Škola noci 2, kapitola 21,22

21)

Trvalo věčnost, než se všichni uklidnili a rituál mohl začít. Nejhorší bylo, že jsem nesměla dávat najevo, jak strašně jsem vytočená. Nikdo by to nepochopil a nikdo by mi ani nevěřil, kdybych otevřeně řekla, co si myslím – že Neferet v sobě skrývá něco temného a zlého. Proč by mi to taky měli věřit? Vždyť jsem jenom dítě. I kdyby mě Nyx obdařila ještě stokrát větší mocí, velekněžce pořád nesahám ani po kotníky. A nikdo jiný neviděl to co já, všechny ty drobnosti, které do sebe postupně zapadly jako dílky skládanky, až vytvořily pěkně ohavný obrázek.

Afrodita by mě určitě pochopila a uvěřila mi. Vůbec se mi to nelíbilo, ale byla to bohužel pravda.

„Zoey, jakmile budeš připravená, pustím hudbu,“ zavolal na mě Jack z kouta rekreačky, kde stál audio systém. Ukázalo se, že náš nový spolužák je machr na elektroniku, tak jsem ho okamžitě zlanařila, aby se při rituálu postaral o hudební doprovod.

„Dobře, za minutku. Kývnu na tebe, ano?“

„Jasně!“ přisvědčil s úsměvem.

Udělala jsem pár kroků dozadu a ironií osudu skončila na stejném místě, kde ještě před chvílí stála Neferet. Pokusila jsem se vypudit z mysli všechen zmatek a negativní pocity. Pomalu jsem se rozhlédla po kruhu. Přišlo se podívat opravdu hodně spolužáků, víc než jsem čekala. Už se ztišili, ale v místnosti stejně vládla vzrušená atmosféra. Bílé svíčky ve vysokých skleněných kalíšcích vydávaly čisté jasné světlo. Moji kamarádi stáli na svých místech a netrpělivě čekali, až začnu. Upřela jsem veškeré svoje myšlenky na ně a jejich neuvěřitelné nadání a už jsem chtěla kývnout na Jacka…

„Napadlo mě, že ti nabídnu své služby,“ ozval se za mnou Lorenův hluboký hlas.

Leknutím jsem vyskočila až ke stropu a trapně vykvikla. „Do háje, Lorene! Málem mě z vás klepla pepka, krucinál!“ vyhrkla jsem, než jsem si uvědomila, co z té mojí nevymáchané pusy leze. Na druhou stranu, nemá mě takhle děsit.

Můj neuctivý tón se ho zjevně ani v nejmenším nedotkl. Věnoval mi dlouhý, lenivý, sexy úsměv. „Já myslel, že o mně víš.“

„Ne. Zrovna jsem byla v myšlenkách úplně jinde.“

„Musíš být v hrozném stresu.“ Položil mi ruku na předloktí. To gesto určitě vypadalo úplně nevinně, přátelsky a povzbudivě. Profesor uklidňuje rozrušenou žačku, znáte to. Jenže já to vnímala jako pohlazení a nevinného v něm nebylo nic. Jeho úsměv se rozšířil. Napadlo mě, jestli něco nevycítil upíří intuicí… Jestli vidí jen střípek toho, co mi teď letí hlavou, půjdu si hodit mašli. „Nevadí, už nemusíš mít trému, když jsem tady já.“

Dělá si srandu? Jestli jsem z něčeho fakticky totálně rozhozená, tak z něj! Nemám mít trému, když se na mě dívá Loren Blake? Prosím vás.

„Vážně? Vy to chcete vzít za mě?“ zeptala jsem se s náznakem koketního úsměvu. Přitom jsem moc dobře věděla, že se na nás dívají všichni v místnosti, včetně mého kluka.

„Ne, ale udělám pro tebe to, co dělám pro Neferet.“

Nastala významná odmlka, během níž mě napadla spousta hrozně zvrhlých věcí, které by s Neferet mohl dělat. Naštěstí mě z těch úděsných úvah rychle vytrhl.

