I5)
Už jsme byli v rekreačce skoro hotoví, když někdo zapnul večerní zprávy na velkoplošné televizi, kterou jsme z místnosti nemohli vystěhovat. Vyměnila jsem si s kamarády významný pohled – zprávou dne byl ještě pořád „falešný bombový poplach vyvolaný Džihádem za přírodu“. Věděla jsem, že můj telefonát nemůžou vystopovat, viděla jsem Damiena, jak „omylem“ upustil svůj jednorázový mobil a ještě na něj pořádně šlápl. Přesto se mi začalo dýchat o maličko líp, když Chera Kimiko zopakovala, že policie stále nemá k identitě teroristické skupiny žádné vodítko.
Následovala další zpráva, která se týkala řeky Arkansas. Samuel Johnson, kapitán říčního dopravního prámu, utrpěl odpoledne při řízení lodi srdeční záchvat. „Šťastnou shodou okolností“ byl provoz na řece zastaven a díky přítomnosti policie a záchranné služby se jeho život podařilo zachránit. Most ani ostatní lodě neutrpěly při incidentu žádnou škodu.
„Tak tohle se mohlo stát!“ řekl Damien. „Měl dostat infarkt a narazit s prámem do mostu.“
Sklesle jsem přikývla. „To dokazuje, že Afroditina vize byla pravdivá.“
„Ne že bychom z toho měli radost,“ podotkla Stevie Rae.
„Měli bychom mít,“ namítla jsem. „Jestli nám o nich bude Afrodita dál říkat, můžeme je brát vážně.“
Damien zavrtěl hlavou. „Neferet musí mít nějaký důvod, proč věří, že Nyx Afroditě její dar odňala. Škoda že jí o tomhle nemůžeme říct, třeba by nám vysvětlila, jak to je, nebo by dokonce začala Afroditě zase naslouchat.“
„Ne, dala jsem jí čestné slovo, že nic nepovím.“
„Kdyby se Afrodita vážně změnila z ježibaby na hodnou čarodějnici, šla by za Neferet sama,“ usoudila Shaunee.
„Měla bys jí to navrhnout,“ prohlásila Erin.
Stevie Rae posměšně zafrkala. Vrhla jsem na ni káravý pohled, ale ona si ho nevšimla, protože zrovna v tu chvíli se naším směrem zase usmál Drew a ona rozkošně zrudla.
„Tak co na to říkáš, Zoey?“ zeptal se mě, ale nespouštěl zrak z mojí spolubydlící.
Že se ti zjevně moc líbí moje nejlepší kámoška. Už jsem to měla na jazyku, ale pak jsem si řekla, že je vlastně celkem fajn a Stevie Rae si to asi myslí taky, takže ji nebudu uvádět do rozpaků.
„Vypadá to moc pěkně,“ odpověděla jsem.
„Jo, vypadá to fakticky moc pěkně,“ ozvala se Shaunee a dvojsmyslně přejela Drewa pohledem.
„Souhlas, ségra,“ řekla Erin a svůdně na něj zamrkala.
On si ale dvojčat vůbec nevšímal. Evidentně ho zajímala výhradně Stevie Rae.
„Mám děsný hlad,“ prohlásil.
„Já taky,“ řekla Stevie Rae.
„Tak se jdeme najíst, ne?“ vyzval ji.
„Fajn,“ vyhrkla a potom si asi vzpomněla, že tam ještě pořád stojíme a díváme se na ni, a zrudla ještě víc. „Ježkovy voči, vždyť už je taky čas na večeři. Půjdeme všichni.“ Nervózně si prohrábla krátké kudrnaté vlasy a křikla přes celou místnost na Damiena, který byl zabraný do hovoru s Jackem. (Párkrát jsem zaslechla, o čem se baví, a zjevně měli stejný vkus na knížky, protože diskutovali o tom, který díl Harryho Pottera je nejlepší. Oba jsou zřejmě stejně infantilní.) „Damiene, jdeme na večeři. Máte s Jackem taky hlad?“
Kluci se na sebe podívali a Damien zavolal: „Jo, máme!“
„Paráda!“ zajásala Stevie Rae a přitom se pořád usmívala na Drewa. „Vypadá to, že všichni už chtějí jíst.“
Shaunee si povzdychla a zamířila ke dveřím. „Ale prosím vás. Tahle místnost je tak nacucaná pubertálními hormony, že mě z toho bolí hlava.“
„Připadám si jak v nějakém dojáku. Počkej na mě, ségra,“ řekla Erin.
