2.
Po cestě mezi lípami přicházela směrem ke statku mladá žena. Její chůze nebyla zrovna ladná. Vinou nedostatečné výživy v dětství měla kosti v těle znetvořené a pokroucené. Teď dosáhla věku, kdy si i ona uvědomovala svůj žalostný stav. I když nosila dlouhé sukně, bylo komukoli, kdo se na ni podíval, ze způsobu chůze jasné, že má velmi křivé nohy. Návštěvy u nich doma se často bavily tím, že se snažily nahlas uhodnout, jak asi vypadají její odhalené končetiny. Na takové posměšky ale nikdy nereagovala; někdo by je dokázal odrazit vtipnými nebo ostřejšími odpověďmi – ale ona to zkrátka neměla v povaze.
V její milé tváři byl vždy přátelský, veselý výraz a oči jí zářily srdečností. Měla neuvěřitelnou životní sílu a jako by neznala význam slova ne, když ji kdokoli požádal o pomoc. Netrápilo ji, že má těžkopádné a nemotorné tělo, nebo že rysy jejího obličeje nejsou zrovna jemné.
Yrje bylo devatenáct. Bodlák vyrostl.
Byla plná radosti z tohoto pozdně srpnového dne, protože dnes měla slavit své narozeniny spolu s Taraldem a Sunnivou. Silje rozhodla, že spojí všechny troje narozeniny do jedné velké oslavy. Přijdou všechny děti.
Byla tu samozřejmě Sunniva; drobná a uhlazená. Byla tak útlá! Yrja ji nesmírně obdivovala a v osamělých okamžicích přemýšlení si často přála, aby také byla tak hbitá a křehce krásná. Neuvědomovala si, že dokonce i na bodláku rostou nádherné květy.
Uvidí i Cecilii. Přímá, veselá Cecilie Meiden, jejíž osobnost skrývala smělost a vrtochy celého světa. Ty věci, které se někdy opovážila říkat! Při tom pomyšlení se Yrja musela zasmát.
Cecilie byla neklidná, byla o rok mladší než ostatní, měla sklony cítit se méněcenná a často si stěžovala, že se s ní jedná nespravedlivě. Přesto nikdo nevěděl lépe než ona sama, jak o sobě dát vědět. Cecilie byla silná – velmi silná.
Najednou Yrja ucítila, jak zčervenala. Bude tam i Tarald – a neodvážila se jeho jméno ani zašeptat.
Uběhly sotva dva měsíce od chvíle, kdy zjistila, že se do mladého dědice Gråstensholmu zamilovala – ale nikdo se to nesmí nikdy dozvědět! Nikdy! Protože co je ona, Yrja, jiného než ošklivý, neotesaný nikdo z chudého statku? Velmi dobře věděla, že se jí říká „bodláček“.
Yrja čekala jen to, že se z ní stane stará panna, na což ji rodiče připravovali a ona se s tím už smířila. Ale nebylo to od dobrého Boha na nebesích kruté, dát jí srdce, které nebude dodržovat tahle pravidla?
Šla první částí stromořadí. O prvních osmi stromech se tradoval podivný příběh; každý z nich byl prý zasazen na počest někoho z panství, a když ta osoba zemře, uschne i strom. Dva stromy už padly a místo nich byly zasazeny nové. Jeden patřil staré ovdovělé baronce, kterou Yrja nikdy nepoznala, a ten další Sunnivině krásné matce Sol. Obě byly už velmi, velmi dlouho mrtvé, a na jejich místě teď stály statné mladé lípy. Když procházela Yrja kolem jednoho z nejstarších stromů, přepadl ji smutek, protože si všimla, že strom usychá.
Svůj strom tu měl i Dag Meiden, který byl veřejným notářem, stejně jako jeho laskavá a milující žena Liv. To byli rodiče Taralda a Cecilie.
Yrja došla na konec cesty a zastavila se na dvoře. Vypadá upraveně a elegantně? Jejímu pokroucenému tělu nikdy žádné oblečení pořádně nesedělo, ale snažila se udělat maximum s tím, co měla k dispozici. Čerstvě vypraná blůza s širokými rukávy voněla čistotou, sluncem a čerstvým vzduchem a ze své tmavé sukně vyčesala ovčí vlnu a kočičí chlupy, které pokrývaly všechno v chalupě jejích rodičů v Eikeby.
Silje seděla u okna a koukala do dvora, kde si hráli tři Areho chlapci.
