25)
Když se podívám zpět, další den začal až podezřele normálně. U snídaně jsme si se Stevie Rae špitaly o božském Erikovi a vymýšlely, co bych si měla v sobotu vzít na sebe. Dokonce jsme ani neviděly Afroditu a její ježibabí trojčata, Válečnici, Strašnou a Vosu. Upíří sociologie byla ohromně zajímavá, od Amazonek jsme přešli k antickým upírským slavnostem, kterým se říkalo Correia. Úplně jsem přitom zapomněla na večerní rituál Dcer temnoty, a dokonce jsem si na chviličku přestala lámat hlavu s tím, co udělám s Afroditou. Dramaťák byl taky fajn. Vybrala jsem si jeden monolog Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy (tu hru miluju od doby, co jsem viděla starou filmovou adaptaci s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem). Když jsem vyšla na chodbu, odchytila mě Neferet a zeptala se, jak daleko jsem se dostala v té učebnici pro vyšší ročník. Musela jsem přiznat, že moc daleko ne (v překladu: ani jsem se do ní nepodívala), a když jsem viděla, jak je z toho zklamaná, strašně jsem si to vyčítala. Musela jsem ale rychle letět na literku. Posadila jsem se mezi Damiena a Stevie Rae, a potom veškerá normalita skončila a všechno začalo jít úplně do háje.
Penthesilea nám četla čtvrtou kapitolu Nezapomenutelné noci. Vážně je to dobrá knížka a všichni jsme jako obvykle pozorně poslouchali, když vtom ten pitomec Elliott začal kašlat. Ten kluk je zkrátka naprostý a nevyléčitelný dement.
Asi tak v půlce kapitoly, vylepšené nervy drásajícím chrchláním, jsem něco ucítila. Vonělo to výrazně, sladce, přímo božsky a nemohla jsem zaboha přijít na to, co to je. Automaticky jsem se zhluboka nadechla a snažila se dál soustředit na knížku.
Elliottův kašel zesílil, a tak jsem se k němu spolu se zbytkem třídy naštvaně otočila. No uznejte. To si nemohl vzít pastilku, napít se vody nebo tak něco?
A pak jsem uviděla krev.
Elliott se neválel po lavici jako obvykle. Seděl úplně rovně a užasle zíral na svoji ruku zbrocenou čerstvou krví. Pořád jsem se na něj ještě dívala, když se znovu rozkašlal a v plicích mu hnusně vlhce zabublalo jako mně v ten den, kdy mě označili. Jenomže jemu se přitom z pusy vyřinula spousta jasně červené krve.
„C-co…?“ zachroptěl.
„Přiveďte Neferet!“ vyštěkla Penthesilea ostře, vytáhla ze zásuvky svého psacího stolu úhledně složený ručník a rozběhla se uličkou k Elliottovi. Spolužák, který seděl nejblíž u dveří, okamžitě vyrazil ze třídy.
Úplně oněmělí jsme sledovali, jak Penthesilea přibíhá k Elliottovi přesně v okamžiku, kdy vykašlal další příval krve, a tiskne mu ručník k puse. Elliott do něj zabořil obličej a celý se zkroutil v nezvladatelné křeči, jako když se dusí. Pak to na okamžik ustalo a on zvedl hlavu. Po bledém kulatém obličeji se mu řinuly krvavé slzy a z nosu se mu valila krev proudem, jako když zapomenete zavřít kohoutek. Vzhlédl k učitelce a já si všimla, že mu červená stružka teče i z ucha.
„Ne!“ vyhrkl a v hlase měl víc emocí, než bych při jeho netečnosti čekala. „Ne, já nechci umřít!“
„Ššš,“ chlácholila ho Penthesilea a shrnula mu ze zpoceného čela zrzavé vlasy. „Za chvilku už tě nic bolet nebude.“
„Ale… ale ne, já…“ zaprotestoval znovu svým obvyklým naříkavým tónem, ale pak na něj přišel další záchvat drásavého kašle. Zdálo se, že se dusí, a pak vyzvracel do nasáklého ručníku neuvěřitelnou spoustu krve.
Do třídy vrazila Neferet se dvěma vysokými svalnatými upíry v závěsu. Muži nesli nosítka a deku, Neferet jen lahvičku s mléčně zbarvenou tekutinou. Než jsme se vzpamatovali, přiřítil se ještě Drak Lankford.
