5)
Pěšina na vrchol útesu byla odjakživa hodně strmá, ale šplhala jsem po ní už milionkrát, s babičkou i bez ní, a nikdy to nebylo takhle těžké. A už to nebylo jen kašlem. Ani bolavými svaly. Motala se mi hlava a v břiše mi příšerně kručelo, jako Meg Ryanové ve Francouzském polibku, když sní nějaký sýr a má alergickou reakci na laktózu. (Kevin Kline je v tomhle filmu fakt k sežrání – teda na to, jak je starý.)
Taky mi teklo z nosu. A ne jen tak trošičku. Musela jsem si každou chvíli utřít nudli rukávem mikiny (já vím, hnus). Nemohla jsem dýchat jinak než pusou, jenomže o to víc jsem kašlala a bolest na prsou byla čím dál tím horší. Marně jsem vzpomínala, na co vlastně umírají ti, kdo nezvládnou úplnou proměnu v upíra. Na infarkt? Anebo se ukašlou a usmrkají k smrti?
Nemysli na to!
Musím najít babičku. I když si třeba neví s něčím rady, vždycky nakonec na něco přijde. Ona rozumí lidem. Prý proto, že neztratila kontakt s čerokézskou tradicí a s kmenovou moudrostí vědem, kterou zdědila v přímé pokrevní linii. Vždycky se musím usmát, když si vzpomenu, jak se tvářila, kdykoli přišla řeč na tupčíma (je jediná dospělá osoba, která ví, že mu tak říkám). Tvrdila, že na její dceru krev redbirdovských vědem evidentně nepřešla, ale jen proto, že si šetřila extra silnou dávku čerokézské magie pro mě.
Když jsem byla malá, nespočetněkrát jsem s babičkou šplhala po téhle stezce a držela se jí za ruku. Nahoře jsme si do vysoké trávy, mezi spoustu lučního kvítí rozložily krásně barevnou deku a udělaly si piknik. Babička mi tam vyprávěla příběhy čerokézských indiánů a učila mě jejich tajemně znějící jazyk. Když jsem se teď drápala do svahu, ty prastaré příběhy mi vířily hlavou jako kouř obřadního ohně… třeba ta smutná pohádka o tom, jak vznikly hvězdy. Jednoho psa přistihli, jak krade kukuřičnou mouku, a lidé z kmene ho zpráskali. Pes se rozběhl domů, k severu, a přitom hrozně vyl a z tlamy mu létala mouka až k nebi, kde se kouzlem proměnila v Mléčnou dráhu. Nebo ta o velkém káněti, které svými křídly stvořilo hory a údolí. Anebo moje nejoblíbenější o mladé ženě-slunci, která žila na východě, jejím bratru-měsíci, který žil na západě, a o červeném ptáčku kardinálovi, který je dcerou slunce. Babiččino příjmení totiž v překladu znamená právě „červený kardinál“.
„Není to zvláštní? Jsem Redbirdová, takže dcera slunce, a měním se v noční příšeru.“ Uvědomila jsem si, že mluvím nahlas, a překvapilo mě, jak slabě můj hlas zní. Slabě, ale přesto se slova rozléhala s mnohonásobnou ozvěnou, jako bych mluvila do vibrujícího bubnu.
Buben…
To slovo mi připomnělo indiánská shromáždění, kam mě babička brávala, když jsem byla malá. Jen jsem na to pomyslela, jako bych té vzpomínce vdechla život – uslyšela jsem rytmické dunění obřadních bubnů. Rozhlédla jsem se, ale i před slábnoucím světlem odcházejícího dne jsem musela přimhouřit oči. Pálily mě a všechno jsem viděla rozmazaně. Vůbec nefoukalo, ale stíny skal a stromů jako by se hýbaly… prodlužovaly… natahovaly ke mně.
„Babi, já mám strach…“ vyhrkla jsem mezi dvěma drásavými záchvaty kašle.
Duchů země se nemusíš bát, ptáčátko.
