Škola noci 2, kapitola 13,14

I3)

V puse mi explodovala její chuť. Jakmile se mělké rány dotkly moje sliny, krev začala proudit rychleji. Se stenem, který jako by vůbec nevycházel ze mě, jsem se přisála rty k Heatově kůži a přejela tu báječnou rudou linii jazykem. Ucítila jsem, že mě objímá, a ovinula mu paže kolem ramen, abych si ho líp přidržela. Zvrátil hlavu a vydechl „jo“. Jedna jeho ruka mi sklouzla na zadek, druhou zajel pod svetr a stiskl mi prso.

Jeho doteky všechno ještě vylepšily. Celé moje tělo zachvátila horká vlna. Připadala jsem si jako loutka, kterou někdo vodí na provázcích – moje ruka se vydala z Heathova ramene přes hruď k bouli v jeho klíně a začala ji přes džíny hladit. Sála jsem ránu stále silněji a úplně jsem ztratila schopnost rozumně uvažovat. Zůstaly jen pocity, chutě, doteky. Někde hluboko, v nejodlehlejším koutku mysli jsem věděla, že reaguju skoro na zvířecí úrovni, vnímám jen potřebu a její nevyhnutelnost. Jenomže mi to bylo fuk. Chtěla jsem Heatha. Nikdy v životě jsem nic nechtěla víc.

„Panebože, Zo, jo,“ sykl a začal přirážet boky v rytmu, který udávala moje dlaň.

Vtom někdo zabušil na okénko na straně spolujezdce. „Hej! Tady se nemůžete muckat, děcka!“

Byl to mužský hlas a zasáhl mě jako blesk. Žhavá vlna v mém těle se okamžitě roztříštila. Koutkem oka jsem zahlédla uniformu hlídače a už jsem se chtěla od Heatha odtáhnout, ale on mi přitiskl hlavu zpátky a natočil se tak, aby strážný neviděl ani mě, ani krev, která mu prýštila z rány.

„Vy jste neslyšeli?“ zahulákal chlap. „Padejte odsud, než si zjistím vaše jména a zavolám rodičům!“

„V pořádku, pane!“ křikl na něj Heath dobrosrdečně. Jeho hlas jako zázrakem zněl naprosto normálně, možná jen trošku zadýchaně. „Už jedem.“

„To doufám. Dám si na vás bacha. Zatracený puberťáci…“ zavrčel a naštvaně odešel.

„Fajn, už je dost daleko, odtamtud tu krev neuvidí,“ řekl Heath a pustil mě.

Okamžitě jsem odletěla až ke dveřím a přitiskla se k nim, abych od něj byla co nejdál. Roztřeseně jsem z kabelky vylovila papírový kapesník a podala mu ho. Dávala jsem si dobrý pozor, abych se ho nedotkla. „Pořád ti teče krev, přimáčkni si tam tohle.“

Udělal přesně, co jsem řekla.

Stáhla jsem okénko, pevně si propletla prsty a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Potřebovala jsem přebít vůni Heathova těla a krve.

„Zoey, podívej se na mě.“

„Nemůžu.“ Spolkla jsem slzy, které mě pálily v hrdle. „Běž pryč, prosím.“

„Nepůjdu, dokud se na mě nepodíváš a neposlechneš si, co t chci říct.“

Otočila jsem se k němu. „Jak můžeš být takhle klidný a mluvit, jako by se nic nestalo?“

Pořád si tiskl ke krku kapesník. Byl rudý ve tváři a měl rozcuchané vlasy. Usmál se a mně připadalo, že jsem v životě neviděla nikoho takhle sladkého.

„Nevyšiluj, Zo. Tohle je pro mě přece absolutně normální, jsem do tebe cvok už celý roky.“

Když mi bylo patnáct a jemu skoro sedmnáct, probrali jsme spolu téma sexu velice důkladně a já jasně řekla, že na to ještě nejsem připravená. Řekl, že chápe a je ochotný počkat – což samozřejmě neznamená, že jsme při mazlení občas nezašli pořádně daleko. Jenomže tohle bylo jiné. Vášnivější, drsnější. Uvědomila jsem si, že jestli se s ním budu dál vídat, panenství mi dlouho nevydrží a rozhodně ne proto, že by mě do něčeho nutil. Vyspím se s ním, protože nezvládnu svoji touhu po krvi. Ta myšlenka mě vyděsila, ale taky hrozně lákala. Zavřela jsem oči a začala si třít čelo. Už zase mi třeštila hlava.

„Nebolí to?“ zeptala jsem se a koukala na něj skrz prsty, jako bych se dívala na nějaký pitomý horor.