Tři naprosto odlišné povahy. Prostřední Trond stál na vršku velkého balvanu, který tvořil střed dvora statku. Hoch byl mrštný jako malá ještěrka a teď vítězoslavně volal, že je král, a posmíval se ostatním pod sebou. Silje si byla jistá, že Trond bude jednoho dne zastávat nějakou důležitou funkci; rozhodně byl plný elánu a nezapřel v sobě vůdce.
Nejmladší Brand byl statný a v mnoha ohledech spolehlivý, právě jako jeho otec. Neustále se snažil vyškrábat po kamenitém povrchu balvanu, ale pokaždé sklouzl zpátky dolů.
Nejstarší syn se jmenoval Torgeir, ačkoli mu všichni říkali Tarjei. Ten se neúčastnil bitvy svých mladších bratrů. Neuvěřitelně mazaný a velmi bystrý chlapec vypadal, jako by právě řešil jednu z největších záhad světa.
Silje zasněně bloumala pohledem po všech vnucích. Tarjei… Tengelův oblíbenec. Pamatovala si, jak tenhle hoch vyrůstal. A jak Tengel začal být nezvykle vyrovnaný – jako by konečně skončilo nějaké dlouhé, velmi dlouhé čekání.
Její vzpomínky se vytratily, když na dvůr vyšla Meta a vyhubovala hochům za to, že lezou na kámen. Copak oni nejdou na oslavu narozenin? Mají už na sobě svoje nejlepší šaty? Bude se za ně muset před barony Meiden stydět? Okamžitě domů, vy rošťáci!
Silje se usmála, když si vzpomněla, jak Meta přebírala Lipovou alej pod své vedení. Teď už to musí být tak třináct nebo čtrnáct let, ne? Ano, protože Tarjei se narodil mezi vánočními svátky a Novým rokem a brzy už mu bude třináct. Je to zvláštní, když člověk může dopočítávat roky tím, že si vzpomíná na věk dětí při různých příležitostech – určitě se díky tomu věci lépe pamatují.
Přesto to byla také nepříjemná připomínka, že člověk stárne. Díky vnoučatům si člověk uvědomoval, jak rychle roky běží. Silje tu myšlenku zahnala.
Meta teď řídila statek, zatímco Tengel a Silje byli „na odpočinku ve výminku“. Samozřejmě to tak doslovně nebylo. Byli rádi, že se zbavili zodpovědnosti a ubylo jim práce. Are, rázný a pracovitý jako vždy, připojil k domu další místnosti a zdvojnásobil jeho délku, aby byl dost velký pro jeho rozrůstající se rodinu. Tengel a Silje zůstali ve starší části, jež jim kdysi připadala tak obrovská, ale která teď ve srovnání se zbytkem domu vypadala zastaralá a maličká. Nicméně Silje ji stále milovala – a soudě podle času, který tam všichni trávili, ji měl rád i zbytek rodiny.
Dějiny se vracejí, pomyslela si Silje. Také kdysi přišla do Lipové aleje jako Meta. Ztracená, vyvržená ze společnosti a s ničím kromě svého jména. Tak prostého původu, že byla bezcenná. Ubohá Meta začínala na společenském žebříčku ještě mnohem níž. Narodila se té nejubožejší a nejutlačovanější ženě.
Navzdory tomu se Meta ukázala být dobrou hospodyní, což Silje nemohla popřít. Meta byla šikovná a odhodlaná žít svůj život nejlépe, jak umí, a s takovou bezmeznou energií, že to člověku někdy vyráželo dech.
Silje si hověla v křesle a spokojeně si povzdechla. Teď měla šest vnoučat – počítala mezi ně i Sunnivu, i když nebyly pokrevní příbuzné. Bylo smutné, že se o to drahé malé děvčátko nedokázala postarat sama, ale Dag a Liv ji vychovali dobře. Teď už to byla dospělá žena, často zůstávala v Lipové aleji přes noc a čas od času stále pomáhala Silje v jejím ateliéru.
Silje počítala vnoučata na prstech a odříkávala jejich jména: Sunniva, Solina dcera, Tarald a Cecilie, šťastné děti Daga a Liv – Taraldova osobnost, pravda, ještě úplně nedozrála, ale to přijde s věkem a moudrostí – a pak tři Areovi chlapci: Tarjei, Trond a Brand.
Krásná vnoučata, do jednoho!
