7.
Liv si s náručí plnou květin hledala cestu malým hřbitovem k novému náhrobnímu kameni. Minutu stála a četla nápis.
DOBRÝ TENGEL PROKLETÝ
narozen 1548 zemřel 1621
JEHO ŽENA SILJE, DCERA ARNGRIMOVA
narozena 1564 zemřela 1621
JEJICH LÁSKA BYLA VZOREM PRO VŠECHNY, KDO JE ZNALI.
„Nikdo vás nemůže nahradit,“ zašeptala Liv. „Nikdy!“
Třetí nápis zněl:
SOL ANGELIKA PROKLETÁ
narozena 1579 zemřela 1602
In Memoriam
Sol neměla žádný hrob. Ve svém zklamání, že ji našli mrtvou právě to ráno, kdy ji měli podrobit speciálnímu mučení, si úředníci její tělo nechali. Nejspíš bylo spáleno a vyhozeno do neoznačeného hrobu. Všechny Dagovy snahy získat Soliny ostatky zpátky byly okamžitě zavrhnuty.
Proto Liv, Dag a Are požádali, aby byl na náhrobní kámen přidán tento nápis. Sol by se pravděpodobně zlobila, kdyby věděla, že se její jméno objevilo na křesťanském hřbitově, ale stejně to chtěli udělat. Cítili, že nalezne klid a už nebude sama.
Liv znovu pohlédla na jména svých rodičů.
Vím, co jsi provedl, otče, a nemám ti to za zlé. Udělal jsi, co bylo správné jak pro matku, tak pro tebe. Věděl jsi, že by zemřela a ty bys nikdy nedokázal dál žít bez ní. Osvobodil jsi ji od toho, aby se dozvěděla nesnesitelnou pravdu, a od hrozných bolestí a utrpení – tím jsem si jistá. Ale jsme teď tak sami, když jste vy dva pryč. Tak strašlivě sami!
Otec Martinius také pochopil pozadí smrti Silje a Tengela, ale rozhodl se předstírat, že nic netuší. Beze slova připravil místo pro hrob Tengela, sebevraha a ateisty, který zabil ze soucitu. Nedokázal manžele po smrti oddělit a na tomhle hřbitově byli pohřbení mnohem horší pohané než Tengel – i když se naoko zasvětili církvi.
Martinius také souhlasil s tím, aby na náhrobní kámen přidali Solino jméno. Všechno se stalo tak dávno, že už na ni většina lidí zapomněla. Martinius neznal příjemnější, pozoruhodnější lidi než příslušníky rodiny Meiden a Prokletých.
Liv pokračovala ve svém rozjímání. Uvažovala, jakého věku by se mohl Tengel dožít, kdyby si nevzal život. V jistých ohledech se vždycky zdál… nesmrtelný. Třeba Hanna… Stěží si Hannu pamatovala, ale ta byla velmi stará a mohla by žít ještě mnoho let, kdyby ji nezavraždili.
Zachvěla se, když pomyslela na své vnouče… Jak dlouho bude žít on…? Vytěsnila tu myšlenku z hlavy. Miluji ho, říkala sama sobě vzdorovitě. Samozřejmě, že ano!
Zasunula květiny do džbánu, který stál u hrobu, a nalila k nim trochu vody. Pak přešla pár kroků k hrobce rodiny Meidenů. Bylo to místo odpočinku ovdovělé baronky a Charlotte spolu s Jacobem Skillem. Teď k nim přibyla nová rakev – Taraldovy ženy Sunnivy. Liv rozložila zbytek květin kolem hrobky.
Jako obvykle u hrobu seděl Livin syn. Něžně mu položila ruku na rameno.
„Aspoň byla velmi milovaná,“ řekla povzbudivě.
Tarald vstal. „Ale matko, ty tomu nerozumíš! Nemůžeš vědět nic o bolesti, která mě mučí a sžírá uvnitř!“ odsekl, rychle odešel a zanechal svou matku s pocitem viny, protože si myslela, že ho odehnala. To neměla v úmyslu.
Farář Martinius vyšel z kostela, a když Liv uviděl, šel přímo k ní, aby ji pozdravil.
