5.
Farnost zůstala bez kněze. Církevní rada požádala vikáře, aby úřad převzal, protože už skoro dokončil své studium. Hodnostáři přikládali velkou váhu skutečnosti, že během morové epidemie obětavě vykonal tolik dobrých skutků. K potěšení všech ho přijel vysvětit samotný biskup a farnost by si nemohla přát laskavějšího faráře.
Jednoho dne se lidé z celého okolí shromáždili a vyrazili do Lipové aleje s darem pro Tengela. Byla to tištěná Bible, kterou jim vikář pomohl koupit za peníze, které všichni darovali. Tengel byl nesmírně dojatý a zavolal Tarjeie s Yrjou, aby spolu s ním dar převzali. V hloubi duše musel uvažovat o tom, zda je ve volbě dárku nějaký skrytý význam. Chtěli mu tím naznačit, že by se měl ze „scestí“ dostat zpátky na tu správnou a úzkou cestu životem? Dělali si starost o blaho jeho duše? Nebo mu prostě chtěli poděkovat nejlepším darem, jaký sehnali?
Jak Tengel stál a pevně svíral Yrjinu vychrtlou paži – protože její nohy byly stále velmi slabé – byl si jistý, že to byl ten poslední důvod. Vesnický radní pronesl projev, ve kterém vychvaloval jejich ctnosti a odvahu, a líčil zázrak, který vykonali. Ve své řeči nezapomněl pochválit ani vikáře, jenž v té době ještě nebyl vysvěcen.
Tengel pověděl venkovanům o Tarjeiových teoriích a o tom, jak se osvědčily a pomohly. Po celou dobu si Silje otírala slzy z očí. Byla tak pyšná, tak velmi pyšná na ně všechny. Takový velký a úctyhodný okamžik!
Ovšem nepřetržitá námaha si vybrala svou daň i od Tengela, a tak se rozhodl ulehnout na pár dní do postele. To pro něj nebylo typické, ale potřeboval odpočinek a užíval si pocit, že o něj někdo pečuje. Proč, uvažoval, ho to nenapadlo už dřív?
Z postele slyšel zvuk pily a sekyry. Are v aleji kácel strom, který najednou uschl, a hrozilo, že při nejbližší bouři spadne přes cestu. Byla to Charlottina lípa.
Tengel nechtěl myslet na stromovou alej…
V následujících týdnech se v okolí všechno vrátilo do zaběhnutých kolejí. Tengel teď mohl svolat dlouho odkládané setkání se svými dětmi a vnoučaty.
Ach, jak mu chyběla Charlotte! Jacob samozřejmě také, ale ten vždycky zůstával ve stínu dynamické baronky Meiden. Všichni si uvědomili, že její smrtí skončila jedna éra, a nikdo se tak docela necítil na to, aby o ní mluvil… Rány, hluboké rány zármutku se ještě nezačaly hojit.
Přirozeně tu byla i Yrja. Všichni se shodli, že se stala součástí jejich životů; navíc Silje měla pocit, že už se bez ní neobejde. Její pomoc byla neocenitelná a pokaždé přesně věděla, co Silje potřebuje, nebo chce.
Liv dostala dopis od Cecilie a všem ho četla. Trvalo dlouho, než přišel, takže Cecilie ještě neměla ponětí o tragédii, kterou prošli.
„Nejdražší matko a otče,“ začala. „Ach, jsem teď tak daleko od Gråstensholmu! Zpočátku jsem byla nejistá a zmatená! Ale víte, že vaše pošetilá dcera nikdy nepřipustí, aby ji zdolala jakákoli slabost, takže se stále tvářím statečně. Cesta proběhla vskutku velmi dobře, moji spolucestující všechno zařídili a skvěle se o mě postarali. Děkuji ti, dědečku, za ten lék proti mořské nemoci; fungoval dokonale. Se všemi jsem se o něj podělila, a nesmírně si mě proto oblíbili, zvláště mladá hraběnka Strahlenhelm, která je na mě velmi milá. Prosím, řekněte to babičce Charlotte – bude ohromně pyšná!“
Po těch slovech následovala krátká ponurá odmlka. Liv se způsobně vysmrkala a otřela si oči.
