Škola noci 1, kapitola 17,18

17)

Roztřeseně jsem si hřbetem ruky otřela pusu a odpotácela se kousek dál (neměla jsem chuť zkoumat, co jsem to vlastně vyzvracela). Zastavila jsem se u velikánského dubu, který rostl tak blízko zdi, že polovina jeho koruny přesahovala za ni. Opřela jsem se o kmen a soustředila se na to, abych nehodila šavli ještě jednou.

Co jsem to udělala? Co se to se mnou děje?

A pak jsem někde nad sebou zaslechla zamňoukání. Jenomže to nebylo žádné obyčejné zamňoukání, jaké by vydala normální kočka. Znělo hrozně naštvaně, něco jako „mňááu-huf-mňááu-huf“.

Podívala jsem se nahoru. Na větvi, která se dotýkala vršku zdi, balancovala malá zrzavá číča. Upírala na mě obrovské oči a na první pohled vypadala rozzlobeně.

„Jak ses tam dostala?“

„Mňau-huf,“ oznámila mi, kýchla a udělala krůček ke mně.

„No pojď sem, čičičí,“ lákala jsem ji.

„Mňau-au-huf,“ namítla a opatrně se posunula asi tak o půl tlapky.

„To je ono, ještě kousek, maličká. Hezky jednu pacičku za druhou.“ Ano, rozumíte tomu správně – zachraňovala jsem kočku, abych nemusela myslet na všechny ty hrůzy ohledně pití krve. Prostě jsem na to v tu chvíli vážně neměla sílu. Bylo moc brzo, ta vzpomínka byla moc čerstvá. Kočka na stromě se ukázala jako dar z nebes. A navíc jsem měla pocit, že už jsem ji někde viděla. „Ještě kousek, micí, ještě kousek…“ mlela jsem pořád dokola, strčila jsem špičku balerínky do mezery mezi kameny a vyhoupla se dost vysoko, abych dosáhla na nejnižší část větve, na které kočka stála. Chytila jsem se jí, jako by to byl provaz, a s její pomocí se vyšplhala po zdi ještě výš. Celou dobu jsem na kočku mluvila a ona mi naříkavě odpovídala.

Konečně jsem se ocitla tak blízko, že jsem k ní dosáhla. Hezky dlouho jsme se na sebe jen tak dívaly a já si říkala, jak moc do mě asi vidí. Poznala, že jsem před chvílí pila krev (a chutnalo mi to)? Je mi cítit z pusy? Vypadám jinak než dřív? Nenarosily mi dlouhé špičáky? (Já vím, že to poslední je pitomost, když dospělí upíři žádné dlouhé špičáky nemají, ale co.)

Znovu na mě „mňaufla“ a popolezla ještě kousíček. Natáhla jsem se k ní a podrbala ji na hlavě. Stáhla uši, zavřela oči a začala příst.

„Vypadáš jako malá lvice,“ řekla jsem jí. „A jsi mnohem hezčí, když mi nenadáváš.“ Najednou jsem udiveně zamžikala a vzpomněla si, proč je mi povědomá. „Zdálo se mi o tobě.“ Vrstvou nevolnosti a strachu, která se mi usadila v žaludku, prosáklo trochu radosti. „Ty jsi moje kočka!“

Otevřela oči, zívla a zase kýchla, jako by se divila, proč mi to trvalo tak dlouho. S vypětím sil jsem se vyškrábala na široký vršek zdi a posadila se na něj. Kočka zafuněla, elegantně seskočila a stočila se mi do klína. Měla rozkošné bílé tlapičky. Zjevně ode mě čekala, že ji budu dál drbat, a tak jsem bez reptání vyhověla. Začala hlasitě příst. Hladila jsem ji a snažila se srovnat si myšlenky. Ve vzduchu byl cítit déšť, ale jinak bylo na konec října nezvykle teplo. Zaklonila jsem hlavu, zhluboka se nadechla a poddala se uklidňujícím účinkům stříbrného měsíčního světla, které probleskovalo mezi mraky.

Pak jsem se podívala na kočku. „No, Neferet nám říkala, že máme strávit chvilku v měsíčním světle.“ Koukla jsem se zase nahoru. „Svítil by víc, kdyby se ty pitomé mraky roztrhaly, ale lepší než…“

Než jsem to stačila doříct, opřel se do mě prudký poryv větru a mraky odpluly o kus dál.

„Jé, díky,“ zavolala jsem nahlas, i když to vlastně nikomu nepatřilo. „Tomu já říkám vítr jako na zavolanou.“ Kočka zafrkala, aby mě upozornila, že jsem měla tu drzost a přestala ji šimrat za ušima. „Budu ti říkat Nala, protože mi připomínáš tu lvici ze Lvího krále“ svěřila jsem se jí a znovu se s ní začala mazlit. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla zrovna dneska, zlatíčko. Fakticky jsem po tom všem potřebovala něco hezkého. Nevěřila bys, co se mi…“

Ucítila jsem divný zápach. Tak divný, že jsem nechala větu viset ve vzduchu. Co to je? Nakrčila jsem nos. Smrdělo to jako něco starého a zaprášeného. Jako dům, ve kterém už hrozně dlouho nikdo nebydlí, nebo strašidelný starý sklep. Moc se mi to nelíbilo, ale naštěstí se mi aspoň nezvedl žaludek. Ten pach však nevěstil nic dobrého. Nepatřil sem.

Potom se něco mihlo na samém okraji mého zorného pole. Otočila jsem se za tím a zadívala se dolů. O kus dál stála u zdi nějaká holka, bokem ke mně. Vypadalo to, jako když neví, kam má vlastně jít. V téhle části areálu nebyla žádná světla, ale díky úplňku a své nově získané upíří schopnosti nočního vidění jsem ji viděla docela zřetelně. Strnula jsem. Špehuje mě jedna z těch hnusných Dcer temnoty? Vůbec jsem neměla náladu na nějaké jejich další dementní nápady a scény.

