6.
Cecilie byla v šoku. Seděla ve své komnatě ve Fredriksborgu, jednom z mnoha králových dánských hradů, s dopisem od své matky v ruce a prázdným pohledem ve tváři.
Babička a dědeček zemřeli? A ona nebyla s nimi! Nejdražší babička Charlotte, vždycky tak temperamentní a nadšená. Jak by mohla být mrtvá?
Cecilie si nebyla jistá, zda si na tu myšlenku zvykne. Ale byla to pravda, nebyl to sen a nakonec se s tím bude muset vyrovnat.
Dědeček Jacob je také mrtvý! Samozřejmě věděla, že nebyl jejím skutečným dědečkem, ale vždycky se tak ke všem vnoučatům choval. Byl tam odjakživa a oni jiného neznali. Jak často za ním Cecilie chodila pro pomoc s tím či oním kvůli jeho praktickým dovednostem! Byl to statný, klidný a přátelský muž, kterého si lidé obyčejně moc nevšímali, protože ho zastínila jeho výrazná žena. Ale uvnitř rodiny byl jejich neotřesitelnou oporou a měl bohaté znalosti, pokud šlo o Gråstensholm. Panství se za něj dalo pěkně do pořádku a obvykle ho našli, jak tam či onde něco opravuje nebo vylepšuje. Vždycky se zdál být tak spokojený se svým životem.
A teď byl pryč.
Ceciliin otec také onemocněl morem. I Yrja. Ale oni přežili. „Měla jsi štěstí, že jsi včas odjela,“ psala její matka. „Ačkoli ty bys nebyla v nebezpečí – my Prokletí vždycky přežijeme.“
Nebylo to poprvé, co se Cecilii zastesklo po domovu. Cesta do Dánska nebyla všechno, o čem snila. Teď tu seděla ve venkovském hradu na velké židli postavené před krbem a sledovala, jak slunce zapadá nad zasněženou krajinou severního ostrova Zealand. Zachvěla se a přitáhla si přikrývky těsněji k sobě.
V téhle části hradu byla sama se dvěma malými dcerkami krále, které měly ložnice v přilehlých komnatách. Služebnictvo bydlelo v jiném křídle. Paní Kirsten a její dvořané se veselili někde na velkém bále a král Kristián tu nikdy nežil.
Pokoj byl zařízený v renesančním stylu těžkým masivním nábytkem z tmavého leštěného dřeva. Služebnictvo vyprávělo příhody o duchách, kteří pronásledují tuhle část hradu: jak povzbudivé, pomyslela si hořce Cecilie! Rozčilovalo ji, když si musela připustit, že se docela bojí.
Teď, nadto všechno, přišly ty strašné zprávy o smrti jejích prarodičů. Ty už jí zcela sebraly všechnu radost a elán do života.
Ceciliiny povinnosti také nebyly nijak zvlášť příjemné. Hádky s vrchní hospodyní byly skoro na denním pořádku a s paní Kirsten bylo těžké vyjít. Byla jen o tři roky starší než Cecilie a byla příšerně namyšlená. Ale největší obavy Cecilii nahánělo drsné zacházení hospodyně s teprve tříletou Annou Kateřinou. Kolikrát Cecilie to ubohé dítě tajně utěšovala? Žofie Alžběta byla ještě příliš malá, aby ji bili, ale Cecilie s hrozivou jistotou cítila, že v pravý čas přijde řada i na ni! Doma nikdy nepoznala takové kruté tresty, zatímco tady se rozdávaly za ty nejmenší prohřešky – za obyčejné nezbednosti, které vyvádí každé tříleté dítě. Cecilie měla o dítě velkou starost, ale její námitky nepadaly na úrodnou půdu. Prostě ji ignorovali!
Na nádvoří vjely vozy a do hradu začal proudit hlasitý, nespoutaný houf lidí. Bál zjevně skončil, ale podle hluku oslavy pokračovaly dole ve velké hale.
Cecilie zůstala sedět na židli. Kvůli špatným zprávám nemohla spát. Tarald a Sunniva se vzali! Ten obrázek ji pořád pronásledoval – nebyla z něj zrovna nadšená. Uvědomují si, co dělají? Není to pouhé mladistvé pobláznění? Přece jen, ani jeden z nich nepoznal mnoho jiných mladých lidí. Ale o dítěti, které čekali, nic nevěděla. Liv se nedokázala přinutit, aby o něm napsala… Aspoň zatím ne.
Na chodbě se ozvaly spěšné kroky, které náhle zastavily, a dveře se rozlétly. Do místnosti vešel nějaký muž.
Nejdřív Cecilii neviděl. Přehodil si plášť přes psací stůl, a zatímco si pro sebe pískal, přešel ke krbu. Pak si jí všiml.
„Ach! Odpusťte mi,“ řekl překvapeně. „Nevěděl jsem, že tady někdo je.“
Cecilie rychle strčila bosé nohy pod okraj své sukně. Byla tak vyvedená z míry, že ji nenapadlo nic vhodného, co by pověděla. Muž sebral plášť a chtěl odejít.
„Víte… Obvykle bydlím v tomhle pokoji… Ale vy vypadáte nešťastně. Stalo se něco?“
Jeho hlas zněl tak přátelsky. Cecilie se zmohla na slabý úsměv.
