I3)
Na literaturu jsem trefila sama. No, bylo to sice hned vedle Neferetiny učebny, ale stejně mi trochu zvedlo sebevědomí, že se nemusím nikoho ptát na cestu a všem ukazovat, že jsem nová, bezmocná a hloupá.
„Zoey! Držíme ti plac!“ vykřikla Stevie Rae, jakmile jsem vkročila do třídy. Seděla vedle Damiena a vzrušením doslova nadskakovala. Už zase mi připomněla nadšené štěně a to se mi moc líbilo. Vážně jsem měla radost, že ji znovu vidím. „Hej, hej, hej! Pověz mi úplně všechno! Co dramaťák? Bavilo tě to? Co říkáš profesorce Nolanové? Že má boží tetování? Mně trochu připomíná masku.“
Damien ji chytil za ruku. „Hezky se nadechni a chvíli mlč, ať může odpovědět.“
„Promiň,“ hlesla provinile.
„No, řekla bych, že Nolanová asi má boží tetování, nejsem si úplně jistá,“ řekla jsem.
„Nejseš si jistá?“
„Tak nějak jsem se na ni nesoustředila.“
„Jak to?“ zeptala se a pak přimhouřila oči. „Někdo dělal pitomé narážky na tvoje znamení? Někteří lidi jsou prostě hulváti, to se nedá jinak nazvat.“
„Ne, nic takového. Elizabeth bez příjmení dokonce říkala, že je super. Nesoustředila jsem se kvůli… no, ehm…“ Znovu se mi zapálily tváře. Chtěla jsem se jich zeptat na Erika, ale jen jsem to nakousla, nějak mě přešla chuť ho rozebírat. Mám jim povědět, co jsem viděla na chodbě?
Damien ožil. „Něco mi říká, že tohle bude šťavnaté sousto. No tak, Zoey. Nesoustředila ses kvůůůli?“ Protáhl to slovo, až vytvořilo jasný otazník.
„No tak dobře. Shrnu to do dvou slov: Erik Night.“
Stevie Rae zůstala zírat s otevřenou pusou a Damien předstíral, že se o něj pokoušejí mdloby, ale hned toho nechal, protože zrovna v tu chvíli zazvonilo a do třídy vešla profesorka Penthesilea.
„Potom!“ zašeptala Stevie Rae.
„A podrobně!“ zamumlal Damien.
Na rtech se mi usadil nevinný úsměv. Moc se mi zamlouvala představa, že budou celou hodinu úplně bez sebe zvědavostí.
Literka byla zážitek. Už jenom třída se nepodobala žádné jiné, jakou jsem zatím viděla. Na stěnách visely ohromně zajímavé, trochu praštěné plakáty a obrazy, vlastně pokrývaly skoro každý centimetr volné plochy a všechny vypadaly jako originály. U stropu visely zvonkohry a krystaly – a ne jen dva nebo tři, byla jich spousta. Profesorka Penthesilea (díky hodině upíří sociologie jsem už věděla, že se jmenuje podle nejváženější Amazonky všech dob) byla jako vystřižená z nějakého filmu (přesněji řečeno z nějakého sci-fi). Měla dlouhatánské rezavě blonďaté vlasy, velké oříškové oči a fantastické křivky, nad kterými určitě všichni kluci totálně slintali (teda ne že by k tomu kluci v pubertě potřebovali zvlášť silný podnět). Její tetování tvořily hezké keltské uzly. Dramaticky zvýrazňovalo její nápadně krásné rysy. Měla na sobě černé kalhoty, které vypadaly hodně luxusně, a mechově zelený hedvábný kardigan s postavou bohyně vyšitou na prsou, stejnou jako Neferet. Na vteřinu jsem se dokázala oprostit od vzpomínek na Erika a vybavilo se mi, že profesorka Nolanová měla na náprsní kapsičce blůzy totéž. Hmmm…
„Narodila jsem se v dubnu roku 1902,“ spustila profesorka. Všichni jí okamžitě viseli na rtech. No divte se, vždyť by jí nikdo nehádal víc než třicet. „V dubnu 1912 mi tedy bylo deset let, a tak si na tu tragédii dobře pamatuji. O čem mluvím? Tuší to někdo z vás?“
Jasně že jsem věděla, o čem mluví, ale rozhodně ne proto, že bych byla blázen do dějepisu nebo tak něco. Když jsem byla malá, šíleně jsem se zamilovala do Leonarda DiCapria a máma mi ke dvanáctinám koupila všechny jeho filmy na DVD. A ten jeden konkrétní jsem viděla tolikrát, že ho ještě teď znám v podstatě nazpaměť (ani nechtějte vědět, kolikrát jsem obrečela ten moment, kdy se pustí prkna a zmizí pod vodou jako krásný blonďatý šutrák).
