21)
„Ahoj, babi, to jsem já.“
„Jé, ptáčátko! Jak se máš, zlato?“
Usmála jsem se a otřela si oči. „Dobře, babi. Jenom se mi po tobě stýská.“
„Mně po tobě taky.“ Zaváhala. „Volala ti máma?“
„Ne.“
Babička vzdychla. „Víš, zlato, třeba tě nechce rozptylovat, když si teď zvykáš v novém prostředí. Řekla jsem jí, že teď budeš mít den a noc převrácené, jak mi to vysvětlovala Neferet.“
„Dík, babi, ale v tom to asi nebude.“
„Možná se ti snažila dovolat, ale tys to zrovna nezvedala. Včera jsem ti volala na mobil, ale mělas tam jen hlasovou schránku.“
Provinile jsem si uvědomila, že jsem si zprávy vůbec neposlechla. „Zapomněla jsem ho dát do nabíječky a nechala ho na pokoji. Mrzí mě, že jsem nebyla na příjmu.“ Abych jí to vynahradila (a taky abychom mohly tohle téma opustit), uzavřela jsem: „Až se vrátím na kolej, zkontroluju příchozí hovory. Třeba máma přece jenom volala.“
„Dobře, zlato. Tak jaké to tam je?“
„V pohodě. Spousta věcí se mi tady moc líbí. Máme super předměty, dokonce šerm a jezdectví.“
„To je skvělé! Pamatuju si, jak ráda jsi jezdila na Bunnym.“
„A taky mám kočku!“
„Tak to je vážně báječné, ptáčátko. Tys měla pro kočky vždycky slabost. Našla sis nějaké kamarády?“
„Jo, moje spolubydlící Stevie Rae je úžasná. A skamarádila jsem se s její partou.“
„Tak proč ty slzy, když jde všechno takhle dobře?“
Kdepak, před babičkou nic neutajím. „To nic… Jenom ta proměna. S některými věcmi se prostě nemůžu dost dobře srovnat.“
„Nejsi nemocná, viď, že ne?“ Hlas měla prosycený obavami. „Pořád tě bolí hlava?“
„Ne, to už je úplně v pořádku, v tom to není. Já…“ Zarazila jsem se. Chtěla jsem jí všechno povědět, hrozně moc, úplně to ve mně bobtnalo, ale nevěděla jsem jak. A bála jsem se. Bála jsem se, že mě přestane mít ráda. Vždyť ani moje vlastní máma už o mě nestojí! Svým způsobem mě vyměnila za nového manžela, a to je snad ještě horší, než kdyby mě jen přestala mít ráda. Co bych si počala, kdyby se ke mně obrátila zády i babička?
„Ptáčátko, mně přece můžeš říct všechno,“ řekla laskavě.
„Je to hrozně těžké, babi.“ Kousla jsem se do rtu, abych se nerozbrečela.
„Tím větší důvod, abych ti pomohla. Víš, že tě nepřestanu mít ráda, ať řekneš cokoli. Jsem tvoje babička teď a budu jí i zítra a napřesrok. A dokonce i potom, co se připojím ke svým předkům ve světě duchů. Budu tě mít ráda i odtamtud, ptáčku.“
„Pila jsem krev a chutnala mi!“ vyhrkla jsem.
