Škola noci 1, kapitola 3,4

3)

Můj tupčím John Heffer vypadá na první pohled jako pohodový, vcelku normální pán. Když s mámou začali chodit, zaslechla jsem jednou její kamarádky, jak říkají, že je „pěkný mužský“ a „šarmantní chlápek“. To bylo na začátku. Máma teď pochopitelně má úplně jiné kamarádky, takové, které dotyčnému pěknému a šarmantnímu chlápkovi připadají vhodnější než parta zábavných nezadaných žen, se kterými se přátelila dřív.

Nikdy jsem ho neměla ráda. Fakt. Neříkám to jen proto, že teď ho nemůžu ani cítit. Hned od prvního dne jsem o něm jedno věděla jistě – že to hraje. Hraje si na pohodáře. Hraje si na dobrého manžela. Dokonce i na dobrého tátu.

Vypadá jako každý chlap ve fotrovském věku. Má tmavé vlasy, hubené nohy a roste mu pupek. Jeho oči jsou vážně okna do duše: studené a vyblitě hnědé.

Když jsem vešla do obýváku, stál u pohovky. Máma seděla v jejím rohu jako hromádka neštěstí a držela ho za ruku. Oči měla zarudlé a vlhké. Super. Bude si hrát na ukřivděnou hysterickou matku, to umí bezvadně.

John se mě pokusil probodnout přísným pohledem, ale příliš ho rozptylovalo moje znamení. Znechuceně zkřivil tvář.

„Jdi pryč ode mne, satanáši!“ zacitoval z bible tónem, kterému osobně říkám „kazatelský“.

„Já nejsem satanáš, ale Zoey,“ řekla jsem s povzdechem.

„Nebuď sarkastická, tohle je vážná věc,“ okřikla mě máma.

„Nech to na mně, miláčku,“ řekl tupčím a nepřítomně ji poplácal po rameni. Potom se obrátil ke mně. „Varoval jsem tě, že tvé špatné chování a chybný přístup k životu se ti vymstí. Vůbec mě nepřekvapuje, že na má slova došlo takhle brzy.“

Zavrtěla jsem hlavou. Přesně tohle jsem čekala. Úplně přesně tohle, ale stejně to byl šok. Všichni na světě vědí, že proměna se nedá ničím přivolat nebo způsobit. Všechny ty historky, že když vás kousne upír, umřete a proměníte se taky, jsou jen výmysly. Vědci se už celá léta snaží přijít na to, co odstartuje celý ten řetězec fyzických změn, který končí proměnou v upíra. Kdyby na to totiž přišli, dokázali by na vampyrismus najít lék a proces zvrátit, nebo by aspoň vyrobili vakcínu. Zatím se jim to nepovedlo. Ovšem John Heffer, můj tupčím, to rozřešil levou zadní – tuto fyziologickou přeměnu u mládeže zapříčiňuje špatné chování, zvlášť takové jako moje, to znamená sem tam nějaká lež, pár vražedných myšlenek a jízlivých poznámek namířených na rodiče plus celkem nevinná touha po Ashtonu Kutcherovi (který má stejně k mé smůle radši starší ženy). Páni! Není on opravdový génius?

„Není to moje vina,“ zmohla jsem se konečně na reakci. „Neměním se proto, že jsem něco udělala. Prostě se to lidem stává samo od sebe. Shodují se na tom všichni vědci na naší planetě.“

„Vědci nevědí všechno. Nekráčejí po cestách božích.“

Jen jsem na něj zůstala zírat. Je starším církve věřících a děsně si na té pozici zakládá. Právě to byla jedna z věcí, které k němu mámu přitahovaly, a čistě z logického hlediska jsem ji chápala. Když se stanete starším církve, znamená to, že jste úspěšný člověk. Měl dobrou práci. Hezký dům. Dokonalou rodinu. Teoreticky se dalo předpokládat, že bude dělat všechno správně a věřit ve správné věci. Na papíře vypadal jako skvělý kandidát na nového manžela a tátu. Smůla že na tom papíře pár věcí chybělo. Takže teď samozřejmě vytáhl největší trumf a vmetl mi do tváře boha. Vsadila bych svoje milované balerínky Steve Madden, že boha to štve úplně stejně jako mě.

