Škola noci 1, kapitola 7,8

7)  

„Kolik je hodin?“

Šly jsme úzkou chodbou, která se mírně stáčela. Zdi byly ze zvláštní kombinace tmavého kamene a hrubých cihel. V pravidelných rozestupech visely z černých železných háků staromódní plynové lampy. Vydávaly měkké žluté světlo, které bylo naštěstí k mým očím velice milosrdné. V chodbě nebyla okna a celou cestu jsme nikoho nepotkaly (i když jsem se pořád nervózně rozhlížela a představovala si, jak asi budou vypadat upíří kluci a holky).

„Jsou skoro čtyři ráno, a to znamená, že před hodinou skončilo vyučování,“ řekla Neferet, a když viděla můj totálně šokovaný výraz, pousmála se. „Výuka začíná v osm večer a končí ve tři ráno,“ vysvětlila. „Učitelé pak do půl čtvrté poskytují studentům konzultace. Tělocvična je otevřená do svítání. Až dokončíš proměnu, přesný čas východu slunce vycítíš automaticky, ale do té doby ho najdeš napsaný v každé učebně, společenské místnosti a dalších společných prostorách včetně jídelny, knihovny a tělocvičny. Nyktin chrám je samozřejmě otevřený dvacet čtyři hodin denně, ale oficiální obřady se konají dvakrát týdně po vyučování. Nejbližší bude zítra.“ Pohlédla na mě a usmála se ještě laskavěji. „Teď ti jistě připadá, že je toho na tebe moc, ale rychle si zvykneš. Navíc ti kromě mě pomůže i tvá spolubydlící.“

Už jsem otvírala pusu a chtěla se jí na něco zeptat, když se v chodbě objevila zrzavá chlupatá koule a naprosto neslyšně, bez varování skočila kněžce do náruče. Škubla jsem sebou a trochu vykvikla – a hned jsem si připadala jako naprosté pako. Ta zrzavá chlupatá koule totiž nebyl žádný bubák ani nic podobného, ale obrovitánská kočka.

Neferet se smíchem podrbala kouli za ušima. „Zoey, tohle je Skylar. Číhat tady a vrhat se na mě ze zálohy je jeho koníček.“

„To je ten největší kocour, jakého jsem kdy viděla.“ Natáhla jsem k němu ruku, aby si mě mohl očichat.

„Pozor, kouše.“

Chtěla jsem ucuknout, ale Skylar si začal třít hlavu o moje prsty. Zadržela jsem dech.

Neferet naklonila hlavu ke straně, jako by ve větru slyšela hlasy. „Líbíš se mu, a to je hodně neobvyklé. Nikoho kromě mě rád nemá. Dokonce z téhle části areálu vyhání i všechny ostatní kočky. Je to hrozný tyran,“ zabroukala něžně.

Opatrně jsem Skylara podrbala za ušima jako jeho paní. „Mám kočky ráda,“ podotkla jsem tiše. „Dokonce jsem jednu měla, ale když se máma znovu vdala, musela jsem ji dát do útulku k adopci. John, její nový manžel, nemá kočky rád.“

„Ze zkušenosti můžu říct, že podle toho, jaký má člověk vztah ke kočkám a jaký vztah mají naopak ony k němu, se dá výborně odhadnout charakter.“

Pohlédla jsem do jejích zelených očí a hned mi bylo jasné, že o zašmodrchaných rodinných vztazích ví mnohem víc, než dává najevo. Vytušila jsem v ní spřízněnou duši a díky tomu ze mě spadla troška nervozity. „Máte tady hodně koček?“

„Ano. Provázejí upíry odnepaměti.“

Vlastně to pro mě nebyla žádná novinka. Ve světových dějinách nám pan Shaddox (lépe známý pod přezdívkou Fouňa, ale to jen mezi námi!) vykládal, že lidé kdysi kočky zabíjeli, protože věřili, že můžou za proměnu. No řekněte, taková ptákovina. To jen dokazuje, jak jsou lidé pitomí… řekla jsem si v duchu a najednou se zarazila. Úplně mě vyděsilo, že automaticky přemýšlím o lidech, jako by byli jiný druh než já.

„Mohla bych si taky jednu pořídit?“ zeptala jsem se.

„Když si tě nějaká zdejší kočka vybere, budeš jí patřit.“

„Vybere?“

Neferet se usmála a pohladila Skylara. Ten zavřel oči a začal hlasitě příst. „Kočky si nás vybírají, nejsme jejich majitelé.“ Kocour chtěl patrně tento fakt názorně předvést, protože seskočil na zem, nafoukaně škubl ocasem a zmizel za ohybem chodby.

Velekněžka se rozesmála. „Vážně je hrozný, ale já ho miluju. Asi bych ho milovala i nebýt daru, kterým mě obdařila bohyně.“

„Daru? Skylar je dar od bohyně?“

„Svým způsobem ano. Každá velekněžka má nějaké nadání – ty bys tomu spíš asi řekla nadpřirozená síla – které dostala od bohyně. Je to jedna z věcí, podle nichž se kněžky poznají. Můžou to být neobvyklé způsoby vnímání, například čtení myšlenek nebo věštecké vize, které umožňují předpovídat budoucnost. Nadání se ale může vztahovat i k materiálnímu světu, jako třeba zvláštní spojení s některým ze čtyř živlů nebo se zvířaty. Já jsem od bohyně dostala dva dary. Zaprvé mám nadání pro kočky, jsem s nimi spojena poutem, které je i pro upíra nadstandardní. A potom mě Nyx obdařila ještě léčitelským talentem.“ Usmála se. „To proto vím, že už jsi zase skoro zdravá, řekl mi to můj dar.“

„Páni, to je fantastické.“ Na nic lepšího jsem se nezmohla. Za uplynulý den se toho stalo tolik, že se mi z toho točila hlava.

„Pojď, dovedu tě do tvého pokoje. Určitě máš hlad a jsi unavená. Večeře bude –“ naklonila hlavu ke straně, jako by jí někdo šeptem říkal, kolik je, „ – za hodinu.“ Vědoucně se na mě usmála. „Upíři vždycky vědí, kolik je hodin.“

„To je taky super.“

„Tohle je teprve špička ledovce, moje milé mládě.“

Doufala jsem, že její metafora nevěstí nějakou katastrofu ve stylu potopení Titaniku. Šly jsme chodbou dál a já přemítala o divných vnitřních hodinách a tak. Pak jsem si vzpomněla, na co jsem se chtěla zeptat, než značně chatrnou nit mých myšlenek přerval Skylar.

„Počkat. Vy jste říkala, že vyučování začíná v osm. Večer?“ No, obvykle nejsem takhle tupá, ale občas mi připadalo, že na mě mluví nějakým cizím jazykem. Dělalo mi dost potíže všemu rozumět.