„Ne, jsem v pohodě, Zo. Vůbec jsi mi neublížila.“ Natáhl se ke mně a odtáhl mi ruku od obličeje. „Všechno bude dobrý. Přestaň se nervovat.“

Chtěla jsem mu věřit. A najednou jsem si uvědomila, že se s ním taky chci sejít. „Budu se snažit,“ povzdychla jsem si. „Ale teď už fakticky musím jet, jinak přijdu pozdě do školy.“

Stiskl mi ruku. Cítila jsem jeho tep a poznala, že mu srdce tluče ve stejném rytmu jako mně, jako bychom byli nějak nepochopitelně synchronizovaní.

„Slib, že mi zavoláš,“ řekl.

„Slibuju.“

„A že se tady v týdnu zase sejdem.“

„Nevím, jestli budu moct. Přes týden se nemůžu jen tak utrhnout.“

Čekala jsem, že mě začne přemlouvat, ale jenom kývl. „Dobře, to je jasný. Být na internátu musí být občas pěkná pruda. Hele, něco mě napadlo: v pátek hrajeme doma s Jenksíkama. Co takhle sejít se po zápase ve Starbucks?“

„Možná.“

„Pokusíš se?“

„Ano.“

Zazubil se, naklonil se ke mně a vlepil mi pusu. „Tohle je moje holka! Uvidíme se v pátek.“ Vystoupil z auta, a než zavřel dveře, nakoukl zpátky a řekl: „Miluju tě, Zo.“

Když jsem vyjížděla z parkoviště, zahlédla jsem ho ve zpětném zrcátku. Stál tam, pořád si tiskl ke krku papírový kapesník a mával mi.

„Řítíš se do průšvihu, Zoey Redbirdová,“ řekla jsem si nahlas. V tu chvíli se šedá nebesa otevřela a zaplavila svět kolem mě studeným deštěm.

Přesně ve 14.35 jsem se po špičkách vplížila do pokoje. Vlastně bylo dobře, že jsem se ocitla v časové tísni, protože jsem aspoň nestačila ztratit odvahu a vycouvat. Spolubydlící i Nala pořád tvrdě spaly. Nala se během mé nepřítomnosti přestěhovala na polštář ke Stevie Rae, což mě pobavilo. Moje kočka dokáže z polštáře vystrnadit, koho si zamane. Tiše jsem otevřela horní šuplík svého psacího stolu a vytáhla Damienův jednorázový mobil a kousek papíru, na který jsem si napsala telefon na FBI. Pak jsem zamířila do koupelny.

Několikrát jsem se pomalu nadechla a zase vydechla, abych se uklidnila, a v duchu jsem si zopakovala, co mi Damien radil: Moc to neprotahuj. Mluv trochu naštvaně a jako když jsi kapku pošahaná, ale ať není poznat, že jsi puberťačka. Vyťukala jsem číslo. Když se nějaký chlápek úředním tónem ozval: „Federální úřad vyšetřování. Co si přejete?“, promluvila jsem hlubokým rázným hlasem a odsekávala slova, jako bych v sobě jen silou vůle držela obrovskou záplavu nenávisti (přesně to jsem v té chvíli měla cítit, teda aspoň podle Erin, která prokázala nečekaný a dost záhadný přehled v politice).

„Chci nahlásit bombu.“ Nedala jsem jim možnost mě přerušit a hned jsem navázala připraveným proslovem, ale snažila jsem se mluvit pomalu a zřetelně, aby si mě mohli pořádně nahrát. „Moje skupina, Džihád za přírodu (to jméno vymyslela Shaunee), ji umístila pod hladinu řeky Arkansas na jeden z pylonů (s tímhle slovem zase přišel Damien) mostu na mezistátní silnici u Webber’s Falls. Odpočítávání je nastavené na patnáct hodin patnáct minut nula sekund (tenhle rádoby technický žargon taky pocházel z Damienovy chytré hlavy). Přijímáme plnou zodpovědnost za tento akt občanské neposlušnosti (další Erinin příspěvek, i když zároveň tvrdila, že terorismus ve skutečnosti není žádná občanská neposlušnost, ale… no, zkrátka a dobře terorismus, nic víc), jímž protestujeme proti vměšování vlády do našich životů a znečištění amerických řek. Varuju vás, tohle je teprve první úder!“ Ukončila jsem hovor, rychle papírek obrátila a vyťukala číslo na druhé straně.

„Zpravodajská stanice Fox, Tulsa!“ ozval se milý ženský hlas.

Tohle byl vlastně čistě můj projekt. Napadlo mě, že zavolám ještě na místní zpravodajskou stanici, aby se naše výhrůžka dostala co nejdřív do vysílání. Tak budeme situaci moct sledovat ve zprávách a třeba se přímo z nich dozvíme, až (nebo jestli) most uzavřou. Znovu jsem se pořádně nadechla a rozjela poslední část plánu.