Do dvora právě vcházela Yrja. Ačkoli byla Silje ráda, že dívku vidí, nemohla si nepomyslet: Ubohé zoufalé dítě; copak u nich doma není nikdo, kdo by jí aspoň pomohl pořádně učesat vlasy a obléci se? Yrjiny šaty byly velmi nemoderní a na její těžkopádné postavě špatně seděly. Matka se vůbec nestará o vzhled svojí dcery, uvědomila si už pokolikáté Silje.
Na dvoře Yrja potkala Sunnivu. To byl rozdíl! Yrja byla ve srovnání s ladnou, štíhlou Sunnivou jako těžká beztvará hrouda, která se kolébá ze strany na stranu.
Silje se narovnala a natáhla si před sebe rozbolavělé nohy. Poslední dobou ji trápily, ale Tengel říkal, že je to příznak dny – nic, s čím by si měla dělat starost.
Doufala, že má pravdu.
Za zády uslyšela, že někdo vešel do pokoje, a nemusela se otáčet, aby poznala, že je to Tengel. Ale stejně se obrátila, protože se na svého manžela ráda dívala.
Jeho vlasy a plnovous už zešedly do barvy temného ledu, ale stále byl vzpřímený a vysoký. Bylo mu sedmdesát dva let, ale každý z nich nesl se skutečnou důstojností.
Ruce, které Silje láskyplně položil na ramena, měl zhyzděné pokroucenými šlachami a modrými žilami, což byla daň za celoživotní tvrdou práci. Silje věděla – ale nesměla to říkat – že je unavený. Velmi unavený. Tengel by to nikdy nepřiznal. Snažil se přestat s léčením pacientů a většina lidí jeho přání respektovala. Jenom tu a tam pro něj někdo poslal, když to bylo potřeba, když všechno ostatní selhalo.
Tengel vykoukl do dvora a sledoval chlapce, kteří už zase vyběhli z domu.
„Kdy začne oslava?“
„Ani ne za hodinu. Do té doby se stačí zase pořádně ušpinit!“
Tengel se ušklíbl. „Pak bych rád nejdřív zavolal Tarjeie.“
Silje přikývla. Chápala, jak moc pro manžela tenhle mimořádně nadaný chlapec znamená. Tengel miloval všech šest svých vnoučat, ale Tarjei zaujal v jeho srdci zvláštní místo. Tohle bylo dítě, na nějž Tengel čekal a ve které po tolik úzkostných let doufal – čekání trvalo dvě generace. Stal se Tengelovou hvězdou a jeho radostí.
Když na vnuka dědeček zamával, Tarjei s ním šel do místnosti, kde probíhalo léčení. Tarjei byl neobyčejný chlapec. Měl podobné vystouplé lícní kosti jako Tengel a Are a stejné husté černé vlasy, ale v jeho sešikmených očích svítil jiný druh záře. Are nikdy nebyl moc chytrý, co se týkalo čtení a psaní, ale v jeho třináctiletém synovi bylo nashromážděno to nejlepší z Tengelova, Siljina, Livina a Solina bystrého intelektu. Stěží něco zdědil po Metě, protože i když byla laskavá, pracovitá, houževnatá a schopná porozumět každodenním věcem, neměla příliš vysoké ambice. Ve skutečnosti ji synovo nadání často děsilo.
Mnohem důležitější než cokoli jiného však bylo, že měl Tarjei Tengelovo neochvějné odhodlání konat ve svém životě jenom dobro.
„Tarjeii,“ začal Tengel, „ty už jsi slyšel legendu o Prokletých, že? O zlém Tengelovi, který před čtyřmi sty lety uzavřel smlouvu s ďáblem. Ta na jeho potomky uvalila těžké břemeno, ale stejně tak jim dala znalosti a síly, jež zdaleka přesahují schopnosti ostatních lidí.“
Hoch mlčky přikývl. Oproti ostatním dětem nechtěl vyběhnout ven a dál si hrát, jakmile se naskytla příležitost. Tarjei svého dědu pozorně poslouchal.