„Proč mají dvojčata takové cynické názory na lásku?“ zeptala jsem se Damiena, když se k nám s Jackem připojili.
„Ale nemají. Jenom jsou obě naštvané, že se na každém rande příšerně nudí,“ odpověděl.
Všichni jsme vyšli do krásného zasněženého listopadového večera. Vločky už nebyly tak velké, ale pořád se jich sypalo dost a dost, takže Škola noci působila tajemně a ještě víc středověce než obvykle.
„No jo, dvojčata jsou postrach všech kluků. Každý si s nimi připadá jako v první linii na západní frontě,“ pronesla Stevie Rae. Všimla jsem si, že se drží co nejblíž u Drewa a občas se náhodou dotknou rukama.
Kluci, kteří nám v rekreačce pomáhali stěhovat nábytek, souhlasně zabručeli. Dokázala jsem si představit, jaké utrpení musí být rande s kteroukoli polovinou dvojčat. A to, že jste budoucí upír, vám v tomhle případě vůbec nepomůže.
„Pamatujete, jak si jednou Thor vyšel s Erin?“ řekl jeden z Drewových kamarádů, jmenoval se myslím Keith.
„Jasně, řekla mu, že je lemur. Znáte je, takové ty vykulené jakoby opice,“ zasmála se Stevie Rae.
„A Walter vydržel se Shaunee přes dvě a půl rande. V půlce toho třetího mu před celým Starbucks začala nadávat, že je jak procesor Pentium 3.“
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Dneska už jsme u Pentia 5, Červenko.“
„Aha.“
„Erin na něj ještě teď volá Lenochode Lenochodoviči, když ho potká,“ dodala spolubydlící.
„Dvojčata si rozhodně budou muset najít fakticky hodně odolné kluky,“ podotkla jsem.
„Já myslím, že pro každého existuje ten pravý,“ vyhrkl zničehonic Jack. Všichni jsme se na něj zadívali a on se hrozně začervenal.
Než se někdo stačil zasmát a ztrapnit ho, nadšeně jsem přisvědčila. „Přesně to si myslím taky, Jacku.“ Problém je jenom v tom, jak má člověk poznat, kdo ten pravý je, řekla jsem si v duchu.
„Já taky!“ vypískla Stevie Rae optimisticky, jako vždycky.
„O tom nemůže být pochyb,“ řekl Damien a mrkl na mě. Zakřenila jsem se na něj.
„Hej!“ Zpoza jednoho stromu se vynořila Shaunee. „O čem se to bavíte?“
„O vašem milostném životě, takže to vlastně ani nestojí za řeč!“ křikl na ni Damien vesele.
„Fakticky?“
„Fakticky,“ potvrdil.
„Co kdybys radši mluvil o tom, jak se klepeš zimou, když jsi celý mokrý?“ navrhla sladce.
Svraštil obočí. „Vždyť nejsem.“
Na druhé straně vykoukla Erin a napřáhla ruku se sněhovou koulí. „Ale budeš!“ zahulákala a trefila ho přesně doprostřed hrudi.
Samozřejmě okamžitě vypukla masivní koulovačka. Kluci i holky se s jekotem rozeběhli do úkrytů, cestou se shýbali pro sníh a bombardovali Shaunee i Erin. Dala jsem se na ústup.
„Já říkala, že ten sníh je bezva!“ zvolala Stevie Rae.
„Ještě by to chtělo pořádnou vánici!“ zahulákal Damien a zacílil na Erin. „Vichr a spoustu sněhu, to je na koulování nejlepší!“ Vypálil, ale Erin bleskově uskočila, takže jí koule prosvištěla těsně kolem ucha.
