Sága prokletých – Touha : kapitol 8.

8.

Po zpovědi na hřbitově jako by Taraldův vztah s ošklivým synkem začal být uvolněnější.

Jenom pár dní potom Yrja seděla s Kolgrimem na klíně a zpívala mu dětskou písničku. Měl mizernou náladu a bylo nemožné poznat, zda písnička Kolgrimovi připadá zábavná nebo ne. Jeho oči zůstávaly neochvějně upřené na Yrjina ústa a sledovaly každý pohyb jejích rtů.

Vtom do pokoje bez klepání vešel Tarald. Yrja přestala zpívat, protože se bála, že by veršíky mohly znít hloupě, a její zpěv jim na kvalitě moc nepřidal, ale Tarald si jí nevšímal. Pohlédl na svého syna, jako by ho viděl poprvé.

„Vypadá jako Tengel,“ promluvil bez úvodu.

„Ano, opravdu vypadá,“ ujistila ho, protože si uvědomovala, že to byla jediná Taraldova útěcha. „Paní Silje se mi jednou svěřila, že pan Tengel měl těžké dětství.“

V jeho tváři se zračila droboučká jiskřička naděje. „On byl také ošklivý?“

„Pravděpodobně ano.“

„Dědeček byl ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznal.“

„S tím rozhodně musím souhlasit! Ale podívej, Kolgrimovy rysy začínají být normálnější. Skoro je vidět, jak se den ode dne mění.“

„Ano, to je pravda, že?“

Tarald si dřepl a hleděl na chlapce.

„Ahoj,“ zašeptal opatrně.

Kolgrimovy kočičí oči na něj zlostně zíraly skrz spletenec hrubých rozčepýřených vlasů. Široká, odporná ústa se otevřela a tlumeně, varovně zavrčela.

„Dobrý Bože!“ vykřikl Tarald a vylekaně vyskočil na nohy.

„Není nebezpečný,“ uklidňovala ho Yrja. „Takhle jen mluví.“

„Pak nám nebesa pomáhejte!“ Pohlédl na její ruce. „A vidím, že tě také kouše.“

„Ano, umí být pěkně tvrdohlavý. Ale poslouchá mě.“

Jako by Kolgrim chtěl ten názor potvrdit, chytil ji za bradu a silně ji štípl. Yrja vydržela bolest, aniž by hlesla.

„Umí chodit?“ zeptal se Tarald, který se stáhl zpátky do bezpečí u zdi.

„Samozřejmě že umíš, viď, Kolgrime?“

Chlapec jí sklouzl z kolena a udělal pár váhavých kroků ke svému otci.

„Natáhni k němu ruce,“ poradila mu Yrja tlumeným hlasem.

„Rozumí, co říkáme!“ užasl Tarald a nejistě natáhl paže ke svému synkovi.

„Ano a proč by neměl? Myslel sis, že je…? No, na svůj věk je ve všech směrech normální, tělesně i duševně.“

Kolgrim vrávoravě stál a Tarald byl dost moudrý na to, aby se k chlapci téměř nepozorovaně přiblížil a dovolil mu padnout mu do náručí, a přitom si zachovat tvář. Tarald měl sevřené hrdlo, když neohrabaně a nervózně přitáhl dítě k sobě. Kolgrim odměnil jeho snahu tím, že ho kousl do ucha tak silně, že začalo krvácet.

Jak chlapec rostl, začalo všem být jasné, že z něj nikdy nebude druhý Tengel.

Přesto začaly být patrné změny, které Tengel kdysi předpověděl. Ohavná tvář už nebyla tak ošklivá a rysy začaly prozrazovat náznaky rozvíjející se osobnosti a individuality. Kolgrimovo tělo vyrostlo a bylo teď v lepším poměru k pažím. Dokonce měl i rozeznatelný krk. Navzdory zlepšujícímu se vzhledu byly však ty nejhorší vlastnosti – ty, kterých by se Yrja a všichni ostatní nejvíc chtěli zbavit – neměnné. Co na tom záleželo, že pohled na něj byl příjemnější, když měl v těch jantarových očích stále strašný nedostatek citu a naprosto žádný smysl pro humor? Odpornost, které byli svědkem při jeho narození, už byla skoro pouhou vzpomínkou – jako děsivá noční můra – ale Yrja by byla mnohem raději, kdyby zůstal znetvořený, než aby se musela dívat do jeho zlověstných očí. Člověk se znetvořeným tělem mohl i tak najít lásku a být milován, ale zvrácená povaha lásku nikdy nepozná.

