3.
O pár dní později se událo něco nečekaného a velmi vítaného. Do Gråstensholmu přijel elegantní kočár – s nejnovějším typem podvozku, na kterém byl samotný vůz zavěšený na kožených pásech, a tudíž měli cestující při jízdě daleko větší pohodlí a necítili každý výmol. Chlapci a štolbové se kolem tohoto neuvěřitelně moderního vozu rojili jako mouchy a vzrušeně mezi sebou debatovali, jak funguje. Kočár zastavil, s pomocí sluhy z něj vystoupil asi pětadvacetiletý muž a šel ke schodům, kde ho přijala Charlotte s Liv.
Uvedly hosta do domu. Mladík se představil bezvadnou dánštinou.
„Nevím, zda znáte mé jméno. Jsem Albrekt Strahlenhelm.“
„Strahlenhelm?“ zeptala se vzrušeně Charlotte. „Můj syn Dag u vás bydlel, když byl v Kodani!“
„Přesně tak. Mohlo by se mi dostat toho potěšení seznámit se s ním?“
„Ach, Liv, utíkej a přiveď Daga! Myslím, že je ve své pracovně. Tedy, tohle je tak nečekané! Okamžitě se postarám o nějaké občerstvení.“
„Děkuji. Cesta byla opravdu velmi namáhavá.“
Mladý hrabě využil příležitost, aby se po cestě trochu opláchl, a krátce nato přišel Dag.
„Pamatujete si mě?“ zeptal se host, jakmile se představili. „Já jsem ten malý hoch, který se beze stopy ztratil a vaše sestra ho mimořádně neobvyklým způsobem našla.“
„Ale samozřejmě, že se pamatuji,“ odpověděl Dag. „To je skvělé, že se zase vidíme! Jak se mají vaši rodiče?“
„Výborně, děkuji! To oni mě sem posílají. Jel jsem do Norska kvůli nějakým záležitostem, a u vás jsem se stavil, protože pro vás mám jedinečnou nabídku.“
Když se mladík najedl tamních lahůdek a ochutnal nejlepší víno v domě, začal vysvětlovat, co ho do Lipové aleje přivedlo.
„Moji rodiče nikdy nezapomněli na vaši sestru. Byla to ta nejlepší guvernantka, kterou kdy měli, ačkoli já sám na ni mám jenom matné vzpomínky. Nicméně královi lidé všude hledají tu nejlepší chůvu a guvernantku pro děti krále Kristiána, které má se svou ženou Kirsten Munk (Pozn. překl.; Kirsten Munk, někdy také Christina Munk, která žila v letech 1598-1658, byla druhou ženou krále Kristiána IV Dánského a matkou jeho dvanácti dětí. Jejich vztah skončil v roce 1629, kdy ji Kristián vyhostil ze svého sídla v Rosenborgu). Jistě víte o tom, že s ní uzavřel morganatický sňatek. (Pozn. překl.: Morganatický sňatek je legální sňatek mezi osobou královského nebo šlechtického rodu a partnerem z nižší společenské vrstvy, u kterého je dohoda, že partner nižšího postavení, ani žádné z dětí narozených z takového sňatku, nemá nárok na žádné tituly ani pozůstalost královského nebo šlechtického partnera.)
Zdá se, že mají velké potíže někoho sehnat. Požádali o radu mé rodiče, a protože jsem měl cestovat do Norska, vybídli mě, abych zajel sem a zeptal se, zda by vaše sestra mohla přijmout tuto úctyhodnou povinnost. Přirozeně si uvědomujeme, že je možná vdaná a…“
Ostatní sklopili zrak.
„Je mi líto. Má sestra je už osmnáct let mrtvá,“ oznámil hraběti Dag.
„Ach! To mě velmi mrzí! Můj otec by se jí tak rád odvděčil – dlouho ho trápilo, že pro ni mohl udělat jen tak málo. Doufám, že její smrt nebyla nijak spojená s tím malým nedorozuměním v Kodani?“
„Ne, vůbec ne. Ale moje sestra měla předurčeno zemřít mladá, hrabě Strahlenhelme. Žít v tomto světě nebylo jejím osudem.“
V pokoji se rozhostilo ticho, všechny zaplavily vzpomínky. Mladý hrabě byl zjevně sklíčený tím, co slyšel. Charlotte zvedla oči.
„Sedím tu a uvažuji o tom,“ poznamenala, „že máme někoho, kdo je celá Sol…“
„Ne, matko, nemůžeme naši mladou dceru poslat do Kodaně samotnou,“ namítl Dag.
