13.
Když Cecilie odjela, Kolgrimova lhostejnost a nezájem o cokoli kolem se znovu vrátily. Byl náladový a nedůtklivý a zdálo se, že jenom Ceciliin příběh o Velkém trolovi, jenž vyžene všechny děti, které byly zlé na menší sourozence, mu brání, aby ubližoval svému bratříčkovi Mattiasovi.
Yrje ho bylo moc líto a velmi se snažila mu pomoct. Ale Cecilii nedokázala nahradit.
„Kdy se vrátí?“ zeptal se.
„Co nejdřív to půjde, Kolgrime. Tolik by tě chtěla znovu vidět. Za rok, možná za dva.“
Chlapec si ztěžka povzdechl. A s ním v duchu i Yrja. Cecilie byla požehnáním pro ně všechny, i když hochovi namluvila různé divné věci. Ale zdálo se, že jakkoli byly ošklivé, nezpůsobily nic zlého, vlastně právě naopak; všechno vyprávění o trolech a čarodějnicích a tajemných schopnostech Prokletých…
Kolgrim se rozhodl, že bude zlostně a donekonečna mlátit klackem do postele. Yrja neměla sílu, aby mu v tom bránila. Aspoň se na chvíli zaměstná…
Vzhlédly k ní něžné, přátelské oči malého Mattiase. Byly chvíle, kdy ji polil studený pot při pouhém pomyšlení, čeho by byl Kolgrim schopný. Už z toho důvodu se snažila staršímu chlapci projevovat co nejvíc lásky a zároveň byla velmi opatrná, aby nepoznal, jak hluboce miluje malého Mattiase.
Yrja věděla, že Kolgrim Daga a Liv velmi mate. Navzdory tomu, že měl všechny vnější znaky jednoho z Prokletých, kteří byli stiženi kletbou, nikdy neprojevil žádné známky, že by zdědil jakékoli z jejich zvláštních sil. Slyšela příběhy… o Sol, která dokázala zabít člověka, aniž by se ho musela dotknout… o Hanně, která znala satanská tajemství celého světa a uctívala toho rohatého… o Tengelově strašném hněvu… Yrja se zachvěla a usoudila, že s Kolgrimem ještě měli štěstí. Bylo to jen nešťastné děcko. A tak ho znovu přitáhla těsně k sobě a objala ho a on se od ní, jako tolikrát předtím, netečně odtáhl.
Skousla ret… Cítila se tak zoufale neschopná.
Dnes ji trápila ještě jedna věc. Její milovaný Tarald byl už nějakou dobu nervózní a nesvůj. Nacházela ho, jak si s nohou přehoupnutou přes opěrku židle zamyšleně okusuje nehet u palce. Když s ním předtím párkrát potřebovala mluvit, vypadal vylekaně, když odpověděl.
Yrja se cítila zbytečná a znepokojená. Už se mu omrzela? Lituje toho, že s ní žije? Do práce odcházel beze slova.
Do pokoje vešla služebná a Yrja vzala Kolgrimovi klacek, i když ne bez boje.
„Baronko, máte návštěvu.“
I když se narodily ve stejné společenské vrstvě, v tónu hlasu služebné nebylo ani stopy po neúctě. Díky její povaze si Yrju služebnictvo oblíbilo a vážilo si jí. Možná k ní dokonce cítili jistou náklonnost, nebo dokonce pýchu, protože si mladý pán vybral nevěstu mezi obyčejnými lidmi.
„Návštěvu? Já?“ To bylo nečekané. „Je to někdo z domova? Z… Eikeby?“
„Ne, baronko. Je to manželka faráře.“
„Ach, proboha! Byla bys tak hodná a dohlédla na chlapce, zatímco…“
„Jistě.“
Služebná si byla vědoma velké zodpovědnosti, které se jí dostalo. Oba chlapce nikdy nenechávali o samotě spolu, a i když nebyla zrovna šťastná při pomyšlení, že bude muset dohlížet na nezkrotného Kolgrima, velmi dobře věděla, jak je to důležité. Kolgrim okamžitě začal kopat do její židle, aby zjistil, zda ji tím rozzlobí, ale ona dobře znala jeho lsti a zůstala klidná.
Yrja sešla do velké haly, kde na ni čekala Julie. Na poslední chvíli se zarazila a neuklonila se jí.