„Když se nad tím pořádně zamyslíš, pochopíš, že noční výuka je naprosto logická věc. Nepochybně víš, že ani upíři, ani mláďata na přímém slunci neexplodují nebo něco podobného, to jsou všechno výmysly, ale světlo nám jednoduše nedělá dobře. Že ti už dnes bylo na denním světle nepříjemně?“

Přikývla jsem. „Nepomohly mi ani moje Maui Jimy.“ Hned jsem si připadala, jako že plácám pitomosti, a tak jsem rychle dodala: „Maui Jim je značka slunečních brýlí.“

„Jistě, Zoey,“ odvětila Neferet trpělivě. „Já se ve slunečních brýlích vyznám. Dokonce velmi dobře.“

„Proboha, promiňte, já…“ Zarazila jsem se a napadlo mě, jestli tu není zakázané brát boží jméno nadarmo. Neferet je velekněžka a znamení své bohyně nosí evidentně s hrdostí. Neurazila jsem ji? Zatraceně, nedotkla jsem se Nykty? Proboha. A co „zatraceně“? Je to moje oblíbená kletba. (Upřímně řečeno, jediná, kterou běžně používám.) Smím taková slova vůbec dál říkat? Věřící hlásají, že upíři uctívají falešnou bohyni a že jsou sobecká stvoření temnot, která se zajímají jen o peníze, přepych a krev, a proto budou všichni jistojistě zatraceni. Měla bych si asi dávat pozor, co říkám a jaká slova…

„Zoey.“

Zvedla jsem oči a zjistila, že Neferet na mě pátravě a ustaraně hledí. Zjevně se mi už chvíli marně snažila něco říct, ale já vedla tu uhozenou vnitřní samomluvu a neslyšela ji.

„Promiňte,“ vyhrkla jsem znovu.

Zastavila, položila mi ruce na ramena a otočila si mě tváří k sobě. „Zoey, přestaň se neustále omlouvat. Nezapomínej, že v tvé situaci jsme byli všichni. I pro nás bylo tohle všechno jednou nové. Víme, jaké to je – strach z proměny, ten šok, že se tvůj život vydal směrem, který je pro tebe úplně cizí.“

„A nemůžu s tím vůbec nic dělat,“ doplnila jsem tiše.

„To také. Zlepší se to. Až se z tebe stane dospělý upír, budeš mít zase život ve svých rukou. Budeš rozhodovat sama za sebe, dělat si, co budeš chtít, půjdeš cestou, kterou tě povede tvé srdce, tvá duše a tvé nadání.“

Jestli se ze mě stane dospělý upír.“

„Stane, Zoey.“

„Jak si tím můžete být tak jistá?“

Upřela oči na mé plně vybarvené znamení. „Nyx si tě vyvolila. K čemu, to nevíme. Ale jasně tě označila svým znamením. Kdyby chtěla dopustit, abys selhala, nevyvolila by tě.“

Vzpomněla jsem si, co mi bohyně říkala. Zoey Redbirdová, dcero Noci, jmenuji tě svýma očima a ušima pro současný svět, který se snaží nalézt rovnováhu mezi dobrem a zlem. Rychle jsem uhnula pohledem a zoufale si přála vědět, proč mi instinkt pořád napovídá, abych o svém setkání s Nyktou mlčela.

„Je to… Bylo toho na jeden den prostě moc.“

„To rozhodně ano, zvlášť na prázdný žaludek.“

Znovu jsme vykročily chodbou, když zazvonil mobil a já sebou trhla. Neferet vzdychla, omluvně se na mě usmála a vytáhla z kapsy malý telefon.

„Neferet,“ ohlásila se. Chvilku poslouchala, pak nakrčila čelo a přimhouřila oči. „Ne, dobře, že jste mi zavolali. Vrátím se a podívám se na ni.“ Ukončila hovor. „Omlouvám se, Zoey. Jedna dívka si dnes zlomila nohu a necítí se dobře. Musím se vrátit a zjistit, jestli se její stav nezhoršil. Běž dál touhle chodbou a drž se pořád vlevo, dojdeš k hlavnímu vchodu. Nemůžeš ho minout, jsou to velké dveře z velice starého dřeva. Venku je hned vedle nich kamenná lavička, tam na mě můžeš počkat. Nebude to trvat dlouho.“

„Jasně, v pohodě.“ Ale mluvila jsem už do prázdna, Neferet zmizela za ohybem chodby. Povzdechla jsem si. Neměla jsem zrovna dobrý pocit z toho, že jsem sama někde, kde se to hemží upíry a jejich mláďaty. Teď když kněžka odešla, mihotavá světla lamp už mi vůbec nepřipadala přívětivá. Působila trochu strašidelně a vrhala na staré kamenné zdi přízračné stíny.

Nechtěla jsem ale zbytečně panikařit, a tak jsem se pomalu vydala kupředu. Za chvíli už jsem litovala, že tu kromě mě nikdo není, i kdyby to třeba vyli upíři. Vládlo tu moc velké ticho. Ponuré ticho. Narazila jsem na pár odboček doprava, ale podle Neferetiných instrukcí jsem se držela vlevo. Vlastně jsem se doprava radši ani nekoukala, protože v bočních chodbách byla tma jako v pytli.

Do jedné odbočky jsem ale bohužel nakoukla. No, náhodou jsem k tomu měla pádný důvod. Něco jsem odtamtud zaslechla. Konkrétně smích. Tichý dívčí smích, ze kterého mi bůhvíproč přeběhl mráz po zádech. Zastavila jsem se a zadívala se tam. Připadalo mi, že se v šeru něco hýbe.

Zoey… zašeptal odtamtud nějaký hlas.

Překvapeně jsem zamrkala. Vážně jsem zaslechla svoje jméno, nebo se mi to jen zdálo? Ten hlas zněl tak nějak povědomě. Že by znovu Nyx? Volá mě bohyně? Bála jsem se, ale zároveň jsem byla zvědavá. Se zatajeným dechem jsem popošla kousek do postranní chodby.

Ta se lehce stáčela, a jakmile jsem uviděla, co se za ohybem děje, automaticky jsem se zastavila a přitiskla ke stěně. Kousek ode mě byli ve výklenku dva lidé. Nejdřív mi nedocházelo, co dělají, ale pak mi to secvaklo.

Měla jsem odtamtud okamžitě zmizet. Měla jsem se tichounce odplížit a snažit se na ten pohled navěky zapomenout. Ale neudělala jsem samozřejmě ani jedno. Nohy mi najednou tak ztěžkly, že jsem se nemohla ani pohnout. Nezbývalo než se dívat dál.

