Sága prokletých – Touha : kapitol 10.

10.

Sotva za sebou Cecilie zavřela zdobené, krásně vyřezávané dveře hlavního vchodu Gråstensholmu, všichni ji začali zahrnovat otázkami.

„Mohu si svléknout pláštěnku, než odpovím?“ zašvitořila šťastně.

Byla to moc pěkná, módní černá pláštěnka z velmi kvalitního vlněného plátna, lemovaná kožešinou. Liv do chvíle, než se nenadále objevila její dcera, bílila velký krb s cihlovým průčelím. Slezla ze stoličky, na které stála, aby své dceři pomohla z pláštěnky, ale nebylo divu, že Cecilie její nabídku rychle odmítla – žádné bílé šmouhy na oblečení, prosím…!

„To je tak úžasný pocit, být zase doma! A jak je tu všechno hezké! Ale maminko, prosím tě, umyj se… Chci vás všechny obejmout… Proboha, začínám plakat a… slíbila jsem si, že nebudu… Ach, tati, všichni mi tak hrozně chybí…!“ S tím se vrhla Dagovi do náručí, přemožená smutkem kvůli všem, kdo už mezi nimi nebyli. Charlotte, Jacob, Sunniva… ti všichni byli součástí jejího domova. A Tengel a Silje – srdce rodiny v Lipové aleji.

Chvíli trvalo, než se Cecilie zklidnila, ale pak se matka s dcerou odebraly do „malého salonu“, což bylo Ceciliino nové označení pro pokoj za velkou halou, aby si v soukromí promluvily.

„Tak mi řekni… Co se stalo s tím mladým šlechticem? Jak se to jmenoval…“ zeptala se Liv a předstírala, že zapomněla jeho jméno. Po pravdě strávila mnoho času tichým rozjímáním o představách Cecilie jako markýzy, protože soudě podle dceřiných dopisů, se to zdál být příjemný člověk.

„Alexander Paladin? Hmm, ano, čas od času se vídáme,“ odpověděla lhostejně. „Ale mám spoustu jiných ctitelů.“

„Opravdu?“ zajímala se Liv.

„Ano. Jenom si musím vybrat… Nebesa, támhle je ta stará váza, nevěděla jsem, že ji ještě máte. Propána, teď začínám být hrozně přecitlivělá!“ brebentila, aby skryla svou bolest, ale netrvalo dlouho, než se omluvila s tím, že se chce jít do svého pokoje zotavit po cestě.

Alexander Paladin… Když si vybalovala cestovní truhlu, začala vzpomínat…

Nemohla popřít, že o něm snila. Většinu času trávila na hradu Fredriksborg, severně od Kodaně, protože tam žily královské děti. Markýz tam také pobýval, i když jenom příležitostně, a někdy se setkali v Kodani na jednom z jejích vzácných výletů do hlavního města. Přesto se neustále náhodou potkávali – třeba při procházce chodbami hradu, nebo někde ve společnosti – ale vždycky si našli čas promluvit si a nikdy to nebyla Cecilie, kdo navazoval jejich rozhovory.

Řekl jí, že bude „bedlivě střežit svou norskou dívenku, která je tak neznalá dvorních intrik“, ale pokaždé byl nesmírně odměřený Jednou nebo dvakrát se na ni obrátil a požádal ji, aby ho doprovodila na nějaký koncert v hradu, na divadelní představení nebo na nějakou jinou podívanou, kterou si král objednal. Ráda pozvání přijala a jeho společnost si užívala, ale nemohla si nevšimnout toho roztěkaného, téměř uštvaného pohledu v jeho očích, nebo tajemných pohledů ostatních.

Ani jedinkrát slůvkem nenaznačil, že by ji měl aspoň trochu rád, a nikdy se jí nedotkl, leda když byli ve společnosti. Pak důvěrně položil ruku na její paži nebo rameno, zašeptal jí do ucha něco banálního – a usmál se, jako by byli velmi důvěrný pár – ale pak se s ní rozloučil u jejích dveří, políbil jí ruku a zdvořile jí poděkoval za příjemnou společnost.

