I7)
Když jsem konečně dorazila na kolej, pořád jsem se ještě třásla, v hlavě jsem měla zmatek a obracel se mi žaludek. Ve společenské místnosti posedávaly u televizí hloučky promáčených spolužáků, všichni popíjeli horkou čokoládu. Popadla jsem z hromádky u dveří ručník a šla za Stevie Rae, dvojčaty a Damienem, kteří se povalovali u naší oblíbené televize a sledovali módní reality show. Pořádně jsem vysušila Nalu, i když si při tom stěžovala. Moje spolubydlící si ani nevšimla, že jsem podezřele zticha, protože hned začala nadšeně vykládat o koulovačce, která se po večeři zvrhla v obrovskou sněhovou bitvu a trvala až do chvíle, kdy jedna koule trefila okno Drakova kabinetu. Drak je náš profesor šermu a není to zrovna upír, kterého byste chtěli naštvat.
„Hned nám tu bitvu zatrhl.“ Stevie Rae se zahihňala. „Ale byla to ohromná sranda.“
„Jo, Červenko, přišla jsi o zatraceně hustou přestřelku,“ řekla Erin.
„Parádně jsme to Damienovi a jeho klukovi natřely,“ pochlubila se Shaunee.
„On není můj kluk!“ ohradil se Damien, ale letmo se pousmál, jako by v duchu dodával „ale bude“.
„Nás…“
„… neoblafneš,“ pronesly ségry.
„Mně se moc líbí,“ řekla Stevie Rae.
„Mně taky,“ připustil Damien a rozkošně se začervenal.
„Co mu říkáš ty, Zoey?“ obrátila se na mě spolubydlící.
Zamrkala jsem. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v akváriu, ve kterém zuří tajfun, a všichni ostatní jsou za sklem a klidně si užívají krásný den.
„Děje se něco?“ zeptal se mě Damien.
„Mohl bys mi přinést eukalyptus?“ vyhrkla jsem.
„Eukalyptus?“
Přikývla jsem. „Pár větviček, a taky trochu šalvěje. Obojí potřebuju na zítřejší rituál.“
„Jasně, není problém,“ odpověděl a zkoumavě se na mě zadíval.
„Už sis ten rituál promyslela?“ zajímala se Stevie Rae.
„Ano, všechno mám připravené.“ Zarazila jsem se a zhluboka se nadechla. Pak jsem se zadívala Damienovi přímo do očí. „Damiene, už se někdy stalo, že nějaké mládě zdánlivě umřelo, ale pak se zjistilo, že je naživu?“
Musím mu přičíst k dobru, že se nevyděsil ani se nezeptal, jestli mi hrabe. Zato dvojčata a Stevie Rae na mě zůstaly zírat, jako bych jim oznámila, že hodlám natočit amatérské porno. Radši jsem se soustředila na Damiena. Je všeobecně známo, že ten kluk se učí dokonce i ve volném čase a pamatuje si všechno, co kdy přečetl. Jestli někdo dokáže na moji ujetou otázku odpovědět, tak on.
„Když začne tělo mláděte odmítat proměnu, nedá se to zastavit. To se aspoň píše ve všech knížkách. A povídala to i Neferet, Zoey.“ Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit tak vážným tónem. „Co se stalo?“
„Prosím, prosím, prosím, neříkej, že je ti špatně!“ zanaříkala Stevie Rae. Zjevně měla na krajíčku.
„Ne! O to vůbec nejde,“ ujistila jsem ji honem. „Jsem naprosto v pohodě, přísahám.“
„Tak o co jde?“ zeptala se Shaunee.
„Děsíš nás,“ řekla Erin.