Paní Julie si záměrně vybrala prosté šaty, ale vypadala ještě krásnější než obvykle – pokud to vůbec bylo možné. Yrja nedokázala pochopit důvod její návštěvy. Vyptávala se na starou Matku Augustine, která žila na opačném konci farnosti. Proč s něčím takovým přišla zrovna za Yrjou? Ta jí o staré Matce Augustine nemohla říct vůbec nic!
Julie se dlouho nezdržela. Se zbožným výrazem zdvořile odmítla občerstvení a zvedla se k odchodu. Zatímco si natahovala rukavice, se smutným úsměvem jen jakoby mimoděk dodala: „Mimochodem… drahá baronko, řekněte, prosím, svému manželovi, že už se na něj nezlobím. Rozhodla jsem se, že mu celou tu záležitost odpustím.“
Yrja na ni zmateně pohlédla. „Obávám se, že vás nechápu…“
„Ach, všichni víme, jak těžké to může pro muže být, když jsou jejich ženy v požehnaném stavu. Přirozeně, byl to šok – ale už se nebudu zlobit.“ Přistoupila ke dveřím.
Yrja zůstala stát uprostřed místnosti – po stranách těžkopádného těla jí visely ruce, které vypadaly jako obrovská rudá kladiva. „Tarald?“ zeptala se zoufale. „On snad…? Nerozumím tomu.“
Julie, která ve srovnání s Yrjou vypadala ještě menší a křehčí než obvykle, si zděšeně přitiskla ruku na ústa.
„Ach! Proboha. On vám to nepověděl? Bože! Ach, ne, o nic nejde, zapomeňte, co jsem řekla. Prosím, drahé dítě… Ach, to je hrozné! Ale já myslela… Jeho žena a… všechno! Ach, na všechno zapomeňte!“
Yrja na ni bezbranně zírala s vykulenýma očima.
„A nemluvte o tom se svým manželem, prosím,“ dodala farářova žena nešťastně. „Já jsem mu odpustila, takže není nutné to znovu vytahovat. Pro muže je tak těžké ovládat své chlípné touhy a jistě by ho zarmoutilo, kdybyste mu připomněla takovou bezvýznamnou záležitost. Jsem si jistá, že už se z toho malého poblouznění zotavil, byla to jenom malá pošetilost z jeho strany, nic víc. Prosím, šetřete jeho city a nechte minulost minulostí! Sbohem, paní Yrjo, a děkuji vám za vaši neocenitelnou pomoc!“ Vyřítila se ven a klapot jejích podpatků se rozléhal po podlaze haly.
Yrja stála jako přimražená. Jako by jí odumřelo celé tělo. Co to mělo být? Tarald? Její Tarald. Který je poslední dobou tak podrážděný a nervózní. Žena v požehnaném stavu? Kdy? Kdy měl spáchat tuhle „bezvýznamnou záležitost“? Své malé poblouznění…?
Yrja byla skleslá a cítila se opuštěně a znovu a znovu polykala naprázdno. Těžkopádnými kroky se vrátila k dětem, poděkovala služebné za její pomoc a zhroutila se na postel.
„Co se děje, paní?“ zeptala se služebná. „Vypadáte bledá.“
„Ne, já… Jenom se mi udělalo trochu nevolno.“
Služebná na ni znepokojeně pohlédla. „Lehněte si a odpočívejte, paní, a já vezmu Kolgrima dolů. Může být se mnou, zatímco budu pracovat.“
„Dekuji,“ zašeptala, když se opřela o polštář. „Děkuji.“
A tak tam ležela, otupělá pochybami a smutkem, dokud nepřišel čas nakrmit Mattiase.
Tarald se jako obvykle vrátil ze své každodenní práce v lese. Protože byl zabraný do vlastních myšlenek, nejdřív si nevšiml Yrjiny nezvyklé zamlklosti. Teprve když dali hochy spát a Yrja v noční košili vlezla do postele a zjevně si ho nevšímala, mu to došlo.
„Co je s tebou, Yrjo? Za celý večer jsi neřekla ani slovo.“
Chvíli mlčela, než zašeptala: „Nemohu. Tolik se bojím.“
Přešel k ní a sedl si. „Bojíš? Ty? A čeho?“
Yrja ztěžka polkla a zeptala se: „Máš nějaké potíže, Taralde?“
Okamžitě zpozorněl.