„Nemůžeme? Copak s tebou to nebylo stejné? A co Sol, která cestovala sama? Hrabě Strahlenhelme, mojí vnučce Cecilii je osmnáct let a je to druhá Sol, i když s trochu jinou, vyrovnanější povahou. Nevěřím, že by o děti krále Kristiána někdo mohl pečovat lépe. Je to světa znalá mladá dáma, která má velmi ráda děti a na rozdíl od Sol je to veskrze vlídná osoba.“
„Ale Sol byla určitě ta nejvlídnější osoba, jakou si člověk může představit,“ poznamenal hrabě překvapeně.
„Ach, měla své slabé chvilky,“ odpověděl suše Dag.
Vyrušil je zvuk venkovních dveří, které se otevřely, a hlasy v hale.
„Cecilie! Taralde!“ zavolala Charlotte. „Pojďte se nám, děti, ukázat! Máme hosta – hraběte Strahlenhelma.“
Z chodby se ozval jasný dívčí hlas. „Hraběte? Jsi si jistá, že je to skutečný hrabě?“
„Cecilie!“ Charlotte byla zděšená.
Když dva mladí lidé spolu vstoupili do místnosti a hrabě Strahlenhelm spatřil útlou Cecilii, vstal a v jeho tváři se zračil údiv.
„Bůh je mi svědkem, slečno Cecilie, že když se na vás dívám, skoro znovu vidím svou vychovatelku! Připomínáte mi někoho věčně krásného a laskavého.“ Zhluboka se uklonil a políbil jí ruku. I když Cecilie nikdy nic takového nezažila, odpověděla na jeho gesto s dokonalou elegancí a kultivovaností.
„Děti,“ promluvila tiše Charlotte, „hrabě Strahlenhelm sem přijel požádat Sol, aby se stala vychovatelkou a guvernantkou dětí krále Kristiána. Cecilie, navrhla jsem, že bys místo ní měla jet ty, ale tví rodiče mají námitky.“
„Já také – a velké!“ prohlásil Tarald. „Je jí teprve osmnáct let.“
„Zanedlouho mi bude devatenáct,“ opravila ho rychle Cecilie, ačkoli do jejích narozenin zbývalo ještě několik měsíců. „A na svůj věk jsem vyzrálá.“
„Skutečně?“ odsekl Tarald.
„No…“ broukla zamyšleně Charlotte, „tak co kdyby jela Sunniva?“
„Ne!“ Taraldova odpověď přišla jako blesk z čistého nebe. „Sunniva ne.“
„Ale proč ne?“ vyzvídala Charlotte.
Cecilie viděla, že je ohrožena její příležitost na vzrušující cestu do ciziny, a tak rychle odpověděla: „Sunniva není dost podnikavá – ani dost rázná. Neubrání se žádné nevlídnosti, kterou jí uštědří ostatní – nebo kterou jí připraví osud. Všechno přijme s lehkým, vděčným úsměvem.“
„Teď jsi pěkně zlomyslná,“ zasyčel Tarald.
„Vůbec ne. Pouze uvádím fakta.“
Nakonec celou záležitost rozhodla Liv.
„Souhlasím, že Sunnivu bychom posílat neměli. Nikdy by nevykonávala své povinnosti přijatelným způsobem. Starat se o královské děti není něco, co by se mělo brát na lehkou váhu, a věřím, že to vyžaduje někoho výjimečného a s pevnou rukou. Je jenom tenká hranice mezi uctivým respektem k dětem a potřebou usměrnit je, když zašly příliš daleko. Sunniva by to nikdy nedokázala. Seděla by a plakala, kdyby jí některé z dětí řeklo, aby dala své bezcenné ruce pryč od jejich malých královských postaviček.“
Cecilie rozhodně přikývla. Sama by to neřekla lépe.
„Máte naprostou pravdu, baronko,“ souhlasil hrabě. To oslovení Liv vylekalo. Ani za dvacet let si nezvykla na to, že jí říkají baronko nebo milosti. Hrabě Strahlenhelm pokračoval: „Zdá se mi, že mladá slečna Cecilie by v nepřítomnosti slečny Sol byla dokonalou volbou, a jsem si jistý, že mí rodiče se mnou budou souhlasit. Dvůr požádal mého otce o radu a on přirozeně považuje za velkou poctu moct krále potěšit tím, že mu najde dobrou guvernantku.“
„Ale proč ji hledat v Norsku?“ zeptala se Liv. „Copak v Dánsku není spousta vhodných dívek?“
Hrabě si zdrženlivě odkašlal. „To je – a mnohé z nich by si přály starat se o královy děti. Ale vychovatelky dětí v hradu nikdy dlouho nevydrží. Musím přiznat, že s Kirsten Munk není snadné vyjít. Navíc navádí své malé dcerky, aby zneužívaly svého postavení. Jak matka, tak její dcery si na něm příliš zakládají, a proto mého otce okamžitě napadla slečna Sol – vždycky říkal, že to byla dívka s drsnou kůží. Navíc budou chtít někoho se vzděláním… A slečna Sol byla tak vzdělaná!“
„Stejně jako Cecilie,“ poznamenala pyšně Charlotte. „To byla má povinnost… učit všechny naše děti.“
„Skvělé! Také jistě chápete, že král je rád, když může být vstřícný i ke svému druhému království, Norsku. Norská žena, která bude sloužit u dvora, se mu bude hodit. Jsem si jistý, že slečna Cecilie by byla ta správná osoba, kdyby byla ochotna uvažovat o tom, že přijme tuto čestnou funkci.“
„Ale ano, samozřejmě že přijmu!“ vyhrkla Cecilie.
