14.
Té noci Yrja velmi dlouho ležela vzhůru s Taraldovou hlavou na prsou. Hladili se s hlubokou láskou a jeden druhému dávali najevo, že se jejich pouto důvěry nezlomilo. Nikdo v téhle farnosti by je nikdy nerozdělil – ani anděl, ani falešný bůh.
Tarald už tvrdě spal. Uvolnila si paži zpod jeho hlavy a začala ho hladit po tmavých vlnitých vlasech.
Miluji tě, pomyslela si. Miluji tě pro slabiny, které jsi kdysi měl, a pro sílu, kterou máš teď. Ty a já… Ušli jsme dlouhou cestu, než jsme našli jeden druhého. Překonali jsme mnoho nástrah. Ale teď, dnes v noci, se tebou poprvé cítím skutečně jistá. Moje nemotornost a vzhled mi vždycky bránily uvěřit, že mě skutečně miluješ. Ale konečně jsem si tím jistá. Potřebuješ mě. Potřebuješ mě milovat.
V myšlenkách se vrátila k jeho problému. Jak zaplatí svůj dluh, aniž by rozčílil rodiče?
Nebylo nic, co by sama mohla udělat. V Eikeby bylo žalostně málo všeho, kromě lidí, kteří potřebovali peníze.
Kéž by ještě žil Tengel! Na něj si vždycky vzpomněla, když jí bylo zle. Byl to čaroděj a měl moc nad vším!
Najednou ji napadlo řešení.
A napadlo ji, když myslela na Tengela.
O chvilku později se konečně uvolnila a usnula.
Následujícího dne nechala malého Mattiase v Livině péči a vzala Kolgrima do Lipové aleje. Věděla, že Are bude doma a nebude pracovat v lese jako obvykle, protože se stará o nemocnou krávu.
Kolgrima nechala s Trondem a Brandem. Byli dost rázní na to, aby dokázali uspokojit jeho potřebu drsnějších her. No, Trond určitě a Brand je dost silný, aby ho zkrotil, když věci zajdou příliš daleko.
Are byl ve stodole, právě jak Yrja předpokládala. I když stavení bylo větší než většina stodol, uvnitř byla tma a nízký strop. Horký vzduch se tu měnil v opar.
„Ahoj, Yrjo!“ zavolal na ni s veselým úsměvem. „Rád tě vidím!“
„A já vás,“ odpověděla v rozpacích. „Jak je na tom ta kráva?“
„Už lépe. Přežije to.“
„To jsou dobré zprávy… Pane Are, mám na vás prosbu.“
„Tak sem s ní!“
Skousla spodní ret a naposledy na okamžik zaváhala. Nedokázala pohlédnout přímo na Taraldova strýce a místo toho se zaměřila na krávu, která pokojně ležela na zemi a přežvykovala.
„Tarald se dostal do problémů. Tolik mi chybí pan Tengel, abych si s ním promluvila, ale pak mě napadlo, že bych se mohla přijít poradit za vámi, protože jste tolik po něm.“
I když Are už začínal šedivět, stále měl silnou, mladistvou postavu a vyzařoval z něj klid. Čekal, až bude pokračovat.
„Nemohla jsem jít za jeho rodiči… nechtěl to. Ale vy jste hlavou rodiny – Prokletých – a doufala jsem, že byste mi mohl říct, co mám dělat…“
Are stále nic neříkal a ona si neuvědomila, jak poctěný se cítí, když ho považují za hlavu rodiny.
Překotně pokračovala příběhem o Taraldově dluhu z hazardních her, a jak se s ním, dokonce i po své druhé svatbě, snažil sám vypořádat.
„Tak, co mám dělat, pane Are? Tolik mu chci pomoct. Pokud je z tohohle cesta ven, pak mi ji prosím ukažte!“
Are jí položil těžkou ruku na rameno.
