23)
„Doufám, že sem ostatní trefí,“ řekla jsem a rozhlédla se. Čekaly jsme se Stevie Rae pod velkým dubem. „Včera tady takováhle tma nebyla.“
„Dneska je zataženo, takže měsíční světlo neprojde přes mraky. Ale neboj se, jak se postupně proměňujeme, bezvadně se nám zlepšuje noční vidění. Řekla bych, že vidím možná líp než Nala.“ Kamarádka kočku láskyplně podrbala za ušima a Nala zavřela oči a začala příst. „Určitě nás najdou.“
Opřela jsem se o kmen a ponořila se do chmurných myšlenek. Měli jsme výbornou večeři – vážně fantastické grilované kuře, ochucenou rýži a cukrový hrášek (kdyby nic jiného, vaří tady doopravdy skvěle). Všechno bylo v pohodě. Dokud kolem našeho stolu neprošel Erik a nepozdravil mě. Jeho „ahoj“ totiž nebylo žádné „ahoj, Červenko, pořád se mi líbíš“. Bylo to prostě „ahoj, Zoey“. Tečka. Nic víc. Nandal si jídlo a šel ke stolu se dvěma jinými kluky, které dvojčata označila výrazem „kusance“. Přiznám se, že jsem si jich vůbec nevšimla. Měla jsem oči jenom pro Erika. Míjeli náš stůl. Já vzhlédla a usmála se. Na jednu milisekundu se mi podíval do očí, řekl „ahoj, Zoey“ a šel dál. A to kuře mi najednou úplně přestalo chutnat.
„Jenom jsi ranila jeho ego. Buď na něj milá a on tě pozve na další rande,“ vyhrkla Stevie Rae a vrátila mě zpátky do reality, pod korunu dubu.
„Jak jsi věděla, že myslím na Erika?“ zeptala jsem se. Kamarádka přestala drbat Nalu, a tak jsem se toho ujala sama, aby kočka náhodou nezačala frfňat.
„Protože na tvém místě bych na něj myslela taky.“
„No jo, ale já bych měla myslet spíš na vyvolávání kruhu, což jsem ještě v životě nedělala, a na očistný obřad, který se chystám provést. Ne na nějakého kluka.“
„On není jen tak nějaký kluk. Je to parááádní kluk,“ protáhla Stevie Rae a já se rozesmála.
„Že vy mluvíte o Erikovi?“ Damien se vynořil ze stínu u zdi. „Neboj se. Všiml jsem si, jak se na tebe dneska u oběda díval. Pozve tě znovu.“
„Jo, jemu můžeš věřit,“ ozvala se Shaunee.
„Je to náš osobní odborník na mužskou problematiku,“ připojila se k ní Erin. Společně došly až k nám.
„Zcela správně,“ odvětil Damien.
Než mě z nich začala bolet hlava, změnila jsem téma. „Přinesli jste ty věci?“
„Udělal jsem z té sušené šalvěje a levandule takovou kytici, doufám, že jsem nic nezvoral.“ Damien vytáhl z rukávu bundy svazek bylin a podal mi ho. Byl pěkně silný a skoro třicet centimetrů dlouhý. Hned jsem ucítila známou sladkou vůni levandule. Na jednom konci byly stonky svázané nějakou hodně tlustou nití.
„Perfektní,“ pochválila jsem ho s úsměvem.
Evidentně se mu ulevilo. Trochu stydlivě dodal: „Svázal jsem to svojí vyšívací bavlnkou.“
„No tak, kolikrát jsem ti říkala, že dělat křížkovou výšivku není žádná ostuda!“ napomenula ho Stevie Rae. „Podle mě je to roztomilý koníček. A ty to navíc vážně umíš.“
„Kéž by to takhle viděl taky můj táta,“ vzdychl.
Znělo to hrozně smutně a já to tak nemohla nechat.
„Doufám, že mě to někdy naučíš, vždycky jsem chtěla umět vyšívat,“ zalhala jsem statečně. Damien se k mé veliké radosti rozzářil.
„Stačí říct, Červenko,“ prohlásil.
„A svíčky?“ Obrátila jsem se k dvojčatům.
„Přesně jak jsme říkaly. Levou…“ Shaunee vyndala z kabelky zelenou, žlutou a modrou svíčku a kalíšky z tlustého skla v odpovídajících barvách.
„Zadní.“ Erin vylovila z kabelky červenou a fialovou.