Ano, dobře se jim spolu mluvilo, ale Cecilie zůstávala zmatená a nedokázala pochopit jeho chování… dokud se jedna po druhé nezačaly vynořovat ty hrozné události.

Už jen při té vzpomínce jí hořely tváře.

Uvědomila si, že přestala vybalovat šaty a sedí na své posteli, jako by jí nohy vypověděly službu. Unavená z cesty a se zmatkem na duši si lehla na záda s pažemi přes obličej.

Stalo se to, když měla odjet do opatství Dalum, aby tam děti vychovávala jejich babička z matčiny strany, Ellen Marsvinová, vzdálená příbuzná Ceciliina ničemného děda, Jeppe Marsvina. Jejich příbuzenský vztah byl ale ve skutečnosti tak vzdálený, že skoro nestál za řeč.

Pro děti bude tahle změna mnohem příjemnější, pomyslela si Cecilie, protože paní Kirsten jim nebyla dobrou matkou. Měla výbušnou povahu a byla tak netrpělivá, že je často zbila k nepoznání. S Annou, tou nejstarší, jednala nejhůře ze všech, protože byla podobná svému otci, králi Kristiánovi, což Kirsten Munk nedokázala snést. A tak bylo na Cecilii, utěšovat dívku po těchto epizodách, a jak čas plynul, pouto mezi nimi dvěma sílilo. Anna věděla, že ji má král rád, a tak nepřímo pomáhala zajistit, aby Cecilie zůstala jejich guvernantkou. Král ji v Dánsku chtěl, Alexander také a stejně tak děti. Paní Kirsten a její hospodyně díky tomu proti ní mnoho nezmohly, ale i tak si dokázaly najít cestu, jak ji trýznit výsměchem, hrozbami a zlými klepy.

Skutečnost, že dětem se v rukou babičky Ellen Marsvinové nevedlo o moc lépe, byla jiná věc.

Jednou ráno krátce předtím, než měli odjet z Fredriksborgu, Cecilie vešla do komnat dětí, aby se dala do své každodenní práce. Uviděla, jak pokojské stojí v hloučku a něco si šeptají. Zjevně si vyprávěly nějaké senzační novinky. Když ji uviděly, přestaly a s chichotem si odešly po své práci.

Vtom se objevila vrchní hospodyně. „Ach, tady jste, slečno Cecilie. Co teď bude s vaším důvěrným přítelem, co? Tím markýzem?“ Spojení „důvěrný přítel“ vyslovila s dokonalou jízlivostí.

Cecilie věděla, že Alexander je také ve Fredriksborgu, ale než stačila odpovědět, starší žena pokračovala: „Už vás požádal o ruku?“

Všechny dívky se znovu rozhihňaly.

„Obávám se, že vám nerozumím,“ odpověděla Cecilie zmateně.

Oči hospodyně vítězoslavně zajiskřily. „Někdo by mohl pošeptat Jeho Veličenstvu, že ve čtyři hodiny ráno viděli z markýzových komnat odcházet nějakého mladého chlapce.“

Všechny oči se netrpělivě upřely na Cecilii. Vůbec nechápala, o co tu jde. „Ano? A co je na tom?“ chtěla říct. „Už jsem tam dříve viděla chodit nějakého mladíka – párkrát. Co je na tom divného?“

Ale z jejich tváří dokázala vyčíst, že Alexander je ve vážných potížích. Je špion? Zosnoval spiknutí proti králi? Zradu?

O chvíli později hospodyně zdůraznila vážnost situace.

„Krále to nepotěší, až se tohle dozví! Pokud jeho Veličenstvo náhodou bude v dobrém rozmaru, pak možná markýze potupně propustí ze svých služeb a vyhostí ho. Ale pokud bude Jeho Veličenstvo hůře naložené, pak…“ Mlčky si přejela ukazováčkem přes hrdlo.

