Sága prokletých – Touha : kapitol 12.

12.

Příchod otce Martinia domů zdaleka nebyl příjemný. Když vešel do vstupní haly, uslyšel obvyklé zlostné zašustění naškrobených spodniček. To se jeho žena hnala domem, aby ho přivítala.

Její hebká, medově sladká tvář nedokázala skrýt chladný tázavý pohled.

„Jdeš pozdě. Jídlo už je na stole. Co tě tak zdrželo?“

Protože Martinius byl starý poctivec, odpověděl: „Museli jsme přepravit jednoho zraněného muže do Lipové aleje.“

Pro Julii už samotné jméno toho místa představovalo něco jako červený hadr pro býka.

„My? Patří teď snad manuální práce mezi povinnosti kněze?“

„Víš, že ano, Julie. Musel jsem jim pomoct. Tarjei a Cecilie měli s tím sedlákem práce až nad hlavu.“ Ach, je to tak úžasné, vyslovit její jméno nahlas! Hluboko uvnitř ucítil hřejivý pocit.

Julie už nedokázala dál skrývat chlad ve svých očích. Navzdory nevinné, upřímné tváři svého muže vycítila přítomnost sokyně. Už dávno nenáviděla rodiny z Lipové aleje a Gråstensholmu a opovrhovala jimi. Jejich nedostatek úcty k církvi a co víc, jejich neúcta k první dámě farnosti – jí vždycky byly trnem v oku.

„Cecilie? Máš na mysli Cecilii Meiden? Tu nestydatou couru, která nejen že přitáhla do kostela to ohavné dítě, ale také mu dovolila znesvětit křtitelnici Našeho Pána? Ta, která s tebou šla nedávno z Lipové aleje do zámečku?“

Věděla to, protože Martinius jí každý den poctivě říkal všechno, co se mu za den přihodilo. Cítil, že je to jeho povinnost; měl zkrátka takovou povahu.

„Ano, to je ona. Ale jsi k ní nespravedlivá, Julie. Je to hodné děvče.“

I kdyby se snažil sebevíc, nemohl svá slova zvolit nešťastněji!

Stáli v honosné jídelně na faře, kterou Julie vybavila nábytkem se záměrnou střízlivostí. Její hezky klenutá oční víčka se teď pevně zavřela. Chvíli poslouchala, aby se ujistila, že služebnictvo je z doslechu.

„A co ti, prosím pěkně, tak dlouho trvalo?“

„Museli jsme hlídat toho nešťastníka, zatímco Tarjei pomáhal svému otci.“

„Vy oba?“

„Ano.“

„Sami?“

„Jistě, co je na tom div…“

Juliiny rty se pevně semkly do tenké, bledé linky. „Ty… ty odporný kurevníku!“ zasyčela.

„Můžeš si být jistá, že se v té místnosti nedělo nic neobvyklého, Julie. Uklidni se.“

„A to ti mám věřit? Tobě, který jsi první týden po svatbě každou noc klepal na mé dveře! Je mi naprosto jasné, že jsi stále nepřekonal své nezřízené touhy! A ona… ta malá běhna…“

„Zmlkni, Julie! Nic se nestalo.“

Jeho tón a volba slov vzbudily její podezření ještě víc.

„Možná ne! Ale toužil jsi po tom!“

Klesl na židli, hladový a vyčerpaný z napětí spojeného se záchranou sedláka. Byla to možná tahle únava, kvůli které byl méně opatrný ve vyjadřování než obvykle, když odpověděl.