Babička vůbec nezaváhala. „No, to přece upíři dělají, děvenko, ne?“
„No jo, ale já nejsem upír. Jsem teprve pár dní staré mládě.“
„Jsi výjimečná, Zoey. Vždycky jsi byla. Proč by to teď mělo být jinak?“
„Nepřipadám si výjimečná. Spíš jako mutant.“
„Nesmíš zapomínat na jednu věc. Ty jsi pořád ty. Znamení na tom nic nemění. Nezáleží na tom, že procházíš proměnou. Tvoje duše zůstává stejná. Když se na sebe teď podíváš, asi si připadáš jako cizí člověk, který je ti jenom vzdáleně povědomý, ale stačí zapátrat uvnitř a najdeš tam pořád stejnou dívku, kterou znáš už šestnáct let.“
„Povědomá cizinka…“ zašeptala jsem. „Jak to víš?“
„Jsi moje holčička, dcera mé duše. Není těžké pochopit, jak se teď asi cítíš – myslím, že přesně tak bych si v tvé situaci připadala i já sama.“
„Děkuju, babi.“
„Není zač, u-we-tsi-a-ge-ya.“
Usmála jsem se. Hrozně se mi líbilo, jak to čerokézské slovo pro dceru zní – magicky, zvláštně. Jako titul, který mi udělila bohyně…
„Babi, děje se ještě něco.“
„Pověz mi o tom, ptáčátko.“
„Myslím, že při vyvolávání magického kruhu cítím všech pět živlů.“
„Jestli je to pravda, Zoey, pak máš v sobě dar obrovské moci. A jak určitě víš, velkou moc provází i velká zodpovědnost. V naší rodině bylo nespočet kmenových starších, medicinmanů a vědem. Dávej si pozor, aby sis vždycky všechno pořádně promyslela, než něco uděláš. Bohyně tě jistě neobdařila zvláštními schopnostmi jen tak pro nic za nic. Užívej její dar opatrně a Nyx i tvoji předkové nad tebou budou držet ochrannou ruku.“
„Budu se snažit, babičko.“
„Víc od tebe ani nechci, holčičko.“
„Je tady jedna holka a ta má taky zvláštní schopnosti, ale je hrozná. Ubližuje druhým a lže. Víš, babi, já myslím… řekla bych…“ Pořádně jsem se nadechla a vyslovila to, co mě tížilo už od rána. „Myslím, že jsem silnější než ona a že mě Nyx označila proto, abych ji dostala z vedoucí pozice. Jenomže… to by znamenalo, že ji na té pozici musím vystřídat, a na to prostě ještě nejsem připravená. Možná nikdy nebudu.“
„Řiď se hlasem své duše, ptáčku.“ Zaváhala. „Pamatuješ si očistnou modlitbu našeho kmene?“
Zamyslela jsem se. Ani bych nespočítala, kolikrát jsem s ní šla k potůčku za jejím domem a dívala se, jak se obřadně omývá pramenitou vodou a odříkává očistnou modlitbu. Občas jsem vlezla do vody taky a recitovala spolu s ní. Ta modlitba mě provázela celým dětstvím, odříkávala se na začátku ročních období, jako poděkování po sklizni levandule, když se blížila zima a kdykoli babička stála před nějakým obtížným rozhodnutím. Někdy jsem vlastně ani nevěděla, proč se zrovna očišťuje a modlí. Prostě to tak bylo.
„Ano,“ přisvědčila jsem. „Pamatuju.“
„Teče někde v areálu vaší školy potok?“
„To nevím.“
„Pokud ne, sežeň si svazek bylin jako vykuřovadlo. Nejlepší je směs šalvěje a levandule, ale kdybys neměla nic lepšího, postačí i čerstvá větvička z borovice. Víš, jak se to správně dělá, Zoey?“
„Zapálím svazek bylin a očistím se jejich kouřem, od nohou nahoru po celém těle, zepředu i zezadu,“ odpověděla jsem, jako bych zase byla malá holčička a babička mě zkoušela z kmenových tradic. „Nakonec se obrátím k východu a odříkám očistnou modlitbu.“
„Výborně, pamatuješ si to úplně přesně. Požádej bohyni o pomoc, určitě tě vyslyší. Stihneš to udělat, než zítra vyjde slunce?“
„Myslím, že ano.“
„Taky se pomodlím a připojím se ke tvé prosbě, aby ti bohyně ukázala cestu.“
Najednou mi bylo o moc líp. Babička se v tomhle nikdy nemýlí. Jestli je přesvědčená, že se to tím vyřeší, tak se to tím taky vyřeší.
„Udělám to dneska před úsvitem, slibuju.“
„Dobře. A teď už tě stará bába nechá konečně jít. Máte právě vyučování, ne?“
„Jo, zrovna jdu na dramaťák. A babi, ty nebudeš nikdy stará.“
„Nemůžu zestárnout, když slyším tvůj mladý hlas, ptáčku. Mám tě ráda, u-we-tsi-a-ge-ya.“
„Já tebe taky, babičko.“
Rozhovor s babičkou ze mě sejmul obrovskou tíhu. Pořád ještě jsem byla vyděšená z budoucnosti a představa, že musím sesadit Afroditu z trůnu, mě taky zrovna dvakrát nebrala, zvlášť když jsem vůbec netušila, jak to vlastně udělám. Ale měla jsem aspoň nějaký plán. No, „plán“ je možná silné slovo, prostě udělám aspoň něco. Provedu očistný obřad, pomodlím se a potom… no, potom určitě přijdu na to, jak mám pokračovat.