Cecilii se hlavou zuřivě honily všemožné myšlenky, ale nakonec se dokázala vzpamatovat. Díky svému nepřetržitému monologu si hospodyně jejího zamyšleného mlčení nevšimla.

„Máte docela pravdu, Alexander Paladin měl dnes v noci na návštěvě jednoho mladého muže,“ promluvila nahlas a vyrovnaně. Markýz k ní byl vždycky laskavý a teď nadešel čas, aby při něm stála. „Nevím, zda jste si vědoma skutečnosti, že markýz už mnoho let trpí brucelózou. Dnes v noci, když mě doprovázel ke dveřím, ucítil počínající záchvat horečky. Požádala jsem jednoho mladého muže, kterého jsme potkali, aby mi pomohl dovést markýze do jeho komnaty a pak přišel do mého pokoje pro nějaké léky na nevolnost. Ten muž to udělal a pak se, podle mých pokynů, vrátil s lékem za markýzem. Což není nic neobvyklého, jak jistě uznáte.“

Otočila se a viděla, že do místnosti vešel král. Okamžitě se, jako všichni přítomní, uklonila.

„To muselo být zatraceného pobíhání po chodbách,“ poznamenal král suše a věc byla uzavřena.

Následujícího dne přinesli Cecilii do jejího pokoje obrovskou kytici podzimních květin a s nimi kartičku. Stálo na ní: „Děkuji vám! Povečeříte se mnou dnes večer? Váš oddaný přítel, Alexander.“

Užili si skvělou večeři v jeho komnatách se služebnictvem, poháry z broušeného skla a porcelánovými talíři. Choval se taktně, skoro nepřirozeně, a ona začala uvažovat o tom, zda není nervózní. Snažila se chovat podobně umírněně a věcně.

Po jídle společně odpočívali u stolní hry, ale vinou množství vína, které vypili, se těžko soustředili.

Alexander začal děkovat: „Cecilie… co se týče té noční návštěvy… a té vlnité horečky, kterou jste u mě odhalila… Jsme vám velmi zavázaní, můj přítel a já.“

„To bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat, když vezmu v úvahu všechnu tu laskavost, kterou jste mi prokázal,“ odpověděla s úsměvem. Pak její výraz zvážněl a dodala: „Vůbec nechci být neomalená a vyptávat se, z jakého důvodu by vás král mohl vyhostit… ale stejně se ptám. Nemusíte mi odpovídat. Napadlo mě, že možná osnujete spiknutí proti králi, a to je strašně nebezpečné!“

Alexandrova silná, krásná dlaň se otevřela a upustila žeton, který svírala. Zíral na Cecilii snad celou věčnost.

„Osnovat spiknutí proti králi? Přišla jste o rozum?“

Nechápavě na něj hleděla. „No, ano, protože nesloužíte Jeho Veličenstvu v zahraničí, nebo ano? Jste tu jako špion? A vy sám jste cizinec, není to tak?“

Alexander úplně oněměl. Nakonec se zmohl říct: „Ne, nejsem žádný cizinec. Moje rodina má dánské kořeny sahající do daleké minulosti.“

Cecilie seděla a čekala na vysvětlení.

Po mnoha minutách užaslého ticha si povzdechl, lokty ztěžka opřel o hrací stolek a položil si hlavu do dlaní.

„Dobrý Bože!“ zašeptal. „Chcete říct, že jste to nepochopila? Že jste to nevěděla?“

„Nevěděla co?“

Alexander na ni pohlédl. Jeho úchvatná tvář vypadala vyčerpaně a zmateně.

„Cecilie! Proboha! Mladá nevinná Cecilie, mé venkovské děvče z Norska! Má drahá přítelkyně, jak jsem se k vám mohl chovat tak ohavně? Myslel jsem, že to víře! Párkrát jste se setkala s mladým Hansem, a když jste nic neřekla, usoudil jsem, že jste všechno pochopila. Ach, drahé dítě!“

Do očí jí vyhrkly slzy. „Co se děje, Alexandře? Tolik mě znepokojuje, když vypadáte tak nešťastně. On… je… snad váš syn?“ ta slova skoro zašeptala.