Rozhlédla jsem se. Vypadalo to, že nikdo jiný to vážně neví, tak jsem s povzdechem zvedla ruku.
Profesorka mě s úsměvem vyvolala. „Ano, slečno Redbirdová?“
„V dubnu 1912 se potopil Titanic. Narazil do ledovce v neděli čtrnáctého pozdě večer a o pár hodin později, patnáctého, šel ke dnu.“
Zaslechla jsem, jak Damien vedle mě zalapal po dechu a Stevie Rae uznale a trochu nevěřícně zabručela. Páni, asi jsem musela celou dobu působit jako děsné dřevo, když jsou tak v šoku z toho, že dokážu správně odpovědět na jednoduchou otázku.
„Těší mě, že toho některá nová mláďata tolik vědí,“ pochválila mě profesorka. „Zcela správně, slečno Redbirdová. Když k té tragédii došlo, žila jsem v Chicagu. Nikdy nezapomenu, jak kameloti na rozích vyvolávali ty strašné titulky. Byla to hrozná událost, hlavně proto, že ztrátám na životech se dalo velice snadno předejít. Znamenalo to tehdy konec jedné éry a počátek nové, a také se poté v lodní dopravě přikročilo k mnoha potřebným opatřením. Všem těmto aspektům se budeme věnovat a samozřejmě nevynecháme ani nádherné melodrama té osudné noci. Přečteme si totiž Nezapomenutelnou noc od Waltera Lorda, knihu, která vynikajícím způsobem pracuje s prameny. Lord sice nebyl upír – což je opravdu škoda,“ podotkla spíš pro sebe, „ale jeho líčení té noci mi přesto připadá velmi sugestivní a jeho styl a způsob vyprávění jsou zajímavé a mimořádně čtivé. Takže do práce! Kdo sedí vzadu, přineste z té dlouhé police za vámi knížky a pošlete je dopředu.“
Ty bláho, super! Rozhodně budu mnohem radši číst tohle než Nadějné vyhlídky (Dickens už je dávno pasé). Otevřela jsem Nezapomenutelnou noc a sešit, abych si (nebijte mě) mohla dělat poznámky. Profesorka Penthesilea nahlas přečetla první kapitolu – vážně moc pěkně. Měla jsem za sebou skoro tři vyučovací hodiny a všechny mě bavily. Je možné, že tahle škola pro upíry je víc než nudné místo, kam chodím každé ráno jen proto, že musím a že se tam sejdu se všemi kamarády? Jasně že i na Jižní střední byly sem tam nějaké zábavné hodiny, ale nikoho by tam ani ve snu nenapadlo probírat Amazonky nebo Titanic (natož aby nám o něm vykládala učitelka, která se na tu katastrofu osobně pamatuje!).
Podívala jsem se po ostatních. Bylo nás tam asi patnáct, stejně jako na jiných hodinách. Všichni měli otevřené knížky a dávali pozor.
Pak jsem si ale všimla něčeho zrzavého a rozcuchaného na opačné straně místnosti, úplně vzadu. Beru zpět – všichni pozor nedávali. Tenhle kluk měl hlavu položenou na pažích a spal jako dřevo. Byl totiž obrácený ke mně a tak jsem mu viděla přímo do tlustého, nezdravě bledého obličeje posetého pihami. Měl otevřenou pusu a připadalo mi, že mu z koutku teče slina. Napadlo mě, co tomu asi řekne profesorka. Podle mě nepatřila k učitelům, kteří nechají nějakého slimejše jen tak chrnět v zadní lavici, ale zatím si ho nevšímala, soustředila se na čtení a občas přidala nějaký zajímavý osobní komentář o počátku dvacátého století. To mě hrozně bavilo (nejvíc asi vyprávění o emancipovaných dívkách, kterým se ve dvacátých letech říkalo diblíci – kdybych tehdy žila, určitě bych taky byla diblík). Blížil se konec hodiny, profesorka nám další kapitolu zadala za domácí úkol a nechala nás, ať si tiše povídáme. Teprve v tu chvíli vzala spícího kluka na vědomí, i když si ho určitě všimla už dávno. Zrovna se zavrtěl a zvedl hlavu. Na čele měl hned vedle znamení rudý otlak od toho, jak se válel po lavici. Vypadalo to tak nějak divně.