„Včera mě hrabě Strahlenhelm představil u dvora. Jeho Veličenstvo jsem vůbec neviděla, ale jeho ženu Kirsten až až. Myslím, že ji nebudu mít ráda. Dívala se skrz mě, jako bych byla neviditelná, a zeptala se: ‚Baronka Meiden? Co je to za bezvýznamnou šlechtu? Znamená něco ve společnosti?‘
Ani mi nechce platit za moje služby, jako by to byla nějaká velká pocta, za kterou bych snad měla platit já! Ale stejně mi zaplatí, i když bez jejího vědomí. Říkají, že je neuvěřitelně chamtivá. A čeká další dítě. Seznámila jsem se teprve s těmi dvěma malými dívkami, jedna se myslím jmenuje Anna, a právě o ně se budu starat. Ubohé děti!“
Dopis končil barvitými popisy, jak působivé bylo všechno v hradu. Všichni byli stejně šťastní a vzrušení jako Cecilie a diskutovali nad dopisem. Když skončili, promluvil Tengel.
„Všichni jste slyšeli legendu o Prokletých, více či méně celou, takže to tu nemusím znovu říkat…“
„Dobrá,“ přerušil ho Trond. „Všichni ji známe do puntíku.“
Tengel se k chlapci otočil a přísně na něj pohlédl. „Ano, ale stalo se něco nečekaného a je nezbytné, abychom si o tom promluvili.“
Chlapec zahanbeně zmlkl.
„Znovu to souvisí se zlým Tengelem, který před čtyřmi sty lety přísahal věrnost satanovi. Jak všichni víte, v satana nevěřím. Neexistuje. Naše hříchy jsou naše vlastní skutky a my sami za ně musíme nést zodpovědnost, aniž bychom vinili jeho. Ale první Tengel byl mimořádně zlý muž a jeho kouzelné síly byly nesmírné. To se nedá popřít. Víte, že zlé dědictví se předává z generace na generaci, ale k mé velké radosti se takový osud nedotkl žádného z vás. Také víte, že první Tengel po svém takzvaném setkání s ďáblem údajně zakopal kotlík, ve kterém byly uloženy všechny přísady pro odvar k vyvolání satana. Tengelovi potomci jsou odsouzeni trpět kletbou, dokud tenhle kotlík zůstane skrytý v zemi. Zlý Tengel to udělal, protože chtěl, aby se někteří z nás stali tak podlí, že by sloužili satanovi, a dokud se ten kotlík nenajde a nevykope, nebudeme svobodní. Nemůžeme si být jistí, kolik z téhle legendy je pravda, ale jedno je jisté: čas od času se v našem příbuzenstvu vyskytnou zrůdné příklady lidských bytostí.“
Tarjei ho přerušil. „Nebylo tam něco o člověku z našeho rodu, který bude mít větší nadpřirozené síly než kdokoli jiný na světě?“
„Ano, to je pravda. Ale ta bytost se má teprve narodit,“ odpověděl mu, než pokračoval ve svém vyprávění. „Víme, že tenhle odkaz není tak úplně špatný. Přinesl také velké schopnosti, nevídané znalosti věcí a obrovskou zásobu starobylých předpisů a receptů. Tohle všechno jsem předal Tarjeiovi. On je z vás nejvhodnější k tomu, aby dohlédl na tenhle poklad. A jediní potomci prvního Tengela Prokletého teď sedí tady v tomto pokoji. Liv, Are, Sunniva a já…“
Když Sunniva uslyšela své jméno, s trhnutím hlavy se probrala ze zasněného obdivu k Taraldovi.
Liv rychle dodala: „Zapomněl jsi ještě na Cecilii, tati. Ta tady není.“
„Ano, máš pravdu, jistě. Začínám mít děravou hlavu.“
Všichni se s ním hned začali přít a nesouhlasili s ním!
Tengel zopakoval: „Liv, Are, Sunniva a já… Cecilie a Tarald… a Areovi mladí divoši Tarjei, Trond a Brand.“
Tváře chlapců se rozzářily, když uslyšeli svá jména. Seděli bok po boku na lavici pod Metiným přísným dohledem. Zbožňovali svého dědu.