Alexander na ni rozhořčeně pohlédl. „Můj syn? Ne, to stačí! Chcete mě snad urazit? Kolik myslíte, že mi je…“

„Prosím, ne! Ale nenapadlo mě nic jiného tak hrozného a tak tajného, co by způsobilo, aby vás král nechal potrestat! Musíte mi odpustit, už se nebudu dál na nic ptát.“

V mlčení, které následovalo, ji zkoumal očima, ale myšlenkami byl někde jinde.

„Povězte mi, Cecilie, co ke mně cítíte? Ne! Neříkejte mi to, nechci to vědět! Proboha, kolik utrpení jsem vám způsobil, mé drahé děvčátko?“

„Vy? Vždycky jste byl ke mně velmi milý.“

„Ne! Využíval jsem vás – zradil vaše přátelství a zahrával si s posvátnými city. Ve jménu Boha doufám, že jsem vám neublížil a nezničil ve vás nic drahocenného! Ovšem v tomhle ovzduší úpadku mě nenapadlo, že to nevíte, protože jsem neviděl, jak jste čistá a bez poskvrnky. Ne, už se mě na víc neptejte, Cecilie, protože jsem zahanbený vaší počestností. Jediné, co vám mohu říct, je, že mám neřest, která musí zůstat v utajení – a mnoho nepřátel zde u dvora. I když mě možná podezřívají, nemají žádný důkaz. Jsem králův oblíbenec, ale kdyby mu dali důkaz, vyžene mě. Okamžitě! Odteď si, Cecilie, musíme jít každý svou cestou… navždy. Už kvůli vám mě těší, že odjíždíte z Fredriksborgu a opustíte mě. Vaše přátelství mi dodávalo sílu, ale Bože, nedovol, aby to bylo víc než jen přátelství! Takovou bolest bych vám nechtěl způsobit.“

Cecilie vstala a hleděla na něj, otřesená a nešťastná. Jeho chování bylo nad její chápání. Nechtěla se odloučit od svého nejlepšího přítele… Ale v tom, jak mluvil, nebyl ani náznak, že by hodlal ustoupit.

A tak odjela z Fredriksborgu, ale její nová paní, Ellen Marsvinová, projevovala stejně málo porozumění jako ta předchozí. Skutečnost, že vrchní hospodyně odjela s nimi, situaci nijak neusnadnila.

Už se s Alexandrem Paladinem znovu nesetkala, než jí dovolili vrátit se domů do Norska na první návštěvu po několika letech – ale velmi jí chyběl.

Cestou z Osla do Gråstensholmu konečně zjistila pravdu. Sešla se v Oslu s Tarjeiem; den na ni čekal, jenom aby domů mohli cestovat společně. Její loď plula rychle a přirazila ke břehu brzy, takže jí ani nemusel jít naproti na nábřeží.

Zatímco se vůz kolébal k domovu, vyprávěli si o svých dobrodružstvích a zážitcích. Tarjei se přirozeně vyptával na její ctitele, a zda našla někoho výjimečného. I když byla o pět let starší než on, vždycky se Tarjeiovi svěřovala. Pověděla mu všechno o Alexandru Paladinovi.

Tarjeiův výraz se proměnil. Zvážněl a skousl spodní ret, zatímco uvažoval, jak jí má říct pravdu.

„Co se děje, Tarjeii?“ zeptala se znepokojeně.