V duchu jsem zasténala, ale zřejmě jsem vlastně nevědomky zasténala nahlas, protože holka zvedla hlavu a zadívala se přímo na mě.

Vyděšeně jsem vyjekla a po zádech mi přejel mráz.

Byla to Elizabeth! Elizabeth bez příjmení, která přece měla být mrtvá! Jakmile mě uviděla, vykulila oči, které měly divnou červenou barvu a jakoby svítily, přidušeně vykřikla, prudce se otočila a nepřirozeně rychle vystřelila do tmy.

V tu chvíli Nala nahrbila hřbet a zasyčela tak vztekle, že se celá rozklepala.

„To nic, to nic!“ začala jsem blábolit, abych uklidnila ji i sebe. Obě jsme se třásly a Nala pořád ještě tiše bručela. „Duch to určitě nebyl. Určitě ne. Byla to jen… no… prostě nějaká divná holka. Asi se mě lekla a…“

„Zoey! Zoey, jsi to ty?“

Nadskočila jsem a málem spadla ze zdi. To už bylo na Nalu moc. Znovu zasyčela a seskočila mi z klína rovnou na zem. Já už jsem z toho všeho taky byla úplně mimo. Chytila jsem se větve, abych nesletěla, a zamžourala jsem do tmy.

„Kdo – kdo je to?“ vykřikla jsem a snažila se přehlušit hlasitý tlukot svého srdce. Vtom mě do očí uhodilo světlo dvou baterek. Někdo jimi mířil přímo na mě.

„Jasně že je to ona! Myslíš, že nepoznám svoji nejlepší kámošku podle hlasu? Ježíši, zas tak dlouho pryč není!“

„Kaylo?“ Zastínila jsem si obličej dlaní, ale ruka se mi příšerně klepala.

„Já ti říkal, že ji najdeme,“ ozval se klukovský hlas. „Ty vždycky všechno hnedka vzdáváš.“

„Heathe?“ Možná se mi to jen zdá.

„Jo! Hu-hú! Našli jsme tě, bejby!“ zahulákal Heath. Přestože mě jejich baterky oslepovaly, rozeznala jsem, jak se žene ke zdi a šplhá nahoru jako vysoká blonďatá opice.

Hrozně se mi ulevilo, že to není nějaká příšera z vesmíru. „Heathe, opatrně!“ zavolala jsem na něj. „Jestli spadneš, něco si zlomíš.“ Leda by spadl na hlavu, v tom případě by se mu asi nic nestalo.

„Já a spadnout?“ Vyškrábal se nahoru a přehoupl nohu přes vršek zdi, až seděl obkročmo čelem ke mně. „Hele, Zoey, koukni, jsem král světa!“ zařval, roztáhl ruce, zašklebil se jako totální idiot a dýchl na mě. Ten odér chlastu mě málem porazil.

Divíte se, že jsem se s ním rozešla?

„Nechápu, proč ti to moje trapné dicapriovské období pořád připadá tak vtipné.“ Probodla jsem ho pohledem a najednou si připadala úplně normálně, mnohem líp než v posledních pár hodinách. „Je skoro stejně trapné jako období, kdy jsem byla zabouchnutá do tebe, ale tys mě bral podstatně kratší dobu. A tos ani nenatočil spoustu sladce pitomých dojáků.“

„Hele, ty se pořád zlobíš kvůli Dustinovi a Drewovi? Nech je plavat, jsou to magoři,“ řekl a upřel na mě štěněcí pohled. Pamatuju časy, kdy tenhle jeho pohled působil hrozně roztomile, to jsme byli asi tak v osmé třídě. Škoda že už dva roky z nějakého důvodu roztomile nepůsobí. „My jsme jeli takovou dálku, abysme tě vysvobodili, a ty máš akorát řeči.“

„Cože?“ Zavrtěla jsem hlavou a zamžourala na něj. „Počkej. Zhasněte ty baterky, bolí mě z nich oči.“

„Jenže to pak nic neuvidíme,“ namítl Heath.

„Dobře, tak aspoň nesviťte přímo na mě. Otočte je, hmmm, třeba někam ven.“ Mávla jsem rukou směrem od školy. Heath poslušně udělal, co jsem řekla, a Kayla taky. Konečně jsem mohla dát ruku dolů (už se náhodou přestala klepat) a pořádně se na ně podívat. Heath valil oči na moje znamení.

„Ty jo, už je barevný! Bezva! Je to jako… jako v televizi nebo tak.“

Některé věci se prostě nemění. Heath byl pořád Heath – strašně milý, ale jaderný fyzik z něj nikdy nebude.

„Hej, a co já? Tváříte se, jako bych tady vůbec nebyla,“ zavolala zezdola Kayla. „Pomozte mi nahoru, ale opatrně. Radši si odložím kabelku, je nová. A pro jistotu si sundám i boty. Zoey, ani nechtěj vědět, jaké slevy jsi včera prošvihla. Všechny letní modely úplně zadarmo. Fakt, nekecám. Sedmdesát procent. Koupila jsem si patery…“

„Pomoz jí nahoru,“ řekla jsem Heathovi. „Rychle. Jinak se rozjede a už ji nezastavíme.“

Jo, některé věci se doopravdy nemění.

Heath se položil na břicho a natáhl ke kámošce ruce. Zahihňala se, chytila se ho a nechala se vytáhnout k nám. A v tu chvíli mi to docvaklo. To, jak se na něj usmívá, chichotá se a červená. Přímo to bilo do očí a najednou jsem měla úplně jasno. Kayle se Heath líbí. Lépe řečeno po něm jede.

V tu chvíli jeho provinilá poznámka o tom, že mi na večírku nezahýbal, dávala smysl.

„Co Jared, jak se má?“ zeptala jsem se Kayly a její hihňání ustalo, jako když utne.

„Asi dobře,“ odpověděla, ale vyhnula se mi pohledem.