„To jsem nechtěla,“ omluvila jsem se jí. „Koukněte, bude to asi znít hodně divně, ale já jsem viděla Elliotta.“
„He?“
„Co?“
„To nechápu,“ řekl Damien. „Elliott přece před měsícem umřel.“
Stevie Rae najednou vykulila oči. „Jako Elizabeth!“ vyjekla. Než jsem ji stačila zarazit, na jeden nádech ze sebe vychrlila: „Zoey před měsícem viděla u východní zdi Elizabethina ducha, ale nic jsme vám o tom neřekly, protože jsme nechtěly, abyste se lekli.“
Už jsem se chystala vyklopit jim všechno o Elliottovi a Neferet, ale jen jsem otevřela pusu, zase jsem ji sklapla. Měla jsem si hned na začátku uvědomit, že o Neferet jim nesmím za žádnou cenu nic říct. Všichni upíři umí do jisté míry vycítit, na co ostatní myslí, a naše velekněžka líp než kdo jiný. Občas to dokonce působí, jako by doopravdy četla myšlenky. Moji čtyři kamarádi jednoduše nesmějí vědět, že jsem viděla, jak dala nechutnému nemrtvému Elliottovi napít svojí krve. Stačilo by, aby kolem nich prošla, a hned by to vyhmátla.
Budu si všechno muset nechat pro sebe.
„Zoey?“ Stevie Rae mi stiskla paži. „Nám můžeš říct všecko.“
Usmála jsem se na ni a hrozně moc si přála, aby to doopravdy šlo.
„Vážně jsem tenkrát myslela, že vidím Elizabethina ducha. A dneska jsem pro změnu viděla Elliottova,“ pronesla jsem konečně.
Damien se zamračil. „Jestli jsi viděla duchy, proč ses mě ptala na mláďata, která odmítla proměnu a dostala se z toho?“
Zahleděla jsem se mu přímo do očí a začala lhát, jako když tiskne. „Připadalo mi to jako logičtější vysvětlení – teda než jsem to vyslovila nahlas. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká je to pitomost.“
„Já kdybych uviděla ducha, tak asi vypustím duši,“ prohlásila Shaunee.
Erin procítěně přikývla.
„Vypadal stejně jako Elizabeth?“ zeptala se Stevie Rae.
V tomhle ohledu nebylo potřeba lhát. „Ne. Připadal mi reálnější, ale oba jsem je zahlédla na stejném místě u východní zdi a oběma rudě svítily oči.“
Shaunee se zachvěla.
„Ode dneška se od té zdi držím dál, to si teda pište,“ řekla Erin.
Knihomol Damien si položil prst na bradu jako profesor. „Zoey, třeba máš ještě jedno nadání. Možná máš schopnost vidět mrtvá mláďata.“
Sice to bylo dost odporné, ale kdybych toho rádoby ducha z masa a kostí neviděla pít krev mojí mentorky, asi bych o tomhle vysvětlení uvažovala. Teorie to ovšem byla dobrá, a tak jsem ji použila, abych Damiena svedla na falešnou stopu. „Možná jo.“
„Fuj,“ zašklebila se Stevie Rae. „Pevně doufám, že tím to není.“
„Já taky. Ale stejně, mohl bys mi o tom něco zjistit, Damiene?“
„Samozřejmě. Podívám se taky, jestli nenajdu něco o mláďatech, která po smrti strašila.“
„Děkuju, jsi moc hodný.“
„Vlastně mám pocit, že jsem v jedné staré učebnici řeckých dějin četl o upířích duchách, kteří ve starověkých hrobkách ve…“
V tomhle bodě jsem ho přestala poslouchat. Byla jsem ale ráda, že Stevie Rae a dvojčata jeho strašidelné historky evidentně zaujaly a na nic se mě nevyptávají. Bylo mi hrozně nepříjemné, že jim musím lhát, zvlášť když bych jim stokrát radši všechno řekla. To, co jsem viděla, mě fakticky hodně vyděsilo. Jak se teď sakra Neferet podívám do očí?
Nala se mi otřela hlavou o tvář a pak se mi usadila na klíně. Slepě jsem zírala na televizní obrazovku a Damien dál mlel o přízracích pradávných upírů. Vtom jsem si najednou uvědomila, na co vlastně koukám, a natáhla se přes spolubydlící pro ovladač, který ležel vedle ní na stolku. Nala rozčileně mňaufla, odfrkla si a seskočila na zem. Nezdržovala jsem se s ní a honem jsem zesílila zvuk.