„Ty to skutečně nechápeš?“

„To je přesně tatáž otázka, jakou mi položil Alexander. Ty o tom něco víš?“

„Ano, to není těžké uhádnout. Miluješ ho?“

„Nevím – ale mám ho moc ráda.“

„Nechtěl bych zničit žádné z tvých něžných citů… myslím, že bude nejlepší, když se tedy pravdu nedozvíš.“

„Ne!“ zvolala a chytla ho za límec. „Tentokrát ji chci vědět! Mám pocit, jako bych šla temnou chodbou a hmatala kolem sebe po něčem hezkém, čeho bych se přidržela, ale všude mezi těmi krásnými věcmi je tolik strašných předmětů, že se neopovážím dotknout ničeho.“

„Ano, to je velmi trefný popis.“

„O co jde? Řekni mi to hned, nebo už s tebou nepromluvím.“

„A to je slib… nebo výhrůžka?“ škádlil ji. „Dobrá, teď si dělám legraci. Nikdy jsi neslyšela o mužích, jako je Alexander?“

„Co? Jakých mužích?“

Tarjei protáhl tvář. Cítil se nesvůj při pomyšlení, že smete hradby Ceciliiny nedobytné nevinnosti.

„Nesmíš od něj nikdy očekávat, že bude tvou lásku opětovat, Cecilie.“

To ji zaskočilo a schoulila se do kouta vozu. „Proč ne?“

„Protože jsou muži, kteří… Ach, dobrý Bože, děvče! Copak nechápeš, co mladý Hans v noci dělal u něj v pokoji?“

„Ne.“

„Oni… Cecilie, trochu se zamysli! Jsou muži, které nezajímají ženy. Nedokážou je milovat… Místo toho milují muže!“

Chvíli trvalo, než jí všechno došlo. To, co říkal, bylo nepochopitelné; plácal nesmysly.

„Docela chápu, že postavení tvého přítele u dvora je ohrožené!“ podotkl Tarjei bez obalu. „Takové věci se přísně trestají… Někdy dokonce i smrtí.“

„Chceš říct, že…“ Měla pocit, jako by měla v hlavě prázdno. Nedokázala pořádně myslet.

„Ano, chci říct,“ pokračoval Tarjei, „že jenom nesedí a nedrží se za ručičky!“

„Ale…“ začala pomalu Cecilie. „To není možné…!“

„To je jejich věc. Jenom vím, že jejich láska může být stejně silná a čistá jako tvoje nebo moje… ale tisíckrát zmatenější.“

Hans? Hans… Jak vypadá? Ušlechtilý, krásný – a velmi mladý. Její sok? Nakonec se jí v myšlenkách začaly vynořovat všelijaké obrázky.

„Zastavte vůz!“ zamumlala nesouvisle. „Musím ven, musím na vzduch!“

Než dorazili do Gråstensholmu, dokázala se vzpamatovat a společně s Tarjeiem ten problém důkladně probrali. Prozradil jí, že jsou také ženy, které chovají podobné city vůči jiným ženám. Jako by Cecilii z očí zvedli závoj bláhovosti a ona teď uviděla zcela nový svět, který byl nad její chápání.

Už nikdy se s Alexandrem Paladinem nechtěla setkat. „Paladin“, tak mu říkali u dvora, jako se kdysi říkalo dvanácti rytířům Karla Velikého, „Paladin Kristiána IV“.

„K čertu s tebou!“ zakřičela Cecilie. Byl to beznadějný výkřik zoufalství, ale Tarjeiovi napověděl, že už se dostala z nejhoršího. Oba se rozesmáli.

K velkému překvapení všech si Kolgrim Cecilii oblíbil.

Když ráno přišla dolů na snídani, zavolala: „Kde je moje zvířátko?“ a Kolgrim, kterému byly skoro čtyři, se odkudsi vyřítil, vrazil jí do kolenou a dělal, co mohl, aby ji povalil.

„Nebesa, nejsou snad na tomhle voze žádné brzdy?“ povzdechla si a zvedla chlapce do náručí. Potěšeně se pochechtával a čechral jí vlasy.

„Necháš toho, ty čistokrevný ďáblíku!“ zakřičela vždycky a následovala divoká honička chodbami a pokoji; Kolgrim uháněl vpředu a vřískal neovladatelným smíchem, Cecilie mu byla v patách a křičela za ním každou nadávku, kterou znala. Nakonec se nechal chytit a ona předstírala, že ho pořádně bije, než se k ní u snídaně těsně přivinul. Ostatní jí doporučovali, aby se neunavovala tím, že ho bude stále zabavovat, ale ona je ujistila, že s královými dětmi nasbírala spoustu užitečných zkušeností. Navíc neměla pocit, že je Kolgrim ošklivý.