„Každá velekněžka má básníka, který při jejích rituálech recituje klasické verše, aby přivolal múzy. Dnes s radostí posloužím mimořádně výjimečné učednici velekněžky. Navíc mám pocit, že tu vzniklo jisté nedorozumění, které je třeba napravit.“

Přitiskl si na srdce sevřenou pěst v uctivém gestu, kterým upíři často zdraví Neferet. Jenomže já tam na rozdíl od vyrovnané sebevědomé velekněžky jen stála a civěla jako husa. Netušila jsem, o čem to sakra mluví. Nedorozumění? Jako že si třeba někdo myslí, že vím, co dělám?

„K tomu ale potřebuji tvé svolení,“ pokračoval. „Nechci ti narušit rituál.“

„Jé, to ne!“ Hned jsem si uvědomila, že si moje dlouhé mlčení a tenhle výkřik nutně musí vykládat úplně špatně, a trochu jsem se sebrala. „Tím jsem chtěla říct, že mi rituál rozhodně nenarušíte a že vaši nabídku přijímám. S radostí.“ Marně jsem si snažila vzpomenout, jak jsem si kdy v přítomnosti tohohle chlapa mohla připadat dospělá a sexy.

Pod jeho dalším úsměvem jsem roztála jako máslo. „Výborně. Až budeš připravená, stačí říct a já tě představím.“ Zvedl oči k Jackovi, který po nás zvědavě pokukoval. „Smím si o té drobné změně programu popovídat s tvým asistentem?“

„Jasně,“ řekla jsem. Měla jsem naprosto nepopsatelný surreálný pocit. Loren vykročil a přitom se o mě důvěrně otřel paží. Vážně spolu flirtujeme, nebo se mi to jenom zdá? Podívala jsem se na lidi v kruhu a zjistila, že na mě všichni zírají. Trochu vyděšeně jsem očima vyhledala Erika. Stál vedle Stevie Rae. Usmál se na mě a mrkl. Fajn, vypadá to, že mu na Lorenově chování nepřišlo nic divného. Střelila jsem pohledem po Shaunee a Erin. Hltaly učitele očima. Asi ucítily, že se na ně dívám, protože se obě neochotně odtrhly od jeho zadku, rošťácky zvedly obočí a ušklíbly se. Chovaly se zkrátka úplně normálně.

Takže se to asi zdá jenom mně.

„Seber se!“ zasyčela jsem na sebe. Soustřeď se… soustřeď se… soustřeď se…

„Jestli jsi připravená, Zoey, můžeme začít.“ Už zase stál vedle mě.

Zhluboka jsem se nadechla a zvedla hlavu. „Připravená.“

Jeho tmavé oči se zavrtaly do mých. „Nezapomeň, musíš věřit svým instinktům. Nyx promlouvá přímo k srdcím svých kněžek.“ Pak postoupil o pár kroků vpřed.

„Dnes v noci se budeme radovat!“ Jeho hlas nebyl jen hluboký a kultivovaný, ale taky magnetický. Stejně jako Erik dokázal pouhou silou slov všechny v místnosti zcela upoutat. Diváci hned zmlkli a dychtivě naslouchali. „Ale ne jen nad tím, že jsme byli svědky Nyktiny blahovůle a na vlastní oči spatřili její dary. Základy této radosti položila už předevčírem vaše nová předsedkyně, když plánovala budoucnost Dcera a Synů temnoty.“

Překvapeně jsem sebou trhla. Zajímalo by mě, jestli si ještě někdo jiný než já uvědomil, co řekl – že nové principy naší organizace jsem vymyslela já, a ne Neferet. Každopádně jsem mu byla vděčná, že se tu křivdu pokusil napravit.

„Na počest Zoey Redbirdové a její nové koncepce zahajuji první rituál, který povede jako vaše hlavní prefektka a učednice velekněžky, proslulou básní o zrození radosti, kterou napsal můj jmenovec, upírský básník William Blake.“

Loren se na mě ohlédla a rty naznačil: Jdeme! Pak kývl na Jacka a ten pustil hudbu.