„Dobře si to rozmysli, než budeš souhlasit,“ radil jí Dag, který si moc dobře pamatoval, co se stalo Sol, když byla v Kodani. Proto byl opatrný, aby tam pustil svou vlastní dceru.
„Dagu,“ ozvaly se Charlotte a Liv jednohlasně, „nech ji jít!“
„Ale nemůže cestovat sama,“ odpověděl Dag, zaskočený jejich nátlakem, ale stále ještě připravený se nevzdát.
„Ne, máte naprostou pravdu, to nemůže,“ souhlasil hrabě Strahlenhelm. „Může jet s námi. Moje žena na mě čeká v Oslu – ze zdravotních důvodů se mnou bohužel dnes nemohla přijet – a do Dánska se vracíme za tři týdny. Bylo by to přijatelné?“
Všichni souhlasili. Dag byl jediný, kdo o přijetí nabídky pochyboval, a tiše si povzdechl. Měl svou upřímnou dceru tolik rád.
Naopak Cecilie si nemohla pomoct a musela si velmi nedospělým způsobem zavýsknout radostí a očekáváním.
Poslední letní dny uběhly až příliš rychle.
Jednoho rána bolavá noha trápila Silje tolik, že zůstala celý den v posteli. O paní se přišla postarat Yrja, ta statná, neohrabaná dívka, a dychtivě plnila Silje každé sebemenší přání. Silje chtěla namalovat akvarel s interiérem svého pokoje a Yrja jí přinesla všechny potřebné pomůcky a barvy.
„Yrjo, moje malá, proč si neučešeš vlasy?“
Dívku potěšilo, že jí někdo řekl malá. To nebyl druh oslovení, který by slyšela zrovna často. Věděla, že jí vlasy stále trčí na všechny strany jako větrem rozfoukaná sláma.
„Co bych s nimi mohla udělat, paní Silje? Opravdu nevím.“
„Pojď, posaď se tady na postel a já se ti to pokusím ukázat! Máš hřeben?“
Yrja jí jeden podala. Byl čistý a nepolámaný, což Silje potěšilo. Yrja byla ovšem všeobecně čistotná, upravená dívka, která si svou neustále dobrou náladou a tichou sebedůvěrou získala Siljinu přízeň. Když se o Silje starala Sunniva, byla mnohem úzkostnější.
Silje si s Yrjou povídala, zatímco začala vyčesávat dlouhé, světle hnědé vlasy.
„Už chodíš do tohoto domu tolik let, Yrjo. Stále vidím vás čtyři – Sunnivu, Taralda, tebe a malou Cecilii – jak si hrajete s míčem, jezdíte na dřevěných koních a běháte v aleji. Cecilie byla vždycky poslední a vždycky se kvůli tomu moc rozčilovala. Často jsem vás sledovala a viděla jsem, že jsi ji nechala, aby tě čas od času bila.“
„Ach, to se nestávalo moc často,“ prohodila Yrja s úsměvem. „To jsem nemusela.“ Snažila se nedat najevo, že ji hřeben tahá za vlasy. „Slečna Cecilie se o sebe obvykle dokázala postarat sama. Jako tenkrát, když chtěli utíkat celou cestu z Gråstensholmu sem. Já neumím moc dobře běhat, a tak jsem se do hry nezapojila, ale Cecilie stejně musela prohrát, protože byla nejmenší. Ale ona by nikdy nepřijala porážku, a tak za kopcem předstírala, že zakopla, spadla z hromady kamenů a zranila se. Schválně si roztrhla sukni, než doklopýtala sem na dvůr. Nikdy jsem nikoho neviděla tak procítěně kulhat. V mžiku se stala hrdinkou; nikdo se nestaral, kdo závod vyhrál. Já to všechno viděla – každičkou věc – protože jsem se závodu neúčastnila.“
Silje se zachichotala. „To je pro ni typické! Ano, Cecilie se o sebe dokáže postarat. Se Sunnivou je to jiné. Snažila jsem se tomu děvčeti vštěpovat sebejistotu, ale ona je taková úzkostlivá duše. Je mi útěchou, že má tebe… a Taralda, on na ni tak hezky dohlíží.“
Yrja nic neřekla a ve tváři se jí objevil smutný výraz. Silje si uvědomila, že narazila na malou srdeční bolístku.