„Myslím, že jste slepí,“ namítala. „Za pár let učaruje každé ženě, copak to nevidíte? Bude jedním z těch nesmírně okouzlujících, krásných a neodolatelných mužů.“

Cecilie měla pravdu. Ta představa sice vyžadovala jistou vnímavost: vidět něco takového a rozeznat narůstající přitažlivost v Kolgrimových nezvyklých rysech, ale kdyby se Sol se svým vnukem setkala, okamžitě by to poznala. Jednou totiž Kolgrim bude vypadat přesně jako ten muž, kterého viděla během setkání v Ansgars Klyfta; jako jeho neuvěřitelně pohledný předek, který měl oči chladné a zářivé jako led a kvůli jehož přitažlivému vzhledu se Sol chvěla touhou… Dokud neuviděla useknutou hlavu ženy, kterou držel v ruce. Právě rysy toho muže se začínaly pomalu rodit v Kolgrimově tváři, která byla při narození tak ohavná.

„Provedl jsi dnes nějakou rošťárnu?“ zeptala se ho Cecilie. „Víš, co mám na mysli ‚rošťárnou‘, že? Ne někomu ublížit – člověku nebo zvířeti – protože to je prostě hloupé a není to nic, co by dělal chytrý mladík jako ty. Ale něco jako… udělat uzly na závěsech, nebo… schovat dědečkovi boty… něco takového.“

Následujícího rána Yrja zjistila, že Kolgrim na svém ložním prádle nadělal nespočet uzlů. Byla bez sebe zlostí.

„Nezlob se,“ usmála se Cecilie. „Ten hoch potřebuje nějaký způsob, jak se zbavit svých zlomyslných nutkání. Lepší, když udělá tohle, než aby všechny obtěžoval. Ale to bys neměla dělat, drahoušku… Nech mě, já to rozvážu. Sedni si a odpočívej.“

Yrja Cecilii s radostí vyhověla. Cecilie šla k ní a pohladila ji po tváři.

„Jsem ráda, že jsi moje švagrová,“ zašeptala srdečně.

Yrju ta slova tak dojala, že se nezmohla na víc než přikývnutí, a doufala, že Cecilie pozná, že ona cítí totéž.

Během večeře Kolgrim převrhl na Cecilii misku kaše, aby viděl, jestli se rozzlobí. Když místo toho prostě vyklopila svoje jídlo na něj, naprosto ho svým jednáním zaskočila, ale protože neměl smysl pro humor, okamžitě se dopálil. Nakonec ho utišila, otřela kaši z jeho a svojí tváře a pak si ho posadila na koleno.

„Ty a já, Kolgrime, jsme dvě strany stejné mince,“ vysvětlovala mu. „Oba jsme Prokletí.“

„Cecilie,“ napomenula ji Liv, „neměla bys s ním mluvit o Prokletých.“

„Proč ne? Proč popírat to, co je na nás dobré a obdivuhodné? A spolu s tím ostatním musíme přijmout i to méně šlechetné zatížení Prokletých. Kolgrime, věděl jsi, že tvoje babička uměla čarovat?“

„Cecilie, už dost!“ zvolal její otec Dag.

Ale nedala se zastavit. „Ano, uměla… byla to opravdová čarodějnice!“ Chlapec Cecilii dychtivě naslouchal. „Mnozí z Prokletých byli čarodějnice a čarodějové. Můj dědeček byl čaroděj, ale ten nekouzlil.“

„Hloupý!“ zamumlal Kolgrim.

