Sága prokletých – Touha : kapitol 11.

11.

Porodní bába stála s rukama v bok.

„Je to dítě Prokletých. Neodvážím se ho rodit sama – nikdy nezapomenu, jak to probíhalo posledně!“ Chtěla mít k ruce mladého Tarjeie, „protože mistr Tengel mu věřil“.

Následovala debata a pár námitek, ale nakonec souhlasili, že Tarjeie přivedou.

Teď mu bylo osmnáct. Byl to mladík střední postavy s nezvyklými, osobitými rysy v obličeji a tak pronikavýma očima, že každý, kdo se podrobil jeho zkoumavému pohledu, musel zpytovat své svědomí.

Na univerzitě si vedl dobře, jak všichni věděli, a za ty roky rozšířil své znalosti a zkušenosti v lékařství jak při studiu, tak soukromě. Byl to Tengelův důstojný nástupce, ale osvícenější a uhlazenější než jeho předchůdce.

Povzbudivě se usmál na Yrju, která si ještě nebyla tak úplně jistá, zda se jí zamlouvá, aby jí při porodu pomáhal muž. Znala Tarjeie; sledovala, jak vyrůstá. Byla po jeho boku při morové epidemii a oba asistovali u Kolgrimova narození. Ale byl už tak dlouho pryč, na vzdáleném místě zvaném Württemberg, o kterém nic nevěděla, v zemi jménem Německo, a vrátil se jako cizí člověk. Byl tak světa znalý, sebevědomý a inteligentní, že vypadal mnohem starší a moudřejší než ona – a to ho kdysi pomáhala Metě zavinovat a přebalovat!

Yrja se modlila. Po celý předchozí měsíc se modlila k Bohu o pomoc, aby jí dal sílu a byl k ní milosrdný. Viděla, jak se narodil Kolgrim – a připravil Sunnivu o život. Přesto si zvolila tuto cestu a toužila mít Taraldovo dítě, ale až dosud si plně neuvědomila všechna hrozící rizika. Že také ji by mohl potkat stejný strašlivý osud, jaký potkal Sunnivu. Ani Tengel nedokázal Sunnivu zachránit, tak jak by mohl mladý Tarjei pomoct jí, pokud nastanou problémy?

Probděla mnoho nocí orosená studeným potem, zatímco Tarald spal vedle ní. Ale její nejvroucnější modlitby nebyly za ni samou.

Bože všemohoucí,“ šeptala do tmy. „Buď k nám milosrdný! Dovol mi dát Taraldovi dítě, které s sebou na svět nepřinese další zármutek.

Věděla, že už přišel její čas, ale tělo měla zesláblé, jako by se mu nechtělo do té dřiny. Její mysl byla zmatená a odmítala přijmout to, co se dělo. Neuvědomovala si, že její reakce je vyvolaná úzkostí a strachem, který nepřipustila ani sama sobě.

Tohle je má osudná hodina, pomyslela si; Yrja, věčná smolařka…

Pravda byla, že svůj boj vzdala skoro dřív, než začal.

Tarjei zašel za ostatními do velké haly a řekl jim, že to možná bude chvíli trvat. To proto, že Yrja byla tak znetvořená od křivice, jak rodině vysvětlil, ale doufal, že všechno bude dobré.

Porod však netrval nijak dlouho. V Gråstensholmu se toho roku žádné Vánoce neslavily. Místo toho se provedlo každé bezpečnostní opatření proti trolům, kouzlům a dalším nebezpečím, která by se mohla během Vánoc vyskytnout. I když rodiny Prokletých a Meiden byly osvícené, ani ony nedokázaly uniknout hluboce zakořeněným pověrám a předsudkům. Liv po celou dobu oddaně seděla u Yrjiny postele a povzbudivě k ní mluvila, zatímco ostatní členové rodiny byli venku a křižovali všechno, kde by podle nich mohly číhat nějaké skryté hrůzy, snažící se dostat dovnitř.

Yrja ležela v ložnici a myslela na to, že tohle je její první a poslední příležitost mít dítě. Nejenže Tarald už nebude moct zplodit další, protože měl příušnice – za což byla vděčná – ale z výrazu v Tarjeiově tváři jasně vyčetla, že její tělo by nedokázalo donosit dalšího potomka. Bude to teď nebo nikdy.

Kolgrim mohl být celou dobu v Lipové aleji a Cecilie zůstala s ním. Byl bez sebe radostí. Velmi dlouho si prohlížel portrét své babičky Sol, „krásné čarodějky“, jak ji nazýval. Zaujala ho i mozaika z barevného skla, kterou dal kdysi dávno malíř Benedikt Silje. Poskakoval nahoru a dolů po barevných vzorech, které mozaika vrhala na podlahu, jak skrz ní proudilo dovnitř slunce – aby vzory zabil, jak všem vysvětlil. Ustavičně trýznil Tronda s Brandem a přiváděl je k nepříčetnosti tím, že na ně útočil z těch nejzáludnějších úkrytů.

Kolgrim, jak se zdálo, byl jediný, kdo nebyl rozrušený a neměl o Yrju obavy. Všechny přípravy na Vánoce se zvrhly ve zmatek, protože služební v očekávání novinek nedokázali vykonávat své povinnosti, dokonce se ani nevařilo tak, jak mělo, a Tarald byl stále nervózní. Jednou nebo dvakrát vyšel ven, když už to napětí nemohl snést, ale od posledního porodu dozrál. Zůstal v ložnici co nejdéle, aby byl Yrje oporou, a snažil se sdílet její bolest, odhodlaný nezklamat ji svou zbabělostí. Během těch Vánoc se stal vyzrálejším člověkem.