V zoufalství se utvrzovala v tom, že je to jenom dítě a opravdu si zaslouží všechnu lásku, kterou na něm nešetřili. Jejich náklonnost však bohužel nebyla opětovaná. Ženy, Yrju a Liv, do jistého stupně snášel, protože je potřeboval a mohl je zneužívat, ale ke všem ostatním byl naprosto lhostejný. Nicméně Tarald se usilovně snažil poznat a pochopit svého syna – ale často ho beznaděj dohnala skoro k slzám.

Kolgrim rozhodně nepostrádal inteligenci. Brzy poznal moc slov – obzvláště malé slůvko ne, které používal mazaně a vydatně.

Yrja měla neuvěřitelnou trpělivost. Liv péči velmi často nezvládala, protože ji vysávaly Kolgrimovy záchvaty vzteku, a vyčerpaně volala Yrju, která chlapce klidně nechávala zuřit. Když nakonec viděl, že svým chováním nevzbudil ve své chůvě hněv a zoufalství, jak doufal, přestal se vztekat a místo toho začal být mrzutý. Nikdo z nich by nikdy nevěřil, že by takové malé dítě mohlo být tak nesnesitelné.

Jednoho dne dostala Liv dopis od Cecilie, který Yrje přečetla.

„Toužím jet domů, mami! Teď, když už jsou skoro Vánoce a já myslím na všechno, co je potřeba udělat v Gråstensholmu, toužím po domově ještě víc. Přesto letos nemohu přijet, protože všichni odjíždějí. Není mi známo kam nebo proč, ale na děti zůstanu skoro sama. Nesmíte si myslet, že jsem v Dánsku nešťastná, protože mám mnoho přátel – je to jenom tím, že jsem se už tolik let nevrátila domů. Taraldovu chlapečkovi budou dva a půl roku; babička Charlotte a Jacob jsou mrtví, stejně jako Sunniva, babička Silje a dědeček Tengel. Tolik se toho stalo a já tam nebyla s vámi! Na svatbu, na pohřeb ani na křtiny. Bojím se, že se stane něco dalšího, a ano, napadla mě to nejděsivější věc: že musím odcestovat zpátky domů, než zemře někdo další! Kéž bych tak mohla jet domů aspoň na jedny Vánoce! Tolik mi chybíte!“

Liv odložila dopis. „Moje ubohé děvčátko. Musím si promluvit s Dagem a zařídit, aby přijela domů na návštěvu. Samozřejmě mi velmi chybí, ale pořád se zdá, že si tamní život užívá.“

„Bylo by hezké Cecilii znovu vidět,“ řekla Yrja, když se s námahou snažila obléknout Kolgrima do šatů na ven, což bylo něco, co nesnášel.

Už uplynulo pár měsíců, co Tarald radostně oznámil, že si našel novou mladou ženu. Yrja o tom s nikým nemluvila. Snažila se zlehčovat hluboký žal, který cítila, zatímco všichni ostatní říkali, jak jsou šťastní za něj. Dotyčná dívka – mladá, krásná a urozená – přijela na návštěvu a rodina ji srdečně a pohostinně přijala.

Pak žena uviděla Kolgrima – Taraldovo dítě! Hranatá ramena, která způsobila smrt Sunnivy – tu tvář, stále s těmi nejpříšernějšími rysy – a neovladatelný pronikavý pohled žárlivosti v očích naplněných nelidskou nenávistí.

Zdvořile zůstala ještě pár dní do konce návštěvy, ale nikdy se nevrátila. Tarald nedostal víc než chladný dopis se zdvořilým odmítnutím, načež se zavřel do svého pokoje a velmi dlouho se na svého syna nedokázal jít podívat.

Ve vesnici a okolí se toho o Kolgrimovi hodně vyprávělo. Zvěsti o podvrženém dítěti pokračovaly navzdory tomu, že je Yrja a porodní bába donekonečna popíraly. Copak lidé nerozumí tomu, že tam byly po celou dobu porodu a na vlastní oči viděly, jak se dítě vynořilo z břicha své matky? Nikde nablízku nebyl žádný trol ani démon, a navíc kněz dítě pokřtil, jakmile se narodilo.

Jindy se šuškalo, že se Sunniva musela spolčit se satanem – což bylo něco, co Liv velmi těžko nesla. Farář se snažil umlčet takové bláboly prohlášením, že dítě bylo pokřtěno ve jménu Pána, ale stejně mnozí zůstávali zvědaví. Lidé chtěli vidět tohohle netvora, o kterém si šeptali služební z Gråstensholmu.

Dosud drželi chlapce doma, ale Yrju nakonec ty klepy přestaly bavit. Velmi s tímhle dítětem soucítila, protože sama zažila kruté chování lidí vůči člověku se zdeformovaným tělem.

