9.
A tak se na Gråstensholmu konala další svatba.
Liv se musela smát, když Yrje říkala: „Mohla bych navrhnout, abychom udělali jen prostý obřad? Kdysi jsme tu pořádali velmi honosnou svatbu – když jsem se poprvé vdávala za Laurentse Berenia. A na světě nebylo nešťastnější manželství! Moje druhá svatba s Dagem byla mnohem skromnější a menší – a vidíš, jak jsme spolu šťastní. Svatba Taralda a Sunnivy byla dost velkolepá – a skončilo to velmi špatně… Takže shodneme se tentokrát na tichém obřadu?“
Yrja se usmála. „Ano, zní to jistěji. Ale měla bych se zeptat svého otce…“
„Drahé dítě, to je samozřejmé, že všichni tví příbuzní jsou zváni, stejně jako všichni naši z Lipové aleje. Ale tentokrát tu nebude nikdo cizí.“
Nicméně Liv nedokázala skrýt své znepokojení, když s Yrjou sepsaly seznam lidí z Eikeby a příbuzných žijících v okolí. Se všemi těmi sourozenci, strýci a tetami, dětmi, bratranci a sestřenicemi a lidmi z Lipové aleje to bylo pětaosmdesát hostů, což na „skromnou“ svatbu nebylo zrovna málo.
Když se konečně povedlo vyvést z panského sídla poslední hlučné hosty z Eikeby, vyčerpané rodině a služebnictvu se ulevilo. Pod jedním stolem sice našli ležet jednoho z Yrjiných bratranců, když začali všechno odklízet – ale jinak byl dům prázdný.
Yrja a Tarald se stali mužem a ženou. Farář vykonal hezký obřad a pronesl krátkou, milou řeč, ve které projevil své potěšení nad tím, že jeho dva přátelé našli jeden druhého. Mladá farářova žena, jako obvykle krásná jako panenka z porcelánu, seděla s upjatým jízlivým úsměvem na tváři a omakem zjišťovala kvalitu nástěnných tapiserií a polštářků. Najednou ji Tarald s Yrjou viděli v novém světle a začali chápat důvod, proč Martinius vypadá tak zatrpkle. Později večer se jejich tušení potvrdilo, když se Julie opovážila mluvit k Liv tím nanejvýš povýšeným způsobem! Nikdo není přece víc než žena kněze v téhle farnosti!
Liv z ní cítila zlobu a oči jí rošťácky zajiskřily. Pozvedla číši vysoko k Yrje.
„Hodně zdraví a vítej v rodině, má malá baronko!“ zvolala. Všichni uslyšeli tlumený ošklivý smích farářovy ženy.
A tak svatba skončila. Všichni odešli do svých pokojů. Tarald a jeho nevěsta stáli před Yrjinými dveřmi.
„Děkuji ti za tento den, má přítelkyně,“ promluvil něžně. „Udělala jsi všechno, co se od tebe čekalo, a nejlépe, jak jsi mohla. Teď jsem na řadě já, abych splnil své povinnosti.“
Yrja se na kratičký okamžik vylekala, ale on neudělal víc, než že se natáhl a chytil ji za ruku.
„Dobrou noc, Yrjo! Kolgrim by si nemohl přát lepší matku!“ rozloučil se a odešel do své ložnice.
Yrja vešla do svého opuštěného pokoje, ve kterém byly otevřené dveře ke Kolgrimovi. Dlouho ležela na posteli a zírala do tmy, než nakonec brzy nad ránem usnula.
Navzdory svým nevalným začátkům bylo tohle manželství šťastné. Tarald byl k Yrje ohleduplnější než kdy předtím. Všichni bývali často během zimních večerů dlouho vzhůru, když uložili Kolgrima do postele, a povídali si, nebo se bavili společenskými hrami. Pro všechny Yrja představovala příjemnou společnost a nikdy na ni nepohlíželi jinak proto, že byla negramotná a prostého původu. Byla jim v každém ohledu rovná – moudrá, srdečná žena.
Jednou uprostřed března byl Tarald s Yrjou v Kolgrimově pokoji. Díval se z okna.