„Elliotte, pojď sem, chci s tebou mluvit,“ zavolala na něj profesorka od katedry.
Kluk se nikam nehnal, pomalu vstal a šoural se k ní. Měl rozvázané tkaničky.
„Co je?“
„Elliotte, dobře víš, že literaturu nezvládáš. Ale mnohem horší je, že nezvládáš celý svůj život. Upíří muži jsou silní, čestní a osobití. Už celé generace nám slouží jako válečníci a ochránci. Opravdu si myslíš, že zvládneš proměnu v někoho takového, když nemáš ani dostatek disciplíny, abys zůstal při vyučování vzhůru?“
Pokrčil rameny a nahrbil se ještě víc, jako by neudržel rovná záda.
Zachmuřila se. „Dám ti šanci, abys svou dnešní nulovou aktivitu v hodině napravil. Napiš krátkou práci na jakékoli téma, které se bezprostředně týká Ameriky počátku dvacátého století. Odevzdáš mi ji zítra.“
Nic neřekl a chtěl se k ní obrátit zády.
„Elliotte.“ Její hlas zdrsněl a jasně v něm zaznívala podrážděnost. Najednou budila daleko větší strach, než když nám četla a vykládala o Titaniku. Cítila jsem, jak z ní sálá síla, a v tu chvíli jsem vůbec nechápala, k čemu by mohla potřebovat mužského ochránce. Kluk se zarazil a otočil se zpátky k ní. „Nedovolila jsem ti, abys šel. Jak ses rozhodl ohledně té práce?“
Jen tam stál a nic neříkal.
„Položila jsem ti otázku a očekávám odpověď. Hned!“ Vzduch kolem ní jako by zasršel a mně naskočila na rukou husí kůže.
Na něj to ale dojem neudělalo, zase jen pokrčil rameny. „Asi nic psát nebudu.“
„Tohle hodně vypovídá o tvém charakteru, Elliotte, a není to zrovna hezké vysvědčení. Děláš si ostudu, a co víc, děláš ostudu i svému mentorovi.“
Znovu pokrčil rameny a bezděky se začal dloubat v nose. „Drak ví, jak na tom jsem.“
Zazvonilo a profesorka mu se znechuceným výrazem pokynula, že může jít. Právě jsme s Damienem a Stevie Rae vstali a vydali se ke dveřím. Sice netuším, jak to Elliott při svém zpomaleném tempu dokázal, ale předběhl nás. Damien byl kousek před námi a on do něj strčil tak silně, až můj kamarád vyjekl a zapotácel se.
„Uhni, buzerante zasranej,“ zavrčel ten hnusák, nabral Damiena ramenem a procpal se přes něj do dveří.
„Nejradši bych mu jednu ubalila, hajzlovi!“ vykřikla spolubydlící a vrhla se za kamarádem, který na nás čekal.
Zavrtěl hlavou. „Nech to být. Elliott to nemá v hlavě v pořádku.“
„To vidím, evidentně má místo mozku bobky,“ zasyčela jsem a provrtávala toho slimejše pohledem. Z jeho vlasů se mi zvedal žaludek.
„Bobky?“ Damien se rozesmál, vzal mě a Stevie Rae v podpaží a jako růže mezi trním s námi vykročil chodbou. „Tohle se mi na naší Zoey líbí,“ podotkl. „Umí být šíleně sprostá.“
„Bobky přece nejsou sprosté slovo,“ namítla jsem.
„Přesně to se ti snaží naznačit, kamarádko.“ Stevie Rae se taky rozesmála.
„Aha.“ Přidala jsem se k nim. Moc, vážně hrozně moc se mi líbilo, jak řekl „naše Zoey“. Jako bych už patřila mezi ně… Jako bych tady byla doma.
I4)
Šerm byl absolutně super, což mě hodně překvapilo. Hodina se konala ve velkém sále vedle tělocvičny, který díky zrcadlové stěně vypadal jako taneční studio. Na jedné straně místnosti visely od stropu figuríny velikosti člověka, které mi připomínaly trojrozměrné střelecké terče. Profesoru Lankfordovi všichni říkali Drak Lankford nebo prostě jenom Drak. Hned mi došlo proč. Jeho tetování mělo podobu dvou draků, jejichž hadovitá těla se mu vinula po linii čelistí až k obočí. Z otevřených tlam šlehaly k měsíčnímu srpku plameny. Byla to nádhera, vůbec jsem od nich nemohla odtrhnout oči. Drak byl navíc první dospělý upíří muž, kterého jsem viděla zblízka. Nejdřív jsem z toho byla trochu vedle. Kdybyste se mě zeptali, jak si představuju typického upířího chlapa, byl by to přesně jeho opak. Asi jsem měla zafixovaný ten stereotyp z filmů – vysoký, nebezpečný, drsně hezký. Něco jak Vin Diesel. Jenomže Drak je malý, má dlouhé špinavé blond vlasy a nosí je stažené do culíku, a když si odmyslíte to výhružné dračí tetování, vypadá spíš mile a přátelsky.