Oblékla Kolgrima do jeho nejlepších šatů, sčesala mu vlasy dozadu, aby se schovaly pod kapuci, posadila ho na sáňky a pak, pět neděl před Vánoci, vyrazila do kostela. Zbytek rodiny kromě Liv už odjel dřív velkými saněmi. Liv zůstala doma s bolestí v krku a neměla ponětí o Yrjiných plánech.

Zvědavé pohledy a šepot začaly už na cestě vedoucí do kostela, ale Yrja klidně zvedla chlapce ze sáněk a vedla ho za ruku ke vchodu do kostela. Navenek možná vypadala klidně – ale srdce jí bušilo tak rychle, až ji bolelo. První náznaky potíží přišly, když vešla na verandu. Kolgrim jí tahal a kroutil rukou, protože se mu nechtělo vejít do tohohle studeného, divného domu.

Jestli teď začne křičet, pomyslela si Yrja nervózně, bude všechno ztracené. Všichni budou přesvědčení o tom, že je to satanovo dítě. Preventivně s sebou přinesla sladké vánoční dobroty, které tajně vzala ze spižírny, a rychle Kolgrimovi jednu strčila do pusy.

„Dostaneš další, když zůstaneš potichu a půjdeš se mnou.“

Úplatek splnil očekávání a Kolgrim mlčel, a pak k Yrjině úlevě vyšel na terasu otec Martinius. Od chvíle, co společně trpěli během morové nákazy, k němu cítila zvláštní důvěru.

Za chvíli přešel k nim a pozdravil je. Yrja zvedla dítě do náručí, i když už pro ni začínalo být příliš těžké.

„Otče Martinie, mohu vás požádat o laskavost?“

„Jistě, Yrjo.“

Šeptem pokračovali v rozhovoru, zatímco farníci proudili kolem a zvědavě na ně hleděli.

Martinius dovedl Yrju k lavici rodiny z Gråstensholmu. Tarald vylekaně ztuhl, když tady na veřejnosti uviděl svého syna. Dag ji přivítal se strnulým úsměvem. Naštěstí Kolgrimovu pozornost upoutaly svíce a po nějakou dobu si všímal jen jich. Yrja mu pak ukázala loď zavěšenou vysoko v trámech. Když ho přestalo bavit dívat se na ni, vstal na lavici a otočil se ke shromážděným farníkům, kteří se na něm nenasytně pásli pohledem. Byli spokojení, že je přiměřeně děsivý, ale nedokázali skrýt jisté zklamání; nebyl tak strašný, jak lidé říkali. Přesto… ty oči! Pokud to nejsou oči satana, tak co zlověstného se to v nich blýská?

Yrja si uvědomovala, že mezi shromážděnými je několik členů její rodiny z Eikeby. Byla si jistá, že kdyby tu byla její matka, nejspíš by si přála, aby se při pohledu na svou dceru sedící uvolněně na lavici rodiny z Gråstensholmu s dítětem-démonem v náručí na místě propadla do země hanbou.

Naštěstí Kolgrim byl neobvykle tiché dítě, když byl dobře naladěný, a aby ho Yrja udržela v dobrém rozpoložení, dál ho krmila sladkostmi, kdykoli začal mluvit nebo začal být neposedný.

Pak přišel okamžik, když se farář nečekaně otočil a oslovil shromážděné přímo. Yrja seděla s rovnými zády; tohle je ten okamžik! Vezmou si jeho slova k srdci?

„Dnes je u nás v kostele nový, mladý člen našeho shromáždění. Malý chlapec, kterého jsem sám pokřtil krátce potom, co jeho ubohá matka zemřela při porodu. O tomto dítěti se šíří nesmírně hloupé a zlomyslné klepy proto chci vám všem říct něco o jeho původu. Vidíte, komu se podobá? Pohlédněte na ta ramena a černé vlasy,“ Yrja stáhla Kolgrimovi kapucku, „a ty nápadné oči! Podobá se jednomu muži, který do života vstoupil stejně nešťastně, vzal život své matce, aby mohl žít – a zatímco vyrůstal v muže, měl trýznivý osud. Ale byl to člověk, kterého jsme poznali ve všech ohledech jako nejlepšího, nejušlechtilejšího a nesmírně obětavého – byl to muž, jehož jsme milovali. Ten muž, pan Tengel, byl pradědem tohoto chlapce a také prý byl těžko zvládnutelným dítětem. Chcete připravit Kolgrimovi stejně tragické a osamělé dětství, jaké zažil pan Tengel? Nebo ho mezi sebou uvítáme s láskou, jak už to udělal náš Pán Ježíš Kristus?“

Otec Martinius se odmlčel. V kostele se rozhostilo naprosté ticho. Pak zahájil oznámení ze své farnosti, informoval lidi o narození a úmrtí a dalších farních záležitostech.