Místnost naplnily kouzelné tóny Enyiny instrumentální skladby „Aldebaran“. Setřásla jsem poslední zbytky nervozity a vykročila podél vnější strany kruhu, jak jsem to viděla u Neferet a Afrodity. Podobně jako ony jsem sladila svoji chůzi s rytmem hudby a občas udělala otočku nebo taneční krok. Téhle části obřadu jsem se šíleně bála – nejsem úplné dřevo, ale taky žádná roztleskávačka, co bez mrknutí udělá rozštěp. Naštěstí se to ukázalo snazší, než se zdálo. Schválně jsem si zvolila tuhle hudbu, protože má krásný houpavý rytmus, a navíc jsem si slovo Aldebaran vygooglovala a zjistila, že je to obří hvězda – co může být pro takový rituál lepší než skladba, která opěvuje noční oblohu? Jak se ukázalo, vybrala jsem dobře. Hudba mě vedla a moje tělo se zdánlivě samo od sebe ladně pohybovalo. Tréma a nejistota úplně zmizely. Potom Loren začal recitovat a taky se přizpůsobil rytmu, až jsem měla pocit, že společně spřádáme kouzlo.

„Na světě jsem už druhý den

a pořád bez jména.“

Tak jaké bych ti dal?

„Já šťastná jsem,

říkej mi Radost.“

Radosti, raduj se dál!

Ty verše se mi hrozně líbily. Zamířila jsem ke středu kruhu a připadala si, jako když je uvádím v život.

Dvoudenní

sladká radosti,

již jméno jsem ti dal!

Ty s úsměvem…

Usmála jsem se, jako bych byla ozvěnou básně. Kouzelná, tajemná atmosféra, kterou vyvolávala hudba spolu s Lorenovým hlasem, mě naprosto uchvátila.

… já se zpěvem;

radosti, raduj se dál!

Načasoval si to naprosto přesně a odrecitoval přesně v okamžiku, kdy jsem došla k Nyktinu stolu. Ani jsem se při tom svém tanečku moc nezadýchala. Usmála jsem se na všechny diváky. „Vítejte na prvním úplňkovém rituálu nových Dcer a Synů temnoty!“

„Vítej i ty!“ odpověděli všichni automaticky.

Nedovolila jsem si ani chvilku otálet. Vzala jsem ozdobný zapalovač a rázně vykročila k Damienovi (prvním živlem, který se volá do kruhu, je totiž vzduch, a taky jako poslední kruh opouští). Cítila jsem jeho vzrušení a nedočkavost, které ho téměř hmatatelně obklopovaly.

Usmála jsem se na něj a polkla, protože jsem měla úplně sucho v krku. Potom jsem promluvila a snažila se přitom, aby se můj hlas nesl stejně zvučně jako Neferetin. Nejsem si jistá, nakolik se mi to povedlo. Upřímně řečeno jsem byla ráda, že kruh je celkem malý a v místnosti je ticho.

„Jako první volám do našeho kruhu vzduch a žádám ho, aby nás obklopil vánkem sebepoznání. Vzduchu, přijď!“

Přiložila jsem zapalovač k Damienově svíci a ta okamžitě vzplála, i když se kolem nás obou najednou utvořil vzdušný vír, který nám rozcuchal vlasy a hravě mi rozevlál bohaté záhyby krásných šatů. Damien se rozesmál a pak zašeptal: „Promiň, je to trochu nezvyk a poněkud mě to rozrušuje.“

„Naprosto tě chápu,“ odvětila jsem taky šeptem. Pak jsem udělala vpravo vbok a zamířila k Shaunee. Tvářila se nezvykle strnule, jako by ji čekala písemka z matematiky. „Klid,“ sykla jsem na ni, aniž jsem pohnula rty.

Ztuhle přikývla, ale pořád vypadala hrozně vyděšeně.

„Volám do našeho kruhu oheň a žádám, aby nás ozářil světlem síly a vášně, střežil nás a podpořil naše úsilí. Ohni, přijď!“

Chtěla jsem přiložit k červené svíci zapalovat, ale nebylo třeba. Knot sám vzplál třepotavým bílým plamenem a ten vyšlehl vysoko přes okraj skleněného kalíšku.

„Jejda,“ pípla Shaunee.

Musela jsem se kousnout do tváře, abych se nerozchechtala, a radši jsem honem pokračovala k Erin. Držela modrou svíčku před sebou, jako by to byl pták, který se jí snaží uletět.