„To je jeho mentor,“ zašeptala Stevie Rae téměř neslyšně. Přikývla jsem a vzpomněla si, jak Penthesilea vyčítala Elliottovi, že dělá Drakovi ostudu.
Neferet podala profesoru Lankfordovi lahvičku a potom se postavila za Elliotta. Položila mu ruce na ramena. Jeho dávení a kašel okamžitě ustaly.
„Honem to vypij, Elliotte,“ nařídil mu Drak. Když kluk slabě zavrtěl hlavou, jemně dodal: „Pak už tě nebude nic bolet.“
„Zůstanete… zůstanete se mnou?“ vypravil ze sebe spolužák.
„Samozřejmě,“ odpověděl Drak. „Nenechám tě ani chvilku o samotě.“
„Zavoláte mámě?“
„Zavolám.“
Elliott na vteřinu zavřel oči, pak rozechvělýma rukama uchopil lahvičku a vypil ji. Neferet kývla na dvojici mužů, ti ho zvedli a položili na nosítka, jako by nebyl umírající kluk, ale jen loutka. Rychle ho za Drakovy asistence vynesli ven. Neferet se zastavila u dveří a obrátila se ke třídě otřesených terciánů.
„Mohla bych vám tvrdit, že Elliott bude v pořádku, že se uzdraví, ale to bych lhala.“ Její hlas zněl vyrovnaně, ale zároveň velitelsky. „Pravda je taková, že jeho tělo odmítlo proměnu. Dospělosti nedosáhne, protože za několik minut zemře. Mohla bych vám říct, ať nemáte strach, protože vám se to nestane. Ale to bych zase lhala. Proměnu v průměru nepřežije jedno z deseti mláďat. Někdo zemře hned na začátku tercie jako Elliott. Jiní z vás budou silnější a dožijí se až sexty. Tohle všechno vám neříkám proto, abyste ode dneška žili ve strachu. Dělám to ze dvou důvodů. Zaprvé chci, abyste věděli, že vám nelžu, a pokud vaše tělo proměnu odmítne, ulehčím vám přechod na onen svět. A zadruhé chci, abyste žili, jako kdybyste zítra mohli umřít, a chovali se tak, abyste za sebou v tom případě zanechali důstojnou památku a vaše duše měla klid. Pokud se dožijete dospělosti, položíte si aspoň základní kameny dlouhého života v mravní integritě.“ Podívala se mi přímo do očí a skončila slovy: „Prosím Nyx, aby vám dnes seslala útěchu. Pamatujte, že smrt je přirozenou součástí života, dokonce i upířího. Jednou se totiž všichni musíme vrátit do náruče své bohyně.“ Zavřela za sebou dveře a to klapnutí mělo v sobě něco definitivního.
Penthesilea se rychle vzpamatovala a bez emocí setřela z Elliottovy lavice krvavé loužičky. Jakmile zmizela poslední připomínka umírajícího spolužáka, vrátila se ke katedře a požádala nás, abychom za něj drželi minutu ticha. Pak otevřela knížku a pokračovala ve čtení tam, kde přestala. Snažila jsem se poslouchat. Snažila jsem se nemyslet na to, jak se Elliottovi řinula krev z očí, uší, nosu i pusy. A taky jsem se snažila nemyslet na to, že ta báječná vůně, kterou jsem předtím zachytila, byla bez nejmenších pochyb Elliottova krev, s níž z něj odcházel život.
Vím, že když umře nějaké mládě, všechno má běžet dál jako normálně, ale aby umřeli dva spolužáci takhle krátce po sobě, to se zjevně tak často nestávalo. Všichni byli po zbytek dne nepřirozeně zaražení. U oběda vládlo depresivní ticho, a jak jsem si všimla, většina kluků a holek se v jídle jen vrtala. Dvojčata se dokonce nehádala s Damienem, což by byla příjemná změna, kdybych nevěděla, co za tím stojí. Když Stevie Rae po chvíli s nějakou chabou výmluvou vstala od stolu a šla si před odpoledkou odpočinout na pokoj, s povděkem jsem se k ní připojila.
Šly jsme po chodníku hustou tmou další podmračené noci. Plynová světla mi tentokrát nepřipadala veselá a hřejivá, spíš studená a málo jasná.