Led se prolomil. Všichni z Gråstensholmu a Areho rodiny z Lipové aleje si oddechli úlevou. Naneštěstí Kolgrimovo dobré chování v tu chvíli skončilo a Yrja ho musela honem vynést ven. Najednou ho zaujala kazatelna – zjevně měl v úmyslu vylézt po schodech za otcem Martiniem – a dával hlasitě najevo svou neochotu odejít, když ho nesla pryč.

Přesto byla Yrja smutná z toho, co se stalo. Všechno udělali naprosto špatně. Nebylo možné srovnávat Kolgrima s Tengelem, protože tu chybělo něco zásadního. Tengel soucítil se svými bližními; Kolgrim cítil k lidem pouze opovržení.

Později toho večera, když dávala Yrja chlapce do postele, vešel do pokoje Tarald. Stál a dlouho je oba sledoval, nic neříkal a ona se kvůli jeho chování cítila nervózně a v rozpacích, takže upustila Kolgrimovu botu na podlahu. Tarald se sehnul, sebral ji a podal ji Yrje.

„Děkuji ti,“ zamumlala, aniž by se odvážila na něj pohlédnout. Pak ucítila jeho ruku na svém rameni.

„To já bych měl děkovat tobě,“ odpověděl láskyplně, otočil se a odešel.

Potom se stalo zvykem, že přicházel, sedával s nimi a povídali si, když Yrja Kolgrima ukládala do postele. Ačkoli se Yrja na ty okamžiky těšila, zároveň ji děsily. Na jedné straně si s Taraldem velmi ráda povídala, na druhé se bála, že pozná, jak moc!

Nový rok 1622 začal chladnou, pochmurnou zimou. Pro Yrju byly tyhle dny obdobím vnitřního boje, protože na její rozpolcené city neustále útočily dvě fronty: vyčerpávalo ji nekonečné úsilí udržet Kolgrima v dobrém rozpoložení a narůstající obtíže, které jí přinášelo skrývání nehynoucí lásky k Taraldovi.

Od Cecilie přišel dopis, že příští Vánoce přijede domů, ale téhož dne, kdy slavili tuhle novinu, docela zbytečně zemřela u porodu Yrjina matka. Byla příliš stará, příliš utahaná a všemi zneužívaná – ale ze všech nejvíc svým manželem. Yrjin otec, který se ocitl sám se svým rozrostlým potomstvem, nařídil Yrje, aby se vrátila domů.

Liv semkla rty. Chápala sedláka z Eikeby, ale jak si poradí s Kolgrimem, uvažovala, když opatrně kráčela nahoru do dětského pokoje. Nikdy ho nemohli nechat ani na vteřinu o samotě.

Tarald se vracel domů z polí, když potkal Yrju, jak prochází dvorem a opouští Gråstensholm.

Plný zoufalství zvolal: „Oni tě zničí, stejně jako zabili tvou matku! A my tu bez tebe nemůžeme být. Jenom ty si poradíš s Kolgrimem, když má tu svou nesnesitelnou náladu.“

„Otec nikoho jiného nemá. Všechny mé sestry mají manžely. Jsem z nich jediná neprovdaná.“

„Tak si vezmi mě!“ vyhrkl.

Mlčky stáli na verandě a v hrůze hleděli jeden na druhého. Yrja zvedla svůj ranec s věcmi.

„Bude nejlepší, když hned půjdu.“

„Myslím to vážně, Yrjo!“

„Ne, to nemůžeš. Ne, když jsem taková, jaká jsem! A co Gråstensholm?“

Hlavou jí prolétla nepříjemná myšlenka. Nedělá to proto, aby lidé uvěřili tomu, že za Kolgrimův vzhled může ona? Ne, takové úvahy byly pod jeho úroveň, a navíc nebyl tak vypočítavý.

Vzal jí ranec a zatáhl ji do Dagovy prázdné pracovny.

„Bylo by nejlepší, kdybychom si o tom v klidu a pořádně promluvili,“ navrhl Tarald.

Šla s ním a nijak se nepokoušela odporovat, ale nedokázala pochopit, proč se cítí tak smutná.

Usadil ji do otcovy židle, než si sedl naproti ní, dost blízko, aby se jejich kolena dotýkala. Yrja zdrženlivě uhnula nohama ke straně a upírala oči na zem. Nepotřebovala vidět jeho tvář – každý centimetr už měla vrytý do paměti. Jeho krásné obloukovité obočí a křivka očních víček nad jeho hluboce zasazenýma očima. Měl dokonale rovný nos a jeho ústa začala ztrácet svou mladickou křehkost. Teď byly rty tak dobře obtažené a silné, že po jejich obrysech často chtěla přejíždět konečky prstů. I když po Prokletých zdědil vystouplé lícní kosti, bylo v něm mnoho z Meidenů, ačkoli neměl jejich dlouhou úzkou tvář. Jeho hrdlo a krk byly rovné jako šíje starořeckého boha. Měl atletickou postavu a připadal jí krásný až k zešílení!