„To je devět lidí,“ počítal Tengel. „Devět lidí ohrožených naším strašným dědictvím. Měli jste štěstí, že vás nepostihlo, a někteří z nás doufají, že síla kletby postupně slábne. Kéž by to tak bylo!“
Všichni v místnosti pochopili, že Tengel došel k jádru toho, co jim chce sdělit.
„Uděláme všechno, co můžeme, abychom zajistili, že tohle zlé dědictví vymře. To znamená, že do našeho rodu musíme stále přinášet novou krev. Když jsem byl mladý, snažil jsem se urychlit jeho zánik tím, že se neožením. Brzy jsem zjistil, že život o samotě není lidský, a nebudu do toho nutit ani vás. Vzal jsem si Silje, která nebyla z našeho rodu. Liv Daga, který navzdory tomu, že vyrůstali společně u nás doma, není z naší krve. Pak si Are vzal Metu, která k nám přišla ze Skåne. Vás, má vnoučata, teď prosím a zapřísahám vás všechny! Za žádných okolností si nikdy neberte nikoho ze svých příbuzných! Výsledkem bude pohroma… Hrozná kletba přejde na vaše děti… a děti vašich dětí!“
Taraldova ušlechtilá tvář zbělela jako stěna a Sunniva se rozplakala.
„Dědečku,“ vysoukal ze sebe Tarald, „čekal jsem několik posledních dní, dokud zase nenabereš síly, než tě požádám, abys povolil výjimku z tohoto pravidla. Chtěl jsem si nejdřív promluvit s tebou, babičkou, matkou a otcem, ale ty jsi mě předběhl. Chtěl bych si vzít Sunnivu.“
„To nemohu dovolit!“ Tengelova slova přišla jako šlehnutí bičem.
„Pak si nevezmu nikoho jiného.“
Ach, Taralde, pomyslela si Silje. Copak nevidíš, jak moc ubližuješ Yrje? Jsi snad úplně slepý, ty sebestředný hlupáku! Ale Tarald nikdy nepohlížel na Yrju jinak než jako na kamarádku.
Co se týče Yrje, ta seděla a mačkala si ruce v klíně. Nechte mě teď odejít, pomyslela si. Nenuťte mě snášet tahle muka!
Tengel smutně pohlédl na Taralda. „Jsi tak mladý, hochu, a mnohokrát ještě změníš názor. Sunniva, jako dcera Sol a vnučka mé sestry, také nese příliš velké břemeno, než aby si tě mohla vzít, můj vnuku. Copak to sám nevidíš? Zapomeňte na sebe, než bude příliš pozdě! Dejte na mou radu.“
Úplně bledý Tarald stěží zašeptal: „Už je pozdě!“
Všichni dospělí v místnosti hlasitě zalapali po dechu.
Tengel se pomalu, hrozivě a zhluboka nadechl.
„Ne, Tengele!“ varovala ho Silje.
Jenom ona a Sol zatím viděly, jak to vypadá, když se Tengel opravdu rozzuří. Teď se jeho hněv rozpoutal s hrůzostrašnou, neřízenou silou, vyřítil se k Taraldovi a odsunul stranou Silje, která se postavila mezi ně. Sunniva vykřikla hrůzou a skryla se za Daga.
Tengel popadl vyděšeného chlapce a třásl s ním jako s mokrým hadrem.
„Co jsi to udělal, ty pitomče? Co jsi to udělal?“
„Ne, dědo! Pomoc! Ne!“ křičel Tarald.
„Věděl jsi to!“ zasyčel Tengel. Vypadal jako démon pekel, který vstal z podsvětí, aby zabil smrtelníka. Jako by vyrostl do neskutečné velikosti a jeho stín dopadal na celý pokoj. Jeho žluté oči nelítostně jiskřily. „Tys věděl o tom nebezpečí, a přesto jsi to udělal!“
„Nevěřím na pověry,“ zařval Tarald, který už skoro omdléval.