Časně ráno na Štědrý den Tarjei vyšel do velké haly Gråstensholmu a oznámil klimbajícímu, rozespalému Dagovi: „Gratuluji, strýčku Dagu! Máš další vnouče!“

Daga ta zpráva naprosto zaskočila, protože z vedlejších místností neslyšel žádný hluk ani povyk.

„Cože! Už! Co je to, chlapec, nebo děvče? Je všechno v pořádku?“

„Ano, nakonec šlo všechno dobře. Yrja porodila hezkého chlapce.“

„Další vnuk? Mohu dovnitř?“

„Prosím. Ale nezůstávej tam dlouho. Yrja je velmi unavená.“

„Tak tomu věřím! Ale když to pro ni bylo tak těžké, asi by opravdu neměla mít další děti, že? Ale tomu se asi jen tak nevyhneme…“

„Další už mít nebude, s tím si nemusíš dělat starost. Ty příušnice v létě těžce zasáhly Taraldovy životadárné žlázy.“

Dag na něj s obdivem pohlédl. „Víš toho hodně, mladý Tarjeii,“ poznamenal uznale a hoch s nezvyklou tváří se na něj usmál.

Dag se vplížil do pokoje. Bylo tam neuvěřitelné, radostné ticho. Pokojné vánoční ráno. Yrja ležela vyčerpaná na posteli, tvář měla opuchlou a jasně červenou a propletence zpocených vlasů měla rozprostřené po polštáři. V žádném ohledu nebyla krásná, ale Tarald byl u ní, otíral jí pot z čela a hleděl na ni s nejhlubším výrazem lásky, jaký kdy Dag viděl.

Sevřelo se mu hrdlo.

Porodní bába se na něj znaveně, šťastně usmála a ukázala na opačný konec pokoje, kde stála Liv sehnutá nad kolébkou. Jeho žena na něj s rozzářenýma očima mávla, aby šel k ní.

Dag se nahnul nad kolébku. Ležel v ní drobounký človíček, tichý a nehybný, s hebkou půvabnou tváří a tmavě měděnými vlasy. S jeho rty si pohrával spokojený úsměv a oči měl zavřené. Tvář novorozeněte bývá svraštělá a stažená v protestu, že ho vytáhli na světlo, takže je těžké rozeznat jeho rysy. Ale tohle dítě bylo jiné.

Dagovi se hrdlo sevřelo ještě víc a ucítil, jak mu po tvářích stékají horké slané slzy. Až do téhle chvíle si neuvědomoval tu neuvěřitelnou úzkost, se kterou všichni žili. Dag si nenápadně přejel unavenou rukou po tváři a otřel si slzy, než se obrátil k Taraldovi a Yrje.

Usmál se a zeptal se: „Jak se bude jmenovat? Třeba Chmýrek?“

Tarald se ušklíbl. „Samozřejmě se bude jmenovat Dag, ale Yrja mě požádala, aby měl také jméno po jejím otci. Protože tohle bude naše jediné dítě, víš. Snem jejího otce bylo, aby jeho jméno nosil baron… kdyby to byl chlapec… což je.“

„To je pochopitelné. Jak se jmenuje tvůj otec, Yrjo?“

„Mattias,“ zašeptala. Skoro ji zradil hlas.

„Mattias! Jistě! Moc hezké jméno,“ zvolal Dag. „Mohu navrhnout, abychom ho používali v každodenním oslovení? Vždycky je to tak divné s tím ‚starším‘ a ‚mladším‘, nemyslíte? Promluvíme si s knězem a necháme ho co nejdříve pokřtít!“

Nikdo se nemusel ptát, proč má tak naspěch, protože všichni věděli, že se kolem jeho kolébky vznášejí kouzla – především v podobě jeho nevlastního bratra.

Liv stála a hleděla na svého čerstvého vnuka, aniž by si uvědomovala, že má tak pevně zatnuté pěsti, až se jí třesou paže. Neslyšně se modlila, znovu a znovu. Dobrý Bože, nedovol, abych byla nespravedlivá! Pomoz mi, Pane, abych na ně oba pohlížela bez předsudků!

Podobné myšlenky se začaly rodit i v Yrjině vyčerpaném vědomí. Děkuji ti, děkuji ti, děkuji ti, všemohoucí Bože, že jsi mi dovolil přivést na svět tenhle malý zázrak. Co ode mne žádáš, Pane, když sis k něčemu takovému vybral mě, svou bídnou služebnici. Nevykládej si to špatně, Otče, protože nevěřím, že jsem v tvé přízni, nebo že je v tom nějaké tajemství vánočního zrození nebo mesiášství… Ne, nic takového. Ale snažíš se mi něco říct? Vyzkoušet si mě? Jsem v tvých očích dost pokorná – nejsem příliš domýšlivá? Uvědomuji si, že tohle je velký dar, který jsi mi dal, a já jsem přešťastná, že mohu dát svému milovanému tohoto synka. Přesto je tu ještě jedna věc, kterou od tebe žádám – dej mi sílu, Pane a Otče! Víš, že ji budu potřebovat. Ano, tohle je zkouška víry, cítím to. Tak mi ji pomoz, Bože, vydržet.