„Všechno,“ odpověděla stručně. „V tuhle chvíli nevidím jediný důvod, proč žít.“
Udělal krok blíž. „Ne! Ale co se děje tak hrozného?“ divil se. „Mohu vám nějak pomoct?“
Cecilie byla vždycky upřímná a důvěřivá. „Ano, byla bych vám moc vděčná, kdybyste si se mnou jen na chvilku sedl a vysvětlil mi, že v životě je mnoho úžasných, radostných věcí! Ne! Teď mi musíte odpustit, to od vás nemohu žádat!“
„Ne, ne!“ zvolal příjemným, laskavým hlasem a zeptal se, zda by se mohl posadit na druhou židli. „Víte, příliš často mám pocit, jako bych potřeboval někoho, kdo by mi připomenul, co je v životě dobrého.“
„Vy?“ To ji překvapilo. „Ale vy vypadáte tak… Vypadáte jako někdo, kdo má všechno, co si může přát.“
Byl to uhlazený muž, kterému tipovala něco před třicítkou. Měl světlé vlasy dlouhé po ramena, zastřižené do rovné ofiny, a v jeho mužných, ostře řezaných rysech bylo něco ušlechtilého. Ale v hnědých očích se zračil smutek, a kdyby se podívala zblízka, viděla by zahořklost vrytou do koutků jeho úst. Byl oblečený ve velmi elegantních šatech, ale protože se právě vrátil z bálu, pravděpodobně měl na sobě svoje nejlepší.
„Opravdu všechno, co si můžu přát?“ Zasmál se, ale v jeho hlase nebylo nic veselého. „Ano, člověk může mít všechno… a přesto nic! Ale omlouvám se! Jmenuji se Alexander Paladin, patřím ke kavalerii Jeho Veličenstva a jsem kapitánem v jeho tělesné gardě. Děd ze strany mojí matky byl vévodou ze Schwarzburgu. Já jsem jenom obyčejný markýz, což je ve skutečnosti bezcenný titul.“
„Paladin? Neznamená to rytíř?“
Letmo se usmál. „Ach, ano. A také se jako rytíř cítím! Bohužel jsem poslední ze svého rodu, takže mé jméno vymře.“
To se jistě nestane, pomyslela si Cecilie, ale nemohla si dovolit pronést takovou důvěrnou poznámku nahlas.
„Já jsem Cecilie, dcera barona Daga Christiana Meidena,“ představila se.
„Jste z Norska?“
„Ano. Jsem tady, abych se starala o královy děti.“
„Aha!“ a opřel se v židli. „Pak jste ta dívka, která se opovažuje vzdorovat vrchní hospodyni! Máte skutečně kuráž! Jak ona, tak paní Kirsten kují pikle, aby vás roznesly na kopytech.“
„Nelíbí se mi koukat na to, jak bijí nevinné děti.“
„Ne,“ hlesl tiše, „máte úplnou pravdu. To může poškodit duši – a ta se už nezahojí.“
Cecilie na něj tázavě pohlédla, ale on už tu myšlenku dál nerozvíjel.
Po chvíli řekl: „Pak chápu, že vám život připadá těžký. A co ten dopis, který držíte v ruce – má nějakou spojitost s vaší smutnou náladou?“
„Rozhodně! Moji prarodiče z otcovy strany zemřeli na mor. Možná to nezní tak hrozně, já vím – prarodiče obvykle umírají – ale tolik pro mě znamenali. Navzdory svému věku to byli příjemní, mladiství a činorodí lidé.“
„Vím, co myslíte. Takových příbuzných si musíme cenit.“
„To musíme, ano,“ pokračovala dychtivě Cecilie. „A mám jich tolik. Moji druzí prarodiče jsou naprosto úžasní! Kdybyste je někdy poznal, jsem si jistá, že by se vám líbili. A moji rodiče jsou tak laskaví…!“
„Souhlasím, ale proč jste pak byla tak skleslá?“ zeptal se, pobavený jejím nadšením.
Cecilie mávla rukou. „Ach, to bylo prostě proto, že to všechno přišlo tak najednou. Ten dopis, mé povinnosti, při nichž mám pocit, že mě nikdo kromě dětí nechce, to počasí… Jen se podívejte na tu šedou, studenou mizérii tam venku! Tenhle jednotvárný, pochmurný pokoj… Ale víc než cokoli jiného mě tíží samota. Být tak daleko od té šťastné atmosféry doma… které jsem si dost nevážila, dokud jsem neodjela…“
„Ve vašem věku je normální chtít se vydat do ciziny.“
„Ano, pravděpodobně je. A myslím, že se vždycky mohu vrátit domů, ale to by znamenalo se vzdát. Navíc věřím, že mě ty dvě dívenky potřebují.“
„To jistě ano!“ souhlasil hrabě. „Zůstaňte sama sebou a já vás podpořím. I když nemám žádný vliv na paní Kirsten nebo na tu druhou potvoru, mám přízeň krále… a to není tak málo.“
Podle všeho si neuvědomil, že paní Kirsten nepřímo označil za „potvoru“. Není to něco jako „urážka majestátu“?
„Děkuji vám,“ řekla Cecilie. Zvědavě na něj pohlédla. „Ale zdá se, že vy také nejste šťastný. Mohla bych vám nějak pomoct?“
Napřímil se do plné výšky a povzdechl si. „Jste velmi všímavá… Ale pomoct mně? Ne, to byste asi nedokázala. Moje samotná existence visí na tenkém vlásku, milá slečno Cecilie.“
Z toho, co jí pověděl, pochopila, že je vážně nemocný. To je smutné, pomyslela si, u tak milého muže.