„Yrjo, tohle není nějaký unáhlený nápad,“ řekl jí vážně. „Poslední dobou tuhle myšlenku hodně zvažuji, ale měl jsem pocit, že nemám právo se tě zeptat.“

Krátce na něj pohlédla. „Nemáš právo se zeptat?“ zopakovala.

„Ano, opravdu! Počkej, dokud neuslyšíš, o čem jsem přemýšlel.“

Seděla a čekala, neschopná nic z toho tak rychle pochopit. „Potřebuji tě, Yrjo. Zoufale tě potřebuji kvůli svému nešťastnému synovi. Mohu ti nabídnout titul, zajištěnou budoucnost – a své neutuchající přátelství. Víš, jak moc si tě vážím a jak tě mám rád, protože jsi tak oddaná a věrná.“

Její smutek začínal být ještě nesnesitelnější.

„Chápeš, že se kvůli tomu dítěti nikdy nebudu moct znovu oženit. Viděla jsi, co se stalo, když jsem to zkusil. Ale ty ho znáš a on… on tě snáší, což je nejvíc, jak se tohle dítě může s někým sblížit. Se mnou stále jedná s opovržením.“

„Tak to není!“ pospíchala honem s odpovědí Yrja.

Tarald se smutně usmál. „Když vejdu do pokoje, usměje se? Když se mu někdy snažím projevit lásku, jen se odvrátí.“

„Nemá laskavost v povaze,“ zamumlala.

„Ne a proto se nikdy nemohu znovu oženit. Kdo by dobrovolně riskoval, že porodí další dítě, jako je on, a možná kvůli tomu zemře?“ Yrja zůstávala sedět, ale něco jí říkalo, že ji teď poníží.

Tarald si prohlížel své ruce a pokračoval: „Nemohu ti nabídnout svou lásku. Všechnu, kterou jsem měl, jsem dal Sunnivě. Samozřejmě budeš mít svůj vlastní pokoj a já tě tam nikdy nebudu rušit.“

Ach, jak šlechetné! pomyslela si Yrja. „A co bude můj pán dělat, až se jednoho dne zamiluje do jiné ženy? Takové, která bude chtít jak jeho, tak dítě?“

„To se nestane!“ odsekl. „A prosím, Yrjo, neříkej ‚můj pán‘. Jsme přátelé od dětství – a já tě teď žádám o ruku. Copak tomu nerozumíš?“

„Ano, velmi dobře,“ povzdechla si, „a jsem ti vděčná. Ale, Taralde, ty nevíš, zda ve svém životě nepoznáš jinou ženu. Řekněme, že ji najdeš… co pak bude se mnou?“

Kdyby byl Tarald vnímavější, věnoval by více pozornosti její volbě slov a tónu její odpovědi.

„No, pak bych tě přirozeně zprostil tvých slibů.“

Děkuju pěkně, pomyslela si Yrja a srdce jí překypovalo bolestí. Dlouho se nepohnula ani nepromluvila.

„Takže?“ vybídl ji nakonec Tarald k odpovědi.

„Myslím, že se mýlíš, když říkáš ‚další dítě, jako je on‘, To pouze tvé spojení se Sunnivou bylo tak osudné.“

Na okamžik se zamyslel. „Ano,“ souhlasil, „pravděpodobně máš pravdu.“

„Pak si myslím, že bys neměl jednat unáhleně, Taralde.“ Doufala, že si nevšimne, jak se jí třese hlas. „Ještě můžeš najít novou lásku a mít další děti.“

„Nic by mě nepotěšilo víc než mít ještě jedno dítě. To jistě chápeš. Pomohlo by mi to zbavit se pocitu, že jsem selhal. Ale jsem si jistý, že mě nikdy žádná žena nebude chtít, když mám na krku balvan, jako je Kolgrim. Ovšem i kdybych měl poznat další, ještě krásnější ženu než byla Sunniva, nemohl bych ji milovat. Ne, moje srdce zůstalo po všem, co se přihodilo, prázdné. Už nedokážu znovu milovat!“

Yrja nevěděla, co na to říct. Cítila, jak se uvnitř ní otevřela bezedná propast prázdnoty. Byla otupělá. Tížil ji závoj zklamání a vyčerpání. Otec mě potřebuje, říkala si, a já ho nesmím opustit. Jenže uvnitř věděla, že kdyby její bratři a jejich rodiny všichni pracovali a podělili se o zátěž, kterou kladli na její matku – a kterou by teď rádi přesunuli na ni – pak by její otec mohl všechno zvládnout. A tady v Gråstensholmu byla opravdu nepostradatelná.