„Volám do tohoto kruhu vodu a žádám, aby nás chránila silou tajemného, nekonečného oceánu a osvěžila nás jako déšť. Vodo, přijď!“

Zapálila jsem její svíčku a ucítila něco fakticky zvláštního. Přísahám, že jsem se najednou ocitla na břehu jezera. Do nosu mě uhodila vůně vody, na kůži jsem ucítila její chladivý dotek. Přitom jsem ale pořád věděla, že stojím v rekreačním pavilonu a po vodě není široko daleko ani vidu.

„Asi bych se měla trošku krotit,“ hlesla Erin.

„Opovaž se,“ okřikla jsem ji šeptem. Potom jsem vykročila ke Stevie Rae. Připadala mi hodně pobledlá, ale tvář měla rozzářenou širokým úsměvem.

„Můžeš!“ vyhrkla tak hlasitě, že se kluci a holky, kteří stáli poblíž, zakuckali smíchy.

„Dobře,“ řekla jsem. „Volám do kruhu zemi a žádám ji, aby nás chránila silou kamene a zaplavila bohatstvím pšeničných polí. Země, přijď!“ Zapálila jsem zelenou svíci a kolem nás se rozestřela vůně rozkvetlé louky a rozezněl zpěv ptáků.

„To je prostě boží!“ zajásala.

„Tohle taky.“ Překvapeně jsem vzhlédla k Erikovi, který to řekl. Ukázal na kruh, a když jsem nechápavě pohlédla naznačeným směrem, spatřila jsem, že mé čtyři kamarády – ztělesnění čtyř živlů – spojil krásný stříbrný paprsek světla, kouzelná hranice lemující kolo plápolajících svíček.

„Je to úplně stejné, jako když jsme to zkoušeli sami, jenom silnější,“ zašeptala spolubydlící. Erik se zatvářil překvapeně, zřejmě ji zaslechl. Budu mu to někdy muset vysvětlit, ale teď na to rozhodně není čas.

Rychle jsem se vrátila k Nyktině stolu a dokončila vyvolávání. Postavila jsem se čelem k fialové svíci.

„A nakonec volám do našeho kruhu ducha a žádám, aby s sebou přinesl moudrost, pravdu a poctivost. Duchu, přijď!“ Zapálila jsem knot. Vyšlehl ještě vyšší plamen než u Shaunee a okolní prostor zaplavily vůně a zvuky všech čtyř ostatních živlů. Ty vstoupily i do mě a já se rázem cítila silná, klidná, soustředěná a zároveň plná energie. S novou sebejistotou jsem sáhla po pletenci eukalyptu a šalvěje. Zapálila jsem ho o svíci ducha, chvíli ho nechala hořet a pak sfoukla. Z doutnajících bylin začala stoupat stužka voňavého kouře. Obrátila jsem se ke kruhu a nadechla se ke svému proslovu. Neferet mi doslova ukradla většinu toho, o čem jsem chtěla mluvit, a až do téhle chvíle jsem si nevěděla rady, jak dál. Teď jsem však stála uprostřed vyvolaného kruhu, naplňovala mě moc pěti živlů a znovu jsem si věřila. Rychle jsem v duchu pozměnila pár připravených vět.

Vykročila jsem po obvodu kruhu, nechala kolem sebe vířit kouř a každému se podívala zpříma do očí, aby si nikdo nepřipadal vyloučený.

„Dnes jsem se rozhodla všechno změnit, kadidlem počínaje a tyranizováním spolužáků konče.“ Mluvila jsem co nejpomaleji a slova se mísila s kouřem a plula s ním ke všem přítomným. Dobře věděli, že za Afroditina předsednictví byla hlavní součástí páleného kadidla marihuana a že tehdy Dcery temnoty nutily neoblíbené kluky a holky, kterým říkaly „ledničky“ nebo „svačinky“, aby jim dávali krev. Tu potom přimíchaly do obřadního vína. Něco takového jsem rozhodně dělat nehodlala. „Já dnes jako vykuřovadlo zvolila eukalyptus a šalvěj. Američtí indiáni po staletí používají eukalyptus, protože uzdravuje, chrání a očišťuje, a šalvěj bílou, protože odpuzuje negativní duchy, síly a vlivy. Žádám všech pět živlů, aby tyhle vlastnosti ještě umocnily.“

Zničehonic kolem mě zavál vítr, opřel se do vykuřovadla a rozvířil kotouče dýmu po celém kruhu, jako by nad námi máchl rukou nějaký obr. Spolužáci užasle vydechli a já vyslala k Nyktě němou děkovnou modlitbu za to, jak jasně dokázala mou moc nad živly.

