Sága prokletých – Touha : kapitol 4.

4.

Mor!

Metě klesla čelist, zalapala po dechu a přitáhla si dva mladší syny ještě blíž k sobě. Sunnivina ruka se pod stolem nenápadně natáhla k Taraldově.

Liv zašeptala: „Díky milostivému Bohu, že Cecilie odjela právě včas!“

Silje zbledla. „Jak je to vážné?“

„Dva statky na opačném konci farnosti a jeden muž ve farářově domácnosti. Tam jsem právě byl a nesmím se tady ničeho dotknout. Musím zase odejít.“

„Ne!“ zvolala Silje.

„Musím. Nemají nikoho jiného než mě. Navíc farář děkuje Bohu, že jeho farnost je jediná taky kolem, která má někoho, kdo se vyzná v léčení.“ Tengel se ušklíbl. „Jsem prý nejlepší v Norsku, tak to říkal.“

„Jaký druh moru to je?“ zeptala se Silje, která už v životě leccos viděla. Slovo mor zahrnovalo širokou škálu nakažlivých onemocnění.

„Střevní,“ odpověděl Tengel.

Silje a Charlotte tiše zasténaly. To byly špatné zprávy. „Střevní mor“ bylo jméno nemoci, která stejně jako úplavice, cholera nebo tyfus způsobovala, že se tělo rychle odvodnilo po silných záchvatech krvavého průjmu. Toto onemocnění již zavinilo mnoho úmrtí.

Tarjei zaváhal sotva pár okamžiků, než prohlásil: „Půjdu s tebou, dědečku,“ a vstal od stolu.

„Ne! Při všem, co je ti svaté, zakazuji ti to!“

„Ale já se nebojím.“

„Nesmíš zavléct tuhle nemoc k nám domů, chlapče! A nemohu riskovat, že tě ztratím – zvláště ne tebe, Tarjeii! S tebou pokračuje naše dědictví. Nebudu riskovat zdraví nikoho z vás, copak to nechápeš?“

„A co my?“ zeptal se tiše Jacob Skille. „My můžeme riskovat, že ztratíme tebe?“

Ostatní kolem stolu souhlasně zabručeli.

Tengel byl dojatý, ale skryl své pocity úsečným prohlášením: „Někdo se musí postarat o nemocné!“

„Ano,“ souhlasil Tarjei, „a je naprostý nesmysl, abys to dělal sám, dědečku. Nebudeš mít sílu zvládnout to sám moc dlouho a pak bude farnost úplně bez pomoci.“

Yrja, která podpírala Silje na cestě do velkého domu, vstala.

„Pokud dovolíte, mistře Tengele, já bych vám také nesmírně ráda pomohla.“

„A zanesla mor do Eikeby? Kde bydlí tolik lidí? Ne! Děkuji vám… Yrjo a Tarjeii, vy nechápete, co to znamená. Musím být v izolaci… Možná se dlouho nepodívám domů…“

„Ach, Tengele!“ zanaříkala Silje. „Tengele, tohle nesmíš. Proč nemohu být s tebou?“

Kratičce se na ni usmál. „Já si poradím. Ale nemohu do toho tahat děti.“

Tarjei ho přerušil. „Dovol mi, abych byl v izolaci spolu s tebou, dědečku. Mám takovou teorii.“

„Tarjeii,“ prosila ho jeho matka Meta, „prosím, netrap nás!“

„Já s vámi také mohu jít,“ řekla Yrja Tengelovi. „Nebojím se, a pokud bych měla onemocnět… no, v Eikeby už je nás až až.“

Yrja se pohledem střetla se Silje a odvrátila oči. Paní Silje to poznala… Paní Silje to ví. Bylo to vidět v jejím výrazu… Chápala ji a soucítila s ní… A nedokázala Yrje pomoci, jakkoli moc by možná chtěla.

„Má nejdražší Yrjo,“ promluvil Tengel, dojatý její velkorysou nabídkou.

Sunniva se naklonila, aby ji Tarald mohl obejmout. „Tolik se bojím! Co když onemocníme! Mohla bych zemřít! Ach, Taralde!“

Ochranitelsky ji chytil kolem ramenou. „Postarám se o tebe, drahoušku.“

Tengel se ke všem obrátil s přísnou tváří.

„Všichni musíte zůstat doma! Nepřijímat žádné návštěvy! Nevycházet ven; ani mezi Gråstensholmem a Lipovou alejí. Já teď půjdu domů a posbírám si pár věcí, které potřebuji… a pak to možná bude nějakou dobu trvat, než se zase uvidíme.“

„Tengele,“ vykřikla Silje. Pokusila se postavit, ale koleno ji zradilo.