Mnohé z toho, na co myslela, se honilo hlavou i Taraldovi. Nemohl se vynadívat na dítě v kolébce.

„Na Štědrý večer se rodí mnoho dětí,“ řekl a rozhlížel se po pokoji. Vyznělo to skoro jako otázka. „Každý rok, po celém světě. Ale on se narodil ráno.“

„Propána,“ poznamenal Dag. „Nic v tom nehledejme!“

„Není třeba. Není důvod,“ uklidnil je Tarjei. „Yrja porodila o dost dřív. Neotěhotněla na Zvěstování panny Marie – to zdaleka ne! Už z toho důvodu se dítě narodilo během Vánoc čirou náhodou.“

Liv tiše promluvila. „Myslím, že bychom teď neměli mít takové troufalé představy. Je to spíš výraz ve tváři toho drobečka… Co žalm říká o Našem Pánu Ježíši Kristovi? Pokorný, umírněný a dobrý? To je to, na co musíme myslet.“

Ostatní souhlasili a vážně přikývli.

Ne, tohle dítě se ani v nejbujnějších představách nepodobalo narozenému Ježíši, ale nikdo nemohl popřít, že přineslo záblesk vřelosti a světla do jejich světa – světa, který dosud znal jen nesmírné zoufalství. A na jedno mysleli všichni: Kéž by ho jen mohli vidět Silje, Tengel a Charlotte – a poznat ho!

Když Yrja začala uvažovat o drahocenném pokladu, který dostala, přepadla ji velká starost. Jako každá matka na světě, před ní nebo potom, bude ležet a poslouchat jeho dech a skoro umírat strachy, kdykoli bude mít pocit, že se zastavil.

Takový je přízrak, který straší všechny maminky.

Malého Mattiase nesla ke křtu jednoho chladného lednového dne jeho babička Liv. Nesmírně pyšný dědeček, sedlák z Eikeby, stál mezi farníky obklopený svými četnými příbuznými, aby slyšel, jak po něm pojmenují malého barona.

Podle tradice by dítě měla nést Cecilie, ale rozhodli se nepokoušet osud, aby Kolgrim na svého bratříčka nežárlil, nebo neudělal v kostele nějaké pozdvižení. Přesto, když jako kmotři Cecilie a Yrjin nejstarší bratr zaujali svá místa vedle Liv v kněžišti, nikdo nedokázal zabránit Kolgrimovi, aby stál Cecilii nablízku a šplouchal rukou ve svěcené vodě ve křtitelnici.

Cecilie si prohlížela otce Martinia, když četl kázání. Sledovala ho, celkem přirozeně, během celého obřadu – jak už to farníci dělají. Líbil se jí. Byl to pohledný mladý muž se smutnýma očima. Jeho hlas byl příjemný a uhlazený. Někoho jí připomínal. Teprve až když se vrátila domů, uvědomila si, jak moc se podobá Alexandru Paladinovi, a to zjištění ji zaskočilo. Pokud byl někdo, na koho chtěla zapomenout, byl to právě Alexander.

Cecilie nechápala ten zvláštní smutek, který cítila z mladého kněze. Jako by se potýkal s nějakými problémy. S náboženskými? Ne, usoudila – zdál se být s Naším Pánem v jednotě.

Měla zlost sama na sebe. Proč, uvažovala, si vždycky musím najít muže s citovými problémy?

Mnohokrát během svého kázání Martinius zvedl oči a zjistil, že se na něj Cecilie dívá. Zanedlouho jí bezděčně začal její pohledy vracet.

Musí to být Taraldova mladší sestra, pomyslel si, co odjela do Kodaně krátce předtím, než jsem přišel do téhle farnosti. Z nějakého důvodu byla tahle bohoslužba díky její přítomnosti jiná než ostatní. Jak jinak by mohl vysvětlit tu radostnou náladu, tuhle veselou atmosféru, uvažoval.

Letmo pohlédl na svou ženu. Seděla na svém obvyklém místě a bedlivě ho sledovala. Její zamračený výraz ho varoval – ano, možná dnes mluví až příliš volně. A Julie je taková bohabojná duše! Musí se vzpamatovat.

Jeho oči znovu vyhledaly Cecilii – a znovu ucítil ty protichůdné pocity vyrovnanosti a vzrušení. Cecilie Meiden nebyla ani z půlky tak krásná jako Julie… ale, běda! Měla své osobní kouzlo a půvab.

Během křtu stáli velmi blízko u sebe, skoro se dotýkali jeden druhého. Jeho ruce se začaly tak divoce třást, že skoro upustil modlitební knihu a slova na stránce jako by mu poskakovala před očima. Kdyby se mezi ně nenatlačil ten prohnaný malý Kolgrim, otec Martinius by nikdy nedokázal obřad dokončit.

Martinius usoudil, že malý Mattias je jiný než kterékoli dítě, které kdy křtil. Ještě nikdy neviděl takový výraz vyrovnanosti, porozumění – pokud se ta slova dají použít u nemluvněte – a důvěřivý, něžný úsměv. Dojalo ho to.

Jak je možné, že dva nevlastní bratři mohou být tak odlišní?

Bylo to prosté – malý Mattias měl v sobě to nejlepší ze svých předků, zatímco jeho nešťastný bratr zdědil to nejhorší.