„Děti, jděte si hrát ven,“ pobídl Are honem své syny. Dva mladší hoši, zkoprnělí strachem, vyběhli ven, ale Tarjei, i když byl bledý a vystrašený, zůstal stát u dveří.
Nakonec se Dag vzpamatoval a snažil se zachránit svého syna. „Otče, pomysli na to, co uděláš!“ prosil ho úpěnlivě.
Tengel si Daga vždycky nesmírně vážil. Náhle jeho vztek pominul.
„Pověra,“ hlesl vyčerpaně. „U všech svatých… Kéž by to byla pouhá pověra…“
Všichni si oddechli úlevou. Byli znepokojení a vyděšení tím, co se stalo.
„Kdybys viděl mou matku umírat, zatímco rodila nestvůru, jako jsem já, Taralde, pak bys nemluvil o pověrách. Kdybys viděl naši milovanou Sol v jejích nejtemnějších chvilkách, volil bys slova uvážlivěji. Dagu, ty si pamatuješ Hannu a Grimara, ne? Proč jsi toho chlapce nevaroval?“
„Varoval, otče. Jak Liv, tak já jsme ho varovali… i Sunnivu.“
„A tys přesto nedbal jejich rady, Taralde?“
„Myslel jsem, že přehánějí.“ Pohledný mladík měl blízko k slzám.
„A Sunnivo,“ rozzlobila se Silje, „tys slíbila, že nedojde na víc než na líbání.“
„To nebyla moje chyba!“ odpověděla Sunniva okamžitě.
Tengel ji vytáhl zpoza Dagových zad.
„Ne, Sunnivo, tentokrát nesvalíš vinu na druhé,“ zahřímal a znovu v něm začal vřít hněv. Dívka vzlykala strachy. „Půjdeš se mnou a okamžitě tě tvého potomka zbavíme!“
Pevně ji držel za zápěstí a táhl ji za sebou.
„Ne!“ vykřikla. „Ne, ne, ne! Je to Taraldovo a moje dítě! Když mi ho vezmete, zabiju se!“
Tengel se zarazil. „Když se ho nezbavíš, pak to dítě zabije tebe. Copak jsi nic nepochopila?“
„Já ti nevěřím. Já ti nic z toho nevěřím!“
V tu chvíli promluvila Liv. „Otče… Už je to mnoho let od doby, co se něco stalo, a všechna tvá vnoučata jsou v pořádku. Navíc Tarald a Sunniva se velmi milují.“
„Liv… Mé nejdražší dítě, nemohu si vzít na svědomí to, co se stane.“
Silje mu stanula po boku. „Musíš se toho dítěte vzdát, Sunnivo. Vůbec ti nerozumím… Když jsi mi slíbila, že nebudete…“
„Ach, babičko,“ přerušila ji podrážděně Sunniva. „Ty jsi tak staromódní – ty nevíš nic o skutečné lásce – nic o nesmírném štěstí, které tě strhne, když…“
„Dost, to stačí, Sunnivo,“ přerušil ji Tengel, stále rozhněvaný. „Pokud je tu někdo, kdo zná význam slova láska, pak je to Silje, má žena. Milujeme jeden druhého už čtyřicet let a ať už tomu věříš nebo ne, dosud spolu sdílíme lože! Takže tomu rozumíme moc dobře. Ale tahle situace je nepřípustná. Je to příliš vážné, Taralde a Sunnivo. Musíte se rozejít.“
„Pak se zabiju!“ zvolala Sunniva a vrhla se k příborníku, kde byly uložené nože. Vzala jeden zvlášť ostrý a s teatrálním gestem si ho přidržela u prsou.
„Sunnivo!“ zhrozil se Tarald.
„Pche! Nevšímej si jí. Jenom nás zkouší,“ zabručel Tengel. „Tahle dívka by si nikdy neublížila.“
Sunniva otevřela ruku a nůž dopadl s cinknutím na podlahu. „Nikomu z vás na mně nezáleží,“ popotahovala.