Chvíli se bavili o počasí a dalších každodenních věcech, než poznamenal: „Dnes vypadáte ustaraně, baronko…“
Trochu sebou trhla. „Opravdu? Ano, možná jsem. Neznepokojuje mě jenom hluboký zármutek mého syna, ale také situace mojí dcery Cecilie. Je u dvora v Kodani.“ Martinius už o ní slyšel, ale nic neříkal. „Je nešťastná, pane faráři. S dětmi jde všechno dobře. Teď se stará o další dvě – dívku Leonoru Kristýnu a také hocha, z kterého má král jistě velkou radost. Ale jejich matka, paní Kirsten, se k Cecilii chová velmi nepříjemně. Ani jí nedovolí odcestovat domů na návštěvu… a… Promiňte, je to tak ošklivé! Nebudu vám vyprávět o svém trápení! Teď mi povězte, otče Martinie, slyšela jsem, že se budete ženit. To vám moc přeji.“
„Děkuji vám. Ano, dalo by se říct, že je to moje láska z dětství. Jmenuje se Julie, je to dcera děkana, a vyrůstali jsme jako sousedé. Julie je okouzlující dívka; tak čistá a krásná. Jako chlapec jsem o ní pořád jenom snil, ale až když jsem se stal duchovním v téhle farnosti, troufl jsem si se jí dvořit. A ona řekla ano!“
„To je skvělé!“ zasmála se Liv. „Já bych na jejím místě udělala totéž. Teď si to špatně nevykládejte… Jsem svému Dagovi věrná… ale on byl také moje dětská láska. Takže máme něco společného, vy a já.“
Usmál se. „Zdálo by se to tak.“
„Má přítele,“ zamumlala Liv zamyšleně.
Martinius se zarazil. „Kdo? Moje Julie?“
„Ne, ne! Odpusťte, přemýšlela jsem nahlas… Měla jsem na mysli Cecilii. Má přítele, který ji brání proti paní Kirsten a té nepříjemné hospodyni. Je to markýz a jmenuje se Alexander Paladin…“
„Takové vznešené jméno! To má jistě svou váhu!“
„Ano. Ale nedokážu docela pochopit povahu jejich přátelství. Ceciliiny dopisy zní tak… bez náboje, když o něm píše. Skoro jako by ona byla trochu zamilovaná, ale on ne, jestli chápete, co myslím. Ale to je jedno… Král Kristián ji pochválil za její laskavost k dětem. Často je navštěvuje a ony mu srdečně vyprávěly o Cecilii. Píše, že je s ní nanejvýš spokojen. Pochopila jsem, že tenhle markýz za ni také ztratil dobré slovo. Vrchní hospodyně by se jí chtěla zbavit, ale nemůže, protože král si přeje, aby Cecilie u dětí zůstala. Ach! Dělá mi to takovou starost! Kéž bych se tak mohla jet podívat, jak se má! Ale máme v Gråstensholmu malý závazek, který mi brání odcestovat…“
Mlčky stáli. Závazek Kolgrim nebyl zrovna malý.
Are se po smrti Tengela změnil. On, nejméně náročný ze všech dětí, jako by vystoupil ze stínu, ve kterém vždycky žil. Skoro přes noc získal autoritu a důležitost a stal se skutečnou hlavou rodiny. Jeho úcta k Tengelovi byla tak nezdolná, že aniž by si to připouštěl, potlačoval svá vlastní přání a názory. Tengel si zase neuvědomoval vliv, který má na svého nejmladšího syna.
Žádné z dětí nebylo tak oddané svému otci jako Are, akorát že si to až do Tengelovy smrti neuvědomil. Ale teď byl pánem Lipové aleje – což byla odpovědnost, kterou vzal velmi vážně. Meta sledovala, jak její manžel přešel do role venkovského statkáře, ačkoli jejich hospodářství bylo paradoxně poměrně malé.
Až dosud si spousty tvrdé práce, kterou Are odváděl na jejich polích, nikdo nevšiml. Teprve teď si s Metou uvědomili, jak ostatní sedláci všude kolem napodobili mnohé z jeho vlastních výmyslů. Způsob, jakým proklestil novou půdu v oblastech zarostlých lesem; jak díky svým lesnickým dovednostem lépe a účinněji využil lesy; jak vybíral nejlepší semeno pro následující setbu…
Meta byla na svého manžela nesmírně pyšná – víc, než dokázala říct – zvláště když ji teď považovali za jednu z manželek nejvýznačnějších statkářů v kraji.