„Julie, pokud jsi rozhodnutá si o mně bez ohledu na pravdu myslet to nejhorší, pak bych ti také mohl být nevěrný.“

„Se slečnou Cecilii?“

Unaveným hlasem podotkl: „S kýmkoli. Můžeme se teď najíst?“

„Ne! Ne, dokud se nepřiznáš!“

„Prosím… Víš, že mluvím pravdu. Nemám v povaze být nevěrný. Ale Julie, jsem muž, ne světec. Všechno mi odpíráš; a především jsi mi odepřela právo dávat ti svou lásku. Chtěl jsem ti toho tolik nabídnout, Julie… Ovšem my jsme si nedali manželský slib, dali jsme si slib cudnosti. Chci nechat zrušit náš sňatek.“

Zalapala po dechu. „Zbláznil ses? Chceš vyvolat skandál? S tím nikdy nebudu souhlasit!“

„Pak tě opustím.“

Brada se jí třásla; vytřeštila na něj svoje obrovské oči. Brala jeho obdiv jako samozřejmost; vždycky ji poslouchal na slovo.

Přikradla se k němu a sladce zašeptala: „Dnes večer tě pustím k sobě do pokoje. A můžeš se mě dotknout… ale jen trošku.“

S odporem na ni pohlédl, ale v myšlenkách stále viděl Ceciliinu čistou, upřímnou tvář. „Je příliš pozdě, Julie. Už po tobě netoužím. Dělá se mi zle z tvého pokrytectví.“

Julie pronikavě zakřičela. „Toho bude litovat!“

Martinius se vylekal. „Cecilie s tím nemá co dělat. Navíc brzy odjíždí.“

Uvědomil si, že poprvé v životě zvýšil na svou ženu hlas – ale nutkání bránit Cecilii bylo příliš silné, než aby mu odolal.

„Přesto bude litovat,“ zlobila se Julie. „Celá ta nestydatá smečka nahoře bude litovat, že mě kdy potkali!“

Martinius na ni s hrůzou zíral. Andělská žena faráře, zbožňovaná všemi, se proměnila ve zlou fúrii, rozpálenou touhou po pomstě.

Znepokojeně řekl: „Co na tom záleží. Zůstanu s tebou. Zapomeňme na tohle všechno.“

„Zapomenout? Ach, ne! Zranil jsi mé nejniternější city.“

„Ano, já vím… Tvou ctižádost a samolibost.“ Nechápal, kde se v něm vzala taková kuráž. Nikdy, ještě nikdy s ní takhle nehovořil. Věděl, že by se měl víc ovládat. „Odpusť mi, že jsem tak hrubý. Jsem prostě příliš unavený a hladový,“ uzavřel rozhovor.

„Jistě. Hned nám donesou jídlo,“ odpověděla a vrátila se ke svému normálnímu sladkému tónu.

Aspoň částečné vítězství, pomyslela si, když odspěchala z pokoje – poznal, co je rozumné, a rozhodl se zůstat.

Ale pokud šlo o ni, zdaleka s vyřizováním účtů neskončila.

Zastavila se. Zlomyslně se ušklíbla a její sladký výraz se vytratil. Cecilie odjede… Nebude se jí moct pomstít. Ale jsou tu jiní… Asi nejvíc nenávidí a opovrhuje tou zatracenou, zakrslou sedláckou holkou, ze které se stala baronka. Coura! Povýšená do šlechty – která může až ke královskému dvoru! Ta znetvořená nemotorná ubožačka… Jak se to jmenuje? Yrja? Ano, Yrja, tak je to. Možná je čas udělat konec tomu jejímu štěstí. To se snadno zařídí.

Mezitím Tarjei vyrazil zpátky do Tübingenu, což bylo všem líto. Tentokrát byla cesta obtížnější než obvykle. Zjistil, že skoro všechny dopravní prostředky zabrali vojáci a shromažďující se oddíly zatarasily silnice. Dokonce propukly nějaké boje. Evropští králové a císaři byli ve válce a jako obvykle bylo srdcem sváru náboženství.

Tarjeiova pouť nenadále skončila v půlce Německa, cestou dolů do Tübingenu. Všechny silnice byly zatarasené a on nenašel žádnou jinou možnost, jak pokračovat dál. Tou dobou už byl unavený a začal si dělat starosti. Pak zjistil, že se nemůže vrátit cestou, kterou přijel, a zůstal odříznutý od své milované vlasti.