„Babi?“ Opravdu jsem zaslechla hlas, který mě oslovil její oblíbenou přezdívkou, nebo to byla jen další divná ozvěna, která se mi vynořila ze vzpomínek? „Babičko!“ vykřikla jsem znovu, zastavila se a pozorně naslouchala, jestli mi odpoví.
Nic. Nic, jen vítr.
U-no-le… Myslí mi jako polozapomenutý sen prolétlo čerokézské slovo pro vítr.
Vítr? Počkat! Ještě před chvílí žádný nefoukal, a najednou jsem si musela přidržovat kšiltovku a druhou rukou odhrnovat z obličeje divoce poletující vlasy. A pak jsem v tom větru jasně zaslechla sbor čerokézských hlasů, které zpívaly do rytmu obřadních bubnů. Přes závoj vlasů a slz jsem spatřila kouř. Vdechla jsem sladkou ořechovou vůni borového dřeva, chuť táborových ohňů mých předků. Zakuckala jsem se a zalapala po dechu.
Vtom jsem je ucítila. Obklopovaly mě, tvary na hranici viditelnosti, chvějící se jako horký vzduch vzlínající v létě z asfaltu. Cítila jsem, jak se ke mně tisknou. Tančily půvabnými složitými krůčky kolem stínu čerokézského ohně.
Připoj se k nám, u-we-tsi-a-ge-ya… Připoj se k nám, dcero…
Čerokézští duchové… topím se ve vlastních plicích… pohádala jsem se s rodiči… můj starý život je nenávratně pryč…
To už bylo moc. Rozběhla jsem se.
Učili jsme se v biologii, že v bezprostředním ohrožení života zaplavuje naše tělo adrenalin, a asi je to pravda, protože mi sice praskaly plíce a připadalo mi, jako bych se snažila dýchat pod vodou, ale poslední, nejstrmější úsek jsem proběhla, jako by to byla nákupní galerie, kde rozdávají zadarmo boty.
Bez dechu jsem klopýtala po stezce výš a výš, chtěla jsem utéct těm strašidelným duchům, kteří mě obklopovali jako mlha, ale místo, abych se jim vzdalovala, nořila jsem se stále hlouběji do jejich kouřového stinného světa. Umírám? Vypadá to takhle? To proto vidím duchy? A kde je bílé světlo? Zaplavil mě děs. Vyrazila jsem ještě rychleji a rozpřáhla paže, jako bych té hrůze mohla zahradit cestu.
Kořenu, který trčel z udusané hlíny, jsem si vůbec nevšimla. Snažila jsem se zmírnit pád rukama, ale byla jsem naprosto dezorientovaná a úplně mi selhaly reflexy. Uhodila jsem se přímo do hlavy. Prudce to zabolelo, ale za okamžik už mě pohltila temnota.
Když jsem se probrala, měla jsem divný pocit. Čekala jsem, že mě bude bolet celé tělo, zvlášť hlava a plíce, ale místo toho mi bylo… no… dobře. Vlastně mnohem líp než dobře. Žádný kašel. Ruce i nohy jsem měla úžasně lehké, prohřáté a maličko mě svrběly, jako by byl chladný večer a já se právě ponořila do vany plné horké vody se spoustou pěny.
Co to má znamenat?
Překvapeně jsem otevřela oči. Uhodilo mě do nich světlo, ale jako zázrakem to vůbec nebolelo. Spíš než ostré slunce připomínalo tlumenou záři svíčky a linulo se odněkud shora. Myslela jsem, že se ke mně jeho zdroj blíží, ale jakmile jsem se posadila, došlo mi, že je to jinak. Světlo se neblížilo ke mně, nýbrž já k němu!
Jdu do nebe! No, nechci nikoho jmenovat, ale jisté lidi by to překvapilo.
Podívala jsem se dolů a uviděla svoje tělo. Ležela jsem, nebo spíš ono leželo… vlastně… zkrátka leželo nepříjemně blízko srázu. Nehýbalo se. Na čele mělo šrám, ze kterého se proudem řinula krev a stékala do pukliny ve skále. Rudé kapky padaly do samého srdce útesu.