„Asi?“

Pokrčila rameny a já si všimla, že pod boží koženou bundou má jen miniaturní tílko ze smetanové krajky, kterému jsme říkaly klukolapka, jelikož mělo hodně odvážný výstřih a navíc v podstatě tělovou barvu, takže budilo dojem, že na sobě vůbec nic nemá.

„Ani nevím. Vlastně jsme se v posledních dnech skoro neviděli.“

Pořád ode mě odvracela oči, ale neovládla se a střelila pohledem k Heathovi. Ten se tvářil naprosto bezelstně – jenomže on se tak tváří pořád, jiný výraz prostě v arzenálu nemá. Takže moje nejlepší kámoška pálí za mým klukem. To mě doopravdy vytočilo. Zalitovala jsem, že je taková hezká teplá noc. V duchu jsem si přála, aby se ochladilo a Kayle ty její přerostlé kozy umrzly.

Od severu najednou přišel ostrý poryv větru a rázem se do nás dala zima. Bylo to maličko strašidelné.

Kayla si v marné snaze nevypadat provinile přitáhla bundu k tělu a znovu se zachichotala, tentokrát spíš nervózně než koketně. V jejím dechu jsem taky ucítila pivo a ještě něco dalšího. Něco, co se mi zrovna před chvílí nesmazatelně vrylo do paměti. Vlastně byl div, že jsem si toho nevšimla hned.

„Kaylo, tys pila a k tomu navíc kouřila trávu?“

Otřásla se a zamrkala na mě jako mírně slaboduchý králík. „Jen pár piv, fakt, a Heath měl takového malého jointíka a já jsem se hrozně moc bála, když jsme sem jeli, a tak jsem si dala úplně malinkatého šluka. Nebo dva.“

„Potřebovala vzpruhu,“ hájil ji Heath, ale všechny ty souhlásky za sebou mu zamotaly jazyk, a tak mě celou poprskal.

„Odkdy kouříš marjánku?“ zeptala jsem se ho.

Široce se usmál. „Klídek, Zo. Sem tam si dám jointa, nic víc. Je to míň škodlivý než cigarety.“

Vážně nesnáším, když mi říká Zo.

„Heathe.“ Snažila jsem se o shovívavý tón. „Není to míň škodlivé než cigarety, a i kdyby bylo, tak to pořád není žádná výhra. Cigarety jsou hnusné a zabíjejí lidi. A trávu kouří jenom největší dementi na škole. Nemluvě o tom, že zrovna ty nemáš tolik mozkových buněk, abys je mohl zbůhdarma zabíjet.“ Už jsem málem dodala, že totéž platí taky o spermiích, ale radši jsem si to přece jen nechala pro sebe. Kdybych zavedla řeč na jeho primární pohlavní znaky, určitě by si to špatně vyložil.

„Kecáš,“ řekla Kayla.

„Jak to myslíš?“

Pořád ještě svírala předek bundy a choulila se zimou. Její pohled už ale nepřipomínal hloupého králíčka, ale falešnou vzteklou kočku. Tenhle výraz jsem znala moc dobře.

Dívala se tak na lidi, které nepočítala do svého holčičího kroužku. Nikdy se mi to nelíbilo, vždycky jsem ji okřikovala a vyčítala jí, že je na ně hnusná. A teď se tak dívá na mě?

„Říkám, že kecáš. Trávu nekouří jenom dementi. Znáš ty dva fantastické obránce Sdruženářů, Chrise Forda a Brada Higeonse? Nedávno jsem je viděla na večírku u Katie a hulí oba.“

„Hele, jak můžeš tvrdit, že jsou fantastický?“ vyhrkl Heath pohoršeně.

Kayla se nedala vyrušovat. „A Morgan si taky občas dá špeka.“

„Myslíš Morgan ze školní taneční skupiny?“ Jasně, měla jsem na Kaylu vztek, ale když jde o drby, všechno musí stranou.

„Jo. Nedávno si nechala dát piercing do jazyka a –“ Rty naznačila „do klitorisu“. „Dokážeš si představit, jak to muselo bolet?“

„Co? Kam si nechala ty piercingy dát?“ zajímal se Heath.

„Nikam,“ vyhrkly jsme s Kaylou jednohlasně a na chvilku jsme zase vypadaly jako nejlepší kamarádky – ale vážně jen na chvilku.

„Neodbíhej od tématu, Kaylo,“ pokračovala jsem. „Fotbalisti ze Sdružené jsou odjakživa feťáci. Každý ví, že nabušení jsou ze steroidů. To proto jsme nad nimi šestnáct let nedokázali vyhrát.“

„Tygři válej! Nakopali jsme Sdruženářům zadky, hurá!“ zajásal Heath.

Protočila jsem oči. „A Morgan evidentně měkne mozek, jinak by si nedala propíchnout…“ Mrkla jsem na Heatha a rychle začala mlžit, „…všechno možné a nehulila by trávu. Jmenuj mi jediného normálního člověka, který kouří!“

Kayla se rozmýšlela jen vteřinu. „Já!“

„Ach bože. Mně to prostě jenom nepřipadá moc chytré,“ řekla jsem s povzdechem.

„No, nemusíš mít taky vždycky pravdu. Je spousta věcí, o kterých nemáš ani páru.“ Už zase na mě vrhala hnusné pohledy.

Podívala jsem se na Heatha a potom zpátky na ni. „Jistě. O spoustě věcí asi doopravdy nemám páru.“

Zatvářila se překvapeně, ale do očí se jí hned zase vrátila zlomyslnost. Najednou jsem pomyslela na Stevie Rae. Znám ji sice teprve pár dní, ale už teď jsem si stoprocentně jistá, že by se mi nikdy nepokusila přebrat kluka, ani kdybychom se zrovna rozcházeli. Taky by neutekla a nechovala se ke mně jako k nějaké zrůdě, když bych ji nejvíc potřebovala.

„Měli byste jet,“ řekla jsem Kayle.