„Elliotta nikdo neměl rád a tím se mi to zdá horší,“ řekla Stevie Rae. „Je to divné, ale s Elizabeth to bylo jednodušší. Aspoň nám mohlo být doopravdy líto, že umřela.“
„Vím přesně, jak to myslíš. Jsem rozhozená, ale kvůli tomu, že jsem na vlastní oči viděla, co se nám může stát, ne proto, že ten kluk je mrtvý.“
„Hlavně že to jde rychle,“ pípla.
Otřásla jsem se. „Zajímalo by mě, jestli to bolí.“
„Proti tomu ti něco dají – to bílé, co vypil Elliott. Potom to přestane bolet, ale až do konce zůstaneš při vědomí. Neferet ale každému umírání ulehčí.“
„Hrůza, co?“
„To jo.“
Chvilku jsme mlčely. Pak mezi mraky vykoukl měsíc a jeho záře přebarvila listí na stromech na přízračně stříbrný odstín. Zničehonic mi to připomnělo Afroditu a její rituál.
„Myslíš, že Afrodita zruší dnešní samhainový rituál?“
„To sotva. Dcery temnoty svoje rituály nikdy neodvolávají.“
„Do háje,“ povzdychla jsem si. Pak jsem se podívala na Stevie Rae. „Dělal jim ledničku.“
Překvapeně na mě pohlédla. „Elliott?“
„Jo, bylo to fakt hnusné, vypadal divně, jako když je zfetovaný. Asi už v té době začal odmítat proměnu.“ Minutu jsme rozpačitě mlčely a pak jsem pokračovala: „Nechtěla jsem ti to předtím říkat, zvlášť když jsem se pak od tebe dozvěděla… no… vždyť víš. Víš určitě, že to Afrodita nezruší? Po tom, co se stalo Elizabeth a Elliottovi?“
„Jim je to jedno. A na ledničkách jim nezáleží. Prostě si seženou někoho jiného.“ Zaváhala. „Zoey, já jsem o tom přemýšlela, a podle mě bys tam přece jen neměla chodit. Slyšela jsem, co ti včera Afrodita říkala. Postará se, aby se všichni obrátili proti tobě. Bude na tebe fakticky hodně hnusná.“
„Já to zvládnu, Stevie Rae.“
„Ne, mám z toho špatný pocit. Stejně ještě nemáš žádný plán, nebo ano?“
„Vlastně nemám. Zatím pořád zkoumám terén,“ pokusila jsem se odlehčit hovor.
„Terén můžeš zkoumat i jindy. Dnešek byl mizerný den, všichni jsou rozhození. Podle mě bys měla počkat.“
„To nejde, musím tam jít. Zvlášť po tom, co mi včera Afrodita řekla. Myslela by si, že jsem se nakonec těch jejích výhrůžek lekla a že mě teď má na háku.“
Kamarádka se zhluboka nadechla. „V tom případě mě vezmi s sebou.“ Začala jsem vrtět hlavou, ale ona se nenechala přerušit. „Jsi Dcera temnoty a technicky vzato si můžeš na rituál někoho přivést. Pozvi mě. Budu ti krýt záda.“
Vybavilo se mi, jak jsem se napila krve a jak mi chutnala tak moc, že to na mně poznaly i Válečnice a Strašná. Marně jsem se snažila nemyslet na její vůni – Heathovy, Erikovy, dokonce Elliottovy krve. Stevie Rae na to jednou přijde, ale dneska ne. A jestli tomu budu moct nějak zabránit, nedozví se to ještě hodně dlouho. Nechtěla jsem riskovat, že ji ztratím nebo že přijdu o dvojčata a Damiena – a kdyby věděli tohle, možná by se to stalo. Ano, vědí, že jsem „výjimečná“, a berou to, protože to ze mě dělá velekněžku, což je dobrá věc. Moje touha po krvi ale zrovna dobrá věc není. Vzali by ji taky s takovým klidem?
„Ani nápad, Stevie Rae.“
„Ale Zoey, neměla bys mezi ty ježibaby chodit sama.“
„Nebudu sama. Bude tam Erik.“
„Jasně, jenomže Erik dřív s Afroditou chodil. Nevíš, jestli půjde proti ní, kdyby se ti pokusila doopravdy ublížit.“
„Zlato, já se o sebe dovedu postarat.“
„Já vím, ale…“ Zarazila se a vrhla na mě divný pohled. „Zoey, ty vibruješ?“
„Cože? Co jestli dělám?“ A pak jsem to zaslechla taky a rozesmála se. „To mi zvoní mobil. Nechala jsem ho přes noc nabít a dala si ho do kabelky.“ Vytáhla jsem ho a podívala se na čas. „Je po půlnoci, kdo mi sakra…“ Odklopila jsem displej a vytřeštila na něj oči. Měla jsem patnáct nových zpráv a pět nepřijatých hovorů. „No tohle, někdo se mi snaží dovolat a já si toho vůbec nevšimla.“ Nejdřív jsem zkontrolovala esemesky, a jak jsem je četla, začal se mi stahovat žaludek.