„Kam jdeš, Červenko?“ zavolala na mě spolubydlící zpoza ozdobného keře. Drew tam byl s ní a záludně ostřeloval Shaunee.
„Do mediálního centra, musím pracovat na textu k zítřejšímu rituálu. Až budu hotová, vezmu si něco k jídlu na koleji.“ Couvala jsem stále rychleji. „Hrozně mě mrzí, že přijdu o všechnu srandu, ale…“ Vrhla jsem se k nejbližším dveřím a zabouchla je za sebou. Právě včas. Starobylé dřevo se otřáslo pod nezaměnitelným plesknutím tří sněhových koulí.
Nesnažila jsem se jenom vymluvit z koulovačky. Vážně jsem měla v plánu vynechat večeři a strávit pár hodin v mediálním centru. Zítra musím vyvolat kruh a vést rituál starý možná jako Měsíc sám.
A neměla jsem ponětí, jak se to správně dělá.
Jasně, před měsícem jsem s kamarády jeden kruh vyvolala. Chtěla jsem si ověřit, jestli doopravdy mám nadání pro všech pět živlů, nebo jenom halucinace. Dokud jsem v přítomnosti svých přátel, kteří to viděli na vlastní oči, nepocítila moc vzduchu, ohně, vody, země a ducha, sázela bych spíš na ty halucinace. Ne že bych byla nějaký cynik, ale jak říkají dvojčata, prosím vás! Umět se napojit na sílu pěti živlů je dost ujeté.
Můj život není žádný film o X-Menech (ačkoli takový hezký večer ve dvou s Wolverinem bych si dala líbit, to zas jo).
V mediálním centru nikdo nebyl, což se dalo v sobotu večer čekat. O víkendu a v tuhle hodinu by tam lezl jedině absolutní šprt. Ano, nemusíte mi připomínat, co to o mně vypovídá. Už jsem si rozmyslela, kde svůj průzkum začnu. Spustila jsem si na počítači katalog a vyhledala staré knihy o kouzlech a rituálech. Nejnovější jsem nebrala v úvahu. Nejvíc mě zaujaly Mystické rituály křišťálového měsíce od Fiony. Nejasně se mi vybavilo, že to byla oficiální upíří básnířka někdy na počátku devatenáctého století (ve společenské místnosti na koleji visí její portrét, vypadá na něm suprově). Zapsala jsem si signaturu a podle ní jsem knížku našla na jednom zastrčeném regálu. Byla celá zaprášená a měla koženou vazbu. Přišlo mi to jako nejlepší důkaz, že je to nefalšovaná antikvární záležitost. Chtěla jsem něco opravdu původního a tradičního, aby moje Dcery temnoty vycházely z něčeho lepšího, než byly Afroditiny zbytečně moderní (a mírně řečeno neslušné) tanečky.
Vytáhla jsem zápisník a svoji oblíbenou propisku. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak Loren říkal, že radši píše básně rukou než na počítači… načež se mi vybavilo, jak se dotýkal mojí tváře… a mých zad… a jak to mezi námi najednou zajiskřilo. Usmála jsem se, začervenala a pak jsem si uvědomila, že se chovám jako úplný idiot. Ten chlap je na mě moc starý a navíc je dospělý upír. Obojí mě příšerně znervózňovalo (aby taky ne!). Uznejte, je sice absolutně k sežrání, ale je mu přes dvacet. A je doopravdy dospělý, takže ví všechno o touze po krvi a, no, vůbec o všech ostatních touhách. Bohužel mě tím víc fascinoval, zvlášť od té krátké, zato pěkně nestydaté a krvavé líbačky s Heathem.