„Ale co jsem to za společníka,“ zasmál se omluvně, „abych vás zatěžoval svým trápením?“
„Zaprvé, vůbec jste se nezmínil o svých trápeních, a za druhé, zapomněla jsem na všechna svoje,“ podotkla. „Mohu vám nabídnout sklenku vína?“
„Ne, děkuji. Už jsem dnes večer pil dost. Nedělá mi to dobře.“
„Promiňte mi mou zvědavost, ale jste nemocný, hrabě Paladine?“
Kousl se do rtu. Vstal, zlehka jí přejel rukou po tváři a při tom na ni stále hleděl svýma něžnýma, smutnýma očima.
„Dobrou noc, norská dívenko! A děkuji vám za tento okamžik!“
Cecilie vyskočila na nohy. „Doufám, že jsem vás neurazila!“
„Ne, ne. Ani v nejmenším.“ Pohled na její bosé nohy ho pobavil. „Cítil jsem najednou silnou touhu se vám svěřit, a to je něco, co nemohu udělat. O ty dvě malé královské děti se staráte dobře! Nezapomeňte, že vám pomohu, pokud vám život přijde příliš těžký.“
A byl pryč. Slyšela, jak jeho kroky mizí v chodbě.
Cecilie si šla lehnout a hlavou se jí honila spousta myšlenek. Její smutek zeslábl a zanechal za sebou lehkou melancholii.
Ale trvalo dlouho, než usnula.
Navzdory příjemnému červnovému slunci, které se do něj opíralo, se Are neustále díval k nebi, zatímco kráčel přes pole kolem Lipové aleje. Byla neděle a blížila se bouřka. Věděl, že bude silná.
Na každém malém políčku se zelenaly čerstvé výhonky. Liják by teď nezpůsobil tolik škody, jako když úroda dozrává, ale Are by byl raději, kdyby k němu nedošlo. Kdyby byl déšť příliš silný, spláchl by kukuřici.
„Bude pršet. Pojďme dovnitř,“ řekl svým dvěma mladším synům. Ti se plahočili v jeho stopách. Nejmladší Brand zaníceně poslouchal každé moudré slovo svého otce, které se týkalo hospodaření, zatímco prostřední syn Trond se raději potuloval podél příkopů mezi střapatými vikvemi, rozrazily a pryskyřníky a bavil se po svém.
Tarjei s nimi nešel. Nikdy se nestaral o zemědělství, byl zabraný do jiných věcí. Na podzim odjede studovat do Osla – na církevní školu, protože žádná jiná možnost neexistovala. Navíc povolání kněze se v každé farnosti považovalo za nejváženější. Ale Tarjei neměl v plánu stát se farářem. Vybral si tuhle školu jako přestupní stanici na univerzitu v Tübingenu, kde se skutečně bude moct něco naučit. Právě tam studoval jeho vzor Johannes Kepler a Tarjei doufal, že možná, ale opravdu jen možná, bude mít jednoho dne velké štěstí a potká tohoto velkého matematika a astronoma!
Rodiny z Gråstensholmu a Lipové aleje byly vždycky trnem v oku starému faráři, který zemřel při morové epidemii. Nebyl ani tak starý, jako plný předsudků, zkrátka muž s hluboce zakořeněnými, zastaralými názory. Vadilo mu, že ve farnosti jsou i jiní lidé, kteří umí číst a psát, stejně jako on – snižovalo to jeho postavení v očích farníků. Dokázal přijmout, že veřejný notář baron Dag Meiden je gramotný; to bylo přece jen přirozené. Ale ženy…! Baronka Charlotte, notářova matka, od raného věku učila všechny děti. To bylo neslýchané! Byli by ji upálili jako čarodějnici, kdyby bylo po jeho! Ale v cestě mu stál Tengel. Urození šlechtici z Akershusu by nikomu nedovolili, aby se dotkl Tengela nebo jeho rodiny.
Všechny ty děti a vnoučata tedy dokázaly číst a psát – a měly nápady a znalosti, které nepříslušely laikům! Byli to vagabundi, všichni do jednoho, kteří – to byl nucen přiznat – věděli víc než on.
Než zemřel, tohle jediné ho trápilo do té míry, že si uhnal žaludeční vředy.
Ve srovnání s minulostí si rodiny vytvořily vynikající vztah s novým farářem, který byl v dobách moru vikářem. Byl pokřtěný jako Martin a za své kněžské jméno přijal latinskou podobu tohoto jména – Martinius. Než přišel do kostela v Gråstensholmu jako vikář, studoval v katedrále Nidaros v Trondheimu, a nikdo nebyl užaslý víc než on sám rychlostí, s jakou se stal farářem. Jedním z důvodů samozřejmě bylo, že epidemie moru si vybrala mezi kněžími drsnou daň, protože mnozí z nich – na rozdíl od jejich ctěného bratra z Gråstensholmu, taktéž zesnulého – statečně chodili mezi lidi a pomáhali nemocným a umírajícím.
Martin si plně uvědomoval, že Tengelovi a jeho vnuku Tarjeiovi vděčí za svůj život a že se – navzdory skutečnosti, že Tengel nikdy nevstoupil do kostela ani neprojevil sebemenší zájem o křesťanství – mezi nimi rozvinulo hluboké porozumění.
Když Are s hochy dorazil do Lipové aleje, našli dům skoro opuštěný, a tak se šel nahoru podívat na svou matku. Silje už neopouštěla postel.
„Kde jsou všichni?“ zeptal se.