„Já? Proč se ptáš?“
„Poslední dobou jsi duchem nepřítomný. Děsí mě to.“
Chvíli mlčel.
„A proto se bojíš?“
„Ano,“ odpověděla, a pak trochu váhavě dodala: „A dnes jsem měla návštěvu. Byl to šok.“
Tarald vyskočil na nohy. Z jeho hlasu byla cítit úzkost. „Návštěvu? Koho?“
„Fa… farářovu ženu.“
„Farářovu ženu! Co ta má s tím vším společného?“
Yrja se s hlavou zabořenou do polštáře zeptala: „Co je to všechno?“
Když neodpovídal, natáhla k němu ruku. Vzal ji do své a znovu se posadil. Snažila se zůstat klidná, ale měla slzy na krajíčku.
„Nejdražší Taralde, řekni mi, co tě trápí! Já… nemohla bych snést myšlenku, že… přijdu o…“ a chtěla říct „svého muže“, ale změnila to na „tvoji důvěru“.
„Vždycky ti budu věřit, Yrjo,“ odpověděl něžně. „Jenom tě chci ušetřit smutku a starostí, to je všechno.“
Takže je to pravda! Skryla tvář do dlaní.
„Mohu se odstěhovat zpátky do Eikeby, kdykoli budeš chtít,“ zavzlykala.
„Co je to za hloupost?“ zvolal. „Proč by ses tam stěhovala?“
Už nedokázala dál zadržovat slzy a rozplakala se.
„Samozřejmě kvůli tomu, co mi prozradila farářova žena!“
„A co ta zatracená ženská ví o Ole Olesenovi? Nic!“
Yrja přestala plakat. „O Ole Olesenovi? Kdo to je?“
Tarald se vzdal. „Ne, je čas ten problém rozlousknout – začínají to být samé dohady a nejasnosti. Co povídala farářova žena?“
„Neměla jsem ti to připomínat. Zarmoutilo by tě to.“
„Teď mluvíš v hádankách. Připomínat mi co?“
Znovu začala vzlykat. Schoulila se do klubíčka a odvrátila se od něj.
„Nevím, Taralde. Nechápala jsem, co se mi snažila naznačit.“
„Řekni mi, o čem hovořila!“
„Bolí mě o tom mluvit, Taralde. Celou mou bytost to bolí. Pochopila jsem to tak… že jsi jí dělal nějaké neslušné návrhy, když jsem byla těhotná s Mattiasem. Že jsi nemohl ‚ovládnout své chlípné touhy‘, tak to řekla.“
Tarald měl pocit, jako by mu nějaká obří ruka vymáčkla všechen vzduch z plic. Yrja, za mohutného popotahování a škytání, co nejpřesněji zopakovala svému ohromenému manželovi Juliina slova, včetně všech těch „ach“.
Když skončila, lehl si a nebyl schopný pohybu.
„Ta prohnaná mrcha!“ řekl pomalu. „Nestydatá čarodějnice! Co se proboha snažila dokázat takovým zbabělým nařčením?“ Objal ji. „Yrjo, moje milované děvče, mohu dát ruku na Bibli a přísahat ti, že jsem se nikdy nezbláznil do té voskové panenky a už vůbec se jí nedotkl a ani jedinkrát v životě jsem po ní nezatoužil! Musela se zbláznit! Ale tohle je hrozné… Mohla zničit náš společný život… Vzbudit v tobě podezření a pochyby.“
„Ano,“ souhlasila tiše Yrja a snažila se vzpamatovat. Stále ještě byla rozrušená a plná úzkosti. „To se jí skoro povedlo. Ale na něco jsem si vzpomněla, Taralde. Na něco, co řekla Cecilie, než odjela. Jak jsem mohla zapomenout?“
„Co to bylo?“
„Řekla: ‚Dávej si velký pozor na malou sladkou Julii z fary, Yrjo. Teď po nás půjde!‘ Protože mi to nedávalo smysl, úplně jsem na to zapomněla. Ale teď o tom začínám uvažovat.“
„Cecilie?“ zamumlal Tarald zamyšleně. „Co to má u všech všudy znamenat?“
„A teď jsi na řadě ty,“ pobídla ho Yrja a hlasitě se vysmrkala. „Kdo je Ole Olesen?“
Tarald si povzdechl. „Ano, je jenom správné a dobré, abych se ti svěřil, i když se mi oškliví, že tě znepokojím. Je to něco, co se stalo ještě za Sunnivy, a vím, jak snadno tě zraňují věci, které s ní mají něco společného. Proto jsem ti nic neřekl. – Pamatuješ si na ten týden, kdy jsme se Sunnivou bydleli v domě v Oslu?“
Měl pravdu; vždycky ji bolelo, když jí připomínal Sunnivu.