Jeho skutečnou sílu jsem si uvědomila, teprve když začal se třídou dělat rozcvičku. Jakmile vzal do ruky meč (teprve pak jsem se dozvěděla, že správně se mu říká kord) a pozvedl ho v tradičním pozdravu, úplně se proměnil. Najednou se z něj stal muž, který se pohybuje neuvěřitelně rychle a ladně. Z úhybů přecházel do výpadů a zbytek třídy, včetně těch nejlepších, mezi které patřil i Damien, proti němu působil jako skupina neobratných loutek. Když rozcvička skončila, rozdělil nás do dvojic. Měli jsme pracovat na „základech“, jak tomu říkal. Když mě spároval s Damienem, ulevilo se mi.
„Zoey, jsme rádi, že tě tady ve Škole noci máme,“ oslovil mě a potřásl si se mnou rukou v tradičním amazonském pozdravu. „Damien ti vysvětlí, k čemu slouží jednotlivé části šermířského úboru, a já ti dám příručku, kterou si během pár dní prostuduješ. Ty jsi, pokud vím, tenhle sport ještě nikdy nedělala?“
„Ne, nikdy,“ odpověděla jsem a nervózně dodala: „Ale chci ho dělat. Víte, láká mě, že budu umět zacházet s mečem.“
Drak se usmál. „S fleretem,“ opravil mě. „Budeš používat fleret. Je nejlehčí ze všech tří typů zbraní, se kterými tady cvičíme, a pro ženy se hodí nejvíc. Víš, že šerm je jeden z mála sportů, kde jsou si ženy a muži naprosto rovnocennými soupeři?“
„To jsem nevěděla!“ Okamžitě mě to chytlo. To je přece super, že bych mohla v nějakém sportu být lepší než kluci!
„Je to tím, že inteligentní a dokonale koncentrovaný šermíř dokáže vykompenzovat všechny případné fyzické nevýhody, jako třeba menší sílu nebo dosah, a dokonce je obrátit v přednosti. Jinak řečeno, třeba nejsi tak silná a rychlá jako tvůj soupeř, ale když jsi chytřejší nebo se dokážeš lépe koncentrovat, budeš ve výhodě. Nemám pravdu, Damiene?“
Kamarád se široce usmál. „Máte.“
„Damien se umí koncentrovat jako málokdo a tím pádem je velice nebezpečným protivníkem. Učím už spoustu let a považuju za velkou čest, že právě on je jedním z mých studentů.“
Střelila jsem po Damienovi pohledem. Začervenal se pýchou a radostí.
„Celý příští týden budeš s Damienem nacvičovat základní pohyby. Hlavní, co si u šermu musíš zapamatovat, je, že jednotlivé dovednosti na sebe navazují a mají hierarchickou povahu. Dokud si určitou dovednost správně neosvojíš, nemůžeš se naučit žádnou pokročilejší, a tak se ocitneš v chronické a velice citelné nevýhodě.“
„Dobře, budu si to pamatovat,“ řekla jsem. Drak se zase přívětivě usmál a přešel k další dvojici.
„Ve skutečnosti to myslel tak, že když tě budu nutit dělat pořád dokola ten samý pohyb, nesmíš klesat na mysli nebo fňukat, že je to nuda.“
„Tím chceš říct, že mi půjdeš hrozně na nervy, ale bude to pro moje dobro?“
„Přesně. A taky pro dobro tvého rozkošného zadečku, který sebou potřebuje trochu pohnout,“ podotkl drze a plácl mě přes něj plochou stranou čepele.
Ohnala jsem se po něm a protočila oči, ale po dvaceti minutách výpadů a návratů do základního postoje – pořád dokola jeden a ten samý pohyb – mi bylo jasné, že měl pravdu. Zítra mě bude zadek bolet jako čert.
Po hodině jsme se rychle osprchovali (v dívčí šatně byly zaplaťpánbůh oddělené sprchové kóje se závěsy, ne obrovský vydlaždičkovaný prostor, kde bychom se všechny musely barbarsky mýt pohromadě jako vězenkyně) a pak jsme hromadně běželi na oběd. A slovo „běželi“ nemyslím obrazně. Umírala jsem hlady.