Zkusila jsem to ještě jednou. „Brali jsme to v biologii. Je to fyziologická reakce, k níž dochází v těle některých lidí v období puberty, když se u nich zvýší hladina hormonů.“ Chvilku jsem usilovně vzpomínala a byla jsem na sebe hrozně pyšná, že si pamatuju látku z minulého roku. „U některých lidí hormony spustí něco v… v…“ Málem se mi zavařil mozek, ale přišla jsem na to. „… v jednom balastním úseku DNA a to odstartuje proměnu.“ Usmála jsem se, ne na Johna, ale z radosti na d tím, že jsem si dokázala vybavit učivo, které jsme probírali před několika měsíci. Jakmile tupčím zatnul zuby, došlo mi, že ten úsměv byl chyba.

„Boží moudrost má větší váhu než věda, a jestli tvrdíš něco jiného, je to rouhání, mladá dámo.“

„Neříkám přece, že vědci jsou chytřejší než bůh!“ Bezradně jsem rozhodila rukama a pokusila se potlačit kašel. „Jen se ti to snažím vysvětlit.“

„Nepotřebuju, aby mi něco vysvětlovala šestnáctiletá holka.“

No, vzhledem k tomu, že měl na sobě svoje nejohavnější kalhoty a úplně příšernou košili, evidentně by mu pár rad od puberťačky prospělo, ale usoudila jsem, že poukazovat na jeho nepřehlédnutelné nedostatky v oblasti módy teď není nejlepší nápad.

„Ale Johne, miláčku, co s ní budeme dělat? Co řeknou sousedé?“ Máma ještě o odstín zbledla a spolkla vzlyk. „Co řeknou lidé na nedělním shromáždění věřících?“

Už jsem otevírala pusu, ale on se na mě rozzlobeně podíval a předběhl mě. „Uděláme to, co by v takové situaci měla učinit každá dobrá rodina. Odevzdáme se bohu.“

Pošlou mě do kláštera? Bohužel jsem se právě zmítala v dalším záchvatu, takže jsem tupčíma nemohla zarazit.

„A zatelefonujeme doktoru Asherovi. On už bude vědět, jak si s něčím takovým poradit.“

Super. Nádhera. Zavolá rodinného cvokaře, muže s kamennou tváří. Celá vedle.

„Lindo, zavolej na jeho pohotovostní číslo a pak bude myslím nejlepší obvolat bratry a sestry, aby se za nás modlili. Zařiď také, aby k nám přijeli ostatní starší.“

Máma přikývla a už se chystala vstát, ale hned zase žuchla zpátky na gauč, protože jsem vybuchla: „Cože? Vy zavoláte cvokaře, který nemá o puberťácích ani ponětí, a ještě sem přitáhnete všechny ty zapšklý starší? Máte snad pocit, že se mě pokusí pochopit? Jasně že ne! Copak nevíte, že musím odejít? Ještě dneska?“ Další záchvat kašle byl opravdu děsivý, znělo to, jako kdyby se mi protrhla plíce, a hrozně to bolelo. „Vidíte? Bude mi čím dál hůř, když se rychle nedostanu k…“

Zaváhala jsem. Proč je tak těžké vyslovit „k upírům“? Protože to zní hrozně cize, hrozně definitivně – a kdesi v hloubi srdce jsem věděla, že taky hrozně úžasně. „Musím odjet do Školy noci.“

Máma nadskočila a já si chvilku vážně myslela, že se postaví na moji stranu. Pak ji John majetnicky objal kolem ramen. Vzhlédla k němu, a když se obrátila zpátky ke mně, v očích se jí zračilo něco jako lítost. Řekla ale samozřejmě přesně to, co si John přál. „Zoey, když zůstaneš ještě jednu noc doma, tak ti to přece neublíží, ne?“

„Jistě že ne,“ přisvědčil. „Doktor Asher nepochybně usoudí, že k nám musí osobně zajet, a v jeho přítomnosti se jí nemůže nic stát.“ Rádoby láskyplně ji popleskal po rameni, ale v jeho hlase nebyla po laskavosti ani stopa. Znělo to spíš slizce.