„Ten budižkničemu. Ale to bylo za Sunnivy – a od té doby dospěl.“ I když reptal, jeho slova vyzněla laskavě. „Chápu, že by nechtěl jít za Dagem a Liv, i když by mu jistě pomohli. Možná by Dag současně dokázal zastavit tu pijavici Olesena. Znám jeho pověst! Rozhodně Taralda šlechtí, že nechtěl zatěžovat své rodiče. Říkáš pět set tolarů? To není zrovna málo, co? Musíme to nějak vyřešit!“
„Ano, ale jak? Já mám osmnáct tolarů, které jsem za ty roky našetřila, ale to je nic!“
„Ne, na ty ani nesáhneš. Chci, abys věděla, že moji rodiče, Silje a Tengel, byli nesmírně bohatí. Liv a já máme v prádelníku schované peníze, které nám nechali.“
Yrjin hlas se třásl. „Půjčil byste mi je?“ Úpěnlivě ho prosila očima. „Vrátím vám je, i kdyby to trvalo sto let!“
Are se usmál. „Ty si nebudeš nic půjčovat. Tohle je Taraldova záležitost. Ale předpokládám, že tu jsi bez jeho vědomí…“
„Jsem. Nechtěl nikoho žádat o pomoc. Chce se s tím vypořádat sám.“
„Ano, a jak to chtěl udělat? Raději bychom si měli pospíšit, než udělá nějakou hloupost… Vím, že si tě má matka Silje nesmírně vážila, Yrjo. Často říkala, že tvoje pomoc je nedocenitelná. Chci, aby sis vzala peníze, které potřebuješ, jako dar od ní a od Tengela! Jsou tvoje a můžeš je použít pro svého marnotratného manžela! Když to neuděláš, už nikdy nebudete šťastní… A také musíme zachránit Gråstensholm.“
„Ale to je vaše dědictví!“
„To je maličkost. Zbude mi dost pro všechny mé děti i vnoučata. Navíc Tarald je také Tengelův vnuk. Stejně ty peníze jednoho dne dokážu z Daga a Liv vylákat zpátky! Ze všeho nejdřív se musíme zbavit toho Olesena. Chtěla bys, abych za něj ten dluh splatil?“
Zaváhala. „Možná by bylo lepší, aby šel Tarald sám…“
„Ano, to by bylo, ale jak bys mu chtěla vysvětlit, kde se vzaly ty peníze?“
Zamračila se. „Nevím. Na to jsem nepomyslela!“
Are byl klidný. „Nech mě, ať se o to postarám! Zajdu za tebou s penězi dnes večer. Řeknu, že jsem slyšel o tom dluhu od známého, někoho mimo rodinu. Pak mu povím přesně to, co jsem právě řekl tobě, že tě matka měla velmi ráda a vždycky doufala, že si vezme tebe místo Sunnivy. A říkám ti to, protože vím, že to si přála.“
Yrja přikývla. Také to věděla.
„Takže tohle je dar pro tebe, Yrjo, od Silje, Ale aby si Tarald neodmítl vzít tvoje peníze, donesu vám šest set tolarů. Tak si můžeš nechat stovku pro sebe a on se nebude cítit tak špatně. A později, když bude chtít, může ti těch pět set vrátit.“
„To bych po něm nemohla chtít!“
„Nesmíš mu v tom bránit, Yrjo. Ty se nemáš obětovat za hříchy, které spáchal, když byla jeho manželkou Sunniva.“
Přikývla. Věděla, že má pravdu.
„Ach! Děkuji vám, strýčku Are!“ vydechla šťastně. Její srdečné oči se na něj vděčně smály. „Děkuji vám natisíckrát!“
„Stačí mi jen pět set díků,“ odpověděl s úšklebkem.
Psal se rok 1625.
Pro Prokleté nastal osudný rok.
Když Cecilie krátce po Novém roce vyrazila z Norska, nemohla vědět, že Vánoce, které nedávno oslavili, měly být poslední, jež všichni slavili společně v Gråstensholmu a Lipové aleji. Její rodina se brzy rozdělí, někteří se odloučí z vlastní volby, jiní ne, a doma jich zůstane jen pár.