Je to správný začátek. To jsem si v duchu říkala celé dopoledne. Když jsem mířila na oběd, už jsem dokonce věděla, kde ten obřad vykonám – pod stromem u zdi, kde jsem našla Nalu. Postavila jsem se za dvojčata do fronty u salátového baru a dumala o tom. Stromy, a duby zvlášť, jsou pro čerokézské indiány posvátné, takže to určitě není špatná volba. Navíc je to odlehlé, a přitom poměrně snadno přístupné místo. Jasně, právě tam mě objevili Heath s Kaylou, ale tentokrát přece nebudu trčet nahoře na zdi. A Heath se stejně sotva ukáže dvakrát po sobě za svítání, i kdyby se otiskl sebevíc. Vždyť ten kluk v létě spí každý den do dvou odpoledne, a když má jít do školy, musí mít nastavené dva budíky a ještě na něj musí hulákat máma. Před východem slunce prostě a jednoduše nevstane, ze včerejška se určitě bude probírat ještě půl roku. Hádám, že se tu noc vyplížil z domu, sešel se s Kaylou (ta se ani moc plížit nemusí, její rodiče jsou hrozně důvěřiví) a až do rána se potulovali kolem Školy noci. Takže se pak určitě vrátil domů, hodil se marod, aby nemusel do školy, a prospí teď dva dny v kuse. Zkrátka a dobře, z něj mít strach nemusím.
„Nepřipadají ti ty baby kukuřičky divné? Je to jako jíst trpaslíky.“
Leknutím jsem málem vyskočila z kůže. Nechybělo moc a utopila jsem sběračku ve farmářském dresinku. Otočila jsem se a setkala se s Erikovýma modrýma očima.
„Jé, ahoj,“ pronesla jsem. „Hrozně jsi mě vyděsil.“
„Vypadá to, že kam se hnu, tam na tebe narazím, co?“
Nervózně jsem se zahihňala. Věděla jsem, že dvojčatům z tohohle rozhovoru neujde ani slůvko.
„Z toho včerejška už ses evidentně vzpamatovala.“
„Jo, jsem v pohodě. A tentokrát nelžu.“
„Slyšel jsem, že jsi přijala členství v Dcerách temnoty.“
Shaunee s Erin slyšitelně zalapaly po dechu. Schválně jsem se na ně nepodívala. „To je fakt.“
„Bezva. Potřebujou tam novou krev jako sůl.“
„Proč říkáš ‚potřebujou‘, jako bys mezi ně nepatřil? Copak nejsi Syn temnoty?“
„Jo, ale to není to samé, jako když jsi Dcera temnoty. My jsme tam jen na ozdobu. Tady je to tak trochu opačně než u lidí. Všichni kluci vědí, že jsou tam jenom proto, že vypadají dobře a aby se Afrodita nenudila.“
Zadívala jsem se mu do očí a bylo mi jasné, že on s tím rozhodně nesouhlasí. „Takže ty se pořád ještě staráš Afroditě o zábavu?“
„Už včera jsem ti řekl, že to skončilo, a proto se taky nepovažuju za opravdového člena. Nebýt toho mého hraní, vykopli by mě.“
„Pojmem ‚to moje hraní‘ označuješ fakt, že se o tebe rve Broadway s Hollywoodem?“
„Přesně tak.“ Široce se usmál. „To je jen pozlátko. Když hraješ, pořád něco předstíráš. Nepoznáš z toho, jaký doopravdy jsem.“ Naklonil se ke mně a pošeptal mi do ucha: „Ve skutečnosti jsem hrozné pako.“
„No jasně, to ti tak věřím. Tohle můžeš vykládat na jevišti.“
Naoko se zatvářil uraženě. „Myslíš, že to hraju? To teda ne, Červenko, a můžu ti to dokázat.“
„Už se těším.“
„Fajn, tak dneska večer přijď a budeme se spolu dívat na moje nejoblíbenější dévédéčka.“
„A to jako dokáže, že jsi pako?“
„Jo. Protože to budou Hvězdné války, ty staré. Znám je celé nazpaměť, odříkám ti každou repliku.“ Zase se sklonil a zašeptal: „Dokonce i Chewbaccu.“
Rozesmála jsem se. „Tak to jo. Jsi pako.“
„Vždyť jsem to říkal.“
Došli jsme na konec salátového pultu a pak mě Erik doprovodil ke stolu, kde už seděli Damien, Stevie Rae a dvojčata. Vůbec se nenamáhali zastírat, že na nás dva zírají s otevřenou pusou.