Ostatní manželky by asi byly pěkně v šoku, kdyby věděly o jejím předchozím životě: že byla vzpurné, vyděšené nemanželské dítě prostitutky v jedné vesnici ve Skåne. U mladé dívky, která žebrala, aby přežila, je div, že se její charakter během dospívání nenapravitelně nepokřivil. Ale byla dost silná na to, aby nechala svou minulost za sebou, a ukázala, že si zaslouží Areho lásku.
Jejich tři chlapci byli bez pochyby jejich pýchou a radostí. Byla pravda, že Tarjeiovy mimořádné vlastnosti byly tak trochu nad Metino chápání; Are se často cítil trapně, když mluvil se svým nejstarším synem, jako by se chtěl skoro omlouvat za svou nevědomost.
S Trondem byla mnohem větší legrace. Někdy dokázal být drzý, právě jako jeho sestřenice Cecilie, ale pro Areho a Metu se jeho inteligence projevovala mnohem všednějšími způsoby – přímočarým humorem a prostými slovními obraty. Ale bude tím správným člověkem, který by měl zdědit Lipovou alej? Tím si nebyli jistí. Nebylo pochyb o tom, že nikdo není při sklizni tak výkonný jako on, že je velmi manuálně zručný a neobyčejně ochotný, když je potřeba pomoct – ale má tu správnou houževnatost a sílu ducha?
Hlavním dědicem byl Tarjei jakožto nejstarší syn, ale nikoho ani na okamžik nenapadlo udělat z něj statkáře. Jeho cesta vedla jiným směrem. Když se uvažovalo o dědici statku, každého okamžitě napadl nejmladší Brand, který byl právě jako jeho otec: miloval půdu a jeho život se soustředil na statek. Dokázali by obejít Tronda? Odpověď na tuhle otázku dá budoucnost. Děti se mohou nečekaně změnit, jak vyrůstají.
Ačkoli nikdy nikoho neupřednostňovali, Brand byl Areův oblíbenec, právě jako Trond Metin. A Tarjei? To byl Tengelův jedinečný vnuk, jeho velká radost. Teď se v rodině nevyskytoval nikdo dostatečné úrovně, kdo by si ho vzal pod svá křídla – duševně převyšoval ostatní. Jenom jeho sestřenice Cecilie by se mu vyrovnala.
Cecilie pracovala v Dánsku jako guvernantka malé Anny Kateřiny. Nebylo toho moc, co jste mohli učit tak malé dítě, ale vycházela s dívkou dobře a to Cecilie považovala za důležité. Tohle dítě potřebovalo někoho, s kým by se mohlo cítit v bezpečí. Malé princezny byly zahrnovány hromadou lichotek a hezkých slůvek, což pro ně mnoho neznamenalo, protože uvnitř velkých komnat a chodeb hradu neměly nikoho, kdo by jim projevil skutečnou lásku.
Ze zprávy o tragických událostech doma se Cecilie skoro zhroutila. Rozhodla se, že si promluví s Alexandrem Paladinem, kterého během posledních měsíců viděla jenom párkrát a krátce, ale věděla, že zpovzdálí vše sleduje a ujišťuje se, že ji hospodyně příliš netyranizuje. Ne že by bylo snadné zastrašovat někoho tak vzdorného jako Cecilie, ale její postavení bylo velmi vratké, a tak musela být opatrná.
Když dorazila k markýzovu podnájmu nedaleko hradu, vzala za velké táhlo zvonku a čekala, co se bude dít. Dveře otevřel sluha a s překvapeným výrazem Cecilii požádal, aby šla dovnitř a počkala ve vstupní hale. Po krátkém tichém rozhovoru za zavřenými dveřmi vyšel Alexander Paladin ven, aby ji přivítal. Začínala uvažovat, zda neudělala hroznou chybu, že sem přišla.
Cítila se trochu v rozpacích a zdráhavě mu vyložila, proč ho navštívila. Jak přišla o další milované blízké a potřebuje někoho, s kým by si tady v cizině promluvila… Někoho, kdo by jí rozuměl.