„Nedotýkej se mě,“ varoval ji spěšně. „Ale neboj – mě se jen tak nezbavíš.“

Tarjei se nehodlal vzdát. Jeho nezvyklá, ostře řezaná tvář s vysokým, širokým čelem byla plná odhodlání.

„Dědečku! V takových podmínkách to nikdy nezvládneš! Já s tebou půjdu, ať chceš nebo ne. O tebe se také někdo musí postarat.“

„Já půjdu také a pomůžu vám,“ oznámila Yrja se stejnou rozhodností. „To není úkol pro jednoho. A bude stačit, když slíbím, že se nepřiblížím k Eikeby?“

„Tvrdohlavé děti,“ zabručel Tengel sklesle. „Tak pojďte! Bohové vědí, jak moc vás potřebuji. Ale nebudete se dotýkat žádného z nemocných – to vám zakazuji!“

Meta přispěchala k Tarjeiovi. „Nemůžeme si dovolit přijít o tebe kvůli nějakému hloupému moru! Jsi předurčený pro jiné věci.“

„Neboj se, matko,“ odpověděl její syn. „Budu v bezpečí… protože si myslím… že vím, jak se s nemocí vypořádat… a to je ta nejdůležitější věc, nebo ne, dědo?“

Tengel, který se od svého bystrého vnuka mnohému naučil, vážně přikývl, ale v jeho očích se zračil smutek.

„Ano, to je nejdůležitější. Teď, Tronde, zaběhneš do Eikeby a řekneš jim, že Yrja nebude nějakou dobu doma, dobrá? Výborně. A Taralde… Zajisti, aby Klaus dovezl Silje domů vozem! Sunnivo, ty musíš jít dolů do Lipové aleje a zůstat s babičkou, dokud tohle nebezpečí nepomine. Dokud Yrja bude pryč, Silje bude potřebovat tvou pomoc.“

A s tím ti tři odešli z pokoje. Silje se po celou dobu snažila zůstat klidná, ale teď už nedokázala zadržovat slzy.

„Vždycky jsem na svého Tengela byla tak pyšná,“ vzlykala, „ale v tuhle chvíli si přeji, aby to byl jen obyčejný, normální člověk.“

Liv, stále trochu roztřesená, matku uklidňovala: „Všechno bude dobré, tím jsem si jistá. Ale teď bychom se všichni měli vrátit domů. Nějakou dobu se neuvidíme, mami, tak na sebe dávej velký pozor a vy všichni v Lipové aleji také!“

Sunniva byla hysterická a strachy bez sebe. „Chci zůstat s Taraldem,“ naříkala znovu a znovu celou cestu na dvůr. „Slíbil, že mě ochrání. Nemohu zůstat v Lipové aleji – co když děda přinese do domu mor?“

Vyšli ven na schody a Liv si vyčerpaně povzdechla: „Nech ji tady, mami! Se vším tím kňouráním ti nadělá víc škody než užitku.“

Silje zaváhala, protože nechtěla nechat Sunnivu u Taralda doma. Přesto se celý jejich vztah zatím zdál nevinný. „Tak dobrá, pokud nic nenamítáš, Liv…“

„Samozřejmě že ne!“

Když jí nevlastní syn pomáhal vylézt na vůz, Silje se otočila a zamumlala: „Dagu, zajisti, aby spolu Tarald se Sunnivou netrávili moc času.“

Přikývl. „Chápu. Dohlédnu na ně, Silje.“

A s tím se rozloučili. Netušili, že pro některé z nich to bylo poslední loučení.

Tengel jel na koni mezi dvěma řadami lip lemujících cestu k domu. Tarjei a Yrja šli vedle něj a Tarjei nepřetržitě mluvil. Tengel se usilovně snažil nepohlédnout na Siljin strom, protože pokaždé, když to udělal, ucítil pronikavé bodnutí bolesti. Nyní již chápal její nenávist k lípám, které už tak dávno očaroval.

„Ze všeho nejdřív, dědo, bychom se měli důkladně umýt. Víš, mám teorii o tom, jak vznikají všechny nemoci žaludku.“

Tengel přikývl. „Rád se umyji, pokud si to přeješ.“

„Musíš! A musíš to zopakovat pokaždé, když se přiblížíš k nemocnému – vždy se umýt.“

„Na to není dost vody,“ zasmál se jeho děda.

