11)
„Kde jste to vzali?“ zeptala se Neferet. Zjevně se snažila mluvit klidně, ale stejně v jejím hlase zazněl přísný, zlostný podtón.
„Tento náhrdelník se našel poblíž těla Chrise Forda.“
Otevřela jsem pusu, ale nezmohla se na slovo. Cítila jsem, že blednu, a bolestivě se mi sevřel žaludek.
„Poznáváte ten náhrdelník, slečno Redbirdová?“ zeptal se mě detektiv Marx znovu.
Polkla jsem a odkašlala si. „Ano. To je znak předsedkyně Dcer temnoty.“
„Dcer temnoty?“
„Dcery a Synové temnoty je výběrová školní organizace složená z našich nejlepších studentů,“ řekla Neferet.
„A vy do té organizace patříte?“ otázal se.
„Jsem její předsedkyně.“
„Mohla byste nám ukázat svůj náhrdelník?“
„Já… Nemám ho právě na sobě. Nechala jsem ho v pokoji.“ Z toho otřesu se mi motala hlava.
„Pánové, vy Zoey z něčeho obviňujete?“ vmísila se do výslechu moje mentorka. Mluvila tiše, ale její hlas byl prostoupený rozhořčením. Úplně jsem ho cítila na kůži, naskočila mi z něj husí kůže. Detektivové se po sobě nervózně podívali, takže to na ně zřejmě fungovalo taky.
„Jenom se ptáme, madam.“
„Jak umřel?“ ozvala jsem se. Zmohla jsem se sotva na šepot, ale v napjatém tichu zněl nepřirozeně hlasitě.
„Vykrvácel z mnohačetných řezných ran,“ řekl Marx.
„Někdo ho pořezal vystřelovacím nožem nebo něčím?“ Ve zprávách říkali, že Chrise napadlo nějaké zvíře, takže odpověď na svoji otázku jsem znala předem, ale prostě jsem to potřebovala slyšet znovu.
Marx zavrtěl hlavou. „Ty rány nezpůsobil nůž. Spíš připomínaly stopy po zvířecích drápech a zubech.“
„V těle nezůstala skoro žádná krev,“ dodal Martin.
„A vy jste přišli sem, protože to považujete za útok upíra,“ pronesla Neferet temně.
„Jenom vyšetřujeme případ, madam,“ řekl Marx.
„Pak vám radím, abyste u toho mrtvého provedli krevní test na alkohol. Z toho, co jsem slyšela o jeho přátelích, soudím, že se často opíjeli. Pravděpodobně v opilosti spadl do řeky. Ty řezné rány na jeho těle zřejmě způsobily kameny, možná i zvířata. U řeky vcelku běžně žijí kojoti, dokonce i přímo ve městě,“ řekla velekněžka.
„Jistě, madam. Na rozborech krve se právě pracuje. Sice jí moc nezbylo, ale i tak získáme dostatek údajů.“
„Výborně. Jsem přesvědčená, že ten mladík byl podnapilý a možná i pod vlivem drog. Podle mého názoru byste měli pro jeho smrt hledat rozumnější vysvětlení, než že se stal obětí upíra. Už jste tady skončili, nemám pravdu?“
„Poslední otázka, slečno Redbirdová,“ obrátil se na mě detektiv Marx. Na Neferet se ani nepodíval. „Kde jste byla ve čtvrtek mezi osmou a desátou?“
„Večer?“
„Ano.“
„Ve škole. Tady. Měla jsem výuku.“
Martin se na mě nechápavě zadíval. „V tuhle hodinu?“
„Možná jste si měl před výslechem mých studentů opatřit alespoň základní informace. Ve Škole noci začíná vyučování v osm večer a končí ve tři ráno. Upíři odedávna preferují noc.“ V Neferetině hlase byl pořád znát hněv. „Když ten chlapec zemřel, Zoey seděla ve třídě. Je to konečně všechno?“
„Od slečny Redbirdové prozatím nic víc nepotřebujeme.“ Marx přelistoval zpátky ve svém notesu a dodal: „Chceme ale mluvit ještě s Lorenem Blakem.“
Pokusila jsem se na to jméno nezareagovat, ale proti své vůli jsem se zavrtěla a začervenala se.
„Je mi líto, Loren včera před úsvitem odletěl soukromým školním letadlem na východní pobřeží za studenty, kteří se tam účastní finále naší mezinárodní soutěže v recitaci Shakespearových monologů. Můžu mu samozřejmě nechat vzkaz, aby vám zavolal, až se v neděli vrátí.“ Neferet zamířila ke dveřím a dala oběma mužům jasně najevo, že je čas jít.
Jenomže Marx zůstal stát. Pořád se na mě díval. Potom zvolna sáhl do náprsní kapsy a vytáhl vizitku. Podal mi ji a řekl: „Kdyby sis vzpomněla na něco – na cokoli –, co by nám mohlo pomoct zjistit, kdo to Chrisovi udělal, zavolej mi.“ Pak kývl na Neferet. „Děkuji, že jste nám věnovala svůj čas, madam. V neděli si přijdeme promluvit s panem Blakem.“
„Vyprovodím vás,“ odvětila. Stiskla mi rameno a rázně vyšla z místnosti. Detektivové ji poslušně následovali.