„Dobře,“ odpověděla.

„A myslím, že byste za mnou už víckrát jezdit neměli.“

Pokrčila ramenem. Přitom se jí rozevřela bunda a já si všimla, že jí sklouzlo ramínko tílka a že nemá podprsenku.

„Jak chceš,“ řekla.

„Pomoz jí dolů, Heathe.“

Jednoduché příkazy dokázal plnit na jedničku. Kayla byla za chviličku dole, popadla baterku a vzhlédla k nám.

„Dělej, Heathe, je mi hrozná zima.“ Otočila se a vyrazila k silnici.

„Takže…“ začal Heath trochu bezradně. „Vážně se najednou docela ochladilo.“

„Ano, už to stačí,“ řekla jsem nepřítomně a ani jsem si pořádně nevšimla, že vítr hned ustal.

„No, víš, Zo, já jsem tě fakticky přijel odsud vysvobodit.“

„Ne.“

„Ehe?“

„Heathe, koukni se mi na čelo.“

„Jo, máš tam takovej ten půlměsíc. A je barevnej. To je divný, předtím barevnej nebyl.“

„No, už je. Teď mě dobře poslouchej. Označili mě. To znamená, že v mém těle probíhá proměna v upíra.“

Jeho oči opustily znamení a sjely mi od hlavy k patě. Krátce se zastavily u prsou a pak na nohou. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že je mám odhalené až skoro k rozkroku, protože se mi při šplhání na zeď vyhrnula sukně.

„Zo, mně je jedno, co se děje s tvým tělem, nic špatnýho na něm nevidím. Vypadáš fantasticky. Vždycky jsi byla krásná, ale teďka vypadáš jako opravdická bohyně.“ Usmál se na mě a lehce mě pohladil po tváři. To proto jsem ho tak dlouho měla vážně moc ráda. Má sice svoje mouchy, ale umí být doopravdy milý a díky němu jsem si vždycky připadala hezká.

„Heathe,“ řekla jsem tiše. „Mrzí mě to, ale všechno je teď jinak.“

„To teda ne, pro mě se nic nezměnilo.“ Než jsem pochopila, co se chystá udělat, naklonil se ke mně, pohladil mě po koleni a dal mi pusu.

Ucukla jsem a chytila ho za zápěstí. „Nech toho! Snažím se ti něco vysvětlit.“

„Tak vysvětluj a já tě u toho budu líbat,“ zašeptal.

Chtěla jsem ho zarazit.

A vtom jsem to ucítila.

Pod prsty mi tepala jeho krev.

Pulzovala rychle a silně. Přísahám, že jsem ji slyšela. Znovu se ke mně naklonil a chtěl mi dát další pusu, a já spatřila žílu na jeho krku. Proudila v ní krev, viděla jsem, jak teče. Krev… Jeho rty se dotkly mých a já si vzpomněla, jak chutnala krev při rituálu. Byla studená, smíchaná s vínem a pocházela od nanicovatého slabocha, který pro mě nic neznamenal. Zato Heathova bude horká, báječná… sladká… sladší než ta z „ledničky“ Elliotta…

„Au! Sakra, Zoey, tys mě škrábla!“ Vytrhl zápěstí z mého sevření. „Do háje, teď mi teče krev. Jestlis nechtěla, abych ti dal pusu, mělas to říct.“

Zvedl krvácející zápěstí a olízl kapku, která se na něm třpytila. Pak vzhlédl a ztuhl. Rty měl od krve. Cítila jsem ji, voněla stejně jako to víno, jenom ještě líp, mnohem líp. Ta vůně mě úplně omámila a zježily se mi chloupky na rukou.

Chtěla jsem ji ochutnat. Chtěla jsem to víc než cokoli jiného na světě.

„Chci…“ slyšela jsem se šeptat, ale tónem, který jsem vůbec neznala.

„Jo…“ odpověděl Heath, jako by byl v transu. „Jo… jak chceš. Udělám všechno, co budeš chtít.“

Tentokrát jsem se naklonila já k němu, přejela mu po rtu jazykem a tu kapku krve slízla. Úplně mi v puse explodovala. Všechny smysly mi sežehl plamen a zahltila mě rozkoš, jakou jsem nikdy nezažila.

„Ještě,“ řekla jsem ochraptěle.

Zdálo se, že Heath úplně ztratil řeč a umí jen kývat. Nabídl mi zápěstí. Už nekrvácelo. Když jsem rudý škrábanec olízla, zasténal. Ranka se pod dotekem mého jazyka znovu otevřela a začala z ní prýštit krev, hodně krve… ještě víc… Rozechvělýma rukama jsem si přitáhla zápěstí k ústům a přitiskla rty k teplé kůži. Zasténala jsem rozkoší a –

„Panebože! Co to s ním provádíš?“ Rudou mlhu v mém mozku prořízl Kaylin výkřik.

Pustila jsem Heathovu ruku, jako by byla rozžhavená doběla.

„Padej od něj!“ vřeštěla Kayla. „Nech ho být!“

Heath se ani nehnul.

„Běž,“ nařídila jsem mu. „Běž a už se nevracej.“

„Ne,“ řekl. Vypadal úplně příčetně a hlas měl taky stoprocentně střízlivý.

„Ale ano. Padej odsud.“

„Pusť ho!“ zaječela Kayla.

„Kaylo, drž klapačku, nebo roztáhnu křídla, vrhnu se na tebe a vysaju tě do poslední kapky krve, ty hnusná zrádkyně!“ Z mých slov doslova kapal jed.

Zakvičela a dala se na útěk. Obrátila jsem se zpátky k Heathovi, který ze mě celou dobu nespustil oči.