„Bezva. Tak se do toho dáme. Pojďte sem, kousek dál od kmene, ale abychom nad sebou pořád měli korunu.“ Poodstoupila jsem pár kroků od stromu a všichni poslušně šli za mnou. Zadívala jsem se na svíčky. Co mám dělat teď? Asi bude nejlepší… A zničehonic jsem to věděla úplně přesně. Nezdržovala jsem se úvahami, jak je to možné, a vůbec jsem o hlasu své intuice nezapochybovala. Prostě jsem udělala, co mi říkal. „Dám každému z vás svíčku a budete představovat živly, stejně jako to bylo na Neferetině úplňkovém obřadu. Já budu duch.“ Erin mi podala fialovou svíci. „Budu stát uprostřed kruhu. Vy ostatní se rozestavte kolem mě.“ Bez váhání jsem si od Erin vzala i červenou a podala ji Shaunee. „Ty budeš oheň.“
„To se mi líbí. Všichni přece vědí, že jsem pořád nažhavená.“ Zakřenila se a odvinila na jižní stranu kruhu.
Pak jsem uchopila zelenou a obrátila se ke Stevie Rae. „Ty jsi země.“
„A zelenou mám ze všech barev nejradši!“ zvolala vesele a šla si stoupnout naproti Shaunee.
„Erin, ty jsi voda.“
„Super. Dřív jsem se ráda opalovala a k tomu neoddělitelně patří i plavání, když se člověk potřebuje zchladit.“ Zaujala své místo na západě.
„Takže já musím být vzduch,“ řekl Damien a vzal si ode mě žlutou svíčku.
„Přesně tak. Tvůj živel otevírá kruh.“
„Tak jako já bych si přál otevřít lidem oči, aby přestali být zaujatí,“ prohlásil a postavil se na východ.
Vřele jsem se na něj usmála. „To zní pěkně.“
„Fajn. Co dál?“ zeptala se Stevie Rae.
„Zapálíme vykuřovadlo a očistíme se jeho kouřem.“ Položila jsem fialovou svíci na zem, abych se mohla soustředit na svazek bylin. „Krucinál. Nevzal jste náhodou někdo sirky nebo zapalovač?“
„Samozřejmě,“ řekl Damien a vytáhl z kapsy zapalovač.
„Díky, vzduchu.“
„Za málo, velekněžko.“
Když mě takhle oslovil, celým tělem mi projel záchvěv vzrušení, ale nic jsem neřekla.
„Vykuřovadlo funguje takhle,“ spustila jsem a potěšilo mě, že můj hlas zní mnohem klidněji, než jsem se ve skutečnosti cítila. Zůstala jsem u Damiena, protože jsem chtěla začít od počátku kruhu. Vysvětlila jsem kamarádům, co budu dělat, a uvědomila jsem si, že mluvím úplně jako babička, když mi v dětství vykládala indiánské zvyky. „Vykuřování je rituální způsob jak očistit osobu, místo nebo předmět od negativních energií, duchů a vlivů. Při obřadu se pálí zvláštní posvátné byliny a rostlinné pryskyřice. V jejich kouři pak podržíme předmět, případně kouř rozptýlíme na daném místě nebo kolem dané osoby. Duch rostliny očistí vše, co se v kouři ocitne.“ Usmála jsem se na Damiena. „Připravený?“
„Souhlas udělen,“ prohlásil svým typickým tónem.
Zapálila jsem svazek suchých bylin, nechala ho chvíli hořet a pak ho udusila tak, aby jen trochu doutnal. Začala jsem s ním pomalu mávat kolem Damienových nohou a postupovala metodicky nahoru. Přitom jsem dál vykládala o starobylém obřadu.
„Je doopravdy důležité mít pořád na paměti, že žádáme ducha posvátných rostlin o pomoc. Měli bychom jim proto prokazovat patřičnou úctu a znát jejich moc.“
„Jakou moc mají levandule a šalvěj?“ zeptala se Stevie Rae z opačné strany kruhu.
Dál jsem rozháněla kouř kolem Damienova těla a přitom jsem jí odpověděla: „Šalvěj bílá se hodně používá při tradičních rituálech. Odpuzuje negativní energie, duchy a vlivy. To samé vlastně dělají všechny druhy šalvěje, ale já mám nejradši bílou, protože krásně voní.“ Dospěla jsem k Damienově hlavě a široce se na něj usmála. „Vybral jsi dobře.“
„Občas mám trochu pocit, že umím číst myšlenky,“ řekl. Erin se Shaunee se uchechtly, ale my jsme to nechali být.
„Bezva, teď se otoč po směru hodinových ručiček a já tě vezmu ještě zezadu,“ zavelela jsem. Obrátil se a já pokračovala: „Levanduli dává babička do všech vykuřovadel. Částečně asi proto, že má levandulovou farmu.“
„Páni, to je super!“ vyhrkla Stevie Rae.
„Jo, je to tam fakt úžasné.“ Vrhla jsem na ni přes rameno úsměv, ale dál jsem mávala svazkem bylin. „Používá ji ale i proto, že levandule obnovuje rovnováhu a přináší pocit klidu. Přitahuje taky energii lásky a dobré duchy.“ Poklepala jsem Damiena po rameni, aby se otočil. „Hotovo.“ Přešla jsem k Shaunee, která zastupovala oheň, a začala ji očišťovat.