Zůstala jsem tam sedět a snažila se srovnat si myšlenky. Neferet jim lhala, a ne jen tehdy, když zamlčela, jak jsem se napila Heathovy krve a jak Heath málem přišel o život při samhainovém rituálu. Zalhala taky o Lorenovi. Včera před úsvitem ve škole ještě byl. Konkrétně se mnou u východní zdi.
Sevřela jsem ruce v klíně, aby se mi netřásly.
Do postele jsem se dostala až po desáté (dopoledne). Damien, dvojčata a Stevie Rae byli zvědaví, co po mně ti detektivové chtěli, a já jim to bez zábran vyklopila. Napadlo mě, že když si všechno znovu do posledního detailu projdu, pochopím, co se tady sakra děje. Ale doufala jsem marně. Nikdo z nás neměl ani páru, proč se u mrtvoly lidského kluka našel náhrdelník předsedkyně Dcer temnoty. Samozřejmě jsem se šla podívat, kde je můj – ležel na svém místě ve šperkovnici. Erin, Shaunee i Stevie Rae byly toho názoru, že ho na policajty nějak nastražila Afrodita, a možná má prsty i v té vraždě. Já a Damien jsme si tím tak jistí nebyli. Afrodita lidi nesnáší, ale to ještě neznamená, že by dokázala unést a zavraždit namakaného fotbalistu. Co by asi dělala s jeho tělem, nacpala si ho do té boží značkové kabelky, bez které neudělá krok? Navíc s lidmi vůbec nepřichází do styku. A předsednický náhrdelník sice mívala, ale Neferet jí ho vzala a dala ho mně hned tu noc, co jsem převzala vedení Dcer a Synů temnoty.
Shodli jsme se jen na jedné věci – že „proradná čůza Kayla“ (jak ji překřtila dvojčata) mě v podstatě udala jako vražedkyni, protože Heath o mě pořád stojí a ona je bez sebe žárlivostí. Policie evidentně trpí povážlivým nedostatkem podezřelých, když se sem přihnali jen kvůli výpovědi pomstychtivé puberťačky. Moji kamarádi pochopitelně o mé náklonnosti ke krvi nemají potuchy. Pořád ještě jsem se nedokázala odhodlat k tomu, abych jim o té nepříjemnosti s Heathem řekla, a tak jsem se uchýlila k cenzurované verzi, kterou jsem vykládala i detektivům. Jak to bylo doopravdy, to (kromě Heatha a proradné čůzy Kayly) vědí jen Neferet a Erik. Neferet jsem to řekla sama a Erik všechno viděl na vlastní oči, narazil na mě zrovna ve chvíli, kdy jsem Heathovi olizovala škrábanec. Když jsme u toho… Najednou jsem hrozně zatoužila, aby už byl zpátky. V posledních dnech se toho na mě sesypalo hodně a kvůli tomu se mi zase moc nestýskalo, ale teď jsem si strašně přála, abych si o tom všem mohla popovídat s někým, kdo není velekněžka.
V neděli, připomněla jsem si, když jsem si lehla a snažila se usnout. V neděli se Erik vrátí. A Loren taky. (Ne, nebudu myslet na to, co mezi námi možná je a že to byla jedna z věcí, kvůli nimž jsem neměla čas vzpomínat na Erika.) A proč sakra chtěli detektivové s Lorenem mluvit? To nám všem bylo záhadou.
Povzdychla jsem si a pokusila se trochu uvolnit. Vážně nesnáším, když se nutně potřebuju vyspat, ale nemůžu zaboha usnout. Jenomže v hlavě mi dál bzučelo jak v úle. Nemohla jsem přestat myslet na celý ten spletenec záhad kolem Chrise Forda a Brada Higeonse, a navíc jsem si dobře uvědomovala, že za pár hodin musím vstát, zavolat na FBI a zahrát si na teroristu. Když k tomu připočtu, že jsem si ještě nestačila pořádně promyslet úplňkový rituál, není divu, že mě z toho příšerného stresu rozbolela hlava.
Podívala jsem se na budík. Bylo půl jedenácté dopoledne. Ještě čtyři hodiny a pak budu muset zatelefonovat na FBI a potom čekat na zprávy, abych zjistila, jak to s tím mostem dopadlo (nejlépe že nespadl) a jestli už našli Higeonsovic kluka (nejlépe živého). Pak si snad konečně budu moct v klidu rozmyslet, jak povedu úplňkový rituál (nejlépe tak, abych se totálně neztrapnila).
Stevie Rae na druhé straně pokoje tiše pochrupovala. Vsadím se, že ta holka by dokázala usnout i vzhůru nohama uprostřed vánice. Na polštáři vedle mojí hlavy byla do klubíčka stočená Nala. Dokonce i ona už přestala hudrovat, hluboce oddychovala a občas legračně zachrápala. Chvilku jsem uvažovala, jestli ji nemám nechat otestovat na alergie. Přece jen podezřele často kýchá… Ale pak jsem si řekla, že vymýšlet si další problémy je jen typický důsledek stresu. Ta kočka je tlustá jako nadívaný krocan. Její břicho připomíná vak, ve kterém schovává vrh klokáňat. To proto v ní tak hvízdá, s takovým množstvím sádla se musí fakt hodně nadřít.