K obědu si každý mohl namíchat vlastní salát. K dispozici bylo všechno možné od tuňáka (ble) až po takové ty legrační mrňavé kukuřičky, které vůbec nechutnají jako kukuřice. (Co to vlastně je? Nezralá kukuřice? Zakrslá kukuřice? Zmutovaná kukuřice?) Naložila jsem si plný talíř, vzala si obrovský kus chleba, který vypadal a voněl jako čerstvě upečený, a šla si s Damienem sednout ke Stevie Rae. Erin se Shaunee už tam byly a hádaly se, která z nich napsala líp test z literatury, když obě dostaly 96 bodů ze sta.
„Pozor, Zoey, výslech. Jak to bylo s Erikem Nightem?“ zeptala se spolubydlící, jakmile jsem si nacpala do pusy první maxisousto. Dvojčata okamžitě zmlkla a celá skupina u našeho stolu na mě doslova visela očima.
Hodně jsem přemýšlela, co všechno jim o Erikovi řeknu, a rozhodla jsem se, že o té trapné záležitosti na chodbě se mi nechce mluvit ani před kamarády. A tak jsem prostě přiznala: „Pořád se na mě díval.“ Všichni se nechápavě zamračili. Došlo mi, že mám pusu plnou salátu a zřejmě jsem ve skutečnosti vyslovila cosi ve stylu „Ohá fe naně ífa“. Spolkla jsem sousto a zkusila to znovu. „Pořád se na mě díval. Na dramaťáku. Byla jsem z toho, no, tak nějak nervózní.“
„Co přesně myslíš výrazem ,díval se na mě‘?“ zeptal se Damien.
„Hmm, koukl se po mě, už když přišel do třídy, ale nejnápadnější to bylo, když nám předváděl, jak má vypadat monolog. Recitoval kus z Othella, a když tam byl jeden verš o lásce a tak, zadíval se přímo na mě. Myslela bych si, že to byla náhoda, jenomže on na mě koukal i před tím monologem a pak znova, když odcházel.“ S povzdechem jsem se zavrtěla, protože mi bylo trochu nepříjemné, jak mě všichni provrtávají očima. „To je fuk. Určitě to patřilo k jeho výstupu.“
„Sakra, Erik Night je bezkonkurenčně nejkrásnější kluk na téhle škole,“ prohlásila Shaunee.
„Odpusťte jí, ona neví, co mluví. Je to bezkonkurenčně nejkrásnější kluk na celé planetě,“ opravila ji Erin.
„Na Kennyho Chesneyho nemá,“ pípla Stevie Rae.
„Ale kuš, ty a tvoje country idoly!“ Shaunee se na ni zamračila a potom se otočila zpátky ke mně. „Neopovažuj se tuhle příležitost promarnit.“
„Souhlas,“ přisvědčila okamžitě Erin. „To tě nesmí ani napadnout.“
„Promarnit? A co mám jako dělat? Vždyť jsme spolu ani nemluvili.“
„Zoey, zlato, doufám, žes mu aspoň oplatila úsměv. Nebo snad ne?“ zajímal se Damien.
Zamrkala jsem. Oplatila jsem mu ten úsměv? A do pytle. Vsadím se, že ne. Vsadím se, že jsem tam jen seděla a vejrala na něj jako sůva. Možná mi z koutku kanuly sliny. No dobře, to asi ne, ale víte, jak to myslím. „Já nevím,“ odvětila jsem, abych tu smutnou pravdu trochu vylepšila, ale Damien mě evidentně prokoukl.
„Příště se na něj usměj,“ zafrkal blahosklonně.
„A třeba pozdrav,“ navrhla Stevie Rae.
„Nejdřív jsem myslela, že Erik je jenom hezká tvářička,“ zavzpomínala Shaunee.
„A tělíčko,“ doplnila Erin.
„Ale potom dal Afroditě kopačky,“ nedala se Shaunee vyrušit. „To byl pro mě důkaz, že ten kluk má nahoře přece jen víc, než se zdá.“
„Že má všechno v pořádku dole, to jsme věděly už dávno,“ přisvědčila Erin a nadzvedla obočí.
„To jo!“ Shaunee si olízla rty, jako by právě spařila obrovský kus čokolády.
„Vy dvě jste naprosto nechutné,“ pokáral je Damien.
„Jenom naznačujeme, že má nejpěknější zadek široko daleko, pane mravopočestný,“ ohradila se Shaunee.
„Jako bys to zrovna ty nevěděl nejlíp,“ podotkla Erin.