„Pokud všemi myslíš svého otce, tak pospíchal do Gråstensholmu,“ odpověděla mu zvesela Silje. „Když si děťátko pospíší, bude to nedělňátko.“
„To se podívejme! Už je čas?“ zamumlal, protože měl stejné obavy, které byly spojené s porodem každého dítěte. „Ale Tarjei byl dnes doma. Kam šel?“
„Kam myslíš? Všude chodí za svým dědou – zvláště když jde o vzrušující lékařské případy!“
„A proč jsi tak veselá, mami?“
„Jsem šťastná. Sunniva byla po celou dobu dokonale zdravá, a když pomyslím, jak hrozně bylo mně, než jsem měla Liv, skutečně věřím, že je to dobré znamení. Jen si to uvědom! Moje první pravnouče!“
„Samozřejmě, všechno půjde dobře.“
„Ale já vím, že půjde,“ odpověděla sebejistě, „protože Hanna mi říkala, že ve svém životě budu mít jedno velké trápení. A nemůže existovat větší zármutek, než jaký jsem cítila kvůli Solině smrti, takže se Sunnivou bude všechno v pořádku.“
„Jistě. Ale je skutečně správné, aby byl Tarjei u porodu, mami? Je mu teprve čtrnáct. Není to příliš?“
„Víš, že Tarjei je výjimečný chlapec a dívá se na svět očima vědce. Tohle pro něj bude zajímavá zkušenost.“
Are se díval ven z okna. „Třiasedmdesátiletý muž a čtrnáctiletý mladík… Není pochyb o tom, že Sunniva potřebuje pomoc!“
„Nikde by nenašla lepší! Bude tam i Liv a Yrja, stejně jako porodní bába, pro kterou Tengel nechal poslat. Sunniva bude v dobrých rukou.“
„A poslali i pro kněze?“
Siljin úsměv pohasl. „Proč by měli?“
„Mám jenom na mysli, aby požehnal dítěti,“ odpověděl honem Are.
„No, to nebude nutné. Volají ho jenom tehdy, když je potřeba, aby pokřtil novorozence, který nepřežije… Ach, dnes je tak dusno. Těžko se dýchá.“
„To není žádné překvapení! Žene se obrovská bouřka.“
„Ach, nemám ráda hromy a blesky! Není se před nimi kam schovat. Blesk si tě najde, ať jsi kde jsi.“
„Našel si tě někdy, matko?“ zeptal se Are s úšklebkem.
„Ne… ale nikdy nevíš, co se může přihodit!“
„Lipová alej je docela bezpečná. Gråstensholm stojí výš.“
„Pokud mě to mělo uklidnit, tak se to nepovedlo.“
„Ano, to si myslím,“ přiznal Are a skryl před Silje úsměv. Její odvěký strach z přírodních sil mu učaroval, protože navzdory všemu, čím ve svém životě prošla, a vší moudrosti, kterou posbírala, nepřestala věřit na prastaré pověry. To byla jedna z věcí, kvůli kterým byla tak roztomilá.
Pomyšlení, že se jeho vlastní sestra stane babičkou, bylo zvláštní – roky utekly tak rychle a nepozorovaně! Are se ale moc nezměnil. Teď mu bylo pětatřicet, stále mluvil tlumeným hlasem, byl spolehlivý a realistický. Jeho vztah se syny a Metou byl klidný navzdory tomu, že Metina bojácnost v napjatých situacích někdy zkoušela jeho trpělivost. Někdy, protože byla manželkou na velkém statku, byla možná příliš horlivá, ale byla mu oddaná a vždycky se za ní rád vracel domů po těžké denní lopotě.
Are pohlížel na svého nejstaršího syna, Tarjeie, nevěřícně a s úžasem a stále nedokázal pochopit, že má tak bystrého, inteligentního syna. Tarjei byl ve více ohledech Tengelův vnuk než Areův a Metin syn.
„Mohl bys mi podat ten šál, Are? Dneska mě hrozně bolí ramena. To bude nejspíš tím počasím.“
„Ano, dna může být nepříjemná,“ podotkl Are, i když byl jedním z těch pár lidí, kteří si uvědomovali, že nemoc jeho matky není obyčejná dna.
Tengel se nedokázal donutit, aby své ženě amputoval nohu. Navíc taková operace byla až příliš často osudná. Byl bezmocný, a tak mohl jen sledovat, jak se nemoc šíří – a celou tu dobu marně doufal v zázrak.
Silje si omotala šál kolem ramenou. Byla potěšená a vzrušená tím, co se mělo udát v Gråstensholmu. Včera chvíli mluvila s Yrjou.
„Slyšela jsem, že Liv a Sunniva chtějí, abys byla u porodu,“ nadhodila Silje. „Cítíš se na to?“
Yrja zaváhala, než odpověděla. „Mohu vám říct tajemství, paní Silje? Včera jsem poznala jednoho mladíka ze statku v Hellegården a on… no, zeptal se, jestli by mohl být mým ‚nočním ctitelem‘! Všechno by samozřejmě probíhalo ve vší počestnosti, víte?“
„Jistě,“ usmála se Silje. „Vždyť já kdysi také měla ‚nočního ctitele‘, když jsem byla velmi mladá. Co jsi mu řekla?“
„Bylo to tak nenadálé. Pověděla jsem mu, že si to promyslím – ale je docela milý…“
Všechno to byla lež. Yrja si ten příběh vymyslela, protože věděla, že Silje si o ni dělá starost. Nebylo správné, aby se paní Silje trápila, když je tak zesláblá.