Zo brnkni mi
Miluju te
Zavolej prosim
Musim te videt
Jen my dva
Zavolas?
Chci s tebou mluvit
Zo!
Brnkni
Další už jsem neotvírala. Všechny byly v podstatě stejné. „Do pytle. To byl Heath.“
„Tvůj bývalý?“
„Jo,“ povzdychla jsem si.
„Co chce?“
„Vypadá to, že mě.“ Bez velkého nadšení jsem vyťukala přístupový kód k hlasové schránce a uslyšela Heathův roztomile ledabylý hlas. Šokovalo mě ale, jak rozrušeně zní.
„Zo! Zavolej mi. Hele, já vím, že je pozdě, ale… vlastně pro tebe není pozdě, ale pro mě jo. Ale to je fuk, mně to neva. Prostě mi brnkni. Fajn. Tak čau. Zavolej.“
Zasténala jsem a smazala to. Další vzkaz zněl ještě víc maniakálně.
„Zoey! Hele, musíš mi brnknout. Fakt. A nezlob se. Mně je přece Kayla ukradená, je blbá. Pořád tě miluju, Zoey, jenom tebe. Tak mi zavolej. Je mi jedno kdy, klidně se vzbudím.“
„No teda páni,“ řekla Stevie Rae. Samozřejmě Heathovo pořvávání dobře slyšela. „Ten kluk je úplně posedlý. Nedivím se, žes mu dala kopačky.“
„Hmm,“ zabručela jsem a honem smazala i tenhle druhý vzkaz. Třetí byl to samé v bledě modrém, jen ještě o trochu zoufalejší. Ztlumila jsem hlasitost a nervózně jsem podupávala nohou, než se přehrálo všech pět vzkazů. Neposlouchala jsem je, jenom jsem čekala, až je budu moct smazat. „Musím za Neferet,“ řekla jsem spíš pro sebe než kamarádce.
„Jak to? Chceš zablokovat jeho číslo nebo tak něco?“
„Ne. Vlastně jo. Něco takového. Prostě s ní potřebuju probrat, co s tím mám dělat.“ Uhnula jsem před jejím zvědavým pohledem. „Už se sem jednou málem vloupal. Nechci, aby to zkusil znovu a dostal se do průšvihu.“
„Jasně, to je pravda. Kdyby narazil na Erika, mohlo by to být hodně zlé.“
„To by byl horor. Takže radši hned půjdu najít Neferet, než začne odpoledka. Uvidíme se po škole.“
Ani jsem nepočkala, až se spolubydlící rozloučí, a vyrazila jsem k Neferetině pokoji. Tohle je doopravdy příšerný den. Elliott umře a já se můžu zbláznit po jeho krvi. Večer musím jít na samhainový rituál s partou spolužáků, kteří mě nemůžou ani cítit a chtějí mi to dát sežrat. A zřejmě jsem se otiskla se svým bývalým.
Jo. Tomuhle já zkrátka říkám den blbec.
26)
Kdyby mě nezarazilo Skylarovo syčení a vrčení, vůbec bych si Afrodity schoulené ve výklenku kousek od Neferetina pokoje nevšimla.
„Copak, Skylare?“ Pomaličku jsem k němu natáhla ruku, protože jsem si dobře pamatovala, že údajně kouše. Byla jsem z duše ráda, že Nala se pro změnu trochu zatoulala – Skylar by si moji ubohou malinkatou kočičku určitě dal k snídani. „Čičičí!“ Zrzavý kocour se na mě zkoumavě zahleděl (asi uvažoval, jak velký kus masa mi má uhryznout). Konečně dospěl k rozhodnutí, přestal se ježit a vydal se ke mně. Otřel se mi o nohy, pro jistotu ještě naposledy zuřivě zasyčel na výklenek a pak zamířil chodbou k Neferetině pokoji.