„Musíš už taky jít.“

„Já se tě nebojím, Zo.“

„Heathe, já se bojím dost za nás oba.“

„Ale mně nevadí, cos udělala. Miluju tě, Zoey. Víc než dřív.“

„Zmlkni!“ Nechtěla jsem na něj křičet, ale moje slova jako by získala nějakou neznámou moc, protože šlehla jako bič. Trhl sebou. Namáhavě jsem polkla a přinutila se ke klidu. „Prostě běž pryč. Prosím.“ Ve snaze nějak ho přimět k odchodu jsem dodala: „Kayla teď určitě volá policajty. To by ani jednomu z nás moc nepomohlo.“

„Dobře, tak já jdu. Ale vrátím se a ty s tím nic nenaděláš.“ Rychle a naléhavě mě políbil. Ucítila jsem na našich rtech krev a prošlehl mnou žhavý plamen rozkoše. Heath seskočil ze zdi a vykročil do tmy. Za chvíli už jsem viděla jen tečku světla jeho baterky a nakonec zmizela i ta.

Věděla jsem, že na to nesmím myslet. Teď na to není vhodná doba. Metodicky, jako robot jsem se chytila větve a sešplhala s její pomocí dolů. Hrozně se mi třásla kolena, takže jsem dokázala dojít jen ke kmeni stromu, tam jsem se svezla na zem a přitiskla se zády k prastaré kůře, která ve mně vyvolala pocit bezpečí. Odněkud se vynořila Nala a skočila mi do klína, jako by nebyla moje kočka teprve pár minut, ale spoustu let. Když jsem se rozbrečela, vydrápala se mi na hruď a přitiskla teplou hlavičku k mojí mokré tváři.

Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec vzlyky ustaly a zůstal mi jen knedlík v krku. Zalitovala jsem, že jsem nechala kabelku v rekreačním pavilonu, protože jsem nutně potřebovala papírový kapesník.

„Na, myslím, že by se ti mohl hodit.“

Ten hlas mě polekal. Trhla jsem sebou a Nala nazlobeně zamručela. Zamrkala jsem a skrz slzy uviděla, že mi někdo podává kapesník.

„D-díky,“ řekla jsem, vzala si ho a vysmrkala se.

„Není zač,“ odpověděl Erik Night.

18)

„Jsi v pohodě?“

„Jo, úplně. Všechno je OK.“ Byla to lež.

„Mně to tak nepřipadá,“ řekl Erik. „Můžu si přisednout?“

„Jasně,“ přisvědčila jsem bezvýrazně. Věděla jsem, že mám nos rudý jako ředkvička. Určitě mě slyšel, jak trapně popotahuju, a měla jsem neblahé tušení, že viděl aspoň kousek té děsivé scény mezi mnou a Heathem. Vždycky když jsem si začala myslet, že tahle noc už nemůže být horší, něco mě okamžitě vyvedlo z omylu. Střelila jsem po něm pohledem a pak si řekla: Ale co, vždyť je to úplně fuk. „Kdybys to náhodou ještě netušil, tak ta holka, která tě včera přistihla na chodbě s Afroditou, jsem byla já.“

Zůstal naprosto v klidu. „Já vím a mrzí mě, žes to viděla. Nechci, aby sis o mně udělala špatnou představu.“

„Co je podle tebe špatná představa?“

„Že s Afroditou něco mám.“

„To není moje věc,“ řekla jsem.

Pokrčil rameny. „Jen chci, abys věděla, že už spolu nechodíme.“

Už jsem měla na jazyku, že Afroditě tahle drobnost evidentně nějak unikla, ale pak se mi vybavilo, co jsme před chvilkou vyváděli s Heathem, a najednou mi došlo, že bych asi neměla Erika soudit moc přísně.

„Dobře, beru na vědomí, že vy dva spolu nechodíte,“ řekla jsem.

Pár vteřin mlčel, a když znovu promluvil, v hlase měl skoro hněvivý tón. „Afrodita ti neřekla, že v tom víně bude krev.“

Nebyla to otázka, ale stejně jsem odpověděla. „Ne.“

Zavrtěl hlavou a zatnul zuby. „Slíbila mi, že ti to poví. Že ti o tom řekne, až se budeš převlékat, a když s tím budeš mít problém, nebude ti ten pohár vůbec nabízet.“

„Tak to lhala.“

„No, to je u ní celkem normální.“

„Fakt?“ Vzedmula se ve mně vlna vzteku. „Dneska jde všechno od deseti k pěti. Nejdřív mě donutí jít na rituál Dcer temnoty, kde mi bez mého vědomí dají napít krve. Pak si to sem přihasí můj v podstatě bývalý přítel, jen tak mimochodem stoprocentní člověk, a nikdo se neobtěžuje mě upozornit, že se kvůli malinkaté kapičce jeho krve můžu proměnit v… v monstrum.“ Kousla jsem se do rtu a soustředila se na svůj vztek, abych se zase nerozbrečela. Rozhodla jsem se, že o Elizabethině duchu (nebo co to bylo) mluvit nebudu – to už by bylo na jednu noc příliš.

„Nikdo tě na to neupozornil, protože se ti to správně nemělo stát dřív než v sextě,“ podotkl tiše.

„Ehe?“ Dostala jsem další záchvat fantastické výmluvnosti.

„Touha po krvi se obvykle projeví až u sextánů, těsně před dokončením proměny. Sem tam se vyskytne nějaký kvintán, u kterého k tomu došlo předčasně, ale to je hodně vzácné.“

„Počkej – o čem to mluvíš?“ Připadalo mi, že mi v hlavě bzučí roj včel.

„Přednášky o touze po krvi a jiných věcech, které musejí zvládnout dospělí upíři, začínají až v kvintě. Pro sextány tvoří hlavní náplň studia, teda kromě předmětů, ze kterých chceš skládat závěrečky.“

„Ale já jsem teprve v tercii, a navíc jenom pár dní, vždyť mě označili předevčírem!“

„Máš jiné znamení než ostatní. Ty sama jsi jiná,“ řekl.