„Teroristická skupina známá jako Džihád za přírodu kontaktovala FBI a informovala je, že umístila bombu pod most na silnici I-40, který vede přes řeku Arkansas poblíž Webber’s Falls. Vybuchnout má dnes v patnáct patnáct.“

Na zlomek vteřiny jsem se zarazila a to byla chyba. Žena, která už zdaleka nezněla mile, mi skočila do řeči. „Kdo jste, madam, a odkud tu informaci máte?“

„Pryč s vládou a znečištěním! Ať žije síla lidu!“ zahulákala jsem a zavěsila. Okamžitě jsem mobil vypnula a pak se mi podlomila kolena. Klesla jsem na sklopené víko záchodu. Udělala jsem to. Vážně jsem to udělala.

Na dveře koupelny někdo dvakrát tiše zaklepal a vzápětí se ozval sladký hlásek mojí spolubydlící. „Zoey? Jsi v pohodě?“

„Jo,“ vypravila jsem ze sebe vysíleně. Vyhrabala jsem se na nohy a šla otevřít. Rozespalá Stevie Rae na mě koukala jako vyjukaný prérijní králík.

„Zavolalas tam?“ zašeptala.

„Jo, a nemusíš šeptat. Jsme tady samy.“ Moje kočka, stočená uprostřed polštáře, zívla a naštvaně mňaufla. „Teda kromě Naly.“

„Jak to šlo? Co ti na to řekli?“

„Nenechala jsem je říct nic víc, než ‚Tady FBI‘. Damien na tom trval, pamatuješ?“

„Pověděla jsi jim, že se jmenujeme Džihád za přírodu?“

„Stevie Rae, my se nejmenujeme Džihád za přírodu. To jsme si vymysleli.“

„No, já jsem slyšela, jak řveš to ‚pryč s vládou a znečištěním‘, a tak mě napadlo… že třeba… já vlastně nevím, co mě to napadlo. Nechala jsem se krapet strhnout.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Stevie Rae, to jsem jenom hrála. Ta ženská ze zpravodajství se mě zeptala, kdo jsem, a mně tak nějak povolily nervy. A řekla jsem jim všechno, na čem jsme se dohodli. Hlavně doufám, že to zabere.“ Sundala jsem si mikinu a pověsila ji na opěradlo židle, aby uschla.

Spolubydlící si najednou všimla, že mám mokré vlasy a zamaskované znamení (já na to v samém spěchu úplně zapomněla). Ach jo.

„Tys někde byla?“

„Jo,“ připustila jsem. „Nemohla jsem spát, tak jsem zajela na náměstí do American Eagle a koupila si nový svetr.“ Ukázala jsem na mokrou igelitku s logem, kterou jsem hodila do kouta.

„Mělas mě vzbudit, jela bych s tebou.“

Znělo to hrozně zklamaně a já si připadala tak provinile, že jsem se prořekla dřív, než jsem si stačila rozmyslet, kolik jí toho o setkání s Heathem povím. „Narazila jsem tam na svého bývalého,“ vyhrkla jsem.

„Ty bláho! Povídej.“ Rozsvítily se jí oči a plácla sebou na postel. Nala zafuněla a přeskočila z jejího polštáře na můj. Začala jsem si ručníkem sušit vlasy.

„Zašla jsem do Starbucks a on venku vylepoval plakáty s Bradovou fotkou.“

„A co udělal, když tě uviděl?“

„Povídali jsme si.“

Protočila oči. „No jasně, ale o čem?“

„Přestal pít a kouřit trávu.“

„Páni, to je super. Ty ses s ním přece rozešla právě kvůli tomuhle, ne?“

„Jo.“

„Chodí s proradnou čůzou?“

„Říkal, že už s ní nekamarádí, protože mluví hnusně o upírech.“

„No vidíš! Takže jsme měli pravdu, že sem ti policajti přišli kvůli ní,“ zaradovala se.

„Vypadá to tak.“

Zadívala se na mě, jako by mi viděla až do žaludku. „Pořád ho máš ráda, viď?“

„Ono je to složitější…“

„No, podle mě je to celkem jednoduché. Jestli ho nemáš ráda, tak je prostě konec. Už se nikdy neuvidíte. Žádné složitosti,“ konstatovala logicky.

„Tak jo, mám ho pořád ráda,“ přiznala jsem.

„Já to věděla!“ Zapérovala na matraci. „Ty bláho, Červenko, za tebou pálí milion kluků! Co s tím budeš dělat?“

„Nemám potuchy,“ zamumlala jsem sklíčeně.

„Erik se zítra vrací z té soutěže.“

„Já vím. Neferet říkala, že Loren tam jel taky, podpořit Erika a vůbec všechny lidi odsud, což znamená, že se zítra vrátí s nimi. A já slíbila Heathovi, že se v pátek po fotbale sejdeme.“

„Chystáš se o něm Erikovi říct?“

„Nevím.“

„Máš Heatha radši než Erika?“

„Nevím.“

„A co Loren?“

„Stevie Rae, já prostě nevím.“ Promnula jsem si čelo. Bolest hlavy se u mě zřejmě usadila napořád. „Mohly bychom to chvíli nechat být? Aspoň než si to trochu srovnám?“

„Dobře. Tak pojď.“ Popadla mě za ruku.