Drahá, laskavá Yrja! A přesto tak moc postrádá tělesnou krásu – něco, co bohužel Taralda zajímá ze všeho nejvíc. Silje pohlédla na dívčiny ruce, položené na kolenou a vytvarované jako lopatky vesel, a pak na její hranatou tvář. Oči jí zářily laskavostí – kdyby si jen někdo udělal čas, aby do nich pohlédl! Silje začala mluvit o jiných věcech.
„Vezmi si ze stolu zrcátko. Teď se podívej a sleduj, co dělám.“
Yrja udělala, co jí Silje poradila.
„Rozdělím ti vlasy uprostřed a vyčešu ti je nahoru z čela. Pak ti je pevně spletu do copu nad ušima.“
„Ale pak bude ten můj hrozný obličej ještě větší, ne?“
„Právě naopak. S uhlazenějšími, rovnými vlasy bude vypadat menší. Upletu ti dva pevné copy…“
Chvíli to trvalo, a tak se Silje vyptávala Yrji na její domov Byl to neveselý příběh života plného tvrdé práce, častého hubování a nenabízejícího nic, z čeho by člověk mohl být šťastný. V dobách, kdy ve farnosti často umírala nemluvňata, rodina v Eikeby byla naopak mimořádně velká a tísnila se v přeplněném domě. Yrja neměla místo, které by mohla nazývat svým vlastním, chudinka! Brzy začalo být jasné, že se těší na své dny v Lipové aleji jako na závan čerstvého vzduchu.
V minulosti, když Yrja začala pomáhat v domě, se Silje trochu styděla, že dá dívce tu a tam peníz, nebo jinou malou pozornost. Přece jen to byla kamarádka jejích dětí. Ale teď viděla, že dělala správnou věc, protože ačkoli to Yrja neřekla přímo, bylo zřejmé, že její rodiče považují tyhle dárky za jistý příjem. Navíc by nikdy nedovolili své dceři plýtvat časem v Lipové aleji, kdyby z toho neměli prospěch. Považovali takové uspořádání za jakýsi druh práce, jako by Yrja byla najatá služebná pro paní Silje, a nikdy by nepochopili hezké přátelství, které si Yrja vypěstovala s celou rodinou. Kdyby to věděli, určitě by ji sem nepouštěli.
Silje se zmocnil pocit viny a slíbila si, že bude Yrje platit pravidelněji. Neuvědomila si, že těch pár mincí tolik znamená, ale v Eikeby bylo hodně hladových krků. Není divu, že Yrja jako dítě dostala křivici. Bylo to moc smutné u tak bystré dívky, která by pro každého byla úžasnou ženou a matkou! Teď ale její otec vyvdával své dcery jednu po druhé – zetě si vybíral sám – a rozhodl, že Yrja by měla zůstat doma, aby se postarala o své rodiče, až zestárnou. Bylo to jednoduché rozhodnutí, protože existovala jen malá šance, že se Yrje dobrovolně nabídne nějaký nápadník. Většina mužů se bála dívek, které onemocněly křivicí, protože těžko rodily děti. Když řekli „děti“, vždycky měli na mysli syny. Jakmile jste se nějakého muže zeptali, kolik má dětí, bylo běžné, že odpověděl: „No, mám čtyři děti,“ a pak po dlouhé odmlce dodal, „a tři dcery.“
Když Yrja mluvila o své budoucnosti, měla v očích sklíčený výraz. Představa, že se bude starat o své věčně nespokojené rodiče, kteří ji pořád sekýrují, nebyla zrovna příjemná.
„Tak! Teď se podívej do zrcadla,“ vybídla Yrju Silje, aby změnila téma. „Dám ti copy na vršek hlavy a upevním ti do nich šňůru perel… Takhle, přes čelo. Teď trochu pudru… dones nějaký z támhleté zásuvky! Ano, ten. Nos ti svítí jako maják a to by nebylo pěkné… Kde je dnes Sunniva?“
„Já… no, viděla jsem ji, jak se s Taraldem procházejí po pastvinách.“
„Kam šli?“ zeptala se Silje příkřeji, než měla v úmyslu.