„Kvůli tomuto odkazu jsme velmi trpěli,“ pokračoval Tengel. „Ale všechno má i svoje výhody a my jsme povinni uchovávat dobro, které minulé události přinesly. Tady před tebou, Tarjeii, leží moje sbírka léčivých bylin a předmětů. Tyhle jsou Soliny. Její poklady… věci, které zdědila po Hanně. Hanna byla jednou ze skutečných dědiček těchto sil.“ Odmlčel se, a pak pokračoval: „Myslel jsem, že s tebou o tom budu mluvit až za čtyři měsíce na tvé narozeniny, ale myslím, že je správné začít už teď. Je toho tolik, co se musíš naučit, a nikdo neví, kolik času ještě máme. Jsem zdravý a silný, ale jak víš, už nejsem žádný mladík. Ode dneška budeš mým žákem… Tohle všechno bude tvoje a bude tvým úkolem, abys své vědomosti zase předal dál. Ty nejsi jedním z těch nešťastníků, kteří zdědili zlé síly prvního Tengela, ale jsi jediný z mé rodiny kdo je schopný tohle všechno ochránit… Protože v sobě přece jen máš něco z tajemných rysů Prokletých.“
„Chápu, dědečku. Jsem připravený začít se učit.“
„Dobrá, dobrá! Už vím, že jsi dost rozumný, abys správně používal tyhle věci nepředstavitelné síly, které ti zanechám. Je mnoho těch, kdo měli tyto předměty a používali je nerozumně, protože v sobě také nesli zlo prvního Tengela. Právě to měl v úmyslu… Aby se tyhle síly využívaly ve službách samotného satana. Ty v sobě nemáš zlo – a až ti bude tolik, co teď mně, vybereš si někoho nového z rodu Prokletých, aby předal naše znalosti dál. Ale vybírej si svého následovníka opatrně! Nezapomeň, že ve všem, co tu vidíš, se skrývá nebezpečí.“
„Budu opatrný, dědečku.“
„Čím bys chtěl být, až budeš starší, Tarjeii?“
„Chci studovat. Studovat spoustu věcí!“
„To také budeš.“
„Nejraději bych byl žákem u některého z velkých vědců, jako byl Tycho Brahe, nebo jako je Kepler či Johannes Rudbeckius. Ale vím, že je to v mnoha případech nemožné.“
„Uděláme pro tebe, co budeme moct, můj hochu, ale teď musíme přivítat naše hosty. Zítra si o tom ještě promluvíme.“
„Dědo…“ vyhrkl Tarjei, když se zastavil ve dveřích a hnědé oči se mu leskly, „i když ještě nemám narozeniny, myslím, že tohle je ten nejhezčí dárek, jaký jsem mohl dostat.“
Tengel se zeširoka šťastně usmál. „Těším se na zítra.“
„Já taky, dědečku. Já taky.“
Oslavy narozenin se zúčastnili všichni z Gråstensholmu. Yrja byla štěstím bez sebe, když uviděla, jak přichází tmavovlasý Tarald se svou sestrou Cecilií. Ta měla stejně jako její matka Liv kaštanové vlasy, i když měly trochu sytější odstín, a zatímco možná nebyla tak nápadně krásná, měla v sobě oslnivý půvab a vyzařovala z ní radost ze života. Měla krásnou souměrnou a štíhlou postavu a vždycky nosila šaty podle nejnovější módy. Byla připravená jen tak se nedat, pokud by nastala ta nepravděpodobná událost, že by se s ní někdo rozhodl přít, a nechávala za sebou zlomená srdce mnoha mladíků. Zkrátka byla ve všech ohledech jako Sol, až na to, že nebyla zasažená temnými stíny minulých generací.
Když mnozí ze starších členů rodiny viděli Cecilii, ucítili slabé bodnutí bolesti a ztráty, protože si vzpomněli na Sol. Stále žila v jejich srdcích – a vždycky bude.
Na oslavě přirozeně nechyběli ani Liv s Dagem; on vypadal jako významný právník, stále mladistvý navzdory řídnoucím vlasům. Liv výborně zastávala roli jeho ženy a stala se silnou, klíčovou postavou Gråstensholmu, která řídila panství, zatímco manžel byl pryč kvůli úředním povinnostem. Teď se oba blížili ke čtyřicítce.
S nimi přišla i Charlotte a její manžel Jacob Skille, který ji podpíral. Charlotte teď byla menší a ohnutá jako stará žena, ale stále jí z očí zářila dobrosrdečnost a vždycky vypadala šťastná, když byla se svým Jacobem. Co se týče Jacoba, ten byl se životem v Gråstensholmu víc než spokojený a byl to on, kdo skutečně řídil panství. S plným vědomím, že jeho nevlastní syn Dag zdědí všechno. Byl rád za to, že po večerech sedí u krbu a hraje s Charlotte karty nebo dámu. Dokud bude naživu, ponese titul velkostatkáře – a to bylo víc, než o čem mohl kterýkoli chudý dragoun kdy snít.