„Kam?“ Naprosto nechápavě jsem na ni zůstala zírat. Heath, Erik, Loren, a najednou mám někam jít? Něco mi muselo uniknout.

„Potřebuješ pořádnou dávku Hraběte Čokuly a já zase žužu. A musíme si pustit CNN a místní zprávy.“

Bez velkého nadšení jsem se začala šinout ke dveřím. Nala se protáhla, znechuceně zamňoukala a čistě z povinnosti se ke mně přidala. Stevie Rae nad námi zavrtěla hlavou.

„No tak, vy dvě. Dáš si svoje cereálie a všechno bude hnedka lepší.“

„A colu,“ dodala jsem.

Stevie Rae se zašklebila, jako by kousla do citronu. „K snídani?“

„Něco mi říká, že dneska si to zasloužím.“

I4)

Na novinky jsme naštěstí nemusely čekat dlouho. Dívaly jsme se s dvojčaty a Stevie Rae na talkshow, když přesně v 15.10 (zrovna jsme se spolubydlící hltaly druhé porce cereálií a já měla před sebou třetí colu) přerušily vysílání zvláštní zprávy místní stanice Fox.

„Tady Chera Kimiko, přinášíme vám událost dne. Dnes odpoledne, krátce po půl třetí obdržela oklahomská pobočka FBI hlášení o nastražené bombě od teroristické skupiny, která si říká Džihád za přírodu. Stanice Fox zjistila, že skupina podle svých vlastních slov bombu umístila na most přes řeku Arkansas, který se nachází na silnici I-40 nedaleko Webber’s Falls. Přímo na místě je naše zpravodajka Hannah Downsová, které teď předávám slovo.“

Všechny čtyři jsme nastražily uši a ani nedutaly. Kamera zabrala mladou reportérku, která stála před obyčejným silničním mostem. Vlastně by byl obyčejný, kdyby se kolem něj nehemžily mraky lidí v uniformách. Ulehčeně jsem si oddychla. Bylo jasné, že most je uzavřený.

„Díky, Chero. Jak vidíte, FBI a místní policie celý most uzavřeli a na místě je i tulská speciální pyrotechnická jednotka, která po údajné bombě důkladně pátrá.“

„Už něco našli, Hanno?“

„Ještě je příliš brzy, Chero. Policejní čluny teprve před chvílí vyrazily.“

„Díky, Hanno.“ Záběr se přesunul zpátky na studio. „Další novinky vám přineseme, až získáme o údajné bombě nebo o této nové teroristické skupině více informací. Zatím na viděnou a přepínáme zpět na…“

„Nahlásila jsi bombu. To je chytré.“

Afrodita promluvila tak tiše, že jsem ji nejdřív vůbec nezaregistrovala, protože jsem veškerou pozornost věnovala televizi. Když mi došlo, kdo to řekl, prudce jsem vzhlédla. Stála vpravo vedle mě za gaučem, na kterém jsme se Stevie Rae seděly. Čekala jsem, že bude mít pohrdavě ohrnutý nos jako vždycky, ale k mému údivu na mě mírně, téměř uctivě kývla.

„Co chceš?“ ozvala se nezvykle ostře moje spolubydlící a pár holek, které se do té doby dívaly na televizi a nevšímaly si nás, se k nám zvědavě otočilo. Afroditě to zjevně taky neuniklo, protože její výraz se okamžitě změnil.

„Od bývalé ledničky? Nic,“ šlehla jízlivě.

Stevie Rae ztuhla. Nemá ráda, když jí někdo připomíná, že poskytla Afroditě a její partě krev pro rituál, který se před měsícem tak hrozně zvrhnul. Nechat se využít jako „lednička“ je ostuda – a když vás tak někdo nazve, je to urážka.

„Hele, hnusná ježibaba,“ řekla Shaunee sladkým přívětivým hláskem. „Zrovna s tebou potřebuju o něčem mluvit, ještě žes mi to připomněla. Nové vedení Dcer temnoty…“

„Což jsme teď mimochodem my, a ne ty a tvoje slizké kámošky,“ podotkla Erin.

„… hledá pro zítřejší rituál novou ledničku,“ navázala hladce Shaunee.

„Jo, a protože po tobě už neštěkne ani pes, je to pro tebe jediná možnost, jak se tam dostat,“ rozvedla myšlenku Erin. „Přišla ses přihlásit dobrovolně?“

„Jestli jo, tak díky, ale nemáme zájem. Jestli jsi tak hnusná zevnitř jako zvenku, akorát bys nám zkazila chuť,“ uzavřela Shaunee.

„Jdi se bodnout, krávo!“ štěkla Afrodita.

„Nápodobně,“ odpálila Shaunee.