„Všechno ostatní jsi tedy hodila za hlavu?“ zeptala se Silje dychtivě.
„S Taraldem? Ach, ano, díky Bohu. Nakonec jsem souhlasila s tím, že budu u porodu.“
„To je skvělé! Víš přece, jak moc na tebe Sunniva spoléhá, že?“
Jistě, Yrja to věděla až příliš dobře. Někdy měla pocit, že Sunniva ví o její slabosti pro Taralda a že ji úmyslně trápí, vyznává se před ní z lásky k němu nebo jí dává ponižující příkazy, když je Tarald na doslech. Yrja ale nevěřila, že by Sunniva mohla být tak zlá – byla jen bezohledná.
Yrjina láska k Taraldovi? Ta nikdy neskončí – přestože ji nesnášela! Nedokázala se jí zbavit.
Nad Gråstensholmem se kvůli modročerným kupovitým mračnům setmělo mnohem víc než obvykle. Najednou se rozpoutala bouře.
V Sunnivině pokoji Liv úzkostně pohlédla k oknu a pomyslela na věž vysoko nad domem, která jako by vyzývala blesk, aby do ní uhodil. Totéž napadlo znepokojeného Daga s Taraldem, kteří čekali ve vedlejším pokoji.
Všichni byli unavení a vyčerpaní z napětí celého dne, který strávili u Sunniviny postele. Pro Sunnivu bylo samozřejmě všechno nejhorší, víčka měla nateklá od bolesti a neustálého pláče. Dag a Tarald byli vykázáni z pokoje – už to nebude dlouho trvat. Kontrakce začaly už dávno, ale jako by neúčinkovaly.
Sunniva zoufale svírala Livinu ruku, zatímco Yrja jí otírala čelo. Říct, že byla statečná a usilovně se snažila, by bylo přehnané, ale člověk od ní nemohl žádat, aby po tak těžkém dni vydržela o moc víc.
Tengel byl rázný. Do tváře porodní báby se vryly obavy. Nechápala to. Proč se dítě ještě nenarodilo…?
Tarjei zůstával ostražitý a jeho oči sledovaly každý detail. Se svým otcem byl často ve stodole, když se rodila různá zvířata, ale ještě nikdy neviděl porod dítěte.
Zvenku uslyšeli tupé zadunění blížícího se hromobití. Vzduch uvnitř místnosti byl skoro nedýchatelný.
„Už to bude brzy za mnou?“ naříkala znepokojeně Sunniva. „Nevíte, jak moc to bolí!“
Nikdo jí neodpověděl – ptala se na totéž už hodiny. Bez varování zalapala po dechu a vykřikla, jako by do ní zabodli nože.
Tengel byl nejblíž. Několikrát se zhluboka nadechl, otočil se k Tarjeiovi a nařídil mu: „Jdi ven, Tarjeii! Okamžitě jdi ven!“
„Ale já…“
„Odejdi! Hned!“
Chlapec se cítil ublížený a nedokázal dědovo rozhodnutí pochopit, ale vyšel ven, kde čekali další dva muži. Otočil se ve dveřích a uviděl zděšení ve tvářích ostatních, když se natěsnali kolem Sunnivy, která nekonečně, šíleně vřískala. Ještě hlasitější byly výkřiky Yrje a Liv.
Tři muži stáli v předpokoji, naslouchali dění v ložnici, neschopní se pohnout. Dveřmi sem přicházely zvuky Sunniviných hysterických výkřiků, Tengelova autoritativního hlasu a dusot nohou, které pobíhaly sem a tam. Pak se k hluku přidaly další vyděšené hlasy.
Ve dveřích se objevil Yrjin obličej, bílý jako stěna; vypadala, že každou chvíli omdlí. Šaty měla pocákané krví.
„Přiveďte kněze… Pospěšte si!“
„Dojedu tam,“ nabídl se Dag. Úzkostí se mu svíral žaludek.
„Ach, dobrý Bože,“ zašeptal Tarald. „Musím jít za ní.“
Tarjei mu zahradil cestu. „Ne! Zůstaň tady! Dědeček by mě neposlal ven bez dobrého důvodu.“
Taraldova tvář se křečovitě stáhla hrůzou. „Sunnivo!“ zanaříkal. Vtom si ke své hrůze uvědomil, že jeden zvuk mezi ostatními chybí: její srdcervoucí výkřiky.
A pak se v pokoji rozhostilo jen mrtvolné ticho.
Tengel si najednou uvědomil, že má zastřené vidění. Zhluboka se nadechl, aby zastavil nové slzy, a otřel si oči.
Pohledl na vyděšené tváře ostatních. Liv se divoce třásla od hlavy k patě, bledá jako stěna; Yrja usedavě plakala, schoulená na podlaze zády ke zdi; porodní bába seděla na židli, vyděšená, neschopná pohybu.
Na posteli ležela Sunniva, mrtvá, s roztrhaným tělem.
A v krásné kolébce, která stála připravená… Dveře se otevřely, aniž by si toho všimli, a Tarald, který vypadal vylekaně, opatrně vešel do pokoje.
„Už je to?“ promluvil a pokusil se o roztřesený, optimistický úsměv.
Liv rychle přetáhla prostěradlo přes Sunnivino tělo, ale nedokázala skrýt všechny ty strašné rudé skvrny, které byly všude.
„Spí?“ zeptal se nejistě.