„Přemýšlela jsi někdy znovu o tom, že bychom měli druhé dítě?“ zeptal se nečekaně, což ji tak vyplašilo, že Kolgrim jí málem spadl z klína.
„Ano,“ odpověděla tiše.
„Myslíš, že to dokážeš?“
Následovalo chvilkové zaváhání. „Nosit ho tak dlouho? Porod? Ano. Kdykoli si budeš přát.“
Aniž by se otočil od okna, chtěl vědět: „Mohlo by to být dnes večer?“
Ach, moje ubohé srdce – netluč tak rychle, nebo mi vyskočíš z těla!
„Ano, mohlo.“ Skoro dodala: „Děkuji ti,“ ale v poslední vteřině se dokázala zarazit.
Šla se rovnou vykoupat a umýt si vlasy. Ruce se jí tak třásly, že nemohla nalít vodu do kádě, a ve svém zoufalství si sedla na lavici v prádelně, zakryla si tvář rukama a neovladatelně se rozplakala.
Liv, která zrovna nesla nějaké prádlo na vyprání, ji uslyšela vzlykat.
Úzkostlivě zavřela dveře a zeptala se: „Yrjo, drahoušku, copak se děje?“
Yrja, oblečená jen ve své lněné košili, nedokázala odpovědět. Liv objala svou snachu kolem ramenou a sedla si k ní, dokud se trochu nevzpamatovala.
„Tolik se bojím,“ přerývaně ze sebe soukala dívka.
„Řekni mi čeho.“
„Ne. Tohle je něco, o čem nemohu mluvit.“
„Ať už je to, co chce, nemůžeš na to být sama.“
„Ale tohle se týká jen Taralda a mě.“
Liv se ani nehnula. „Udělal ti něco ošklivého?“
„Ne. Ne, ani v nejmenším!“
„Protože je to můj syn, možná bych ti mohla pomoct…“
„Tolik se bojím… že si o mně bude myslet něco špatného… o mém těle. A že… před ním nedokážu utajit… jak moc ho mám ráda!“
Liv zavřela oči. Ach Bože, pomyslela si, co to ten můj nemožný syn zase udělal? Jak moc téhle dívce ublížil?
„Chceš říct, že jste spolu ještě nikdy… nespali?“
Yrja polykala slzy. „Ne, nikdy. Ale dnes večer chce, abych otěhotněla. Chtěla jsem se vykoupat a vyčesat si vlasy, jak mi to kdysi ukázala paní Silje. Ale se svýma nohama nic neudělám!“ Ke konci její hlas vystoupal do tenkého pískotu, než se znovu rozplakala.
Ach, Taralde, jak můžeš být tak krutý? uvažovala Liv sklíčeně. Copak nejsi náš syn, vnuk Charlotte, Tengela a Silje? Odkud se bere ta tvoje bezcitnost a hloupost? Je po tvém dědovi Jeppe Marsvinovi? Nebo po Charlottině nerudném otci?
Liv vypěnila zlostí.
„Poslouchej mě, Yrjo! Ty máš tisíckrát větší cenu než on, ten pokrytecký trouba; tohle si pamatuj! Je to on, kdo by měl být vděčný, že za tebou může přijít, a to on by se měl cítit ponížený tvou oddanou láskou. Ty už ho nějakou dobu miluješ, není to tak?“
„Ano, už mnoho let. Paní Silje o tom věděla.“
Ach, dokonce před Sunnivou, pomyslela si smutně Liv. Jak bolestné musely být celé ty roky!