„Nesměj se! Je to vážné! Myslím, že to zlé přichází ústy…“

„Chceš říct zlí duchové? Ano, možná je to tak…“

„Opravdu to tak je, dědo! Ty jistě nevěříš na zlé duchy! Nevím, jak se nemoc dostane do člověka, ale myslím, že voda to může zabít.“

„Tím, že ji budou nemocní pít?“

„Ne! Ne, proboha ne! Nikdy nic nepít, jenom se znovu a znovu mýt. Chci, abychom si my tři – ty, Yrja a já – zakryli nos a ústa, aby do nás nemoc nemohla vstoupit. Lidé nás tu teď potřebují. Jaké máš léky, dědo?“

Tengel zpaměti odříkával názvy bylin. „Borůvku, heřmánek, třezalku, lomikámen, podběl, kontryhel, krevnici, řebříček… Všechny by měly pomoct.“

„To je dobře – ale čistotu považuji za nejdůležitější.“

„Souhlasím, ovšem v jedné věci se mýlíš, Tarjei. Ty neznáš střevní mor. Vysouší tělo – a to velmi. Pacienti musí pít!“

Tarjeiova sebejistota pohasla. „No, ano, možná. Možná máš pravdu – musíme to vyzkoušet.“

Tengel se trochu usmál. Tenhle chlapec byl tak nadšený a Tengel na něj byl velmi pyšný. Ale přece se nenechá poučovat od třináctiletého hocha! Sice nemá vzdělání, ale během svého dlouhého života nasbíral bohaté zkušenosti.

Přesto cítil, že Tarjei uvedl ohledně čistoty dobré důvody.

Yrja se pomalu a ztěžka trmácela vedle nich a neodvažovala se nic říct.

Když vešli do skoro prázdného domu v Lipové aleji, Tengel řekl: „Trochu jsem přemýšlel, Tarjei. Co takhle pít pivo? Myslíš, že je čistší než voda?“

„Pivo? To opravdu nevím,“ odpověděl chlapec nejistě. „Ale brännvin by měl být čistý.“

Tengel se hlasitě zasmál. „Nemůžeme všechny venkovany přinutit, aby se opili do němoty!“

„A proč ne – pokud je právě to potřeba!“ Pak Tarjei zamyšleně dodal: „Všiml jsem si na vodě něčeho zvláštního. Jednou jsem převařil špinavou, velmi špinavou vodu a potom byla skoro čistá.“

Tengel přikývl. „Mě napadlo totéž. Možná to není důležité, ale požádej lidi, aby si vybrali mezi brännvin a vařenou vodou…! Myslím, že vím, co si staří vesničané zvolí!“

Tengel svolal služebnictvo a oznámil jim, co se stalo. Požádal je, aby se rozhodli, zda zůstanou, kde jsou, nebo okamžitě půjdou domů a budou tam, dokud kostelní zvony nezačnou vyzvánět na znamení, že nemoc je pryč.

Většina ze sloužících vyděšeně utekla domů, ale těch pár věrných, jejichž jediným domovem byla Lipová alej, se rozhodlo zůstat a starat se o svou milovanou paní Silje a její rodinu.

Jakmile Klaus pomohl Silje a ostatním z vozu, vyrazil úprkem na svůj statek, oči vytřeštěné hrůzou, a zabarikádoval za sebou, Rosou a svými vyrůstajícími dětmi dveře vším, co mu přišlo pod ruku. Pak si sedl na manželskou postel, kousal si nehty a zíral na dveře, jakoby čekal, že se mor proplíží klíčovou dírkou a osobně ho navštíví! Přesto tak nevědomky prokázal pozoruhodnou zodpovědnost k rodině.

Tou dobou už Tengel, Yrja a Tarjei měli sbalené všechny potřebné věci, rozdali rady, jak zůstat v bezpečí, a opustili Lipovou alej. Tengel viděl, jak dolů z Gråstensholmu přijíždí vůz, ale nečekal, až dorazí k domu.

Začali na faře. Požádali faráře, aby do všech statků ve farnosti vyslal jezdce s pokyny, že obyvatelé mají zůstat izolovaní od ostatních, dodržovat čistotu a převařovat pitnou vodu. „Na poplach“ aby raději nevyzváněli. Tengel ze zkušenosti věděl, že zvonění často vyburcovalo lidi, aby pospíchali na další statky a do jiných vesnic dychtíce po novinkách.

Požádali o malé hospodářské stavení, kde by mohli bydlet a skladovat své byliny a léky. Farář nebyl příliš nadšený, že se jeho fara stane neoficiálním shromaždištěm nemocných, ale neodmítl to, protože jak Tengel podotkl, mor už stejně jeho domácnost zasáhl. A tak byl prvním pacientem, o nějž pečovali, farářův vlastní sluha, který jim řekl, že před několika dny navštívil statky zasažené nemocí.

Tengel připravil odvar z bylin, který měl muž pít, a dal mu stejné pokyny jako faráři. Na tváři se mu rozléval trpký úsměv, ale ten byl skrytý kouskem látky omotaným kolem jeho obličeje. Yrja a on se řídili Tarjeiovou radou. Důkladně se umyli, když se postarali o svého pacienta a spálili jeho nakažené oblečení. Slíbili, že se večer ještě vrátí, ale nedovolili mu žádné návštěvy ani jídlo; musel pít jenom převařenou vodu, kterou mu Yrja přinesla.