„Moje slova,“ přisadila si Erin.

Stevie Rae jen seděla, bledá a evidentně rozčilená. Nejradši bych jim všem dala pár facek.

„Tak dost.“ Všechny zmlkly. Zadívala jsem se na Afroditu. „Už nikdy nenadávej mojí spolubydlící do ledniček.“ Pak jsem se obrátila k dvojčatům. „Při našich rituálech se krev z mláděte používat nebude, takže žádnou dobrovolnou oběť nepotřebujeme. S ledničkami je konec.“ Jasně že jsem na ně nezvýšila hlas, ale stejně se obě zatvářily uraženě a překvapeně. „Všechny tady jsme přece na jedné straně,“ pokračovala jsem s povzdychem, ale tiše, aby mě ostatní v místnosti neslyšely. „Ocenila bych, kdybyste na sebe přestaly být hnusné.“

„Nedělej si iluze. Na jedné straně nejsme ani náhodou,“ pronesla Afrodita, nepříjemně se zasmála a odkráčela.

Dívala jsem se za ní. Už byla u dveří, když se zničehonic ohlédla a mrkla na mě.

Co to sakra mělo znamenat? Působilo to skoro vesele, jako kdybychom byly kamarádky a jen si dělaly z lidí legraci. Ale to je nesmysl. Nebo ne?

„Mám z ní vždycky šok,“ postěžovala si Stevie Rae.

„Afrodita je trochu labilní,“ poznamenala jsem. Kamarádky se na mě podívaly, jako bych právě řekla, že Hitler vlastně nebyl úplně špatný chlap. „Koukněte, holky, já fakticky chci, aby v nových Dcerách temnoty vládla dobrá atmosféra a všichni si tam připadali v pohodě. Nepotřebujeme další partu nafoukanců, do které smějí vstoupit jen vyvolení.“ Zůstaly na mě zírat. „To ona mě přece varovala. Zachránila tím babičce a pár dalším lidem život.“

„Řekla ti to jenom proto, že od tebe potřebuje něco na oplátku. Je zlá, Zoey. Nenech se splést,“ prohlásila Erin.

„Nechceš ji vzít do našich Dcer temnoty, viď, že ne?“ pípla Stevie Rae.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. A i kdybych chtěla, což nechci,“ zdůraznila jsem, „na členství by podle nových pravidel neměla nárok. Každá Dcera nebo Syn temnoty se musí řídit našimi ideály.“

Shaunee výsměšně zafrkala. „Ta ježibaba by nebyla sama sebou, věrná, moudrá, soucitná a upřímná, ani kdyby se rozkrájela. Umí tak leda intrikařit.“

„Určitě by nejradši poroučela celému světu,“ přisvědčila Erin.

„A nemysli si, že přehánějí,“ obrátila se na mě Stevie Rae.

„Já s ní přece nekamarádím nebo tak. Jen… já nevím…“ Zadrhla jsem se a pokusila se slovy vyjádřit ten instinktivní pocit, který mě neustále nutil něco dělat nebo naopak nedělat. „Občas je mi jí asi líto. A taky mi připadá, že ji tak trochu chápu. Ona jenom chce, aby ji ostatní brali, ale jde na to úplně špatně. Myslí, že když bude lidmi manipulovat, lhát jim a chovat se k nim pánovitě, donutí je, aby ji měli rádi. Odkoukala to od rodičů, proto je taková.“

„Sorry, Zoey, ale to jsou všechno hovadiny,“ namítla Shaunee. „Už je dost stará na to, aby se chovala jako husa kvůli mizerným rodičům.“

„Přesně. Koho zajímá, že za všechny její problémy může máma, prosím tebe?“ přidala se Erin.

„Nechci být hnusná, ale ty máš taky strašnou mámu, Zoey, a přitom jsi v pohodě. A to ani nepočítám toho tvého děsného tupčíma,“ vložila se do hovoru Stevie Rae.

„A Damiena jeho mamka taky přestala mít ráda, protože je na kluky.“

„Jo, a nestala se z něj kvůli tomu žádná zlá ježibaba,“ přisvědčila vřele Shaunee. „On je vlastně přesný opak. Připomíná mi… připomíná mi…“ Zarazila se a obrátila se na svoje dvojče o pomoc. „Ségra, jak se jmenuje ta starší Dashwoodová z Rozumu a citu?“

„Elinor. To jsi trefila přesně, ségra. Damien je úplně jako ona: slušný a rozumný, až to bolí. Měl by se umět trochu odvázat, nebo si nikdy nevrzne.“

„To snad není pravda. Vy tady rozebíráte můj milostný život, holky?“ ozval se Damienův hlas.