„Yrjo, do vašeho vztahu se nemohu příliš míchat. Kdybych šla za Taraldem, mluvila o tobě a říkala mu, co k tobě má cítit, pak bych všechno jen pokazila. Ale pokud zítra zjistím, že jsi smutná, nebo tě něco bolí… Tedy! Pak mu nařežu – ať je jak chce velký! Věř mi, když ti říkám, že vím, co to je trpět v manželství. Prošla jsem si skoro tím stejným jako ty – s Laurentsem Bereniem – a byla jsem ještě mladší než ty. Teď se umyj a pak přijď za mnou a podíváme se, co spolu můžeme udělat. Mám trochu parfému a karmínovou růž na tvé tváře a rty. Budeš tak krásná, že můj zabedněný syn zapomene na něco tak bezvýznamného jako tvoje nohy.“
Yrja popotáhla a opatrně se na Liv usmála. „Děkuji vám, baronko. Jste velmi laskavá.“
„No tak, co je to za staré zvyky! Už neexistují žádné tituly – ne mezi námi baronkami!“
Yrja nervózně pobíhala po svém pokoji, náhodně sbírala ozdůbky a další cetky z jednoho místa a pokládala je na jiné. Byla oblečená v přepychové noční košili po Charlotte Meiden, která se hodila pro nevěstu mnohem urozenějšího původu. Yrjiny hnědé vlasy byly nádherně učesané, splývaly jí přes ramena na záda a sahaly jí skoro do pasu. Vpředu je měla sepnuté a tvář jí lemovaly ladné lokny. Liv Yrju také nenápadně nalíčila, než ji postříkala parfémem s růžovou vůní.
Yrja si musela přiznat, že vypadá docela hezky. Ve skutečnosti ještě nikdy nebyla tak krásná.
Poprvé zavřela Kolgrimův pokoj.
Ozvalo se zaklepání na dveře, na ty, které se otevíraly do chodby. Yrja vyskočila a pokusila se říct dále, ale zmohla se jen na tichounké pípnutí. Zhluboka se nadechla a zkusila promluvit znovu.
Nehybně stála u své postele a úzkostlivě čekala, co se bude dít, jako by byla vytesaná z kamene. Když Tarald vešel do pokoje, stěží na něj kývla. Stál a díval se na ni v záři lojových svící připevněných na stěnách.
„Nedívej se tak vylekaně,“ usmál se. „Všechno bude v pořádku.“
To se mu snadno řekne, pomyslela si. Ale ne! Musím zapomenout na to, že kdysi celý poblouzněný držel v náručí Sunnivu. Musím! Nakonec jí pohrdal, ne? Ale takhle také nesmím přemýšlet – to je vůči Sunnivě nespravedlivé. Ach! K čertu se Sunnivou!
Při pomyšlení na takové rouhání se cítila mnohem lépe.
„Vypadáš úžasně, Yrjo! Jsi opravdu velmi hezká.“
Tarald byl oblečený jenom do tenké košile a krátkých tmavých kalhot. Opatrně k manželce přešel a položil jí ruce na ramena. Byla tak nervózní, že se skoro zhroutila, když se jí dotkl.
„Měli bychom to brát věcně a rozumově,“ oslovil ji přátelsky. „Pak to bude snazší – uvidíš.“
Její vnitřní hlas chtěl vykřiknout: Tohle si myslíš? Věcně a rozumově! Ty, který jsi pro mě tím nejkrásnějším a nejdražším mužem na světě – to není dobré, víc už nesnesu – chci utéct!
Ale to už jí začal zvedat noční košili a ona poslušně jako dítě zvedla paže nad hlavu.
„Možná bychom měli sfouknout svíčky?“ zašeptala nesměle.
„Brzy. Lehni si, má milá, nemusíš se ničeho bát.“
Dobrý Bože, má tak křivé nohy, pomyslel si Tarald, šokovaný tím, co viděl. Není divu, že tak špatně chodí! A její tělo nemá vůbec žádné křivky. Proto tak dobře rozumí Kolgrimovi, vždyť se také narodila znetvořená. Ale jistě, ona se takhle nenarodila… její zdeformování způsobila křivice. „Bodlák“, ano, to je to správné slovo.
Zaplavila ho vlna úzkosti. Co když přece jenom nebude moct mít dítě? Co když tohle všechno bude k ničemu?
Yrja už ležela na posteli, schoulená, jako by chtěla skrýt své zohyzdění. Tarald si stáhl košili a uvolnil opasek a pak si lehl vedle ní.
Tohle nedokážu, napadlo ho. Její tělo je tak nehezké, že vůbec nejsem vzrušený.
Yrja byla měkká a horká, ale chvěla se jako list na stromu, i když v místnosti bylo teplo. Nijak netoužil po tom ji hladit a ještě méně ji líbat – jsou jenom přátelé, takže by to bylo hloupé.