Když mláďata zase ztichla, pokračovala jsem. „Doba úplňku je plná kouzel. Závoj oddělující známé od neznámého je tenký, a dokonce ho smíme odhrnout. Je to tajemné a nádherné, ale já chci dnes poukázat na něco jiného – doba úplňku je taky příhodný čas, když chceme něco dokončit nebo uzavřít. Já hodlám skončit se špatnou pověstí Dcer a Synů temnoty. Dnešním úplňkem uděláme za tím vším čáru a začneme znovu.“

Pomalu jsem obcházela kruh po směru hodinových ručiček a pečlivě vážila každé slovo. „Dcery a Synové temnoty budou odteď skupinou, v níž vládne poctivost a úsilí. Jsem přesvědčená, že mláďata, která Nyx obdařila nadáním pro živly, výborně reprezentují nové ideály naší organizace.“ Usmála jsem se na Damiena. „Můj kamarád Damien je za každých okolností sám sebou, i když to není vždycky lehké. Dělá vzduchu čest.“

Ostýchavě se na mě zadíval a vítr kolem něj zsílil.

Obrátila jsem se k Shaunee. „Moje kamarádka Shaunee je nejvěrnější člověk, jakého znám. Když se jednou postaví na vaši stranu, zůstane při vás, ať máte pravdu nebo se pletete – a když děláte chybu, řekne vám to do očí, ale nenechá vás na holičkách. Dělá ohni čest.“ Její kakaová pleť se rozzářila ohněm, který nepálil.

Přešla jsem k Erin. „Moje kamarádka Erin je moc krásná, někteří se podívají na její blonďaté vlasy a řeknou si, že musí být hloupá. To není vůbec pravda. Patří k nejmoudřejším lidem, které znám. Když ji Nyx vyvolila, prokázala, že nehledí na zevnějšek, ale na charakter. Erin dělá vodě čest.“ Než jsem pokročila dál, uslyšela jsem šum vln rozbíjejících se o pobřeží.

Zastavila jsem se před Stevie Rae. Vypadala unaveně a jindy bílou kůži pod očima jí hyzdily tmavé kruhy. Zjevně si o mě pořád dělá starosti, jako obvykle. „Moje kamarádka Stevie Rae vždycky pozná, jestli jsem veselá nebo smutná, napjatá nebo klidná. Trápí se kvůli mně a vůbec kvůli všem svým přátelům. Někdy si bere cizí problémy až moc k srdci a já jsem ráda, že teď může čerpat sílu ze svého živlu. Dělá zemi čest.“

Rošťácky jsem se na ni ušklíbla a ona se na oplátku usmála, i když zároveň usilovně mrkala, aby se nrozbrečela.

Nakonec jsem zamířila zase do středu kruhu, uhasila vykuřovadlo a zvedla fialovou svíčku. „Nejsem dokonalá a nebudu to ani předstírat. Můžu vám ale slíbit, že vždycky budu chtít pro Dcery i Syny temnoty a vůbec pro všechna mláďata na Škole noci to nejlepší.“ Chystala jsem se dodat, že snad budu duchu dělat čest, když se ozval Erikův zvučný hlas.

„Dělá duchu čest!“

Všichni čtyři kamarádi dali jasně najevo souhlas a k mé veliké radosti (a nemalému údivu) se k nim připojilo několik dalších spolužáků.