Zavřela jsem oči a začala počítat ovečky. Doslova. Prý to zabírá, ne? Představila jsem si louku a na ní ohradu, přes kterou skáčou chundelaté bílé ovečky. (Tak se to podle mě správně dělá.) U padesáté šesté se mi začaly plést počty a konečně jsem sklouzla do neklidného spánku. Zdálo se mi, že ovečky skáčou dál a najednou na sobě mají červenobílé dresy Sdruženářů. Přes ohradu (ta teď vypadala jako miniaturní fotbalová branka) je hnala pastýřka. Já se nad nimi vznášela jako nějaká létající superhrdinka. Neviděla jsem pastýřce do tváře, ale byla vysoká a určitě krásná. Kaštanové vlasy jí spadaly až k pasu. Potom se otočila, jako by v zádech cítila můj pohled, a upřela na mě mechově zelené oči. Široce se usmála. Samozřejmě, kdo jiný by je měl na povel než Neferet! Zamávala jsem jí, ale ona na to nereagovala. Místo toho zlostně přimhouřila oči a prudce se obrátila zpátky. Zavrčela jako dravá šelma, popadla jednu fotbalistickou ovečku a jediným přesným pohybem jí nepřirozeně tvrdými, drápovitými nehty podřízla krk. Pak se k zející krvavé ráně přisála rty. Příšerně jsem se vyděsila, ale zároveň mě její počínání zvráceně přitahovalo. Snažila jsem se odvrátit, ale nemohla jsem… nechtěla jsem… Tělo ovečky se najednou začalo zvláštně chvět, jako pára, která stoupá z hrnce, kde se vaří voda. Mžikla jsem a najednou už to nebyla ovečka, ale Chris Ford. Mrtvé oči měl otevřené dokořán a vyčítavě je upíral přímo na mě.
Hrůzou jsem vyjekla a odtrhla pohled od jeho krve. Chtěla jsem se k té ohavné snové scéně obrátit zády, ale vtom jsem se zarazila, protože z Chrisova hrdla už se nekrmila Neferet, ale Loren Blake. Jeho oči se na mě nad rudým vodopádem usmívaly. Nedokázala jsem se odvrátit. Dívala jsem se dál a dál…
Najednou ke mně dolehl povědomý hlas. Zachvěla jsem se. Šepot byl nejdřív tak tichý, že jsem nerozuměla slovům, ale jakmile Loren vysál poslední kapku Chrisovy krve, hlas zesílil. Dokonce jsem jednotlivá slova viděla, tančila kolem mě a stříbřitě se třpytila. Nestalo se mi to poprvé. Hlas, který ke mně promlouval, jsem znala.
… jedno si pamatuj: temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra.
Otevřela jsem oči a posadila se. Sotva jsem lapala po dechu, celá jsem se třásla a bylo mi trochu špatně od žaludku. Podívala jsem se na budík: 12.30. Tlumeně jsem zasténala. Spala jsem jen dvě hodiny. Není divu, že je mi mizerně. Tiše jsem přešla do koupelny, opláchla si obličej a pokusila se ten mátožný pocit odplavit. Jenomže děs a hnus, které ve mně psychedelický sen zanechal, se jen tak lehce smýt nedaly.
Bylo mi jasné, že už neusnu. Sklíčeně jsem přešla k oknu, poodhrnula těžké závěsy a vykoukla ven. Bylo zataženo, slunce zastírala souvislá clona šedých mraků a vytrvale mrholilo, takže všechno vypadalo rozmazaně. Skvěle to ladilo s mojí náladou a navíc bylo tak málo světla, že se dalo celkem snadno snést. Kdy jsem vlastně naposledy byla přes den venku? Zamyslela jsem se a uvědomila si, že už měsíc jsem neviděla nic víc než sem tam nějaký východ slunce. Zachvěla jsem se, a najednou už jsem nedokázala zůstat vevnitř ani vteřinu. Dolehla na mě klaustrofobická úzkost, připadala jsem si jako v hrobce, jako v rakvi.
Vrátila jsem se do koupelny a otevřela skleněnou dózu s krycím krémem, kterým se dá dokonale zakrýt tetování. Když jsem nastoupila na Školu noci, strašně mě vyděsilo pomyšlení, že jsem vlastně v životě žádné mládě neviděla. Pochopitelně jsem z toho mylně usoudila, že upíři je drží celé čtyři roky pod zámkem. Brzo jsem ale zjistila, jak je to doopravdy: mláďata si můžou v podstatě chodit, kam chtějí, ale mimo školu musejí dodržovat dvě základní pravidla. Zaprvé si musejí zakrýt znamení a nesmějí mít na sobě žádnou součást uniformy, na níž je znak ročníku.
Zadruhé (a to je mnohem důležitější) se mládě po nástupu na Školu noci musí už pořád držet v blízkosti dospělých upírů. Proměna je hodně záhadná a složitá věc, a dokonce ani pokročilá moderní věda ještě její princip úplně neodhalila. Jedno je ale jasné – jakmile mládě ztratí kontakt s dospělými, proces se vymkne kontrole a dotyčný nebo dotyčná umře. Na sto procent. Můžeme tudíž vyrazit na nákupy nebo tak, ale když se do několika hodin nevrátíme k dospělým, naše tělo začne proměnu odmítat a to končí smrtí. Na tom, že jsem nikdy předtím žádné mládě neviděla, tím pádem není nic divného. Určitě jsem na nějaké narazila, ale za a) mělo zamaskované znamení a za b) se nemohlo jen tak donekonečna poflakovat po městě jako normální kluk nebo holka. Prostě chodíme ven inkognito a jen když něco opravdu potřebujeme.