Všechny jsme sebou provinile trhly a zamumlaly: „Promiň.“

Zavrtěl hlavou. Já a Stevie Rae jsme se posunuly, aby si k nám mohl sednout na gauč. „Abyste věděly, nestojím o to, abych si s někým ‚vrznul‘, jak tomu značně nevkusně říkáte. Chci prožít vážný a dlouhodobý vztah s někým, na kom mi doopravdy záleží, a klidně si na to počkám.“

„Jistě, drahá Elinor,“ špitla Shaunee.

„Ovšem, slečno Dashwoodová,“ zahučela Erin.

Stevie Rae se pokusila potlačit zachichotání a rozkašlala se.

Damien na ně vrhl přísný pohled. Radši jsem včas zasáhla. „Zabralo to,“ řekla jsem tiše. „Ten most uzavřeli.“ Vytáhla jsem z kapsy jeho mobil a vrátila mu ho. Zkontroloval, jestli je vypnutý, a kývl.

„Já vím, viděl jsem to ve zprávách a hned jsem šel za vámi.“ Podíval se na digitální displej DVD přehrávače pod televizí a spokojeně se usmál. „Je patnáct dvacet. Zvládli jsme to.“

Všichni jsme se usmáli. Hodně se mi ulevilo, ale stejně mi v břiše hlodala neodbytná nervozita a nebylo to jen kvůli Heathovi. Řekla jsem si, že asi potřebuju čtvrtou colu.

„Fajn, tohle teda máme v suchu. Tak proč tady sedíme a řešíme můj milostný život?“ otázal se Damien.

„Který fakticky nestojí za řeč,“ pošeptala Shaunee svému dvojčeti. Erin a Stevie Rae se začaly dusit smíchy.

Damien si jich nevšímal. Vstal a podíval se na mě. „Tak abychom šli.“

„He?“

Zvedl oči k nebi a zavrtěl hlavou. „To musím vážně všechno nosit v hlavě jen já? Zítra povedeš jistý úplňkový rituál, což znamená, že si musíš dopředu připravit rekreační pavilon. Čekáš snad, že to za tebe dobrovolně udělá Afrodita?“

„Na to jsem vůbec nepomyslela.“ Jak bych na takové podružnosti vůbec měla čas!

„No, tak na to pomysli teď.“ Chytil mě za ruku a vytáhl mě z gauče. „Vstávat, máme práci.“

Popadla jsem svoji colu a všechny jsme poslušně následovaly hyperaktivního Damiena ven. Bylo zataženo a zima jak v psinci. Pršet už přestalo, ale mraky byly ještě tmavší než předtím.

„Asi bude sněžit,“ podotkla jsem a zamžourala na ocelově šedé nebe.

„Jé, to by se mi líbilo. Miluju sníh!“ Stevie Rae se zatočila s rozpřaženýma rukama jako malá.

„Přestěhuj se do Connecticutu, tam si užiješ sněhu, až to hezké nebude. Po půl roce zimy a vlhka ti zatraceně poleze krkem. Brr. Proto jsme my lidi ze severovýchodu takoví bručouni,“ pronesla Shaunee.

„Říkej si, co chceš, mně sníh nezošklivíš. Je kouzelný, podle mě vypadá jako obrovská bílá peřina.“ Zase rozpřáhla ruce a zakřičela: „Chci sníh!“

„Já bych zase chtěla ty značkové džíny s výšivkou z nového katalogu Victora’s Secret, co stojí čtyři sta padesát dolarů,“ řekla Erin. „Z toho plyne poučení, že člověk nemůže mít všechno.“

„Nezoufej, ségra, třeba je zlevní. Na boží džíny se vyplatí počkat.“

„Proč prostě nevezmeš svoje oblíbené džíny a nezkusíš si na ně ten vzor vyšít sama? To přece nemůže být nějak zvlášť těžké,“ poradil jí Damien. Něco takového může napadnout jenom homosexuála, ale mělo to logiku.

Už jsem mu chtěla začít přizvukovat, když mi na čele přistála první vločka. „Hele, Stevie Rae, tvoje přání se vyplnilo. Už sněží.“

Spolubydlící radostně vyjekla. „Páni! Ještě víc!“

I tohle přání se jí splnilo. Než jsme došli k rekreačce, z nebe se začaly sypat velikánské vločky. Musela jsem připustit, že Stevie Rae měla pravdu. Sníh vážně přikryl zemi jako kouzelná peřina. Všechno najednou vypadalo čistě a nadýchaně, a dokonce i Shaunee (z nabručeného Connecticutu pokrytého věčným ledem) se smíchem chytala vločky na jazyk.

Vrazili jsme do rekreačního pavilonu celí rozjívení. Vevnitř bylo celkem dost kluků a holek, poflakovali se kolem kulečníku a někteří hráli videohry na starých automatech. Když viděli, jak ze sebe setřásáme sníh, začali roztahovat těžké černé závěsy, které nepouštěly dovnitř ani paprsek denního světla.