„Mám tu ležet a zemřít o samotě?“ zeptal se muž.

Tengelův pohled ho uklidnil. „Nezemřete. Nejste příliš zesláblý, a pokud budete dělat, co jsme vám řekli, bude vám lépe.“

„A také si nestrkejte prsty do pusy,“ dodal Tarjei.

„Co? Proč ne?“

„Protože mor si libuje v neumytých prstech,“ odpověděl Tarjei. Tengel se nad vnukovými slovy musel zamyslet. Co všechno tohohle mladíka nenapadne, uvažoval.

Muž v nešťastné hrůze zíral na špičky svých prstů.

„A předpokládám, že za vámi přijde váš pán a pomodlí se za vás,“ podotkl Tengel šibalsky, když odcházel.

Na dvou statcích na kraji farnosti byla situace nepoměrně horší – Yrja, Tarjei i Tengel byli v šoku z toho, co tam na ně čekalo.

V první chalupě na ně farmář zíral, jako by byli andělé spásy. On a všichni ostatní z domu leželi v posteli s vyčerpanou tváří a bezmocně na ně hleděli. Zápach v malém uzavřeném prostoru byl nepopsatelný.

„Jak dlouho tu takhle jste?“ zeptal se Tengel.

„Nevíme,“ zadrhával farmář. „Nevěděli jsme, co to je. Nejdřív onemocněl štolba, pak všichni ostatní, jeden po druhém.“

Tengel se otočil ke svým dvěma společníkům. „Jděte domů,“ řekl jim klidně. „Tohle je příliš vážné.“

Oba mladí lidé zakroutili hlavami a zůstali stát. Yrje strachy bušilo srdce, ale nikdy by ji ani nenapadlo opustit Tengela a nechat ho v tom samotného! Tarjei uvažoval o vědeckém vysvětlení toho, co vidí – tohle byla příležitost dozvědět se něco nového a ověřit si své teorie.

Tengel si ztěžka povzdechl. Najednou se cítil velmi starý a bezmocný. „Kde je ten štolba?“ chtěl vědět.

Farmář ukázal k přístěnku.

V přítmí místnosti bylo starého muže sotva vidět. Nikdy neviděli nikoho tak sešlého – byl doslova kost a kůže! Jeho pootevřená ústa zasténala, ale stěží měl sílu otočit hlavu.

„Poslouchejte mě,“ oslovil nemocného Tengel. „Kde jste se mohl nakazit?“

Ze starce vyšly jen nesrozumitelné, bezmocné zvuky.

„Setkal jste se v posledních dnech s někým cizím?“

Odpověď opět nedávala smysl.

„Z okolních statků?“

Muž ze sebe s nesmírnými obtížemi dostal: „Ne.“

Z hromady hadrů, které měla místo postele, se ozvala jedna z mladých dcer sedláka. Měla zacuchané vlasy a kůži zpocenou od horečky: „Před týdnem byl v Tönsbergu.“

„Měli tam mor?“

„Nevím. Ale když se vrátil, mluvil o mnoha nemocných.“

„No! Tak teď už víme, odkud nemoc přišla – ale s tím se musejí vypořádat jiní. Yrjo, musíš utíkat do hostince Helle, který stojí na cestě do další farnosti, a říct jim, aby k silnici postavili dva silné muže, nejlépe ozbrojené mušketami, kteří by ji hlídali ve dne v noci. Nesmí do své farnosti ani ven nikoho vpustit. Nechoď dovnitř, ale zavolej je ven. Požádej je, aby někoho poslali do Skogstorpu na opačném konci farnosti a vyřídili jim, ať udělají totéž. Řekni, že jim to vzkazuje Tengel, který si přeje osvobodit jejich oblast od moru.“ Vyslovil své vlastní jméno s nesmírnou důstojností, jak se na takový okamžik slušelo. „Rozumíš všemu?“

Yrja přikývla a odběhla. Hostinec Helle nebyl daleko.

Tengel by byl raději poslal svého vnuka a dostal ho pryč z téhle špinavé nakažené díry, ale uvědomoval si, že třináctiletý mladík by nezískal autoritu dospělých a nebrali by ho vážně. Když sledoval svého milovaného hocha, jak chodí kolem a snaží se najít nějaké bezpečné místo, kde by se mezi vším tím odporným nepořádkem na hliněné podlaze postavil, sevřelo se mu hrdlo. Tarjei byl předurčený pro mnohem lepší věci než tohle!