Chera Kimiko právě opakovala hlavní zprávu večera.
„Tělo druhého studenta Sdružené střední školy Brada Higeonse nalezli dnes večer členové ochranky na břehu potoka, který se nachází v areálu muzea Philbrook. Příčina smrti nebyla dosud oficiálně oznámena, ale nejmenovaný zdroj stanici Fox sdělil, že chlapec vykrvácel z mnohočetných řezných ran.“
„Ne…“ Bezděky jsem začala prudce vrtět hlavou. Příšerně mi hučelo v uších.
„To je přece ten potok, přes který jsme šli tenkrát, když se u muzea konal samhainový rituál,“ řekla Stevie Rae.
„Je to vlastně skoro přes ulici,“ podotkla Shaunee.
„Dcery temnoty tam pořádaly svoje tajné rituály celkem často,“ řekla Erin.
Damien potom vyslovil, co jsme si mysleli všichni. „Někdo se snaží, aby to vypadalo, že ty lidské kluky vraždí upíři.“
„Třeba to doopravdy udělal upír.“ Vlastně jsem to nechtěla říct nahlas. Hned jsem sklapla pusu a zalitovala, že mi to ulítlo.
„Co tě to proboha napadlo, Zoey?“ Stevie Rae zjevně nevěřila vlastním uším.
„Já… já nevím. Já si to doopravdy nemyslím, jen jsem to tak plácla,“ zakoktala jsem. Sama jsem netušila, proč jsem to řekla.
„To nic, jsi prostě rozhozená,“ chlácholila mě Erin.
„Jasně, oba ty kluky jsi přece znala,“ dodala Shaunee. „A k tomu jsi ještě dneska viděla ducha.“
Damien si mě zase zkoumavě prohlížel. „Měla jsi ohledně Brada nějakou předtuchu, ještě než ses dozvěděla, že je mrtvý?“ zeptal se tiše.
„Ano. Ne.“ Povzdychla jsem si. „Tušila jsem, že je mrtvý, jakmile jsem uslyšela, že se pohřešuje,“ přiznala jsem nakonec.
„A nic jiného už nevíš? Žádné podrobnosti?“
Damienovy otázky ve mně vyvolaly vzpomínku na to, co říkala Neferet. … příliš nebezpečné… Další nedostaneš… Takovým věcem nemůžeš rozumět a nemáš právo klást mi žádné otázky… Dala se do mě zima, ale s vánicí venku to nemělo nic společného. „Ne, byla to jen předtucha, nic konkrétního. Půjdu k sobě do pokoje,“ vyhrkla jsem. Najednou jsem se jim už nedokázala dál dívat do očí. Lhaní nenávidím a bylo mi jasné, že jestli s nimi zůstanu ještě chvíli, neovládnu se. „Musím na zítra ještě dodělat text rituálu,“ vymluvila jsem se chabě. „A v noci jsem se moc nevyspala, fakticky jsem unavená.“
„V pohodě, to je jasné,“ řekl Damien.
Bylo naprosto evidentní, že si o mě všichni dělají starosti. Cítila jsem se příšerně provinile. „Díky,“ zamumlala jsem a zamířila do pokoje. V polovině schodiště mě dohonila Stevie Rae.
„Nevadí, když půjdu s tebou? Hrozně mě rozbolela hlava, tak to zkusím zaspat. Nebudu tě rušit při učení nebo tak něco.“
„To víš, že nevadí,“ odpověděla jsem rychle a kradmo na ni mrkla. Fakticky byla nějaká pobledlá. Stevie Rae je hrozně citlivá, a i když Chrise ani Brada neznala, jejich smrt ji rozrušila. A těmi svými povídačkami o duchách jsem tu chudinku asi příšerně vyděsila. Když jsme došly ke dveřím, objala jsem ji kolem ramen a povzbudivě ji poplácala. „No tak, všechno bude v pohodě.“
„Jo, já vím. Jsem jen utahaná.“ Usmála se na mě, ale stejně vypadala maličko sklesle.