Paladin zavedl Cecilii do útulného salonu, kde si pak celé odpoledne a večer povídali. Cecilie mu řekla všechno o své výjimečné rodině. Zjistila, že mluvit o třech blízkých, kteří zemřeli, když byla tak daleko, jí pomohlo ulevit od zármutku. Alexander vyprávěl o tom, jak ho vychovávala milující, ale příliš ochranitelská, dominantní matka, i když o svém dospělém životě prozradil jen velmi málo. Rozhovor přešel k umění, literatuře a společnosti obecně. Cecilie, která byla sečtělá, se červenala pýchou, když jí hrabě skládal poklonu nad tím, že rozumí tolika věcem.
Vtom si všimla, jak už je pozdě, a zpanikařila.
„Ach, bože,“ zalapala po dechu. „Bojím se, že jsem vás zcela zkompromitovala.“
Tomu se zasmál. „Mě? Právě naopak, slečno Cecilie!“
Jeho odpověď ji poněkud zmátla, ale poděkovala mu za jeho laskavost a pospíchala pryč. Později si vzpomněla, co jí jednou řekla Kirsten Munk. „No, možná se staráte o mé děti, slečno Meiden, ale věřte mi, že tím si žádnou přízeň nezískáte! Nelíbí se mi vaše drzé chování k mé hospodyni a za jiných okolností bych vás okamžitě propustila. Ale dám vám tuhle radu: mějte lepší vkus, až si budete vybírat své ochránce, slečno Cecilie!“ Se zašustěním sukní se odporoučela a Cecilie jenom stála a užasle za ní zírala.
Yrja seděla v Gråstensholmu s Kolgrimem na klíně a snažila se ho nakrmit. Byl to velký hoch s divokým pohledem, kterému byl teď skoro rok a kterého bylo těžké zvládnout. Měl mnohem větší odvahu než kdokoli jiný a nikdy neprojevil ani ten nejmenší náznak dobré nálady.
Do žlutých očí mu padaly zplihlé zacuchané chomáčky vlasů, ačkoli ty černé chlupy, které při jeho narození pokrývaly většinu jeho těla, už vypadaly – a všem musel přeběhnout mráz po zádech při pohledu na jeho neuvěřitelnou tvář. Už nebyla tak ošklivá jako po porodu, ale v jejích rysech se odráželo něco děsivě odporného, něco nenávistného a zlovolného. Ten výraz byl nepopsatelný – ale byl tam. I když Tengel vypadal jako démon, byl přitažlivý. Ale na Kolgrimovi nic přitažlivého nebylo!
Možná proto ho Yrje tak litovala.
Střídavě se o něj staraly Yrja s Liv. Po pár hodinách byly vždycky vyčerpané. Dag byl příliš zaneprázdněný svými povinnosti, aby nějak s výchovou významněji vypomohl, a i když se nesmírně snažil dávat svému jedinému vnukovi najevo zájem a lásku, ženy z domu si mohly jen těžko nevšimnout jeho úlevy, když odcházel.
Tarald byl zřídkakdy, pokud vůbec, někde poblíž hocha viděn. Při pouhém pohledu na svého syna se dal na útěk jako vyplašený kůň, neschopen uvěřit, že z bezmezné lásky a krásy může vzejít něco tak strašlivého. Když nepracoval jako šílený kolem panství, každou volnou minutu trávil na hřbitově u Sunnivina hrobu. Liv si o něj dělala starost a myslela, že ho to vyčerpá k smrti, ale Gråstensholm měl v důsledku celé tragédie nesporně lepší vedení. Jacob Skille byl sice chytrý a pracovitý, ale plně nechápal složitý běh velkého panství a Dag se o statek nikdy nezajímal.
Kolgrimovi bylo těžké porozumět. Nikdy se neusmál – a ještě nemluvil. Jeho oči pronikavě, skoro nenávistně sledovaly dospělé. Většinou jim dovolil, aby ho přebalili, a snášel jejich přátelské tlachání, ale když mu někdy něco odepřeli – například vylézt po schodech – rozzuřil se a jeho chraplavý řev se rozléhal celým nádvořím. Neplakal, nekřičel. Řval jako rozzuřený býk.
V takových chvílích ho Liv těžko utěšovala. Svědectvím jejího úsilí byly četné známky po kousancích na jejích pažích a rukou. Ale Yrja byla vždycky po ruce.