„Takže, dneska večer… přijdeš?“
Slyšela jsem, jak všichni čtyři zalapali po dechu. Doslova.
„To bych moc ráda, ale nemůžu. Už, no, už něco mám.“
„Aha. Dobře. Fajn… Tak někdy jindy. Měj se.“ Kývl na moje kamarády a odešel.
Posadila jsem se. Všichni na mě valili oči. „Co je?“ řekla jsem.
„Ty ses úplně zbláznila,“ prohlásila Shaunee.
„Mluvíš mi z duše, ségra,“ přisvědčila Erin.
„Doufám, že máš vážně dobrý důvod, proč jsi ho odkopla,“ pípla Stevie Rae. „Podle mě se ho to hodně dotklo.“
„Myslíte, že bych ho měl jít utěšit?“ zeptal se Damien a zasněně sledoval, jak se Erik vzdaluje.
„O tom si nech zdát,“ řekla Erin.
„Ten za tvůj tým nekope,“ doplnila Shaunee.
„Kuš!“ okřikla je Stevie Rae a podívala se mi přímo do očí. „Proč jsi ho odmítla? Co je důležitější než rande s Erikem Nightem?“
„Vyšoupnout Afroditu,“ odpověděla jsem stručně.
22)
„Na tom něco bude,“ řekl Damien.
„Vstoupila do Dcer temnoty,“ oznámila Shaunee.
„Co?!“ vypískl a hlas mu přitom vyletěl asi o dvacet oktáv.
„Nechte ji na pokoji,“ přispěla mi okamžitě na pomoc Stevie Rae. „Zkoumá terén.“
„Zkoumá terén? To mě podrž. Jestli se vážně dala k nim, tak to spíš provádí frontální útok na nepřátelskou linii,“ řekl Damien.
„Vstoupila tam,“ stála za svým Shaunee.
„Slyšeli jsme, jak o tom mluví,“ přidala se Erin.
„Hej! Já jsem ještě pořád tady!“ ozvala jsem se.
„Co máš v plánu?“ zeptal se mě Damien.
„Vlastně přesně nevím,“ přiznala jsem.
„Tak to honem něco vymysli, jinak si tě ty ježibaby dají k svačině,“ poradila mi Erin.
„Jo,“ přisvědčila Shaunee a pro názornost zlovolně napíchla na vidličku salátový list.
„No tak! Nemusí přece něco vymýšlet sama. Od čeho má nás?“ Stevie Rae si založila ruce na prsou a vyčítavě se na dvojčata zadívala.
Vděčně jsem se na ni usmála. „No, jeden nápad už bych měla.“
„Bezva. Tak nám o něm pověz a provedeme brainstorming,“ řekla.
Všichni se na mě vyčkávavě zahleděli. Povzdychla jsem si. „Fajn. No…“ začala jsem váhavě. Bála jsem se, že budu vypadat jako pitomec, ale pak jsem si řekla, že je to vlastně jedno, a jedním dechem jsem ze sebe vysypala všechno, co jsem vymyslela od té chvíle, kdy jsem mluvila s babičkou. „Chci provést tradiční očistný obřad založený na čerokézských zvycích a požádat Nyx, aby mě inspirovala.“
Kolem stolu zavládlo nekonečné ticho. Nakonec promluvil Damien. „Požádat o pomoc Nyx… To není špatný nápad.“
„Ty jsi Čerokézka?“ zeptala se Shaunee.
„Vypadáš tak,“ řekla Erin.
„Vy jste ale blesky. Jmenuje se přece Redbirdová, jasně že je Čerokézka,“ prohlásila sebejistě Stevie Rae.