Ten muž… potom jsem si v dalším návalu šoku uvědomila, že to není muž, ale ještě kluk, nanejvýš o rok starší než já. Opíral se o kamennou zeď, zakláněl hlavu a lapal po dechu. V šeru jsem mu pořádně neviděla do tváře, ale i tak jsem poznala, že je moc hezký.

Pak se znovu ozval ten zadýchaný zvonivý smích a já sjela pohledem níž.

Klečela před ním. Rozeznávala jsem jen to, že je blond. Vlasy měla tak bohaté, že připomínaly nějaký starodávný závoj. Přejela klukovi rukama po stehnech.

Běž! Křičel na mě vnitřní hlas. Vypadni odsud! Už jsem se chystala o krok couvnout, ale pak ten kluk promluvil a já ztuhla jako přimrazená.

„Ne!“

Vykulila jsem oči, protože jsem si chvíli myslela, že to říká mně.

„Ale jdi, přece nechceš, abych přestala.“

Hrozně se mi ulevilo. Říkal to té holce, ne mně. Vůbec nevědí, že tam jsem.

„To teda chci.“ Znělo to, jako když cedí slova skrz zaťaté zuby. „Vstaň.“

„Líbí se ti to, přiznej si to. A přiznej si taky, že o mě pořád stojíš.“

Úplně předla a snažila se být sexy, ale v jejím hlase jsem rozpoznala stopu prosebného tónu. Evidentně byla dost zoufalá. Pohnula prsty a já udiveně vyvalila oči, protože mu sjela ukazováčkem dolů po stehně a prořízla mu džíny nehtem ostrým jako nůž. Z trhliny se vyřinula krev, měňavě rudá a šokující.

Vůbec jsem to nechtěla a bylo mi z toho špatně, ale pravda je taková, že se mi v puse začaly sbíhat sliny.

„Ne!“ vyštěkl, chytil ji za ramena a pokusil se ji odstrčit.

„Ále, přestaň si na něco hrát.“ Znovu se zasmála, znělo to zlomyslně a sarkasticky. „Sám nejlíp víš, že patříme navždycky k sobě.“ Naklonila se a tu stružku krve olízla.

Zachvěla jsem se. Proti mé vůli mě to fascinovalo.

„Nech toho!“ Pořád se ji snažil odstrčit. „Nechci k tobě být hrubý, ale už mě fakt začínáš štvát. Copak to nechápeš? Tohle už dělat nebudeme. Nestojím o tebe.“

„Stojíš! Vždycky o mě budeš stát!“ Rozepnula mu poklopec.

Tady vážně nemám co dělat. Tohle bych vůbec neměla vidět. Odtrhla jsem pohled od krve na jeho stehně a o krok ucouvla.

Kluk zvedl oči. Uviděl mě.

A pak se stalo něco fakticky hodně divného. Naše oči se jakoby dotkly. Nedokázala jsem se odvrátit. Ta holka jako by tam najednou vůbec nebyla, byli jsme v té chodbě sami, jen my dva a sladká, nádherná vůně jeho krve.

„Tak ty o mě nestojíš? Mně to tak rozhodně nepřipadá,“ zapředla zlovolně.

Úplně mimoděk jsem začala vrtět hlavou. „Ne!“ vykřikl znovu a pokusil se ji odstrčit, aby mohl vyrazit ke mně. Odtrhla jsem od něj oči a klopýtavě ustoupila dozadu.

„Ne,“ zopakoval. Teď už jsem věděla jistě, že to říká mně a ne jí. Blondýně to v tu chvíli došlo taky. Vykřikla, vlastně spíš zavrčela jako divoká šelma, a prudce se otočila. Strnulost najednou pominula a já se dala na útěk.

Čekala jsem, že mě budou pronásledovat, a tak jsem se nezastavila, dokud jsem nebyla u těch obrovských dveří, které mi popsala Neferet. Opřela jsem se o studené dřevo a snažila se nefunět jako lokomotiva. Nechtěla jsem přeslechnout zvuk jejich kroků.

Co si počnu, jestli mě opravdu honí? V hlavě mi znovu pulzovala bodavá bolest, byla jsem vyčerpaná a k smrti vyděšená. A totálně, absolutně zhnusená.

Jasně, vím, co je orální sex. Myslím, že v Americe není jediný teenager, který by to nevědě, a všichni taky tušíme, co si o nás myslí dospělí – že je pro dnešní holky stejně normální ho klukovi vykouřit, jako pro tehdejší bývalo dávat klukům žvýkačky (nebo třeba lízátka, i když to je trošku dvojsmysl). Takže aby bylo jasno: to jsou kecy a takové názory mě štvou. Jasně že některým holkám to připadá „cool“. Ale to jsou husy. Ty z nás, které mají normální mozkové funkce, vědí, že nechat se takhle sprostě zneužívat cool není.

Abych to shrnula, teoretickou znalost orálního sexu mám. Ale rozhodně jsem ho nikdy doopravdy neviděla. Proto jsem byla tak vyšokovaná. Jenže to, co ta blondýna dělala, vlastně nebylo zas tak hrozné v porovnání s tím, jak jsem já zareagovala na krev.

Chtěla jsem si taky líznout.

A to prostě není normální.

No, a zadruhé tu máme ten divný pocit, když se naše oči setkaly. Co to jako mělo znamenat?

„Zoey, jsi v pořádku?“

„Zatraceně!“ vyjekla jsem a nadskočila. Za mnou stála Neferet a dost nechápavě na mě zírala.

„Tobě není dobře?“

„Já… mně…“ Myšlenky mi vířily hlavou jako můry. Nehodlala jsem jí vykládat, co jsem právě viděla. „Ta hlava mě vážně hodně bolí,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. Nelhala jsem. Bolela jako čert.

Ustaraně svraštila obočí. „Ukaž, pomůžu ti.“ Lehce se dotkla řady stehů na mém čele. Zašeptala něco v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Její ruka najednou začala hřát a to teplo, které vydávala, jako by bylo tekuté a vsakovalo se mi do kůže. Zavřela jsem oči a vzdychla úlevou, protože bolest ustoupila.

„Lepší?“

„Ano,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.

Stáhla ruku a já otevřela oči. „Po tomhle už by se ta bolest neměla vrátit. Nechápu, proč zničehonic takhle zesílila.“

„Já taky ne, ale už je to dobré,“ řekla jsem rychle.

Mlčky a pátravě se na mě zadívala a já zadržela dech. Po chvíli se zeptala: „Něco tě rozrušilo?“

Polkla jsem. „Mám trošku strach z toho, že poprvé uvidím novou spolubydlící.“ Technicky vzato to nebyla lež. Sice mě zrovna tohle nerozrušilo, ale strach jsem z toho měla.