„Kdyby ses začala bavit s Erikem, Afrodita by se vážně hodně naštvala,“ vmísila se do hovoru Stevie Rae.
Všichni se k ní obrátili a zůstali na ni zírat, jako by právě rozdělila Rudé moře.
„To je fakt,“ řekl Damien.
„To je víc než fakt,“ řekla Shaunee a Erin kývla.
„Takže on chodil s Afroditou?“ dostala jsem se konečně ke slovu.
„Jo,“ potvrdila Erin.
„Zní to neuvěřitelně, ale je to tak,“ rozvedlo to její dvojče. „A o to lepší je, že se mu teď líbíš ty!“
„Hele, brzděte, beztak se díval jen na to moje divné znamení,“ vyhrkla jsem honem.
„Třeba ne. Jsi moc hezká, Zoey,“ řekla Stevie Rae a zářivě se usmála.
„Nebo se díval na tvoje znamení a přitom si uvědomil, že jsi moc hezká, a tak po tobě začal koukat,“ prohlásil Damien.
„Ať se koukal, na co chtěl, Afroditu to rozhodně vytočí,“ nedala se Shaunee.
„A to je dobře,“ souhlasila Erin.
Stevie Rae nad nimi jen mávla rukou. „Afrodita, tvoje znamení, to všechno pusť z hlavy. Prostě až se na tebe příště usměje, pozdrav ho. Jednoduché.“
„Levou,“ řekla Shaunee.
„Zadní,“ dokončila Erin.
„Tak dobře,“ zamumlala jsem a vrátila se k salátu. Hrozně moc jsem si přála, aby celá záležitost s Erikem Nightem byla tak jednoduchá, jak si mysleli.
V jednom byl oběd na Škole noci úplně stejný jako na Jižní střední nebo jakékoli jiné škole, kde jsem kdy obědvala – netrval dost dlouho. Ani jsem se nenadála a už jsem byla na španělštině, ze které mi šla hlava kolem. Profesorka Garmyová připomínala malé hispánské tornádo. Byla mi hned ohromně sympatická (její tetování mi bůhvíproč připomínalo peříčka, takže se mi vnucovala neodbytná představa španělského ptáčka), ale k mé smůle mluvila celou hodinu jen španělsky. Asi by bylo na místě zmínit, že jsem tenhle jazyk měla naposled někdy v osmé třídě a moc jsem mu tehdy nedala. Proto jsem vlastně skoro ničemu nerozuměla, ale zapsala jsem si, co máme za domácí úkol, a slíbila si, že si zopakuju slovíčka. Hrozně mi vadí, když jsem v něčem pozadu.
Jezdectví pro začátečníky se konalo ve stájích, dlouhé nízké budově u jižní zdi, k níž patřila i velká krytá jízdárna. Vonělo to tam po pilinách, koních a kůži a ta směs se mi moc líbila, i když jsem samozřejmě věděla, že v ní jsou taky hovínka. Spisovně řečeno koňský trus.
Spolu s pár dalšími spolužáky jsme nervózně postávali u výběhu, jak nám nakázal nějaký hrozně přísný kluk z nejvyššího ročníku. Bylo nás asi jenom deset, všichni z tercie. A jasně že jsem byla radostí úplně bez sebe, když jsem si všimla, že kousek ode mě se o zeď opírá ten otravný zrzavý kluk z literky, Elliott. Rozkopával piliny a vířil prach, až z toho jedna holka kýchla. Zhnuseně po něm střelila pohledem a popošla od něj dál. Panebože, copak nemůže vydržet ani pět minut bez toho, aby někoho naštval? A nemohl by na to svoje odporné háro používat nějaký vhodný přípravek (například hřeben)?
Z úvah o Elliottovi mě vytrhl zvuk kopyt. Otočila jsem se právě včas, protože do výběhu tryskem vběhla nádherná černá klisna. Zastavila jen asi metr od nás. Všichni jsme na ni valili oči jako tupci a stejně tak na ženu, která ladně seskočila z jejího hřbetu. Měla husté vlasy do pasu, tak světlé, že vypadaly skoro jako bílé, a zvláštní břidlicově šedé oči. Byla drobná a způsob, jakým stála, mi připomněl holky, které jsou tak vycvičené z baletu, že vždycky stojí, jako by měly něco vraženého do zadku. Její tetování tvořila složitá spleť smyček a mně připadalo, že v safírovém vzoru rozeznávám siluety vzpínajících se koní.