„Pokud…“

Příliš ho neposlouchala a uniklo jí, co říká.

Tázavě na něj pohlédla. „Prosím?“

„Ne, to od tebe samozřejmě nemohu žádat!“

„Řekni mi, o co jde!“

„Pokud bys ty nechtěla porodit mé dítě!“

Yrja se na pár okamžiků nedokázala nadechnout. Pak s přidušeným výkřikem vyskočila ze židle, popadla svůj ranec a vyběhla z místnosti. Pádila ven z domu a dál po cestě tak rychle, jak jí její zdeformované nohy dovolily.

Ještě byla zima, ale na zemi nebyl žádný sníh. Pastviny a pole byly zmrzlé pod třpytivou jinovatkou a nad rybníky a jezery stoupala mlha. Yrja šla daleko po vesnické cestě k místu, kde stezka odbočovala na statek v Eikeby, a zjistila, že jak se blíží domovu, jde čím dál pomaleji.

Otec… se svou zatuchlou, upjatou pobožností a využíváním druhých… Svoboda a nezávislost Gråstensholmu a Lipové aleje nepřekonatelné kdekoli v celé farnosti.

Její bratříčci a sestřičky, mladí bratranci a další děti z rodiny, kteří se všichni neustále dožadují její pozornosti… Budou ji využívat stejně, jako využívali její matku… dokud neskončila v hrobě.

Má ona sama právo zvolit si jiný život? Stát se manželkou? Kdo by si vzal Yrju, tu neohrabanou, ošklivou, pokroucenou Yrju s křivýma nohama? Bodlák!

Tarald z Gråstensholmu, láska jejího života, ano – ale za těch nanejvýš ponižujících podmínek. Mohla by si dovolit říct ne? Jak moc byla hloupá, že ho odmítla, když je ta nejbezcennější ze všech?

Ale jeho poslední žádost na ni byla příliš! Použít ji jako kobylu, jako svůj nástroj, aby mohl mít dítě!

Ach, Yrjo, ty hlupačko, jak jinak bys mohla mít dítě, po kterém tolik toužíš? A s Taraldem!

Jaké ponížení bys měla zvolit? Otrocký život v Eikeby, nebo citové utrpení v Gråstensholmu?

Yrja si najednou uvědomila, že už velmi dlouho stojí na tomtéž místě. Odhodlala se a vyrazila svižným tempem k Eikeby.

Uvnitř chalupy byla dusná atmosféra. Matčino tělo bylo uloženo ve stodole a otec seděl v hlavním pokoji obklopený svými četnými potomky. S úlevou vzhlédli, když se Yrja objevila ve dveřích.

„Jdeš právě včas,“ přivítal ji otec. „Vezmi si z hrnce trochu kaše… my jsme od včerejšího večera nejedli!“

To byla poslední kapka. Yrja se zhluboka nadechla.

„Nedokážete se sami uživit, tak je to – dospělí lidé… a to je vás tolik! Přišla jsem jenom proto, abych se rozloučila se svou drahou matkou, a pak se vrátím do Gråstensholmu.“

„Cože! Copak jsi z té pýchy ztratila rozum, holka? Ty nás chceš opustit? Je tvojí povinností…“

„Mám povinnost ke svému pánu a manželovi. Nenechám se sedřít na kost kvůli líné smečce, jako jste vy. Abych zemřela jako moje matka! Vdám se!“ prohlásila Yrja, vyšla ven a práskla za sebou dveřmi.

Stačila dát rychlé, smutné sbohem své matce, než spatřila houf rozhněvaných příbuzných, jak se za ní ženou ke stodole. Spěšně se vyplížila ven a nejrychleji, jak mohla, utíkala zpátky do Gråstensholmu.

Stalo se něco pozoruhodného.

Liv o rozhovoru mezi Taraldem a Yrjou nevěděla. Byla nesmírně rozrušená a znepokojená, že je dívka opouští. Samozřejmě byla smutná, jednak z čistě praktických důvodů, když si teď bude muset poradit sama, ale také proto, že Yrja byla v Gråstensholmu víc než jen chůva. Jaký teď bude život ve velkém domě bez jejího spolehlivého, srdečného přátelství?

Kolgrim, skoro tříletý, stál u okna.

„Ka Yrra de?“ zeptal se svým chraplavým hlasem.

Liv odložila výšivku, na které pracovala. Kvůli své tesklivé náladě zněl její hlas sklíčeně.