„No, to je fajn,“ řekla Shaunee, ale netvářila se moc přesvědčeně.
„Prostě mám pocit, že mě Nyx vyslyší a snad mi nějak napoví, co mám s tou příšerou Afroditou dělat.“ Zadívala jsem se na svoje kamarády. „Něco uvnitř mi říká, že jí ty hnusárny už nesmějí dál procházet a že je načase to zarazit.“
„Můžu jim to říct?“ vyhrkla najednou Stevie Rae. „Oni to nikomu neprozradí. Vážně. A bude to tak lepší.“
„O čem to blábolí?“ zeptala se Erin.
„Teď už nemáš na vybranou, Zoey,“ řekla Shaunee a ukázala vidličkou na moji spolubydlící. „Ona moc dobře ví, že ti nedáme pokoj, dokud nám všechno hezky nevyklopíš.“
Věnovala jsem Stevie Rae temný pohled, ale ona jen pokorně pokrčila rameny a pípla: „Promiň.“
Bez velkého nadšení jsem ztlumila hlas a naklonila se k nim co nejblíž. „Slibte, že to nikomu nepovíte.“
„Slibujeme,“ pronesli sborově.
„Myslím, že při vyvolávání kruhu cítím všech pět živlů.“
Ticho. Jen na mě třeštili oči. Všichni tři vypadali úplně otřeseně, jen Stevie Rae se pyšně usmívala. „Tak co, ještě pořád máte pocit, že na Afroditu nestačí?“ řekla.
„Já věděla, že nemáš to znamení vybarvené jen proto, žes upadla a majzla se do hlavy!“ vyjekla Shaunee.
„Wow,“ vydechla Erin. „To mu já říkám drb.“
„Nikdo se to nesmí dozvědět!“ zarazila jsem ji okamžitě.
„Ale prosím tě,“ řekla Shaunee. „Myslely jsme to tak, že jednou to bude fantastický drb.“
„My si na fantastický drb rády počkáme,“ přisvědčila Erin.
Damien je vůbec neposlouchal. „Pokud vím, v celých dějinách není doložená jediná velekněžka, která by měla nadání pro všech pět živlů.“ Jeho nadšení evidentně slovo od slova sílilo. „Víš, co to znamená?“ Nedal mi šanci zareagovat. „Že z tebe potenciálně může být nejkomplexnější velekněžka všech dob!“
„He?“ Potenciálně nejkomplexnější?
„Že by ses mohla stát nejvšestrannější velekněžkou v dějinách,“ přeložil mi to netrpělivě. „A v tom případě by pro tebe Afrodita neměla být problém.“
„Tak to je fakticky dobrá zpráva,“ řekla Erin a Shaunee dychtivě přikývla.
„Kdy a kde se do toho očišťování pustíme?“ zajímala se Stevie Rae.
„My?“
„Nenecháme tě v tom samotnou, Zoey,“ řekla.
Měla jsem chuť něco namítnout – vždyť jsem ani pořádně nevěděla, do čeho jdu! Nechtěla jsem svoje kamarády zatáhnout do něčeho, z čeho se může vyklubat, a s největší pravděpodobností taky vyklube, totální průšvih. Jenže Damien mi nedal příležitost.
„Potřebuješ nás,“ prohlásil prostě. „I potenciálně nejkomplexnější velekněžka potřebuje kruh.“
„Já vlastně nemám v plánu vyvolávat kruh. Chtěla jsem jenom pronést takovou očistnou modlitbu.“
„Co kdybys vyvolala kruh, pronesla tu modlitbu a poprosila Nyx o pomoc?“ navrhla Stevie Rae.
„To zní logicky,“ řekla Shaunee.
„A jestli fakticky máš nadání pro všech pět živlů, určitě to při vyvolávání kruhu poznáme. Co myslíš, Damiene?“ zeptala se moje spolubydlící a všichni se obrátili na našeho učence.
„Podle mě uvažuješ zcela správně,“ odpověděl.
Pořád jsem jim to ještě chtěla rozmlouvat, i když mě zaplavila obrovská úleva, radost a vděk za to, že tam mí kamarádi chtějí být se mnou a nenechají mě čelit nejistotě samotnou.