A to maskování taky není žádná záhada. Neděláme to proto, že chceme splynout s davem a špehovat lidi nebo něco podobného, z čeho nás určitě podezírají. Mezi lidmi a upíry vládne trochu rozpačité příměří a veřejně připustit, že mláďata smějí chodit nakupovat nebo do kina jako normální středoškoláci, by znamenalo jen zbytečně si koledovat o problémy. Dokázala jsem si živě představit, co by tomu řekli lidi, jako je můj pitomý tupčím. Určitě něco ve stylu, že mladí upíři se potulují po městě jako gang a provozují všechny ty strašlivé věci, které mladiství delikventi obvykle provozují. Tupčím je blbec. Jenomže by ve své blbosti rozhodně nebyl sám. Dospělí nám ta pravidla nestanovili jen tak pro nic za nic.
Rezolutně jsem si nanesla na safírové znamení, které hlásalo do světa moji pravou identitu, první vrstvu krycího krému. Fungoval přímo fantasticky. Vybarvený měsíční srpek i jemná spleť modrých spirál, která mi rámovala oči, postupně úplně zmizely. Sledovala jsem, jak se měním ve starou známou Zoey, a nebyla jsem si úplně jistá, jestli se mi líbí. Jasně, vím, že jsem se změnila mnohem víc než jen na povrchu, ale bez Nyktina znamení jsem se cítila hrozně nesvá. Je to divné a nečekala jsem to, ale prostě jsem měla dojem, že mi něco zásadního schází.
Když se dívám zpátky, udělala bych líp, kdybych té vnitřní nejistotě podlehla, smyla si z obličeje make-up, vzala si nějakou dobrou knížku a vlezla si s ní zase do postele.
Místo toho jsem svému zrcadlovému odrazu pošeptala: „Vypadáš hrozně mladě,“ natáhla jsem si džíny a oblékla černý svetr. Pak jsem prohrábla skříň (potichu – kdybych vzbudila Stevie Rae nebo Nalu, už bych se jich nezbavila), našla starou mikinu s logem Borg Invasion 4D, pohodlné černé pumy a kšiltovku, nasadila si svoje boží sluneční brýle Maui Jim a mohla jsem vyrazit. Popadla jsem kabelku a po špičkách se vyplížila z pokoje, než jsem si to stihla rozmyslet (moje smůla).
Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Otevřela jsem hlavní dveře, zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila, a vyšla ven. Vím, že upíři mají na denním světle shořet na popel a tak, jenomže to jsou jen hloupé povídačky. Ve skutečnosti nám slunce prostě není moc příjemné, dospělým dokonce vyloženě působí bolest. Já jsem sice teprve mládě, ale proměna u mě probíhá tak nějak zrychleně, takže i světlo mi vadí víc, než by mělo. Zatnula jsem zuby a vyrazila do deštivého dne.
Školní areál vypadal strašně opuštěně. Bylo zvláštní jít po chodníku, který vede za hlavní budovu (pořád mi připomínala hrad) k parkovišti, a nepotkat přitom jediného dospělého nebo spolužáka. Svého Volkswagena Brouka, veterána z roku 1966, jsem mezi drahými elegantními auty profesorů fakticky nemohla přehlédnout. Jeho spolehlivý motor chviličku prskal, pak naskočil a začal příst jako zbrusu nový.
Stiskla jsem tlačítko na dálkovém ovládání, které mi dala Neferet, když mi babička auto přivezla. Školní brána z tepaného železa se neslyšně otevřela.
I slabé šedivé denní světlo mě bodalo do očí a svědilo na kůži, přesto se mi hned za školními vraty zlepšila nálada. Nechci říct, že Školu noci nenávidím nebo tak, ve skutečnosti se tam cítím jako doma a moji zdejší kamarádi mi nahrazují rodinu. Ale dneska jsem prostě potřebovala ještě něco jiného. Cítit se normálně, jako ta stará neoznačená Zoey, které dělala největší starosti geometrie a její jediná nadpřirozená schopnost spočívala v tom, že dokázala vyhmátnout ve slevách nejhezčí boty.
Nákupy mi vlastně přišly jako dobrý nápad. Ani ne dva kilometry od Školy noci je náměstní Utica Square a tam zase obchod American Eagle, který naprosto miluju. K mé velké smůle se mi do té doby, co mě označili, v šatníku přemnožily tmavé barvy jako fialová, černá a tmavomodrá. Jestli něco opravdu nutně potřebuju, tak zářivě červený svetr.
Zaparkovala jsem na zastrčeném parkovišti za řadou obchodů. Stínily ho vzrostlé stromy, které nepouštěly prakticky žádné světlo, a navíc tady vzadu skoro nikdo nebyl. Věděla jsem, že vypadám jako normální holka, ale stejně jsem ze svého prvního denního výletu do starého světa byla hodně nervózní.