Zaťukala jsem propiskou na prázdnou stránku. Jasně, v posledních týdnech jsem se trochu líbala i s Erikem. A líbilo se mi to. Moc daleko jsme ale nezašli. Zaprvé, přes veškeré přitěžující okolnosti, které svědčí proti mně, jsem normálně spíš slušná holka. Zadruhé jsem pořád ještě nezapomněla, že jsem přistihla Erikovou dávno již bývalou přítelkyni Afroditu, jak se mu ho snaží vykouřit, a nechtěla jsem v něm vyvolat mylný dojem, že jsem stejná coura jako ona. (Pomiňme teď moment, kdy jsem Heathovi sáhla do rozkroku.) Erik, kterého všichni považují za mého oficiálního kluka, mě zkrátka přitahuje, i když jsme tu přitažlivost zatím moc neprozkoumali.
Moje myšlenky sklouzly zpátky k Lorenovi. Když se v měsíčním světle díval na moji nahou kůži, připadala jsem si jako žena, ne jako nezkušená rozklepaná holka (tak jsem se většinou cítila s Erikem). V Lorenových očích jsem jasně spatřila touhu a připadala jsem si krásná, mocná a strašně, strašně sexy. Přiznávám, že se mi ten pocit zatraceně líbil.
A jak do toho všeho zapadá Heath? K němu mě přitahuje něco úplně jiného než k těm druhým dvěma. Hodně jsme toho spolu prožili. Známe se od dětství a s přestávkami spolu chodíme už hezkých pár let. Vždycky se mi líbil a párkrát už jsme při mazlení zašli fakticky daleko, ale ještě nikdy jsem nebyla tak nadržená, jako když jsem pila jeho krev.
Zachvěla jsem se a bezděky si olízla rty. Stačilo na to pomyslet a polilo mě horko, ale zároveň se mě zmocnil děs. Každopádně ho chci znovu vidět. Ale chci to proto, že ho mám pořád ráda, nebo proto, že mě k němu táhne nezvladatelná touha po krvi?
Nevím.
Tak hezky popořadě. Byla jsem do něho zamilovaná celé roky. Někdy byl dost přitroublý, ale roztomilým způsobem. Choval se ke mně hezky a bylo mi s ním dobře – aspoň do té doby, než začal nasávat a hulit trávu. Pak přestal být přitroublý a začal být vyloženě pitomý, takže jsem mu nemohla doopravdy věřit a spolehnout se na něj. Ale teď toho prý nechal. Znamená to, že bude zase stejný jako dřív? A jestli jo, co si sakra počnu 1) s Erikem, 2) s Lorenem,
3) s tím, že pít Heathovu krev je proti pravidlům Školy noci a 4) že s tím pitím rozhodně nehodlám přestat?
Povzdychla jsem si, ale znělo to podezřele jako vzlyk. Nutně jsem si o tom potřebovala s někým popovídat.
S Neferet? Ani náhodou. O Lorenovi žádnému dospělému upírovi vykládat nebudu. Fajn, měla bych se jí aspoň přiznat, že jsem zase pila Heathovu krev a upevnila tak náš otisk. Ale to prostě nejde. Ještě to nesvedu. Vím, že je to sobecké, ale nechtěla jsem si u ní udělat průšvih, dokud se trochu nesžiju s Dcerami temnoty.
Se Stevie Rae? Je moje nejlepší kámoška a já bych jí strašně ráda všechno vyklopila, jenomže bych se přitom musela přiznat, že jsem pila krev svého bývalého. Dvakrát. A že se jí strašně moc chci napít znova. To by ji přece absolutně vyděsilo! Vždyť i já sama jsem z toho totálně na nervy. Nepřežila bych, kdyby mě další nejlepší kámoška začala považovat za zrůdu. Navíc myslím, že by to doopravdy nepochopila.
Babičce to taky říct nemůžu, vůbec by se jí nelíbilo, že Lorenovi je přes dvacet. A stejně bych se styděla s ní rozebírat některé, no, řekněme fyzické aspekty touhy po krvi.