Mlčky jsme se převlékly do pyžama. Kočičími dvířky proklouzla do pokoje Nala, vyskočila na moji postel a hned usnula, stejně jako Stevie Rae. Aspoň jsem nemusela předstírat, že píšu text rituálu, který už jsem měla hotový. Potřebovala jsem totiž dělat něco úplně jiného a nechtělo se mi to nikomu vysvětlovat. Ani nejlepší kámošce.
I8)
Učebnici upíří sociologie pro sextány jsem našla přesně tam, kde jsem ji nechala – na poličce nad počítačovým stolkem. Sexta je zdejší nejvyšší ročník a Neferet mi tu knížku dala pár dní poté, co jsem tady začala studovat, když se ukázalo, že proměna mého těla probíhá rychleji než u normálních mláďat. Chtěla mě na tenhle předmět dokonce mezi sextány přesunout, ale přemluvila jsem ji, ať to nedělá. Už tak jsem příliš vyčnívala z davu a nepotřebovala jsem se lišit ještě víc. Dohodly jsme se na kompromisu: slíbila jsem, že si učebnici kapitolu po kapitole pročtu, a když něčemu nebudu rozumět, přijdu za ní.
No, vážně jsem chtěla, ale přišly mi do toho jiné věci (předsednictví Dcer temnoty, randění s Erikem, domácí úkoly a tak) a výsledkem je, že jsem knížku dala do poličky a neviděla ji ani zdálky.
S vysíleným povzdechem, který naprosto odpovídal mému stavu, jsem si s učebnicí vlezla do postele a opřela se o kupu polštářů. Přes všechny hrůzy, které jsem ten den zažila, se mi zavíraly oči. Nalistovala jsem rejstřík a našla heslo „touha po krvi.“
Odkazovalo na spoustu stránek, a tak jsem si tam dala záložku, nalistovala první uvedenou stránku a začala číst. Ze začátku tam byly jenom věci, které už jsem zjistila sama: když proměna v těle mláděte postoupí do určité fáze, vyvine se u něj touha po krvi. Představa pití krve přestává být odporná a je naopak přitažlivá. V nejpokročilejším stadiu proměny zachytí mládě vůni krve i na velikou vzdálenost. Díky změnám metabolismu na mláďata stále méně účinkují drogy a alkohol, zato stavy spojené s pitím krve se zintenzivňují.
„Nekecej,“ zamumlala jsem. Mně stačil lok mláděcí krve smíchané s vínem a byla jsem v rauši. A když jsem se napila Heathovy krve, v celém těle mi řádil fantastický požár. Radši jsem zalistovala dál. Sama vím až moc dobře, že krev je zatraceně dobrá. Po chvíli jsem si všimla zajímavého nadpisu a zarazila se u něj.
TOUHA PO KRVI A SEXUALITA
Dospělí upíři musí v zájmu svého fyzického i mentálního zdraví pravidelně pít lidskou krev. Frekvence této potřeby se liší v závislosti na věku, pohlaví a celkové síle jedince. Evoluce a naše milovaná bohyně Nyx proto logicky zařídily, že pití krve je pro upíra i pro lidského dárce příjemné. Jak už víte z předchozího výkladu, upíří sliny působí na lidskou krev protisrážlivě. Vyvolávají však také zvýšené vylučování endorfinů, které stimulují v mozku upíra i člověka centra slasti. Výsledkem může být pocit srovnatelný s orgasmem.
Zamrkala jsem a protřela si oči. Ty bláho! Už se nedivím, že jsem se po Heathovi tak plazila. To, že mě pití krve vzrušuje, mám zakódované v genech. Uchváceně jsem četla dál.
Čím je upír starší, tím více endorfinů se během pití krve uvolňuje a tím intenzivnější rozkoš oba účastníci pociťují.