Pohlédla jsem na mámu. Oni mě odsud nepustí. Rozhodně ne dneska, a možná nikdy, nebo aspoň dokud si pro mě nepřijede záchranka. Najednou mi došlo, že tu nejde jen o mé znamení a o to, že se mi od základů změnil život. Šlo o to, kdo bude mít navrch. Když mě pustí, nebude to pro ně ztráta, ale prohra. Utěšovala jsem se, že máma mě možná doopravdy nechce ztratit, ale u Johna jsem si byla jistá – ten nechtěl prohrát. Jediné, co by ztratil, je jeho převzácná autorita a iluze perfektní rodinky. Přesně jak povídala máma – co by řekli sousedé a lidé na nedělním shromáždění? Musí tuhle iluzi zachovat za každou cenu, a jestli to znamená nechat mě pomalu umírat, no, to se prostě nedá nic dělat.

Já jsem ale něco dělat chtěla.

Pochopila jsem, že je načase vzít věci do vlastních rukou (koneckonců jsou na to připravené, na manikúru chodím pravidelně).

„Dobře,“ řekla jsem. „Zavolejte doktora Ashera. Obvolejte bratry a sestry. Ale mohla bych si zatím jít lehnout, než přijedou?“ Abych dodala svým slovům váhu, pořádně jsem zachrčela.

„Samozřejmě, zlatíčko,“ vyhrkla máma a zjevně se jí ulevilo. „Určitě ti bude líp, až si trochu odpočineš.“ Vyvinula se z Johnova pánovitého objetí, usmála se a sevřela mě v náruči. „Nemám ti přinést coldrex?“

„Ne, to nemusíš.“ Na vteřinku jsem se k ní přitulila a hrozně moc jsem si přála, aby všechno bylo jako před třemi lety, aby byla pořád moje a stála vždycky na mojí straně. Potom jsem se zhluboka nadechla a odstoupila od ní. „To nemusíš,“ zopakovala jsem.

Podívala se na mě a kývla. Její oči mi říkaly, že ji to všechno mrzí, ale nahlas to vyslovit nemohla.

Otočila jsem se k nim zády a zamířila do svého pokoje. Tupčím za mnou ještě zavolal: „A buď tak laskavá a zkus si tu věc na čele zapudrovat nebo něco.“

Ani jsem se nezastavila. Prostě jsem šla dál. A nebrečela jsem.

Tohle si budu pamatovat, říkala jsem si v duchu důrazně. Budu si pamatovat, jak hrozně jsem se kvůli nim dneska cítila. A až budu mít strach, budu sama, ať se prostě stane cokoli, co se teď musí stát, vzpomenu si, že nic nemůže být horší než trčet tady. Nic na světě.


 

4)

Sedla jsem si na postel a rozkašlala se. Slyšela jsem, jak máma rozčileně telefonuje na pohotovostní linku našeho cvokaře a hned potom hystericky obvolává příšerné bratry a sestry z církve věřících. Za třicet minut už se to tady bude hemžit tlustými ženskýmia jejich pedofilními manžely s prasečíma očima. Zavolají mě do obýváku. Usoudí, že moje znamení je „skutečně závažný problém a velká hanba“, načež mi na něj naplácají nějakou posvátnou mast, která mi ucpe póry a udělá se mi po ní obří uher, a nakonec na mě všichni přitisknou dlaně a pomodlí se. Poprosí boha, abych přestala být otravná puberťačka a přítěž pro rodiče. Ach ano, a s tím znamením se taky bude muset něco udělat, to dá přece rozum.