„Dobré duchy?“ pípla Stevie Rae vyplašeně jako malé dítě. „Nevěděla jsem, že budeme do kruhu přivolávat i něco jiného než živly.“
„Ale kuš, Stevie Rae,“ okřikla ji Shaunee a zamračila se na ni. „Prosím tebe, nemůžeš přece být upírka a bát se duchů.“
„Jo. To je přece úplně uhozené,“ řekla Erin.
Koukla jsem po spolubydlící a krátce jsme si pohlédly do očí. Oběma se nám vybavilo moje setkání s Elizabethiným duchem, ale neměly jsme náladu o tom začínat.
„Nejsem upírka, ale jenom mládě, takže se úplně klidně duchů bát můžu,“ prohlásila.
„Počkat, Zoey určitě myslí čerokézské duchy. Ti se asi obřadem, který provádí parta upířích mláďat, rozrušovat nebudou. Zvlášť když tu máme poměr zcela nepůvodních Američanů a Čerokézů čtyři ku jedné. Indiánská velekněžka to sotva vytrhne,“ řekl Damien.
Skončila jsem se Shaunee a pustila se do Erin. „Podle mě nezáleží ani tak na tom, jak vypadáme nebo jaký máme původ,“ odvětila jsem a okamžitě ucítila, že uvažuju správně, „podstatné jsou jen naše úmysly. Berte to takhle: Afrodita a její kroužek jsou nejhezčí a nejtalentovanější lidi na škole, a Dcery temnoty by tím pádem měly být bezvadná parta. Ale místo toho jim nadáváme do ježibab, protože šikanují ostatní a jsou to rozmazlené nány.“ Jak do toho všeho zapadá Erik? Vážně jsou mu Dcery temnoty ukradené, jak říkal, nebo v nich pořád hraje nějakou záhadnou hlubší roli, jak tvrdila Afrodita?
„Nebo kluci a holky, kteří se k nim přidali pod nátlakem a jenom se vezou,“ podotkla Erin.
„Přesně.“ V duchu jsem si dala pohlavek. Teď není čas mudrovat o Erikovi. Dokončila jsem Erininu očistu a přistoupila ke Stevie Rae. „Zkrátka si myslím, že duchové mých předků nás slyší stejně dobře, jako pro nás fungují duchové šalvěje a levandule. Podle mě se ale nemáš čeho bát, Stevie Rae. Nechceme je přece přivolat a poslat na Afroditu, aby jí nakopali zadek.“ Na okamžik jsem přestala mávat vykuřovadlem a upřesnila to. „Ne že by jí nějaký ten kopanec do pozadí neprospěl, to zas jo. A žádní strašidelní duchové se tu dneska určitě neobjeví,“ pokračovala jsem pevným hlasem a předala spolubydlící doutnající svazek bylin. „OK, teď očistíš ty mě.“ Napodobila můj postup. Obklopila mě důvěrně známá vůně kouře a já se uvolnila.
„My je teda nepoprosíme, aby jí nakopali zadek?“ zeptala se Shaunee zklamaně.
„Ne. Očišťujeme se, abychom požádali Nyx o radu. Nechci proti Afroditě použít násilí.“ Vzpomněla jsem si, jak skvělý to byl pocit, odstrčit ji a pořádně jí vynadat. „No, vlastně by to možná bylo fajn, ale problém s Dcerami temnoty to nevyřeší.“
Stevie Rae skončila. Vzala jsem si vykuřovadlo zpátky a důkladně ho uhasila o zem. Pak jsem se vrátila do středu kruhu, kde vedle svíčky ducha spokojeně dřímala Nala stočená do zrzavého klubíčka. Přelétla jsem kamarády pohledem. „Je pravda, že nemáme Afroditu rádi, ale teď je důležité, abychom nemysleli na negativní věci, jako že ji chceme zmlátit nebo vykopnout z Dcer temnoty. To by přece na našem místě udělala ona. My chceme udělat správnou věc. Nechceme odvetu, ale spravedlnost. Jsme jiní než Afrodita, a když se nám podaří převzít vedení Dcer temnoty, změní se i všichni, kdo do nich patří.“
„No vidíš, přesně to je důvod, proč z tebe bude velekněžka, kdežto ze mě a Erin jenom tvoje mimořádně atraktivní pobočnice. Protože jsme hrozně povrchní a úplně by nám stačilo ke štěstí, kdyby jí někdo urazil kebuli,“ usoudila Shaunee a Erin přikývla.