Skoro před rokem, kdy Yrja oznámila rodičům doma v Eikeby své rozhodnutí, to pro ni bylo těžké.
Byla obklopená nesčetnými mladšími sourozenci, dětmi svých starších bratrů a sester a houfy bratranců a sestřenic.
Přes stůl na ni hleděla její upracovaná matka. „Přestěhovat se do Gråstensholmu? Proč?“
„Baronka mě požádala, abych jí pomohla starat se o Taraldova syna.“
„Takže teď jsi také chůva? Zůstávat tam pořád, říkáš? A co s námi bude bez tvého platu?“
„Matko! Víš moc dobře, že to byla paní Silje, kdo mi z laskavosti platil. Teď je mrtvá – Bůh žehnej její památce!“
Yrjin otec, jehož neoholená tvář byla hnědá od dávno nemyté špíny, zabručel: „Aspoň tu bude víc místa pro nás ostatní, když půjde, Tildo. Budeš dostávat plat, děvče?“
„Ještě jsme o tom nemluvili. Nenapadlo mě to.“
„Možná chtějí, abys pracovala zadarmo… A ty si na nás už ani nevzpomeneš,“ zavrčel, „když si budeš žít v nádheře nahoře ve velkém domě. Copak nedostaneme žádnou odměnu za to, že jsme tě přivedli na tento svět? Podívej se na nás! Provdávám a žením je jednoho za druhým, ale všichni se vracejí se svými muži a ženami a všemi svými spratky. Nikdo z nich se nedokáže postavit na vlastní nohy. Jdi si! Bude tu o jeden hladový krk méně!“
Yrjina matka chraplavě zakřičela, aby ji v okolním hluku bylo slyšet. „Varuji tě! Dohlédni na to, abys dostávala plat a donesla domů každý šilink! Slyšíš? Zasloužíme si něco za všechno, co jsme pro tebe udělali.“
Yrja věděla, že je – navzdory svému neslavnému příchodu na svět – nejcennějším ze všech dětí. Když byla starší, nedovolili jí pracovat doma – chtěli, aby chodila pryč a vydělávala. Také věděla, že jenom velmi zřídka dostávaly děti, které opouštěly domov, mzdu. Trocha jídla a špinavá postel – často sdílená s dalšími služebnými – bylo všechno, v co mohli doufat. Člověk měl co do úst a kam složit hlavu a byl za to vděčný. Možná to nechtěli připustit, ale Yrjini rodiče věděli, že má pro ně velkou cenu.
Yrja soucítila se svou matkou. Život k ní byl tvrdý a nikdo by nevěřil, že není o mnoho let starší než elegantní, uhlazená baronka Liv Meiden. Byla vyhublá, v očích měla unavený, rozčarovaný výraz, na hlavě jí rostly řídnoucí vlasy, její žíly a šlachy byly vystouplé a zbývalo jí stěží pár zubů. Zase byla těhotná – Yrja si byla jistá, že tohle bude její poslední dítě. Zoufale doufala, že to tak bude, už kvůli své matce.
Yrje se nechtělo žádat baronku o peníze. Chtěla jí pomoct, ne ji využívat.
Yrjina matka ztišila hlas a s dlaní přitisknutou k dceřině tváři zašeptala: „Je pravda, co se říká? Je to divné… podvržené dítě?“
„Podvržené dítě?“ zopakovala Yrja ohromeně. „Ne, mohu ti přísahat, že do toho pokoje nepřišel žádný trol, aby vyměnil dítě za své vlastní.“
„Ach, škoda…“ zamumlala matka a její hlas zněl zklamaně. „Ale ať ti určitě zaplatí!“
Yrja si povzdechla. Jak se dostane z téhle šlamastyky?
Uplynul první týden a ona o nic nepoprosila. Pak ale její spása přišla v podobě barona Daga Meidena.
„Yrjo… vím dobře, že Silje na tobě lpěla. Také si myslím, že ti tu a tam dávala nějaké peníze, že?“
„Ano, barone, každou neděli. Ale já nechci…“
„Rozumím, milá Yrjo! Ale víš, jak vděční jsme za tvou laskavou pomoc s hochem. Vlastně musím přiznat, že jsme na tobě zoufale závislí. Víme, že by sis za svou péči nikdy o nic neřekla, tak si, prosím, vezmi tohle jako důkaz naší vděčnosti. Prosím.“
Ztěžka polkla a přikývla.