22)

Když jsem znovu promluvila, všichni okamžitě zmlkli. „Každý z vás, kdo věří, že se dokáže řídit ideály Dcer a Synů temnoty, a bude se ze všech sil snažit být sám sebou, věrný, moudrý, soucitný a upřímný, může dál zůstat členem. Ale počítejte s tím, že se k nám připojí další mláďata a my je nebudeme hodnotit podle vzhledu nebo podle toho, s kým se kamarádí. Rozhodnutí je na vás. Jestli budete o členství pořád stát, přijďte za mnou nebo za kterýmkoli jiným prefektem.“ Zachytila jsem pohled několika Afroditiných bývalých kámošek a dodala: „Nezáleží na tom, jak jste se chovali dřív. Počítá se, jak se budete chovat od téhle chvíle.“ Pár z nich provinile sklopilo oči a některé dokonce zjevně potlačovaly slzy. Nejvíc mě ale potěšilo, když se mi do očí zpříma podívala Deino a vážně přikývla. Třeba nakonec není tak „strašná“.

Odložila jsem fialovou svíčku a vzala do rukou velký obřadní pohár plný sladkého červeného vína. „Teď si připijeme na počest úplňku a konce, který předznamenává nový začátek.“ Vykročila jsem po obvodu kruhu a každému mláděti nabídla doušek. Přitom jsem recitovala obřadní modlitbu, kterou jsem našla v Mystických rituálech křišťálového měsíce od Fiony, oficiální upíří básnířky z počátku devatenáctého století.

„Jiskrné měsíční světlo,

tajemství zemských hlubin,

sílo vodního proudu,

záře žhnoucího plamene,

Nyktiným jménem vás voláme!“

Nechala jsem se unášet krásnými slovy staré básně a upřímně doufala, že dnes doopravdy stvoříme něco výjimečného.

„V konec zla,

nápravu křivd,

návrat k čistotě,

touhu po pravdě

v Nyktině jméně věříme!“

Rychle jsem postupovala od jednoho mláděte k druhému a hřálo mě u srdce, že většina z nich se napila z poháru a s úsměvem zamumlala: „Buď požehnána.“ Zdálo se, že příchuť krve nějakého chudáka spolužáka ve víně nikomu neschází. (Leda tak mně, ale tuhle myšlenku jsem okamžitě nemilosrdně zapudila.)

„O kočičí zrak,

delfíní sluch,

mrštnost hada

a tajemnost fénixe

Nyktiným jménem žádáme,

abychom byli požehnáni!“

Dopila jsem zbytek vína, postavila pohár zpátky na stůl, v opačném pořadí poděkovala jednotlivým živlům a propustila je. Stevie Rae, Erin, Shaunee a nakonec Damien sfoukli svoje svíce. Uzavřela jsem vše slovy: „Úplňkový rituál končí. Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“

Spolužáci jako ozvěna zopakovali: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“

A bylo to. Zvládla jsem první obřad v roli předsedkyně Dcer temnoty.

Připadala jsem si tak nějak prázdná a skoro smutná. Byl to takový ten pocit, jako když jste se nemohli dočkat jarních prázdnin, pak přišly a vy jste zjistili, že vlastně nemáte do čeho píchnout a nejradši byste byli zpátky ve škole. Ale hned mě to přešlo, protože se ke mně vrhli všichni kamarádi s tím, že musíme honem udělat ty otisky rukou, než beton úplně ztvrdne.

„Ale prosím vás. Tady pro moji ségru není vůbec problém vykouzlit trošku vody, tak ať si klidně tvrdne,“ prohlásila Shaunee.

Erin přikývla. „Přesně proto tady jsem, ségra. A taky proto, aby všichni viděli, co se zrovna doopravdy nosí.“

„Správně. Obojí znamená zásadní přínos pro lidstvo i upírstvo.“

Damien melodramaticky zvedl oči k nebi.

„Hele, děcka, zmlkněte a udělejte ty otisky, ať můžeme jít. Děsně mě bolí břicho a hlava,“ ozvala se Stevie Rae.

Procítěně jsem přikývla. Kvůli tomu, že jsme zaspaly, jsme se nestihly najíst, a tak už jsem taky umírala hlady. A jestli zůstanu bez jídla a pití ještě chvíli, určitě si z nedostatku kofeinu uženu i parádní migrénu.