„Jen pozitivní myšlenky, prosím,“ řekl ostře Damien. „Pokud vám to uniklo, provádíme očistný rituál.“
Než se Shaunee zmohla na něco víc než jen naštvaný pohled, Stevie Rae zašvitořila: „Dobře! Odteď myslím na samé kladné věci, jako třeba že by bylo bezva, kdyby Dcery temnoty vedla Zoey.“
„Dobrý nápad, Stevie Rae,“ přisvědčil Damien. „Myslím na totéž co ty.“
„Hej, to je taky moje šťastná myšlenka!“ ozvala se Erin. „Jdeš do toho se mnou, ségra?“ křikla na Shaunee.
Ta se přestala mračit. „Víš moc dobře, že šťastné myšlenky jsou můj denní chleba. A bylo by zatraceně fajn, kdyby Dcery temnoty vedla Zoey a nakonec se z ní stala opravdová velekněžka.“
Opravdová velekněžka… Chviličku jsem uvažovala, jestli je dobré nebo špatné znamení, že se mi z těch slov udělalo trochu mdlo. S povzdechem jsem zapálila fialovou svíci. „Připraveni?“ zeptala jsem se všech čtyř.
„Připraveni!“ řekli jednohlasně.
„Fajn, vezměte do rukou svíčky.“
Bez otálení (abych náhodou nedostala chuť z toho vycouvat) jsem přistoupila k Damienovi. Nebyla jsem zkušená a charismatická jako Neferet ani svůdná a sebejistá jako Afrodita. Byla jsem prostě sama sebou. Jednoduše Zoey – povědomá cizinka, která se proměnila ze skoro obyčejné středoškolačky ve skutečně neobvyklé upíří mládě. Zhluboka jsem se nadechla. Jak povídala babička: nikdo po mně nemůže chtít víc, než abych se snažila.
„Vzduch je všude, a tak je logické, že ho přivolám jako první. Vyslyš mě prosím, vzduchu, a přijď do tohoto kruhu.“ Zapálila jsem Damienovu žlutou svíčku svojí fialovou a plamínek se zběsile zazmítal. Kamarád překvapeně vytřeštil oči, protože kolem nás náhle vypukla miniaturní větrná smršť, která nám rozcuchala vlasy a pohladila kůži.
„Je to pravda,“ zašeptal a ohromeně na mě zůstal zírat. „Opravdu dokážeš zhmotnit živly.“
„No,“ zašeptala jsem v odpověď, „zatím víme o jednom. Teď zkusím druhý.“ Měla jsem pocit, jako když se vznáším.
Přešla jsem k Shaunee. Nedočkavě pozvedla svíci a rozesmála mě, protože vyhrkla: „Jestli máš oheň, sem s ním!“
„Oheň ve mně vyvolává vzpomínky na studené zimní večery a teplo a bezpečí krbu, který vyhřívá babiččin dům. Vyslyš mě prosím, ohni, a přijď do tohoto kruhu.“ Zapálila jsem červenou svíčku a plamen vyšlehl mnohem výš a jasněji, než by mělo být u normální svíčky možné. Vzduch kolem nás najednou prosytila výrazná dřevitá vůně a domácké teplo sálajícího krbu.
„Wow!“ vykřikla Shaunee a v tmavých očích se jí roztančil odraz třepotavého plamene. „To je boží!“
„To bychom měli dva,“ zaslechla jsem Damienův hlas.
Když jsem přistoupila k Erin, zazubila se. „Už se nemůžu dočkat vody!“ řekla dychtivě.
„Voda nám přináší úlevu v horkých oklahomských letních dnech. Je to oceán, který bych jednou opravdu moc ráda viděla, a déšť svlažující levandulová pole. Vyslyš mě prosím, vodo, a přijď do tohoto kruhu.“
Zažehla jsem modrou svíčku a okamžitě ucítila na kůži chladivý dotek. Taky jsem vdechla čistou slanou vůni, jež mohla pocházet jedině od oceánu, u kterého jsem ještě nikdy nebyla.
„Fantazie. Absolutní fantazie,“ pronesla Erin a zhluboka se nadechla mořského vzduchu.
„Takže tři,“ ozval se Damien.
„Už se vůbec nebojím,“ prohlásila Stevie Rae, když jsem se zastavila před ní.
„Bezva,“ řekla jsem. Potom jsem se zkoncentrovala na čtvrtý živel. „Země nás živí a obklopuje. Bez ní bychom nebyli nic. Vyslyš mě prosím, země, a přijď do tohoto kruhu.“ Zelená svíčka vzplála a obě nás obklopila sladká vůně čerstvě posečené trávy. Zaslechla jsem šumět listí dubu, a když jsme se podívaly nahoru, zjistily jsme, že velký strom k nám doslova vztahuje větve, jako by nás chtěl chránit před vším špatným.
„To je úplně úžasné,“ vydechla kamarádka.
„Čtyři,“ řekl vzrušeně Damien.