Mezi upíry už stovky let převládá názor, že právě extatické stavy při pití krve zavinily negativní představy lidí o naší rase. Lidé vnímají naši schopnost způsobit jim mimořádně intenzivní slast při aktu, jejž považují za nebezpečný a odpuzující, jako zásadní hrozbu, a proto nás označují za predátory. Ve skutečnosti upíři dokážou svou touhu po krvi ovládat, a tudíž lidskému dárci nehrozí téměř žádné fyzické nebezpečí. Skutečné riziko představuje otisk, k němuž při pití krve často dochází.
Nedočkavě jsem přeskočila k další kapitole.
OTISK
Otisk nevznikne pokaždé, když se upír napije z člověka. Byly provedeny četné výzkumy, které se snažily určit přesnou příčinu toho, proč se někteří otisknou a jiní ne, ale přestože se podařilo odhalit několik zásadních faktorů, jako jsou citová vazba, intimní vztah z doby před proměnou, věk, sexuální orientace a frekvence pití, neexistuje způsob, jak s jistotou předpovědět, že k tomu dojde.
Dál se psalo, že upír by měl být při pití z živého dárce opatrný a že výhodnější je živit se krví z krevních bank, což jsou tajná zařízení, o kterých valná většina lidí vůbec neví (a těch několik vyvolených za svoje mlčení asi dostává pořádně zaplaceno). Učebnice se vůbec stavěla k pití z živých dárců hodně negativně a hemžila se varováními, jak je otisk nebezpečný, protože při něm vznikne nejen citové pouto člověka k upírovi, ale i upíra k člověku. Napřímila jsem se. Honem jsem četla dál a udělalo se mi trochu mdlo. Jakmile prý otisk vznikne, upír dokáže vnímat emoce svého lidského partnera a v některých případech ho i přivolat nebo vystopovat. Následovala dlouhá odbočka o tom, jak se Bram Stoker otiskl s upíří velekněžkou, ale nedokázal pochopit, že její služba Nyktě je důležitější než jejich pouto, a v záchvatu žárlivého vzteku napsal neblaze proslulou knihu Dracula, ve které přehnaně zveličil negativní aspekty otisku.
„Ty jo, to jsem nevěděla!“ zahučela jsem. Ironií osudu je Dracula moje oblíbená knížka už od té doby, kdy jsem ji ve třinácti četla poprvé. Zbytek kapitoly jsem jen přelétla očima, až jsem narazila na další zajímavou část. Pomalu jsem ji přečetla a celou dobu si kousala ret.
OTISK MEZI MLÁDĚTEM A DOSPĚLÝM
Jak již víte z předchozí kapitoly, mláďata mají kvůli riziku otisku zakázáno pít krev lidských dárců, ale smějí experimentovat mezi sebou. Je dokázáno, že u dvojice mláďat k otisku dojít nemůže. Jiné to ovšem je v případě mláděte a dospělého. Když takové mládě dokončí proměnu, otisk vede k citovým i fyzickým komplikacím, jež často oběma zúčastněným upírům škodí. Proto je pití krve mezi mláďaty a dospělými přísně zakázáno.
Zavrtěla jsem hlavou a znovu se mi vybavilo, jak odporné mi připadalo, když Neferet dovolila Elliottovi, aby se z ní napil. I když ponechám stranou poněkud matoucí fakt, že Elliott je mrtvý, Neferet je mocná velekněžka a nemá co dávat mláďatům svoji krev (mrtvým, nebo živým, to je fuk).
Začala jsem číst i kapitolu o tom, jak otisk zrušit, ale bylo to hrozně depresivní. Prý to jde jen s pomocí mocné velekněžky a je to hodně bolestivé, zvlášť pro člověka. A dokonce i pak se dvojice musí od sebe držet dál, jinak se otisk může obnovit.
