s Klausem vypořádala, takže se ho už nebudeš muset bát.“

O ničem z tohoto rozhovoru Silje neměla ponětí. Všechno, co ona a naivní Yrja věděly, bylo, že Are přijel zpátky na dvůr s Metou usazenou před sebou a zářil štěstím. Jeli zpátky pomalu, celou cestu si povídali.

„Budeme se brát, mami!“ zakřičel Are z dálky, jako by chtěl zabránit jakýmkoli námitkám.

Ale žádné nebyly. Naopak, jak Tengel, tak Silje spolu s celou rodinou byli šťastní za ně.

A Klaus?

Jenom pár dní potom, co se Silje rozhodla, že ho dá dohromady s Rosou, je zahlédla, jak se tajně plíží ke stodole. Silje se tiše zasmála – Rosa se jistě nebude bát podívat na to, na co je Klaus tak pyšný!

„Jdou mlátit kukuřici?“ zeptala se Yrja trochu zmateně.

„Myslím, že by se to tak dalo říct,“ chichotala se Silje.

Když se spolu Tengel a Charlotte poradili, rozhodli se dát Klausovi menší hospodářství, které bylo opuštěné, a Klaus učinil z Rosy počestnou ženu právě včas, aby se stačil vyhnout pomluvám. Než Rosa zestárla, měli dvě děti. Dvě děti, které – i když nešlo o žádné zázraky – byly požehnané mnohem větším rozumem, než oba jejich rodiče.

Ani Meta rodinu nezklamala. Rychle po sobě porodila tři chlapce – a dokázala tak, že jí ani v nejmenším touha po Areovi nechybí.

Ačkoli malá Yrja milovala každého z rodiny, Silje stavěla nad všechny ostatní. Nedokázala ale pochopit své vlastní rodiče. Stále bydlela doma, a přesto se každé ráno její matka zeptala: „Ty dnes nejsi v ‚Lipaleji‘?“ Kdykoli Yrja odpověděla: „Dnes paní Silje pomáhá Sunniva,“ její matka začala být podrážděná a divila se, proč to „rozmazlené dítě musí do všeho strkat nos“.

Doma byla Yrja vždycky příliš slabá na to, aby se starala o své mladší sourozence a nosila je. Teď, když zesílela a byla zdravější, mnohokrát se zeptala, zda by mohla dělat nějakou práci kolem domu, ale její rodiče o tom nechtěli ani slyšet. „Dávej si pozor na záda, nezvedej těžké věci,“ říkali zdánlivě ohleduplně, i když stále trvali na tom, aby hlídala tři malé synky Area a Mety.

Yrja tomu vůbec nerozuměla. Nechápala, že je pro rodinu nejdůležitějším zdrojem příjmu. Všechny ty malé věci, které dostala v Lipové aleji – a někdy i v Gråstensholmu – v jejích očích neměly žádnou cenu a do jedné je odevzdávala svým rodičům. Ti se samozřejmě báli, aby se nezranila a aby nepřišli o všechny výhody, které jim Yrja poskytovala – o jídlo, šaty a především peníze, které jí vnutila paní Silje.

Yrje záleželo jenom na tom, aby mohla být v Lipové aleji. Postupně se u ní začala vytrácet nízká sebeúcta a nabývala sebevědomí. Jako by nasávala znalosti od Tengela a Silje. Od Mety se naučila starat o domácnost. Od všech třech se naučila sebedůvěře.

Yrjina osobnost dál rostla a vyvíjela se, ale protože byla tak tichá a nesmělá, nikdo si toho nejdřív nevšiml.