V neděli, den potom, co se starali o zraněného sedláka, šla Cecilie s rodiči do kostela. Chtěla jít jenom proto, aby před odjezdem ještě jednou viděla Martina.

Bylo to poprvé, co Yrja od porodu vyrazila ven. Po celou bohoslužbu seděla zabraná do tiché modlitby, děkovala Pánu za jeho velký dar a prosila ho o pomoc v budoucnosti. Ačkoli Tarald a dvě služebné byli doma a dohlíželi na děti, nebyla úplně klidná. Kolgrim byl tak mrštný a nevypočitatelný.

Najednou si uvědomila, že si špatně spočítala čas. Bohoslužba trvala moc dlouho a z prsou jí začalo vytékat mléko, které jí každou chvíli mohlo udělat skvrny na šatech. To nepředvídala a pomyšlení na dvě velké vlhké skvrny na prsou ji zrovna netěšilo. Začala panikařit, otočila se a zašeptala své obavy tchyni. Liv přikývla a přesunula Yrje na klín svůj bílý šál. Yrja předstírala, že jí něco upadlo na podlahu, a jak se předklonila, rychle si nacpala šál pod blůzu a patřičně ho vytvarovala. I když díky němu vypadala baculatější, nemyslela, že další boule nebo dvě na jejím pokřiveném těle něco změní.

Vděčně stiskla Livinu ruku. Liv se na ni usmála.

Cecilie, která s pobaveným údivem sledovala Yrjino počínání, tak úplně nepochopila, co se děje, ale nemohla nevidět pouto porozumění mezi dvěma ženami. Měla je obě tolik ráda.

Otec Martinius si Cecilie všiml. Neměla sem chodit, pomyslel si rozrušeně. Celou noc jsem probděl a myslel na ni; asi jsem se do ní zamiloval. Přinejmenším vím, že po ní toužím – ale je to víc než pouhý chtíč: vím, že bychom spolu dokázali být šťastní. Ano, miluji ji – miluji – tím jsem si jistý. A to je něco, co nesmím. Jsem ženatý muž a kněz.

Ale co zmůžou výčitky svědomí? Srdce mu divoce bušilo. Nedokázal se soustředit a těžko se mu četlo kázání.

Cecilie už odložila všechny iluze o tom, že by spolu mohli šťastně žít jako manželé. Nesdílela jeho zanícení pro náboženství a jako jeho žena by toho pro farnost nikdy mnoho neudělala! Ne. Zajímal ji Martin jako muž.

Neskrývaně ho sledovala, jako kterýkoli člen shromáždění, který pozorně poslouchá kázání, i když k jejím uším se dostalo jen málo z úžasného božího poselství.

Cecilie přemýšlela, jak moc se Martin podobá Alexandrovi – a pokaždé, když pomyslela na Alexandra, znovu zažívala svou bolest, zmatek a smutek. Až dosud si neuvědomovala hloubku své lásky k tajemnému šlechtici, kterého bylo tak těžké pochopit. Nedalo se říct, v čem si jsou tak podobní, protože Alexander byl elegantnější – byl to přece šlechtic – ale muselo to být něco v Martinově úsměvu a pohledu. Ano, v tom to bylo. Pokaždé, když se Martin usmál, zaleskl se v jeho očích náznak smutku a špetka hořkosti a melancholie. Věděla, že každý z nich má své vlastní břemeno, které musí nést.

Stačilo nepatrně pootočit hlavu a mohla vidět to Martinovo. Liv jí už dříve ukázala jeho ženu Julii. Nebylo pochyb, že je krásná, to rozhodně je! Pečlivě si zvolila místo k sezení, aby mohla bedlivě dohlížet jak na shromážděné farníky, tak na svého manžela. Vypadá tak rozkošně, pomyslela si Cecilie. Plavé lokýnky pod čepcem, hezky tvarovaná tvář s velkýma očima a svůdnými malými ústy. Příliš malými a příliš svůdnými – brzy se věkem našpulí a zkrabatí, pomyslela si Cecilie, která uměla být škodolibá k lidem, které obzvláště nesnášela – a Julii velmi nesnášela. Panenka s chladnýma očima, řekl kdysi Tarjei. Když si Julie prohlížela shromáždění, její pohled byl celkem vyrovnaný, ale pak, jakmile jí oči padly na manžela, zúžily se a hleděly na něj s opovržením. Znovu se při čtení zakoktal.