Pak jsem si uvědomila, že znám jednu osobu, se kterou by pití krve a všelijaké touhy ani nehnuly. Až na to, že to je ta nejmíň vhodná osoba v celém vesmíru. Afrodita. Zvláštní bylo, že v hloubi duše jsem hrozně moc chtěla mluvit právě s ní, zvlášť od chvíle, co se ukázalo, že její vize nejsou falešné. Měla jsem prostě tušení, že je v ní mnohem víc než to, že umí být fakticky hrozně hnusná a zlá. Naštvala Neferet – to je evidentní. Velekněžka jí hezky zostra řekla, že Nyx jí odňala dar, a mně i celé škole oznámila, že Afroditiny vize už neplatí. Ale já teď mám důkaz, že to není pravda. Měla jsem z toho nepříjemný pocit. Začínala jsem se sama sebe ptát, jak moc můžu vlastně svojí mentorce věřit.
Silou vůle jsem se přinutila soustředit na výzkum, kvůli kterému jsem do mediálního centra přišla. Otevřela jsem starou knihu rituálů a zevnitř vyletěl papírek. Sebrala jsem ho. Myslela jsem, že si tam někdo zapomněl lístek s vpisky, ale jakmile jsem se na něj podívala, úplně jsem ztuhla. Nahoře bylo elegantním a dobře známým rukopisem vykroužené moje jméno.
Pro Zoey
Úchvatná kněžko
Nocí žhne tvůj rudý sen
Podlehni touze
Slova básně mě rozechvěla. Jak je to sakra možné? Jak by mohl kdokoli tušit, že budu něco hledat zrovna v téhle knížce? Zvlášť Loren, který má teď být na východním pobřeží?
Třásla se mi ruka, a tak jsem papírek položila na stůl a znovu si ty tři řádky pořádně přečetla. Když pominu fakt, že mi upíří oficiální básník napsal báseň, což je šíleně romantické, a že mi připadala absolutně sexy, bylo na tom všem něco trochu zlověstného. A nešlo jen o to, kde se tam ta básnička vzala. Nocí žhne tvůj rudý sen. Už z toho všeho blbnu, nebo z tohohle verše vážně vyplývá, že Loren ví o mých experimentech s krví? Najednou už se mi ta básnička tak nelíbila… najednou zněla výhružně… jako varování, které někdo nemyslí právě dobře. Už jsem si nebyla tak jistá, kdo ji napsal. Co když to nebyl Loren? Co když to byla Afrodita? Slyšela jsem, co slíbila rodičům – že mě vystrnadí z předsednického postu. Co když je to součást jejího plánu? (Kristepane, plán! To je jak z nějakého špatného komiksu.)
Ano, viděla mě s Lorenem, ale jak by mohla vědět o tom haiku? A o tom, že se v mediálním centru podívám zrovna do téhle knížky? Takhle číst myšlenky by uměl spíš dospělý upír… i když ani to se mi moc nezdálo. Vždyť jsem ještě před pár minutami ani já sama netušila, že budu hledat právě tenhle konkrétní titul!
Vtom na stůl vyskočila Nala. Strašně jsem se jí lekla, málem jsem spadla ze židle. Vyčítavě zahudrovala a otřela se o mě.
„Fajn, dobře, hned se do toho dám.“ Pustila jsem se do práce, ale i když jsem listovala tradičními obřadními formulemi a kouzly, myšlenky mi pořád sklouzávaly k básničce a k tomu tísnivému pocitu, který se mi asi už napořád usadil u srdce.
I6)
Nalu jsem musela z mediálního centra odnést. Spala tak tvrdě, že si ani nepostěžovala, když jsem ji vzala do náruče. Cestou ven jsem se koukla na hodiny a nevěřila jsem vlastním očím – strávila jsem tady několik hodin! Není divu, že jsem měla úplně přesezený zadek a ztuhlý krk. Ale takové drobné pomíjivé nepříjemnosti mi vůbec nevadily, protože jsem nakonec přece jen vymyslela, jak povedu úplňkový rituál. Ze srdce mi spadl obrovský kámen, i když trochu nervózní jsem pochopitelně byla dál. Pořád tu totiž zůstával ten problém, že se na mě přitom bude koukat spousta spolužáků a většina z nich nebude zrovna nadšená, že jsem předsednictví přebrala jejich kámošce Afroditě. No, budu se prostě soustředit na svůj obřad a na fantastické pocity, které ve mně vyvolávají živly. Zbytek už se nějak vyvrbí sám. Aspoň doufám.