Ani nevěděla, že s sebou do Dánska nese zárodek nového života zasetý mladým nešťastným knězem z farnosti Gråstensholm. Kvůli postavení, které zastávala u dvora, to pro ni bude katastrofa.
Zachvěla se při pomyšlení, že by se měla znovu setkat s Alexandrem Paladinem. Cítila, že je mnohem starší a moudřejší, než když se setkali naposledy, ale neměla ponětí, jak by se chovala v jeho přítomnosti. Dokázala by mu znovu pohlédnout do tváře?
Žádný muž pro ni neznamenal tolik jako ten vysoký, navenek silný a sebejistý markýz; tím si byla čím dál jistější.
V roce 1625 se prozradí Tengelovo vnouče, které zdědilo žlutý, zlý záblesk v očích.
Ale převážně to bude rok odloučení.
Tarjei už byl odříznutý od rodiny. Byl beznadějně uvězněný ve válečné pasti v Německu. Válka začala v Čechách v roce 1618 a šířila se těmi nejméně předvídatelnými směry, poháněná hrabivostí mnoha vládců většího či menšího významu a vlivu. Bude zuřit sem a tam Evropou po třicet let – a tohle byl teprve rok sedmý.
Král Kristián IV. už dávno toužil zapojit se do tohoto konfliktu. Je otázkou, zda byly jeho pohnutky zcela náboženské povahy. Rozšiřování území, které se mu nabízelo, a pozvednutí jeho osobní slávy byly pravděpodobně stejně lákavé. Naneštěstí dánská Rada ministrů byla tak úzkoprsá, že mu nepřidělila ani peníze, ani vojsko nutné pro vstup do války.
Švédský král Gustav II. Adolf, který byl proslulým válečníkem a zbožným křesťanem, byl také nebezpečným protivníkem. Kdyby král Kristián příliš dlouho otálel, pak by se Gustav Adolf dostal do čela protestantského pochodu proti postupujícím katolickým armádám v Německu. Oba králové byli luteránskými protestanty požádáni, aby vedli válečné tažení, ale požadavky švédského krále byly méně přijatelné.
Z toho důvodu Kristián jednal sám, bez požehnání své Rady ministrů. Slíbil protestantským spojencům, že postaví vojsko, které bude čítat několik tisíc pěšáků a jezdců. Ve svém nadšení začal verbovat muže; kromě Dánů mezi nimi byli většinou evropští žoldnéři. Také se pokusil naverbovat norské rolníky, i když Dánsko s nimi v minulosti nemělo velké úspěchy… Neměli vůbec bojového ducha!
To bylo samozřejmě dost nespravedlivé. Jak by dánští králové mohli čekat, že se norští rolníci budou hnát do války? Norové by bojovali za Norsko… Problémy Dánska je pramálo zajímaly.
A tak, stejně jako jeho předci, Kristián IV. brzy vzdal snahy získat Nory do své války, ale přesto stačil z venkova kolem Osla, z kraje Akershus, dotáhnout jednu loď nedobrovolných vojáků.
Dánské jednotky dorazily do farnosti Gråstensholm jednoho hezkého, slunečného dne časně zjara. Rodiny byly zděšené a vylekané, když viděly, jak jejich silné, zdatné mladé syny a muže násilím odvádějí pryč.
Zprávy o verbování se brzy rozšířily a muži opouštěli domovy, aby se skrývali, kde mohli. Toho dne byl Tarald v lese. Liv poslala Yrju, aby ho našla a řekla mu, ať zůstane v jedné z lesních chatek, dokud oddíly neopustí oblast. Yrja okamžitě vyběhla z domova; srdce jí divoce bušilo, byla zkoprnělá při pomyšlení, že by manžela měla ztratit v nesmyslné válce, a horečně ho hledala, aby ho včas varovala.
Klaus a Rosa neměli takové štěstí. Najednou stáli tváří v tvář vojákům, kteří přikázali jejich mladému synovi Jesperovi, aby šel s nimi. Klaus, kterému teď bylo přes padesát, na ně zoufale hleděl.