Kéž by to bylo tak jednoduché. Kdybych mohla bohu slíbit, že budu hodná, a on zařídil, abych se neproměnila v jiný živočišný druh a nemusela přestoupit na jinou školu, brala bych to všemi deseti. Dokonce bych dobrovolně šla na tu písemku z geometrie. No dobře, tak to asi ne… ale nechtěla jsem, aby se ze mě stala zrůda. Budu muset odejít z domova a ze školy. Začít nový život někde, kde mě nikdo nezná. Kde nemám kamarády. Usilovně jsem mrkala, abych se nerozbrečela. Škola byla jediné místo, kde jsem se cítila aspoň trochu jako doma, a moji přátelé pro mě byli něco jako rodina. Zatnula jsem pěsti a zkřivila tvář. Žádné slzy. Hezky pomaloučku. Krok za krokem.

Zaprvé se musím vyhnout setkání s tupčímovými klony. A jako by nestačili věřící a jejich příšerná modlitební sešlost, čekalo by mě pak ještě sezení s doktorem Asherem. Určitě by se mě podrobně vyptával, jaký pocit ve mně vyvolává tohle a jaký tamto, a pak by začal blábolit o hněvu a zmatku, že jsou pro dospívající typické, ale že jenom já si můžu zvolit, jak mi zasáhnou do života… bla bla bla… a jelikož tohle je „akutní případ“, donutí mě nakreslit něco, co bude představovat mé dětství, nebo nějakou podobnou ptákovinu.

Takže je jasné, že odsud musím rychle vypadnout.

Ještě že jsem odjakživa „zlobivá“ a na podobnou situaci jsem vždy připravená. Teda, když jsem pod květináč dole pod oknem schovala náhradní klíčky od auta, nechystala jsem se zrovna utéct z domova mezi upíry. Spíš jsem si říkala, že by se mohly hodit, kdybych chtěla potají jet na noc ke Kayle. Anebo kdybych chtěla být doopravdy zlobivá, dát si s Heathem rande v parku a trošku si zalaškovat. Jenomže potom Heath začal pít a já se začala měnit v upíra. Život je někdy zatraceně divný.

Popadla jsem batoh, otevřela okno a jednoduše z něj vytrhla sít proti hmyzu (tupčímovy nudné přednášky o dobru zjevně na mou hříšnou a zkaženou duši moc nezapůsobily). Nasadila jsem si sluneční brýle a vykoukla ven. Bylo teprve kolem půl páté, ještě se ani nezačalo stmívat, a tak jsem byla opravdu vděčná, že máme hustý plot a naši šťouraví sousedé nemají šanci mě vidět. A ségra byla naštěstí pořád ještě na tréninku roztleskávaček, jediná další okna na téhle straně domu totiž patří jí. (Z toho je vidět, jak kritická byla moje situace: poprvé v životě jsem se upřímně radovala, že její svět se točí výhradně kolem „soutěžního povzbuzování“, jak to nazývala.) Nejdřív jsem vyhodila ven batoh a potom vyskočila za ním. Snažila jsem se při dopadu na trávník nevydat ani hlásku. Pak jsem promarnila spoustu převzácných vteřin tím, že jsem se snažila dusit další záchvat drásavého kašle. Nakonec jsem nadzvedla květináč s levandulí, kterou mi dala babička Redbirdová, a nahmatala v trávě pod ním klíčky.

Otevřela jsem vrátka jen na škvírku a proklouzla jako jedna z Charlieho andílků. Panty ani nevrzly. Můj roztomilý brouček stál tam kde vždycky – před třetími vraty naší třímístné garáže. Tupčím nedovolil, abych parkovala vevnitř, protože sekačka na trávu je prý důležitější. (Důležitější než originální veterán volkswagen? V jakém smyslu? To je přece úplně uhozené. Prokristáčka, teď přemýšlím úplně jako kluk. Odkdy mám svého brouka ráda, protože je originální veterán? To musí být tou proměnou.) Rozhlédla jsem se. Čistý vzduch. Vyrazila jsem k autu, naskočila, zařadila neutrál a projednou jsem děkovala bohu, že se naše příjezdová cesta tak děsně prudce svažuje. Moje autíčko tichounce, jako po másle sjelo do ulice. Pak už stačilo jen nastartovat a vymotat se z naší čtvrti plné velkých drahých baráků.

Ani jsem se nepodívala do zpětného zrcátka.

Vypnula jsem pro jistotu mobil, neměla jsem náladu s nikým mluvit.