Otevřela jsem těžké dveře školní budovy a vyšla do zbrusu nového světa. Pořád vytrvale sněžilo, zřejmě nepřestalo celou dobu, co jsem strávila v mediálním centru. Školní areál zakryla nadýchaná bílá peřina. Foukal ale ostřejší vítr a nebylo pořádně vidět na krok. Plynové lampy sice ukazovaly, kde se pod sněhem skrývá chodník, ale v bílé tmě připomínaly jen žluté špendlíkové hlavičky. Nejrozumnější by v tu chvíli asi bylo vrátit se zpátky do hlavní budovy, počkat tam ve společenské místnosti a k dívčí koleji se vydat, až se trochu rozjasní, jenomže mně se nechtělo. Pomyslela jsem si, že Stevie Rae měla pravdu. Sníh je vážně kouzelný. Celý svět byl najednou jiný, tišší, poklidnější, tajemnější. I když jsem teprve mládě, podobně jako dospělí upíři skoro necítím chlad. Ještě nedávno mi to trochu nahánělo hrůzu a budilo ve mně myšlenky na studené, mrtvé tvory, kteří získávají sílu jen z krve živých. I když mě ta představa zvláštně fascinovala, zároveň mi připadala děsně odporná. Teď už jsem ale upírům rozuměla líp a věděla jsem, že vyšší odolnost vůči chladu nevyplývá z toho, že bych byla nemrtvá, ale z vyšší rychlosti metabolismu. Upíři nejsou mrtví, jenom proměnění. Strašidelné historky o oživlých mrtvolách pocházejí od lidí a přiznám se, že mi teď připadají hodně hloupé.
V tuhle chvíli jsem ale byla prostě ráda, že můžu jít sněhovou vánicí a přitom nezmrznout na kost. Nala se mi zavrtala do náruče a začala hlasitě příst. Moje kroky tlumil sníh a najednou mi připadalo, že jsem se ocitla v jiném světě, kde se černá s bílou čistě pro moje potěšení smísily do úplně nové, jedinečné barvy.
Po pár krocích jsem zničehonic zasténala, a kdybych nenesla kočku, určitě bych se plácla do čela. Zapomněla jsem, že jsem se chtěla zastavit ve skladu pomůcek a vzít si nějaký eukalyptus. V té staré knize jsem se dočetla, že eukalyptus uzdravuje, chrání a očišťuje – tři věci, kterých jsem přesně chtěla dosáhnout ve svém prvním rituálu v roli předsedkyně Dcer temnoty. Jasně že jsem si ho mohla stejně dobře vyzvednout až další den, jenomže to kouzlo vyžadovalo, abych z něj upletla provaz, a asi si to dokážete představit sami… Radši bych si to měla natrénovat, nebo mi v té nejnevhodnější chvíli něco upadne, nebo zjistím, že eukalyptus není tak ohebný, jak jsem myslela, a rozdrobí se na kousíčky, načež mi nezbyde než děsně zrudnout, zalézt si někam do kouta, stočit se do klubíčka, rozbrečet se jako malá a…
Silou vůle jsem tu vskutku povzbudivou představu zaplašila, udělala čelem vzad a začala se brodit zpátky k hlavní budově. A v tu chvíli jsem zahlédla nějakou postavu. Všimla jsem si jí, protože tam tak nějak nepatřila. Zaprvé mi připadalo fakt divné, že by ještě někdo jiný kromě mě byl takový cvok, aby se coural venku ve vánici. Hlavně mě ale zarazilo, že ta osoba (stoprocentně to nebyl keř ani kočka) nejde po chodníku. Mířila přes trávník k rekreačnímu pavilonu. Zastavila jsem se a přimhouřila oči, abych líp viděla skrz clonu vloček. Ten člověk měl na sobě dlouhý tmavý plášť s kapucí, která vypadala jako mnišská kutna.
Ucítila jsem neodolatelné puzení jít za ním. Bylo tak intenzivní a náhlé, že jsem zalapala po dechu. Jako kdyby mě ovládala nějaká cizí vůle, vydala jsem se ke stromům, které rostly u školní zdi. Tam totiž neznámý právě došel.