Celá velká a šťastná rodina se shromáždila ve velké hale v Gråstensholmu.
Psal se rok 1620. Ve vzdálených Čechách se začínaly rozléhat dunivé zvuky války, když se rozpoutaly boje mezi protestanty a katolíky. Nakonec se ohavné válečné spáry začaly natahovat a dotkly se také Norska, i když bylo pokojné a malé, a dokonce ani farnost Gråstensholm neunikla jejich stínu. Přesto nic z toho Silje netrápilo, když se rozhlížela po své rodině; rodině, která se za ty roky tak rozrostla. Ach, jaká to byla krásná léta, pomyslela si, když před nimi seděla v čele stolu. Nádherné roky! Je možné, že by někdo mohl být šťastnější než ona?
Yrja se cítila ztracená, protože jakkoli se snažila, bylo nemožné přilákat Taraldovu pozornost. Bylo až příliš zjevné, kam směřuje jeho zájem.
Krásná Sunniva stěží zvedla oči od stolu a neodvažovala se pohlédnout na Taralda, svého bratrance z druhého kolena. Ve své neutěšené zamilovanosti Yrja snadno vycítila jiskření mezi nimi a měla pocit, jako by jí někdo, bez povšimnutí a neslyšně, drtil srdce.
Ale co mohla čekat? Kdyby to jen tolik nebolelo!
Byly to rozhodně velmi příjemné narozeniny. Drobná Cecilie a Tarjei, mladý génius, si živě vyměňovali názory. Tohle je, napadlo Yrju, příklad dvou lidí v souznění. Kolem nich se stále ochomýtal Trond a blábolil nesmysly, ale nedokázal se jim vyrovnat v důvtipu a slovní zásobě, zatímco čtyři příslušníci starší generace si užívali tichou diskusi, takovou o všem – a o ničem. Statný, pomalý Brand se nevzrušeně prokousával hromadou koláčků, dokud Meta nezasáhla a neklepla ho přes prsty. Dag, Liv a Are byli zabraní do řešení právního konfliktu týkajícího se nějakých sousedů.
Jenom Yrja měla pocit, že nepatří nikam, navzdory tomu, že byla jedním z oslavenců a vždycky s ní všichni jednali jako s jednou z nich. Její osamělost nebyla důsledkem ničeho jiného než zoufalství hlodajícího v jejím pošetilém srdci – srdci, které se nenechá ukonejšit selským rozumem ani nepřijme, že jeho prohra byla předurčená. Viděla, jak se v očích všech kolem odrážejí všechny její nedostatky – ohnutá ramena, neznatelný pas, pokroucené, zdeformované ruce. Ruce, které teď byly nepříjemně horké a zpocené. Její nos je určitě také jasně červený, pomyslela si hořce – vždycky jí zčervenal, když byla ve společnosti. Její nos… a brada – a ty strašně ošklivé skvrny na tvářích, které vždycky připomínaly květ bodláku.
Přesto bylo nemožné, aby žárlila na Sunnivu a její dokonale ladné tělo. Sunniva, která byla vždycky tak zranitelná, probouzela ve všech kolem sebe to nejlepší, obzvláště v dobrosrdečné Yrje. Kdo si dokáže představit, že by jako nemluvně zůstal bez matky – a navíc za tak strašných okolností! Klepy, které se k Yrje donesly doma v Eikeby, naznačovaly strašné věci, ale nikdy neslyšela pravdu. Možná to bylo proto, že nikdo ve farnosti ani v okolí si nemohl být úplně jistý, co se tenkrát stalo.
Najednou Tengel vstal, aby promluvil, a klábosení okamžitě ustalo.
„Teď, když jsme tu shromážděni všichni, bych s vámi chtěl něco probrat. Přemýšlím o tom už dlouho: potřebovali bychom vymyslet skutečné rodinné jméno.“
„Také jsem na to myslel,“ souhlasil Are. „Jsem prostě Are, syn Tengela – nevalné dědictví, jaké člověk může dát svým synům, Tarjei, syn Area, Trond a Brand, synové Area.“
Tengel přikývl. „Všichni jste pochopili, že se z nás staly dvě rodiny, že? Dag a Liv, jejich děti Tarald a Cecilie, ti všichni nosí šlechtické jméno Meiden. Ale co my ostatní? Já jsem Tengel Prokletý, ale to je rodové jméno, o kterém by se nikdy nemělo mluvit mimo naši rodinu… Yrjo, nenudí tě to?“
Yrja divoce zakroutila hlavou; byla vděčná za Tengelův zájem a zároveň v rozpacích, že se najednou stala středem pozornosti.