„Co to do něj sakra vjelo?“ Nejistě jsem do výklenku nakoukla. Netušila jsem, co mohlo známého rváče, jako je Skylar, přimět k takové reakci, ale pak jsem spatřila Afroditu a hrozně se lekla. Seděla na podlaze ve stínu pod římsou, na které stála hezká soška Nykty. Měla zakloněnou hlavu a z očí jí byla vidět jen bělma. Příšerně mě vyděsila. Ztuhla jsem jako přimražená a čekala, že se jí po tváři každou chvíli začne řinout krev. Ale pak zasténala, něco zamumlala a zavřela oči. I přes víčka bylo patrné, že se pohybují, jako by něco sledovala. Vtom mi došlo, co se děje.
Měla vizi. Asi cítila, že to na ni jde, a schovala se tady ve výklenku, aby ji nikdo nenašel a nevypáčil z ní informace, které by pomohly zabránit nějakému strašnému neštěstí a zachránit spoustu lidí před smrtí. Kráva jedna. Ježibaba.
Jenže já už jsem měla jejích hnusáren tak akorát. Popadla jsem ji v podpaží a vytáhla ji na nohy. (Řeknu vám, že je mnohem těžší, než se na pohled zdá.)
„Hni sebou,“ zavrčela jsem na ni a ona se slepě pohnula směrem, kterým jsem ji strkala. Stejně jsem ji ale napůl nesla. „Teď se hezky projdeme k Neferet a ta z tebe vymáčkne, jakou katastrofu před námi zase tajíš.“
Velekněžčin pokoj naštěstí nebyl daleko. Vpotácely jsme se dovnitř. Neferet vyskočila od psacího stolu a přispěchala k nám.
„Zoey! Afrodito! Co je?“ Ale jakmile se na blondýnu pořádně podívala, rozrušení vystřídal klid. „Pomoz mi s ní tady do toho křesla, bude pro ni nejpohodlnější.“
Odvedly jsme ji k velkému koženému křeslu a já ji do něj složila. Neferet si dřepla vedle ní a vzala ji za ruku.
„Afrodito, jménem bohyně tě žádám, řekni své kněžce, co vidíš.“ Mluvila laskavě, ale nesmlouvavě. I já jsem cítila sílu jejího rozkazu.
Afroditě se hned zachvěla víčka a hlasitě se nadechla. Pak najednou otevřela oči. Měla skelný pohled a rozšířené zorničky.
„Tolik krve! Teče z něj hrozně moc krve!“
„Z koho, Afrodito? Soustřeď se. Zkoncentruj se na vizi a pročisti ji,“ poručila jí Neferet.
Afrodita se znovu syčivě nadechla. „Jsou mrtví! Ne. Ne. To není možné! To není správné! Přirozené! Nechápu… já ne…“ Ještě jednou zamrkala a už vypadala trochu příčetněji. Rozhlédla se po místnosti, jako když to tam vůbec nepoznává. Pak jí pohled padl na mě. „Ty…“ šeptla tichounce. „Ty to víš.“
„Jo.“ To teda vím, že se snažila utajit vizi. Ale nahlas jsem řekla jen: „Našla jsem tě na chodbě a…“
Neferet zvedla ruku a zarazila mě. „Ne, tohle není konec. Neměla by se probrat takhle brzo, její vize je pořád ještě příliš abstraktní,“ vysvětlila mi rychle a pak znovu nasadila ten nesmlouvavý, velitelský tón. „Vrať se zpátky, Afrodito. Zjisti, co ti bylo dáno spatřit a změnit.“
Ha! To máš za to. Měla jsem z toho tak trochu škodolibou radost. Koneckonců, včera se mi pokusila vyškrábat oči.
„Mrtví…“ Bylo jí pořád hůř rozumět, mumlala něco jako: „Podzemní chodby… vraždí… někoho tam zavraždí… já nevím… nemůžu…“ Chrlila to ze sebe páté přes deváté a evidentně byla k smrti vyděšená. Bylo mi jí skoro líto. Asi viděla něco doopravdy příšerného. Pak její neklidný pohled utkvěl na velekněžce a zjevně ji poznala. Ulevilo se mi. Přichází k sobě a celá tahle strašidelná scéna se za chvilku vysvětlí.
Jen jsem si tohle pomyslela, Afrodita na Neferet vytřeštila oči. Ve tváři se jí objevil výraz čiré hrůzy a začala křičet.