Vytřeštila jsem oči. Jakmile se totiž ocitl v přítmí mezi stromy, vyrazil nadpřirozenou rychlostí a plášť za ním ve vánici vlál tak divoce, že připomínal křídla. Rudá? Zdá se mi to, nebo kromě záblesků bílé kůže vidím i něco zářivě červeného? Jeden poryv větru mi vehnal do očí sníh, takže jsem chvilku jen naslepo mrkla. Přitiskla jsem si Nalu pořádně k tělu a rozběhla se kupředu. Bylo mi jasné, že mířím k východní zdi do míst, kde se skrývají tajné dveře. Tam, kde jsem spatřila oba duchy, přízraky nebo co to bylo. Na místo, kam už jsem nikdy nechtěla jít, natož úplně sama.
Ano, měla jsem se obrátit a odklusat hezky na kolej. Samozřejmě jsem to neudělala.
Srdce mi tlouklo jako splašené a Nala mi těsně u ucha naštvaně vrčela. Doběhla jsem ke stromům a vydala se podél zdi. Celou dobu jsem si v duchu nadávala, že jsem úplně pitomá, když tady honím v lepším případě spolužáka, který se snaží ulejt ze školy, a v horším děsivého ducha.
Neznámý se mi na okamžik ztratil z dohledu, ale já jsem věděla, že tajné dveře už jsou blízko, a tak jsem zpomalila, automaticky se skryla do nejtemnějšího stínu a začala se plížit od stromu ke stromu. Sníh ještě zhoustl, už jsme byly s Nalou bílé od hlavy k patě a dokonce mi začínalo být trochu zima. Co to vyvádím? Instinkt mě sice hnal dál, ale rozum mi říkal, že se chovám jako blázen a měla bych radši i s promrzlou kočkou rychle padat na kolej. Tohle přece vážně není moje starost. Třeba je to učitel a… no, já nevím, třeba obchází areál a kontroluje, jestli se nějaké obzvlášť tupé mládě (jako například já) netoulá v téhle vánici venku.
Anebo je to ten, co brutálně zavraždil Chrise Forda a unesl Brada Higeonse, a zrovna se zase plíží ven, takže jestli si mě všimne, asi mě odkrouhne taky.
No jo. Mám prostě bujnou fantazii.
Vtom jsem zaslechla hlasy.
Zpomalila jsem a dál se sunula doslova po špičkách, až jsem je uviděla. Byli dva a stáli u otevřeného průchodu ve zdi. Úporně jsem mrkala, abych přes padající sníh vůbec něco rozeznala. Těsně u tajných dveří byla ta osoba, která mě sem dovedla. Když teď jen stála (a neřítila se neuvěřitelnou rychlostí), ukázalo se, že se divně hrbí. Zadívala jsem se na jejího společníka a sněžný chlad mi prosákl kůží až do hloubi duše. Byla to Neferet.
Vypadala záhadně a mocně. Kaštanové vlasy jí vířily ve větru a dlouhé černé šaty měla pokryté sněhem. Stála tváří ke mně, takže jsem viděla její přísný, téměř hněvivý výraz. Důrazně něco říkala tomu v plášti a prudce gestikulovala. Tichounce jsem postoupila blíž a děkovala bohu, že mám na sobě tmavé oblečení a splývám se stínem zdi. Tady se ke mně sem tam donesl útržek Neferetiných slov.
„… dávej si větší pozor! Nebudu…“ Špicovala jsem uši a snažila se přes kvílení větru zaslechnout víc, když vtom jsem si uvědomila, že se ke mně nenese jen zvuk, ale taky pach. Cítila jsem ho i přes čistou vůni padajících vloček, navzdory chladu a vlhku zaváněl suchou plísní. „… příliš nebezpečné,“ říkala Neferet. „Udělej, co ti nakazuju, nebo…“ Zbytek věty mi utekl. Kněžka se odmlčela a ten v plášti odpověděl divným zabručením, které bylo spíš zvířecí než lidské.