„Nikdy o Prokletých hovořit nebudu,“ ujistila ho.
„Dobrá, dobrá. Všichni víte, že většina lidí dostává jméno po svém statku… Právě jako tady Yrja!“ Znovu se k ní otočil. „Jmenuješ se Yrja Mattiasdotter Eikeby – Yrja, dcera Mattiase z Eikeby – není to tak?“
„Ano.“
„Ale víte, nemůžeme si říkat Lipová alej… zní to tak… no… nezní to jako jméno. Navíc ve farnosti není nikdo, kdo by nás pod tím jménem znal. Zabýval jsem se tím dlouho, ale nic mě nenapadlo. Takže teď vás prosím o vaše návrhy.“
Po chvíli ticha následovala změť nápadů. Jeden nebo dva byly rychle zamítnuty, ale Cecilie s Tarjeiem nemohli odolat a vzali tenhle úkol jako příležitost pobavit se a brzy vykřikovali jedno ztřeštěné jméno za druhým.
„Já říkám Lipoalej,“ prohlásila Charlotte.
„Nebo proč ne Prokalej?“ zeptala se Silje. „Pak tam bude něco z Prokletých.“
Ozvala se Cecilie: „Nebo by šlo Proklealej.“
A to byl začátek kanonády bláznivých návrhů od Tarjeie, Tronda a Cecilie: Prokletalej, Kletbolíp, Lipov a další.
„Ne, já mám nápad,“ zvolala Cecilie, „začneme tím, jak nám říkají lidé. Měli bychom být Tam-nahoře-kde-žije-ten-divný-doktor.“
Tarjei rychle dodal: „A-jeho-drzí-potomci.“
„Tak to by stačilo,“ smál se Tengel.
Yrja oněměla úžasem. Všechny děti mluvily s naprostou lhostejností k dobrým způsobům a Tengel se tomu jen smál! To by se u ní doma nikdy nemohlo stát. Možná nejsou víc než malá sedlácká rodina v Eikeby, ale Pane, měj smilování s každým, kdo se opovážil promluvit u stolu – nebo ještě hůř; účastnil se rozhovorů starších! A co víc, Yrja věděla, že na všech statcích kolem je to stejné. Přísná pravidla, bití a strach z Boha byly všudypřítomné. Musela téhle neobvyklé rodině trochu závidět. Dokonce ani elegantní baronka Charlotte proti neformálnímu chování u stolu nic nenamítala.
A také slavili narozeniny! To bylo něco skoro neslýchaného. Yrjina rodina oslavovala jen církevní svátky a svátky jako Vánoce, Velikonoce, svatodušní neděle, den svatého Michaela, Tři krále a Nanebevzetí panny Marie a ty vždycky představovaly jen zbožnou modlitbu, bohoslužby a okázalou poslušnost.
Po náležitém uvážení Tarald přišel s prostým návrhem – Alei. Rodina byla rozdělená mezi ty, kdo s ním souhlasili, a ty, komu se víc líbilo Aleine.
„Alei Prokletý,“ přemýšlela Charlotte nahlas. „To zní velmi vznešeně.“
„Ještě s rozhodnutím počkáme,“ řekl Tengel. „Alei nebo Aleine – se kterým z těch jmen se budeme cítit příjemněji? To jméno je potřeba víc kvůli Aremu, Metě a jejich chlapcům, ačkoli bude patřit i tobě, Sunnivo, dokud se nevdáš. V mnoha směrech jsem to chtěl rozhodnout kvůli tobě, protože nemáš žádné jiné rodinné jméno než Solsdotter – dcera Sol – a není běžné nosit matčino jméno.“
Dívka s omluvným úsměvem sklopila oči.
„Sol také neměla žádné řádné jméno,“ pokračoval Tengel. „Říkalo se jí prostě Sol Angelika Prokletá.“
„Ale měla otce, ne?“
„Ano, měla, ale nikdy jsem nezjistil, jaké bylo jeho křestní jméno. Teď, pokud jste se všichni najedli, navrhuji, abychom odešli od stolu.“
Později toho večera, když se Silje svlékala ve své ložnici, řekla Tengelovi: „Taková nádherná oslava narozenin!“ Povzdechla si. „Všichni vypadali tak spokojeně – nemyslíš?“
„Ano,“ zamumlal.