Velekněžka jí pevně sevřela chvějící se ramena. „Vzbuď se!“ Střelila po mně pohledem. „Běž pryč, Zoey. Její vize je zakalená. Elliottova smrt ji rozrušila. Potřebuju ji prohlédnout, jestli je v pořádku a opravdu se vrátila.“
Nemusela mě prosit dvakrát. Na Heathovu posedlost jsem úplně zapomněla. Vystřelila jsem odtamtud a zdrhala rovnou na španělštinu.
Na výuku jsem se vůbec nedokázala soustředit. Pořád jsem si přehrávala tu šílenou scénu s Neferet a Afroditou. Zjevně měla vizi o nějakých umírajících lidech, ale z Neferetiny reakce bylo jasně poznat, že to neprobíhalo jako normálně (pokud teda něco jako vize vůbec může probíhat normálně). Stevie Rae říkala, že Afroditiny vize jsou tak zřetelné, že dokáže lidi nasměrovat na správné letiště a dokonce přesně na letadlo, které má spadnout. A dneska najednou nevidí jasně nic. Vlastně viděla jenom mě, pak blábolila nějaké nesmysly a nakonec se při pohledu na Neferet rozječela jako siréna. Absolutně to nedávalo smysl. Docela jsem se těšila, jak se večer bude chovat. Ale fakt jenom docela.
Uložila jsem Persefonina hřebla a vzala do náruče Nalu, která mě celou dobu pozorovala z vršku jeslí na seno a broukala to svoje divné „mňauf“. Pomalu jsem se vydala zpátky na kolej. Tentokrát se na mě ze zálohy nevrhla Afrodita, zato když jsem se ocitla u starého dubu, uviděla jsem Stevie Rae, Damiena a dvojčata. Nakláněli se k sobě, o něčem se s velkým zájmem bavili – a jakmile mě uviděli, hned zmlkli. Všichni se tvářili provinile. Nebylo těžké uhodnout, o kom se bavili.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Čekáme tady na tebe,“ zamumlala Stevie Rae. Po její obvyklé veselosti nebylo ani stopy.
„Co je ti?“
„Má o tebe strach,“ řekla Shaunee.
„Všichni o tebe máme strach,“ řekla Erin.
„Co máš za problém se svým bývalým?“ zeptal se Damien.
„Vyšiluje. Kdyby nevyšiloval, možná bych s ním ještě chodila.“ Pokusila jsem se o lehkovážný tón, ale nikomu z nich jsem se nepodívala přímo do očí. (Nikdy jsem moc neuměla lhát.)
„Myslíme, že bych s tebou večer měla jít,“ řekla Stevie Rae.
„Přesněji řečeno myslíme, že bychom s tebou večer měli jít všichni,“ opravil ji Damien.
Zamračila jsem se na ně. Ani náhodou nebudu riskovat, že mě všichni čtyři uvidí, jak se nalévám krví nějakého mouly, kterou zase určitě namíchají do vína.
„Ne.“
„Zoey, dnešek byl fakticky hrozný. Všichni jsou vystresovaní. A Afrodita ti jde po krku. Bude nejrozumnější, když se budeme držet pohromadě,“ argumentoval Damien logicky.
Logické to možná bylo, ale oni nevědí všechno. A já jsem nechtěla, aby věděli všechno. Zatím. Když mám být upřímná, moc mi na nich záleželo. Díky nim jsem měla pocit, že mě má někdo rád a nic se mi nemůže stát. Připadalo mi, že sem patřím. O to jsem za žádnou cenu nechtěla přijít, zvlášť teď, když tady pro mě všechno bylo ještě nové a strašidelné. A tak jsem udělala to, co jsem měla naučené z domova – když se bojíš, jsi rozčilená a nevíš si s něčím rady, naštvi se a přejdi do defenzivy.
„Vážně si myslíte, že mám obrovskou moc, která ze mě jednou udělá velekněžku?“ Nadšeně a s úsměvem přikývli. Sevřelo se mi srdce. Zatnula jsem zuby a nasadila ledový tón. „Tak si zapište za uši, že když říkám ne, myslím tím ne. Dneska vás tam nechci. Musím to vyřídit já. Sama. A už se o tom nehodlám dál bavit.“
Pak jsem odkráčela.