Nicméně všichni viděli, že malý Kolgrim už se nemusí stydět za svůj vzhled. Jeho neobvyklá tvář ostatní hypnoticky přitahovala – díky jeho třpytivým očím v ní bylo něco děsivě svůdného. A kdokoli, kdo do nich pohlédl, byl přemožen nevysvětlitelným pocitem hrůzy.

Cecilie byla všem po celé ty týdny velkou pomocnicí. Aby ulehčila Liv a Yrje, často s sebou brala Kolgrima do Lipové aleje. Chodila nejčastěji za Tarjeiem, protože měli mnoho společného.

Život v Lipové aleji pokračoval svým obvyklým poklidným tempem. Meta dělala domácí práce, drhla podlahy, čistila nádobí a nábytek a připravovala jídlo, na rozdíl od Silje, která byla šťastná, když tohle všechno mohla nechat na služebnictvu. Meta si raději dělala tyhle věci sama. Are pracoval v lesích, na polích a v hospodářských staveních a domů chodil špinavý, vyčerpaný a zamlklý. Brand, menší verze svého otce, a Trond, který nezavřel pusu, ho všude následovali. Trond toužil zlepšit způsob, jakým se v Lipové aleji hospodařilo, ale protože Are usoudil, že on dělá přesně to celý svůj život, nebylo mu příjemné, že by mu měl někdo říkat, jak by se dala jeho práce zlepšit. Už nebylo možné něco zlepšit, nebo to si aspoň myslel, a tak všechny Trondovy návrhy vyzněly naprázdno.

Tarjeiovi bylo často Tronda líto. Měl tolik elánu a silné vlohy pro vůdcovství, ale v Lipové aleji měl žalostně málo příležitostí své nadání rozvíjet. Tarjei si se svým bratrem promluvil a Trond s ním souhlasil. Také se chtěl dostat pryč, ale ne aby studoval jako Tarjei – chtěl být profesionálním vojákem, ale Are by ho nenechal odejít, protože ho potřeboval na statku.

„To se všechno nějak vyřeší,“ říkal Tarjei a povzbudivě poplácal bratra po rameni. „Rozený vůdce se vždycky dostane do popředí. A jsi ještě mladý.“

Trond vděčně přikývl. Ani jednoho z nich nenapadlo, že je mezi nimi jenom pár let – Tarjei se vždycky zdál mnohem starší než jeho bratři.

Jednoho dne, když Cecilie a Tarjei seděli v Lipové aleji a srovnávali přednosti Tübingenu a Kodaně a současně bedlivě dohlíželi na Kolgrima, nečekaně uslyšeli v chodbě hlas otce Martinia. Vyšli ven, aby se podívali, co se děje.

Farář hovořil s Arem a Metou. Zdálo se, že mluví o nějaké sbírce nebo plánu na pomoc dětem, které právě ztratily oba rodiče.

„Co bude příště?“ utrousil Tarjei. „To přišel sám? Obvykle tyhle věci zařizuje ta nadšená panenka s chladnýma očima.“

„Jeho žena?“

„Ano.“

„Má chladný pohled?“ podivila se Cecilie.

„Ach, ano. Zbožňují ji po celé farnosti. Ale já ji nemohu vystát.“

„Ani já ne.“

„Takže už ses s ní setkala?“

„Ne.“

Tarjei se usmál.

Faráře zaskočilo, když Cecilii s bratrancem zahlédl, ale velmi formálně je pozdravil a poděkoval jim za jejich pomoc při křtu.

„Cože? Když se můj drahoušek synovec lesní trol cachtal ve svěcené vodě, to máte na mysli? Rozhodně to byl rušný křest, to se musí nechat. Ten nejrozkošnější, na jakém jsem kdy byla… Už jste byl nahoře v Gråstensholmu?“

„Ne, právě jsem tam měl cestu.“

„Takové štěstí,“ zajásal Tarjei okamžitě. „To budete mít společnost. Cecilie a její bandita byli právě na odchodu.“

Cecilie by ho nejraději kopla do holeně, ale s širokým úsměvem se obrátila k Martiniovi. „Samozřejmě pokud vám tu nenabídnou něco k zakousnutí! Jste jedním z těch hladových kněží, kteří chodí od domu k domu a čekají, zda nedostanou najíst?“

„Cecilie!“ zasyčel pobouřeně Are. Tarjei se jenom ušklíbl.

Farář se usmál. „Upřímně doufám, že ne.“

„Ne, vidím, že máte hezky rostlé nohy,“ podotkla Cecilie. „Teď mu dej nějaké peníze, strýčku Are, a nebuď takový škrt! Pak můžeme jít.“ Zlobila se na Tarjeie; možná právě proto, že chtěla jít zpátky domů s Martiniem.

„Musíte jí odpustit,“ smál se Are. „Taková prostě je. Ona a můj syn jsou dva géniové rodiny… Což neopomenou nám obyčejným smrtelníkům neustále zdůrazňovat.“

Zatímco Kolgrim kolem faráře a Cecilie pobíhal jako splašený hřebec, vyrazili společně svižným tempem do Gråstensholmu. Vzduch byl chladný a čistý a jejich dech tvořil oblaka mrazivé páry. Zmrzlou zemi pokrývala tenká vrstva čerstvého sněhu.