Neferet se laskavě usmála. „Všechno bude dobré, Zoey. Teď ti ukážu, jak budeš odnynějška žít.“

Otevřela silné dřevěné dveře a vyšly jsme na velké nádvoří před školou. Ustoupila a já jsem zůstala civět. Přes nádvoří a po chodníku se procházely skupinky teenagerů, kteří na sobě měli uniformy, sice jednotné, ale zároveň tak nějak zajímavé a neobvyklé. Smáli se a povídali si, znělo to úplně normálně – důkaz toho, že zdání klame. Nevěděla jsem, na co mám zírat dřív, jestli na ně, nebo na školní budovu. Nakonec jsem si vybrala to druhé. Přece je, budova nepředstavuje žádnou hrozbu (a taky jsem se bála, že mezi těmi lidmi uvidím jeho). Škola jako by vypadla z nějakého strašidelného snu. Byla hluboká noc a měla být úplná tma, ale nad rozložitými starými duby, které se nad celým prostorem tyčily, jasně svítil měsíc. U chodníku, který lemoval velkou budovu z červených cihel a černého kamene, byly v pravidelných rozestupech rozmístěné omšelé měděné sloupky s plynovými lampami. Škola sama byla třípatrová a měla zvláštní strmou střechu, nahoře jakoby useknutou. Okna stínily těžké závěsy, ale teď byly roztažené a v nevtíravém žlutém světle v místnostech tančily stíny, díky nimž stavba působila přívětivě. Průčelí hlavní budovy tvořila kruhová věž a to vyvolávalo dojem, že jde spíš o hrad než o školu. Věřte mi, že mnohem víc než chodník lemovaný azalkami a upraveným trávníkem by se k ní hodil vodní příkop.

Naproti hlavní budově stála ještě jedna menší, vypadala mnohem starší, jako kostel. Za ní a za starými duby, které zjevně rostly po celém areálu, jsem rozeznala nejasný obrys vysokánské kamenné zdi, která oddělovala školu od okolí. Před kostelem (nebo co to bylo) stála mramorová socha ženy v dlouhé splývavé róbě.

„Nyx!“ vyhrkla jsem.

Neferet překvapeně nadzvedla obočí. „Správně, Zoey. To je socha bohyně a ta budova za ní je její chrám.“ Gestem mi naznačila, že ji mám následovat, vykročila po chodníku a ukázala na rozsáhlý školní areál, který se před námi rozprostíral. „Tenhle komplex postavili v polovině dvacátých let devatenáctého století ve francouzském neonormanském stylu z kamene dovezeného z Evropy. Původně sloužil jako klášter řádu augustiniánů. Potom se z něj stala soukromá přípravná škola pro lidské děti ze zámožných rodin, jmenovala se Cascia Hall. Když jsme se před pěti lety rozhodli, že v této části Ameriky potřebujeme vlastní školu, odkoupili jsme to tu.“

Matně jsem si pamatovala, že tady před časem opravdu bývala soukromá škola pro nafoukané dětičky milionářů. Vlastně jsem se na to pamatovala jen proto, že několik z nich kdysi zabásli za zneužívání drog a ve zprávách to pěkně rozmázli. Všichni dospělí z toho tenkrát byli hrozně v šoku. No jo, co byste od nich chtěli. Nikoho jiného vůbec nepřekvapilo, že celá ta zazobaná škola je drogami doslova prolezlá.

„Divím se, že vám to prodali,“ podotkla jsem mimoděk.

Tiše a tak nějak výhružně se zasmála. „Nechtělo se jim, ale udělali jsme jejich arogantnímu řediteli nabídku, která se neodmítá.“

Ráda bych se zeptala, jak to myslí, ale z toho smíchu mi naskočila husí kůže. Navíc jsem se nedokázala úplně soustředit, protože kolem mě toho bylo hodně k vidění. Přiznává, že úplně nejdřív jsem si všimla, že všichni s vybarveným znamením jsou strašně hezcí. Připadalo mi to pěkně pošahané. Jasně, věděla jsem, že všichni upíři vypadají dobře. To ví každý. Nejúspěšnější herci a herečky na celém světě jsou upíři. A taky tanečníci, muzikanti, spisovatelé a zpěváci. Dalo by se říct, že co umělec, to upír, a proto taky mají tolik peněz – a proto (kromě jiného) je věřící považují za amorální sobce. Stejně ale jenom žárlí na jejich krásu. Věřící klidně chodí na jejich filmy, hry, koncerty, kupují jejich knihy a umělecká díla, ale jinak je pořád pomlouvají, pohrdají jimi a nikdy, ani za živého boha by se s nimi nebavili. Říká vám něco výraz pokrytec?

Všude kolem mě se tím pádem producírovali samí krasavci a krasavice a já měla sto chutí zalézt někam pod lavičku, i když hodně z nich hned po Neferet s úsměvem zdravilo i mě. Rozpačitě jsem je taky zdravila a kradmo jsem si prohlížela kluky a holky, kteří nás míjeli. Každý na velekněžku uctivě kývl. Někteří se dokonce obřadně uklonili a přitiskli si k srdci sevřenou pěst. Neferet se vždycky pousmála a taky se mírně uklonila. Děcka vlastně nebyla tak fantasticky krásná jako dospělí. Všichni ale byli hezcí – s těmi obrysy srpku na čele a v uniformách, které vypadaly spíš jako modely od návrhářů než jako oblečení do školy, jim to hrozně slušelo. Na rozdíl od dospělých upírů jim ale scházelo to oslňující, nelidsky přitažlivé vnitřní světlo. No, přesně jak jsem se bála, jejich oblečení bylo v podstatě černé (člověk by řekl, že když už mají všichni tolik uměleckého nadání, bude jim nudná gothská černá připadat jako děsné klišé… no, je to jen můj názor, ale stejně). Jenže popravdě řečeno se k nim fakticky hodila. Navíc v ní měli vetkané tmavě fialové, tmavě modré a smaragdově zelené proužky. Na náprsní kapse saka nebo blůzy měli vyšitý zlatý nebo stříbrný ozdobný motiv. Všimla jsem si, že je to vlastně několik stejných motivů, ale nedokázala jsem je přesně rozeznat. A taky bylo zvláštní, kolik lidí mělo dlouhé vlasy. No vážně, holky, kluci, dokonce i učitelé. I kočky, které se jim proplétaly pod nohama, měly úžasně dlouhou srst. Divné. Ještě že jsem se nenechala od Kayly přemluvit, abych se dala jako ona minulý týden ostříhat na kačera.

Dospělí měli s dětmi společnou ještě jednu věc. Všichni s nepokrytou zvědavostí civěli na moje znamení. Bezva. Začínám nový život, a hned vyčnívám z davu. Ne že bych to nečekala. Ale stejně mě to zatraceně štvalo.