Jak roky míjely, Dagovy vlasy řídly a jeho pas se rozšiřoval, protože navštěvoval příliš mnoho oficiálních večeří s úctyhodnými pány. Usmál se na ni.
„Silje se také zmínila o tom, že jsi své peníze odevzdávala doma a nic sis nenechala. To bylo hezké, ale teď už doma nebydlíš. Myslím, že bychom měli udělat tolik: dostaneš větší minci, kterou dáš svým rodičům, a malou minci, kterou si necháš pro sebe a nikomu o tom neřekneš. Byl bych raději, aby to bylo naopak, ale nemyslím, že bys s tím souhlasila, že?“
„Ne, pane. Matka musí nakrmit příliš mnoho hladových krků. Děkuji vám,“ pověděla a zhluboka se uklonila.
Baron na ni pohlédl tak soucitně, že ji úplně dojal.
Dag nosil špičatý plnovous, snad aby si vynahradil své plešatějící temeno, byl oblečený podle poslední módy v dlouhém kabátci z losí kůže, který skrýval jeho rostoucí bříško. Jeho oděv doplňovala košile s krajkovým límcem a nadýchanými rukávy a velkoryse střižené krátké kalhoty zastrčené do vysokých holínek, které mu sahaly po kolena.
Něžně jí položil ruku na hlavu a srdečně se na ni usmál. Yrja na něj rozzářeně pohlédla. Liv a Dag už dávno zapomněli na její znetvoření a neohrabanost. Viděli jenom dobrosrdečnou dívku, Yrju – lidskou bytost, které si vážili.
Yrja často chodila na hřbitov s malou kyticí lučního kvítí. Ráda seděla poblíž místa odpočinku paní Silje – nablízku jediné osobě, která znala hořké tajemství jejího srdce.
Jednoho dne tam našla Taralda, jak stojí poblíž Sunnivina hrobu a baví se s farářem, otcem Martiniem. Yrja si nebyla jistá, zda by měla jít dál, zastavila se, ale oni na ni mávli, aby se k nim přidala. Šla k mužům a doufala, že moc nezrudne.
„Pojď, milá Yrjo.“ Farářův hlas zněl přátelsky. „Právě jsme mluvili o tom moru – a kolik jsi toho udělala, abys ho pomohla zastavit.“
„Ach, tohle.“ Cítila se v rozpacích. „Ano, byla to hrozná doba! Pamatujete, otče Martinie, jak jsme měli každý svůj kout v té malé chaloupce, kde jsme leželi, a střídavě jsme utíkali na vědro, abychom se tam nepotkali? Nebo o tomhle jsem se neměla zmiňovat?“ zeptala se zmateně.
Kněz se zasmál. „Za takových okolností člověk musí zahodit společenská pravidla. Jednou se nám to stalo, pane Taralde, myslím tím, že jsme se tam srazili. Bylo to velmi trapné, ale jako kavalír jsem dal dámě přednost.“
„A počkal jste?“ zeptal se Tarald.
„Počkal? Pane Taralde, když má člověk v těle střevní mor, na nic nečeká! Ale naštěstí jsem s sebou měl ještě jedno oblečení!“
Yrja skryla úsměv. „Je snadné se tomu smát dlouho poté, ale když jsem onemocněla… Ach, dobrý Bože, tenkrát jsem se tak bála!“
„Já také. Byli to pan Tengel a mladý Tarjei, kdo nás zachránili… Ale to jistě víte…“
„Ano. Ty poslední dny byly tak nepříjemné, když jsme neměli sílu vylézt z postele a Tengel nás musel převlékat. K smrti jsem se styděla.“
„Myslel jsem, že řeknete, že vás zachránil náš Pán, otče Martinie,“ odsekl Tarald podrážděně.
„Proč by měl zachránit Yrju a mě a sklátit tolik dalších ve farnosti? Jsme o tolik lepší než oni?“
„To je rozumný názor,“ poznamenal Tarald. „A neobvyklý pro božího služebníka.“
„Ovšem přiznám se, že jsem se modlil k Bohu, aby zachránil můj život – jako jsem se modlil za životy a duše všech.“
Tarald přikývl. „To je jenom přirozené… Teď mi řekněte, jaké to je, být ženatý?“
Farář se odvrátil. „Hmm, ano,“ zamumlal.