Z manželské postele se namáhavě zvedla stará žena, padla na kolena a prohlásila: „Žádný pohan se ke mně nepřiblíží! Nepomůže nám nic než modlitba kněze. Ta nás osvobodí od téhle satanovy pohromy. Proč nepřišel kněz?“

Tengel zamumlal: „Dobrá otázka.“ Pak pokračoval hlasitěji: „Pokud tu chcete ležet a čekat na něj, matko, pak vám v tom nezabráním… Ale zatímco vy budete čekat, postarám se o ostatní.“

„Viděla jsem to,“ vykřikla žena. „Viděla jsem znamení na nebi. Mrak ve tvaru kříže… To bylo varování!“

„Nebylo,“ namítla sedlákova žena ležící vedle ní, „byla to ta fúrie ze statku v Dolním Tjärntorpu. Má zlost, že naše krávy dávají víc mléka. Tohle způsobila ona, pamatujte na má slova!“

„Nesmysl!“ zahřímal drsně Tengel. „Tohle je nemoc, kterou sem zavlekli z Tönsbergu a trpí jí celá oblast. Nezačínejte se zlými pomluvami o nevinných lidech!“ Tengel byl na klepy vždycky alergický.

Pak se vrátila zadýchaná Yrja a oznámila mu, že předala jeho vzkaz. Všichni souhlasili, že udělají, co Tengel nařídil.

„Dobrá, dobrá. Děkuji ti, Yrjo!“

Od chvíle, co přišli, tu plakaly dvě malé děti. Jejich pláč byl srdcervoucí. Jedno z dětí mělo silnější, zdravější hlas… Ale to druhé vydávalo jen slabounké vzlyky. Na Yrju dolehlo utrpení, které ji obklopovalo, a najednou se jí zmocnily pocity obav, dokonce paniky. Ať už to bylo cokoli, ucítila silnou touhu ještě aspoň jednou před koncem svých dnů spatřit Taralda.

Rychle zahnala nevhodné myšlenky, zhluboka se nadechla a připravila se pomáhat.

„Co budeme dělat, Tarjeii,“ zabručel Tengel. „Kde začít?“

„Musíme to tu vyčistit a uklidit. Nic se nedá dělat, když je tu takový nepořádek.“

„Je tu někdo, kdo ještě neonemocněl?“ zeptal se Tengel.

„Ano, moje dcera a služebná, ale ty se tu neodvážily zůstat. Jsou ve výminku,“ odpověděl sedlák.

Obě vyděšené ženy našli. Bylo jim kolem dvaceti let.

Tengel neplýtval slovy. „Pokud jste celou tu dobu neonemocněly, pak se nemusíte příliš bát. Nemoci jste se ubránily. Teď nám pojďte pomoct.“

Získal si je svou autoritou a silou osobnosti. Připravili výminek pro zbytek rodiny a začali všechno čistit. Ženy na dvoře zapálily oheň pod sudem používaným na vaření piva a s Yrjinou pomocí odvedli nemocné, jednoho po druhém, z domu. Svlékli je donaha a všechno jejich oblečení spálili, pak je vydrbali od hlavy k patě, a to samo o sobě každému z nich pomohlo cítit se o něco lépe. Poslední přišla na řadu stařena, která Tengelovi dala hlasitě najevo svou nedůvěru. Tengel ji vzal za slovo a nevšímal si jí, dokud nakonec nezačala kvílet jako meluzína při pomyšlení, že na ni zapomněli.

Ve výminku uvařili vodu donesenou z potoka a všichni se mohli napít. Tengel nalil každému malou skleničku brännvinu, který přinesl z farářových bohatých zásob.

Vedle dveří postavili vědra, která přišla velmi rychle vhod, když odvodněnými těly začala proudit vypitá voda. Už tu nesměly být žádné ušpiněné postele.

Brzy byli všichni přestěhovaní do chalupy. Všichni kromě štolby. Zemřel, když ho přenášeli z jeho potrhané matrace. Zabaleného v prostěradle ho pochovali na pasece v lese. Tengel označil hrob prostým křížem a požádal Yrju, aby zajistila, že mu farář přijde dát poslední pomazání.

Dvě mladé ženy dostaly za úkol starat se o nemocné, dávat jim k pití převařenou vodu, co nejčastěji to půjde, a zajistit, aby zůstali v teple a suchu.

Hlavní dům by Tengel nejraději srovnal se zemí, ale to by byla pro zbídačenou rodinu sedláka těžká rána. Protože neměl čas pořádně ho uklidit, spokojil se s tím, že zatarasil dveře a všem zakázal vstoupit dovnitř bez jeho svolení.

Yrja stála na dvoře po krk v horké vodě, drhla se a popotahovala. Tengel šel k ní.