8)

Část Školy noci, která sloužila jako studentské koleje, byla až na opačné straně areálu, takže jsme šly poměrně dlouho. Neferet asi záměrně nikam nespěchala, abych měla dost času klást jí otázky a rozhlížet se po okolí. Vůbec mi to nevadilo. Jak jsme šly podél dlouhatánského shluku budov, který připomínal hrad, upozorňovala mě na různé maličkosti a já si tady začínala připadat míň jako cizinka. Cítila jsem se trochu rozhozená, ale v dobrém slova smyslu. A prostě jen tak jít bylo normální. Bude to asi znít divně, ale znovu jsem si připadala, jako že jsem to já. Nekašlala jsem. Nic mě nebolelo, dokonce už ani hlava. Úplně, naprosto a totálně jsem zapomněla na tu trapnou scénu, ke které jsem se před chvílí připletla. Už jsem ji vymazala z paměti – schválně, jak jinak. Fakticky jsem k definitivnímu životnímu zvratu a divnému znamení nepotřebovala žádný další stres. Takže – jaký orální sex? Co to je?

Ve skutečnosti jsem v tu chvíli vytěsnila z vědomí mnohem víc věcí. V duchu jsem si dokonce říkala, že kdybych zrovna teď nekráčela v nekřesťanskou hodinu po školním areálu vedle upírky, vlastně bych si připadala skoro stejně normálně jako třeba včera. Skoro.

No jo, jasně že kecám. Bylo to hodně velké skoro. Ale bolest hlavy v podstatě zmizela a připadalo mi, že setkání s novou spolubydlící možná přece jen zvládnu. Potom Neferet konečně otevřela dveře dívčí koleje.

Uvnitř na mě čekalo překvapení. Nevím, co jsem čekala – asi že všechno bude černé a ponuré. Ale bylo to tam hezké, z barev převládaly pastelově modrá a bledě žlutá. Zařízení tvořily pohodlné pohovky a porůznu poházené naducané polštáře, tak velké, že se na nich dalo sedět. Připomínaly obří lentilky. Z křišťálových lustrů se linulo měkké světlo plynových lamp, díky němuž místnost připomínala zámeckou komnatu pro princeznu. Na smetanových stěnách visela velká olejová plátna, podobizny exotických a na první pohled mocných žen z dávných dob. Na konferenčních stolcích se mezi křišťálovými vázami s čerstvě nařezanými růžemi povalovaly knížky, kabelky a v podstatě normální pubertální nepořádek. Všimla jsem si několika plochých televizí a podle zvuku poznala, že na MTV běží reality show Real World. Tohle všechno jsem zaregistrovala jediným pohledem, ale zároveň jsem se snažila usmívat a tvářit se přátelsky. Jakmile jsme totiž vkročily dovnitř, všechny holky zmlkly a začaly na mě zírat. Ne, beru zpět. Přesněji řečeno nezíraly na mě, ale na moje znamení.

„Dámy, tohle je Zoey Redbirdová. Pozdravte se s ní a přivítejte ji ve Škole noci.“

Chviličku už jsem myslela, že nikdo ani nepípne, a pokoušela se o mě smrt hanbou. Pak ve skupince u jedné z televizí vstala nějaká holka. Byla drobná, blonďatá a stoprocentně dokonalá. Něčím mi připomněla mladší verzi Sarah Jessiky Parker (kterou mimochodem moc nemusím – je hrozně… no… hrozně otravná a nepřirozeně optimistická).

„Ahoj, Zoey. Vítej v novém domově.“ Její úsměv působil přívětivě a opravdově, a navíc se evidentně vší silou snažila dívat se mi do očí místo na vybarvené znamení. Hned mě zamrzelo, že jsem ji přirovnala k někomu tak nesympatickému. „Já jsem Afrodita.“

Afrodita? No, možná mě to přirovnání zas až tak nemrzí. Copak by si nějaká normální holka dobrovolně vybrala jméno Afrodita? Sotva. Zjevně trpí bludnou představou, že je nejkrásnější na světě. Stejně jsem ale nasadila neupřímný úsměv a jásavě odpověděla: „Ahoj, Afrodito!“

„Neferet, mám Zoey dovést do jejího pokoje?“

Velekněžka zaváhala a to bylo vážně zvláštní. Neodpověděla hned, jen tam stála a upřeně se Afroditě dívala do očí. A najednou ten tichý souboj pohledů skončil a Neferet se široce usmála.

„Děkuji, Afrodito, to je od tebe moc hezké. Jsem Zoeyina mentorka, ale jistě si tady bude připadat víc jako doma, když jí cestu do pokoje ukáže někdo stejně starý jako ona.“

Všimla jsem si, jak Afroditě blýskly oči. Byl to hněv? Ne, to se mi určitě jen zdálo – vlastně bych vůbec nepochybovala, že se mi to zdálo, kdyby mi ten podivný nový instinkt jasně neříkal, že hádám správně. A vlastně jsem to varování, že něco není v pořádku, ani nepotřebovala, protože blondýna se zasmála a já ten smích poznala.

S pocitem, že mi někdo právě dal pěstí do žaludku, jsem si uvědomila, že zrovna tuhle holku jsem před chvílí viděla na chodbě s tím klukem!

„Ale ovšem že ji tady provedu! Vždyť víte, že vám vždycky ráda pomůžu, Neferet,“ řekla Afrodita afektovaně a znovu se zasmála. Bylo to falešné a studené jako obří silikonové nárazníky Pamely Anderson, ale kněžka jen přikývla a obrátila se ke mně.

„Tak se tedy rozloučíme, Zoey,“ řekla a stiskla mi rameno. „Afrodita tě zavede do pokoje a tvoje nová spolubydlící už ti ukáže všechno ostatní a dovede tě na večeři.“ Zazářila na mě dalším vřelým mateřským úsměvem a mě se zmocnila směšná dětinská touha obejmout ji a žebrat, ať mě nenechává s Afroditou samotnou. „To zvládneš,“ dodala, jako by mi četla myšlenky. „Uvidíš, ptáčátko. Všechno to zvládneš,“ zašeptala ještě a tolik mi připomněla babičku, že mi málem vyhrkly slzy. Potom pokývala Afroditě a ostatním holkám na pozdrav a odešla.

Dveře tlumeně zaklaply. Zatraceně… Já chci domů!

„Pojď, Zoey. K pokojům se jde tudy,“ řekla Afrodita a pokynula mi, abych ji následovala po širokém oblouku schodiště vpravo. Jakmile jsme zamířily nahoru, za námi se okamžitě zvedla vlna vzrušeného šepotu. Snažila jsem se na to nemyslet.