„Drahé dítě,“ odsekl Tengel, „kdyby nám na tobě nezáleželo, tak bychom teď neměli takové obavy.“
„Ale Tarald a já jsme si přísahali věčnou lásku. Nemůžeš nás přinutit, abychom tenhle slib porušili.“
Tarald znovu sebral odvahu k obhajobě. „Budeme to dítě milovat, dědečku, i kdyby vypadalo jako ty.“
Tengel zoufale zatnul zuby.
„Taralde!“ napomenul syna Dag.
„Co? Co jsem řekl?“ Pak si najednou uvědomil, jak jeho slova vyzněla. „Odpusť mi, dědečku, tak jsem to nemyslel.“
„S tím si nedělej starosti,“ odpověděl Tengel znaveně. „Sunnivin život je důležitější.“
Dívka nechtěla pochopit vážnost situace. „Ale Tarald a já jsme normální. Přece se nám musí narodit krásné dítě! A milujeme se – dobrý Pán nám nemůže přát nic zlého.“
Silje se trápila kvůli ubohé Yrje. Jak teď musí trpět, když poslouchá Taralda se Sunnivou a jejich nekonečná vyznání lásky, ale Yrja zůstala vzpřímeně sedět, s trochu smutným úsměvem, který jako by odrážel její soucit s nimi oběma. A také že ano. Z šokující zprávy o dítěti jí běhal mráz po zádech a ona viděla, jak byla hloupá. Ale teď velmi litovala Sunnivu. Yrja neznala kromě Tengela nikoho z Prokletých. Ale mohl být někdo lepším člověkem než on? Jeho skoro choromyslná úzkost byla nad její chápání.
Liv se opatrně zeptala: „Byla jsem příliš malá, abych si pamatovala Hannu a Grimara, otče, ale určitě to není tak zlé, že?“
„Já jsem viděl mnohem víc než je dva – až příliš.“
„Ale to už je dávno.“
„Mám pocit, jako bych si podobný rozhovor pamatovala,“ utrousila Silje.
Tengel k ní vrhl rychlý, smutný úsměv. „Ano, je to tak. Když Silje čekala naše první dítě, říkali jsme totéž. Byl bych to nenarozené miminko zabil, ale kvůli Silje jsem se dal obměkčit – a narodila se Liv.“
„A matka je také normální,“ chytil se poznámky pohotově Tarald. „Je to nejlepší máma.“
Tengel přikývl. „Stejný spor jsme řešili i kvůli Aremu. Tenkrát to byla Sol, kdo mi zabránil, abych dítěti vzal život.“
„Děkuji ti, Sol,“ zašeptala Meta.
„Ve skutečnosti jsme měli tentýž strach a výčitky s každým dítětem. S Taraldem a Cecilií – s Metinými třemi chlapci. Liv a Meto, vy si pamatujete, jak jsem vás nutil přísahat, že nebudete mít děti…“ Ženy přikývly. „Ale změnil jsem v té věci názor, protože bych žádal příliš mnoho. Ovšem z nějakého důvodu Prokletí nikdy nemají moc potomků. Areho a Metu s jejich třemi chlapci stěží někdo předčí!“ Zamyšleně utichl, zjevně pobavený tou myšlenkou.
„Takže?“ ozvala se Sunniva nevrle. „Pokaždé ses zmýlil. Vzdal jsi to a děti byly naprosto v pořádku. Proč by to se mnou mělo být jiné?“
„Copak jsem to neřekl dost jasně? Jsi příliš blízká příbuzná. A pomysli na Siljiny dva porody! Byly tak těžké, že v obou případech bojovala o život. Málem zemřela – tak zlé to bylo.“
„Ano, ale to byla babiččina chyba. Nebyla dost silná. Já jsem velmi silná.“
„Skutečně?“ usmál se na ni vlídně. „Jsi takový křehký drobeček. Vlastně si nepamatuji, že bych tě někdy viděl zvednout něco těžkého.“
Sunniva s obličejem jako panenka znovu křečovitě stáhla tvář, připravená se rozplakat. „Nikdo mi nerozumí.“
Tarald k ní hned přistoupil a pohladil ji po tváři. „Já ano, Sunnivo. Ty víš, že já ano.“
Tengel si ztěžka povzdechl. „Co říkáte vy ostatní… Silje?… Dagu, Liv, Are, Meto? Už nemám sílu bojovat sám.“
„Já s tebou souhlasím,“ řekla Silje.