Važ si jich, jsou to perly velké ceny.
To se mi v hlavě ozval ten povědomý hlas a mně došlo, že nový instinkt, který se ve mně zrodil, když mě Nyx políbila na čelo a jednou provždy změnila moje znamení i můj život, bych měla za každých okolností respektovat.
„Dobře, budu potřebovat svazek bylin na vykuřovadlo.“ Nechápavě na mě zůstali koukat, a tak jsem začala vysvětlovat: „Na očistnou fázi obřadu. Není tady totiž žádná tekoucí voda. Nebo je?“
„Myslíš jako potok, řeka nebo tak něco?“ zeptala se Stevie Rae.
„Ano.“
„Na nádvoří před jídelnou teče taková strouha a pak mizí pod školou,“ řekl Damien.
„To je moc na očích. Budeme si muset vystačit s vykuřovadlem. Nejlíp funguje směs levandule a šalvěje, ale když bude nejhůř, stačí i borovicová větev.“
„Šalvěj i levanduli ti seženu,“ ozval se Damien. „Budou je mít ve školním skladu pomůcek pro kvintány a sextány, ti mají na rozvrhu kouzla a rituály. Prostě řeknu, že mě nějaký starší spolužák poprosil, abych mu pro ně došel. Co potřebuješ dál?“
„No, babička při očistném rituálu vždycky děkovala sedmi posvátným světovým stranám, které Čerokézové uctívají: severu, jihu, východu, západu, slunci, zemi a svému já. Ale já bych radši tu modlitbu nějak upravila, aby se hodila pro Nyx.“ Zamyšleně jsem si skousla ret.
„To je podle mě dobrý nápad,“ řekla Shaunee.
„Jo,“ přidala se Erin. „Nyx přece nemá se sluncem nic společného, představuje noc.“
„Asi by ses měla řídit instinktem,“ poradila mi Stevie Rae.
„Jedna z prvních věcí, které se musí naučit každá velekněžka, je věřit si,“ podotkl Damien.
„Fajn, v tom případě potřebuju ještě svíčky, pro každý živel jednu,“ rozhodla jsem se.
„Levou zadní,“ řekla Shaunee.
„Přesně. Chrám se nezamyká a svíček jsou tam tuny.“
„A smíme si je jenom tak bez dovolení brát?“ Ukrást něco z Nyktina chrámu mi nepřišlo jako dobrý nápad.
„Když je pak zase vrátíme, tak to nikomu vadit nebude,“ upokojil mě Damien. „Ještě něco?“
„To je všechno.“ Asi. Zatraceně, zrovna dvakrát jistá jsem si nebyla, vlastně jsem neměla ani páru, co dělám.
„Kdy a kde?“ zeptal se.
„Po večeři. Třeba v pět. Ale nemůžeme jít společně, ještě by Afroditu nebo nějakou jinou Dceru temnoty napadlo, že něco chystáme, a začala by čmuchat. Sejdeme se u velkého dubu těsně u východní zdi.“ Věnovala jsem jim chabý úsměv. „Nemůžete ho minout, stačí si představit, že zdrháte z rekreačky a chcete být co nejdál od ježibab.“
„To si dokážu představit úplně snadno,“ řekla Shaunee.
Erin zafrkala.
„Fajn, přineseme všechno, cos chtěla,“ řekl Damien.
„Správně, my vezmeme kytky a svíčky, ty zase svoje potenciální komplexy.“ Shaunee na něj přidrzle zamrkala.
„Komplexnost a komplexy jsou dvě zcela rozdílné věci,“ poučil ji. „Vážně bys měla víc číst, rozšířila by sis slovní zásobu.“
„Tvoje máma by měla víc číst,“ řekla Shaunee a pak se z toho pitomého vtipu ona i její dvojče začaly svíjet smíchy.
Já jsem za to ale byla celkem vděčná, protože se hovor stočil jinam a já si mohla konečně sníst salát a relativně nerušeně přemýšlet. Snažila jsem se rozpomenout, jak jsou přesně slova té očistné modlitby, když vtom ke mně na lavici vyskočila Nala. Zadívala se na mě velikánskýma očima, pak se o mě začala otírat a příst jako motor tryskáče. Nevím proč, ale hned jsem se cítila líp. A když zazvonilo a rozešli jsme se na vyučování, všichni čtyři kamarádi se na mě usmáli, nenápadně na mě mrkli a rozloučili se: „Tak zatím, Červenko.“ Moc mě to potěšilo, i když se mi maličko sevřelo srdce nad tím, jak snadno převzali přezdívku, kterou pro mě vymyslel Erik.