Yrja se marně snažila zbavit se svého třesu. Cítila dotek Taraldovy kůže na svých prsou – byl tam, ten, kterého tajně milovala a o kterém snila, s ní ležel v posteli!
Jak by mohla skrýt svou touhu? Jak dokáže ovládat své ruce – celé své tělo – celou svou bytost?
Zvedl se na jeden loket.
Opovážím se mu položit ruce na ramena? Nebylo by to správné? Ach, jsem tak nezkušená a tak vyděšená… Vyděšená, že to zjistí. Nemůžu v tom pokračovat. Hluboko v těle cítím pulzování a horko… Jsem na něj připravená… Ach Bože, zemřu hanbou! On to nesmí zjistit!… Budu věcná a rozumová, budu… ale moje paže se dotýkají jeho zad… nechtěla jsem, aby se to stalo…
Uvědomila si, že její odhodlání slábne, a po tváři se jí skutálela slza. Už se nedokázala dál ovládat a pevně se k němu přitiskla.
Chudák Yrja si nebyla jistá, co by měla udělat, aby do ní vstoupil, a pokusila se ujistit, že bude… vítaný. Tarald byl zmatený – a rychlý tlukot jeho srdce ho zaskočil. Říkal si, že se to prostě musí udělat čím dřív, tím líp – a pak najednou ucítil, že je vzrušený a připravený. A tak brzy – tohle nečekal!
Přitáhl si Yrju pod sebe a začal si stahovat zbytek svých šatů.
Její rty ho laskaly po krku ze strany na stranu, oči měla pevně zavřené, a když ucítila, že se svlékl, tlumeně zasténala.
Miluji tě, miluji tě, ale nesmím to říct, nesmím ti to dát najevo, protože by tě ta myšlenka urazila a odvrátil by ses ode mě.
Každá žena, která cítí, že je na ní něco nepřitažlivého, má potíže se vzrušit. Ale Yrja už tuhle hranici překročila a její tělo nebralo ohled na její přání. Nedokázala si vybavit, jak zvedla kolena – stalo se to samo – udělala ten pohyb instinktivně.
Začala rychleji a ztěžka oddechovat, když ucítila, jak se k ní přitiskl. Celá její bytost byla pohlcená v zuřícím žáru – chvěla se palčivou touhou, která se vyrovnala nejhorším pekelným mukám…
Vykřikla… skousla rty, aby ten zvuk přidusila… Ach, ne… Ach, ne… proč to tak bolelo?
„Buď něžný…“ zaprosila skoro šeptem.
I když Tarald zahájil své úsilí věcně a rozumově, touhle dobou už se přestal ovládat. Byl svou reakcí zmatený, vyvedený z rovnováhy, ale nemohl si pomoct, i když viděl bolest, kterou prožívala. Pro Yrju to nebylo lehké, protože se jí pánev nevyvinula normálně, ale jakkoli se kvůli ní snažil přestat, nedokázal to. Nikdy nepoznal touhu takové hloubky a intenzity.
To nejhorší okamžitě odeznělo a on ucítil Yrjiny paže pevně spočívající kolem svého krku a její ústa na své tváři. Pološílený přitiskl své rty tvrdě na její a polibek neskončil, dokud jejich dvě těla nedosáhla konečného, prudkého vrcholu vášně.
Tarald se vyčerpaně sesul na stranu. Uvědomil si, že Yrja stále tiše pláče, a položil jí ruku na tvář. Najednou se tiše zasmála a on zvedl hlavu a pohlédl na ni.
„No,“ zazubila se, „jestli z tohohle nebude dítě, pak už nevím z čeho!“
Začal se smát s ní. „Ale – jenom pro jistotu – bychom to měli za pár dní zkusit znovu – myslím, až přejde ta bolest. A pak další večer – a ještě ten další – a další… Protože mně se to líbilo, Yrjo!“
Spokojeně si povzdechla. Takže to bylo lepší než se Sunnivou? chtěla se zeptat, ale neodvážila se.
„Jenom jestli chceš, samozřejmě,“ dodal.