Za půl hodiny už mě samozřejmě hrozně mrzelo, že jsem byla tak hnusná. Pochodovala jsem tam a zpátky pod velkým dubem, který jsem nějak začala považovat za svoje útočiště, vytáčela jsem tím Nalu a doufala, že za mnou přijde Stevie Rae a já se jí budu moct omluvit. Oni přece nemůžou vědět, proč je na rituálu nechci. Jen mi chtějí pomoct. Třeba… třeba by celému tomu průšvihu s krví rozuměli. Erik to pochopil. Já vím, že už je v kvintě, ale stejně. Musíme tím přece projít všichni. Všichni jednou začneme mít chuť na krev – a kdo ne, ten umře. To mě trochu rozveselilo. Podrbala jsem Nalu za ušima.
„Když máš na vybranou mezi smrtí a pitím krve, najednou ti ta druhá možnost nepřipadá tak hrozná. Nemám pravdu?“
Zapředla a já si to vyložila jako souhlas. Podívala jsem se na hodinky. Do háje. Musím se jít převléknout a vyrazit na rituál Dcer temnoty. Sklíčeně jsem se vydala podél zdi. Zase bylo zataženo, ale tma mi nevadila. Vlastně jsem začínala mít noc ráda, což bylo jedině dobře, protože v ní strávím hodně dlouhou dobu. Pokud zůstanu naživu. Nala jako by vycítila moje chmury, protože najednou mrzutě „mňaufla“.
„No jo, já vím. Měla bych se na to dívat z lepší stránky. Zapracuju na tom, jen co…“
Vtom mě zarazilo Nalino hrdelní zavrčení. Zastavila se. Nahrbila hřbet a naježila se, takže připomínala kartáč, ale mhouřila oči způsobem, který nevypadal zrovna moc legračně. A legrační nebylo ani to, jak vzápětí zuřivě zasyčela. „Nalo, co…“
Po páteři mi přejel mráz a pomalu jsem se otočila směrem, kterým se moje kočka dívala. Netuším, jak je možné, že jsem nezačala ječet. Vzpomínám si, že jsem otevřela pusu a chraptivě se nadechla, ale nevydala jsem ani hlásku. Připadala jsem si úplně znecitlivělá, až na to, že mnou doslova cloumala šílená hrůza.
V temnotě při zdi, ani ne tři metry ode mě stál Elliott. Musel jít stejným směrem jako já s Nalou. Pak uslyšel kočku a napůl se otočil. Znovu na něj zasyčela a on se děsivě rychle obrátil, až jsme stáli tváří v tvář.
Nemohla jsem dýchat. Byl to duch – musel to být duch, jenomže působil hrozně reálně a hmotně. Kdybych na vlastní oči neviděla, jak jeho tělo odmítlo proměnu, připadal by mi prostě jen kapku pobledlý… a… a divný. Byl abnormálně bílý, ale tím to zdaleka nekončilo. Měl jiné oči. Odrážely i sebemenší částečky světla a děsivě rudě zářily. Byla to taková narezlá rudá, jako zaschlá krev.
Přesně takhle zářily i oči Elizabethina ducha.
A ještě něco se na něm změnilo. Jeho tělo nevypadalo jako dřív, bylo štíhlejší. Jak je to možné? Potom jsem ucítila ten zápach. Zatuchlý, jako skříň, kterou už léta nikdo neotevřel, anebo strašidelný sklep. Ten samý zápach jsem cítila těsně předtím, než jsem spatřila Elizabeth.
Nala zavrčela a Elliott se zvláštně přikrčil a zasyčel na ni. Pak vycenil zuby a já uviděla, že má dlouhé špičáky! Vykročil k Nale, jako by se na ni chystal vrhnout. Vůbec jsem nepřemýšlela. Prostě jsem jen zareagovala.
„Nech ji být, sakra, a padej odsud!“ K mému značnému údivu to znělo celkem sebevědomě, jako bych jen odháněla zlého psa. Přitom jsem byla vyděšená k smrti.
Otočil se a ty žhnoucí oči se poprvé upřely přímo na mě. Tohle je špatné! zakřičel můj nový instinkt, který už jsem teď neomylně poznala. Zvrácené!
„Ty…“ Měl ohavný hlas, chraptivý a hrdelní, jako by mu něco rozdrásalo krk. „Dostanu tě!“ Pohnul se ke mně.
Jako rezavý vítr mě obklopil čirý strach.
Nala se na Elliottova ducha vrhla a noční vzduch prořízl její bojový jekot. Šokovaně jsem zírala, jak na něj s vytaženými drápy skáče, a čekala, že prolétne skrz. Jenomže ona mu přistála na stehně a začala ho drásat s příšernými zvuky, které by se mnohem spíš hodily ke zvířeti třikrát většímu než ona. Zařval, popadl ji za kůži na krku a odhodil. Pak s neuvěřitelnou rychlostí a silou doslova vyskočil na vršek zdi a zmizel ve tmě.