„Ano,“ odpověděla.
„Žili jsme divoký život, Yrjo. Hráli jsme si na světáky – flámovali jsme a kupovali přespříliš drahých věcí. Hrál jsem hazardní hry, i když je to zakázané, na tajných turnajích. Byl jsem často opilý a příliš sebejistý a brzo jsem si nadělal velké dluhy. Od té doby jsem se snažil zaplatit, co dlužím…“
„Ole Olesenovi?“
„Ano. Ale jak víš, nemám žádné peníze v hotovosti; všechno je vázané v majetku. Proto jsem měl velké potíže. Teď ten muž ztratil trpělivost a žádá splacení celého dluhu. A já mu nemám co dát!“
Nakonec Yrja pochopila, že z nějakého neznámého důvodu farářova žena lhala. Ole Olesen a dluh z hazardních her nebyly důležité – byla to pro ni skoro vítaná úleva.
Ženy se dívají na svět jinak.
„Kdy je ten dluh splatný?“
„V pátek. Když nezaplatím, bude chtít ručit Gråstensholmem.“
„Kolik to dělá?“
„Ještě dlužím pět set tolarů.“
Yrje se sevřelo srdce. To nebylo zrovna málo peněz! Doufala, že by mohla Taraldovi pomoct svými úsporami ve výši osmnáct tolarů!
„Kéž bych ti mohla pomoct,“ podotkla s nesmírnou starostlivostí. „Ale to, co mám, by nebylo víc než kapka v moři. Co tví rodiče?“
„Ne, ti se to nesmí dozvědět. Už jsem jim v životě způsobil příliš zármutku, proto bych je do toho raději netahal. Co jsi do mého života vstoupila ty, jsem jiný člověk.“
Věděla, že je to pravda. „Přijde sem?“ zeptala se.
„Ne, mám se s ním sejít v hostinci. Je tam většinou večer – je to jeho práce cestovat po celém kraji Akershus.“
„Chápu. Tak to máme ještě pár dní čas. Taralde, prosím, nedělej nic neuváženého!“
„Ne, slibuji, že neudělám,“ odpověděl a byl vděčný, že řekla „máme“, „jsi takový dobrák, Yrjo… Ale jak si můžeš myslet, že bych tě podvedl?“
„Bylo to ode mě ošklivé, připouštím, ale ona je farářova žena a já předpokládala, že ona – víc než kdokoli jiný ve farnosti – je zbožná, dokonalá. Co jsem si měla myslet?“
Tarald ležel na posteli a nechal narůstat svůj hněv. Teď, když Yrje svěřil všechno o dluhu z her, nepřipadal mu jeho problém tak důležitý. Začínalo mu být jasné, jak Julie svým chováním ponížila jeho ženu.
„Z tohohle nevyvázne bez trestu,“ prohlásil rozhodně. „Pojď, Yrjo. Nedovol jí, aby si svou lež vzala do hrobu.“
Vyskočil na nohy a vytáhl ji s sebou. „Půjdeme za matkou a otcem. Tohle musí slyšet! Seženeš někoho, kdo by pohlídal děti?“
„Jistě… ale…“
Tarald nechtěl slyšet žádné námitky. Jakmile Yrja našla služebnou, která by dohlédla na chlapce, šli dolů, kde u krbu seděli Taraldovi rodiče. Liv šila a Dag pročítal nějaké papíry.
„Děti,“ zvolala Liv. „Myslela jsem, že už jste šli do postele. Ale co se děje? Vypadáte rozzlobeně.“
„To taky jsme!“ odpověděl Tarald. „Teď uslyšíte ten nejneuvěřitelnější příběh!“
Yrja znovu do podrobností vyprávěla o Juliině návštěvě, slovo od slova – a nezapomněla dodat Ceciliino tajemné varování na rozloučenou.