„Já nechci být jiná!“ Uvědomila jsem si, že skoro křičím, a ztlumila jsem hlas. „Jenom to chci nějak zvládnout jako všichni tady.“

„Pozdě, Červenko.“

„Co mám dělat?“

„Podle mě by sis měla promluvit se svojí mentorkou. Je to Neferet, viď?“

„Ano,“ zamumlala jsem sklesle.

„No tak, nemrač se. Neferet je bezva. Už dlouho si žádné mládě pod křídla nevzala, takže do tebe zjevně vkládá velké naděje.“

„Já vím, já vím. Jenom si připadám…“ Jak si vlastně připadám, když pomyslím na to, že bych měla Neferet povědět všechno, co se dneska v noci stalo? Trapně. Jako by mi bylo zase dvanáct a musela jsem říct tělocvikáři, že jsem dostala měsíčky a musím si jít do šatny převléknout šortky. Kradmo jsem koukla po Erikovi. Byl nádherný, plný upřímného zájmu, prostě dokonalý. Zatraceně. Něco takového mu vykládat nebudu. Tak jsem místo toho vyhrkla: „Hloupě. Připadám si hloupě.“ Nebyla to úplná lež, až na to, že ve skutečnosti jsem si sice připadala trapně a hloupě, ale hlavně jsem se hrozně bála. Nechtěla jsem, aby se mi děly věci, které mě definitivně vyřadí z kolektivu.

„Co je na tom hloupého? Vlastně jsi mnohem dál než my všichni ostatní.“

„Hmm…“ Zaváhala jsem, ale pak jsem se zhluboka nadechla a vysypala za sebe: „Tobě ta krev, co byla dneska v poháru, chutnala?“

„Víš co? Řeknu ti tajemství. Na prvním rituálu Dcer temnoty jsem byl na konci tercie. Byl jsem tam z našeho ročníku jediný, teda kromě ‚ledničky‘. Přesně jako ty.“ Nevesele se zasmál. „Pozvaly mě jen proto, že jsem se dostal do finále soutěže v recitaci Shakespeara a druhý den jsem měl letět do Londýna.“ Podíval se na mě a zatvářil se trošku rozpačitě. „Ze Školy noci se do Londýna ještě nikdo neprobojoval. Byl to obrovský úspěch.“ Sebekriticky zavrtěl hlavou. „Vlastně jsem si na tom tenkrát hrozně zakládal, byl jsem nafoukaný spratek. No, Dcery temnoty mě zkrátka pozvaly a já tam šel. O té krvi jsem věděl, nechaly na mně, jestli se napiju nebo ne. A já se napil.“

„A chutnalo ti to?“

Tentokrát se zasmál upřímně. „Ani jsem to nespolkl. Zvedl se mi žaludek a pozvracel jsem se. Nic odpornějšího jsem v životě do pusy nevzal.“

Zaskučela jsem a schovala si tvář do dlaní. „Tos mi moc nepomohl.“

„Protože tobě to chutnalo?“

„Slabé slovo,“ zahuhlala jsem, obličej pořád ještě v dlaních. „Tobě to připadalo jako nejodpornější věc na světě? Mně jako nejúžasnější. Vlastně teď už jsem zažila lepší, když…“ Zarazila jsem se, protože mi došlo, co se chystám říct.

„Když jsi ochutnala čerstvou krev?“ zeptal se ohleduplně.

Jenom jsem kývla, protože jsem se bála promluvit nahlas.

Odtáhl mi ruce a prstem mi zvedl bradu, aby mi viděl přímo do očí. „Za to se nemusíš stydět. Je to normální.“

„Šílet po krvi není normální. Pro mě ne.“

„Ale je. Všichni upíři se musejí naučit tuhle touhu zvládat,“ prohlásil.

„Já nejsem upír!“

„Nejsi, ještě ne. Ale taky nejsi žádné obyčejné mládě a na tom není vůbec nic špatného. Jsi výjimečná, Zoey, a výjimečné osobnosti bývají fascinující.“

Zvolna odtáhl prst od mojí brady a stejně jako před rituálem mi přes vybarvené znamení načrtl pentagram. Jeho dotek byl moc příjemný, teplý a maličko drsný. Taky se mi líbilo, že jsem na jeho blízkost nereagovala tak uhozeně jako na Heathovu. Neslyšela jsem, jak mu v žilách pulzuje krev, ani jsem ji neviděla tepat pod kůží na jeho krku. Ne že bych se zlobila, kdyby mi chtěl dát pusu…

Sakra práce! Stává se ze mě upíří coura? Co když se to ještě zhorší? Co když se začnu vrhat na všechny jedince mužského pohlaví bez ohledu na živočišný druh (dokonce třeba i na Damiena)? Asi bych se měla klukům obloukem vyhýbat, dokud nezjistím, co se to se mnou děje, a nenaučím se ovládat.

Pak jsem si vzpomněla, že jsem se přece snažila všem vyhnout. Proto jsem taky tady.

„Kde ses tu vlastně vzal, Eriku?“

„Šel jsem za tebou,“ odvětil prostě.

„Proč?“

„Došlo mi, co Afrodita provedla, a řekl jsem si, že budeš asi potřebovat kamaráda. Bydlíš se Stevie Rae, viď?“

Přikývla jsem.

„Nejdřív jsem pro ni chtěl dojít a poslat ji za tebou, ale nevěděl jsem, jestli zrovna jí budeš chtít vykládat o…“ Odmlčel se a mávl směrem k rekreačnímu pavilonu.

„Ne! Já – já nechci, aby o tom věděla,“ vyhrkla jsem překotně, až jsem se zakoktala.

„To mě napadlo. Musím ti stačit já.“ Usmál se, ale potom se mu do očí vkradl rozpačitý výraz. „Fakt jsem tě nechtěl špehovat. Mrzí mě, že jsem vás s Heathem poslouchal.“

Ostentativně jsem začala drbat Nalu. Takže viděl, jak mě Heath líbá, a taky celou tu krvavou scénu. Kristepane, to je trapas… Potom mě něco napadlo a s ironickým úsměvem jsem se na něj podívala. „Tak to jsme si kvit. Nechtěla jsem vás s Afroditou špehovat.“

Oplatil mi úsměv. „Dobře, jsme si kvit. To je fajn.“

Ucítila jsem divné šimrání v břiše. „Ujišťuju tě, že jsem se nechystala doopravdy roztáhnout křídla a vysát Kayle krev,“ vypravila jsem ze sebe.