Najednou na mě dolehla strašná únava. Kdy jsem vlastně naposled doopravdy spala? Už to bude víc než den. Podívala jsem se na budík. Bylo šest deset ráno. Brzo začne svítat. Byla jsem celá ztuhlá. Jako stará bába jsem se pomalu narovnala, vstala a vrátila učebnici zpátky na poličku. Pak jsem odhrnula polovinu těžkého závěsu, který zakrýval velké okno našeho pokoje a nepouštěl dovnitř ani paprsek světla. Pořád sněžilo a ve váhavém světle, které věštilo rozbřesk, vypadal svět nevinně a zasněně. Bylo těžké si připustit, že tam venku někdo vraždí kluky a mláďata vstávají z mrtvých. Zavřela jsem oči a opřela se čelem o studenou okenní tabulku. Nechtěla jsem ani na jedno z toho myslet. Byla jsem moc unavená… moc zmatená… naprosto neschopná najít v tom všem nějaký smysl.
Myšlenky se mi v ospalosti rozutekly. Chtěla jsem si jít lehnout, ale chlad skla byl příjemný. Večer se vrátí Erik. Když jsem na to pomyslela, cítila jsem radost a zároveň mě tížilo špatné svědomí. Samozřejmě jsem si okamžitě vzpomněla na Heatha.
Asi jsem se s ním otiskla. Děsilo mě to, ale taky fascinovalo. Vadilo by mi vůbec být k němu emocionálně a fyzicky připoutaná, když teď seká dobrotu? Než jsem poznala Erika (a Lorena), bez váhání bych odpověděla, že vůbec ne. Jenomže problém nespočíval v tom, že je to špatné, ale v tom, že bych náš vztah musela přede všemi tajit. Mohla bych se z toho vylhat… Ta myšlenka zahltila můj přetažený mozek jako jedovatý kouř. Neferet i Erik vědí, že jsem se před měsícem omylem a ne vlastní vinou napila Heathovy krve – to jsem ještě o touze po krvi ani otisku neměla tušení. Můžu předstírat, že jsme se otiskli tenkrát. Dokonce jsem o tom s Neferet mluvila. Třeba vymyslím nějaký způsob, jak si udržet Heatha i Erika…
Věděla jsem, že tyhle myšlenky jsou špatné. Scházet se s oběma současně by bylo vůči nim nečestné. Ale když rozhodnout se je tak strašně těžké! S Erikem to začíná být doopravdy vážné, a navíc žije v mém světě a chápe všechno, co souvisí s proměnou a novým způsobem života. Stačilo pomyslet, že se s ním mám rozejít, a rozbolela mě hlava.
Ale jakmile jsem si představila, že už nikdy neuvidím Heatha, nikdy víckrát neochutnám jeho krev, vyvolalo to ve mně nefalšovaný záchvat úzkosti. Zase jsem si povzdychla. Jestli to takhle špatně snáším já, pro Heatha to musí být ještě milionkrát horší. Vždyť jsme se měsíc vůbec neviděli a on stejně celou tu dobu nosil v kapse žiletku pro případ, že by mě náhodou potkal. Přestal kvůli mně pít a kouřit. A úplně klidně se řízl a nabídl mi svoji krev. Při té vzpomínce jsem se zachvěla, a nebylo to kvůli studenému sklu, na které jsem tiskla čelo. Zachvěla jsem se touhou. Učebnice sociologie popisovala příčiny touhy po krvi racionálně a objektivně, jenomže skutečnost to ani zdaleka nevystihovalo.
Pití Heathovy krve mě šíleně vzrušilo. Chtěla jsem to zažít znovu, a pak ještě jednou a ještě… Co nejdřív. Pokud možno hned. Živě jsem si pamatovala Heathovy pevné svaly, báječnou chuť jeho krve. Musela jsem se kousnout do rtu, abych nahlas nezasténala.
Najednou jsem měla pocit, jako by se ode mě odpojila část mého vědomí, jako vlákno z velikého klubka. Připadalo mi, že něco hledá… pronásleduje… loví… až se zničehonic ocitla v zšeřelé místnosti a zastavila se nad něčí postelí. Zapomněla jsem dýchat. Heath!
Ležel na zádech, blonďaté vlasy měl rozcuchané a vypadal jako chlapeček. Věřte mi, do toho kluka se musí zbláznit fakticky každá. Upíři jsou všichni ohromně krásní a sexy, ale i oni by museli uznat, že jim může klidně konkurovat.