„Ale to je naprosto hanebné… nestydaté!“ prohlásil Dag, když skončila. Byl ohromený. „Tomu ani nemohu uvěřit.“
„Ona tu dnes skutečně byla,“ potvrdila Liv vylekaně. „Měli bychom si s ní promluvit… Ale otec Martinius je náš přítel…“
„Náhodou vím, že dnes večer je v sousední farnosti,“ poznamenal Dag a vstal. „Pojďte děti, hned půjdeme na faru! Nebudu ve svém domě trpět takové věci – mohla svou lží způsobit nenapravitelnou škodu.“
Všichni čtyři se rychle oblékli a řekli služebnictvu, kam jdou. Yrje se třásly ruce, když si natahovala kožešinové palčáky. Nijak netoužila znovu se setkat s tím malým pokladem farníků.
Paní Julie je přijala v salonu v naškrobených sukních, které jí divoce šustily. Trochu zbledla, když uviděla svou návštěvu, ale dokázala zůstat vyrovnaná.
„To je úžasné, mít hosty tak pozdě večer,“ usmála se se svou obvyklou jízlivostí pod rouškou nevinné poznámky. „Čemu vděčím za takovou čest?“
Dag zkušenou řečí veřejného notáře promluvil jako první. „Paní Julie, vznesla jste před mou snachou velmi závažná obvinění týkající se mého syna. Buďte tak laskavá a vysvětlete je!“
Julii žádost zaskočila. Protože její vlastní sňatek nebyl víc než formální svazek, nepočítala s tím, že by manželé mohli mít k sobě důvěru a dělit se o tajemství. Nikdy by si nepomyslela, že by se ta hloupá, nemotorná Yrja opovážila jít a říct svému manželovi věci, které jí Julie naznačila! Ale určitě ta obvinění vykřikla během zuřivé hádky! Ano, Julie usoudila, že tak se to muselo stát.
„Nevím, z čeho paní Yrja obvinila svého manžela, ale ať už se s ním hádala kvůli čemukoli, jasně jsem ji prosila, aby s ním měla slitování. Což zjevně neudělala – a to je od ní velmi bezcitné.“
Tarald vybuchl. „Yrja se se mnou ani nehádala, ani mě z ničeho neobviňovala, paní Julie! Prostě jen nerozuměla věcem, které jste jí naznačila, a chtěla si o nich se mnou promluvit. Byla smutná, ale klidná.“
Julie se cítila nesmírně nepříjemně. Tohle nečekala. A přišel i sám notář! Co to mezi sebou mají za směšné vztahy – ta nafoukaná banda z Gråstensholmu? Aspoň že Martin není doma!
„A co jsem o vás měla naznačit, pane Taralde?“ Tón jejího hlasu byl mrazivý.
„Že jsem vám měl dělat jisté nemravné návrhy, když byla Yrja těhotná. Že jsem nedokázal ovládnout svůj chtíč a touhu po vás. To je směšné! Miluji Yrju a nikdy bych se vás ani nedotkl. Nejenom proto, že jste ženou mého dobrého přítele, ale také proto, že mě nepřitahujete!“
Ve své zlosti byl nezdvořilý. Dag na něj varovně pokynul rukou.
Julie se zasmála, ale poněkud nuceně. „Ne, poslouchejte prosím, vy všichni! Naprosto jste mě nepochopili! Nikdy jsem neřekla, že pan Tarald obtěžoval mě osobně! Byla to jedna dívka z vesnice, která se stala objektem jeho chlípnosti, jak sám dobře víte, pane Taralde. Přišla za mnou zarmoucená a zhnusená, že jste se mohl takhle zachovat ke své ženě.“
Yrjiny pochyby znovu začaly vyplouvat na povrch – ale Tarald žádné neměl.
„Co je to za lži!“ zařval. „Kdo je ta dívka?“
„Ne, nedonutíte mě odhalit její jméno. Víte moc dobře, kdo to je.“
„Ó ne, to tedy nevím! Nejsem náměsíčný ani se nezpíjím do němoty od chvíle, co jsem si vzal Yrju. Co to s vámi proboha je?“
Liv, která až dosud mlčky stála a nic neříkala, přešla k Julii a položila jí ruku kolem ramenou.