Zasmál se. (Směje se vážně hrozně hezky, fakt!) „Já vím. Upíři neumějí létat.“

„Ale stejně se pěkně lekla.“

„Podle mě si to docela zasloužila.“ Maličko zaváhal a pak řekl: „Smím se na něco zeptat? Je to trochu osobní.“

„Hele, viděl jsi, jak do sebe s chutí liju pohár plný krve, zvracím, líbám svého bývalého, chlemtám jeho krev jako pes a brečím. A já zas viděla, jak se snažíš přemluvit svoji bývalou, aby ti ho nevykouřila. Jedna osobní otázka už mě nezabije.“

„Vážně byl ten kluk v transu? Tvářil se tak a mluvil tak.“

Neklidně jsem se zavrtěla a Nala začala protestovat. Musela jsem ji hezky podrbat, aby mi odpustila.

„Asi byl,“ připustila jsem konečně. „Nevím, jestli to byl opravdový trans, a rozhodně jsem neměla v úmyslu ho ovládnout nebo tak něco, žádné nadpřirozené triky… Ale choval se jinak. Fakticky nevím. Byl zkouřený a trochu opilý. Třeba byl jen v rauši.“ Z paměti se mi jako dusivý kouř vynořila ozvěna Heathova hlasu: Jo… jak chceš… udělám, co budeš chtít. A jeho pohled měl v sobě takovou zvláštní intenzitu. Zatraceně, kde by mě napadlo, že tupý fotbalista Heath je něčeho tak intenzivního vůbec schopný (když nepočítám intenzivní soustředění na míč). Beztak by to slovo ani neuměl správně napsat (teď myslím slovo „intenzivní“, ne slovo „míč“).

„Choval se tak od začátku, nebo až od té chvíle, co… ehm… jsi…“

„Od začátku ne. Proč?“

„To znamená, že můžeme vyloučit dva důvody, proč mohl být divný. Zaprvé, kdyby byl zhulený, choval by se tak hned od začátku. Zadruhé, třeba byl úplně mimo, protože jsi strašně hezká a to samo o sobě stačí, aby se kluk choval, jako když je v transu.“

Jakmile to řekl, v podbřišku mě znovu zašimralo, jako bych tam měla motýly, a to se mi ještě s žádným klukem nestalo. Ani s tupým fotbalistou Heathem, ani s líným magorem Jordonem, natož s pošahaným muzikantem Jonathanem (seznam kluků, se kterými jsem chodila, je krátký, zato velice pestrý).

„Vážně?“ vzdychla jsem jako úplné pako.

„Vážně.“ Usmál se, jako bych přece jen takové pako nebyla.

Co se mu na mně může líbit? Jsem pošuk a mám úchylku na krev.

„Jenomže tím to taky být nemohlo. Že jsi nádherná, toho by si přece všiml hned, a ne až potom, co jsi mu dala pusu. A říkalas, že obluzeně začal vypadat až v momentu, kdy se objevila krev.“

(Obluzeně – ha ha – fakticky použil slovo „obluzeně“!) Pitomě jsem se křenila tomu, že řekl něco tak nenormálního, a vůbec jsem si nedávala pozor na jazyk. Kvůli tomu jsem se naprosto nemožně prokecla. „Vlastně to celé začalo tím, že jsem tu krev uslyšela.“

„Cos to říkala?“

A do háje. To jsem si chtěla nechat pro sebe. Odkašlala jsem si. „Heath se začal chovat jinak, když jsem uslyšela, jak mu v žilách teče krev.“

„To slyší jenom dospělí.“ Chvilku bylo ticho a pak se ušklíbl a dodal: „A Heath je děsné jméno, jako nějaký teplouš ze seriálu.“

„Těsně vedle. Hraje v útoku našeho fotbalového týmu.“

Přikývl a zatvářil se pobaveně.

„No, když jsme u toho, moc se mi líbí, jak sis změnil jméno. Night je fantastické příjmení,“ pronesla jsem ve snaze přispět svou troškou ke konverzaci a prokázat, že mám aspoň špetku inteligence.

Jeho úsměv se rozšířil. „Ale já nic neměnil. Erik Night se jmenuju od narození.“

„Jo aha, no, fakt pěkné jméno.“ Zastřelte mě, prosím.

„Díky.“

Podíval se na hodinky a já si všimla, že je skoro půl sedmé. Ráno. Stejně je to uhozené.

„Brzo už se rozední,“ řekl.

Došlo mi, že je načase se rozloučit, a tak jsem se začala škrábat na nohy a přitom se snažila neupustit Nalu. Erik mě vzal za loket a podržel mě, abych neupadla. Pomohl mi vstát, ale k odchodu se neměl. Stál tak blízko, že se Nalin ocas dotýkal jeho černého svetru.

„Zeptal bych se tě, jestli by sis nedala něco k jídlu, ale večeři bys v tuhle hodinu dostala leda v rekreačním pavilonu a tam se asi vracet nechceš.“

„To teda ani náhodou. Stejně nemám hlad.“

Jakmile jsem to řekla, zjistila jsem, že to je vyložená lež. Jen padla zmínka o jídle, uvědomila jsem si, že hlady doslova padám.

„Fajn, smím tě doprovodit zpátky na kolej?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděla jsem s předstíranou nedbalostí.

Jestli mě s ním uvidí Stevie Rae, Damien a dvojčata, vypadnou jim oči z důlků.