„Jdete tak rychle,“ funěla legračně Cecilie. „Cítíte se nesvůj v mojí společnosti, otče Martinie?“

Zná mé jméno, pomyslel si vzrušeně. Zná mé jméno a vyslovuje ho tak svůdně, jako dosud nikdo. Nervózně zastavil a počkal na ni, až ho dožene.

„Ne, ehm… Samozřejmě, že ne… No, to je-jen že…“ koktal. Najednou zmlkl, ale Cecilie si stačila všimnout jeho letmého, kradmého pohledu dolů k faře.

„Že by vás mohla zahlédnout vaše žena? Na takovou dálku? Pak musí mít mimořádně dobrý zrak. Navíc jste se mnou… a já nepředstavuji přece žádnou hrozbu!“

„Ne, jistěže ne! Ne, chci říct…“

„Že by sledovala každý váš krok?“ škádlila ho Cecilie.

„Slečno Cecilie, nesmíte ze mě dělat hlupáka! Moje manželka je velmi hodná žena.“

„Pravda,“ přiznala Cecilie kajícně. „Velmi bohabojná, nebo to jsem aspoň slyšela.“

„Ano.“

„A ctnostná.“

„Velmi.“

„A krásná.“

„Jako anděl.“

„To zní neuvěřitelně dobře! Ale to dobré v člověku vždycky nevyváží to špatné… Jak se vám líbí v naší farnosti?“

„Velmi. Ano, velmi. Nejspíš asi víte, že Yrja, Tengel a já jsme společně pomáhali během morové nákazy, a mám pocit, že se z nás díky tomu stali přátelé na celý život.“

„To bylo těsně potom, co jsem odjela do Kodaně – slez z toho stromu, Kolgrime, vidím tě! Tehdy zemřela babička Charlotte a dědeček Jacob. Tolik mě ranilo, že jsem tu nemohla být s nimi.“

Byl ohromený. Její nálada se tak rychle promění z veselosti ve smutek, pomyslel si. Ten zvrat mu naznačil, jak je otevřená a nenucená.

Pak se v myšlenkách neočekávaně vrátil ke své ženě a bylo to, jako by slunce zakryl mrak.

Martinius začal přemýšlet, co by bylo, kdyby… Co kdyby slečna Cecilie neodjela do Kodaně těsně předtím, než přišel do farnosti? Kdyby i ona pomáhala v boji proti moru? Ona by jistě měla tu kuráž, tím si byl jistý. Jak moc jiný by teď byl jeho život?

Ale už bylo příliš pozdě.

Když byl Tarjei ještě v Lipové aleji, požádali ho, aby zašel za jedním sedlákem, kterého pobodali během opilecké rvačky, což se v těchto končinách stávalo až příliš často. Cecilie nabídla, že půjde s ním a pomůže mu, a Tarjei byl za její doprovod rád.

Sedláka donesli zpátky domů. Tarjei si příliš nevšímal toho, jak prázdná a málo zařízená je skrovná chaloupka, nebo množství malých dětí, které stály kolem postele svého otce a s hrůzou všechno sledovaly; takové věci ho pramálo zajímaly. Oproti tomu Cecilie okamžitě viděla, že musejí pro tuhle rodinu získat nějakou pomoc. Smutné však bylo, že se tahle chalupa příliš nelišila od většiny ostatních domovů ve farnosti.

Toho muže ale nemohli nechat zemřít! Pro jeho mladou ženu by to byla pohroma.

Tarjei sedlákovi prohlédl rány. Přešel k jednomu z mužů, kteří ho přinesli domů.

„Dojděte pro kněze… pro případ, že…“ zašeptal mu.

Muž přikývl a odešel. Cecilie slyšela, co Tarjei řekl, a zachvěla se – zčásti proto, že tahle zpráva pro sedláka nevyzněla příliš optimisticky a částečně z dalších důvodů, o kterých se jí nechtělo uvažovat.

Muž byl pobodaný ve spodní části břicha. Když Tarjei odkryl ránu, Cecilie ucítila, jak se s ní podlaha zhoupla. K čemu se to připletla? Ve své lehkomyslnosti a sebejistotě se snažila na Tarjeie udělat dojem. „Nech mě jít s tebou a pomoct ti!“ Tak to řekla! Ach! Pane Bože! Kéž by teď mohla být v Gråstensholmu a bavit se se svou drahou Yrjou o výchově dětí!

Cecilii také ani nenapadlo, že její podvědomá touha hrát si na milosrdnou samaritánku způsobí ubohé Yrje takové nepříjemnosti.

Tarjei na ni mluvil.

„Otři tu krev, Cecilie!“

Podal jí hadřík, ale ten jí vypadl z otevřené dlaně. Ztěžka polkla a zvedla ho, pokusila se setřít krev a současně při tom držet oči pevně zavřené – ale nefungovalo to.

„Pospěš si!“ Tarjei začínal být netrpělivý. Nedokázal pochopit, že by se někomu mohlo dělat nevolno při pohledu do útrob jiného člověka. Pohlédl vzhůru k tmavým krovním trámům. Maličký otvor ve střeše nevpouštěl do místnosti žádné světlo; podrážděně si povzdechl.

„Ne, tohle není dobré. Je tady moc velká tma a špína. Musíme ho dostat do Tengelovy ordinace. Máte sáně?“

„Jenom sáňky,“ odpověděla vyděšená manželka zraněného.