Ani jedna z nás nic neříkala a bylo to hrozně nepříjemné, chtělo se mi začít ječet. Viděla mě tam na té chodbě? No, já o tom začínat nebudu. Ani teď, ani jindy. Co se mě týče, vlastně se to vůbec nestalo.

Odkašlala jsem si. „Ta společenská místnost se mi líbí. Je doopravdy hezká.“

Střelila po mně pohledem. „Není hezká. Je naprosto úžasná.“

„Aha. No, chválou nemá člověk nikdy šetřit.“

Zasmála se. Byl to děsně nepříjemný zvuk, spíš takové zlomyslné zahihňání. Zamrazilo mě z něj v zádech úplně stejně jako předtím.

„Všechno je tady úžasné díky mně.“

Otočila jsem se k ní. To si snad dělá legraci. Střetla jsem se s jejíma chladnýma modrýma očima.

„Ano, slyšela jsi dobře. Tohle místo je super, protože já jsem super.“

To mě podrž. Nic uhozenějšího z ní snad ani vypadnout nemohlo. Vůbec jsem nevěděla, jak mám na tenhle nafrněný výrok zareagovat. Právě jsem změnila život, školu a druh, a tady Miss Universe mě ještě bude provokovat? Navíc jsem pořád netušila, jestli ví, že na té chodbě jsem je přistihla já.

Fajn. Teď šlo jen o to najít si kamarády a moc nevyčnívat. O to, abych se v téhle škole mohla cítit doma. Takže jsem se rozhodla jít cestou nejmenšího odporu a držela jsem klapačku.

Nic víc už jsme neřekly. Schody vyústily do dlouhé chodby plné dveří. Afrodita zastavila před jedněmi, které byly natřené hezkou růžovofialovou barvou, ale nezaklepala. Místo toho se ke mně obrátila. Její dokonalá tvářička najednou vypadala nenávistně, studeně a rozhodně ani trochu krásně.

„Koukni, Zoey, řekneme si to na rovinu. Máš divné znamení, a tak o tobě všichni mluví a vrtá jim hlavou, proč to tak asi je.“ Protočila oči, dramaticky sevřela šňůru perel, kterou měla na krku, a zaštěbetala opravdu pitomým hlasem: „Jůůů, ta nová má vybarvené znamení! Proč asi? Je na ní něco zvláštního? Má nadpřirozené schopnosti? Tý jo!“ Dala ruce dolů a zlověstně přimhouřila oči. Najednou mluvila stejně zhnuseně a výhružně, jak se tvářila. „Ale jednu věc si zapiš za uši. Tady mám hlavní slovo já. Všechno se dělá tak, jak já chci. Jestli nestojíš o problémy, dobře si to zapamatuj. Zkus se mi vzepřít a budeš toho zatraceně litovat.“

Teď mě naštvala. „Hele,“ řekla jsem, „zrovna jsem se přistěhovala. O žádné problémy fakt nestojím a s tím, že si lidi povídají o mém znamení, nemůžu nic dělat.“

Její oči se proměnily v uzounké štěrbiny. Do háje. Chce se snad prát? V životě jsem se s nikým nepoprala! Stáhl se mi žaludek a chystala jsem se uhnout, zdrhnout, prostě cokoli, jen abych nedostala pár facek.

Zničehonic se přestala tvářit jako vrah, celá rozzářila v úsměvu a proměnila se zpátky v rozkošnou blondýnku. (Na mě to samozřejmě dojem neudělalo.)

„Výborně. Já jen abychom si rozuměly.“

He? Nevím jak ona, ale já jsem nerozuměla ničemu, leda tak tomu, že zjevně trpí těžkou duševní poruchou a zapomněla si vzít prášky.

Než jsem se zmohla na slovo, vrhla na mě ještě jeden nepochopitelně přátelský úsměv a zaklepala na dveře.

„Dále!“ ozvalo se zevnitř radostně.

Afrodita stiskla kliku.

„Nazdar, lidi! Pojďte dál, šup!“ Moje nová spolubydlící, taky blonďatá, se k nám nadšeně vrhla jako malé tornádo dobré vůle. Jakmile ale uviděla Afroditu, její úsměv zmizel a zarazila se.

„Přivedla jsem ti spolubydlící.“ Na slovech mé průvodkyně nebylo technicky nic špatného, zato hlas jí přetékal nenávistí. Pak nasadila výsměšný buranský tón. „Stevie Rae Johnsonová, todle je Zoey Redbirdová. Zoey Redbirdová, todle je Stevie Rae Johnsonová. No ježkovy voči, to jsme se tady všecky pěkně sešly, co? Kámošky na první pohled, jako kdybysme spolu vodjakživa pásly krávy.“

Střelila jsem po Stevie Rae pohledem. Vypadala jako vyděšený králíček.

„Děkuju, žes mi ukázala cestu, Afrodito,“ vyhrkla jsem rychle a vykročila k ní. Automaticky ustoupila a ocitla se zase na chodbě. „Měj se.“ Zabouchla jsem jí dveře před nosem a ještě jsem zahlédla, jak překvapení v její tváři vystřídal vztek. Pak jsem se obrátila zpátky ke spolubydlící. Pořád byla bledá jako stěna.

„Co má za problém?“ zeptala jsem se jí.

„Ona… ona je…“

Sice jsem tu holku ještě vůbec neznala, ale bylo mi jasné, že prostě neví, do jaké míry může být upřímná. Rozhodla jsem se, že jí s tím pomůžu. Vždyť přece budeme bydlet v jednom pokoji, no ne? „Je hnusná mrcha!“ zakončila jsem nakousnutou větu.

Stevie Rae vykulila oči a potom se zachichotala. „Moc milá není, to ti povím.“

„Já ti zase povím, že by jí prospěl lékařský dohled,“ odvětila jsem a rozesmála ji ještě víc.

„Něco mi říká, že si budeme bezvadně rozumět, Zoey Redbirdová,“ prohlásila. „Vítám tě v novém domově!“ Ustoupila stranou a s rozmáchlým gestem mě uvedla do malého pokoje, jako by mě uváděla do paláce.

Rozhlédla jsem se a překvapeně zamrkala. A pak znovu. Nejdřív mi pohled padl na obří plakát countryového zpěváka Kennyho Chesneyho, který visel nad jednou ze dvou postelí, a potom na kovbojský klobouk (fakt! nelžu!) položený na nočním stolku. Na tomtéž stolku stála taky staromódní plynová lampička s podstavcem ve tvaru kovbojské holínky. Ty bláho, Stevie Rae je nefalšovaná holka z Divokého západu!