Ne že bych se bála, že narazím na nějakého známého. Kámoši ze střední o mně vždycky říkali, že jsem „divná“ a „fajnová“, protože jsem radši nakupovala ve stylových obchůdcích v centru města než v hlučném, nudném obchoďáku u nás, který vždycky příšerně smrdí po fast-foodu. Za můj nezvyklý vkus může babička Redbirdová. Brala mě do Tulsy na celodenní „výlety“ a ukázala mi, kde co je. Na náměstí zkrátka na Kaylu a vůbec nikoho z Broken Arrow nenarazím. Za chvíli už jsem se ocitla v magickém světě American Eagle plném známých vůní a barev. Když jsem o mnoho později platila naprosto boží červený svetřík, břicho už mě ani trošku nebolelo a hlava se navzdory dennímu světlu a spánkové deprivaci taky umoudřila.
Zato jsem padala hlady. Naproti obchodu, hned na rohu je kavárna Starbucks, která má hezkou zahrádku ve stínu. Bylo lezavo a zataženo, a tak jsem si řekla, že u kovových stolků na širokém chodníku lemovaném stromy určitě nikdo sedět nebude. Dám si jejich fantastické capuccino a obří borůvkový muffin, vezmu si noviny Tulsa World, sednu si ven a budu dělat, že jsem vysokoškolačka.
Přišlo mi to jako bezva plán a měla jsem pravdu – u stolků venku nebyla ani noha. Zabrala jsem ten, který stál pod velkou magnolií, zakousla jsem se do obrovitánského muffinu a začala do capuccina pečlivě odměřovat správnou dávku hnědého cukru.
Nepamatuju se, kdy přesně jsem si uvědomila jeho přítomnost. Začalo to nenápadně, jen mě tak zvláštně zasvrběla kůže. Zavrtěla jsem se a dál četla filmovou rubriku. Napadlo mě, že bych mohla příští víkend Erika vytáhnout na tu novou romantickou komedii… Ale nedokázala jsem se na recenzi soustředit. Ten nepříjemný pocit mě nechtěl pustit. Naštvaně jsem zvedla oči a ztuhla jako solný sloup.
Ani ne pět metrů ode mě stál pod pouliční lampou Heath.
I2)
Lepil na sloup nějaký plakát. Viděla jsem mu přímo do obličeje a překvapilo mě, jak je hezký. Jasně, znám ho od třetí třídy a zažila jsem, jak se z roztomilého chlapečka mění ve vytáhlé ucho, pak v hezkého kluka a nakonec v sexy kus, ale teď vypadal zase jinak. Ve tváři měl vážný, chmurný výraz a vypadal na víc než na osmnáct. Přišlo mi, že takový určitě bude, až dospěje v opravdového mužského – a líbilo se mi to. Byl vysoký, blonďatý, měl výrazné lícní kosti a vážně pěknou hranatou bradu. I takhle zdálky jsem viděla překvapivě tmavé husté řasy, které rámovaly důvěrně známé, laskavé hnědé oči.
Pak se ty oči odpoutaly od plakátu, jako by ucítily můj pohled, a upřely se na mě. Chvíli úplně znehybněl a potom se zřetelně zachvěl, jako by ho ovanul ledový vítr.
Měla jsem vstát a zacouvat do Starbucks, mezi spoustu lidí, kteří si povídali a smáli se, a kde bychom spolu nebyli doopravdy sami. Ale neudělala jsem to. Jednoduše jsem zůstala sedět a jemu vypadly plakáty z ruky. Rozletěly se po chodníku jako umírající ptáci. Heath ke mně vyrazil, ale pak se jen zastavil u mého stolku a mlčky se na mě zadíval. Ticho se prodlužovalo a já nevěděla, co mám dělat. Ochromila mě nečekaná nervozita. Nakonec už jsem to napětí dál nesnesla.
„Ahoj, Heathe.“
Škubl sebou, jako by na něj někdo bafnul zpoza dveří a k smrti ho vyděsil. „Do hajzlu!“ vyhrkl. „Ty jsi fakticky tady!“
Zamračila jsem se na něj. Inteligencí nikdy neoplýval, ale tohle znělo hodně přitrouble i na jeho poměry. „Jasně že tady jsem. Cos myslel, že jsem, duch?“
Klesl na židli naproti mně, jako by se mu podlomila kolena. „Jo. Ne. Nevím. Já tě pořád někde vidím, ale nikdy tam doopravdy nejseš. Myslel jsem, že se mi to stalo zas.“
„O čem to mluvíš?“ Přimhouřila jsem oči a začichala. „Tys pil?“
Zavrtěl hlavou.
„Hulil trávu?“
„Ne. Už měsíc nepiju. A hulit jsem taky přestal.“
Řekl to docela prostě, ale já udiveně zamžikala a myšlenky se mi úplně zašmodrchaly. „Ty už nepiješ?“
„A nehulím. Obojího jsem nechal. Proto jsem se ti tolikrát snažil dovolat. Chtěl jsem ti povědět, že jsem se změnil.“
Fakt jsem netušila, co na to mám říct. „No, hmm, to jsem, ehm, ráda.“ Vím, že to neznělo právě inteligentně, jenomže on na mě koukal tak upřeně, že jsem úplně cítila jeho pohled na těle. A taky jsem cítila jeho vůni. Ne vodu po holení, ani chlapský pot. Byla to výrazná svůdná vůně, která ve mně vyvolávala myšlenky na horko, měsíční svit a žhavé sny. Vycházela přímo z jeho kůže a budila ve mně touhu přisunout si židli blíž k němu.