„Jít do války! Bojovat? Proti komu?“
„Proti katolíkům samozřejmě. Dole v Německu.“
„Kdo je to? Trolové nebo duchové nebo…?“
„Jsi blázen? Ty nevíš, že musíme bránit naši víru proti papežencům?“
Klaus na ně bezmocně zíral. Slovo papeženec mu nic neříkalo. Rosa a jejich malé děvče divoce vzlykaly. Mladý Jesper se snažil vojákům vytrhnout.
„Kde je… Německo?“ zeptal se Klaus.
Muži začínali být netrpěliví.
„Aach! Leží na jihu.“
„Na jih od Akershusu?“
„Ano! Dobrý Bože, je to na jih od Dánska!“
Klaus na ně zařval: „Nedovolím, abyste mi vzali mého chlapce a musel na tak vzdáleném místě bojovat za něco, o čem nic nevíme. Nemůžete ho odvést. Promluvím si s baronem!“
„Takové jsou příkazy krále. Všichni, dokonce i baroni, je musí uposlechnout. No tak, hochu!“
„Táto!“ Jesperův nářek byl srdcervoucí… Když táhli jeho syna pryč, Klaus utíkal za nimi a po tvářích mu stékaly slzy. Zatímco se zoufale snažil vytrhnout svého syna z jejich sevření, vojáci ho odrazili pažbami mušket a nechali ho zadýchaného ležet na zemi.
Mezitím v Lipové aleji Are zděšeně zíral na vojáky, kteří stáli před ním.
„Chcete oba mé syny? Jeden už mi odešel do světa a ty ostatní potřebuji tady na statku. Bez nich se neobejdeme!“
„Jsi stále mladý a zdravý muž – zvládneš to tu sám. Jeho Veličenstvo potřebuje tvé syny a je velkou ctí moci bojovat za svou vlast.“
„Za jakou vlast?“ zasyčel Are.
„Samozřejmě za Dánsko a za pravou víru.“
„Ani jedno z toho nás nezajímá! Nepošleme své syny bůhvíkam do války, která se nás netýká.“
Trond ho přerušil. „Nech mě jít, tati! Vždycky jsem chtěl být vojákem. Být důstojníkem a vysloužit si své postavení.“
„Ale Tronde! Nemůžeme si dovolit o tebe přijít!“
„Zase se vrátím domů,“ uklidňoval ho sebejistě syn. „Možná se vrátím jako kapitán, otče.“
„Ale jsi tak mladý a Brandovi je teprve šestnáct!“
Dánský voják nemilosrdně poznamenal: „Kanony se neptají, jak starý je jejich cíl! Tví synové jsou velcí a silní, proto se připravte a pojďte s námi.“
Meta zmučeně vykřikla.
„Ztichni, stará ženská!“ okřikl ji voják. „Už nás to unavuje a dělá se nám zle z ženského křiku.“
Možná by byl král v šoku, kdyby věděl, jakým způsobem mu jeho muži verbovali armádu. Nevyžadoval, aby projevovali až takovou horlivost při své práci, a jak víme, nechal tvrdohlavé Nory na pokoji, jakmile na bitevní pole v Evropě přepravili tuhle první a zároveň poslední várku rolníků. Od té doby se soustředil na zkušené žoldáky, jejichž jediným smyslem života bylo zabíjet své nepřátele, ať už tím nepřítelem byl kdokoli.
Nahoře v Gråstensholmu Dag také zápolil s vojáky. Yrja už se vrátila s uklidňující zprávou, že Tarald a pár štolbů jsou v bezpečí.
„Ne, nedovolím, aby můj syn šel s vámi. On je tu jediný, kdo řídí panství,“ prohlásil Dag s přirozenou autoritou. „Navíc tu teď není. Odjel nakoupit osivo na jarní setbu.“
„Kde je?“
„To nedokážu říct. Cestuje do několika míst v kraji.“
„Kdy se vrátí?“
„Odjel včera a měl za to, že cesta bude trvat několik dní.“
Vojáci se rozhlédli kolem sebe. Baron, velkostatkář a veřejný notář; Dag Meiden byl zjevně vlivný muž, a tak se rozhodli, že bude nejlepší tu věc nechat být. S rozmrzelým kývnutím hlavy se otočili a odešli.