Další překvapení přišlo v podobě medvědího objetí na přivítanou. S krátkými kudrnatými vlasy a kulatou usměvavou tvářičkou mi Stevie Rae připomínala roztomilé štěňátko. „Zoey, já jsem tak ráda, že už je ti dobře! Když jsem slyšela, že jsi zraněná, hrozně jsem se o tebe bála. Vážně jsem se nemohla dočkat, až tě tady budu mít.“

„Dík,“ řekla jsem a dál se rozhlížela po pokoji, který odteď bude taky můj. Točila se mi z toho všeho hlava a najednou jsem zase měla slzy na krajíčku.

„Je to šok, viď?“ Stevie Rae na mě starostlivě upírala velikánské modré oči plné soucitných slz. Nevěděla jsem, jestli bych se vůbec zmohla na slovo, a jen jsem přikývla. „Já vím. Probrečela jsem celou první noc.“

Spolkla jsem slzy a zeptala se: „Jak jsi tady dlouho?“

„Tři měsíce. A lidi zlatý, jak já se těšila, když mi řekli, že brzo dostanu spolubydlící!“

„Tys věděla, že přijdu?“

Dychtivě přikývla. „Jasně! Neferet mi předevčírem řekla, že tě vycítil stopař a chystá se tě označit. Myslela jsem, že dorazíš už včera, ale pak jsem se doslechla, že jsi měla nehodu a ležíš na ošetřovně. Co se stalo?“

Pokrčila jsem rameny. „Jela jsem za babičkou, ale nebyla doma, tak jsem ji šla hledat, upadla jsem a rozrazila si hlavu.“ Instinkt sice tentokrát mlčel, ale ještě jsem si nebyla jistá, kolik toho Stevie Rae můžu svěřit. K mé nesmírné úlevě jen přikývla, jako že chápe, a už se mě dál nevyptávala. A taky neřekla ani slovo o mé divném vybarveném znamení.

„Vaši se hodně zlobili, když tě označili?“

„Slabé slovo. Vaši ne?“

„Mamka to vzala dobře. Prohlásila, že každá příležitost vypadnout z Henrietty je skvělá věc.“

„Henrietta, to je nějaké… menší město?“ zeptala jsem se jí. Byla jsem ráda, že se hovor stočil ode mě.

„Menší než menší. Díra.“

Sedla si na postel pod plakát Kennyho Chesneyho a naznačila, ať se posadím na tu druhou. S údivem jsem zjistila, že ji zakrývá moje boží růžovo-zelená prošívaná deka od Ralpha Laurena, kterou jsem mívala v ložnici doma. Pak jsem se podívala na dubový noční stolek a zamrkala. Byl tam můj otravný ošklivý budík, šprtounské brýle, které nosím, když už nemůžu kontaktní čočky ani cítit, a zarámovaná fotka z loňského léta, na které jsem s babičkou. A v regálech nad počítačem byly naskládané všechny moje Gossip Girl a další oblíbené knížky (včetně Stokerova Draculy, což je trochu ironie), pár cédéček, můj laptop a… šmarjápano! Moje figurky hrdinů z filmu Příšerky, s. r. o. To je trapas. Na zemi u postele se válel můj batoh.

„Ty věci ti přinesla babička. Je moc milá,“ řekla Stevie Rae.

„Milá, to ji vůbec nevystihuje. Je odvážná jako lvice, když se dokázala pro moje věci probojovat přes mámu a jejího dementního manžela. Dokážu si živě představit, jaké přitom máma dělala scény.“ S povzdechem jsem zavrtěla hlavou.

„To já jsem měla štěstí. Mamka se s tímhle srovnala opravdu dobře.“ Stevie Rae se dotkla obrysu měsíčního srpku na svém čele. „Taťkovi trošku ujely nervy, vlastně trošku hodně. To víš, byla jsem jeho holčička a princeznička, znáš to.“ Pokrčila rameny a zahihňala se. „Moji tři bráchové z toho byli hrozně nadšení a pořád se mě ptali, jestli jim domluvím rande s nějakou upíří holkou.“ Obrátila oči v sloup. „Kluci jsou pitomí.“

„Kluci jsou pitomí,“ souhlasila jsem a usmála se na ni. Když se shodneme na tomhle, určitě spolu budeme skvěle vycházet.

„Já už jsem si tady vcelku zvykla. Předměty teda máme divné, ale většina mě baví – hlavně taekwondo. Zjistila jsem, že se docela ráda peru.“ Rošťácky se ušklíbla jako nějaký blonďatý skřítek. „Taky se mi líbí naše uniformy, i když na začátku jsem z nich měla dost šok. No řekni sama, kdo má uniformy rád? Ale můžeme je různě vylepšovat a nosit je tak, jak se nám líbí, takže nejsou nudné a nevypadáme jako paka ze soukromé školy. A je tady spousta pěkných kluků – i když kluci jsou samozřejmě pitomí.“ Zajiskřily jí oči. „Jsem tak ráda, že jsem vypadla z Henrietty, že mi to všechno připadá vlastně v pohodě. I když Tulsa mi trochu nahání strach, je to hrozně velké město.“

„V Tulse se nemáš čeho bát,“ namítla jsem automaticky. Většina děcek z předměstí Broken Arrow se v centru nevyzná, ale já ano, díky babičce, která mě tam často brala na výlety. „Jen musíš znát správná místa. Na Brady Street je třeba velká galerie, kde si můžeš vyrobit z korálků vlastní šperk, a hned vedle je restaurace U Loly, dělají tam nejlepší dezerty ve městě. Bezva je taky Cherry Street. Není to odsud daleko. A hned tady vedle je muzeum Philbrook a nákupní centrum Utica Square. Tam jsou fakt boží obchody a…“

Najednou mi došlo, co říkám. Smějí upíří mláďata vůbec chodit mezi lidi? Zamyslela jsem se. Ne. Ani ve Philbrooku, ani při nákupech v Gap nebo Banana Republic, ani ve Starbucks jsem nikdy nenarazila na děcka s měsíčním srpkem na čele. Neviděla jsem je ani v kině. Zatraceně! Vždyť já jsem až dodneška nepotkala vůbec žádné upíří mládě! Znamená to, že nás tady budou čtyři roky držet pod zámkem? Trochu zadýchaně a s úzkostným klaustrofobickým pocitem jsem se zeptala: „Můžeme občas chodit ven?“

„Jo, ale musíš přitom dodržovat spoustu pravidel.“

„Jakých?“

„No, nesmíš mít na sobě žádnou část školní uniformy…“ Najednou se zarazila. „Do pytle! Teď mi došlo, že už nemáme čas. Za pár minut bude večeře a ty ještě nejsi převlečená.“ Vyskočila a začala se přehrabovat ve skříni v mojí polovině pokoje. To jí ale nezabránilo mluvit dál. „Neferet sem včera večer poslala nějaké věci. Nemusíš se bát, určitě ti všechno bude. Nevím, jak to dělají, ale vždycky vědí, jakou máme velikost, i když nás ještě ani neviděli. Dospělí upíři prostě vždycky vědí víc, než by měli, občas mě to trochu děsí. Ale neboj se. Když jsem říkala, že ty uniformy nejsou tak špatné, myslela jsem to vážně. Můžeš k nim nakombinovat svoje věci, jako já.“