Rychle jsem se vrátila do středu kruhu a pozdvihla svou fialovou svíci. „Poslední živel naplňuje všechno a všechny. Dává nám jedinečnost a vdechuje život každé věci. Vyslyš mě prosím, duchu, a přijď do tohoto kruhu.“
Bylo to neuvěřitelné. Jako by kolem mě zničehonic zavířily čtyři ostatní živly a já se ocitla ve smršti vzduchu, ohně, vody a země. Ale vůbec to nepůsobilo strašidelně. Naplnil mě klid a současně jsem pocítila žhavou vlnu moci. Musela jsem pevně stisknout rty, abych se nezačala divoce smát čirou radostí.
„Koukejte! Koukejte na ten kruh!“ vyjekl Damien.
Zamrkala jsem, abych si vyčistila hlavu, a živly se hned utišily. Připomněly mi rozjívená koťata, která se rozesadila kolem mě a vesele čekají, až si s nimi zase budu chtít hrát. Ta představa mě přiměla k úsměvu, ale vtom jsem si všimla záře, která se rozlila po obvodu kruhu a tenkou linkou propojila Damiena, Shaunee, Erin a Stevie Rae. Byla jasná, čistá a třpytivě stříbrná jako úplněk.
„Sečteno a podtrženo, pět,“ pronesl Damien.
„No ty bláho!“ vyletělo ze mě velice nevelekněžsky a kamarádi se rozesmáli, takže noc se celá rozezvučela radostí. Poprvé jsem poznala, proč Neferet i Afrodita při obřadu tančily. Chtělo se mi tančit, smát se a křičet štěstím. Až jindy, přikázala jsem si v duchu. Dneska mám na práci důležitější věci.
„Fajn, teď pronesu očistnou modlitbu,“ oznámila jsem čtveřici přátel. „Budu se přitom obracet k jednotlivým živlům, popořadě.“
„Co máme dělat my?“ zeptala se Stevie Rae.
„Soustřeďte se na modlitbu. Věřte, že ji živly donesou Nyktě a že nám bohyně odpoví a pomůže mi přijít na to, co mám dělat,“ prohlásila jsem mnohem sebejistěji, než jsem se ve skutečnosti cítila.
Znovu jsem se otočila k východu. Damien se na mě povzbudivě usmál. Začala jsem odříkávat starobylou očistnou modlitbu, kterou jsem nespočetněkrát recitovala společně s babičkou – udělala jsem v ní jen pár změn.
Velká bohyně noci, jejíž hlas slyším ve větru a jež vdechuje svým dětem život, vyslyš mě! Potřebuji tvoji sílu a moudrost.
Na okamžik jsem se odmlčela a obrátila se k jihu.
Ať jdu v kráse, ať mé oči stále hledí na rudý šarlat zapadajícího slunce, který předznamenává nádheru tvé noci! Dej, ať se mé ruce s úctou dotýkají věcí, jež jsi stvořila, a ať mé uši zaslechnou tvůj hlas. Dej mi moudrost, ať porozumím všemu, cos naučila svůj lid.
Udělala jsem další čtvrtobrat, a jak jsem se poddala melodii modlitby, můj hlas zesílil.
Pomoz mi zůstat klidná a silná tváří v tvář všemu, co mě potká. Nauč mě tajemství, jež jsi skryla v každém listu a kameni. Pomoz mi očistit mou mysl a jednat s ohledem na blaho ostatních. Pomoz mi najít soucit, aniž se rozplynu v druhých.
Otočila jsem se ke Stevie Rae. Měla pevně zavřené oči, jako by se ze všech sil soustředila.
Netoužím po moci, abych vynikla nad ostatní, ale abych se utkala se svým největším nepřítelem, pochybnostmi o sobě.
Zamířila jsem zpátky doprostřed, vyslovila poslední věty modlitby a poprvé v životě ucítila, že ze mě díky síle starobylých slov tryská energie, a jak jsem celým srdcem doufala, proudí k mé pozorně naslouchající bohyni.
Dej, ať jsem vždy připravena přijít k tobě s čistýma rukama a přímým pohledem. A až můj život dospěje ke sklonku jako den při západu slunce, ať smí můj duch před tebe předstoupit bez hany.
Tady čerokézská modlitba, kterou mě naučila babička, technicky vzato končila, ale cítila jsem, že musím ještě něco dodat. „A Nyx, nechápu, proč jsi mě označila a obdařila mě nadáním pro všechny živly. Vlastně to ani nemusím chápat. Chci tě jen poprosit, abys mi pomohla zjistit, jak se mám teď správně zachovat, a dala mi odvahu to udělat.“ Obřad jsem uzavřela úplně stejně jako Neferet: „Buď požehnána!“
24)
„To bylo nejmonumentálnější vyvolávání kruhu, jaké jsem kdy zažil!“ rozplýval se Damien, když jsem se rozloučila se živly a začali jsme sbírat ze země svíčky a ohořelý svazek bylin.