„Kdykoli, Taralde,“ odpověděla. „Kdykoli budeš chtít.“
Když ji následujícího rána uviděla v Kolgrimově pokoji, z rozzářeného výrazu na Yrjině tváři Liv poznala, že se k ní její syn choval důstojně a s úctou.
„Takže… vidím, že všechno šlo dobře.“
„Ach, ano! Byl tak něžný a milý a úžasný, paní Liv. A zůstal se mnou až do rána, i když to bylo proto, že rychle usnul a já se neodvážila pohnout paží, aby se nevzbudil – ještě stále mně brní – ale jsem tak šťastná, maminko!“
Liv byla dojatá, že ji Yrja, aniž by si to uvědomila, nazvala maminkou. Ale to už Yrja pokračovala: „Přirozeně jsem mu neřekla, jak moc ho miluji, a z jeho strany to vůbec nepřicházelo v úvahu. Prostě mě má rád a chtěl být se mnou, paní Liv – a toužil po mně! Jen si to představte. Tarald toužil po mně! A chce mě zase!“
Liv se usmála. Už už chtěla Yrju varovat – už ta slova měla na jazyku – aby nebyla vděčná za takové malé špetky útěchy; ale pak si to rozmyslela.
Místo toho jí zvesela pověděla: „Chceš vědět, co si myslím? Myslím, že to zní jako velmi slibný začátek toho, aby se do tebe zamiloval.“
„Ach, Bože, kéž by to jen byla pravda,“ zašeptala její snacha.
Yrja otěhotněla velmi rychle. I tak s ní Tarald dál spal, bydleli ve společných pokojích a nechávali dveře do Kolgrimova pokoje otevřené.
Jednoho letního dne, když byla Yrja s chlapcem venku na zahradě – a snažila se ho naučit, jak nevytahat ze záhonu všechny babiččiny květiny – zvedla oči a uviděla Taralda, jak tam stojí ve svých špinavých, zablácených pracovních šatech. Usmála se na něj, ale jeho výraz zůstával vážný.
„Miluji tě, Yrjo,“ promluvil klidně. „Miluji tě víc, hlouběji a vášnivěji, než jsem kdy miloval Sunnivu. Ty mi toho dáváš o tolik víc, jak ve dne, tak v noci.“
Vzedmul se v ní pocit nesmírné radosti a najednou se nedokázala zastavit a s tváří chráněnou rukama, aby skryla své slzy, utíkala po schodech do domu.
„Co se to proboha děje?“ vykřikla Liv, která se kousek od nich starala o své kytky. „Co jsi zase řekl, Taralde?“
Potřásl nechápavě hlavou. „Jenom jsem jí řekl, že ji miluji. Nerozumím…“
„Ne! Ale já ano!“ prohlásila Liv, když se k němu blížila. „Je čas, abys uslyšel pravdu! Yrja tě miluje, nesobecky a upřímně, a milovala tě už dlouho předtím, než jsi měl svou nesmyslnou epizodu se Sunnivou. Yrja mnoho let trpěla. Přivedl sis domů novou dívku, ale ta tě naštěstí nechtěla. Potrápil jsi Yrju svou cynickou nabídkou sňatku. Když konečně přišel den, kdy ses uráčil navštívit ji v ložnici, našla jsem ji, jak sedí v prádelně a pláče ze strachu, že se ti nebudou líbit její nohy – a také se bála, že zjistíš, jak moc tě miluje. Ale jsem vděčná za to, jak se k ní chováš od té noci, chlapče, a děkuji ti za to, cos jí právě teď pověděl!“
Tarald dlouho zíral na svou matku, než se zeptal: „Ale proč se nikdy o ničem nezmínila?“
„To je zoufalé,“ povzdechla si Liv. „Někdy si myslím, že bys měl poděkovat svému dědovi Jeppe Marsvinovi za ten prázdný nadutý mozek, co nosíš mezi ušima! Ženy cítí jak stud, tak hrdost – dokonce i takové jako Yrja, které jsou nevzdělané. Ona… Ach, pomoz mi… ten kluk!“
Oba uháněli k základovým zdem domu, kde se Kolgrim pokoušel vylézt na vysoké bloky šedého kamene. Tarald ho uprostřed zlostného křiku a protestů sundal dolů a ponechal ho v péči jeho babičky. Pak vyběhl po schodech za Yrjou.