Nevěřili byste, jak je to divné, dívat se na sebe shora. Neměla jsem strach. Ale měla bych mít, ne? Znamená to, že jsem mrtvá? Třeba si teď budu moct líp prohlédnout čerokézské duchy. Dokonce ani tahle myšlenka mě nijak nevyděsila. Spíš jsem si připadala jako pouhý divák, jako kdyby se mě to, co se děje, nijak netýkalo. (Něco jako holky, co spí s každým na potkání a jsou pevně přesvědčené, že neotěhotní ani nechytí žádnou hnusnou pohlavní nemoc, která jim rozleptá mozek. Jen počkejte, kde budou za deset let.)
Svět kolem mě se mi moc líbil, třpytil se jako zbrusu nový, ale pořád jsem se bezděky vracela pohledem ke svému tělu. Snesla jsem se blíž. Dýchala jsem trhaně a mělce. Teda moje tělo dýchalo, ne to já, co jsem teď byla já. (Zářný příklad matoucího užití zájmen.) To já, co byla ta druhá, vůbec nevypadalo dobře. Bylo bílé jako křída a mělo namodralé rty. Ty jo! Bílý obličej, modrá pusa, červená krev! Jako bych byla nějaká vlastenka.
Zasmála jsem se a bylo to fantastické! Přísahám, že jsem viděla svůj smích, vznášel se kolem mě jako chmýří odfouknuté z pampelišky, jenom nebylo bílé, ale sladce modré jako cukrová poleva. Páni! Kdo mohl tušit, že si užiju tolik zábavy, když se praštím do hlavy a ztratím vědomí? Napadlo mě, jestli to takhle vypadá, když se člověk zkouří.
Modroučké chmýří smíchu se vytratilo a já zaslechla křišťálově jasné zurčení vody. Připlula jsem ještě blíž ke svému tělu a všimla si, že to, co mi předtím připadalo jako puklina v zemi, je ve skutečnosti úzká rozsedlina. Zvuk vody vycházel přímo z jejích hlubin. Zvědavě jsem nakoukla dolů a ze skály se ke mně vznesla stříbřitá ozvěna slov. Soustředila jsem se a zaslechla sotva znatelný stříbrný šepot.
Zoey Redbirdová… pojď ke mně…
„Babičko!“ zakřičela jsem do průrvy. Moje slova byla zářivě fialová a zavířila kolem mě. „To jsi ty, babi?“
Pojď ke mně…
Stříbrná barva předchozích slov se smísila s mým fialovým hlasem a změnila se v jasně levandulovou. To musí být znamení! Babička Redbirdová mě stejně jako duchovní průvodci, v něž Čerokézové věří už celá staletí, vyzývala, abych šla za ní do nitra skály.
Bez váhání jsem poručila své duši slétnout do rozsedliny. Řídila jsem se pramínkem krve a stříbrnou stopou babiččina šepotu, až jsem se ocitla v jeskynním prostoru s hladkým dnem. Uprostřed bublal potůček, ze kterého vzlínaly viditelné zvonivé střípky zvuku, lesklé a průsvitné jako sklo. Společně s rudými kapkami mé krve ozařovaly jeskyni mihotavým světlem v barvě suchého listí. Měla jsem chuť sednout si k zurčícímu potůčku, pohladit vzduch a pohrát si se zvuky, ale vtom se znovu ozval hlas.
Zoey Redbirdová… následuj mě a nalezneš svůj osud…
Zamířila jsem podél potůčku za voláním té ženy. Jeskyně se zužovala, až se změnila v klenutý tunel. Stáčel se do povlovné spirály a náhle končil zdí pokrytou vyrytými symboly, které mi připadaly důvěrně známé a zároveň úplně cizí. Zmateně jsem hleděla na pramínek vody, který mizel v puklině ve zdi. Co teď? Mám se protáhnout za ním?
Otočila jsem se. Kromě tančícího světla za mnou nic nebylo. Pak jsem se obrátila zpátky a trhla sebou, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. No tohle! Před zdí najednou seděla nějaká žena! Měla na sobě bílé šaty s třásněmi, pošité korálky, které tvořily stejné symboly, jaké byly na stěně za ní. Byla neuvěřitelně krásná, měla dlouhé rovné vlasy, tak černé, že vypadaly, jako by v nich měla modré a fialové melíry. Jako havraní křídla. Když promluvila, její plné rty se usmály a vzduch mezi námi se naplnil stříbrnou energií jejího hlasu.