„Nevím, paní Silje. Jenom se tak venku potulovali.“
Můj Bože, doufám, že je neuvidí Tengel, pomyslela si Silje. Budu si muset s jedním z nich promluvit.
„Hotovo! Tak co si o tom myslíš?“ zeptala se Silje.
Yrja slavnostně pohlédla na svůj odraz v zrcadle.
„Ach, vypadám tak hezky,“ zašeptala.
„Jsi krásná, mladá dámo,“ prohlásila Silje srdečně, i když trochu přeháněla. I ve svém neštěstí měla Yrja svůj nepopsatelný půvab. „Tu šňůrku perel si můžeš nechat – nejsou pravé.“
„Děkuji vám,“ zalapala po dechu Yrja a oči se jí zalily slzami. „Děkuji vám, nejdražší paní Silje!“
V tom okamžiku do pokoje vstoupila Sunniva spolu s Taraldem.
„Dobrý den, babičko,“ pozdravila Sunniva s rozzářenýma očima. „Jak se cítíš?“
„Docela dobře, děkuji. A kde jste byli?“
„Jenom se projít,“ odpověděla Sunniva. Byla to podezřele neurčitá odpověď.
Tarald se s babičkou také přivítal. Yrja stála a čekala, až si někdo všimne jejího nového vzhledu, ale byla odměněna jen lhostejným: „Ach, tak ty jsi s babičkou. To je hezké.“
Yrjin rozkvetlý výraz radosti pomalu pohasl. Silje by nejraději těm dvěma mladým jednu plácla, ale věděla, že jsou v myšlenkách zabraní do jiných věcí.
Sunniva vypadala sebejistěji než obvykle. Zasmála se, nesměle se podívala na Taralda a okouzleně poslouchala, když vyprávěl, co viděli na procházce. Nakonec si všimla Yrjiny proměny.
„Ale Yrjo,“ zachichotala se vzrušeně. „Ty ses nám vyparádila!“
Prostá dívka vrhla na Silje nešťastný pohled.
„Učesala jsem Yrje vlasy,“ podotkla klidně Silje. „Myslím, že jí to moc sluší.“
Díky Bohu, že Taraldovi došlo, jak je Yrja zklamaná. Obvykle nebyl k lidem moc všímavý.
„Souhlasím,“ promluvil. „Sluší ti to, Yrjo.“
Sunniva byla zmatená – nikdy neměla v úmyslu se Yrji dotknout.
„Já si to taky myslím… samozřejmě,“ dodala honem. „Jenom jsem tě nepoznala. Pojďme do kuchyně, mám hlad!“
„Mohu jít také?“ zeptala se Yrja Silje.
„Ano, utíkej. Poradím si.“
„Za chvilku budu zpátky. Chcete přinést něco z kuchyně, paní Silje?“
„Ano,“ odpověděla váhavě. „Prosím… medový koláček.“
Ano, pomyslela si, teď si jeden zasloužím. Bylo jí padesát šest a od chvíle, kdy si ji Sol dobírala, že se z ní stává matrona, se statečně držela stranou od milovaných dobrot. Ale dnes už moc nemělo smysl dělat si starosti s postavou, a navíc si chtěla dopřát malou radost, aby si vynahradila bolest nohy.
Už nemalovala tolik jako dřív a nějaký čas se zase věnovala tkaní, ale brzy se ukázalo, že tahle práce je pro ni příliš fyzicky náročná. Jediné, co v současnosti vyráběla, byly malé akvarely, jako ten, který malovala právě teď. Měla pocit, jako by se každé snažení stalo překážkou, která vyrostla v obrovskou horu přímo před ní. Silje také trávila hodně času opravováním svých šatů, které jí poslední dobou často začínaly být velké.
Takže medový koláček jí vlastně musí přijít k duhu.
Tengel byl stále v jednom kole. Vyučoval mladého Tarjeie, dělali pokusy se starodávnými bylinami, prováděli rituály Prokletých a navštěvovali nemocné. Tengel někdy nad nesmírným intelektuálním darem svého vnuka doslova oněměl. Ačkoli sám sebe považoval za chytrého, cítil, že Tarjei je míle před ním. Zkoumal rostlinné jedy a snažil se zjistit, co přesně způsobuje jejich účinky a proč. Jednou dělal sám na sobě pokus se směsí různých bylinných narkotik – a výsledkem bylo, že Tengel musel využít všechny své síly, aby ho vůbec vzkřísil.