„Chudinko, není vám špatně,“ chlácholila ji laskavě a vedla Julii, která ničemu z toho, co se dělo, nemohla uvěřit, ke kanapi. „Posaďte se, drahá. Jste taková osamělá a nešťastná duše, zavalená potížemi, které jsou nad naše chápání.“
Farářova žena byla bez sebe vzteky, a když se znovu zmohla promluvit, zasyčela: „Špatně? Mně že je špatně? Ne, to vy a vaše duše jsou pokřivené a v nepořádku. Je to všechno tak, jak jsem vám řekla… Jedna dívka z vesnice za mnou přišla… Přišla za mnou a svěřila se mi… Ale samozřejmě musela být duševně chorá. Ano, tak to bylo!“ Dostala vztek pod kontrolu a znovu se uchýlila ke svému klidnému a laskavému já. „Tak můžeme na celou tuhle epizodu, která je důsledkem nedorozumění, prostě zapomenout. Ta dívka se musela zbláznit a něco si vyfantazírovala…“
Yrja odhodlaně prohlásila: „Jasně jsem pochopila, že jste to byla vy, koho Tarald obtěžoval – a já jsem si jistá, že vás neobtěžoval.“
„Ne, nebyla jsem to já, na to mohu přísahat,“ souhlasila Julie nešťastně. „Byla to ta dívka.“
Liv byla mazaná. Zajiskřilo se jí v oku, když se zeptala: „Prozraďte mi, kdy se to mělo stát, drahá?“
„Bylo to… Řekněme… Ano, bylo to v srpnu!“
„A jste si tím jistá?“
„Ano… Nechte mě přemýšlet…! Ano, ta dívka za mnou přišla na konci srpna. Muselo k tomu dojít krátce předtím.“
„Děkuji vám,“ odpověděla Liv klidně. „V té době byl Tarald vážně nemocný. Celý měsíc ležel v posteli s příušnicemi. Pochybuji, že byl ve stavu, aby obtěžoval bezbranné mladé ženy.“
Julie vstala z pohovky a snažila se ze svých lží vyvléknout. „Bylo to, jak jsem řekla… Ta dívka si to musela vymyslet!“
Jejich výraz nedůvěry ji rozzuřil víc, než dokázala unést. „Chcete snad pochybovat o slovech ženy kněze? Chcete místo toho věřit vašemu chlípnému synovi, který podvedl svou ošklivou ženu, svůj ‚bodlák‘ – a který jí teď lže do očí?“
Zírali na ni snad celou věčnost. Příliš pozdě si uvědomila, že zašla moc daleko… Tou dobou už byli na cestě z domu.
„Kvůli vašemu manželovi to nebudeme dál rozpitvávat, paní Julie,“ usadil ji Dag nelítostně.
Liv přikývla a prohlásila: „Dávno jsme pochopili, že vaše manželství není zrovna spokojené, a uvažovali jsme, čím by to mohlo být. Teď už to víme! Ubohý, drahý Martin! A vy, paní Julie, jste velmi nešťastná žena! Lituji vás o to víc, že jste vězněm své vlastní samolibosti a ctižádostivosti… a nevýslovných zábran.“
Když už odcházeli, Julie rozrazila dveře dokořán a zakřičela, až její slova slyšeli ve všech koutech fary. „Nemáte nic, na co byste měli být tak hrdí, věřte mi! Vím o vaší dceři věci, které vás brzy vrátí zpátky na zem!“ Pak práskla dveřmi takovou silou, že podkova visící nad nimi se uvolnila a spadla na zem.
Tahle bohabojná žena byla jako kočka – poslušná a přítulná, dokud ji obdivovali a hýčkali. Ale když se věci obrátily proti ní, probudilo se v ní všechno, co bylo nezralé, dětinské, potlačované a pokřivené. Ale tuhle stránku své povahy nikdy svým farníkům neodkryla.
Všichni čtyři na sebe pohlédli. Dag se chtěl vrátit a zeptat se, jak julie myslela své narážky na Cecilii, ale Tarald ho zadržel.
„Ne, tati,“ poprosil ho tiše. „Myslím, že bude nejlepší, když se nebudeme Ceciliinými záležitostmi zabývat. V tom leží jádro celého problému. Copak to nevidíš?“
Liv s ním souhlasila. Dag krátce přikývl.
S tímto rozhodnutím vylezli na sáně – a zlá předtucha, kterou všichni cítili, se začala měnit v silnou úzkost.