„Já myslela, že monumentální můžou být jenom paláce a tak,“ řekla Shaunee.
„Znamená to ‚mocný, velkolepě působící‘ a v tomhle smyslu můžeš tím výrazem označit cokoli,“ objasnil jí to.
„V tom případě se s tebou projednou nebudu hádat,“ odvětila a všichni kromě Erin na ni zůstali udiveně koukat.
„Jo, tenhle kruh byl monumentální“ řeklo její dvojče.
„Víte, že jsem doopravdy cítila zemi, když ji Zoey přivolala?“ poznamenala Stevie Rae. „Bylo to, jako bych se najednou ocitla v zeleném osení. Vlastně ne, neocitla jsem se v něm, spíš jako bych já sama byla to osení.“
„Já vím přesně, jak to myslíš. Když přivolala oheň, cítila jsem, jak hořím,“ řekla Shaunee.
Zatímco si ti čtyři vesele povídali, já se snažila porozumět vlastním pocitům. Nepopiratelně jsem byla šťastná, ale taky dost vyvedená z míry a hrozně zmatená. Nakonec je to pravda. Mám nadání pro všech pět živlů.
Proč?
Jen proto, abych sesadila Afroditu? (Mimochodem, pořád jsem ještě neměla páru, jak to udělám.) Ne, to sotva. Nyx by mě stěží obdařila takovou neobyčejnou mocí jen proto, abych vykopla z předsednického místa školního klubu zlou rozmazlenou holku.
Dobře, Dcery temnoty nejsou jen tak nějaký normální studentský kroužek, ale to na věci nic nemění.
„Zoey, není ti nic?“
V Damienově hlase zazněl opravdu upřímný ustaraný tón, a tak jsem zvedla hlavu a uvědomila si, že sedím uprostřed zrušeného kruhu s kočkou na klíně, šimrám ji za ušima a vůbec nevnímám, co se kolem mě děje.
„Ne, jsem v pohodě. Promiň, jenom jsem se trochu zamyslela.“
„Měli bychom se vrátit na kolej, už je pozdě,“ podotkla Stevie Rae.
„Jasně, máš pravdu.“ Vyhrabala jsem se na nohy s Nalou pořád v náručí, ale když ostatní zamířili ke škole, nějak jsem se nedokázala přimět jít s nimi.
„Zoey?“
První si mého zaváhání všiml Damien, zastavil se a zavolal na mě. Holky se taky zarazily a v jejich očích se zračily obavy a zmatek.
„Hele, co kdybyste šli napřed? Já tady ještě chvilku zůstanu.“
„Klidně tady zůstaneme s tebou a…“ spustil Damien, ale Stevie Rae (to děvče má doopravdy srdce ze zlata!) mu skočila do řeči.
„Zoey potřebuje v klidu přemýšlet. Kdybys zrovna zjistil, že jsi jediné mládě v celé upíří historii s nadáním pro všech pět živlů, taky by ses s tím musel chvíli srovnávat, ne?“
„To asi ano,“ připustil neochotně.
„Ale nezapomeň, že se už brzo rozední,“ řekla mi Erin.
Usmála jsem se, aby si přestali dělat starosti. „Neboj. Za chvilku přijdu.“
„Udělám ti sendvič a zkusím někde vyhrabat nějaké chipsy, ty se k té tvé nedietní cole hodí nejvíc. Každá velekněžka se po obřadu musí hlavně pořádně najíst,“ prohlásila Stevie Rae s úsměvem, zamávala mi a odtáhla zbytek čtveřice pryč.
Než zmizeli ve tmě, zavolala jsem za Stevie Rae, že děkuju. Pak jsem šla ke stromu, sedla si a opřela se zády o kmen. Zavřela jsem oči a začala hladit Nalu. Její předení bylo obyčejné, známé a neuvěřitelně uklidňující. Tak nějak mě vrátilo zpátky do reality.
„Jsem pořád stejná,“ pošeptala jsem jí. „Přesně jak říkala babička. I kdyby se všechno změnilo, ta opravdová Zoey, kterou znám už šestnáct let, zůstane stejná.“
Když si to budu dostatečně dlouho opakovat, možná tomu doopravdy uvěřím… Opřela jsem si hlavu o dlaň, druhou rukou drbala kočku a snažila se vsugerovat si, že jsem pořád stejná… pořád stejná… pořád stejná…
„Jak opírá si rukou tvář! Kéž bych byl rukavicí na té její ruce a dotýkal se jí!“
Nala mrzutě „mňaufla“ a já sebou polekaně trhla.
„To je zvláštní, že se vždycky potkáme zrovna pod tímhle stromem,“ řekl Erik a božsky se na mě usmál.
Zase mě zašimralo v břiše, ale tentokrát to zdaleka nebylo všechno. Proč sem za mnou sakra pořád chodí? A jak dlouho už mě pozoruje?