„Dobrý večer. Jmenuju se Lenobia a tohle,“ ukázala na klisnu a věnovala nám všem pohrdavý pohled, „je kůň.“ Měla pronikavý hlas, který se v ozvěně odrážel od stěn. Černá klisna zafrkala, jako by jí přisvědčovala. „A vy jste moje nová skupina terciánů. Do výuky jezdectví jsme vás zařadili proto, že podle našeho názoru k němu máte vrozené předpoklady. Ale upřímně vám řeknu, že do konce pololetí vás zbude nejvýš polovina a ani ne polovina z téhle poloviny se nakonec naučí aspoň slušně jezdit. Chce se někdo na něco zeptat?“ Odmlčela se jen na okamžik, takže by se stejně nikdo ani na nic zeptat nestačil. „Výborně. Pojďte za mnou a hned se do toho dáte.“ Otočila se a vykročila ke stájím. Poslušně jsme šli za ní.
Chtěla jsem se zeptat, kdo jsou ti „my“, kteří si myslí, že mám předpoklady pro jízdu na koni, ale bála jsem se promluvit a prostě jsem se přidala k ostatním. Zastavila se u řady prázdných boxů. Před každým stály opřené vidle a kolečko. Lenobia se k nám obrátila.
„Koně nejsou velcí psi. Nejsou to ani ideální nejlepší přátelé, kteří vás vždycky pochopí, jak si to romanticky představuje spousta holčiček.“
Dvě spolužačky vedle mě se provinile přikrčily a Lenobia je provrtala břidlicovým pohledem.
„Koně znamenají dřinu. Koně vyžadují obětavost, inteligenci a spoustu času. Začneme tou dřinou. V sedlovně na konci chodby najdete pracovní boty. Rychle si jedny vezměte, a taky rukavice. Pak si každý vyberte jeden box a dejte se do toho.“
„Profesorko Lenobio?“ ozvala se buclatá holka s hezkou tvářičkou a nervózně zvedla ruku.
„Jenom Lenobia. To jméno jsem si vybrala na počest slavné upíří královny, a tak se klidně obejdu bez zbytečných titulů.“
Neměla jsem potuchy, kdo byla Lenobia, a řekla jsem si, že si to musím najít.
„Pokračuj, Amando, chtěla ses na něco zeptat?“
„No, ehm, ano.“
Lenobia zvedla obočí.
Amanda hlasitě polkla. „Do čeho se máme dát, prof… teda Lenobio, prosím?“
„Do úklidu boxů, jak jinak. Hnůj patří na kolečko. Když je kolečko plné, vysypete ho na hnojiště mezi zdí a stájemi. V zásobárně vedle sedlovny jsou čerstvé piliny. Máte padesát minut. Vrátím se pět minut před koncem a zkontroluju, jak jste si vedli.“
Jen jsme na ni zírali.
„Můžete začít. Hned.“
Tak jsme začali.
Teď vám svěřím tajemství, připravte se. Vím, že to zní divně, ale mně uklízení ve stájích vůbec nevadí. Na koňských hovínkách není zas nic tak strašného a navíc mi bylo na první pohled jasné, že tyhle boxy se pečlivě uklízejí několikrát denně. Vzala jsem si pracovní boty (obrovské, úděsně ošklivé gumáky, které mi ale sahaly až ke kolenům, takže si neušpiním džíny), rukavice a pustila se do toho. Z reproduktorů hrála hudba, byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že to je poslední cédéčko Enyi (než se máma provdala za Johna, poslouchala ji moc ráda, ale on frfňal, že je to čarodějnická hudba, a tak přestala – od té doby mám Enyu ještě radši). Zaposlouchala jsem se do nádherných gaelských textů a vesele kydala hnůj. Připadalo mi, že jsem ještě ani pořádně nezačala, a už jsem jela s kolečkem ke hnojišti a nakládala do něj čisté piliny. Právě jsem je úhledně rozprostírala po podlaze boxu, když mě zasvrbělo na zátylku. Někdo se na mě díval.
„Dobrá práce, Zoey.“
S trhnutím jsem se otočila a spatřila Lenobiu, stála u dveří boxu. V jedné ruce držela velké měkké hřeblo, ve druhé otěže grošované klisničky s mírnýma očima.
„Tys to nedělala poprvé,“ řekla učitelka.