„Proč jsi mi ani jednou nezavolala zpátky? Neposlalas mi ani esemesku.“
Zamrkala jsem a pokusila se to vábení nějak odstínit, abych mohla jasně uvažovat. „Heathe, nemá to cenu. My dva už spolu nemůžeme nic mít,“ prohlásila jsem rozumně.
„My dva už spolu něco máme.“
Zavrtěla jsem hlavou a chtěla mu vysvětlit, že se absolutně plete, když mi skočil do řeči.
„Tvoje znamení! Je pryč!“
Nadšení v jeho hlase se mi vůbec nelíbilo. „Zase omyl,“ odsekla jsem automaticky, „není pryč. Jenom jsem si ho zakryla, aby z něj pitomí lidi nevyšilovali.“ Zatvářil se ublíženě a veškeré zdání dospělosti z jeho obličeje okamžitě vyprchalo. Zase vypadal jako ten roztomilý chlapeček, do kterého jsem bývala blázen. „Heathe,“ oslovila jsem ho milejším tónem, „moje znamení už nikdy nezmizí. Buď se proměním v upíra, nebo v příštích třech letech umřu. Jiné možnosti nemám. Už nikdy se nevrátím k tomu, co jsem byla, a mezi námi už to taky nikdy nebude jako dřív.“ Na okamžik jsem se odmlčela a pak jemně dodala. „Mrzí mě to.“
„Mně je to všechno jasný, Zo. Ale nevidím důvod, proč bysme se kvůli tomu měli rozcházet.“
„Heathe, my jsme se rozešli, ještě než mě označili, vzpomínáš?“ vyhrkla jsem rozčileně.
Místo aby plácl nějakou obvyklou frajerskou pitomost, jen se mi dál díval do očí a naprosto vážně řekl: „To proto, že jsem se choval jako kretén. Nelíbilo se ti, že chlastám a hulím. A měla jsi pravdu. Mrvil jsem si život. Jenomže s tím je konec, teď se koncentruju na fotbal a na dobrý známky, aby mě vzali na vejšku.“ Věnoval mi okouzlující klukovský úsměv, který mě už od třetí třídy totálně dostával. „Půjdu tam se svojí holkou. Bude z ní veterinářka. Upíří veterinářka.“
„Heathe, já…“ Zarazila jsem se a spolkla obrovský knedlík, který mi najednou ucpal krk a nutil mě do breku. „Já nevím, jestli ještě pořád chci být veterinářka. A i kdybych chtěla, neznamená to, že s tebou chci zase chodit.“
„Máš někoho jinýho.“ Neznělo to naštvaně, jenom hrozně smutně. „Já si z tý noci moc nepamatuju. Snažil jsem se vzpomenout, ale když už si myslím, že se mi něco vybavuje, všechno se to zmotá do hnusnýho zlýho snu a pak mě příšerně rozbolí hlava.“
Zůstala jsem sedět jako přimrazená. Bylo mi jasné, že mluví o samhainovém rituálu, při kterém Afrodita nezvládla upíří duchy. Málem při něm přišel o život. Byl tam i Erik, a přesně jak řekla Neferet, prokázal, že je skutečný bojovník – zůstal u Heatha a odrážel přízraky, dokud jsem nevyvolala vlastní kruh a neposlala ty slizké duchy zpátky tam, odkud přišli. Když jsem Heatha viděla naposled, byl v bezvědomí a krvácel ze spousty tržných ran. Neferet mě ujistila, že ho uzdraví a zamlží mu paměť. Mlha evidentně začínala řídnout.
„Heathe, nemysli už na tu noc. Je to pryč, skončilo to a bude lepší…“
„S někým jsi tam byla,“ přerušil mě. „Chodíte spolu?“
Povzdychla jsem si. „Ano.“
„Dej mi šanci získat tě zpátky, Zo.“
Zavrtěla jsem hlavou, i když mě jeho slova vzala za srdce. „Ne. To nejde.“
„Proč?“ Natáhl přes stůl ruku a položil ji na moji. „Mně je fuk, že se měníš v upírku. Pořád jsi Zoey. Ta samá Zoey, kterou znám odjakživa. První holka, který jsem dal pusu. Zoey, která mě zná líp než všichni lidi na zeměkouli. O který se mi každou noc zdá.“
Z jeho ruky vzlínala horká, lákavá vůně. Cítila jsem jeho tep. Nechtěla jsem mu nic vysvětlovat, ale nic jiného mi nezbývalo. Podívala jsem se mu zpříma do očí a spustila: „Nemůžeš mě pustit z hlavy, protože jsem tenkrát na školní zdi ochutnala tvoji krev a otiskli jsme se. Toužíš po mně, ale to se prostě stává, když se upír, nebo i některé mládě napije z lidské oběti. Naše velekněžka Neferet tvrdí, že jsme se neotiskli naplno, a když se od tebe budu držet dál, postupně to zmizí a ty na mě zapomeneš. Takže jsem jen poslechla její radu.“ Vysypala jsem to ze sebe jedním dechem. Čekala jsem, že se příšerně vyděsí a začne mi nadávat do zrůd a podobně, ale neměla sjem na vybranou. Aspoň už ví všechno a může si srovnat v hlavě, co…
Proud mých myšlenek přetrhl jeho srdečný smích. Chechtal se a jako vždycky přitom zakláněl hlavu. Ten důvěrně známý, roztomilý, hloupý zvuk mě málem přiměl k úsměvu.