Tsi-lu-gi U-we-tsi a-ge-hu-tsa. Vítej, dcero. Vedla sis dobře.
Mluvila čerokézsky, ale i když jsem ten jazyk v posledních letech pozapomněla, rozuměla jsem jí.
„Vy nejste babička!“ vyhrkla jsem. Připadala jsem si neohrabaně a nepatřičně. Moje fialová slova se spojila s jejími a vzduch kolem nás rozkvetl podivuhodnými třpytivě levandulovými vzory.
Její úsměv připomínal východ slunce.
Ne, dcero, nejsem, ale znám Sylvii Redbirdovou velice dobře.
Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem mrtvá?“
Bála jsem se, že se mi začne smát, ale neudělala to. V tmavých očích měla něžný a starostlivý výraz.
Ne, u-we-tsi-a-ge-ya. Ke smrti máš velmi daleko, to se jen tvá duše na nějaký čas osvobodila, aby mohla vstoupit do říše Nunne´hi.
„Kmene duchů!“ Rozhlédla jsem se a zapátrala mezi stíny po tvářích a siluetách.
Babička ti dala dobré vzdělání, u-s-ti Do-tsu-wa… ptáčátko. V tobě se jedinečným způsobem mísí staré tradice s novým světem – starodávná indiánská krev s pulzem těch odjinud.
Z jejích slov mě mrazilo a zároveň polévalo horko. „Kdo jste?“ zeptala jsem se.
Znají mě pod mnoha jmény… Měnící se žena, Gaia, A´akuluujjusi, Kuan Jin, Pavoučí pramáti, dokonce i Jitřenka…
Jak postupně říkala jednotlivá jména, měnila tvář a její moc mě ohromovala. Zjevně si toho všimla, protože se odmlčela, znovu se na mě krásně usmála a vrátila se k podobě, ve které jsem ji spatřila poprvé.
Ale ty, ptáčátko, dcero moje, mě smíš oslovovat jménem, pod nímž mě zná současný svět. Nyx.
„Nyx.“ Zmohla jsem se stěží na šepot. „Upíří bohyně?“
Ve skutečnosti mě jako matku nekonečné noci začali uctívat staří Řekové, kteří prošli proměnou. Již celé generace s potěšením nazývám jejich potomky svými dětmi. A ve tvém světě těmto dětem opravdu říkáte upíři. Přijmi to jméno, u-we-tsi-a-ge-ya, nalezneš v něm svůj osud.
Ucítila jsem, že znamení na mém čele pálí, a najednou mi bylo do breku. „Já – nerozumím tomu. Naleznu svůj osud? Já chci jen najít nějaký způsob, jak si poradit se svým novým životem – dát všechno do pořádku. Jenom chci někam patřit. Myslím, že na hledání svého osudu ještě nemám.“
Tvář bohyně opět zněžněla, a když znovu promluvila, znělo to jako hlas mojí mámy, ale byl ještě mnohem mateřštější, jako by do svých slov přidala špetku veškeré mateřské lásky světa.
Věř si, Zoey Redbirdová. Označila jsem tě, jsi moje. Budeš první skutečnou
u-we-tsi-a-ge-ya v-hna-i Sv-no-yi – dcerou Noci – této éry. Jsi výjimečná. Když si to plně uvědomíš, časem pochopíš, že se ve tvé jedinečnosti skrývá moc. Spájí se v tobě kouzelná krev dávných vědem a starších s vhledem a porozuměním modernímu světu.
Bohyně vstala a ladně ke mně vykročila. Její hlas kreslil do vzduchu kolem nás stříbřité symboly moci. Když ke mně došla, setřela mi slzy a vzala moji tvář do dlaní.
Zoey Redbirdová, dcero Noci, jmenuji tě svýma očima a ušima pro současný svět, který se snaží nalézt rovnováhu mezi dobrem a zlem.