Posadil se na okraj postele a začal si čistit navlhčeným růžkem látky mezery mezi prsty na nohou. Silje jako obvykle předstírala, že si toho nevšimla… Bylo příliš pozdě učit tohohle starého psa novým kouskům.
„A bylo tak hezké, že jsme pozvali i Yrju!“ dodala. „Líbilo se jí mít také oslavu a dostávat malé dárky, ale myslím, že dnes vypadala trochu zahloubaně.“
„Hmmm.“ Tengel manželce stěží věnoval pozornost.
„Víš, co si myslím, Tengele?“
„Ne!“
„Myslím, že Sunniva a Tarald jsou do sebe zakoukaní.“
Pustil nohu a ta hlasitě dopadla na podlahu.
„To nemůžeme dopustit!“ odsekl.
Silje stála se sukněmi napůl přetaženými přes hlavu.
„A proč ne?“ zeptala se a vykoukla zpod svých šatů. „Myslím, že ti dva vypadají úžasně romanticky.“
„Ale copak to nechápeš? Patří k Prokletým – oba!“
Silje, které se podařilo najít cestu ven ze sukní, teď přelezla přes celou délku postele a schoulila se pod přikrývku.
„Ano, ale pořádně přemýšlej, Tengele! Jsem si jistá, že zlé dědictví vymírá. Ty a Sol jste byli poslední – a oba jste měli ve svých srdcích především dobro. To zlé pomalu oslabuje a mizí; dej na mě.“
„Ne, Silje, nemůžeme s naším dědictvím nakládat tak lehkovážně. Tarald je mé vnouče – a já jsem zdědil ty síly. Sunniva je Solina dcera a vnouče mé sestry! To se nesmí stát… To by bylo katastrofální manželství!“
„Dobrá tedy,“ řekla Silje vyrovnaně, když natáhla paži tak, aby si na ni mohl položit hlavu. „Ale nemohou si dovolit aspoň malý románek? Nikdo neříká, že by se hned měli brát a mít spolu děti.“
„A když se do sebe opravdu zamilují, dokážeš jim manželství odepřít? Možná bychom jednoho z nich měli raději poslat pryč…“
„Sunnivu určitě ne, to je jisté,“ odpověděla Silje. „Ta by si sama ve světě neporadila.“
„A já nevěřím, že Liv nebo Charlotte někdy nechají odejít Taralda. Je stále příliš neprůbojný a nevyzrálý. No dobrá, budeme muset počkat a uvidíme.“
Silje byla odhodlaná obhájit svou. „Stejně si myslím, že se mýlíš. Zlý rod vymizel a vymřel. Podívej se na nás – máme dvě děti a obě jsou naprosto v pořádku. Sol porodila normální dceru. Teď máme šest vnoučat – pokud budeme počítat i Sunnivu – a ani jedno z nich není stižené kletbou!“
„Hmmm.“ Tengel si dlouze povzdechl. „To je něco, čím si také nejsem jistý.“
Silje se napůl posadila v posteli. „Jak to myslíš?“
„Nevím, Silje, ale něco jsem viděl, něco, co mě znepokojuje. Letmý pohled žlutých kočičích očí, jednou nebo dvakrát…“
„Co to říkáš? Kdo je to?“
„Ne, nemohu ti to říct, když si nejsem jistý. Ale jednou se naše zlé dědictví může projevit, stejně jako může zůstat dřímat.“
Silje klesla zpátky na polštář a zírala do stropu. (Ta střecha by potřebovala opravit, pomyslela si. Podél dvou trámů v rohu si všimla zrádných tmavých pásů vlhkosti.) Kdo? Který z těch šesti by to mohl být? Žlutý záblesk v očích…
Ne, nemohla na to myslet.
Sunniva? Ta je pokorná, tichá a přemýšlivá. Navzdory své narůstající kráse se snaží jako malá myška nepřitahovat k sobě pozornost.
Nebo Tarald? Je krásný jako mladý bůh, ačkoli mu stále chybí sebedůvěra a jeho chování možná bylo až dosud nepředvídatelné. Ve svém vzhledu spojoval jemně řezané rysy rodiny Meidenů s tmavýma očima Prokletých. Tarald měl nejasné představy o sobě samém jako o budoucím velkostatkáři, a proto hledal radu u Jacoba Skillea a Area, se kterými skvěle vycházel.