I když to vlastně nebyla úplně pravda. S jedním člověkem jsem si popovídat rozhodně chtěla. S jedinou osobou na světě, o které jsem věděla naprosto jistě, že se podívá na moje znamení a nezačne si myslet, že jsem příšera, zrůda nebo hrozně špatná holka.

Brouk mi zřejmě četl myšlenky, protože jakoby sám od sebe odbočil na silnici, která mě zavede na dálnici a ta zase na nejúžasnější místo na zeměkouli – levandulovou farmu babičky Redbirdové.

Narozdíl od cesty ze školy domů se ta hodina a půl jízdy na babiččinu farmu zdála strašně dlouhá. Když jsem konečně odbočila z dvouproudé silnice na polní cestu, tělo mě bolelo víc než tenkrát, když jsme dostali novou tělocvikářku, která nás donutila cvičit s naprosto děsnými činkami a za šíleného smíchu nad námi práskala bičem. No dobře, žádný bič neměla, ale děsné to bylo stejně. Každý sval v těle mě bolel jako čert. Už bylo skoro šest a slunce pomalu zapadalo, ale oči mě pořád pálily. Dokonce i z téhle bledé záře mě divně svědila kůže. Byla jsem vděčná, že už je konec října a dost zima na to, abych si oblékla svoji mikinu s logem Borg Invasion 4D (ano, to je startrekovská atrakce v Las Vegas a tímto pokorně přiznávám, že občas absolutně ujíždím na Star Treku, a tím pádem jsem pošuk). Je mi velká, a tak zakryla holou kůži na mém těle téměř do posledního milimetru. Potom jsem ještě na zadním sedadle našla starou kšiltovku a narazila si ji co nejvíc do čela, aby mi slunce nesvítilo do tváře.

Babiččin dům stojí mezi dvěma levandulovými poli a stíní ho obrovské staré duby. Postavili ho v roce 1942 z neopracovaného oklahomského kamene, má prostornou verandu a neobvykle velká okna. Miluju ho. Jen jsem vyšla po několika dřevěných stupních na verandu, hned mi bylo líp… Cítila jsem se v bezpečí. Pak jsem si všimla lístku připevněného ke dveřím. Hned jsem poznala babiččin hezký rukopis. Šla jsem na útesy sbírat bylinky.

Dotkla jsem se hebkého papírku vonícího po levanduli. Babička vždycky věděla, že k ní jedu. Když jsem byla malá, připadalo mi to divné, ale později jsem začala její zvláštní nadání obdivovat. Celý život jsem si mohla být jistá, že ať se děje, co se děje, s babičkou Redbirdovou můžu vždycky počítat. V prvních měsících poté, co se máma provdala za Johna, bych asi uschla a umřela, kdybych o víkendech nemohla utéct na tuhle farmu.

Chvíli jsem rozmýšlela, jestli nemám jít dovnitř (babička nikdy nezamyká) a počkat na ni tam, ale nutně jsem ji potřebovala vidět, potřebovala jsem, aby mě objala a řekla mi to, co mi měla říct máma. Neboj se… všechno se srovná… společně to zvládneme. A tak jsem se vydala po pěšince podél nejsevernějšího pole k útesům. Cestou jsem se dotýkala levandulových květů a ty kolem sebe šířily sladkou stříbřitou vůni, jako by mě vítaly doma.

Připadalo mi, že se sem vracím po mnoha letech, ačkoli jsem tu naposled byla před čtyřmi týdny. John nemá babičku rád. Připadá mu divná. Dokonce jsem jednou zaslechla, jak říká mámě, že babička je čarodějnice a půjde do pekla. Je to blbec.

Vtom mi něco došlo a bylo to tak ohromující, že jsem zůstala stát jako přimrazená. Rodiče už nade mnou nemají žádnou moc. Už s nimi nikdy nebudu bydlet. John už mi nemůže rozkazovat.

Ty jo, to je boží!

Bylo to tak boží, až jsem se z toho rozkašlala a musela pevně zkřížit ruce na hrudi. Měla jsem pocit, že jinak se mi roztrhnou plíce. Musím najít babičku, a to hned

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a deset