„Ale mně je šestnáct! Neumím ani zaparkovat u chodníku! Nemůžu být vašima očima a ušima, nezvládnu to!“
Jen se mírně usmála. Jsi starší, než by se podle věku mohlo zdát, ptáčátko. Věř si a sama přijdeš na to, co máš dělat. Ale jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.
Pak se bohyně Nyx, pradávné vtělení noci, sklonila a políbila mě na čelo. A já jsem ten den už potřetí ztratila vědomí.
6)
Krásná, podívej, mračna víří.
Krásná, podívej, déšť sem míří…
Do mysli mi vplula slova prastaré písně. Asi se mi znovu zdá o babičce Redbirdové. Hned jsem se cítila v teple, v bezpečí, šťastná a to se mi moc líbilo, protože poslední dobou mi bylo pěkně mizerně… jenom jsem si nedokázala přesně vzpomenout proč. Hm. Divné.
Kdo to řekl?
Kukuřička
na špičce stvolu…
Babiččina ukolébavka zněla dál a já se převalila na bok, stočila do klubíčka a s povzdechem zavrtala tvář do měkkého polštáře. Jenomže jakmile jsem pohnula hlavou, vystřelila mi do spánků nepříjemná bolest a roztříštila mou spokojenost jako kulka skleněnou tabuli, protože se mi naráz vybavily události uplynulého dne.
Měním se v upíra.
Utekla jsem z domova.
Upadla jsem a pak jsem prožila klinickou smrt nebo co.
Měním se v upíra. Do háje.
Kruci, mně asi praskne hlava.
„Ptáčku! Jsi vzhůru, holčičko?“
Zamrkala jsem, a když jsem se rozkoukala, zjistila jsem, že u mojí postele sedí na stoličce babička Redbirdová.
„Babi!“ zakrákorala jsem a natáhla k ní ruku. Můj hlas zněl příšerně, s tou bolestí v hlavě si v ničem nezadal. „Co se stalo? Kde to jsem?“
„V bezpečí, ptáčátko. Jsi v bezpečí.“
„Bolí mě hlava.“ Dotkla jsem se místa, které nejvíc tahalo a svědilo, a nahmatala pichlavé stehy.
„Bodejť ne. Zestárla jsem o deset let, když jsem tě našla.“ Babička mě něžně pohladila po hřbetu ruky. „Všude samá krev…“ Otřásla se, pak zavrtěla hlavou a usmála se na mě. „Slib mi, že už něco takového neuděláš.“
„Slibuju,“ řekla jsem. „Takže tys mě našla…“
„Ležela jsi v louži krve, v bezvědomí, ptáčku.“ Odhrnula mi z čela vlasy a lehce pohladila moje znamení. „Bylas tak bledá, že ten tvůj měsíc úplně bil do očí, jako by svítil. Věděla jsem, že tě musím vrátit do Školy noci, a to jsem taky udělala.“ Přidušeně se uchichtla a v očích jí zlomyslně blýsklo. Vypadala úplně jako malá holčička. „Zavolala jsem tvojí mámě, že tě vezu sem, a pak jsem musela předstírat, že se mi vybil mobil, abych ji utnula. Vypadá to, že z nás nemá zrovna radost.“
Široce jsem se na ni zazubila. Ha ha, máma není naštvaná jenom na mě.
„Zoey, cos tam propána pohledávala za denního světla? A proč jsi mi nedala vědět už dřív, že tě označili?“
S námahou jsem se posadila a bolestí jsem zatnula zuby. Naštěstí to vypadalo, že kašel zmizel. Určitě proto, že jsem konečně tady – ve Škole noci… Ale hned jsem tyhle úvahy zaplašila, protože mi došlo, co babička řekla.
„Počkej, já ti o tom přece nemohla říct dřív. Stopař mě označil teprve dneska ve škole. Nejdřív jsem jela domů. Doufala, jsem, že máma mi pomůže a bude stát při mě.“ Odmlčela jsem se a vybavila si hroznou scénu s rodiči. Babička mi stiskla ruku. Zjevně mi dokonale rozuměla. „V podstatě mě s Johnem zamkli v pokoji, pak zavolali našeho cvokaře a svolali tu svoji modlitební partu.“
Babička ohrnula nos.