„Ne, to nebylo hloupé. Ovšem nesmíš zapomínat, že jsi také Meiden. Malý baron.“ A pak utrousila sama pro sebe: „A jaký baron, Bože, ochraňuj nás.“

„Meiden je nic,“ prohlásil Kolgrim. „Já jsem čaroděj!“

„To těžko. Tvoje babička – říká se, že byla velmi krásná – dokázala pohybovat věcmi jen tím, že se na ně velmi pronikavě dívala. Dědeček Dag a babička Liv to říkali.“

Kolgrim vytřeštil oči. „Pohybovala věcmi? Jak?“

„No, vidíš tuhle malou misku… Dokázala se na ni dívat, a když na ni myslela, velmi, velmi usilovně, dokázala ji přesunout ke mně. Rozumíš tomu?“

Chlapec zíral na misku tak zaujatě, že začal šilhat.

„Pohni se, hloupá misko! Nehýbe se,“ zlobil se Kolgrim.

„Ne, a co jsi čekal? Tvoje babička Sol musela mnoho let cvičit, než se to naučila dělat.“

Cecilie se obrátila k ostatním a s povzdechem poznamenala: „Víte, někdy mám pocit, jako bych už někdy žila. Je to pocit, který je současně okouzlující a děsivý.“

Dag a Liv pohlédli jeden na druhého. Oba slyšeli od Areho poslední Solina slova: „Cítím, že se vrátím v jiné, mnohem mírumilovnější podobě.“

Cecilie samozřejmě velmi dobře věděla, že jim připomíná Sol, ale tuhle větu nikdy neslyšela. Nikdo si nebyl jistý, jak by na ni zareagovala – Cecilie chtěla být sama sebou, ne někdo jiný, kdo se „vrátil“.

„Pohnula se!“ vykřikl Kolgrim. „Podívej, teto Cecilie, ta miska se pohnula!“

„Ha! Podvádíš, ty malá zmije!“

„Ne, ne!“

„Ale ano, podvádíš! Myslel sis, že koutkem oka neuvidím tvoji ruku? No tak, Kolgrime, půjdeme a najdeme si nějakou vzrušující zábavu… a také trochu nezbednou?“

„Anooo,“ zakřičel hoch. „Mámo, šaty!“

Yrja mu pomohla se obléct a byla vděčná, že Cecilie na hocha dohlédne. Liv měla spoustu práce kolem vánočních příprav a všichni ostatní také měli dost svých starostí. Yrja byla téměř na konci svého těhotenství a nekonečná pozornost, kterou neustále vyžadoval Kolgrim, ji nesmírně unavovala.

Den před Štědrým večerem, kterému se tradičně říkalo „malé Vánoce“, poslali pro porodní bábu.

Cecilie svého bratra napomenula: „Copak jsi to nemohl naplánovat trochu rozumněji, Taralde? Kdo má mít čas rodit, když všichni barví svíce a dělají klobásy?“

„Tohle všechno je už několik týdnů hotové, Cecilie,“ uklidnila ji Liv. „Nezpůsobuj Taraldovi větší obavy, než už má! Na porody v tomhle domě má bolestné vzpomínky, to měj na paměti!“

„Hmmm, ale on nebyl ten, kdo měl ty bolesti!“

„Duše také může trpět, Cecilie. Nesmíš být tak cynická.“

„Myslíš, že si neuvědomuji, jak je celá situace vážná?“ zeptala se. Pak s veselým výsknutím vykřikla: „Kde je moje zrůdička?“

Jakoby odnikud se vyřítil Kolgrim a narazil hlavou do své oblíbené tety.

„Pojď, trole, půjdeme spolu pryč,“ zavelela Cecilie. „Nemyslím, že tady můžeme být užiteční. Maminka Yrja ti dá nového bratříčka nebo sestřičku… Co si o tom myslíš?“

Kolgrim sáhl na stůl a popadl nůž. Znovu a znovu bodal do pomyslného sourozence a oči mu zářily radostí.