Našel ji v jejich ložnici, jak se snaží odstranit stopy po pláči.
„Má milovaná, nejdražší Yrjo, proč jsi mi nikdy nic neřekla?“ zeptal se, když ji objal. „Matka mi pověděla o tvé lásce ke mně. Ztratili jsme tolik času!“
Překypovala štěstím. „Ne, vůbec žádný čas jsme neztratili. Poslední zimní jablka potřebují hodně času, aby dozrála.“
„Srovnáváš mě se zimním jablkem?“ zasmál se. „Ano, myslím, že jsem pomalejší. Měl bych s tebou souhlasit. Odpusť mi, má nejdražší, všechnu tu bolest, kterou ti způsobila moje netaktnost!“
„Víš, jak jsem poslední dobou byla šťastná, a teď ti konečně budu moct dávat najevo, jak moc tě ve skutečnosti zbožňuju. Ne! Taralde! Pusť mě!“ zapištěla a zachichotala se. „Donesl jsi s sebou dovnitř půlku pole!“
Dole v zahradě Liv zápolila s Kolgrimem, který každým rokem rostl a sílil.
„Zůstal bys na zemi, ty malý…“ Ale usoudila, že bude nejlepší pomlčet o tom, co si myslí.
Vtom zahlédla Daga, jak se vrací na koni ze zasedání soudu, a Kolgrim se s ní přestal prát, protože věděl, že by se mohl posadit na koně, což přesně udělal.
„Takže,“ vyptával se Dag své ženy, „je tady vše v pořádku?“
„Dostali jsme dopis od Cecilie,“ odpověděla a snažila se uhladit si vlasy po šarvátce s chlapcem. „Skutečně jí dovolí přijet domů na Vánoce a zůstane tu dva měsíce.“
„To jsou dobré zprávy! Jak je dnes Yrje?“
„Skvěle… a je šťastnější než obvykle, protože Tarald konečně pochopil, že ona je žena jeho života.“
„Hmm, ano; tomu hochovi vždycky všechno docházelo pomaleji.“
Liv pohlédla vzhůru na Kolgrima, jemuž jantarově zářily oči, když se snažil pobídnout koně, aby vyrazil tryskem po cestě. K jeho zklamání dědeček a babička zvíře pevně drželi.
„Dagu, mám ale trochu obavy.“
„Proč? Všechno jde báječně.“
„Tím si nejsem tak jistá,“ utrousila tajemně skrz zaťaté zuby. „Jak si představuješ, že jistý mladík přivítá nového sourozence?“
Dag o té otázce chvíli přemýšlel. „To mi povídej! A ten mladík je navíc tak láskyplně oddaný matce toho miminka. Hmmm. Prostě musíme jen doufat v nejlepší.“
„Mě to děsí. Ani netušíš, jak často jsem uvažovala, zda jsme se tenkrát nerozhodli špatně…“
„Když se Tengel zeptal, zda by tu záležitost měl rychle vyřídit?“ zeptal se Dag. „A ten drobeček byl sotva hodinu starý? Ano, musím připustit, že jsem se sám sebe také ptal na totéž. Ale myslím, že jsme odpověděli správně… z křesťanského pohledu…“
„Křesťanský pohled na věc často nutí lidi volit mezi dvěma zly. Zachráníme jeden život, jenom abychom mu pak po zbytek života bránili, aby ho vzal někomu jinému.“
„Ach, teď si myslím, že jsi moc tvrdá,“ nesouhlasil s manželkou Dag, který byl víc věřící než jeho žena. „A samozřejmě ho milujeme, ne?“
„Mluvíš příliš otevřeně… Děti slyší všechno. Ale ano, milujeme, i když je to zoufalý druh lásky… a zabarvený smutkem… Ne, Kolgrime, nedloubej toho koně do oka! Teď pojď dolů. Brzy bude čas k jídlu!“
To byla slova, která Kolgrim vždycky pochopil, a okamžitě sklouzl na zem. Po pravdě rozuměl mnohému. Měl inteligenci, která je nikdy nepřestala překvapovat, ale jaké byly jeho nejniternější myšlenky a pocity, tomu nikdo nemohl přijít na kloub.