„Tak jsem utekla oknem a jela rovnou k tobě,“ uzavřela jsem vyprávění.
„To jsem ráda, ptáčku, ale stejně tomu vůbec nerozumím.“
„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Taky nedokážu uvěřit, že mě označili. Proč mě?“
„To jsem nemyslela, holčičko. Mě vůbec nepřekvapuje, že se to stalo. Redbirdovým odjakživa kolovala v žilách mocná magie, byla jen otázka času, kdy někoho z naší rodiny vyvolí. Já se divím tomu, že tě označili teprve dnes. Nemáš na čele jen obrys srpku. Je dokonale vybarvený.“
„To není možné!“
„Podívej se sama, u-we-tsi-a-ge-ya.“ Oslovila mě čerokézským výrazem pro dceru a zničehonic mi silně připomněla nějakou záhadnou prastarou bohyni.
Prohrábla kabelku a vyndala starožitné stříbrné zrcátko, které nosila všude s sebou. Beze slova mi ho podala. Stiskla jsem klips a otevřela pouzdro. Pohlédla jsem na svůj odraz… povědomá cizinka… ta holka, co není tak docela já. Měla obrovské oči a příliš bílou pleť, ale to mě ani moc nezajímalo. Nemohla jsem se totiž odtrhnout od svého znamení, dokonalého měsíčního srpku, jehož celá plocha byla vyplněná výraznou safírovou modří upířího tetování. S pocitem, že možná ještě pořád sním, jsem na neobvyklý obrazec sáhla a objela ho prstem. Připadalo mi, že na kůži opět cítím rty bohyně.
„Co to znamená?“ zeptala jsem se, aniž jsem odtrhla od znamení oči.
„Doufaly jsme, že na tuto otázku budeš mít odpověď právě ty, Zoey Redbirdová,“ ozval se úchvatný hlas.
Ještě než jsem vzhlédla od svého zrcadlového odrazu, věděla jsem, že bude jedinečná a neuvěřitelná. A fakticky taková byla. Krásná jako filmové hvězda, jako panenka Barbie. V životě jsem neviděla někoho tak dokonalého takhle zblízka. Měla veliké mandlové oči, tmavě zelené jako mech, obličej tvaru srdce a pleť hebkou a smetanově bílou, jak to člověk vidí jedině v televizi. Vlasy měla tmavě rezavé – žádná příšerná mrkvově oranžová barva, ani taková ta nudná nazrzlá blond, ale tmavá a lesklá jako kaštan. Spadaly jí ve velkých vlnách nejmíň do půli zad. Postavu měla… no zkrátka perfektní. Nebyla vychrtlá jako husy, co pořád zvracejí a drží úděsné diety, protože to děla Paris Hilton a je to in (sorry, Paris, ale to si myslíš tak akorát ty). Tahle žena měla pevné svaly, ale zároveň taky křivky. A nádherná prsa. (Kéž bych měla taková!)
„He?“ řekla jsem. Zrovna moc inteligentně to neznělo. Usmála se na mě a přitom předvedla nepochopitelně pravidelné, bílé zuby – vyčnělé špičáky nikde. Aha, já vynechala, že ke všem těm dokonalým věcem měla ještě uprostřed čela vytetovaný safírový měsíční srpek, od něhož se jí podél obočí a dolů k lícním kostem táhla spleť vlnovek, která mi připomínala mořské vlny.
Byla to upírka.
„Doufaly jsme, že nám vysvětlíš, proč má upíří mládě, které nedokončilo proměnu, na čele znamení dospělého.“
Kdyby se neusmívala a v hlase jí nezaznívala stopa starostlivosti, vyznělo by to asi dost drsně. Takhle to spíš působilo ustaraně a trochu zmateně.
„Já nejsem upír?“ vyhrkla jsem.
Její smích zněl jako hudba. „Ještě ne, Zoey, ale troufám si říct, že plně vybarvené znamení je příznivá známka do budoucna.“
„Aha… já… hm, to je fajn. Vážně fajn,“ vypadlo ze mě.