Jako by vycítil moji přítomnost, zavrtěl se, pohnul hlavou a odkopnul ze sebe deku. Měl na sobě jenom modré trenýrky s obrázky tlustých zelených žabiček. Musela jsem se nad nimi usmát. Rychle mě to ale přešlo, protože jsem si najednou všimla tenkého růžového strupu na jeho krku.
Tam se řízl žiletkou. Odtamtud jsem pila. Úplně jsem tu chuť cítila na jazyku, horkou, temnou a hustou jako tekutá čokoláda, jenom ještě stokrát lepší.
Už jsem se nedokázala ovládnout a zasténala jsem. Heath vzápětí ze spaní zasténal taky. „Zoey…“ zamumlal zastřeně a zase se neklidně převalil.
„Ach Heathe,“ zašeptala jsem. „Já nevím, co mám s nimi dvěma dělat.“ Až moc dobře jsem věděla, co chci. Chtěla jsem hodit za hlavu únavu, nasednout do auta, jet k němu domů, vlézt oknem do jeho ložnice (už s tím mám bohaté zkušenosti), otevřít sotva zahojenou ranku, sát jeho sladkou krev a přitom se k němu přitisknout a poprvé v životě se pomilovat.
„Zoey!“ V polospánku zamžikal, znovu zasténal, sjel dlaní k bouli v trenýrkách a začal…
Rázem jsem otevřela oči a byla zase zpátky ve svém pokoji, čelo pořád přitisknuté k oknu. Dýchala jsem tak ztěžka, jako bych právě uběhla maraton.
Zapípal mi mobil. Roztřesenýma rukama jsem textovku otevřela. Citil jsem te u sebe. Slib ze se v patek sejdem.
Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla mu jedním slovem. Slibuju. Zašimralo mě přitom v podbřišku.
Zaklapla jsem telefon a vypnula ho. Potom jsem vypudila z mysli obraz Heatha s červeným strupem na krku, krásného, rozpáleného a zjevně omámeného touhou stejně jako já, odstoupila jsem od okna a vlezla si do postele. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem zjistila, že budík ukazuje 8:27. Stála jsem tam přes dvě hodiny! Nedivím se, že jsem byla úplně ztuhlá a rozlámaná. V duchu jsem si zapsala, že si musím v mediálním centru najít víc informací o otisku a spojení, které díky němu vzniká mezi člověkem a upírem. A pokud možno co nejdřív. Než jsem zhasla stolní lampičku, podívala jsem se na Stevie Rae. Ležela na boku zády ke mně, stočená do klubíčka, ale podle hlubokých nádechů jsem poznala, že pořád tvrdě spí. No, aspoň že moji kamarádi netuší, jaká se ze mě stává nadržená krvelačná mrcha.
Chci Heatha.
Potřebuju Erika.
Fascinuje mě Loren.
Nemám ani páru, co s tímhle totálně zmotaným životem udělám.
Zmuchlala jsem polštář do koule. Byla jsem vyřízená, jako by mě někdo zfetoval, ale pořád jsem nedokázala zapudit všechny ty dotěrné myšlenky. Až se probudím, zase uvidím Erika a možná i Lorena. Budu se muset Neferet podívat do očí a předstírat, že se nic nestalo. Vykonám svůj první oficiální rituál před houfem spolužáků, kterým by určitě udělalo ohromnou radost, kdyby se mi nepovedl nebo kdybych se aspoň pořádně ztrapnila, a obojí je docela dobře možné. K tomu všemu ve mně bude hlodat divná jistota, že jsem viděla Elliottova ducha, který mi připadal až moc živý. A vůbec nemluvím o tom, že umřel další lidský kluk a pořád víc to vypadá, že v tom má prsty upír.
Zavřela jsem oči a začala přesvědčovat svoje tělo, že se má uvolnit, a mysl, že se má soustředit na něco příjemného, jako třeba… třeba… že sníh je strašně hezký…
Zvolna nade mnou získalo vrch vyčerpání a konečně jsem upadla do hlubokého spánku.
2024 ©