Zamířili jsme ke kolejím. Šli jsme mlčky, ale nebylo to trapné ani nepříjemné. Vlastně se mi to líbilo. Sem tam jsme se náhodou dotkli rukama a já si v duchu říkala, že je fakticky úžasně vysoký a hezký a že bych ho za tu ruku hrozně ráda vzala.

„Teď jsem si vzpomněl,“ řekl najednou. „Nedopověděl jsem ti to o té krvi. Když jsem ji tenkrát při rituálu Dcer temnoty ochutnal poprvé, udělalo se mi špatně, ale od té doby jsem si zvykl. Nemůžu říct, že bych po ní nějak moc toužil, ale už mi celkem chutná. A každopádně se mi líbí pocit, který ve mně vyvolává.“

Pátravě jsem se na něj zahleděla. „Že se ti motá hlava a nohy máš jako z gumy? Je to podobné, jako když jsi opilý, ale přitom jsi úplně střízlivý?“

„Přesně. Hele, víš, že upíři se nedokážou opít?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to kvůli nějakým změnám v metabolismu po proměně. Dokonce i mláďatům dá hodně práce, když se chtějí doopravdy ztřískat.“

„Takže když se chce upír opít, dá si krev?“

Pokrčil rameny. „Tak nějak. Mimochodem, mláďata mají lidskou krev zakázanou.“

„Tak proč někdo nepoví učitelům, co Afrodita provádí?“

„Ona přece nepije lidskou krev.“

„Sorry, Eriku, ale já tam byla. V tom víně stoprocentně byla krev toho kluka, Elliotta.“ Otřásla jsem se. „Tomu teda říkám špatná volba.“

„Ale on není člověk,“ řekl Erik.

„Počkat – pít lidskou krev je zakázané.“ (Zatraceně! Přesně to jsem před chvílí udělala!) „Ale napít se krve jiného mláděte smíme?“

„Když ti dá napít dobrovolně, tak ano.“

„To nedává smysl.“

„Ale dává. Jak naše těla procházejí proměnou, přirozeně sílí naše touha po krvi, a tak potřebujeme nějaký způsob, jak ji utišit. Mláďata se rychle zotavují, takže se nikomu nemůže nic stát. A nemá to žádné vedlejší účinky, na rozdíl od toho, když se dospělý upír napije z živého člověka.“

Jeho slova mi bušila v hlavě jako ta otravná, zbytečně hlasitá hudba, kterou pouštějí v obchodech s oblečením. Chytila jsem se první věci, která se z toho chaosu vynořila. „Z živého člověka?“ vypískla jsem. „Doufám, žes to nemyslel tak, že se dá pít i z mrtvol!“ Znovu se mi zvedl žaludek.

Rozesmál se. „Ne, jenom jsem to chtěl odlišit od pití krve, kterou poskytují dárci upíří bance.“

„O něčem takovém jsem nikdy neslyšela.“

„To většina lidí. Učí se to až v kvintě.“

Pak se ze zmatku v mé utýrané mysli vynořil další detail. „A cos myslel těmi vedlejšími účinky?“

„Zrovna jsme to začali probírat v upíří sociologii. Když se dospělý upír napije přímo z živého člověka, může se mezi nimi vytvořit velice silné citové pouto. Upíři mu nepodléhají tak snadno, ale lidé mu můžou propadnout téměř okamžitě. Je to pro ně nebezpečné, logicky, už jen sama ztráta krve není zrovna zdraví prospěšná. A přičti k tomu fakt, že žijeme mnohem déle než oni, o desítky nebo i stovky let. Zkus se na to podívat z lidského hlediska – k smrti se zamiluješ do někoho, kdo vůbec nestárne, a z tebe se přitom stává scvrklý dědek nebo babka a nakonec umřeš.“

Znovu jsem si vybavila Heathův omámený, ale přitom neuvěřitelně intenzivní pohled a rozhodla jsem se, že o tom musím s Neferet promluvit, i když to bude sakramentsky těžké.

„Jo, to by byl průšvih,“ pípla jsem.

„Už jsme tady.“

Překvapilo mě, že stojíme před dívčí kolejí. Vzhlédla jsem k němu. „Takže díky, žes mě špehoval. Ne, doopravdy děkuju,“ pronesla jsem s trochu křivým úsměvem.

„Nemáš zač. Kdybys zase někdy potřebovala někoho, kdo strká nos do cizích věcí, jsem ti k službám.“

„Budu si to pamatovat,“ řekla jsem. „Díky.“ Přesunula jsem si Nalu na bok a natáhla ruku po klice.

„Hej, Zoey!“ zavolal ještě.

Otočila jsem se zpátky k němu.

„Ty šaty Afroditě nevracej. Nechala tě dneska vstoupit do kruhu a tím ti oficiálně nabídla členství v Dcerách temnoty. Mají takovou tradici, že učednice velekněžky dá nové člence při jejím prvním rituálu dárek. Asi o žádné členství stát nebudeš, ale stejně máš právo si ty šaty nechat. Navíc ti sluší daleko víc než jí.“ Vzal mě za ruku (za tu, kterou jsem nedržela kočku) a obrátil ji dlaní nahoru. Potom mi prstem přejel po žilce, která mi prosvítala na vnitřní straně zápěstí těsně pod kůží. Šíleně se mi rozbušilo srdce.

„A taky bys měla vědět, že jsem ti k službám i v případě, kdybys někdy dostala chuť na dalšího panáka krve. Pamatuj si to.“

Sklonil se k mému zápěstí, jemně mě kousl do pulzujícího bodu a potom ho lehce políbil. Ani na chvilku se mi přitom nepřestal dívat do očí. Třepotání v podbřišku se vrátilo, jen mnohem silnější. Zašimralo mě na vnitřní straně stehen a najednou jsem potřebovala víc vzduchu. Jeho rty stále laskaly moje zápěstí a mně celým tělem projel záchvěv touhy. Musel cítit, jak se klepu. Přejel mi po kůži jazykem a já sebou znovu trhla. Nakonec se usmál a odešel. Právě začínalo svítat.