Mladík se probral a radostně vykřikl: „Tak už jsem to zjistil! Tyhle byliny nemůžeme používat – nedají se míchat.“
Tengel, rozzuřený strachy o chlapce, se zeptal: „A skutečně musíš používat takové drastické metody, abys objevil tohle?“
Oba si nesmírně užívali společnost toho druhého a Silje se musela usmát, když pomyslela na jejich vážné, zadumané výrazy, kdykoli chtěl Tarjei něco vysvětlit a Tengel, který se nikdy nemusel ptát „proč“, se usilovně snažil nalézt odpověď, která by vnuka uspokojila.
Sunniva jí přinesla medový koláček. Vesele se sama pro sebe smála.
„Kuchařka chtěla, abych vyčistila spíž, ale raději bych si povídala s tebou, babičko. Tak jsem nechala Yrju, aby to udělala místo mě.“
„To jsi neměla. Yrja už pro mě dnes pracovala.“
Sunniva zdrceně vykulila oči.
„Ty si se mnou nechceš povídat, babičko? Chtěla bys raději Yrju?“
„Ne, samozřejmě že ne, drahoušku. Jenom jsem myslela, že… Ach, na tom nesejde! Copak jsi mi chtěla říct?“
Sunniva zvedla ze stolu zrcátko a prohlížela se v něm – zjevně byla potěšená tím, co vidí. Spokojeně ho odložila a se širokým úsměvem se zhluboka nadechla.
„Jsem tak šťastná, babičko!“
„Tak to mám radost,“ odpověděla Silje opatrně, znepokojená podtextem tohohle rozhovoru. „Je Tarald ještě v kuchyni?“
„Ne, musel se vrátit do Gråstensholmu…“
Než Sunniva dostala příležitost odhalit jakákoli nežádoucí tajemství, Silje ji rychle přerušila.
„Sunnivo, moje maličká… Nemyslím, že bys měla trávit tolik času sama s Taraldem.“
Dívka na ni nevěřícně zírala. „Ale proč ne?“
„Jste příliš blízcí pokrevní příbuzní.“
„Bratranec z druhého kolene? To je příliš blízké? Bratranci a sestřenice z druhého kolene se mohou brát, tím jsem si jistá. Vlastně, dokonce i přímí bratranci a sestřenice se mohou vzít!“
„Je to tak, ale u Prokletých je to něco jiného.“
„Ach, ne! Všechny ty staré legendy! Jsou to jenom řeči!“
„Ne, Sunnivo, to tedy nejsou! Myslíš si, že dědeček Tengel vypadá jako obyčejný člověk?“
„Ne, vypadá divně – ale je to ten nejlepší člověk na světě!“ Pak si sama pro sebe zašeptala: „Po Taraldovi.“
Najednou se rozplakala a zakryla si tvář rukama.
„Cecilie pojede do Dánska, protože ji všichni milujete. Tarjei a dědeček jsou stále spolu. Teta Charlotte zbožňuje Taralda a stejně tak jeho rodiče. Ty, babičko, bys byla raději, aby ti pomáhala Yrja. Vůbec nikdo mě nemá rád – jsem jenom omyl, který je pořád někomu na obtíž. Vím, že jsi mě nechtěla, když jsem byla miminko, a odložila jsi mě k Liv a Dagovi. A teď mi chceš vzít jediného člověka, který mě má rád?“
Silje byla v šoku. Jak je možné, že si tahle dívka myslí, že ji nikdo nechce, nebo nemiluje?
„Nejdražší Sunnivo,“ řekla a položila dívce na paži svou útlou dlaň. „Nechala jsem Daga s Liv, aby tě vychovávali, protože já už jsem neměla sílu řádně se postarat o další dítě. Víš, co ti povím? Když moje čtyři děti byly malé – tvoje matka, Dag, Liv a Are – byla jsem pravděpodobně ta nejhorší matka a hospodyně v celém Norsku. Ale všechny jsem je milovala, právě jako miluji tebe a všechna svá vnoučata. Přesto sám Pán ví, jak málo jsem s nimi měla trpělivosti a jak jsem byla podrážděná! Dag ti může vyprávět, jak pokojem létaly kbelíky a hadry, když jsem zuřila, a že bych někdy nejraději utekla do lesů, když se mezi sebou příliš hašteřili. Bude si pamatovat, jak jsem vyhodila jejich ovesnou kaši a že museli nosit šaty tak strašně ušité, že se jim sousedé posmívali – a tohle všechno se dělo, když jsem byla mladá a zdravá! Když člověk zestárne, začne pro něj být těžší vypořádat se s neustálým hlukem a vší tou prací kolem malého děťátka. Liv se zrodila pro mateřství – já rozhodně ne.“
Sunniva přestala plakat a slzy v jejích velkých smutných očích vystřídal užaslý pohled. Její výraz začal být naplněný nadějí.