Třásla jsem se tak hrozně, že jsem ztratila rovnováhu a málem upadla. „Nalo!“ zanaříkala jsem. „Kde jsi, maličká?“
Přiběhla ke mně celá rozježená, vztekle vrčela a přimhouřené oči pořád upírala na zeď. Dřepla jsem si k ní a rozklepanýma rukama ji prohmatala, jestli se jí něco nestalo. Nic neobvyklého jsem nenašla, a tak jsem ji vzala do náruče a rozběhla se odtamtud, jak nejrychleji jsem uměla.
„Je to dobré. Nic se nám nestalo. Už je pryč. Byla jsi ohromně statečná,“ chrlila jsem na ni. Vyšplhala se mi na rameno, aby viděla za mě, a pořád vrčela.
Jakmile jsem doběhla k první plynové lampě, kousek od rekreačního pavilonu, zastavila jsem a přendala si Nalu tak, abych ji mohla pořádně prohlédnout. Uviděla jsem něco, z čeho se mi sevřel žaludek, až jsem se málem pozvracela. Měla na tlapkách krev. Ale ne svoji. A nevoněla nádherně. Cítila jsem z ní suchou plíseň, smrad starého sklepa. Potlačila jsem dávivý reflex a otřela jí tlapky o trávu. Potom jsem ji znovu zvedla a vydala se rychle po chodníku ke koleji. Nala se mi pořád dívala přes rameno a ani na chvilku nepřestala vrčet.
Stevie Rae, dvojčata a Damien ve společenské místnosti nebyli, což mi přišlo podezřelé. Nedívali se na televizi, nebyli v počítačové místnosti, v knihovně ani v kuchyni. Vyrazila jsem nahoru a úpěnlivě doufala, že Stevie Rae bude aspoň v ložnici. Smůla.
Sedla jsem si na postel a začala hladit rozčilenou kočku. Mám jít kamarády hledat? Nebo tady mám zůstat? Stevie Rae sem přece jednou dorazit musí. Podívala jsem se na její hodiny – figurku Elvise, který odpočítával vteřiny vlněním boků. Zbývalo mi nějakých deset minut, abych se převlékla a doběhla k rekreačce. Ale jak mám jít na rituál po tom, co se právě stalo?
A co se to vlastně stalo?
Málem se na mě vrhl duch. Ne. Špatně. Duchové přece nekrvácejí. Ale byla to vůbec krev? Nevonělo to tak. Neměla jsem ani ponětí, co se děje.
Měla bych jít rovnou za Neferet a všechno jí povědět. Měla bych vstát, rozběhnout se i se svojí vysilující kočkou k velekněžce a říct jí o Elizabeth a o Elliottovi. Měla bych… měla bych…
Ne. Tentokrát nemusel vnitřní hlas ani křičet. Byla jsem si stoprocentně jistá. Nesmím Neferet nic říct, přinejmenším ne hned.
„Musím jít na ten rituál,“ vyslovila jsem nahlas to, co se mi ozývalo v hlavě. „Musím tam být.“
Oblékla jsem si černé šaty, začala ve skříni pátrat po černých balerínkách a najednou jsem se úplně uklidnila. Tady se nehraje podle pravidel, která platila v mém starém světě, ve starém životě. Je načase to uznat a začít si na to zvykat.
Mám nadání pro pět živlů a to znamená, že mě pradávná bohyně obdařila neuvěřitelnou mocí. A přesně jak říkala babička, s velkou mocí souvisí i velká zodpovědnost. Třeba existuje nějaký dobrý důvod, proč vidím zvláštní věci – jako například duchy, kteří se nechovají jako duchové, nevypadají tak a ani tak nevoní. Jenom prostě ještě nevím proč. Vlastně toho vůbec moc nevím, kromě dvou věcí – a těmi jsem si naprosto jistá. Nesmím nic říct Neferet a musím jít na ten rituál.
Rychle jsem vyrazila k rekreačnímu pavilonu a snažila se myslet pozitivně. Třeba Afrodita nepřijde. Anebo přijde, a nechá mě na pokoji.
K mé smůle se ukázalo, že obojí bylo jen zbožné přání.
2024 ©