„To není spravedlivé,“ vykřikla Sunniva. „Babička si vynutila, aby mohla mít obě svoje děti, ale mně nedovolí mít ani jedno!“
Tarjei, na kterého všichni skoro zapomněli, potichu promluvil: „Dědeček Tengel má pravdu, Sunnivo. Pokud je v rodu nějaké zatížení, pak by se členové rodiny neměli brát mezi sebou, nebo se ta zátěž projeví.“
„Ty nic nevíš!“ zasyčela na něj Sunniva. „Vždycky jsi byl domýšlivý, i když jsi tak vzdělaný. Myslíš si, že jsi lepší než všichni ostatní, víš!“
Tengel si nevšímal Sunnivina výbuchu a pokračoval: „Dagu?“
„Já nevím. Stále v tom nemám jasno.“
„Všechno šlo až dosud tak dobře,“ podotkla Liv váhavě.
Are přikývl. „Všechno jsou to nádherné děti.“
Meta souhlasila s Arem – tak jako vždycky.
Dva mladí lidé zatajili dech.
Tengel seděl na lavici vedle Silje; byl velmi unavený.
Mýlí se, pomyslel si. Je mezi nimi další se zlou kletbou. Nedávno jsem zase viděl ten žlutý, kočičí záblesk v očích. Tenkrát jsem měl pravdu. Jedno z mých vnoučat je prokleté!
Ve skutečnosti se už rozhodl, že nenarozenému dítěti vezme život. Protože se s ostatními nemohl domluvit, bude muset Sunnivě podstrčit prášek, když to nebude čekat. Tentokrát tu nebude žádná Sol, aby ho zastavila!
Když pomyslel na Sol, něco ho napadlo. Ta se také snažila zabít své dítě – Sunnivu. Přesto se jí to nepovedlo. Sol, která věděla tolik, co on, možná víc, neuspěla. Už si o Sol nedělal žádné iluze. Byl si jistý, že měla několik milenců, a velmi pravděpodobně zabila několik svých nenarozených dětí, ale to poslední prokázalo silnější vůli k životu!
„Dělejte, jak myslíte,“ rezignoval. „Ale při prvním náznaku, že se Sunnivou něco není v pořádku, jí to dítě vezmu – rozumíme si?“
Všichni souhlasili a mladý pár se objal radostí a úlevou. Yrja se usmála… a stále se usmívala… ale její oči byly jako temná jezírka samoty. Snažila se být šťastná s těmi dvěma.
Tengel vstal a vyrazil ke schodům do své ložnice. „Nejspíš byste tedy měli zařídit, abyste se vzali a to rychle. Zpropadení pošetilí hlupáci.“
Silje šla za manželem a pomalu, rozvážně stoupala po schodech. Počkal na ni a podal jí ruku na pomoc.
„Přestěhujeme se raději dolů, Silje? Ať nemusíš chodit do schodů.“
„Ne, to tedy ne! To by znamenalo přiznat porážku. A navíc bychom se stejně museli stěhovat zase nahoru, až se budu cítit lépe.“
„Ano, máš pravdu,“ zasmál se Tengel a doufal, že jeho smích zněl upřímně.
Když Silje klesla na okraj postele, řekla: „Napadlo tě, Tengele, že až budeme mít své první pravnouče, budu znát sedm generací naší rodiny?“
„Jak to myslíš?“
„No, krátce jsem poznala svou prababičku. To je tři generace přede mnou a já jsem ta čtvrtá. A teď máme tři generace po mně – děti, vnoučata a pravnoučata.“
„Ano, to je pravda. To je děsivá myšlenka.“
„Ale není!“
„Pak mi dovol, abych ti prozradil tajemství. Já znám osm generací! Poznal jsem babičku svého děda! Byla to pořádná stará čarodějnice a ty víš, že někteří Prokletí mohou žít mnoho, mnoho let. Ale zase jsem nikdy nepoznal svou vlastní matku, takže bych se možná neměl tolik chvástat.“
Když pomohl Silje do postele a udělal jí odvar z bylin na lepší spaní, stál a díval se na ni. Měl pocit, jako by ho na prsou tížila olověná hrouda. Dokážu pomoct druhým – stovkám cizích lidí, ano, možná jsem vyléčil už tisíce jiných. Ale pro tu, kterou miluji víc než vlastní život, nemohu udělat nic. Kdyby zemřela, nebudu mít sílu dál žít.