„Stevie Rae má pravdu. Rychle uděláme ty otisky a půjdeme za ostatními vedle, je tam připravená spousta jídla.“

„Neferet zařídila v kuchyni, aby nám připravili speciální mexické pohoštění. Před obřadem jsem tam nakoukl a vypadalo to fakticky báječně,“ poznamenal Damien.

„Tak tady přestaňte očumovat a hněte sebou,“ zavrčela spolubydlící a rozladěně vyrazila k betonovým blokům.

„co má za problém?“ zeptal se šeptem Damien.

„Jasný premenstruační syndrom,“ usoudila Shaunee.

„No jasně. Všimla jsem si, že je od rána taková zelená a nafouklá, ale nic jsem neřekla, abych se jí nedotkla,“ řekla Erin.

„Pojďte, vyřídíme to a půjdeme se najíst,“ uzavřela jsem diskuzi a zamířila k blokům. K mé radosti si formu vedle mě vybral Erik.

„Ehm, vzal jsem v kuchyni pár utěrek a namočil je, abyste si pak mohli otřít ruce,“ pípl Jack. Doopravdy držel náruč mokrých bílých utěrek a tvářil se strašně rozkošně a nervózně.

Usmála jsem se na něj. „To jsi vážně hodný, Jacku. Tak do toho!“

Beton byl nalitý v lepenkových formách, které se zřejmě po ztvrdnutí měly odtrhnout. Pořád se mi nejvíc líbil Damienův nápad, abychom bloky umístili na nádvoří před jídelnou jako dlažební kostky.

Hmota naštěstí pořád byla mokrá. Užili jsme si s těmi otisky docela dost legrace, hlavně když jsme se pod ně snažili podepsat větvičkami, pro které doběhl Jack (užitečný kluk, to vám povím!).

Už jsme si utírali ruce a prohlíželi si svoje dílo, když se ke mně naklonil Erik a zamumlal: „Jsem hrozně rád, že mě Neferet vybrala za prefekta.“

Nic jsem na to neřekla, jen jsem přikývla. Kdybych mu prozradila, že jsem ho ve skutečnosti vybrala já spolu s Damienem, Stevie Rae a dvojčaty, asi by ho to hodně zklamalo. K Neferet všichni vzhlížejí. Komu (kromě mého ega) ublíží, když si bude myslet, že ho zvolila ona? Už jsem chtěla změnit téma a jít se najíst, když jsem zprava zaslechla divné zvuky. Jakmile mi došlo, co to je, srdce se mi sevřelo hrůzou.

Stevie Rae kašlala.

Vedle mě stál Damien, pak dvojčata a spolubydlící si vybrala formu úplně na opačném konci řady, poblíž vchodu do sousední místnosti, ve které se už většina spolužáků vesele ládovala. Někteří ale zůstali, dívali se, jak otiskujeme ruce do betonu a povídali si s námi. Mezi mnou a Stevie Rae tudíž stálo celkem dost lidí. Zahlédla jsem ji, jak klečí u své betonové kostky. Asi můj pohled ucítila, protože se narovnala a naše oči se setkaly. Zase si odkašlala, vyčerpaně se usmála a rty naznačila: Škrábe mě v krku. Přesně to samé říkala během výstupu s monology. A už tehdy kašlala.

„Přiveď Neferet. Rychle!“ přikázala jsem Erikovi.

Aniž jsem ze Stevie Rae spustila oči, vstala jsem a prodrala se k ní. Už měla hotový otisk i podpis a utírala si ruce. Než jsem se k ní stačila dostat, zkroutila se v záchvatu tuberáckého kašle. Úplně s ní zalomcoval. Zakryla si pusu utěrkou.

Vtom jsem ucítila tu vůni a najednou jako bych narazila do neviditelné zdi. Zaplavil mě odér krve. Svůdný, lákavý, děsivý. Zůstala jsem stát a zavřela oči. Třeba to pomůže, a když se nebudu hýbat a dívat, ukáže se, že je to celé jen zlý sen, za pár hodin se probudím, vedle mě bude na polštáři sladce spát Nala a v sousední posteli tiše pochrupovat Stevie Rae.

Někdo mě objal kolem ramen, ale já se nehnula ani o píď.