„Yrja nás musí opustit, Kolgrime. Bude žít doma se svým otcem a bude mu pomáhat. Má moc velkou rodinu, víš.“

Chlapec ztěžka oddechoval a supěl, když zíral dolů na cestu do Eikeby a sledoval, jak Yrjina rychle se vzdalující postava opouští Gråstensholm. Pak začal čím dál hlasitěji naříkat a sténání ještě zesílilo, když bouchal dlaněmi do okna.

„Yrro!“ křičel. „Yrro!“

Liv vyskočila a zvedla ho od okna.

„Yrja musí jít,“ snažila se ho utišit. Kolgrim začal kopat a vřískat jako nepříčetný. „Dagu! Taralde! Pomozte mi!“ volala Liv.

Dag, který se probral ze své polední dřímoty, vběhl do pokoje a ve dveřích se srazil s Taraldem. Bylo potřeba síly všech tří dospělých lidí, aby udrželi chlapce na Yrjině posteli – jeho vlastní postel byla příliš vysoká, aby do ní zmítající se dítě vyzvedli.

„Podívejte! On vzlyká!“ zvolal užasle Dag. „On skutečně pláče!“

Slzy stékaly po tváři i Liv – slzy dojetí a vyčerpání.

„Ach, drahé dítě,“ zašeptala. „Mé drahé dítě!“

„Musíme Yrju dostat zpátky,“ trval na svém Dag, když se snažili hocha uklidnit a uložit do postele. Tarald neuváženě položil Kolgrimovi ruku přes ústa – a okamžitě zařval bolestí.

„Udělal jsem, co jsem mohl, abych Yrju přiměl zůstat,“ oddechoval ztěžka a tiskl si ruku na břicho. „Dokonce jsem jí nabídl sňatek.“

„Opravdu? Konečně jsi udělal něco rozumného. A co ti odpověděla?“

„Prostě utekla.“

„Kolgrime, drahoušku,“ snažila se chlapce něžným hlasem utišit Liv, ale on dál naříkal a házel ošklivou hlavou sem a tam. Do toho hluku zakřičela na Taralda: „Jak to, že utekla?“ Liv začala mít obavy a pochybnosti.

„Taky tomu vůbec nerozumím,“ zavolal. „Nabídl jsem jí titul, zajištěnou budoucnost a vliv na Gråstensholmu. – Uklidni se, dítě! – A i když jsem jí nemohl nabídnout svou lásku, slíbil jsem jí své neutuchající přátelství… protože se nemohu znovu oženit kvůli tomu… vy víte, koho myslím. Žila by bez jakýchkoli nevítaných pokusů o kontakt z mojí strany. No, zašel jsem tak daleko, že jsem jí nabídl, že s ní budu mít dítě – jak víte, rád bych měl ještě jedno – a zdálo se, že právě to ji vyděsilo. Možná se bojí dalšího podvrženého dítěte.“

Liv se napřímila, aby ulevila svým zádům, a nechala oba muže, aby chlapce utišili. Vtom vždycky vlídná, poslušná Liv bez varování vybuchla a zasyčela jako divoká kočka.

„Tys byl vždycky slaboch, Taralde! Cecilie je mnohem silnější než ty!“

„Copak jsem neudělal všechno, co se ode mě čekalo – a ještě víc? Copak nevidíte, jak Gråstensholm pod mým vedením vzkvétá a rozvíjí se? Nebo si myslíš, že jsem zanedbal své povinnosti k tomu chlapci?“ bránil se zlostně.

„O tom teď nemluvím! Ano, jsi šikovný statkář, ale nevíš nic, naprosto nic, o lidských citech. Jsi jako slon v porcelánu!“

Tarald stál rozhořčeně před svou matkou jako nějaký římský císař – vznešený na pohled, ale v hlavě mu to vřelo.

„Tak mi někdo pomozte,“ funěl Dag. „Ten kluk se mi vysmýkne!“

Liv chtěla odejít. „Ale stejně, co na tom záleží? Yrju odehnal ten trouba, kterého máme za syna, a náš život nebude nic než nekonečný zápas s dítětem, které nikdy…“

Najednou se zarazila. „Yrja se vrací!“ vykřikla. „Se svým rancem a se vším! Je to přece Yrja – támhle v dálce?“

Tarald přiběhl k oknu. „Ano, jistěže je to Yrja. Nikdo se nekolébá takovými legračními kroky jako ona. Poběžím jí naproti!“ a pospíchal po schodech dolů, zatímco jeho matka za ním volala rady, kterým nerozuměl. Přeletěl přes dvůr a pokračoval dolů po cestě. Potkali se daleko od zámečku.

„Vrátila ses!“ zvolal a snažil se popadnout dech. Oči mu zářily.

„Ano, Kolgrim mě potřebuje víc než ti zkažení křupani.“ Vzal jí ranec.