„Jo!“ vykřikla Stevie Rae a konstatovala evidentní fakt: „Sněží!“

Jen jsem se usmála a zamířila k malé kuchyňce v zadní části budovy. Damien, dvojčata i naše sněhová královna šli za mnou. U kuchyně byla komnata, kam Dcery temnoty ukládaly rekvizity k rituálům. Radši si všechno připravím předem a budu přitom předstírat, že přesně vím, co dělám.

Zaslechla jsem, jak se otevřely a zase zavřely hlavní dveře, a pak se k mému údivu ozval Neferetin hlas. „Ten sníh je moc krásný, viďte?“

Kluci a holky, co stáli u oken, uctivě přisvědčili. Z neznámého důvodu to ve mně vyvolalo záchvěv rozhořčení, ale okamžitě jsem ho potlačila, otočila se a šla se se svojí mentorkou pozdravit. Celá moje parta taky poslušně udělala čelem vzad a pochodovala za mnou jako kuřata za kvočnou.

„Výborně, to jsem ráda, že jsem tě tady zastihla, Zoey.“ Neferet na mě promluvila s tak zjevnou náklonností, že moje chvilková nevraživost okamžitě vyprchala. Byla pro mě víc než mentorka, brala jsem ji spíš jako mámu. Zlobit se na ni, že mě ruší, by bylo sobecké.

„Dobrý den, Neferet,“ řekla jsem potěšeně. „Zrovna se to tady chystáme připravit na zítřejší rituál.“

„Skvělé! To je první věc, o které jsem s tebou chtěla mluvit. Kdybys něco potřebovala, obrať se na mě. Zítra večer určitě přijdu, ale neboj se,“ znovu se usmála, „nezůstanu tady až do konce, jenom se tu na chvilku zastavím, aby všichni viděli, že tvoji novou představu o Dcerách temnoty podporuji. Potom už ponechám Dcery i Syny v tvých mimořádně schopných rukách.“

„Děkuju, Neferet.“

„A teď k tomu druhému důvodu, proč tebe a tvé kamarády hledám.“ Věnovala mojí partě zářivý úsměv. „Chci vám představit našeho nejnovějšího studenta.“ Udělala drobné gesto a za ní se vynořil kluk, kterého jsem si předtím nevšimla. Byl celkem obyčejný, ale sympatický. Měl rozcuchané špinavě blond vlasy a moc hezké modré oči. Evidentně byl tak trochu šprt a pako (ale pako v dobrém slova smyslu, žádný hnusák, co se nemyje a nečistí si zuby, a navíc měl pěknou pleť i vlasy a byl slušně oblečený). „Takže tohle je Jack Twist. Jacku, tohle je moje mládě Zoey Redbirdová, předsedkyně Dcer temnoty, a její přátelé a členové rady prefektů Erin Batesová, Shaunee Coleová, Stevie Rae Johnsonová a Damien Maslin.“ Neferet na každého ukázala a my jsme se s novým klukem popořadě pozdravili. Vypadal trochu nervózně a pobledle, ale jinak se mile usmíval a nedával najevo, že by trpěl chorobnou plachostí nebo tak něco. Nebylo mi úplně jasné, proč ho velekněžka přivedla zrovna za námi, ale za chvilku se to vysvětlilo.

„Jack píše básně a povídky, takže mu mentora bude dělat Loren Blake, jenomže ten se vrátí z východního pobřeží až zítra, stejně jako Erik Night, se kterým bude Jack bydlet. Napadlo mě, že byste ho tady mohli provést a dělat mu zatím společnost.“

„Samozřejmě, moc rádi,“ řekla jsem bez váhání. Přijít na novou školu není žádná legrace.

„Damiene, zavedeš potom Jacka do Erikova pokoje?“

„Jistě,“ odpověděl Damien.

„Věděla jsem, že na Zoeyiny přátele se můžu spolehnout.“ Její úsměv byl okouzlující. Sám o sobě by stoprocentně dokázal nahradit všechna světla v místnosti a já najednou byla hrozně pyšná, že k nám velekněžka chová tak jasné sympatie a všichni okolo to vidí. „Nezapomeň, kdybys na zítřek něco potřebovala, obrať se na mě. A protože to bude tvůj první rituál, požádala jsem kuchyňský personál, aby přichystali k jídlu něco speciálního. Musíš to přece pořádně oslavit, Zoey.“

Úplně mě odrovnala. Okamžitě mě napadlo, jaký je to rozdíl oproti chladnému, pohrdavému chování mojí vlastní mámy. Vlastně ne, ve skutečnosti se ke mně máma nechová už ani chladně, jsem jí prostě úplně ukradená. Za celý měsíc za mnou přijela jen jednou a po té trapné scéně s Neferet, kterou vyvolal její pitomý manžel, ji asi hned tak neuvidím. Ne že by mě to mrzelo, ani náhodou. Mám přece skvělé kamarády a mentorku mi dělá naše fantastická velekněžka.