Španělština utekla jako voda, celou hodinu jsme se učili říkat, že něco máme nebo nemáme rádi. Profesorka Garmyová byla strašně vtipná. Prý nám tahle hodina definitivně změní život. Me gusta gatos. (Mám ráda kočky.) Me gusta irde compras. (Ráda nakupuju.) No me gusta cocinar. (Nerada vařím.) No me gusta lavantar el gato. (Nerada koupu kočku.) Tohle o sobě napsala profesorka a my jsme pak celou hodinu vymýšleli svoje vlastní věty.
Snažila jsem se nepsat takové věci jako me gusta Erik nebo no me gusta el ježibabo Afrodita. No dobře, el ježibabo asi není správně španělsky, ale komu to vadí? Hlavně že byla zábava a dokonce jsem i rozuměla, o čem je řeč. Zato jezdectví se hrozně vleklo. Při kydání hnoje se dobře přemýšlí (opakovala jsem si pořád dokola očistnou modlitbu), ale hodina zkrátka trvala hodinu, ani o minutu míň.
Tentokrát pro mě Stevie Rae nemusela přijít, byla jsem tak nervózní, že jsem nedokázala zapomenout na čas. Jakmile zazvonilo, rychle jsem uklidila hřebla. Potěšilo mě, že mi Lenobia zase dovolila vyhřebelcovat Persefonu, dokonce se zmínila, že příští týden už si na ní možná budu smět zajezdit! Vyběhla jsem ze stájí a litovala, že ve „skutečném“ světě je brzo ráno. Nejradši bych zavolala babičce a pochlubila se jí, jak mi to s koňmi jde.
„Já vím, co máš za lubem.“
Fakticky jsem se málem zalkla. „Kristepane, Afrodito! To jsi mě nemohla nějak varovat, zašustit nebo něco? Jseš nějaká pavoučí žena? Děsně jsem se tě lekla.“
„Copak?“ zapředla. „Máš špatné svědomí?“
„Sorry, ale když na někoho vyskočíš ze tmy, obvykle se lekne. S tím nemá svědomí nic společného.“
„Takže tebe špatné svědomí netrápí?“
„Afrodito, já nemám tušení, o čem mluvíš.“
„Vím, co se dneska večer chystáš udělat.“
„Tos mi to teda objasnila.“ Do háje! Jak na to mohla přijít?
„Všichni jsou z tebe na větvi, jaká jsi hezká a nevinná, a můžou se podělat z toho tvého zmutovaného znamení. Všichni kromě mě.“ Otočila se čelem ke mně a zůstaly jsme stát. Přimhouřila modré oči a zkřivila tvář tak, že vážně vypadala jako zlá ježibaba. Brr. Blesklo mi hlavou, jestli dvojčata tuší, jak přesnou přezdívku pro ni vymyslela. „Je mi jedno, co ti kdo nakecal. On patří mně a vždycky mi patřit bude.“
Vytřeštila jsem oči a rozesmála se úlevou. Ona mluví o Erikovi, ne o mé očistné modlitbě! „Ty jo, teď mluvíš jako Erikova máma. Ví, že ho hlídáš?“
„Vypadala jsem snad jako jeho máma, když jsi mě viděla, jak mu na chodbě kouřím péro?“
Takže o tom ví. No, mně to žíly netrhá. K tomuhle rozhovoru zřejmě jednou stejně dojít muselo. „Ne, tos nevypadala jako Erikova máma. Vypadala jsi přesně jako to, co jsi – zoufalá odkopnutá holka, která se vnucuje klukovi, i když o ni evidentně už nestojí. Fakt jsem tě v tu chvíli litovala.“
„Ty krávo! Se mnou takhle nikdo mluvit nebude!“
Ohnala se mi nehty po obličeji, ale vtom jako by se zastavil čas a my se ocitly ve zpomaleném záběru. Chytila jsem ji za zápěstí a úplně bez námahy jí strhla ruku dolů. Bylo to až moc snadné. Připomínala mi slaboučké dítě, které chce ve vzteku uhodit, ale nemá dost síly, aby tomu druhému mohlo doopravdy ublížit. Chvíli jsem ji ještě držela a dívala se jí přímo do nenávistných očí.