Před naprostým trapasem mě naštěstí zachránila babička.
„Zoey, tohle je velekněžka Školy noci, Neferet. Ošetřovala tě po celou dobu, co jsi byla v…“ Zarazila se, zjevně nechtěla použít slovo „bezvědomí“. „…co jsi spala.“
„Vítej ve Škole noci, Zoey Redbirdová,“ řekla Neferet přívětivě.
Střelila jsem pohledem k babičce a potom zpátky ke kněžce. Hodně rozpačitě jsem zakoktala: „Já – já se ve skutečnosti jmenuju jinak. Montgomeryová.“
„Vážně?“ opáčila Neferet a zvedla jantarová obočí. „Jednou z předností vstupu do nového života je, že dostáváš příležitost začít úplně od nuly – máš možnost volby tam, kdes ji dřív neměla. Kdyby sis mohla vybrat, jak by ses doopravdy jmenovala?“
Nezaváhala jsem ani vteřinu. „Zoey Redbirdová.“
„Od této chvíle se tedy jmenuješ Zoey Redbirdová. Vítej v novém životě.“ Natáhla ruku, jako by mi ji podávala, a já jí automaticky chtěla potřást. Ona mi však místo toho stiskla předloktí. Bylo to divné, ale tak nějak správné.
Stisk měla vřelý a pevný. Z jejího úsměvu sálala přívětivost. Byla úžasná a vyvolávala ve mně úctu a obdiv. Takoví jsou vlastně všichni upíři, ve všem jsou prostě lepší než lidé – jsou silnější, chytřejší, talentovanější. Neferet budila dojem, jako by někdo uvnitř ní rozsvítil oslňující světlo. Samozřejmě si uvědomuju, že tenhle popis zavání ironií, když člověk uváží všechno, co se o upírech traduje (a já už jsem na vlastní kůži zjistila, že spousta z toho je pravda). Upíři špatně snášejí sluneční světlo, nejsilnější jsou v noci, k životu potřebují pít krev (ble) a uctívají bohyni, která je vtělením noci.
„D-děkuju. Ráda vás poznávám.“ Úporně jsem se snažila působit jako normální a aspoň polointeligentní bytost.
„Jak už jsem říkala tvé babičce, ještě žádné mládě se k nám nedostalo za tak podivných okolností, v bezvědomí a s plně vybarveným znamením. Pamatuješ si, co se ti stalo, Zoey?“
Už jsem otvírala pusu a chystala se říct, že si to pamatuju úplně jasně, že jsem upadla, uhodila se do hlavy… dívala se na sebe seshora a vznášela se jako duch… pustila se do jeskyně za divnými slovy, co byla vidět… a nakonec se setkala s bohyní Nyx. Ale než jsem to stačila vyslovit, ucítila jsem něco zvláštního, jako by mi někdo dal pěstí do břicha. Bylo to jasné a zřetelné varování, abych držela klapačku.
„Já… já si toho vlastně moc nepamatuju…“ Zarazila jsem se a sáhla na bolavé místo, ze kterého trčely stehy. „Aspoň od té chvíle, co jsem se praštila do hlavy. Do té doby si vzpomínám na všechno. Označil mě stopař, řekla jsem o tom rodičům a děsně jsme se porafali, potom jsem utekla k babičce. Bylo mi fakticky hodně špatně, a když jsem se snažila vyjít ten sráz…“ Pamatovala jsem si všechno potom, úplně všechno. Duchy Čerokézů, tanec i oheň. Mlč! Varoval mě důrazně ten nový pocit. „… asi jsem se rozkašlala, uklouzla a uhodila se do hlavy. Pak už nic, probrala jsem se tady a slyšela, jak mi babička zpívá.“ Vychrlila jsem to všechno jedním dechem. Nejradši bych před Neferetinýma pátravýma zelenýma očima uhnula, ale pocit, který mě varoval, abych nic neříkala, mi stejně přísně nakazoval, abych se neodvracela a snažila se vypadat, jako že nic neskrývám. Ne že bych věděla, proč vlastně něco skrývám.