Toho léta mnohé z místních dětí dostaly příušnice – včetně Kolgrima a krátce nato Taralda. Vážně onemocněl a nemoc postihla jeho žlázy. Tarjei, který byl z Tübingenu doma na návštěvě, ho vyléčil.
„Máš štěstí,“ poznamenal Tarjei úsečně. „Chci říct, máš štěstí, že Yrja čeká dítě.“
„Co to má společného s mými žlázami?“ zeptal se Tarald.
„Tohle bude tvoje poslední dítě.“
Tarald zbledl jako stěna. „Jak to můžeš vědět?“
„Je lepší dostat příušnice jako dítě. Dospělí muži je mohou pěkně odskákat.“
Když jeho bratranec odešel, Tarald ležel a přemýšlel o tom, co mu řekl. Jeho poslední dítě… pak všechno musí proběhnout dokonale…! Ale strašně se bál. Yrja teď trpěla bolestmi ve svých pokroucených zádech a měla stále nateklé nohy… a toho šílence Kolgrima potřebovali držet pod kontrolou…
Tarald byl velmi překvapený. Jeho láska k Sunnivě vždycky byla jen taková hra, byli jako dva motýli, kteří poletují po pastvině jeden za druhým. Rád se na ni díval, držel ji za ruce a žil s ní jako se součástí klamného světa krásy. Nikdy se spolu moc nebavili, ale dováděli a vedli spolu jen takové hloupé a dětinské řeči. Sunniva, protože věděla, jak je rozkošná a krásná, neustále zaujímala nějaké pózy – a zbožňovala svou mladou, dokonalou krásu, což ji rozptylovalo od všeho ostatního. Ach, Bože, jak ho začala unavovat!
Oproti tomu Yrja byla člověk, se kterým mohl mluvit o čemkoli. Vždycky mu naslouchala a chápala ho, nikdy se mu nevysmívala ani se nesmála jeho nemotornosti, když musel přiznat, že něco je nad jeho schopnosti. K Yrje cítil hlubokou něhu. Někdy, když byl venku na polích, ho uvnitř zaplavil vřelý příjemný pocit, že stěží dokázal popadnout dech, polknout, nebo dokonce jasně vidět. Co mu záleželo na tom, jak vypadala… Byla to Yrja, jeho milovaná a k ní patřil pár křivých nohou, beztvaré tělo a velká, dojemně přátelská tvář… A on miloval každou její součást.
Opakoval jí to znovu a znovu. Těšilo ho pomyšlení, že ji jeho slova činí šťastnou. A pak tu byla všechna ta láska, kterou ona dávala jemu…!
Někde v koutku duše Tarald cítil, že jeho žena možná hrála velkou roli v tom, že dozrál v dospělého rozhodného a houževnatého muže.
Cecilie přijela domů, právě když se všechno připravovalo na vánoční oslavy. Její humor a veselí byly nakažlivé; byla přešťastná, že je konečně na chvíli doma. Zakrátko poznamenala jejich životy a v Gråstensholmu to kypělo radostí – jako by na každou stěnu namalovala pestrobarevné květiny!
Život v Lipové aleji byl také velmi spokojený, protože Tarjei byl zase zpátky z Tübingenu. Mohl domů cestovat častěji než Cecilie zčásti proto, že mu dědeček Tengel tajně dal velkou část svého příjmu ze své lékařské praxe. Nijak nezanedbal své ostatní dědice, ale Silje a on se dohodli, že v Tarjeiovi je něco, co stojí za to rozvíjet – a na to byly potřeba peníze. A tak Tengel dělal pro své nadané vnouče, co mohl… Navíc Tarald a Cecilie dostanou podíl z bohatství rodiny Meiden, takže nebylo překvapením, že Tengel byl trochu velkorysejší k Areově rodině.
Tak to bylo – dvě nejnadanější děti z rodiny přijely domů a všichni měli radostnou vánoční náladu.
Ukázalo se, že je čekají docela rušné svátky.
2024 ©