O zlomek vteřiny později spočinuly na Cecilii. Bledé, ledově modré a nesmiřitelné.

Ona to ví! Cecilii to pomyšlení šokovalo. Ona ví, že Martin a já jsme spolu mluvili – že se spolu cítíme dobře – ale podezírá nás, že jsme se spolu zapletli!

Zjevně má také špatné svědomí, ta pokrytecká malá coura, pomyslela si Julie. Cecilie se na ni zářivě usmála s tak nevinnou vlídností, že z toho farářova ženuška musela šílet.

Ani Julie nevěnovala příliš pozornosti kázání.

Tak to je ona – ta nemravná děvka, která mi chce ukrást manžela. Ale co na ní proboha Martin vidí? Vůbec není krásná a se mnou se nemůže rovnat! Tmavě kaštanové vlasy – to samo o sobě je známka hříšnosti – a nestoudné oči. Ach, ano… Jsou drzé, jakkoli se snaží vypadat nevinně. Já to vím moc dobře! Vím, že mi chce vzít manžela, stát se první dámou farnosti a svést ho na cestu hříchu.

Ale už k tomu nedostane příležitost, než odjede! Taková škoda, že nebudu mít čas se jí pomstít… Ale té druhé, co sedí na stejné lavici, té to vytmavím! Ne paní Liv, ta je příliš mocná, ale…

Tohle nebyly Juliiny vědomé myšlenky. Byly pohřbené hluboko v nitru její duše. Kdyby Liv znala lépe, věděla by, jak moc je ve skutečnosti zranitelná – že je možná nejcitlivější ze všech; ale Julie vždy na všechno pohlížela povrchně.

Ta druhá, příšerná neohrabaná mladá paní. Jakým právem žije v Gråstensholmu? To bylo něco, co Julie nikdy nepochopila. Tahle nemožná, ubohá sedlácká dcera se snaží soupeřit o postavení ve společnosti s farářovou manželkou! Jak nechutné!

Po bohoslužbě se shromáždění pomalu vydalo ke dveřím. Julie zaujala své místo u vchodu, aby členům kongregace na odchodu řekla pár slov. Její manžel stál naproti ní, ale dost daleko, aby byl z doslechu.

Dobrý den, drahá Alvildo, jak se má vaše nejmladší? Takové skvělé zprávy! Ach, Pedere, pomohla ta kožešina? Podívejme! To je malý Merete – ten nejmladší? Ach, ten ale vyrostl!

Tady je máme – rodina Meiden. Odcházeli jako poslední, protože jejich lavice byla postavená vpředu. Julie teď neměla čas objímat a líbat malé děti. Natáhla svou drobnou, hebkou ručku – ruku, která postrádala pevnost; bylo by tak snadné ji rozdrtit jen trochu silnějším stiskem… Liv jí jemně potřásla a ženy spolu prohodily pár banálních, ale přátelských slov.

„A tohle je slečna Cecilie, nemýlím se?“ zazářila Julie a obrátila se k ní, zatímco současně se připravovala pozdravit Yrju. Martin na ně pohlédl s obavou ve tváři, ale byl zabraný do rozhovoru s jinými farníky.

„Ano,“ broukla Cecilie, která otevřela nepřátelství bezvýrazným pohledem. „Myslím, že jsme se ještě…“

„Jsem žena zdejšího faráře,“ oznámila jí julie, kterou rozzuřilo, že by někdo neznal ji a její postavení v komunitě. „Člověk možná není velký postavou, ale dělá, co umí,“ zakončila větu se samolibým úsměvem.