„Moc děkuju, Neferet, vážím si toho,“ zakrákorala jsem přes knedlík, který se mi udělal v krku.

„Potěšení je na mé straně. Je to to nejmenší, co můžu pro svoje mládě udělat, když povede první rituál jako předsedkyně Dcer temnoty.“ Krátce mě objala a zamířila k východu. Cestou laskavě kývala na ostatní spolužáky, kteří ji zdvořile zdravili.

„Páni,“ řekl Jack. „Je úžasná.“

„To teda je,“ odvětila jsem. Pak jsem obdařila svoje kamarády (včetně nového kluka) zářivým úsměvem. „Dáme se do toho? Musíme odsud odstěhovat spoustu krámů.“ Všimla jsem si, že chudák Jack na mě kouká dost nechápavě. „Damiene, vysvětli prosím Jackovi pár základních věcí o upířích rituálech, aby si nepřipadal úplně mimo.“ Znovu jsem se obrátila ke kuchyni. Damien spustil přednášku o úplňkovém obřadu.

„Ehm, Zoey, nechceš pomoct?“

Ohlédla jsem se. Za mnou stál Drew Partain, menší kluk, o kterém jsem věděla, že je výborný sportovec. Chodíme spolu totiž na šerm (je v něm zatraceně dobrý, skoro stejně jako Damien, a to už je co říct). Za ním se u zdi zakryté černými závěsy shlukla skupinka kluků. Drew se sice usmíval na mě, ale všimla jsem si, že kradmo pokukuje po Stevie Rae. „Budete určitě přesunovat těžké věci a my jsme s tím Afroditě vždycky pomáhali.“

„Nepovídej,“ zamumlala si pod vousy Shaunee.

Než k tomu stačila něco podotknout i Erin, honem jsem řekla: „Jasně, dík za nabídku.“ Pak jsem je trošku otestovala. „Ale můj rituál bude úplně jiný. Damien vám to vysvětlí.“ Čekala jsem, že na mého kamaráda začnou vrhat obvyklé pohrdavé pohledy a neodpustí si ani sarkastické poznámky, které musí Damien a pár dalších homosexuálů na naší škole od ostatních kluků snášet, ale Drew jen pokrčil rameny.

„V pohodě. Stačí říct, co máme dělat.“ Zazubil se a mrkl na Stevie Rae. Ta se zachichotala a začervenala se.

„Damiene, máš je na povel,“ řekla jsem.

„Tak to je zázrak,“ pošeptal mi, aniž přitom pohnul rty. Pak už normálně nahlas spustil: „Zoey se především nelíbí, že když se automaty jen odstrčí ke zdi a zakryjí těmi černými hadry, vypadá to tady jako v márnici. Zkusíme je přestěhovat do kuchyně a na chodbu.“ Kluci se dali do práce a Damien pokračoval v přednášce k Jackovi.

„Doneseme svíčky a přestěhujeme sem stůl,“ zavolala jsem na ně a zamávala na dvojčata a Stevie Rae, aby šly se mnou.

„Damienovi se právě splnil sen. Určitě si připadá jako v nebi,“ prohlásila Shaunee, jakmile jsme se dostaly z doslechu.

„Taky už bylo načase, aby se ti kluci přestali chovat jako burani a dostali rozum,“ řekla jsem.

„Naprosto s tebou souhlasíme, ale ona myslela něco jiného,“ vložila se do hovoru Erin. „Jmenovitě rozkošného pana Jacka Twista, který je taky na kluky.“

„Jak jste na to proboha přišly?“ užasla Stevie Rae.

„Holka, ty si vážně potřebuješ rozšířit obzory,“ povzdychla si Shaunee.

„Já v tom případě asi taky. Proč myslíte, že Jack je na kluky?“ zeptala jsem se.

Shaunee si vyměnila s Erin zmučený pohled a blonďaté dvojče nám to objasnilo. „Jack Twist se jmenuje ten teplý kovboj, kterého hraje ve Zkrocené hoře náš idol Jake Gyllenhaal.“

„A prosím vás, když si někdo vybere tohle jméno a ještě je takhle načesaný a hezký, tak to znamená, že na sto procent kope za Damienův tým.“

„Aha,“ řekla jsem.

„No jo, ale za to já nemůžu, že tohle nevím,“ bránila se Stevie Rae. „Nikdy jsem ten film neviděla, protože v Henriettě ho nehráli.“

„Vážně?“ divila se naoko Shaunee.

„To je ale divné, proč asi?“ žasla Erin.

„No, Stevie Rae, nadešel čas, abys tenhle kultovní snímek zkoukla na DVD,“ oznámila Shaunee.

„A tam se líbají chlapi?“

„Kdyby jen to,“ zapředla dvojčata unisono.

Opravdu jsem se hrozně snažila výrazu ve tváři mojí spolubydlící nesmát, ale moc se mi to nepovedlo.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a osm