Ta otázka byla zbytečná. Měla jenom ukázat, jak Tarald zoufale touží udržet při životě zdání naděje. Kdo by spal s tak strnulým výrazem hrůzy a bolesti ve tváři? Nikomu nezbyla energie, aby odpověděl… Nikdo neměl sílu, aby mu zabránil přejít ke kolébce.
Tengel se bál. Sledoval, jak se mladý muž naklonil nad kolébkou a náhle se zarazil a jako biblický solný sloup strnul. Upíral oči přímo před sebe.
Nevšimli si, že se Tarjei vplížil za ním.
Tarald si pomalu začal znovu uvědomovat své okolí. Rozhlížel se po pokoji očima vytřeštěnýma hrůzou, než jimi spočinul na Sunnivě. Pak pochopil, že tentokrát už ji z dřímoty neprobudí.
Přidušeně, úzkostně zanaříkal a vyběhl z místnosti, ven z domu, do hustého, prudkého deště… Utíkal do lesa, hlouběji a hlouběji, dokud se konečně nezastavil. Dělalo se mu zle do morku kostí.
Tengelova tvář byla plná zármutku. Sevřel Tarjeiovu ruku – chlapec se díval do kolébky a to, co viděl, rozrušilo i jeho pragmatickou, realistickou duši.
„Ubohé dítě,“ bylo jediné, co řekl, ale ta dvě slova pomohla zmírnit odpor, který cítili všichni ostatní.
„Ano,“ souhlasil Tengel potichu.
Dítě mělo zavřené oči. Nevydávalo žádné zvuky a jedinými jeho pohyby byla příležitostná krátká, křečovitá cuknutí rukou a nohou. Ramínka byla nadměrně velká a špičatá a jednou budou nepochybně připomínat ta Tengelova, ale hlavička dítěte nasedala přímo na válcovité tělo – bez krku – a dlouhé paže připomínaly ruce opice. Většinu jeho těla pokrývaly chlupy černé jako uhel. Ale ta tvář…!
Tarjei a ostatní, kteří nikdy neviděli Hannu nebo Grimara, nevěřili svým očím. Nikdy si nedokázali představit něco tak odporného. Liv, ačkoli ta si matně vzpomínala na starý pár, měla za to, že nestvůra v kolébce je nesrovnatelně horší; a přesto musela cítit trýznivou náklonnost k nešťastnému chlapečkovi.
Přišel kněz. Tengel odvedl jeho a Daga ven, kde jim vysvětlil, co se stalo.
„Chcete ho pokřtít hned, otče Martinie? A pomodlit se za duši jeho matky?“ zeptal se zsinalý Dag.
„Jistě.“
Vešli do pokoje, kde ležela Sunniva. I když je na to předem upozornili, oba muži těžko skrývali svůj šok. Dag byl jediný kromě Tengela, který si pamatoval Hannu a Grimara. Teď mu budoucnost připomínala temný tunel bez světla na konci – ale pro dítě to bude mnohem horší.
Mladá přátelská tvář kněze byla plná soucitu s každým z nich. „Kdo dá dítěti jméno?“ zeptal se.
„Jeho otec tu není,“ odkašlal si Dag, „ale pokud mohu mít návrh, bude to Kolgrim. Tarald může později vybrat jiné, když bude chtít.“
Kněz přikývl.
„Mohu také přidat jedno jméno?“ zeptala se Liv.
„Jaké?“
„Opatrovaný.“
Yrja se znovu rozplakala. Liv chápala, jak moc to dítě bude v životě trpět.
„Budiž,“ řekl otec Martinius a náležitě pokřtil hrůzostrašnou bytost „Kolgrim Opatrovaný“.
Během obřadu se stalo něco velmi děsivého. Liv se rozhodla během křtu dítě podržet. Musela sebrat odvahu, než ho zvedla, ale řekla si, že bude snazší, když si na vzhled dítěte zvyknou.
Jeho oči se nečekaně otevřely a všichni zalapali po dechu. Ukázaly se dvě zelené, kočičí škvírky a zíraly na Liv. V tom okamžiku ji napadlo něco děsivého; něco, co nikdy nikomu nesvěřila. Jak může novorozené, nevinné dítě vypadat tak zlé? To není možné!
Tengel si toho pohledu také všiml. Vyděsil ho. Cítil se nesmírně unavený. Vzpomněl si na své vlastní dětství – bude tohle dítě trpět stejně jako on?
Jakmile se postarali o Sunnivino ubohé tělo a udělali všechno, co se dá, Tengel si vzal Tarjeie stranou.
„Víš, že dostaneš všechny zásoby léků Prokletých? Mluvil jsem o tom s Liv a Dagem, stejně jako s tvým otcem.“ Chlapec přikývl. „Tarjeii, teď dávej pozor! Tohle je nanejvýš důležité! Nikdy, nikdy nedopusť, aby se tohle dítě dotklo kteréhokoli z nich! Nesmí dostat ani tu poslední bylinku! A nic ho neuč. Ani jediné slovo… Rozumíš?“
„Ano, dědečku. Také jsem viděl ten pohled v jeho očích. Kdyby tohle všechno nebylo tak tragické, přišlo by mi to nanejvýš zajímavé.“
„Tarjeii, můj příteli,“ pověděl Tengel a unaveně položil hochovi ruce na ramena, „nikdy nezapomeň, že na prvním místě jsi člověk a teprve až na druhém vědec!“
„Nezapomenu, dědečku.“
Tengel vyšel ven za Dagem a Liv.