Zadívala jsem se na ni. Teprve teď jsem si ji opravdu pořádně prohlédla. Měla na sobě nefalšované kovbojské džíny, jaké nosí jen farmáři. Jsou příšerně těsné a vzadu nemají kapsy. Čestně, nechápu, jak se to někomu může líbit, vždyť Stevie Rae je hubená jak vyžle a stejně v nich měla velký zadek. Co bude mít za boty, to jsem věděla ještě dřív, než jsem se podívala – kovbojské holínky. Mrkla jsem se a vzdychla. Přesně tak. Z hnědé kůže, bez podpatku, s pěkně ostrou špičkou. Do džínů si zastrčila černou bavlněnou halenku s dlouhým rukávem, na které bylo vidět, že stála majlant a je z opravdu drahého butiku jako třeba Saks nebo Neiman Marcus, žádný předražený hadr z konfekce, ve kterém vypadáte lacině, i kdybyste se třeba přetrhli. Když se ke mně otočila, všimla jsem si, že má dvojitě propíchnuté uši a v nich stříbrné kroužky.

Podala mi přesně takovou černou halenku, jakou měla na sobě ona, a svetřík. Došla jsem k závěru, že já bych sice do jejího kovbojského stylu nešla, ale jí ta směs Divokého západu a exkluzivní módy sluší.

„Tak, a je to! Prostě si tohle vezmi k džínům a můžeme jít.“

V mihotavém světle kovbojské lampy se na prsou svetříku zaleskla stříbrná výšivka. Vstala jsem, vzala si od ní oba kusy oblečení a svetřík jsem roztřepala, abych si mohla předek pořádně prohlédnout. Výšivka se stáčela do jemné stříbrné spirály a byla přesně v místě, kde mi bude spočívat na srdci.

„To je náš znak,“ řekla Stevie Rae.

„Znak?“

„Jo, každá třída – tady se jim říká tercie, kvarta, kvinta a sexta – má svůj znak. My jsme terciánky, a tak nosíme stříbrný labyrint bohyně Nyx.“

„Co znamená?“ zeptala jsem se, spíš sama pro sebe než jí, a obkreslila jsem spirálu prstem.

„Symbolizuje náš nový začátek, Cestu noci, po které se vydáváme a na níž poznáme bohyniny tradice a své nové možnosti.“

Překvapeně jsem k ní vzhlédla, protože to řekla neobyčejně vážně. Maličko stydlivě se na mě usmála a pokrčila rameny. „To je jedna z prvních věcí, které tě v tercii naučí na upíří sociologii. Učí ji Neferet a s nudou na henriettské střední se to nedá srovnat. Brr, náš školní maskot byla načepýřená slepice. Nikdy jsem nepochopila proč.“ Zavrtěla hlavou, protočila oči a já se rozesmála. „Slyšela jsem, že Neferet bude tvoje mentorka, máš štěstí. Většinou si nováčky nebere a není jen velekněžka, ale taky absolutně nejlepší učitelka na celé škole.“

No, asi to nebylo úplně tím, že jsem měla štěstí. Spíš s tím má hodně co dělat moje divné vybarvené znamení. A když už jsme u toho…

„Stevie Rae, proč ses mě nezeptala na moje znamení? Já si teda fakt vážím toho, že mě hned nebombarduješ milionem otázek, ale všichni ostatní tady na něj zírali jako u vytržení. Afrodita o něm začala hned, jak jsme se ocitly samy. Ale ty ses na ně ani pořádně nepodívala. Proč?“

Teprve v tu chvíli se mi konečně koukla na čelo, pokrčila rameny a zase se mi zadívala do očí. „Jsi moje spolubydlící. Říkala jsem si, že mi to určitě povíš sama, až budeš mít náladu. Víš, když vyrůstáš v takovém zapadákově, jako je Henrietta, brzo pochopíš, že jestli si chceš udržet kamarády, nesmíš se zbytečně míchat do jejich věcí. No, a my spolu máme bydlet čtyři roky…“ Odmlčela se a v tom tichu visel velký ošklivý nevyslovený fakt, že čtyři roky spolu budeme bydlet jen v případě, že obě přežijeme proměnu. Stevie Rae namáhavě polkla a jedním dechem navázala: „Zkrátka bych chtěla, abychom byly kamarádky.“

Usmála jsem se na ni. Vypadala tak dětsky a optimisticky, mile a normálně, vůbec neodpovídala mojí představě upířího mláděte. Pocítila jsem záchvěv naděje. Třeba přece jen zapadnu mezi ostatní. „Já se s tebou taky chci kamarádit.“

„To je žůžo!“ Vážně v tu chvíli zase připomínala nemotorné štěně. „Tak pojď, honem, ať nepřijdeme pozdě!“

Postrčila mě ke dveřím mezi našimi skříněmi, odběhla k zrcátku, které měla na psacím stole, a začala si hřebelcovat vlasy. Za dveřmi byla maličká koupelna. Svlékla jsem si tričko s logem našeho baseballového týmu, vzala si místo něj halenku a přes ni ještě hedvábný svetřík. Měl hezkou tmavě vínovou barvu s vetkanými černými proužky. Už jsem se chtěla vrátit do pokoje a vyndat si z batohu malovátka a všelijaké krámy na vlasy, ale nejdřív jsem se na sebe mrkla do zrcadla. Tvář jsem pořád měla bílou, ale už to nepůsobilo nezdravě. Vlasy byly příšerně rozcuchané, jako bych se rok nečesala, a nad levým spánkem se mi táhla tenká linie tmavých stehů. Nejdéle jsem zírala na safírově modré znamení. Jeho exotická krása mě úplně uchvátila. Vtom se ve světle lampy zatřpytil stříbrný labyrint na mém srdci. Přišlo mi, že ty dva symboly k sobě tak nějak patří, i když si nejsou podobné tvarem ani barvou…

Ale patří taky ke mně? Patřím do tohohle cizího nového světa?

Pevně jsem zavřela oči a z celého srdce si přála, aby večeře (ach prosím, jen ať mají k pití i něco jiného než krev!) nebyla poslední kapkou pro můj stažený, podrážděný žaludek.

„No jo…“ řekla jsem si pro sebe šeptem. „Při mém štěstí určitě prosedím celou noc na záchodě s průjmem.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a šest