„Ach, jistě. Martin se o vás zmínil,“ popíchla ji Cecilie s kočičí zlomyslností.

Zmínil? Zmínil?

„Otec Martinius,“ pokárala ji laskavě Julie, ale při těch slovech ji zmrazila pohledem. „A tady máme tu dívenku z Eikeby, že ano? Vy jste ta, které říkají Bodlák? Takové divné jméno!“

„Baronka Yrja je má švagrová,“ opravila ji na oplátku Cecilie. „Máme nesmírnou radost a štěstí, že patří do naší rodiny. Hrály jsme si spolu jako děti, ona a já. A takový bodlák je velmi odolný – je ctí nosit jeho jméno!“

Julie už nedokázala dál pokračovat v přetvářce. Její hlas zůstával laskavý a zdvořilý, ale slova začala být jedovatá. „Ano, Meidenové vždycky byli ve svém výběru přátel a partnerů tak blízko lidu.“

„Skutečně, to je velká pravda!“ souhlasila Cecilie vděčným tónem, jako by se jí toužila svěřit. „A v tom je naše velká síla.“

„V tom, že se spojujete s nižšími vrstvami? Copak dánská šlechta vám není dost dobrá?“

„Žijeme v Norsku a sami sebe považujeme za Nory. Navíc norská šlechta si dělá, co chce, protože nám odebrali všechny výsady.“

Má odpověď na všechno, pomyslela si odhodlaně Julie, a zamířila pod pás. „Ale to může mít neblahé důsledky pro děti, ne?“

Potvora! Pomyslela si Cecilie. Budu bránit Kolgrima celou svou bytostí.

„Dosud tomu nic nenasvědčuje,“ odpověděla klidně. „Naopak, někdy může být velmi prospěšné přivést do rodu novou, energickou krev. Myslím, že jste ještě neviděla Mattiase, Yrjina syna. Je to to nejkrásnější dítě, jaké se tu v okolí narodilo. Ale povězte mi – máte sama nějaké děti?“

To už bylo na Julii příliš. Už už chtěla odseknout: „Moje mravní zásady převyšují něco tak špinavého,“ ale pak usoudila, že bude lepší do temnějších stránek manželství nezabloudit. Mohla by tak poskytnout téhle zhýralé ženě důvod „utěšovat“ jejího manžela!

Se stěží slyšitelným „ne“, aniž by odešla, obrátila svou pozornost ke svému muži.

Cecilii potěšilo, že tuhle slovní přestřelku vyhrála, a byla spokojená jako dobře najedená kočka. Táhla za sebou Yrju, aby dohnaly Daga s Liv.

„To je taková potvora!“ zašeptala Yrje. „Měj se před ní na pozoru!“

Ale Yrja, která měla mnohem prostší povahu a byla méně podezíravá k druhým, měla za to, že je Cecilie na sladkou farářovu ženu přehnaně tvrdá.

Cecilie měla v úmyslu odjet hned další den, ale doneslo se jí, že loď se opravuje a její odjezd bude odložen o jeden den. Protože ji zpráva zastihla včas, rozhodla se zůstat v Gråstensholmu, místo aby plýtvala časem v Oslu. Den navíc hezky využije.

Během odpoledne navštívila hřbitov, aby rozsvítila na hrobech svíčky. Smutně stála a mlčky projevovala úctu všem milovaným, kteří ji opustili.

Budoucnost jí připadala beznadějná. I když byla ráda, že se vrací k dánskému dvoru, a těšila se, až zase bude s královými dětmi… Ale co Alexander? Dokáže mu ještě někdy pohlédnout do tváře? Nijak netoužila ho navštívit a doufala, že se nepotkají náhodou.

A co Martin – tolik podobný Alexandrovi – kterého si také velmi oblíbila? A který žije v tak zahořklém, nešťastném manželství.