„Řekněte mi… chcete, abych… tomu dítěti něco dal? Než bude vědět, že žije?“
„Ne, otče, prosím,“ odpověděl Dag. „Vím, jak to myslíš, ale je to náš vnuk. Ačkoli se děsíme pohledu na něj a bojíme se o jeho budoucnost, no… Je to zvláštní, ale cítím k tomu ubohému drobečkovi lásku.“
„Já také,“ dodala Liv. „Právě jsme o tom mluvili. Budeme se snažit pomoct mu a vést ho v životě. Vyprávěl jsi nám o svém nešťastném dětství, otče, a my slibujeme, že o něj bude lépe postaráno.“
Tengel přikývl. „Změní se. Chlupy mu z těla brzy opadají a jeho rysy se možná trochu vyhladí. Žádné novorozeně není na pohled hezké!“
„To není,“ souhlasila Liv.
Tengel se odmlčel, a pak se jeho hlas znovu ozval: „Odpustíte mi, když teď tohle všechno nechám na vás? Už jsem příliš unavený.“
„Jistě, otče. Díky za všechno, co jsi udělal.“
Oba mysleli, že má na mysli utrpení, kterým prošli toho dne. Toužil je oba obejmout, ale to by bylo divné a mohlo by je to vylekat.
„Měl bych vám poděkovat, děti! Řekněte Taraldovi, ať nezapomene, že to dítě je malá bytost, která ho potřebuje.“
„Hned ho půjdu hledat,“ prohlásil Dag.
„Nech ho. Vrátí se sám, až přijde jeho čas a ten pronikavý, nesmírný zármutek po Sunnivě začne slábnout.“
„O chlapce se postaráme, otče,“ ujistila ho Liv. Vypadala unavená a velmi smutná. „Yrja slíbila, že mi pomůže – pokud se bez ní matka obejde.“
Tengel se otočil k Yrje a něžně jí položil ruku na tvář. Stěží dokázala uvěřit, jak tenhle silný muž za jediný den zestárl!
„Teď tě tu budou potřebovat, dítě. Bůh ti žehnej!“
A s těmito slovy odešel z Gråstensholmu.
Přestalo pršet, ale bouřkové mraky jako obvykle začaly kroužit po nebi a znovu se blížily. Tengel šel pomalu po cestě mezi dvěma statky a ohromná ramena měl shrbená dopředu – byl unavený, tak zoufale unavený.
Kvůli Silje se snažil udržovat mladistvý a silný, ale v tomhle okamžiku cítil každý ze svých třiasedmdesáti roků. Byl to dobrý věk. Jen málo lidí žilo tak dlouho.
Zastavil a zvedl oči k temnému, pozdně večernímu nebi. Silje ležela doma a netrpělivě očekávala zprávy o svém prvním pravnoučeti. Byla tak statečná, zřídka si stěžovala na své nepohodlí a bolest – aniž by věděla, že trpí horší nemocí, než je dna.
A on teď měl jít a zmařit její naděje novinkami o tomto tragickém dni. Smrt Sunnivy a nestvůra v kolébce!
Tyhle zprávy by ji zdrtily! Vzaly by jí všechnu radost ze života, každou unci štěstí, která jí zbyla. Nikdo necítil takový soucit s osiřelou Sunnivou jako Silje.
Tengel už nedokázal odolávat tíze bolesti, kterou cítil na prsou. Uvnitř se rozplakal.
Směrem k bouřkovým mrakům zašeptal: „Jsi teď spokojený s tím, co jsi udělal, ty ďábelský, zlý Tengele? Já vím, že tam nahoře nejsi, ale tyhle temné mraky mi poslouží jako svědci. Víš, jak moc jsi otrávil životy těch, kdo jsou mi nejdražší – a můj vlastní? Ano, víš to moc dobře – a teď se vítězoslavně směješ. Znovu jsi vyhrál!“
Trvalo dlouho, než Tengel dorazil domů. Jedna věc, kterou si byl jistý, byla, že té noci se narodilo zlo. Kvůli kletbě se někteří Prokletí narodí jako ztělesněné zlo… a tohle byl jeden z nich. Skutečnost, že Kolgrimův děd je Hemming Správcovrah, pravděpodobně moc nepomohla. V tom muži nebylo mnoho dobrého.
Tengel chtěl spát. Neměl sílu projít znovu celou tou bolestí, muset si prostřednictvím života tohohle novorozence znovu prožít své vlastní trpké dětství. Už neměl sílu bojovat proti lidské hlouposti a nespravedlnosti.
Nakonec ho počasí zahnalo dovnitř, ale nešel přímo do ložnice. Kráčel do nové, větší části domu, kterou přistavěl Are. Dveře, jak věděl, zůstaly odemčené pro Tarjeie, ale ten se rozhodl zůstat přes noc v Gråstensholmu. Velmi tiše se vplížil do dětského pokoje a dlouho stál ve tmě a díval se na své zbývající dva vnuky.
Trond se probudil a posadil se v posteli. „Dědečku?“
Tengel si sedl na okraj postele. Brand se také probudil.
„Jenom jsem vás chtěl vidět,“ zašeptal, „a říct vám, jak moc mám vás dva rád.“
Hochy to potěšilo. „Také tě máme rádi, dědečku,“ řekli a objali ho. Zůstali v objetí dlouhou dobu a žádný z chlapců si nevšiml, že jejich dědeček pláče. Nakonec vstal a popřál jim dobrou noc. „Řekněte své matce a otci, že je mám oba moc rád,“ pověděl jim, když odcházel z pokoje.