„Co je?“ zeptala jsem se a snažila se co nejvíc zamračit.
„Teda, Zo, ty jseš fakt legrační.“ Stiskl mi ruku. „Jsem do tebe blázen od tý doby, co mi bylo osm. To jako znamená, žes mi pila krev už tenkrát?“
„Věř mi, Heathe, málem jsme se otiskli.“
„Mně to neva.“ Široce se na mě zazubil.
„Takže ti nebude vadit, že tě přežiju řádově o pár set let?“
Provokativně zvedl obočí. „Dokážu si představit horší věci, než že budu ještě v padesáti mít za manželku mladou upíří holku.“
Obrátila jsem oči v sloup. Chlapi. Ach jo. „Tak jednoduché to není. Musíme vzít v úvahu spoustu dalších věcí.“
Zakroužil mi palcem po hřbetě ruky. „Ty vždycky všechno moc komplikuješ. My dva patříme k sobě, nic jinýho brát v úvahu nemusíme.“
„Ale ano.“ Něco mě napadlo. Rádoby nevinně jsem se na něj usmála. „Když jsme u toho, jakpak se má moje bývalá nejlepší kámoška Kayla?“
Naprosto nevzrušeně pokrčil rameny. „Nevím. Skoro se nepotkáváme.“
„Jak to že ne?“ To bylo divné. I kdyby s ní nechodil, už roky patřili do stejné party, ve které jsem dřív byla já.
„Změnila se. Nelíbí se mi, co říká.“ Schválně se na mě nepodíval.
„O mně?“
Přikývl.
„Co říká?“ Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě to spíš štve, nebo mrzí.
„Pitominy.“ Pořád se mi vyhýbal pohledem.
Došlo mi, co myslí, a přimhouřila jsem oči. „Ona tvrdí, že jsem zapletená do té záležitosti s Chrisem.“
Nervózně se zavrtěl. „Netvrdí, že konkrétně ty. Myslí ale, že mu to udělali upíři, stejně jako spousta dalších lidí.“
„Ty taky?“ zeptala jsem se tiše.
Podíval se na mě zpříma. „Ani náhodou! Ale děje se tady něco zlýho. Někdo unáší fotbalisty. Kvůli tomu jsem sem dneska šel, vylepuju plakáty s Bradovou fotkou. Třeba někdo viděl, jak ho přepadli nebo tak.“
„Chrise je mi hrozně líto.“ Propletla jsem si s ním prsty. „Vím, že jste byli kamarádi.“
„Je to děsný. Nemůžu uvěřit, že je mrtvej.“ Namáhavě polkl a zjevně se snažil potlačit slzy. „Podle mě je mrtvej i Brad.“
Taky jsem o tom byla přesvědčená, ale nahlas jsem to říct nemohla. „Třeba ne. Třeba ho najdou.“
„Možná. Hele, v pondělí má Chris pohřeb. Půjdeš tam se mnou?“
„Nemůžu, Heathe. Víš, co by se stalo, kdyby se na pohřbu kluka, kterého podle všech lidí ve městě zavraždil upír, objevilo mládě?“
„No, asi by vypukl pěknej cirkus.“
„Přesně. A zrovna to se ti snažím vysvětlit. Kdybychom spolu chodili, pořád bychom se museli vyrovnávat s těmihle předsudky.“
„To není pravda, Zo. Až vyjdeš školu, můžeš si to znamení vždycky zamalovat jako dneska a nikdo nic nepozná.“
Měla jsem určitě plné právo se na něj naštvat, ale on to řekl tak hrozně vážně! Byl tak pevně přesvědčený, že stačí, abych si přes tetování naplácala trochu krycího krému, a všechno bude jako dřív! Prostě jsem se na něj nemohla zlobit, protože jsem chápala, jak moc to chce. Nedělám zrovna teď úplně totéž? Nesnažím se aspoň na chvilku vrátit k bývalému životu?
Jenomže to už nejsem já. A v hloubi duše už jsem se ani vrátit nechtěla. Nová Zoey se mi líbila, i když rozloučení s tou starou bylo těžké a taky trošku smutné.
„Heathe, já si nechci znamení zakrývat. Nebyla bych sama sebou.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala. „Naše bohyně na mě vložila zvláštní znamení a obdařila mě neobyčejnými schopnostmi. Nemůžu předstírat, že jsem ta lidská Zoey i kdybych storkát chtěla. A já nechci.“
Pátravě se na mě zahleděl. „Fajn. Uděláme to, jak chceš. A jestli se to nějakejm lidem nebude líbit, ať se jdou prostě bodnout.“
„Ale takhle to nechci, Heathe, já…“
„Počkej, nemusíš mi něco hned teďka slibovat. Jenom o tom přemýšlej. Můžeme se tady sejít za pár dní.“ Zazubil se. „Přijedu klidně i v noci.“
Říct Heathovi, že už se nikdy neuvidíme, bylo daleko těžší, než jsem si představovala. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že to s ním někdy budu řešit. Prostě jsem myslela, že je mezi námi konec. A teď tu s ním sedím a připadám si divně – napůl normálně a napůl úplně špatně. Což náš vztah celkem hezky vystihovalo. S povzdechem jsem se zadívala na naše spojené ruce a bezděky si všimla, kolik ukazují moje hodinky.