Zůstala na hřbitově dlouho. Vytvořila se kolem ní tajemná, poklidná aura, když sledovala malé mihotající se plaménky svící na hrobech. Snadno si dokázala představit, že jsou to duše zemřelých, které ji zdraví. Bože, jak moc by teď chtěla mluvit s těmi staršími, moudřejšími dušemi. Dědeček Tengel? Nebo babička Charlotte? Nebo droboučká Silje, která intuitivně znala tolik věcí?

Cecilie ještě stála na hřbitově, když se začalo stmívat. Odklidila nějaké uschlé květiny a pár prázdných květináčů, které odnesla do malé kůlny u potoka vzadu za kostelem. Kůlna se používala na uskladnění rýčů a věder a dalších věcí, které se neměly povalovat na místě klidu a ticha.

Jak vyšla ven a otočila se, aby zavřela dveře, zahlédla mezi stromy poblíž hřbitovní zdi postavu. Cecilie nebyla pověrčivá a nebála se tmy, a ani na vteřinu neuvěřila ve vzkříšení mrtvých. Byl to člověk, nic víc nic míň. Ale odkud se vzal a tak rychle? Když odcházela ze hřbitova, na cestě ani na pastvině nebyl nikdo v dohledu.

Bylo těžké v rychle slábnoucím světle rozeznat nějaké detaily, ale když ta postava přelezla nízkou zeď a vykročila k ní, uviděla, že je to farář. Nepřekvapilo ji to – z nějakého zvláštního důvodu ho čekala. Nedokázala zastavit vlnu smíšených pocitů, která ji zaplavila – část jejího já se s ním chtěla znovu setkat a část ne.

Udělala krok zpátky do kůlny a on vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Kde jste se tu vzal?“ zasmála se rozpačitě.

Jeho hlas byl roztřesený. „Už dlouho jsem vás sledoval, z kostela. Čekal jsem, dokud jste nepřišla sem.“

„A Julie?“

„Byla si tak jistá, že jste odjela, že se rozhodla navštívit své rodiče, kteří žijí poblíž Osla. Já jsem byl také přesvědčený, že jste na cestě do Dánska.“

„Loď má zpoždění,“ vysvětlila Cecilie břitce. Cítila se nepříjemně a znepokojovalo ji, že nemá situaci plně pod kontrolou. Věděla, že by prostě mohla odejít – ale neodešla. Něco – strhující vzrušení, zakázané očekávání – ji tam drželo.

„Požádal jsem Julii, aby mě zprostila mého manželského slibu.“

Tohle nečekala. Aspoň nechodil kolem horké kaše.

„Doufám, že ne kvůli mně?“

„Ne, ne. Prostě jsem to už nedokázal vydržet.“

„Plně vám rozumím. Ale kněz, který chce nechat své manželství prohlásit jako neplatné… To není možné, ne?“

„Ne, ale jsem zoufalý.“

„A ona…? Co na to řekla?“

„Samozřejmě s tím nesouhlasila. Ale co je horší, vyhrožovala odplatou. Ona má moc se pomstít, a protože jsem nechtěl, aby vám ublížila, slíbil jsem, že s ní zůstanu.“

„Ano, to bylo jediné, co jste mohl udělat. Rozvod by vás velmi poškodil, zvláště proto, že ji lidé zbožňují. Ona o mně ví?“

„Uhádla to. Ale nebylo to pro ni těžké. Jste celý můj život, Cecilie.“

Hluboko uvnitř ucítila záchvěv vzrušení… Ne… Nechtěla udělat něco zakázaného! Chtěla… Chtěla… zůstat věrná Alexandrovi. Alexandrovi? Ach, Bože, ne… Ten už pro ni neexistuje. Neměla nikoho.

Najednou jí došlo, že ostatní mladí šlechtici v Dánsku, ti, kteří se jí dvořili, si drželi odstup kvůli Alexandrovi. Nebyli si jím jistí, nevěděli, zda Cecilie je, nebo není jeho nastávající ženou.

To měl na mysli, když jí pověděl, že ji využíval! Byla štítem, za který se skrýval, důkazem jeho neviny, když proti němu vznášeli obvinění.