Když vešel do ložnice, Silje se v posteli posadila.
„Tak co? Šlo to dobře? Povídej!“ Její veselý hlas dychtil po novinkách.
Tengel se sehnul pro šál, který spadl na podlahu, ve snaze ztlumit chraplavost svého hlasu.
„Ano. Všechno šlo dobře!“
„Tak vyprávěj! Jsme praprarodiče?“
Narovnal se a zvesela prohodil: „Ano, jsme! Prarodiče velkého zdravého chlapce!“
„Ach! To je tak úžasné,“ zvolala vzrušeně. „Je na něm něco v nepořádku?“
„Vůbec nic!“
„A Sunniva?“
„Sunnivě se daří dobře. Všichni mají velkou radost.“
„Ach, Tengele! Drahý Tengele! A to jsme se tolik báli – zbytečně! Věděla jsem, že všechno dobře dopadne. Myslíš, že bych zítra mohla vstát a zajít se na ně podívat do Gråstensholmu, abych viděla to maličké?“
Tengel se zhluboka nadechl, než odpověděl. „Ano, to uděláme. Vezmeme vůz a pojedeme tam.“
„Jsem tak šťastná! Ale tvůj hlas zní, jako bys měl rýmu?“
„Ano, asi na mě něco leze, Silje,“ odpověděl. „Musíme oslavit to pravnouče! Donesu láhev vína, je poslední a poloprázdná, ale to nám bude stačit. Navíc potřebuji něco na to nachlazení.“
„No teda! Pít uprostřed noci?“ zasmála se nezbedně. „Ano, do toho!“
Odmlčel se. „Ach… skoro jsem ti o tom zapomněl říct… Tarjei a já jsme vyrobili nový bylinný lék, který by ti podle nás mohl pomoct. Nepůsobí jen proti bolestem, ale proti dně samotné.“
„Ne! Skutečně? To by bylo úžasné, protože mám-li být upřímná, někdy mám opravdu velké bolesti. A podívej, jak jsem hubená! Jako by mi ta zpropadená dna vzala chuť k jídlu.“
Rychle ji objal. „Pak ho vyzkoušíme okamžitě! S vínem, aby nechutnal tak odporně. Neusni, než všechno donesu, ano?“
Znovu se zasmála. Tengel pospíchal dolů do pracovny, kterou sdílel s Tarjeiem. Nevynalezli nový lék, i když se snažili – Pán ví, jak moc.
Šel tam, kde měl schované ty nejtajnější a nejnebezpečnější lektvary. Bude potřebovat dva. První bylo opium, z nějž má člověk závrati a které vyvolává příjemné sny. Nalil si malou sklenku a vypil ji. Pak odlil stejné množství pro Silje.
Potom sáhl po druhém léku. Na chvíli zaváhal, než otevřel malý kožený váček a do lahve s vínem nasypal velkou porci prášku. Popotáhl, osušil si oči – a šel zpátky nahoru.
„Tady, dej si nejdřív tu malou sklenku. Je to zvláštní směs a nechutná moc dobře, tak abys ji mohla hned potom spláchnout vínem.“
„Jak poroučíš!“ zasmála se Silje a protáhla obličej, když odvar polkla.
„Silje! Ty jsi skoro nahá,“ řekl přísně. „S tou tvojí dnou!“
Našel její nejlepší noční košili a pomohl jí převléct se, než si navlékl tu svoji, zřídka nošenou.
„Potřebuji být v teple,“ podotkl na vysvětlenou.
Přitiskla se k němu. „Byla jsem tak vystrašená, když jsem tu ležela sama a všude kolem řádily ty hrůzostrašné hromy a blesky. Ale věděla jsem, že tě potřebují na zámečku. Nedokážu ti říct, jak jsem byla šťastná, když jsem u dveří zaslechla tvé kroky.“
Už se zase dokázal smát. Droga začala účinkovat. „Připíjím na naše velké pravnouče, Silje!“
„Na nás, Tengele! Ach, cítím se teď tak báječně!“
Vypili víno a pak klidně leželi bok po boku a poslouchali vzdálené hřmění. Zdálo se, že se znovu blíží.
„Takový krásný pocit,“ promluvila Silje zamyšleně. „Je možné, že mi ten lék už zabírá?“
„Není to nemožné.“
Tengel začínal cítit dobrou náladu a závrať navozenou opiem.
„Tengele, toužil ses někdy vrátit do údolí Prokletých?“.
„Ne, kupodivu nikdy. Ty ano?“
„Ne. Tady v Lipové aleji máme tak nádherný život. Ale Tengele, pamatuješ si, jak jsme se tenkrát v údolí milovali u zdi domu?“
Zasmál se. Už si vůbec neuvědomoval přítomnost a všechny její hrůzy. Byl zase mladý a na jeho paži odpočívala Silje. Žádná slova by nedokázala popsat štěstí, které cítil.
Silje se k Tengelovi přivinula blíž a potichu, spokojeně si povzdechla, než usnula. O pár okamžiků později usnul i Tengel.
Ačkoli bouře teď zuřila podél obzoru, už si vybrala svou daň na suchém stromu v aleji. Lípa už náporu nemohla dál odolávat. Naklonila se, kořeny se jí vyrvaly ze země, a jak se skácela dolů, vytrhla s sebou strom na protější straně aleje.
2024 ©