„Pak je přineste! Rychle!“

Skoro všichni vyšli z místnosti a zjevně se jim docela ulevilo, že mají něco na práci.

Přišel otec Martinius, ale nebyl čas na modlitby. Pomohl jim naložit nešťastníka na sáňky. Nebyly to víc než dva spojené kousky dřeva do kříže, zavěšené na řemíncích z koňských postrojů, jejichž zadní konce se táhly po zemi.

Muž, který přinesl sedláka domů, vedl koně, zatímco Tarjei, Cecilie a kněz se starali o zraněného muže. Žena a děti zůstaly doma… Což bylo asi nejlepší.

Žena s vyčerpanou tváří hleděla za nimi a zavolala na Tarjeie: „Bude…“ a mávla rozpačitě k nebožákovi na sáňkách.

„Uděláme, co budeme moct, aby přežil. Ale v tomhle domě se už nenarodí žádné další děti.“

„Ach, díky Bohu,“ povzdechla si.

Ostatní si už pak museli přebrat sami, zda to byl povzdech úlevy, že její muž ještě žije… nebo úlevy z něčeho úplně jiného.

Jízda na sáňkách zdaleka nebyl ten nejlepší způsob, jak přepravovat těžce raněného muže, a cesta z malého statku byla tak posetá pahýly stromů a kořeny, že museli sáňky vláčet přes ně a kolem nich. Stálo je to spoustu námahy, aby se sáňky nepřevrátily, když se s nimi kodrcali lesem po tvrdé a zmrzlé zemi. Když se konečně došourali ke schodům Lipové aleje, Cecilie měla pocit, jako by měla záda ohnutá nejméně sto let. Kousek po kousku si narovnala rozbolavělou páteř a rovnání zad doprovodila dlouhým povzdechem úlevy.

Byla to dřina, zachránit muži život, ale v Tengelově ordinaci bylo světlo na práci a Tarjei měl při ruce všechno, co potřeboval. Pracoval tu už mnohokrát a cítil se sebejistě. Ale Cecilie žádné zkušenosti s ošetřováním nemocných neměla a několikrát musela potlačit nutkání omdlít při pohledu na pacienta. Martinius pomáhal držet muže, aby se nehýbal; rozhodl se pro tentokrát nechat své kněžské povinnosti stranou – teď pomáhal zachránit mužův život, ne jeho duši. Nejdřív ten ubožák křičel bolestí, ale po chvíli utichl. Ztratil vědomí – tak čemu by teď pomohlo vyptávat se ho, zda je připravený stanout tváří v tvář svému stvořiteli?

Tarjeiovi přišlo mnohem snazší pracovat s mužem v bezvědomí. Na Cecilii udělaly dovednosti jejího bratrance velký dojem. Jako by sledovala svého dědu Tengela. I když Tarjeiovy metody možná byly modernější a díky svým studiím na univerzitě v Tübingenu měl větší znalosti, asi nebyl tak ohleduplný a uctivý jako Tengel.

Cecilie se snažila nemyslet na to, kolikrát se její ruce otřely o farářovy, ale velmi silně pociťovala jeho přítomnost a nemohla popřít, že ji vzrušoval. Byl to velmi vnímavý muž, podobně jako Alexander – ale v každém ohledu muž. Teď si Cecilie začínala uvědomovat, jak moc touží po tom, co se ve vyšších kruzích nazývá milostný románek.

Nakonec byly pacientovy rány zašité. Všichni stáli kolem něj a protahovali se.

„Děkuji za vaši pomoc,“ oslovil Tarjei oba přítomné. „Cecilie, jsem překvapený, vedla sis skvěle. Zdá se, jako by ses právě pro tohle narodila.“

„No, to určitě!“ vyprskla nevěřícně smíchem.

„Teď potřebuje někoho, kdo by u něj seděl,“ pokračoval Tarjei. „Slíbil jsem otci, že dohlédnu na prasata. Tolikrát jsem ho poslední dobou nechal na holičkách, že bohužel…“

Cecilie polkla. „Jen jdi,“ řekla mu statečně, „já tu můžu zůstat.“

„A já také,“ nabídl se farář. „Tento muž bude potřebovat, aby se teď za něj někdo pomodlil.“

Cecilie se zachvěla.

„Skvěle,“ oddechl si Tarjei. „Takže tu pár hodin počkáte?“ Oba přikývli.

Když Tarjei odešel z pokoje, Martinius propadl panice – jako by svou nabídku zůstat s Cecilií udělal příliš unáhleně. Cecilie byla stejně vystrašená jako on.

V ordinaci si nebylo moc na co sednout – byla tu jen široká lavice pokrytá ovčími kůžemi. Rozpačitě se posadili a byla na nich znát nervozita. Nemohli si sednout nijak pohodlně, protože lavice byla příliš široká – pravděpodobně ji vyrobili jako lůžko pro pacienty, kteří potřebovali zůstat nějaký čas v Lipové aleji – a tak se posunuli až dozadu a opřeli se zády o zeď. V místnosti se rozhostilo skoro nesnesitelné ticho.

„Je chytrý, mladý Tarjei,“ poznamenal farář.