„Strašně se rozrušil, když tě viděl odcházet, Yrjo. On plakal!“

Byla zmatená. „Kolgrim? Nemyslela jsem, že mu na mně bude záležet.“

„My také ne. Matka se velmi rozčilila. Yrjo… přemýšlela… jsi… o mém návrhu?“

„Ano, přemýšlela,“ odpověděla vážně.

„A…?“

„Ano, přijímám ho, děkuji ti. Mám tak málo sebeúcty…“

„Nerozumím ti. Copak by to pro tebe byl krok zpátky stát se paní Gråstensholmu?“

„To jsem nikdy neřekla.“

„Ach, chápu, máš na mysli, že toho nejsi hodna? Nemáš důvod se stydět, že jsi přijala mou nabídku k sňatku, vůbec ne! Víš, jak moc tě potřebujeme. Otec říkal, že požádat tě o ruku byla ta nejrozumnější věc, kterou jsem kdy udělal – a pak mi matka vynadala, že jsem tě vylekal. Nazvala mě slonem v porcelánu a dost mě tím rozzuřila, protože to jsem si nezasloužil.“

Yrja se pro sebe usmála. Baronka Meiden byla vždycky vnímavá žena.

„Ale je tu jedna věc,“ pověděla a zastavila se, když se blížili k domu.

„Ano?“

„Můžeme nějakou dobu… počkat, než… budeme mít to druhé dítě? Nemyslím, že jsem… na to v tuhle chvíli tak docela připravená.“

Tarald jí stiskl ruku. „Jistě, chápu. Nech si tolik času, kolik potřebuješ!“

Ničemu nerozuměl. Myslel si, že mluvila o dítěti – a dlouhém těhotenství. Nechápal, že se nejvíc bála aktu početí. Milovat se s mužem, kterého tolik let zbožňovala, a vědět, že když je v jejím náručí, nezáleží mu na ní víc než na kterékoli jiné, plodné milence, která je k mání, to bylo víc, než dokázala snést.

Mlčky šli dál, než Yrja znovu promluvila: „Ale kdo říká, že budu moct mít děti? Měla jsem křivici a možná ani nebudu schopná otěhotnět. Měl sis vybrat někoho jiného.“

„Ale Kolgrim chce tebe.“

Tahle odpověď bylo to jediné, co měla, aby utišila svou bolest a trápení.

Dag a Liv pospíchali dolů ke vstupní hale se svým protivným vnukem, jehož malé nožky se napínaly, aby se co nejdřív dostaly ke dveřím. Přestal vřískat, ale jeho odfukování a vzlykot se stále rozléhaly celým domem. Dag otevřel dveře a hoch prarodiče vytáhl na schody, právě když Tarald s Yrjou přišli. Kolgrim se dědovi a babičce vytrhl, utíkal k Yrje s nataženými pažemi a vítal ji dalším dlouhým nářkem. Yrja ho zvedla do náruče a on ji objal kolem krku.

„Moje sladké děťátko,“ utěšovala ho, když hladila jeho odpudivá, hranatá ramena. „Nejdražší dítě, odteď už budu pořád s tebou.“

Všichni byli dojatí tím, co viděli.

Kolgrim projevil city k jiné lidské bytosti.

Liv byla jediná, kdo nad Yrjiným ramenem viděl výraz v jeho tváři. Při tom pohledu ztuhla. Hleděl na ni ohavný, prohnaný, vítězoslavně se šklebící obličej.

Řekla si, že se jistě mýlí. Možná to byl Kolgrimův jediný způsob, jak vyjádřit své štěstí…

Pokud si někdo z Gråstensholmu myslel, že po tomhle zážitku budou Kolgrima lépe zvládat, brzy se zklamal. Stal se z něj ještě větší nelida než předtím, který si plně uvědomoval svou moc a jak ji může používat.

Stejně jako Silje kdysi zjistila u mladé Sol, že na ni fyzické násilí neplatí, i teď si brzy všichni uvědomili, že tresty nepomohou. Chlapec naplněný nenávistí a touhou po pomstě se stal hrozbou. Včas se jim povedlo vytvořit tenkou hranici mezi láskou a kázní, ale pro všechny to bylo skoro nesnesitelně vyčerpávající.

Ne, Kolgrim nebyl ani trochu a v žádném ohledu další dobrý Tengel. Liv si často pohrávala s rouhavou myšlenkou, že se narodil další zlý Tengel!

Nicméně byl jejich a bylo to malé dítě, které se neprosilo, aby ho přivedli na tenhle svět, a on je potřeboval. V hloubi srdce k němu cítili lásku, stejně jako bolest z toho, co si pro něj osud přichystal.