„Máš strach?“ zeptal se tiše.

Překvapeně k němu vzhlédla. „Strach? Ne, vůbec ne, už ne. Jen je mi těch lidí moc líto. Jaký strach museli mít oni!“

„Ano,“ souhlasil, když se také začal mýt. O pár minut později se k nim přidal Tarjei.

„Kolik z nich přežije?“ zeptala se Yrja.

„Kdo ví? Budu vděčný, i kdybychom zachránili jen jednoho. Ale ne, věřím, že jsme odvedli dobrou práci, mé děti, ačkoli někteří jsou odsouzeni zemřít… Včetně toho nemluvněte…“

„Ach, ne!“ hlesla Yrja.

„Život může být krutý, má mladá přítelkyně, ale to miminko bylo slabé už od narození. Teď, pokud jste připravení, můžeme jít na další statek.“

Když tam dorazili, zjistili, že je tu méně nemocných a také že se tu nemoc projevila později, což jim usnadnilo práci. Pomáhal jim nebojácný mladý dělník, a proto všechny nemocné mohli přestěhovat do hlavního pokoje, zatímco ostatní místnosti a přístěnky se důkladně vyčistily.

Ale celá lopota trvala dlouho, a když skončili, den byl pryč. Vyčerpaní se vrátili do malé chalupy na faře a cestou se zastavili u osamělého sluhy, jak slíbili.

Právě si prali šaty a věšeli je nad krbem, aby uschly, když přišel farář.

„Já… myslím, že bych neměl chodit dovnitř… Setkávám se s tolika farníky, víte…“

„Nemusíte se ‚setkávat‘ s nikým,“ poznamenal Tengel úsečně. „Půjdete zítra s námi a pomůžete nám? Mnozí se po vás ptali.“

„Skutečně? No ano, to je svatá povinnost božího služebníka, že? Je to zlé?“

„Lidé ve Svartmyren jsou na tom velmi špatně. Ostatní možná dopadnou o dost lépe.“

„A bude se mor šířit?“

„Nejspíš ano. Například váš sluha ho už má. Ale udělali jsme všechno, co se dalo, abychom šíření nemoci zastavili.“

„Pán nás trestá! Co moje ubohé stádo udělalo, že na ně seslal tohle?“

„Nic,“ odpověděl Tengel chladně. „To je prostě jedna z věcí, se kterými se setkáváme na cestě životem.“

„Ale nějaký důvod musí být,“ prohlásil kněží zostra. „Bezbožnost, pane Tengele! Tam je ten důvod! Pán trestá hříšníky!“

„Ano a my zítra budeme pohřbívat nemluvně,“ poznamenal Tengel. Jenom Tarjei, který svému dědovi dobře rozuměl, dokázal vycítit potlačovaný hněv v Tengelově hlase.

Farář se spěšně rozloučil.

Nebylo žádným překvapením, že se k nim následujícího rána nepřidal. Nikdo z nich to nečekal. Místo toho poslal svého zástupce, mladého muže studujícího na kněze, kterému církev za to, že během letních měsíců spolu s úřadujícím farářem vykonával jednoduché církevní úkoly, během zimy umožnila studovat. Vikář byl přátelský muž s upřímnou vírou, chodil mezi nemocné a staral se o jejich duchovní potřeby, zatímco ostatní se potýkali s těmi tělesnými.

Yrja byla toho dne klidnější a měla větší nadhled. Večer v podivném prostředí dlouho nemohla usnout. Vyvádělo ji z míry Tengelovo a Tarjeiovo pravidelné oddechování. Bylo to tak jiné než u nich doma v Eikeby! Bylo tak úžasné mít celou postel pro sebe, i když jí připadala trochu opuštěná. Líbilo se jí být se svými dvěma společníky, hrdým starcem a mladým hochem s tak bystrým úsudkem.

Přemýšlela o svém přátelství k nim, zatímco obyčejně by rozechvěle myslela na Taralda. Ale ne dlouho. Té noci cítila jenom bolestivé zoufalství, když se snažila potlačit obraz, který jí proplouval do mysli… A ona po něm toužila…

Ach! Život může být tak krutý, tak strašlivě krutý!

Naštěstí za denního světla ji všechny takové myšlenky opustily a všichni čtyři dobře spolupracovali. Ve Svartmyren přes noc zemřeli dva lidé, z nichž jedno bylo dítě, právě jak Tengel předpověděl. Přesto se teď zdálo, že několik ostatních má naději; jeden z chlapců už byl na nohou. Celý den strávili uklízením hlavního domu.

Kolem poledne přišly zprávy, že byli nakaženi lidé na dalším statku. Toho se Tengel obával.