„Ach, ano.“ Odpověděla Cecilie okamžitě a byla vděčná za to, že ukončil trýznivé mlčení. „A začal brzy. Sotva dospěl.“

„Je škoda, že ho nedokážeme udržet tady v naší farnosti. Bude tu prázdno, až nás vy dva zase opustíte.“

„Kdeže! Všechno půjde dobře, otče Martinie. Ne! Odmítám vás dál oslovovat otec Martinius! Jak jste se jmenoval předtím? Martin?“

„Ano.“

„Mohu vám tak říkat?“

Na okamžik zaváhal. „S radostí… Když to neuslyší nikdo další.“

Cecilie se zvrhle usmála. Konečně znovu nabyla svou sebejistotu.

„Chápu, hlídací pes vám zase kouká přes rameno?“

„Slečno Cecilie, já vás prosím…“

„Jenom Cecilie, prosím. Jste dobrý rodinný přítel.“

„Děkuji, ale Cecilie, prosím vás, abyste se Julii neposmívala! Je tak čistá a dokonalá. Hříšný ničema, jako jsem já, jí ani není hoden.“

„To vám řekla sama?“

„Ach, prosím!“

Zasténal a zabořil tvář do dlaní.

Cecilie chvíli mlčky seděla, pak natáhla ruku a zlehka se pokusila uvolnit jednu jeho dlaň, ale on si ji odmítl sundat z tváře.

„Martine, vím už dávno, že s vámi není něco v pořádku,“ promluvila tiše. „Můj bratr Tarald a Yrja to také vědí. Proč mi to neřeknete? Víte, já mám také trápení. Nedávno jsem prožila takový zdrcující zážitek, se kterým se musím vyrovnat. Lidé nejsou vždycky takoví, jaké je vidíme.“

Zvuk jejího hlasu oslabil jeho odpor a Martinius si odkryl obličej. Z jeho sebekritického výrazu ve zmučené tváři se dalo vyčíst, že se chce se svými pocity svěřit.

„Takže… Žena našeho faráře je naprosto dokonalá bytost,“ snažila se ho pobídnout. „Každý to říká.“

„Ano,“ odpověděl trpce. „Každý to říká… a ona opravdu je! To jen já jsem tak slabý a nehodný.“

„Tomu nevěřím,“ namítla laskavě. „Je možné, že ona je dokonalá pro farnost… ale ne pro vás.“

Martinius si opřel hlavu o zeď a zavřel oči, jako by usínal. Zraněný muž stále ležel v bezvědomí, ale barva v jeho tváři se od chvíle, co Tarjei odešel, nezměnila.

„Je špatné to takhle vysvětlovat,“ zasténal vyčerpaně. „Chyba je ve mně a mé tělesné, hříšné chlípnosti.“

„Ne, nebesa, pomozte mi!“ zvolala nevěřícně. „Co je to za řeči? Zní to, jako by to řekla vaše žena – i když jsem s ní nikdy nemluvila. Dokonce jsme se ani nesetkaly.“

Najednou uviděla dvě velké slzy, které se skutálely knězi po tvářích.

„Cecilie, já už to nesnesu! Vzal jsem si princeznu svých dětských snů, andílka. Tak ctnostnou, tak bohabojnou, tak krásnou! A to ona přesně je, Cecilie! Ve srovnání s ní jsem nemotorný, neotesaný slon!“

„Myslím, že se snažíte říct něco úplně jiného, Martine,“ prohlásila po chvíli rozmýšlení. „1 když si to těžko budete chtít připustit, říkáte, že je ctnostná, bohabojná a krásná – ale nic víc!“

Schoulil se, když ucítil bodnutí pravdivosti jejích slov. „Kéž byste jen nebyla tak prozíravá, Cecilie! Vidíte přímo skrz mou bezcennou duši a obnažujete ji přede mnou!“

„To někdy může hodně pomoct. Nevím, v čem tkví všechny vaše problémy, Martine, ale myslím, že se na to díváte špatně. Celá moje rodina a já vás známe jako upřímného, zbožného a laskavého služebníka božího. Myslím, že se soužíte nad mimořádnými vlastnostmi vaší ženy; připadá mi, že je příliš ctižádostivá.“

„Ach, to je!“ vyhrkl horlivě, jako by v mžiku zapomněl na svůj přísný smysl pro oddanost. „Její touhy jsou neuvěřitelné! Chce být dokonalou farářovou ženou – ona má být tou nejlepší a nejvychvalovanější ve všech farnostech kolem – potom nikdo nebude mít důvod ji kritizovat nebo zpochybňovat její práci. Touží být nedosažitelnou světicí, zatímco mě nutí cítit se jako bezcenný hmyz! V jejích očích je všechno tělesné hříšné. Jsme muž a žena, Cecilie, a já se jí nesmím ani dotknout!“

„Cože? Blázníte? Martine, jak tu můžete sedět a brát vinu na sebe? Bůh ví, jak byla vychovaná, nebo zda si to rozhodla sama, ale to je naprosto překroucený obraz křesťanské ctnosti!“

Zčistajasna se stavidla otevřela a on jí začal všechno vyprávět.

„Říká, že je to nemorální, odporné a příšerné, že mohu na něco takového jen pomyslet. Musím si vymýt ústa, když se náhodou zmíním o tom, že od pupku dolů se nachází tělo. Připustí snad jenom to, že máme nohy, po kterých chodíme. Měli bychom být pilíře zbožnosti, říká. Pokud se svatí mohou všeho zdržet, pak můžeme i my.“

„To pro ni nemusí být těžké, pokud necítí vášeň,“ utrousila Cecilie.