Nala se ke mně až do té doby tulila a vypadalo to, že spí. Najednou ale prudce zvedla hlavu. Ustoupila jsem víc za kmen stromu, v jehož stínu jsem se schovávala, a kočka začala vrčet.
„Psst,“ šeptla jsem a pokusila se ji uchlácholit drbáním. Zmlkla, ale cítila jsem, jak se jí na hřbetě ježí srst. Vztekle mhouřila oči a dívala se přímo na toho v plášti.
„Slíbila jste mi to!“
Z hrdelního hlasu neznámého mi naskočila husí kůže. Vykoukla jsem z úkrytu a spatřila, že Neferet zvedá ruku, jako by se ho chystala uhodit. Poplašeně uskočil ke zdi, kapuce se mu svezla z obličeje a mně se sevřel žaludek tak strašně, že jsem se málem pozvracela.
Byl to Elliott. Ten kluk, co umřel. Právě jeho „duch“ na mě a Nalu před měsícem zaútočil.
Velekněžka ho nakonec neudeřila. Místo toho důrazně ukázala na tajné dveře. Zvýšila hlas, takže jsem ji i přes vítr zřetelně slyšela.
„Další nedostaneš! Není na to správný čas. Takovým věcem nemůžeš rozumět a nemáš právo klást mi žádné otázky. Teď běž odsud. Jestli mě ještě jednou neposlechneš, poznáš můj hněv, a nepřej si vědět, co takový hněv bohyně znamená.“
Elliott se před ní přikrčil. „Ano, bohyně,“ zakňučel.
Byl to on, tím jsem si byla naprosto jistá. Sice měl drsnější hlas, ale stejně jsem ho poznala. Netuším, jak se to stalo, ale Elliott neumřel ani se neproměnil v dospělého upíra. Změnil se v něco úplně jiného. Něco příšerného.
Udělalo se mi z jeho odpornosti zle, ale Neferet se na něj zadívala s laskavějším výrazem. „Nechci se na své děti zlobit. Víš, že jste moje největší radost.“
Znechuceně jsem sledovala, jak ho hladí po tváři. Jeho oči barvy zaschlé krve zasvítily a dokonce i zdálky jsem rozeznala, že se celý chvěje. Býval malý, obtloustlý a ošklivý, s příliš bílou pletí a věčně rozcuchanými zrzavými pačesy. To se ani v nejmenším nezměnilo, až na to, že teď měl propadlé tváře a hrbil se, jako by mu někdo zdeformoval páteř. Neferet se k němu musela sklonit, aby ho políbila. Zaslechla jsem, jak Elliott zasténal rozkoší, a zaplavil mě hnus. Kněžka se narovnala a zasmála se. Znělo to temně a svůdně.
„Prosím, bohyně!“ zafňukal Elliott.
„Víš dobře, že si to nezasloužíš.“
„Prosím, bohyně!“ zopakoval. Hrozně se klepal.
„Dobře, ale pamatuj si jedno. Bohyně může dávat, ale může také brát.“
Nechtěla jsem už nic vidět, ale nedokázala jsem se odvrátit. Neferet zvedla ruku a shrnula si rukáv. Pak si přejela po předloktí nehtem a na ráně se okamžitě zaperlila krev. Ucítila jsem její vábení. Přitiskla jsem se k drsné kůře stromu a přinutila se zůstat v úkrytu. Elliott před velekněžkou padl na kolena, a když k němu natáhla paži, začal její krev se zvířecím funěním a mručením chlemtat. Odtrhla jsem od něj oči a zvedla je k ní. Zakláněla hlavu a rty měla pootevřené, jako kdyby jí to nestvůrné stvoření působilo sexuální rozkoš.
Někde hluboko jsem pocítila stejnou touhu. Chtěla jsem někomu rozškrábnout kůži a…
Ne! Zase jsem se schovala za strom. Nebudu monstrum. Nebudu zrůda. Nedovolím, aby mě to ovládlo. Pomalu a tiše jsem začala couvat pryč a už jsem se na ty dva nepodívala.
2024 ©