Stáli na dvoře a drhli se po namáhavé práci uvnitř domu. Yrje se udělalo zle a zatoužila být kdekoli jinde, než byla v tuhle chvíli. Přesto byla rozhodnutá se nevzdat. Pokud to vydrží ostatní, ona také. Netušila, že ostatní myslí na totéž.

„Kéž bychom se tak o moru doslechli dříve,“ zamumlal Tengel, když si zpátky natahoval košili, „pak bychom mohli zachránit víc lidí a zabránit tomu, aby se tahle hrůza šířila dál. Pojďte, musíme vyrazit!“

Yrja poprvé viděla jeho neuvěřitelná ramena a chlupy, kterými měl porostlý celý hrudník. Probrala se a přestala na něj fascinovaně zírat. Připadalo jí neuvěřitelné, že by se křehká, drobná paní Silje opovážila dotknout něčeho tak zvířeckého – a přesto byla z nějakého neznámého důvodu sklíčená. Náhle si uvědomila, jak je to úžasné, že dva tak odlišní lidé se mohou tak dobře hodit jeden k druhému. Že lidská bytost s tak úděsným vzhledem jako Tengel našla lásku a spokojenost s krásnou, srdečnou ženou, jako je Silje.

Najde ona sama někdy muže, který ji bude milovat navzdory jejím znetvořením? Ne, to samozřejmě nemůže čekat! Vždycky si mohli vybírat jen muži a vybírali si nejhezčí děvčata. Ona neznamená nic!

Pospíchali na další statek a pravděpodobně tam zabránili spoustě úmrtí, než se zase vydali zpátky do chalupy na faře. Té noci zůstal vikář s nimi, ale aby zachovali dobré mravy, oddělili zavěšeným pásem látky koutek pro Yrju. Když byli v místnosti jen Tengel a Tarjei, tolik na tom nezáleželo, ale mladý nastávající kněz potřeboval dodržovat počestné způsoby.

Přesto to byl velmi příjemný a nekomplikovaný člověk, který bral věci tak, jak přicházely.

Následujícího dne se situace zhoršila. Ve Svartmyren zemřel jeden člověk a další na sousedním statku, zatímco na dvou dalších místech byly hlášeny nové případy nemoci. Toho večera všichni padli do své postele vyčerpáním – ale ne dřív, než se umyli a převlékli. Yrja nechápala, co po tolikerém namáčení ještě drží její kůži pohromadě. Takové časté mytí určitě nemůže být zdravé!

Dny míjely; byly těžké a vysávaly z nich každou kapičku energie. Navzdory tomu všichni do jednoho věděli, že bez jejich pomoci a rady by se epidemie šířila mnohem rychleji a vyžádala by si v okolí víc životů. Takhle zůstalo mnoho statků nedotčených – a bylo jich mnohem víc než těch, které byly nakažené. Navíc se jim na těchto místech podařilo udržet nemoc pod kontrolou – ale přesto kvůli tragédiím, kterým nikdo nemohl zabránit, denně slýchali zvonit hranu.

Pak si s nimi pohrál osud.

Přiběhl za nimi malý pomocník ze stájí z Gråstensholmu se zprávou, že mor se dostal už i na zámeček!

Tengel celý ztuhl. Nedokázal se zeptat, kdo onemocněl.

V tutéž dobu ulehla i Yrja, která už byla zcela vyčerpaná namáhavou prací a nezbývala jí energie, aby moru dál odolávala. Během další hodiny přišel na řadu vikář.

Tengel byl nesmírně unavený, stejně jako Tarjei. Tahle poslední pohroma je oba silně zasáhla.

Když se plahočili zpátky do Gråstensholmu, Tengel přemýšlel o odolnosti Prokletých, ale byl bez sebe starostí, co na ně doma bude čekat.

První se nakazila Charlotte. Brzy po ní onemocněl Jacob Skille. Dag už měl první příznaky. Tengel byl hrůzou jako opařený, ale v duchu zvažoval situaci. Příbuzní Prokletých nemoci odolali! Liv, Tarald a Sunniva.

Liv dělala, co mohla, aby pomohla své rodině, a neúnavně pracovala Tengelovi po boku. On myslel na Yrju a vikáře, kteří leželi samotní a zapomenutí v malé chaloupce na faře. Pomohli tolika lidem, ale teď nebyl nikdo, kdo by pomohl jim. Ale nemohl odejít z Gråstensholmu; Charlotte na tom byla tak bídně, že se ji neodvážil opustit. Přesto se rozhodl poslat Tarjeie, aby za nemocnými na faru zaskočil a také se podíval, jak se vede lidem na statcích. Doufal, že mu venkované prominou, že stráví jeden den v Gråstensholmu.