„To jsou dobré zprávy,“ ozvala se Yrja. „Dobrá žena duchovního je pro farnost přínosem, stejně jako její kněz.“
„To jistě!“ zabručel otec s takovou jízlivostí, že na něj oba užasle pohlédli. Jako by si ani neuvědomoval, že odpověděl, a jenom před nimi stál hluboce zamyšlený. V jeho mladé pohledné tváři se zračilo zoufalství a vztek. Yrja s Taraldem byli v rozpacích. Už znali Martiniovu mladou ženu, velmi krásnou dívku, a povinnosti ženy faráře vykonávala přičinlivě. Navštěvovala nemocné, zařizovala pomoc pro ty, kdo ji potřebovali, a v zoufalých případech poskytovala drobné milodary. Dělala, co mohla, a její krásný úsměv už se stal legendou.
Kněz sebou trhl. „Já… Odpusťte… Zatoulal jsem se v myšlenkách. Co jsi to povídala, Yrjo?“
„Jenom jsem říkala, že farářova žena je…“
„Ano, to je pravda! Není nikdo lepší než má Julie. Je to opravdové štěstí, že ji mám!“
Jeho oči se náruživě rozzářily. Yrja trochu potřásla hlavou, aby si vyjasnila myšlenky. Na co otec těch pár okamžiků myslel?
Byl zamračený den, ve vzduchu visel déšť a bylo vlhko. Tarald obrátil svou pozornost zpátky k hrobce a vytrhal kolem vstupu nějaký plevel.
Farář potichu podotkl: „Je hezké vidět takovou oddanost, pane Taralde.“
Mladý muž se na něj podivně zadíval, ale neodpověděl. Místo toho se otočil k Yrje a řekl: „Vidím, že jsi zase natrhala květiny na hrob babičky Silje.“
„Ano… Ach, zapomněla jsem na ně. Musím pro ně najít místo.“ Smutně pohlédla na žalostný svazeček uvadlých zvonků a kopretin, který svírala v ruce.
„Když je dáš do vody, brzy se vzpamatují,“ uklidnil ji kněz.
Yrja to udělala a položila hrnek do květinového záhonu, který se rozprostíral kolem Tengelova a Siljina hrobu. Všimla si, že tam také někdo zapálil svíčky, podle všeho na památku u příležitosti nedávného svátku olsok.
(Pozn. překl: Norský církevní svátek na památku Svatého Olava, který se slaví každé léto.)
„Byli opravdu velmi milováni,“ poznamenal kněz, když všichni tři zamířili k bráně hřbitova.
„To není žádné překvapení!“ zamumlal Tarald, když přidržel bránu otevřenou, aby jí jeho dva společníci mohli projít.
Yrje se rozbušilo srdce. Když si pomyslí, že ona, ošklivá a obyčejná Yrja jde a tiše hovoří s farářem a Taraldem! Kdyby tu tak byla její matka a viděla to!
„Pravda, dědeček mi jednou vynadal tolik, až jsem měl pocit, že nestojím ani za koňské lejno,“ prozradil Tarald, „ale dobře udělal! Jednal jsem naprosto nezodpovědně.“
„Nesmíte si narození malého Kolgrima vyčítat,“ řekl mu Martinius povzbudivě. „Utrpení, jako je to vaše, Pán neopomine.“
„Pche! Nemám na mysli to dítě,“ odpověděl Tarald netrpělivě.
„Vím, že na vás smrt vaší ženy těžce doléhá.“
Tarald se přestal ovládat. „Ano, samozřejmě že doléhá! Ach, můj Bože, jak mě trýzní svědomí! Musím sem chodit – sedět u jejího hrobu – protože moje duše je černá jako ta nejtemnější noc!“
„Ale tys nemohl zabránit tomu, co se stalo,“ promluvila tiše Yrja. „Přesto chápu, proč truchlíš.“
„Truchlíš!“ vybuchnul Tarald. „Ničemu nerozumíte – ani jeden z vás!“
Zastavili se na místě, kde před mnoha, mnoha lety zemřel kostelník, kterého otrávila Sunnivina matka Sol. Yrja a kněz užasle zírali na mladého vdovce. Tarald jako by se chtěl osvobodit od břemene viny, které vláčel už dlouhou dobu.