Lípa tam venku začíná usychat. Ona ji ještě neviděla, ale Are to ví a Tarjei si toho všiml včera. Požádal jsem je, aby nikomu nic neříkali.
Tengel se zachvěl a zhluboka se nadechl. Znám tuhle nemoc a brzy, velmi brzy budu muset Silje uříznout nohu nad kolenem, než se nemoc stačí rozšířit kostní dření do zbytku těla. Na tuhle chorobu nemám žádný lék. Horko mých rukou jí může ulevit od bolestí; ale zanedlouho jen na kratičkou chvíli. Nebude to trvat dlouho a už nebudu mít žádné silnější léky, které bych jí dal, abych jí ulevil od bolesti.
Život je někdy krutý a nespravedlivý.
Silje si uvědomila, že ačkoli Liv s Dagem byli k Sunnivě nesmírně ohleduplní a laskaví, pravděpodobně si pro svého jediného syna přáli jinou budoucnost. Ne že by se měl stát univerzitním profesorem – Tarald byl velkostatkářem a bude se věnovat panství. Ale Tarald byl také baron, což bylo postavení, které s sebou neslo povinnosti a zodpovědnost. Nebyli snobští, to zdaleka ne, ale pochybovali, zda je Sunniva vhodnou budoucí paní Gråstensholmu.
Takhle to Silje viděla a z toho důvodu navzdory Livině a Dagovu mínění stranila Sunnivě. Soucítila s mladou dívkou v naději, že se bude cítit chtěná. Sebedůvěra a samostatnost byly vlastnosti, kterých měla Sunniva vskutku pomálu.
Silje během těžkého období, které následovalo po citové bouři namířené proti dvěma mladým lidem, projevila svou mimořádnou laskavost. Taralda nechali, ať se s tím vypořádá sám. Měl vědět nejlíp, co jeho chování může způsobit, a navíc vždycky bral svou budoucnost za jistou. Teď sám zjistil, co se stalo, když jednal tak sobecky, jako by mu patřil celý svět.
Rodina měla za to, že by měli mít jen malý, tichý svatební obřad pro nejbližší příbuzné. Ale Sunniva chtěla pozvat mnoho hostů. Odložili své morální zábrany a nakonec se vším souhlasili – kvůli ní.
Yrju samozřejmě také pozvali, ale pozvání nepřijala s tím, že ji potřebují v Eikeby.
„Chápu, jak se cítíš,“ řekla Silje jednoho dne, když jí Yrja pomáhala doma.
„Ano, paní Silje, znáte mé pocity velmi dobře.“
„Znám. Ale nikomu jsem nic neprozradila.“
„Za to jsem vám vděčná. Byla doba, kdy jsem myslela, že je to za mnou – když nám řekli, že čekají dítě. Ale teď je to ještě horší. Kdykoli se na mě podívá těma svýma tmavýma, srdečnýma očima – a usmívá se, jako bych skutečně něco znamenala – jdou na mě mdloby a musím se něčeho pevně chytnout, abych se ho nepokusila dotknout.“
„Ach! Moc dobře si pamatuji, že jsem se takhle cítila zamlada,“ usmála se Silje. „Takové to bylo, když mě přitahoval Tengel.“
„Takže chápete, že mě nenapadá nic strašnějšího, než aby někdo odmítnutý seděl uplakaný na svatbě toho, kdo je mu nejdražší. Ne že by mě někdy napadlo, že bych u něj měla šanci, ale srdce je pošetilé, nemyslíte?“
Silje chytila Yrjinu ruku do dlaní. „Máš pravdu,“ souhlasila. „Nikdy neposlouchá hlas zdravého rozumu!“
„Baronka Meiden mě požádala, abych v příštích měsících byla co nejvíc se Sunnivou,“ přiznala Yrja pokorně. „Samozřejmě jsem souhlasila, protože Tarald a Sunniva vždycky byli moji dobří přátelé. Přesto se tolik bojím, že mě to moje hloupé srdce bude bolet. Co když se rozpláču?“
Silje si nikdy nezvykla na myšlenku, že její vlastní dceři Liv říkají „baronka Meiden“.