„Co tady děláš, Eriku?“
„Ahoj, taky tě hrozně rád vidím. A díky, to víš, že si sednu.“ Opravdu se chystal sednout si vedle mě, a tak jsem se honem zvedla. Nala si okamžitě začala stěžovat.
„Vlastně se zrovna chci vrátit na kolej.“
„Koukni, nechtěl jsem se vtírat nebo něco. Prostě jsem se nedokázal soustředit na domácí úkoly, tak jsem se šel projít a nohy mě sem tak nějak samy zanesly. Najednou koukám a ty tady zase sedíš. Vážně tě nešpehuju. Čestné slovo.“
Strčil si ruce do kapes a z jeho výrazu bylo jasné, že je mu hrozně trapně. I tak mu to ale šíleně slušelo. Vzpomněla jsem si, jak mě pozval, abych se s ním dívala na Hvězdné války, a jak moc mě mrzelo, že jsem musela odmítnout. A teď jsem na něj hnusná a on si kvůli mně připadá jako blbec. Je zázrak, že se mnou vůbec ještě mluví. Evidentně se mnou to moje velekněžství pěkně mává.
„Tak co kdybys mě zase doprovodil?“
„To nezní špatně.“
Nala se pro změnu nechtěla nechat nést, radši šla za námi po svých. Vykročili jsme s Erikem ke škole a hned mezi námi zase zavládla pohoda. Chvíli jsme oba mlčeli. Chtěla jsem se ho zeptat na Afroditu nebo mu aspoň říct, co mi o něm vykládala, ale nenapadal mě žádný inteligentní způsob, jak začít. Neměla jsem koneckonců žádné právo šťourat se v jeho soukromých věcech.
„Cos tady dělala dneska?“ zeptal se.
„Přemýšlela.“ Technicky vzato to nebyla lež. Opravdu jsem přemýšlela, dokonce hodně. Před, během i po vyvolání kruhu, což je ovšem nepodstatný detail a můžu ho vynechat.
„Aha. Dělá ti starosti Heath?“
Popravdě mi Heath i Kayla úplně vypadli z hlavy v okamžiku, kdy jsem si o nich promluvila s Neferet, ale jenom jsem pokrčila rameny. Nehodlala jsem téma svých myšlenek rozvádět.
„Musí to být těžké, rozejít se s někým jen proto, že tě označili,“ řekl.
„Já se s ním nerozešla kvůli tomu, že mě označili. Mezi námi už byl vlastně nějakou dobu konec, znamení to jen dorazilo.“ Zvedla jsem oči a sebrala odvahu. „Co ty a Afrodita?“
Překvapeně zamrkal.
„Jak to myslíš?“
„Dneska mi řekla, že nejsi žádný její bývalý a nikdy nebudeš, protože jí patříš.“
Přimhouřil vztekle oči. „Afrodita by se měla naučit říkat pravdu.“
„No, samozřejmě to není moje věc, ale…“
„Je to tvoje věc,“ přerušil mě prudce. A pak mě k mému naprostému údivu vzal za ruku. „Teda aspoň bych byl moc rád, kdyby byla.“
„Aha,“ řekla jsem. „Fajn, no, to je fajn.“ Už zase musel doslova žasnout nad mou duchaplností.
„Takže ses mi dneska večer nechtěla vyhnout? Vážně jsi potřebovala o něčem přemýšlet?“ otázal se nejistě.
„Já se ti nevyhýbám. Jenom…“ Zaváhala jsem. Netušila jsem, jak mu mám do háje vysvětlit něco, o čem bych měla především držet zobák. „Je toho teď na mě hodně. Všechny ty věci spojené s proměnou… Mám z toho v hlavě pěkný guláš.“
„To přejde.“ Stiskl mi ruku.
„Řekla bych, že mě ne,“ zamumlala jsem.
Zasmál se a poklepal mi prstem na znamení. „Jsi prostě trochu napřed. Nejdřív to je těžké, ale věř mi, postupně si na to zvykneš a už tě to nebude tak trápit.“
„Naděje umírá poslední,“ povzdychla jsem si, ale dost jsem o tom pochybovala.
Zastavili jsme se před vchodem a on se ke mně zničehonic otočil a promluvil tichým a hrozně vážným hlasem: „Červenko, těm Afroditiným kecům nesmíš věřit. Už spolu nechodíme celé měsíce.“
„Ale chodil jsi s ní.“
Přikývl a zatvářil se zkroušeně.
„Ona není zrovna moc milá a hodná, Eriku.“
„Já vím.“
Vtom mi došlo, co mě doopravdy nejvíc trápí, a tak jsem si řekla: A co, vždyť je to fuk, prostě to na něj vybalím.