„Víckrát na mě tohle nezkoušej. Nepatřím k těm, které můžeš beztrestně šikanovat. Teď ti něco řeknu a znovu to opakovat nebudu, takže si to zapiš za uši. Já se tě nebojím.“ Pak jsem ji pustila a odstrčila. Úplně jsem zůstala koukat, když odletěla pěkný kus dozadu.
Začala si třít zápěstí a vrhla na mě vražedný pohled. „Zítra se neobtěžuj, nebyla bys vítaná. Tímto tě vylučuji z Dcer temnoty.“
„Vážně?“ Cítila jsem nepochopitelný klid. Věděla jsem, že mám v rukávu trumf, a hned jsem ho taky vytáhla. „Chceš snad vysvětlovat mojí mentorce, velekněžce Neferet, upírce, která si výslovně přeje, abych patřila k Dcerám temnoty, žes mě vyloučila, protože se líbím tvému bývalému a ty na mě žárlíš?“
Zbledla.
„A můžeš si být jistá, že až se mě na to Neferet zeptá, budu totálně zničená.“ Popotáhla jsem a zafňukala, jako když předstírám brek.
„Víš, jaké to je být mezi lidmi, kteří o tebe ani trošku nestojí?“ procedila přes zaťaté zuby.
Sevřel se mi žaludek a měla jsem co dělat, aby na mně nepoznala, že zasáhla citlivé místo. Ano, vím přesně, jaké to je být mezi lidmi, kteří o mě ani trošku nestojí – toho jsem si ve své rádoby rodině užila až až. Ale Afroditě to vykládat nebudu. Usmála jsem se a sladce řekla: „Já vůbec nevím, jak to myslíš. Erik přece patří k Synům temnoty a zrovna dneska u oběda mi povídal, jak je rád, že jsem se k vám přidala.“
„Tak na ten rituál přijď. Dělej, jako že mezi nás patříš. Ale jedno si zapamatuj: jsou to moje Dcery temnoty. Ty jsi outsider a nikdo tě tam nechce. A ještě jednu věc. Mezi Erikem Nightem a mnou je pouto, které ty nikdy nepochopíš. Není žádný můj bývalý. Kdybys zůstala na chodbě až do konce té naší malé scénky, věděla bys to. Tehdy i teď je přesně takový, jakého ho chci mít. Je můj.“ Pohodila záplavou blonďatých vlasů a odkráčela.
Asi tak za dvě vteřiny vykoukla zpoza kmene starého dubu, který rostl kousek od chodníku, moje spolubydlící a zašeptala: „Už je pryč?“
„Naštěstí je.“ Zavrtěla jsem na ni hlavou. „Cos tam dělala?“
„Ještě se ptej! Schovávala jsem se. Mám z ní vítr. Šla jsem ti naproti a uviděla, že se hádáte. Ty blaho, ona tě chtěla praštit!“
„Afrodita má trochu potíže se sebeovládáním.“
Kamarádka se zasmála.
„Ehm, Stevie Rae, už odtamtud můžeš klidně vylézt.“
Celá rozesmátá ke mně doslova přihopsala a vzala mě v podpaží. „Ty ses teda vůbec nedala!“
„Ještě aby.“
„A ona tě fakticky totálně nesnáší.“
„To teda fakticky jo.“
„Víš, co to znamená?“ zeptala se.
„Že teď už nemám na vybranou. Musím ji vyhodit ze sedla.“
„Přesně.“
Jenomže na vybranou jsem neměla ani předtím, než se mi Afrodita pokusila vyškrábat oči. Neměla jsem na vybranou od chvíle, kdy mě Nyx označila. Když jsme se Stevie Rae kráčely nádhernou nocí prozářenou plynovými lampami, v mysli se mi pořád dokola ozývala slova bohyně: Jsi starší, než by se podle věku mohlo zdát, ptáčátko. Věř si a sama přijdeš na to, co máš dělat. Ale jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.
2024 ©