„Dokážu si dobře představit, že se někdy cítíš opomíjená,“ pokračovala Silje, „když nemáš matku ani otce. Ale musíš pochopit, že všichni na těchto dvou statcích tě milují – opravdu tě zbožňují pro tvou upřímnou povahu.“
Na dívčině spanilé tváři se rozprostřel roztřesený úsměv.
Ach, nešlo popřít, že Sunniva nemá žádné sebevědomí. Byla příliš slabá, aby snášela neštěstí – a představovala si, že vidí smůlu všude kolem sebe. V lidech kolem sebe vzbuzovala ochranitelské pudy – a nasávala jejich pozornost jako houba – ale mohla nabídnout jen velmi málo, čím by jim to oplatila. Její rysy – a ta nádherná, krásná tvář – neodrážely nic ze Soliny vnitřní síly. Silje zjistila, že vidí spíš nedostatky, které Sunniva zdědila po Hemmingovi, jako potřebu vyhýbat se nepříjemnostem nebo talent žít na úkor druhých lidí a využívat jejich dobré vůle. Jako dítě obzvláště přilnula k silné, statné Yrje. Přepustila jí všechnu tu nezáživnou práci a nechala se od ní chránit před potížemi.
Na druhé straně však Sunniva dokázala být roztomilá, nikomu nechtěla ublížit a stále byla opatrná, aby někomu nebyla na obtíž.
Silje jí na pár okamžiků položila ruku kolem ramenou.
„A co se týče Taralda…,“ pokračovala a všimla si, že dívka se začala červenat. „A co se týče Taralda, nic nenamítáme proti tomu, abyste vy dva byli dobří přátelé. Můžete spolu trochu koketovat, možná se držet za ruce – dokonce se i někdy políbit – a stále mít rád jeden druhého. Ale nic víc. Nikdy, nikdy nic víc!“
Sunniva vypadala upřímně šokovaná tím, že by její babička mohla takhle mluvit. „Ale my nemáme ani pomyšlení dělat něco jiného! Jen se chceme vzít.“
Silje byla ohromená. Copak tu holku nic nenaučili?
„O tom nebudeme diskutovat!“ odpověděla rázně. Rozhodla se, že v tomhle bude s Tengelem zajedno. „V tom případě musíte okamžitě ukončit své přátelství!“
„Ach, ne!“ Sunniva zakvílela jako vítr škvírou ve dveřích.
„Dobrá tedy, pak si mějte svůj malý románek a nechte tomu volný průběh. Časem vaše láska vyšumí.“
„Babičko, promiň, ty jsi dobrý člověk, ale ničemu nerozumíš. Copak nevíš, co to znamená skutečně někoho milovat?“
Pro Silje bylo těžké zachovat vážný výraz. Předstírala, že kašle, a po chvíli se s nesmírným úsilím zmohla říct: „Slib mi tohle: zůstanete v mezích slušnosti! Za všech okolností!“
„Ano, babi, to mohu klidně slíbit.“
O tom pochybuji, pomyslela si Silje.
Večer vylíčila celý rozhovor Tengelovi.
Zatnul zuby, zamyslel se a pak řekl: „Sunniva neví, o čem mluví. Budu si muset vážně promluvit s Taraldem.“
„Ano, to bych byla ráda, protože mi jejich vztah dělá starost a nemyslím si, že jsem si s ním dnes poradila tak, jak bych chtěla. Tengele, uvědomuješ si, že se historie opakuje? Liv a Dag vyrůstali spolu jako bratr a sestra… a zamilovali se do sebe. Vím, že všechno bylo v pořádku, protože Dag vůbec není náš pokrevní příbuzný. Tarald a Sunniva také vyrůstali pod stejnou střechou a teď přišli na řadu oni… Zdá se, že náš domov má tu správnou atmosféru pro romantiku.“
„Ano, tak by to mohlo vypadat, ale někdy to je nepřípustné. Promluvím si s Taraldem… a Dag také. Musí se k tomu vyjádřit.“
„Dobrá. A já si popovídám s Liv.“
Yrja ležela ve své posteli v Eikeby a zoufale se snažila utišit svůj vzlykot, ztěžka polykala a dělala, co mohla, aby potlačila hlasité vzdechy. Potřebovala se vysmrkat, ale jak by mohla, když byla zmáčknutá v dlouhé řadě sester na široké posteli? Její bratři zabírali další lůžko, zatímco ve třetím leželi její rodiče obklopení nejmladšími dětmi. Manželské páry a všechny jejich děti se dělily o postele v dalším pokoji. Všichni byli její tety a strýcové, její starší sourozenci a příbuzní. Yrja slyšela, jak se právě jedna z dvojic miluje, a snažila se to nevnímat. Nesnášela, když musela poslouchat takové důvěrné chování, ale dělo se to pořád. Vždycky jí přišlo nejhorší, když šlo o její vlastní rodiče – prosby matky, aby ji manžel nechal v klidu, a otec, který prosebná slova s nevrlou netrpělivostí zamítl.