V chalupě na faře ležela v posteli Yrja a cítila se strašně. Tak přece jen tohle bude můj osud, pomyslela si. Ale tak hrozná, ostudná smrt! Bez náznaku půvabu. Dobře, že tu není Tarald, aby mne takhle viděl.

Kdo po mně bude truchlit? Možná řeknou: „Tohle pro ni bylo nejlepší, pro chudinku. Stejně ji v životě nečekalo nic hezkého!“ Že tohle konec, který jsem si vždycky přála? Snažila se přesvědčit sama sebe, že to tak je. Nepřála jsem si onemocnět, snášet takovou bolest, abych mohla stanout tváří v tvář smrti jako vysvobození? Bez nejmenšího pocitu strachu? No, přece jen myslím, že to nebyl dobrý nápad.

Byla nesmírně vyděšená a přála si, aby tu s ní někdo byl – nejlépe sám Tengel – ale stejně tak se chtěla se svým trápením schovat. Vikář trpěl stejně jako ona – slyšela ho až příliš jasně! Napadlo ji, že by ho požádala, aby se za ni pomodlil, ale nedokázala pohnout vyprahlými rty a dostat ze sebe ani hlásku. Voda, kterou měla u postele, došla, tělem jí lomcovala horečka, pulzovala jí v mozku a křeče v břiše jí napovídaly, že se zase musí dostat k vědru na chodbě – neměla už ovšem žádnou sílu, aby vstala z postele!

„Bože!“ zašeptala si pro sebe. „Pomoz mi. I když nestojím za nic, chci žít. Chci vidět luční kvítí na koňské pastvě v Gråstensholmu – a živý plot v Eikeby – a kočku – a paní Silje a… Ne, teď už asi šílím!“

Tengel si dělal starost o osamělé pacienty v chalupě na faře. Tarjei se ještě nevrátil – co se s ním stalo? Co když na své dlouhé cestě po farnosti taky onemocněl?

S Charlotte to šlo rychle – už jí nezbývaly žádné síly. Zemřela Tengelovi v náručí.

Poslední, co mu řekla, šeptem a skoro neslyšně, bylo: „Dag?“

„Bude v pořádku. Je silný.“

„Dobrá. A Jacob?“

„Nevím, Charlotte. Ale není to moc dobré.“

Jenom přikývla. „Dohlédni mi na ně, Tengele.“

„Víš, že dohlédnu,“ odpověděl plný dojetí.

„Děkuji ti za dlouhé přátelství,“ zašeptala.

„Děkuji ti, Charlotte.“

Pak se na něj usmála. „Dobrý Tengele,“ vydechla.

A byla pryč.

O tři hodiny později ji následoval Jacob Skille.

Liv trávila každou minutu s Dagem a zůstávala stále s ním. Skutečně se zdálo, že nad tímhle morem zvítězí.

Tengel s těžkým srdcem odjel z Gråstensholmu a myslel na svou Silje. Ona nepatřila k Prokletým… Ani mladá Meta. Neměly by sílu tuhle nemoc zdolat.

Ale mor ještě v Lipové aleji není… zatím.

A ani se tam nedostal. Jakoby bez důvodu se najednou přestal šířit a úplně vymizel.

Navíc v jejich farnosti bylo mnohem méně obětí než v kterékoli jiné v kraji Akershus.

Eikeby zůstalo nedotčené. V hříšném okamžiku si Tengel pomyslel, že drobná čistka by tam neuškodila, ale to byla bezcitná myšlenka, které okamžitě zalitoval. Klaus ke svému úžasu zjistil, že nemoc minula jeho dům, a se slzami štěstí v očích objal svou rodinu.

Jedním z Tengelových posledních úkolů bylo snažit se zachránit Yrju a mladého vikáře. Zůstali příliš dlouho sami. Když seděl u Yrjina lůžka a převlékal jí šaty, uvažoval, jak krásná osobnost se někdy může skrývat v tom nejprapodivnějším těle. Mezi Yrjinýma křivýma nohama by prošel mlýnský kámen; její páteř byla pokroucená do tvaru písmene „S“ a její boky a hruď se spojovaly jako monolit bez nejmenšího náznaku pasu. Plaše se na něj usmála, jako by se omlouvala za svůj vzhled a ponižující situaci, ve které byla. Tengel se na ni také povzbudivě usmál.

Yrja i vikář jako zázrakem přežili! Přesto se osud, rozmarný jako vždy, rozhodl, že faráři, který se během moru mezi lidmi neukázal víc, než aby vykonal spěšný pohřeb, se nedostane žádného slitování. Postihl ho mor – a farář už nevedl žádné řeči o tom, jak Bůh trestá hříšníky!

To bylo naposledy, co zazvonil umíráček. Potom zvoník mohl vyzvánět dobrou zprávu: zvítězili jsme nad morem.