„Chodím se sem kát,“ skoro na ně křičel. „Protože zemřela kvůli mně – a já ji nemiloval!“ Zakryl si tvář rukama – už tu hanbu nedokázal snést.
Všude kolem se válel takový opar po dešti, že ty tři odřízl od zbytku světa. Viděli pouze kostel, hřbitov a kousek cesty vedoucí k němu. Gråstensholm zmizel, stejně jako Lipová alej a kopce…
„Nemiloval?“ opakovala Yrja, která stěží dokázala pohnout rty. Nechápala, jak to myslí.
Tarald na ně znovu pohlédl, ale tentokrát se tvářil zničeně a utrápeně.
„Byla to pouhá euforie. Trvala krátký čas – bláznivý, šíleně euforický čas. Ach, miloval jsem ji… naprosto jsem ji zbožňoval, tu půvabnou, krásnou bytost. Byla pro mě vším – moje první cesta do říše lásky. Ne, vůbec nedokážu popsat, co cítím.“
„Rozumíme vám.“ Farářův tón zněl uvolněně.
„Byl jsem jako očarovaný. Ale jakmile jsme se vzali…“
S úzkostí čekali, až bude pokračovat.
„Na konci už mi připadala nesnesitelná,“ pokračoval unaveným hlasem. „Myslela jenom na sebe, nebo ne, Yrjo? Mluvila jenom o sobě – stále. Jak je nešťastná – jak v životě nikoho nemá. To byla její největší lež, protože měla velkou rodinu, která se o ni dobře starala. Všichni dělali, co mohli, aby bylo po jejím.“
„Ano, to je pravda,“ souhlasila Yrja skoro neslyšným hlasem.
Tarald nepřítomně přikývl. Přejel si rukou po čele a obrátil pohled do míst, kde v mlze ležel skrytý Gråstensholm.
„Bylo to, jako by jí nezbyla žádná láska pro mé, ale chtěla vidět jen mou lásku k ní. Ne, to není přesné… Nedokážu se dneska pořádně vyjádřit!“
„Chápu,“ řekl farář. „Máte na mysli, že byla ráda objektem lásky a obdivu – ale nedávala nic na oplátku.“
„Ano, tak nějak. Vždycky chtěla, aby se na ni čekalo. Zpočátku to bylo roztomilé, ale později… Jednou jsem slyšel svou matku, jak povídá mému otci: ‚V Sunnivě není nic ze Soliny vnitřní síly.‘ ‚Ne,‘ odpověděl můj otec. ‚Myslím, že podědila spíš schopnost Hemminga Správcovraha vyhýbat se potížím. Vždycky všechno svádí na druhé a zneužívá důvěry lidí. Sol byla mnohem čestnější, i když se dostala na špatnou stranu zákona – a to je něco, co Sunniva nikdy nedokáže.‘ I když jsem nikdy nepoznal věhlasnou Sol, tenkrát jsem s nimi musel souhlasit a vždycky budu.“ Svěsil hlavu a pak pokračoval. „Ach, byl jsem Sunnivou tak unavený, tak unavený! Skoro jsem ji nenáviděl! Pak když zemřela – bylo to, jako bych si to byl přál! Za všechno jsem si dával vinu a věřil jsem, že to dítě je ohavným důsledkem mé zášti. Ten chlapec představuje můj trest!“
Farář mlčky stál, zatímco Taralda poslouchal, ale teď převzal situaci do svých rukou.
„Myslím, že bychom se teď všichni tři měli jít pomodlit do kostela. Dobře rozumím vašim pochybnostem, pane Taralde, a jenom boží požehnání vám může poskytnout útěchu. Pojďte za mnou!“
Tarald se nijak nebránil a šel s ním. Yrja zaváhala, ale otec Martinius na ni mávl, ať je následuje.
Když byli uvnitř prázdného kostela, společně si klekli v tiché modlitbě. Ale Yrja se moc nedokázala soustředit. Její bezbožný a nemilosrdný vnitřní hlas volal: „Nemiloval ji… Nemiloval ji… Nemilo…!“
Pak si s dalším nádechem poněkud zvráceně pomyslela: Ubohá malá Sunniva!
A myslela to z celého srdce.
2024 ©