„Babička kdysi mívala hrozně milého šedáka, říkala jsem mu Bunny,“ vyhrkla jsem, než mi došlo, jak pitomě to zní. Začervenala jsem se a na vysvětlenou dodala: „No, bylo mi deset, barvou mi připomínal Bugse Bunnyho a to jméno mu už zůstalo.“
Trhla koutky v slaboučkém náznaku úsměvu. „Takže jsi Bunnymu uklízela stáj?“
„Ano. Hrozně ráda jsem na něm jezdila a babička říkala, že nikdo nemá právo sednout na koně, když po něm nechce uklízet.“ Pokrčila jsem rameny. „Tak jsem po něm uklízela.“
„Tvoje babička je moudrá žena.“
Přikývla jsem.
„A vadilo ti kydat hnůj?“
„Ne, vůbec ne.“
„Dobře. Tak to tě představím Persefoně.“ Ukázala na klisničku. „Právě jsi jí uklidila box.“
Klisnička vešla dovnitř, zamířila rovnou ke mně, šťouchla mě tlamou do obličeje a lehce zafuněla. Šimralo to, a tak jsem se zahihňala. Pohladila jsem ji po nose a automaticky jí dala pusu na teplou sametovou tlamu. „Ahoj, Persefono, ty jsi ale krasavice.“
Lenobia spokojeně kývla, když viděla, že si rozumíme. „Do konce hodiny už zbývá jen pět minut, takže samozřejmě můžeš odejít, ale další výuku už nemáš, a kdybys chtěla, můžeš Persefonu vyhřebelcovat. Myslím, že sis tu výsadu plně zasloužila.“
Překvapeně jsem vzhlédla. „Jasně že zůstanu,“ řekla jsem, než jsem si to vůbec stačila promyslet.
„Výborně. Až skončíš, vrať hřeblo do sedlovny. Uvidíme se zítra, Zoey.“ Podala mi hřeblo, pohladila klisničku a nechala nás spolu o samotě.
Persefona strčila tlamu do kovového koše s čerstvým senem a pustila se do něj, zatímco já jsem se dala do hřebelcování. Už jsem zapomněla, jak si při tom člověk báječně odpočine. Bunny dostal před dvěma roky hrozně ošklivý srdeční záchvat a umřel. Babička byla moc smutná a o jiném koni nechtěla ani slyšet. „Králíčka“ (tak mu říkala) jí prý nemůže nikdo nahradit. A tak jsem celé dva roky žádného koně ani neviděla, ale hned jsem se do toho zase vpravila – všechno bylo důvěrně známé. Pach, teplo, uklidňující zvuk přežvykování a tiché ššš hřebla po hladné srsti.
Úplně mimoděk jsem zdálky vnímala Lenobiin ostrý rozzlobený hlas. Sjížděla nějakého žáka, hned jsem si tipla, že toho otravného zrzouna. Podívala jsem se Persefoně přes rameno do uličky před boxy. Jasně že to byl on, opíral se o stěnu, jako by neuměl stát rovně. Lenobia měla ruce vbok a i takhle z úhlu jsem poznala, že se hrozně zlobí. Že by se ten tupec schválně snažil vytočit všechny učitele, se kterými přijde do styku? A mentora že mu dělá Drak? No, vlastně bych neměla tolik spoléhat na to, jak mile Drak vypadá. Přece stačí, aby vzal do ruky meč – teda chci říct kord, a z neškodného fajn chlápka je najednou smrtelně nebezpečný upíří válečník.
„Ten zrzoun má asi sebevražedné sklony,“ řekla jsem Persefoně a znovu jsem se pustila do hřebelcování. Klisna zastříhala ušima a frkla. „Přesně, já věděla, že se mnou budeš souhlasit. Chceš si poslechnout moji teorii, jak by naše generace mohla úplně snadno zbavit Ameriku mimoňů a tupců?“ Připadalo mi, že ji to zajímá, a tak jsem spustila svoji osvědčenou přednášku na téma „nepořizuj si děti s nějakým ňoumou“…
„Zoey! Tady jsi!“
„Kristova noho! Stevie Rae! Děsně jsem se lekla!“ vyjekla jsem a rychle pohladila Persefonu, která se málem splašila.
„Co tady prosím tě děláš?“
Zamávala jsem na ni hřeblem. „Pedikúru, co jiného?“
„To je moc vtipné. Až na to, že asi tak za dvě minuty začíná úplňkový obřad.“
„Zatraceně!“ Naposled jsem pohladila klisničku a vystřelila do sedlovny.
„Tys na to zapomněla, viď?“ řekla Stevie Rae a popadla mě za loket, abych neupadla, když jsem se přezouvala z gumáků do balerínek.
„Jasně že ne,“ zalhala jsem.
Vtom jsem si uvědomila, že jsem zapomněla i na rituál Dcer temnoty, který bude hned potom.
„Zatraceně!“
2024 ©