„Vadí mi, že jsi chodil s někým takovým. Pak si připadám divně, že s tebou chci být.“ Otevřel pusu, ale já se nenechala přerušit. Neměla jsem náladu poslouchat výmluvy, kterým bych asi stejně nevěřila. „Děkuju za doprovod. Jsem ráda, že sis mě zase našel.“
„Já jsem taky rád,“ řekl. „A chtěl bych se s tebou ještě někdy sejít, Červenko, a ne jenom náhodou.“
Zaváhala jsem. A pak jsem se podivila, proč si to vlastně rozmýšlím. Taky se s ním chci sejít. Afroditu musím pustit z hlavy. No uznejte, ona je fakticky moc hezká a on je prostě kluk. Než se stačil vzpamatovat, určitě do něj zaťala ty svoje ježibabí (a zatraceně sexy) drápy. Vážně mi hodně připomíná pavouka. Můžu být ráda, že mu neukousla hlavu. Měla bych tomu chudáčkovi dát šanci.
„Dobře, co kdybychom spolu zkoukli ty Hvězdné války v sobotu?“ vyhrkla jsem, než jsem si to stačila rozmyslet. To by byl přece vrchol pitomosti, nejít na rande s nejúžasnějším klukem na celé škole!
„Domluveno,“ řekl.
Naklonil se ke mně, schválně hodně pomalu, abych případně stačila uhnout, a políbil mě. Jeho rty hřály a vážně moc hezky voněl. Byla to něžná a úplně kouzelná pusa. Měla jsem sto chutí si to ještě párkrát zopakovat. Odtáhl se na můj vkus zbytečně brzo, ale nepustil mě. Stáli jsme těsně u sebe a já si uvědomila, že se mu dlaněmi opírám o prsa. Jeho ruce zlehka spočívaly na mých ramenou. Usmála jsem se na něj.
„Jsem ráda, žes mě pozval ještě jednou,“ řekla jsem.
„Já jsem rád, žes konečně souhlasila.“
Pak mě políbil znovu, ale tentokrát už bez váhání. Bylo to intenzivnější, objala jsem ho kolem krku. Zasténal, spíš jsem to cítila, než slyšela, a najednou jako by stiskl nějaké tlačítko – celým tělem mi projel záchvěv žhavé, sladké touhy. Bylo to bláznivé a senzační. S nikým jiným jsem se při líbání ještě takhle necítila. Fascinovalo mě, jak dokonale do sebe zapadáme, pevné svaly proti měkkým křivkám. Přitiskla jsem se k němu a zapomněla na Afroditu, na kruh, který jsem před chvílí vyvolala, i na všechno ostatní na světě. Když jsme se od sebe odtáhli, oba jsme lapali po dechu a vpíjeli se do sebe očima. Konečně jsem se trochu vzpamatovala a uvědomila si, že jsem na něm totálně nalepená, stojím před vchodem koleje a že ho ocucávám jako nějaká běhna. Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření.
„Co se stalo? Proč se najednou tváříš takhle?“ ohradil se a stiskl mě pevněji.
„Eriku, já nejsem jako Afrodita.“ Opřela jsem se do jeho paží větší silou, a tak mě pustil.
„To přece vím. Nelíbila by ses mi, kdybys byla jako ona.“
„Nemyslím jen povahově. Takhle se cicmat všem na očích, to prostě běžně nedělám.“
„Dobře.“ Vztáhl ke mně ruku, jako by si mě chtěl přitáhnout zpátky, ale pak si to evidentně rozmyslel a nechal ji zase klesnout. „Zoey, s tebou se cítím úplně jinak než se všemi ostatními.“
Do tváře mi stoupla krev, nedokázala jsem rozpoznat, jestli ze vzteku, nebo z rozpaků. „Nehraj to na mě, Eriku. Viděla jsem tě na chodbě s Afroditou. Je jasné, že už jsi něco takového cítil, dokonce mnohem víc.“
Zavrtěl hlavou a zatvářil se ublíženě. „S Afroditou to celé bylo o fyzických pocitech. Ty ses mi dostala až k srdci. Poznám, jaký je v tom rozdíl, a myslel jsem, že ty taky.“
Zůstala jsem na něj zírat. Dívala jsem se do těch úžasných modrých očí, které se mě doslova dotkly, už když jsme se viděli poprvé. „Promiň,“ řekla jsem tiše. „To ode mě bylo hnusné. Taky ten rozdíl poznám.“
„Slib mi, že Afroditě nedovolíš, aby nám to zkazila.“
„Slibuju.“ Trochu mě to děsilo, ale myslela jsem to vážně.
„Dobře.“
Ze tmy se vyloupla Nala, začala se mi motat pod nohama a stěžovat si. „Měla bych jít dovnitř a dát ji spát.“
„Fajn.“ Usmál se a vtiskl mi rychlou pusu. „Uvidíme se v sobotu, Červenko.“
Celou cestu do pokoje mě šimralo na rtech.
2024 ©