Ano, Silje měla za to, že Tarald se pravděpodobně nejlépe hodí pro hospodaření na statku. Měla nepříjemné vzpomínky na těžké roky, které všichni strávili prací naplněnou starostmi o provoz dřevařského obchodu v Oslu. Dag a Liv ho nakonec rozprodali, protože jim řízení obchodu zabíralo příliš mnoho času a Tarald neprojevoval zájem ani schopnosti ho převzít. Dag jako právní zástupce věnoval čas svým úředním povinnostem; Are měl spoustu práce v Lipové aleji a Liv byla zaneprázdněná výchovou dětí. Navíc nikdo z rodiny s obchodem neměl zkušenosti – všechny ty daně a poplatky, desátky králi… Tohle všechno je dohánělo k zuřivosti a zoufalství. Když se konečně zbavili toho, čemu Cecilie říkala „celá hromada problémů“, všichni si oddechli úlevou. Za obchod získali slušnou sumu peněz, takže neměli důvod si stěžovat.
Ne, to zase odbočila. Kde to skončila?
Ach, ano… Tarald… Ne, to bylo nemyslitelné. Rozhodně není ten typ.
Cecilie naopak ten typ byla – a přesto bylo možná ještě méně pravděpodobné, že by kletbou byla stižena právě ona. Pravda, dokáže být škodolibá, ale jen v lehkovážných poznámkách, když má příležitost dát najevo svůj smysl pro ironii a důvtip. Z jejího srdce nevycházelo nic krutého, protože Cecilie by nikdy nikomu úmyslně neublížila… Vždyť když je tak štědře nadaná ve všech možných ohledech, nepotřebovala by přece využívat černou magii… Ne, pomyslela si Silje, nikdy jsem u ní nepozorovala takové sklony.
Takže zbývali jenom Areho tři hoši a představa, že by to byl kterýkoli z nich, byla prostě absurdní. Tengel měl právě za sebou životně důležitý rozhovor s Tarjeiem a těžko by k němu přistoupil, kdyby měl o chlapci pochybnosti.
Určitě ne čilý, dvanáctiletý Trond. Vždycky pro Silje rád zařizoval různé věci – za což byl neustále odměňován chutnými pamlsky – a stále ho bavily dětské hry, ve kterých bude pravděpodobně pokračovat ještě několik let.
Ještě těžší bylo představit si Branda jako zlého, žlutookého netvora. Brand se s nadšením staral o zvířata – jednou domů přinesl polomrtvého čmeláka, aby ho Silje uzdravila! Stával za ní, když malovala, a celé hodiny se jenom díval. (I když zrovna tohle ji, po pravdě, trochu znervózňovalo, ale neměla srdce vyhnat ho, ať si jde po svých.) Oba sdíleli lásku ke všem živým bytostem, a proto tenhle mladík zaujímal v jejím srdci zvláštní místo.
Ne, řekla si, Tengel si může podezírat, koho chce, ale pokud jde o ni, je si jistá, že žádné z jejích vnoučat nemá ty obávané, nenáviděné rysy.
Skoro dvacet let se nemuseli děsit síly zlého dědictví. Silje však něco věděla – přestože si Tengel myslel, že se mu to podařilo utajit přede všemi.
Věděla, že čím je Tengel starší, tím těžší je pro něj ovládat zlo, které v něm zuřilo po celý jeho život. Dokud byl mladý a silný, byl to dobrý – dokonalý – člověk, ale teprve teď začínala chápat, za jakou cenu! Čas od času, když byl velmi unavený a přepracovaný, viděla v jeho tváři takové výrazy, které ji děsily a které by raději neviděla. Ale protože Tengel nechtěl nikomu ublížit, jeho vnitřní boj začínal být s každým rokem těžší a tohle byl podle Silje důvod jeho nesmírného vyčerpání.
Otočila se v posteli.
„Co dnes večer dělá tvoje noha?“ zeptal se.
„Není to tak zlé. Koleno mě bolí jako obvykle.“
Tengel položil Silje svou horkou dlaň na koleno. Oči mu obavami zčernaly jako uhel, ale to Silje neviděla.
„Stále máš v sobě sílu – cítím ji,“ zašeptala a usmála se. „Ach, tak příjemně to hřeje!“
2024 ©