Krátce nato Liv s Kolgrimem sledovali z okna, jak se po cestě ke kostelu vleče vůz s mladými muži z farnosti. Před ním a za ním pochodovali královi vojáci.
Srdce se jí svíralo žalem nad tím, co viděla. Zoufalé výkřiky a pláč rodin mladíků byly slyšet až do Gråstensholmu. Nechtěla, aby tohle Yrja viděla – odvedli i mnohé z Eikeby.
„Kde je tvoje máma?“ zeptala se Kolgrima.
„Zase vevnitř s tím hloupým miminem. Je tam pořád.“
„Ale on se musí často krmit a počurává se, proto ho musí přebalovat. Vždyť to víš, Kolgrime. A Mattias není hloupé mimino. Je to tvůj bratříček. Hezky se na tebe usmívá, ne? Má tě rád, to je vidět. Myslí si, že jsi velký a silný.“
Ach, to není dobré, pomyslela si; postrádala Ceciliinu výřečnost.
Kolgrim zamumlal: „Nesmím ho zabít. To ne. Ani na něj být ošklivý. Velkému trolovi by se to nelíbilo. Ale můžu se ho zbavit jinak.“
Přeběhl jí mráz po zádech. Myslí kouzla? Že by měl Kolgrim nějaké utajené, vrozené síly, které se skrytě rozvíjejí, aby se zbavil svého nechtěného nevlastního bratra? Nebo měl na mysli něco jiného?
Dobrý Bože, zašeptala si pro sebe. Dobrý Bože – pomáhej nám! Zabraň mi, abych ho uhodila; nauč mě ovládnout své nutkání. Protože kdybych ho zbila, jeho nenávist k bratrovi by ještě tisíckrát vzrostla. Vštěpuj mi laskavost, Pane! A děkuji ti, Pane, že Tarald je stále s námi… s Yrjou! Takové břemeno už bychom neunesli.
Pak svou pozornost obrátila zpátky k děsivému výjevu, který se odehrával dole na cestě.
Uviděla Metu. Ach, Bože! Byla tam Meta, a právě když ji Liv zahlédla, Meta přestala pronásledovat vůz, padla na kolena u cesty a seděla schoulená v naprostém zoufalství. Takže jeden z hochů z Lipové aleje musí být mezi těmi nešťastníky ve voze! Možná oba?
„Dagu!“ vykřikla pološílená strachy. Ale on ji neslyšel.
Vojáci odráželi útoky žen a starších mužů běžících za vozem. Objevil se mezi nimi i Klaus! Byl příliš pomalý a těžkopádný, aby udržel tempo s rychle mizícím průvodem… Odvedli tedy i Jespera!
Liv nikdy nezapomene na pláč a rozruch dole na cestě; na pohled na jejich věrného štolbu a jeho bolestný nářek. Sledovala ho, jak bezmocně klopýtá a zoufale se snaží zabránit tomu, aby jeho syna zabili v nějaké nesmyslné válce.
Sevřela Kolgrimovo rameno a otřela si slzy.
Ze Siljiných a Tengelových šesti vnoučat doma zůstal jenom Tarald, a to jen díky tomu, že měl štěstí a podařilo se ho včas varovat.
Sunniva byla mrtvá. Cecilie byla v Kodani. Tarjei v Tübingenu. Teď za neznámým osudem ujížděli Trond a Brand. Livino srdce krvácelo zármutkem.
A to ještě nevěděla o zoufalé a nešťastné situaci jejího synovce Tarjeie, který se ocitl bez jídla a bez pomoci uprostřed války, a že její dceru Cecilii čeká vážný osobní problém. Ani netušila, že jedno z Tengelových vlastních vnoučat ponese zlé dědictví Prokletých. A ten strašný okamžik, kdy všechno vyjde najevo, už nebyl daleko.
Období, které bylo v podstatě poklidné a šťastné, odeznělo. Otevřely se dveře do nové a neznámé doby.
2024 ©