Plakala, protože si nemohla pomoct. Nebyla zvyklá cítit sebelítost – velmi se snažila tomu vyhnout – ale dnešek na ni byl prostě příliš. Budoucnost, kterou jí osud naplánoval, ji tížila – neměla žádnou perspektivu.
Tarald…
Ne, nesmí na něj myslet. Bylo by to domýšlivé a špatné, protože on není pro ni, on už si vybral a jejím osudem je starat se o své rodiče, až budou staří. Taková vyhlídka je velká pocta, říkala si, obětavý čin, za který by měla být vděčná.
Tak proč je tak skleslá? Dokáže se oprostit od toho hrozného pocitu, kterým se dusila, kdykoli pomyslela na budoucnost?
Život je tak dlouhý…
Než měl Tengel příležitost mluvit s Taraldem nebo kýmkoli jiným, v rychlém sledu se staly dvě události.
Mladý hrabě Strahlenhelm a jeho žena se vrátili se svým velkým doprovodem, aby vyzvedli Cecilii a vzali ji s sebou zpátky do Dánska.
Na schodech Gråstensholmu se konalo dlouhé loučení. Liv skoro pořád posmrkávala a otírala si nekonečné slzy. Dag zastřeným hlasem pronesl nespočet rad a varování, zatímco Charlotte byla skoro bez sebe radostí – když si pomyslí, že jedno z jejích vlastních vnoučat bude ve službách králových dětí! Sice to nebyly ty „pravé“ děti: ne ty, které by mohly zdědit trůn. Ale co na tom záleží? Pocházely z manželského lože a dvůr je oficiálně přijal – aspoň většina lidí. Věděla, že se jedná o dvě malé dívky. A nemají také chlapce? Nebyla si jistá… Jedno dítě zemřelo, nebo to si aspoň myslela.
Znovu a znovu objímala Cecilii, zatímco jí po tváři stékaly slzy a její vzlyky splývaly s radostným smíchem. Ach! Takové štěstí!
Celá rodina mávala za kočárem, který nakonec zmizel za kostelem. Všichni sledovali Ceciliinu nataženou paži, jak jim mává na rozloučenou, dokud kočár nebyl z dohledu.
Silje seděla u okna v Lipové aleji a sledovala, jak se kočár vzdaluje. Cecilie se s ní přišla rozloučit předchozího večera.
Rozkošné děvče, ta naše Cecilie, pomyslela si. Možná ne tak oslnivě krásná jako některé ženy Prokletých, ale míle před nimi v osobním kouzlu a statečnosti.
Silje cítila, že jí její energická vnučka bude opravdu chybět.
Jen o tři dny později, zatímco si celá rodina – včetně Silje, jejíž noha byla v lepším stavu – užívala večeři v Gråstensholmu, přišel pro Tengela posel. Poslal pro něj farář. Tengel okamžitě vstal od stolu, aby si s mužem promluvil.
„Farář?“ podivila se Charlotte. „Ten pro tebe moc často neposílá.“
„Protože doteď nebyl nemocný,“ odpověděl ironicky Dag.
Tengelův podivný vzhled už nikoho ve farnosti a sousedních oblastech neděsil. Jeho nepřirozeně široká, vysoká ramena jako by teď vrhala ochranitelský, utěšující stín na nemocné, které léčil. Duchovné neústupný služebník Boha si však od něj stále držel odstup – a Tengel samozřejmě nepatřil k nadšeným návštěvníkům kostela.
Tengel okamžitě odjel a nechal ostatní, aby dojedli sami. Večeře se jako obvykle skládala z mnoha chodů, a tak všichni ještě jedli, když uslyšeli, jak se vrátil a mluví ve vstupní hale s jedním ze sloužících.
„Ne,“ slyšeli ho říkat, „nedotýkej se mě.“
„Už je zpátky?“ zamumlal Are. „To bylo rychlé.“
Tengel vešel těžkými, svižnými kroky do jídelny.
„Tak,“ promluvila Charlotte, „přece jen si stihneš dát něco malého. Proč se neposadíš?“
Ale Tengel zůstal stát ve dveřích. Silje věděla, že se něco děje.
„Co je, Tengele?“ zeptala se.
Odpověděl jediným krátkým slůvkem.
„Mor!“
2024 ©