„Do pytle!“ Vyškubla jsem se mu, shrábla jsem kabelku a tašku z obchodu. Bylo 14.15. Za patnáct minut musím zavolat na tu zatracenou pobočku FBI. „Musím jít, Heathe. Mám něco ve škole a nestíhám. Já… zavolám ti.“ Vystřelila jsem k parkovišti. Ani mě moc nepřekvapilo, když jsem zjistila, že jde se mnou.
„Ne,“ zarazil mě, když jsem začala protestovat. „Doprovodím tě k autu.“
Nehádala jsem se s ním. Tenhle tón jsem znala až moc dobře. Heath sice dovede být nesnesitelný trouba, ale táta ho naučil, co se sluší. Už ve třetí třídě se choval jako pravý džentlmen, otevíral mi dveře a nosil učebnice, i když se mu kamarádi smáli, že mi dělá otroka. Doprovodit děvče k autu je prostě správná věc a tím to pro Heatha hasne.
Můj Volkswagen Brouk stál úplně osamoceně pod velkým stromem, kde jsem ho zaparkovala. Heath se jako obyčejně natáhl přese mě a otevřel mi dveře. Usmála jsem se na něj, nemohla jsem si pomoct. Uznejte, neměla jsem přece toho kluka celé roky ráda pro nic za nic – umí být fakticky milý.
„Díky,“ řekla jsem a vklouzla za volant. Chtěla jsem stáhnout okénko a rozloučit se s ním, ale on obešel auto, a než jsem stačila něco namítnout, posadil se na sedadlo spolujezdce a zakřenil se na mě. „Ehm, se mnou jet nemůžeš,“ podotkla jsem. „A hrozně spěchám, takže tě nemůžu ani nikam hodit.“
„Já vím. Nepotřebuju svézt, přijel jsem pick-upem.“
„Bezva. Tak čau. Zavolám ti.“
Ani se nehnul.
„Heathe, musíš…“
„Musím ti něco ukázat, Zo.“
„Ale rychle, ano?“ Nechtěla jsem na něj být hnusná, ale vážně jsem se potřebovala vrátit do školy a brnknout FBI. Proč jsem si sakra nedala ten Damienův jednorázový mobil do kabelky? Netrpělivě jsem zabubnovala prsty do volantu. Heath sáhl do kapsy džínů a něco vytáhl.
„Koukni. Už pár tejdnů s sebou nosím tohle, kdyby náhodou.“ Bylo to něco plochého, asi tři centimetry dlouhého, zabaleného v kousku tvrdého papíru.
„Heathe, já fakt musím jet…“ Slova mi uvízla v krku, protože to rozbalil. V mdlém světle se svůdně zalesklo ostří. Pokusila jsem se něco říct, ale úplně mi vyschlo v puse.
„Chci, aby ses ze mě napila, Zoey,“ prohlásil jednoduše.
Zachvěla jsem se strašlivou touhou. Pevně jsem oběma rukama sevřela volant, aby se netřásly… nebo nesáhly po žiletce a nezajely s ní do sladké teplé kůže, až by vytryskla báječná krev, spousta krve…
„Ne!“ zaječela jsem. Přikrčil se před silou mého hlasu a já se v tu chvíli nenáviděla. Ovládla jsem se. „Dej to pryč a vypadni z mého auta, Heathe.“
„Já se nebojím, Zo.“
„Ale já jo!“ Znělo to jako vzlyk.
„Nemáš čeho. Jsme tady jen ty a já, tak to vždycky bylo a vždycky bude.“
„Ty nevíš, co děláš.“ Nemohla jsem se na něj ani podívat. Hrozně jsem se bála, že bych už potom nedokázala říct ne.
„Ale vím. Tenkrát v noci ses trošku napila. Bylo to… fantastický. Od tý chvíle na to pořád myslím.“
Měla jsem chuť zaječet bezmocí. Já na to taky pořád myslela, i když jsem se tomu vší silou bránila. Ale to mu říct nemůžu. Nesmím. Konečně jsem se k němu obrátila a povolila stisk. Stačilo si představit, že piju jeho krev, a polilo mě horko. „Chci, abys šel pryč, Heathe. Tohle není správné.“
„Mně je fuk, co je podle ostatních správný, Zoey. Miluju tě.“
A než jsem ho stačila zastavit, zvedl žiletku a řízl se do krku. Fascinovaně jsem zírala na tenkou rudou linku, která se objevila na bílé kůži.
Potom na mě zaútočila vůně, hustá, temná, svůdná. Jako čokoláda, ale ještě sladší a omamnější. Autíčko se v ní za chvilku doslova koupalo. Přitahovala mě víc než cokoli jiného na světě. Nestačilo, že ji chci ochutnat. Potřebovala jsem ji ochutnat. Musela jsem.
Vůbec jsem si nevšimla, že jsem se pohnula, dokud Heath nepromluvil. Najednou jsem zjistila, že se k němu nakláním a jeho krev mě volá stále hlasitěji.
„Jo. Udělej to, Zoey. Chci to.“ Jeho hlas zněl hluboce a ochraptěle, jako když sotva lapá po dechu.
„Chci… Chci ochutnat, Heathe.“
„Já vím, miláčku. Jen do toho,“ zašeptal.
Nedokázala jsem se ovládnout. Naklonila jsem se ještě blíž a olízla krvavou stopu.
2024 ©