„Ne! Jak bys mohl?“ Ceciliin tón byl ledově chladný. „Když uděláš něco takového novorozeněti, pak tě nikdy nebudu moct vzít s sebou na Velkou trolí hostinu. Tam smí jenom trolové, kteří nikdy neublížili svým bratříčkům a sestřičkám. Protože přijde Strašný velký trol, který je tisíckrát větší než celý Gråstensholm, a zeptá se: ‚Máte za lubem nějaké rošťárny?‘ a všichni malí trolové odpovědí ano… ale pak se zeptá: ‚A byli jste opravdu bodní na každého, kdo je menší než vy?‘ To je u trola velmi důležité, víš.“

Kolgrim s vykulenýma očima a otevřenou pusou přikývl. Byl tak zaujatý vyprávěním, že polykal vzduch, místo aby pořádně dýchal, a na okamžik se zakuckal.

„A všichni malí trolové znovu odpovědí ano,“ pokračovala Cecilie. „Ale Strašný velký trol se pořádně rozhlédne, a pak řekne: ‚Ale Kolgrim nebyl hodný na svého bratříčka!‘ – nebo sestřičku, to je jedno – a ukáže přímo na tebe a rozkáže: ‚Táhni odsud! Už tě nikdy nechceme vidět, protože nejsi skutečný trol. Byl jsi ošklivý na malé děti a už se sem nikdy nesmíš vrátit!‘ Pak tě všichni trolové vyženou. Copak chceš, aby se to stalo?“

Kolgrim zděšeně zakroutil hlavou. Byl z Ceciliina vyprávění doslova ohromený.

„Ještě chceš být zlý na to malé?“

„Ne! Nikdy! Kdy půjdeme k trolům?“

„Nejdřív musíš trochu vyrůst. Až dosáhneš na ten štít támhle na té stěně, pak za nimi spolu pojedeme, ty a já.“

Očima poměřoval výšku štítu a podle jeho spěšných pohledů po místnosti bylo jasné, že zvažuje jisté náhradní možnosti. Možná kdyby si stoupl na židli? Urychlilo by se to?

„Budu moc hodný,“ slíbil jí. „Na to miminko.“

„To mám radost. Mám tě moc ráda, Kolgrime; ty jsi můj nejlepší nezbedný přítel!“ prohlásila, když se sehnula, aby ho zvedla.

Omotal jí paže kolem krku, takže jeho zelenožluté oči hleděly přímo do jejích a jejich tváře se skoro dotýkaly.

„Máš ještě nějakého přítele?“ zeptal se žárlivě.

Proč jí to musí připomínat zrovna teď? „Ne, nemám jiného přítele.“ Její slova zněla neupřímně. Ale ona věděla, že teď je mezi nimi jisté pouto; Kolgrim ji potřeboval.

Dag až dosud poslouchal pohádku o trolech. Teď zamyšleně poznamenal: „Cecilie, měla bys mu vyprávět o křesťanské etice, a ne o…“

„Ale přesně to dělám, tati! Jenom jsem ji převrátila vzhůru nohama. Copak nevidíš, jak se ten kluk dívá na svět? A dnes víc než kdy jindy potřebuje spoustu pozornosti.“

„Ano, to chápeme, samozřejmě, že ano.“

„Přijedou tam také čarodějnice?“ zjišťoval Kolgrim.

„Ano! Spousta. A také tam přijdou víly a šotci a elfové a duchové a skřítci…“

„Čarodějové?“

„Stovky!“

Kolgrim si nadšeně povzdechl.

„A teď vstávat, jdeme ven na procházku! Zajdeme za tetou Metou do Lipové aleje. Možná už dopekla všechno své vánoční cukroví a my se budeme moct vplížit do kuchyně a ukrást koláček, až se nebude dívat…“

„Anooo!“ zajásal hoch.

Dag sklesle potřásl hlavou. Takhle to nechtěl, ale protože ještě nikdy neviděl Kolgrima tak šťastného, rozhodl se přejít Ceciliiny ztřeštěné výchovné metody.

Když odcházeli z místnosti, utrousil: „Jenom by mě zajímalo, jak hodláš zařídit tu Velkou trolí hostinu…?“

„Ach, do té doby z takových představ vyroste,“ mávla rukou Cecilie.

Yrja začala rodit, právě v tom okamžiku, když ti dva odešli z Gråstensholmu.