„Říká, že to je jediné skutečné křesťanství. Popřít tělo a naprosto se oddat dobru…“

„Tak proč si vás brala? Aby se vyšplhala výš na společenském žebříčku? Chápu, farářova žena má vyšší postavení než farářova dcera.“

I když Martin slyšel, co řekla, tolik toužil dostat ze sebe všechno trápení, které se v něm tak dlouho střádalo, že mluvil dál.

„Měla byste vidět naši svatební noc, Cecilie! Nic horšího jsem v životě nezažil. Když jsem v dobré víře přišel do jejího pokoje, řádně a slušně oblečen, zírala na mě, jako bych byl sprostý násilník a hlasitě vykřikla. Když jsem se pokusil navrhnout, že teď, když jsme manželé, měli bychom… být spolu, zaječela na mě ‚Chlípníku!‘… a pak ‚Vypadni, ty odporné prase!‘. Naprosto jsem ztratil sebevědomí, protože jsem o ženách nevěděl nic… ona pro mě vždycky byla tou jedinou. Co nejopatrněji jsem se jí pokusil říct, že bychom měli mít děti, jenže pak… Ano, pak se vyzvracela. Běžela k oknu a vyklonila se, aby… Šel jsem pryč, zraněný a znechucený, a ničemu jsem nerozuměl. Ona představovala po tolik let můj sen, nedostižný sen. Ale když jsem byl chlapec a později vikář, nebyl jsem pro ni nic – jako bych ani neexistoval. Když jsem ji někdy oslovil, odvrátila se a bavila se s jinými, jako by mě neslyšela. Ale když mě pak vysvětili farářem v této farnosti, obnovila se mnou svou známost a vyptávala se na moje vyhlídky na postup. Myslela si, že bych mohl usilovat i o biskupský stolec! Když jí otec pověděl, že mě mnoho lidí chválí a že bych mohl mít štěstí, přijala mou nabídku k sňatku. Byl jsem bez sebe radostí! Teď se mi celý svět zhroutil… Ona, ta nejdokonalejší manželka, slepě milovaná všemi…“

„Moje rodina ji nemá ráda,“ přerušila ho Cecilie. „Prokoukli ji. Má zlobu v očích. Ale nikdy nás nenapadlo, že je to až tak špatné!“

Martinia začaly stravovat pocity viny. „Ach, co to dělám, sedím tu a říkám vám takové věci? Nestojím za nic, když takhle mluvím o své ženě!“

„Já bych řekla, že vás svým chováním dotlačila na pokraj zhroucení. Musí to být strašné žít po tolik let s někým milovaným a nesmět se ho ani dotknout.“

S překvapeným výrazem se napřímil. „Snad si nemyslíte, že mě ještě přitahuje? Nesnáším ji! A z toho důvodu jsem se stal tak snadnou kořistí svých světských potřeb a pocitů…“ Zarazil se. Vypadal zděšeně.

Cecilie tiše promluvila: „Co jste chtěl říct, Martine?“

„Nic! Zapomeňte na to!“ Dlouze, zhluboka se nadechl. „Říkala jste, že také máte trápení. Prosím, povězte mi o něm.“

Cecilie se najednou cítila v rozpacích a těžko hledala slova. „Ne… to se obtížně vysvětluje. Byla jsem v Kodani sama a našla jsem si tam velmi dobrého přítele, kterému jsem důvěřovala. Stejně jako vy jsem toužila po tom, co se vzletně nazývá radostmi těla, a když jsem zjistila, že ho ženy vůbec nepřitahují, byl to šok. Zčásti proto, že jsem nevěděla, že takoví lidé existují, a také proto, že jsem ho ztratila a tolik jsem ho potřebovala.“

„Ach, mé drahé dítě,“ podotkl zděšeně a soucitně ji chytil kolem ramenou. Okamžitě si však uvědomil svou chybu a hned ruku odtáhl, jako by se spálil o žhavý uhlík nebo ho uštkla zmije. Cecilie smutně odvrátila pohled.

Přitáhl si kolena k hrudi a položil si na ně hlavu.

„Proč? Proč jste tenkrát odjela do Kodaně, Cecilie?“ zašeptal. „Proč jsme se tenkrát nepoznali?“

„Vždyť v té době jste snil jen o julii, ne? Copak bych pro vás něco znamenala?“

Martinius potřásl hlavou. „Jste lidská, moudrá a půvabná. Divoký sen o andělovi ve srovnání s vámi rychle bledne. Co mám dělat, Cecilie? Po tolika trýznivých letech přísného odříkání je moje tělo spalováno touhou.“

„To nejste sám,“ zamumlala. „Je dobře, že za pár dní musím odjet.“

„Ano,“ souhlasil s ní, „budu se modlit k Bohu, abychom se do té doby nepotkali.“

„Já také.“

Smutně se usmál. „Je povzbudivé vědět, že máme stejný srdcebol.“

Dveře se otevřely. Oba se vylekaně napřímili. Tarjei vešel do místnosti, aby jim oznámil, že už nemusejí na muže dohlížet, a Cecilie i Martinius si oddechli úlevou. Se strohým kývnutím si popřáli sbohem a šli si svou cestou.

Cecilie nevídaně pružným krokem utíkala domů; bylo to vzrušující a úžasné vědět, že ji někdo miluje. Kromě toho nešťastná láska zažehla kotel citů, které v ní tiše vřely.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a tři