„Při úrazech hlavy je ztráta paměti běžná,“ podotkla klidně babička, když ticho trvalo příliš dlouho.
Nejradši bych jí dala pusu.
„Ano, samozřejmě, máte pravdu,“ řekla Neferet rychle a zatvářila se zase příjemně. „Nedělejte si o vnučku starosti, paní Redbirdová, bude v pořádku.“
Mluvila uctivě a napětí, které ve mně sílilo, maličko povolilo. Když je jí sympatická babička Redbirdová, určitě je to pohodový člověk, vlastně upír. No ne?
„Jak jistě víte, upíři…“ Kratičce se odmlčela a usmála se na mě. „… dokonce i upíří mláďata mají neobyčejně silnou schopnost regenerace. Uzdravuje se tak rychle, že může klidně hned vstát a už nemusí ani zůstávat na ošetřovně.“ Obrátila se na mě. „Chceš se seznámit s novou spolubydlící, Zoey?“
Ne. Namáhavě jsem polkla a přikývla. „Ano.“
„Výborně!“ zvolala. Naštěstí jí nevadilo, že se na ni křením jako přitroublý sádrový trpaslík.
„Neměla by tu ještě aspoň den zůstat na pozorování?“ zeptala se babička.
„Chápu vaše obavy, ale ujišťuji vás, že Zoeyina fyzická poranění se teď hojí velice rychle, ačkoli vám to musí připadat neobvyklé.“
Znovu se na mě usmála, a i když jsem byla vyděšená, nervózní, zkrátka úplně mimo, úsměv jsem jí oplatila. Vypadalo to, že je doopravdy ráda, že mě tady má. Upřímně řečeno jsem díky ní začala mít pocit, že proměnit se v upíra není až tak zlé.
„Babi, mně už je dobře. Fakt. Jenom mě trochu pobolívá hlava, ale jinak se cítím o moc líp.“ Jakmile jsem to vyslovila, došlo mi, že je to pravda. Už jsem vůbec nekašlala. Nebolely mě svaly. Až na tu hlavu jsem si připadala naprosto v pohodě.
Neferet potom udělala něco, co mě zaprvé překvapilo a zadruhé si mě tím úplně získala – i moji důvěru. Přistoupila k babičce a pomalu, vážně řekla: „Sylvie Redbirdová, na svou čest vám slibuji, že vaší vnučce se tu nestane nic zlého. Každé mládě dostane na starost dospělý mentor. Abych dodala svému slibu váhu, budu Zoeyinou mentorkou já. Od nynějška ji musíte svěřit mé péči.“
Sevřela ruku v pěst, přitiskla si ji k srdci a formálně se babičce uklonila. Ta téměř nezaváhala.
„Přijímám váš slib, Neferet, velekněžko Nykty.“ Pak napodobila její gesto i úklonu, obrátila se ke mně a pevně mě objala. „Zavolej, když budeš něco potřebovat, ptáčátko. Mám tě ráda.“
„Zavolám babi. Taky tě mám ráda. A děkuju, že jsi mě sem přivezla,“ zašeptala jsem, vdechla důvěrně známou vůni levandule a potlačila slzy.
Něžně mě políbila na tvář a potom rychle a jistě vyšla z místnosti. Poprvé v životě jsem se ocitla o samotě s upírem.
„Tak, Zoey, jsi připravená vykročit do nového života?“
Podívala jsem se na ni a znovu užasla nad tím, jak je fantastická. Jestli se proměním v upíra, budu tak silná a sebevědomá jako ona, nebo jsou takové jen velekněžky? Vtom mi prolétlo hlavou, že by bylo bezva stát se velekněžkou – ale ten moment šílenství hned pominul. Jsem jenom obyčejná holka. Lépe řečeno pěkně zmatená obyčejná holka, ze které žádná kněžka nikdy nebude, leda ve snu. Potřebuju jen najít nějaký způsob, jak tady zapadnout mezi ostatní, a Neferet mi to zatím hodně ulehčuje.
„Ano, jsem připravená.“ Naštěstí to znělo mnohem sebejistěji, než jsem se doopravdy cítila.
2024 ©