Ubohý Alexander! Myslel si, že Cecilie jeho chování pochopila a hraje svou roli v té hře dobrovolně. Ale ona nic netušila.

V maličké kůlně bylo velmi málo místa. Cecilie stála opřená zády o zeď, ale i tak Martin musel postávat blízko ní… Tak blízko, že cítila jeho teplo.

Nepřekvapilo ji, když na tváři ucítila jeho ruku. Nejdřív se podvědomě odtáhla, byla roztřesená a zmatená. Bála se poddat touze, která uvnitř ní narůstala, a ve svém omámení spáchat nemravný čin. Pak si představila chladnou Julii. Viděla její pokrytecký úsměv a slyšela ty uštěpačné narážky. Vzpomněla si na její odporný útok na Yrju a Kolgrima. Cecilie se velmi dobře dokázala postarat sama o sebe… Ale oni se nemohli bránit.

Martin měl stále ruku na její tváři. Něžně pohyboval palcem sem a tam po její hebké kůži, ztracený v myšlenkách. Najednou, jako projev své náklonnosti, položila svou ruku na jeho. Přestala se třást. Její nejistota byla ta tam – a nahradilo ji vnitřní přesvědčení. Kdyby Julie byla dobrá žena, pak by se tohle nikdy nestalo. Ale teď, v tomto okamžiku, ji Martin potřeboval – Cecilii! Toužil po něžnosti a soucitu.

Jakmile se poddala svým pocitům – a nebyl to zas tak těžký boj – uvolnila se a všechno jí připadalo správné. Když se k ní Martin přiblížil a objal ji, uvědomovala si jenom teplo a bezpečí.

Byl rozpálený vášní a strachy. Ona byla jako rozžhavený, pulzující uhlík. Začal ji nezkušeně líbat, ale její neukvapená odezva povzbudila jeho sebevědomí a jeho rty se jí tiskly na ústa, krk a tvář znovu a znovu. Když cítila, jak sjel rukou dolů, aby se jí dotkl, pomohla mu zvednout své těžké sukně a najít k sobě cestu.

Okamžitě ji rozechvění jeho doteku vzrušilo – žhavý uhlík uvnitř ní se rozhořel v obrovské plameny. Se zasténáním si ho pevně přitáhla k sobě a vracela mu jeho divoké polibky. Věděla, že kdyby ji v rytmu svých pohybů nepřitiskl ke zdi, nohy už by ji dlouho neunesly.

Ovšem jméno, které si stále opakovala v hlavě, znělo: „Alexandře! Alexandře!“

Cecilie byla jednou z těch nemnoha žen, které přišly o panenství bez bolesti. Byl to úžasný, nepopsatelně vzrušující zážitek – že po ní touží muž, který v ní našel radost a uvolnění!

Potom, když toho temného zimního večera pospíchala domů, došla k závěru, že to všechno bylo drsné, špinavé a zbytečné – ale tou dobou už bylo příliš pozdě.

Otec Martinius se na faru vracel velmi pomalu. Jako by ho jeho hříšný skutek paralyzoval. Byl ztracený; zatvrzelý; muž, který už si nezaslouží být knězem, stát v kazatelně a pronášet mravokárná slova k nevinnému shromáždění.

Celou noc strávil v modlitbě na kolenou, prosil o pomoc, porozumění a odpuštění.

Bohužel byl Martin až příliš čistá duše, aby o svém zločinu dokázal pomlčet. Následujícího dne, když se Julie vrátila, vyslechla si jeho lítostivý příběh. Co mu na to řekla, to tu není nutné opakovat, ale bylo to přesně to, co byste čekali od vyčítavé Julie, když stane tváří v tvář takové potupě. Potom se zamkla ve svém pokoji a potrestala manžela tím, že s ním dvakrát nejedla u stejného stolu!

Pak se znovu objevila.