„Pokud to bude pro tebe příliš těžké, pak se vymluv na mě, Yrjo! Řekni, že jsem tě požádala, abys mi s něčím pomohla, a pak můžeš přijít sem a vyplakat se!“
„Děkuji vám. To udělám. Opravdu chci pomoct naší rozkošné, laskavé Sunnivě – a zdá se, že ona na mé přátelství také velmi spoléhá.“
„Myslím, že ano,“ zamumlala Silje. „Jsi dobrá dívka, Yrjo. Tengel tě má velmi rád.“
Rozzářily se jí oči. „Skutečně?“
„Velmi! Jenom si přeji… Ne, to bych neměla říkat.“
„Co?“
„Ne, to by nebylo správné, Sunnivu máme také moc rádi.“
Yrja nebyla tak hloupá, aby neuhádla, co zůstalo nevyřčeno. Odvrátila se, protože nechtěla, aby Silje viděla její výraz.
„Budu se snažit překonat své pocity,“ řekla. „Je to taková hloupost nechat se vyvést z míry jen tím, že vidím muže, který je zcela okouzlený jinou ženou. Tu si vezme a bude otcem jejího dítěte. A navíc je to muž, který – odpusťte, že to říkám – jí každou noc leží v náručí. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být tak hloupá, protože jsem vždycky považovala takové myšlenky za nezdravé. Ach! Paní Silje, tolik se hněvám sama na sebe – tloukla jsem hlavou do zdi – snažila jsem se zamilovat do jiných mladíků, ať už jsem je zajímala nebo ne! Ale v mém srdci vždycky zůstalo něco, co mi v tom nesmyslně bránilo. A pak jsem se hnusila sama sobě.“
„Moje malá Yrjo,“ oslovila něžně Silje statné, nemotorné děvče. „Podle mě je nejsmutnější to, že ty jsi pro to mladé štěně příliš dobrá; příliš dobrá pro toho rozmazleného ničemu, který je mým vlastním vnukem! Co budeme dělat s tím tvým srdcem?“
Yrja se zoufale zasmála. „Nevím! Ale že jsem příliš dobrá pro Taralda? Ne, tomu nevěřím. Pro něj není nic dost dobré!“
„Ale no tak. Nemůžeš se na něj pořád dívat takhle nekriticky, Yrjo! Abych řekla pravdu, myslím, že on je z mých vnoučat ten nejméně vyzrálý – on a Sunniva.“
„Ano, ale jsou tak mladí!“
„Tobě je tolik co jim.“
Yrja se usmála. „A myslíte, že jsem o něco moudřejší než oni?“
Silje se zasmála s ní. „Ne, asi máš pravdu!“
Se Sunnivou všechno pokračovalo bez problémů. Když někdy měla bolesti, mávla nad tím rukou. Vypadala překvapivě zdravě a čile, protože nechtěla, aby si o ni dědeček Tengel dělal starosti. Ale ostatní neviděli, jak moc zaměstnávala Yrju, která se během zimy a jara skoro nastěhovala do Gråstensholmu. Kdokoli, kdo by pracoval tak málo jako Sunniva, by neměl potíže vypadat zdravě a odpočatě!
Navíc, jak se Tengel bál, prášek, který měl vyvolat potrat, nefungoval. Právě jako Sunniva před svým narozením bojovala o svůj život navzdory Soliným snahám ji zabít, tak i Sunnivino dítě bylo nečekaně odolné a ubránilo se.
Víc Tengel udělat nemohl – mohl jen čekat a doufat.
2024 ©