„Martine!“ její hlas byl ledově chladný. „Co jsi o tom všem chtěl říct v neděli v kostele?“

Překvapeně na ni pohlédl. „Přirozeně se doznám ke svému hříchu a pak nechám shromáždění, aby mě soudilo.“

Julie při tom pomyšlení zbledla. Úsečně mu oznámila: „Mluvila jsem s Bohem a On ti odpouští. I já budu stejně velkorysá. Nikdy se to nestalo, Martine. Pamatuj si to!“

Pak pokračovala: „Včera jsem mluvila se svým otcem o několika dalších věcech. Dostaneš děkanství – ve větším městě.“

Martin byl zděšený. „Ale to teď nemohu přijmout, to jistě chápeš. Zhřešil jsem, Julie! Ani po takovém životě netoužím. Vždycky jsem tu žil rád a mám v úmyslu vzdát se kněžství a stát se potulným kazatelem; kajícným hříšníkem mezi nešťastníky z farnosti, který dělá dobrou práci ve jménu Krista – jak jsi to tak dlouho dělala ty. Ty a já teď můžeme být spolu, má přítelkyně, a…“

„To nepřichází v úvahu!“ zaječela na něj. „A je tu ještě něco: co jsi chtěl udělat s ní? S tou děvkou, co tě svedla?“

„Cecilie mě nesvedla, Julie,“ odpověděl nejméně podesáté. „Bylo to moje tělo, které bylo příliš slabé, aby se dál bránilo touze. Ale už se s ní neuvidím. Žije v Dánsku a bude trvat mnoho let, než se vrátí domů.“

Julie bojovala sama se sebou. Nebyla tak hloupá, aby nepochopila své vlastní zavinění celé téhle situace. Právě to ji trýznilo, když byla zavřená ve svém pokoji.

Nakonec podrážděným hlasem odsekla: „Ona nebo jiná. Vy muži nikdy nedokážete ovládnout svůj chtíč! Ale… Martine… Je tu jedna věc, o kterou bych tě chtěla požádat.“

„Stačí říct!“

„Nechci, abychom se rozešli. Nemohu… Ta ostuda by byla nesnesitelná. Žádám tě o dvě věci… Že zvážíš tu nabídku děkanství… a… a… že mi ukážeš, jak… se milovat.“

„Julie!“ zalapal po dechu.

„Ne teď! Ne hned!“ dodala rychle. „Ale pomalu, postupně.“

Neměl slov. Myslel na Cecilii, kterou už nikdy neuvidí. Myslel na svou lásku k Julii, kterou mu nikdy neopětovala a jak ta láska vyhasla. Dala by se znovu vzkřísit?

„Zkusím to,“ slíbil a snažil se nevšímat si záchvěvu odporu v její tváři. Julie se vrátila do svého pokoje.

S výsledkem byla spokojená jen napůl. Odvrátila jednu katastrofu – že Martin vytroubí její hanbu v kostele. A skoro se rozhodl pro pozici děkana.

Přesto ji tohle vítězství přišlo draho. Martin je hezký, přitažlivý muž a nebyl to on osobně, kým opovrhovala. Ne, byl to její pokroucený pohled na lásku a hřích, který pokřivil její názor na všechny muže. Julie nikdy nemohla přijmout myšlenku, že by žila jako neprovdaná panna – to by byla rána pro její ješitnost. Martin byl ten nejpříjemnější muž, jakého poznala – a nejsnáze se jím manipulovalo. Nechala se vést svou ctižádostí…

Ale že by teď měla strpět jeho vyznání lásky? Aby se jí dotýkal těmi dychtivými, nenasytnými prsty – stejnými, kterými sahal na tu šlechtickou couru – ne, to neměla v úmyslu. Nikdy tyhle doteky nesnesla, ani jako dítě, dlouho předtím, než si vůbec všimla Martina.

On ji postavil před tohle těžké rozhodování! Musí se nějak pomstít. Nedokázala by se pomstít přímo Martinovi, protože by odešel. A Cecilie už odjela.

Ale ještě tu byla Yrja, ta malá povýšená holka z Gråstensholmu. Ta zaplatí za všechny jejich hříchy!