„Potřebuje tě, Zoey.“ Byl to Damienův hlas a chvěl se jen docela maličko.

Otevřela jsem oči a obrátila je k němu. Po tvářích mu tekly slzy. „To nezvládnu.“

Stiskl mi paži. „Zvládneš. Musíš.“

„Zoey!“ vzlykla Stevie Rae.

Už jsem neváhala. Vytrhla jsem se Damienovi a rozběhla se ke svojí nejlepší kamarádce. Klečela pořád na stejném místě a k hrudi si tiskla zkrvavenou utěrku. Znovu se rozkašlala, příšerně jí zabublalo v krku a z pusy a nosu se vyřinula další krev.

„Hoď sem ty utěrky!“ štěkla jsem na Erin, která beze slova seděla vedle Stevie Rae, bílá jako stěna. Dřepla jsem si k nim. „Bude to dobré, uvidíš. Budeš v pořádku.“

Stevie Rae se rozbrečela. Její slzy měly červený podtón. Zavrtěla hlavou. „Nebudu. Mně už nic nepomůže. Umřu.“ Selhával jí hlas a v hrdle klokotala krev, která jí plnila plíce.

„Zůstanu s tebou. Nenechám tě samotnou.“

Chytila mě pevně za ruku. Vyděsilo mě, jak je studená. „Já se bojím, Červenko.“

„Já vím, já taky. Ale budu pořád u tebe, slibuju.“

Erin mi podala kupu utěrek. Vzala jsem Stevie Rae tu nasáklou a čistou jsem jí otřela obličej, jenomže pak se znovu rozkašlala a krve bylo čím dál víc. Kamarádka už se třásla tak silně, že sama utěrku neudržela. S úzkostným výkřikem jsem si ji přitáhla na klín, pevně ji objala a začala ji houpat jako dítě. Pořád dokola jsem opakovala, že všechno bude dobré, že s ní zůstanu…

„Zoey, tohle by jí mohlo pomoct.“ Úplně jsem zapomněla, že nejsme samy, a Damienův hlas mě polekal. Prudce jsem zvedla hlavu a spatřila, že drží zapálenou zelenou svíčku představující zemi. Těžkým mrakem strachu a zoufalství zničehonic probleskl můj instinkt a já najednou věděla, co mám dělat.

„Pojď k nám, Damiene. Drž tu svíčku co nejblíž u ní.“

Bez váhání poslechl. Tratoliště krve kolem nás si vůbec nevšímal a klekl si ke Stevie Rae tak, aby měla svíčku před očima. Spíš jsem cítila, než viděla, že si k nám z obou stran klekají Erin se Shaunee. Jejich přítomnost mi dodala sílu.

„Stevie Rae, zlato, otevři oči,“ oslovila jsem ji něžně.

S příšerným zabubláním se nadechla a zamžikala. Bělma měla úplně rudá a po bezbarvých tvářích jí sklouzlo pár dalších růžových slz, ale uviděla svíčku a zůstala na ni upřeně hledět.

„Volám k nám zemi.“ Zase jsem našla hlas, a jak jsem mluvila dál, byl stále silnější. „A žádám ji, aby přišla k téhle výjimečné dívce, Stevie Rae Johnsonové, která teprve před chvílí objevila, že má pro tenhle živel nadání. Země je náš domov, naše živitelka a jednou se do ní všichni vrátíme. Prosím ji, aby teď byla Stevie Rae oporou a útěchou a ulehčila jí cestu domů.“

Ovanul nás větřík a přinesl s sebou vůně a zvuky ovocného sadu. Ucítila jsem jablka a seno a zaslechla štěbetání ptáků a bzukot včel.

Kamarádka maličko zvedla koutky. Upřeně hleděla na zelenou svíci a zašeptala: „Teď už se nebojím, Zoey.“

Vtom práskly dveře a za okamžik vedle mě poklekla Neferet. Odstrčila Damiena, pak dvojčata a chtěla mi vzít Stevie Rae z náručí.

„Ne!“ Můj hlas zazněl netušenou silou a dokonce i sama velekněžka překvapeně ucukla. „Zůstaneme s ní. Potřebuje svůj živel i nás.“

„Dobře,“ řekla Neferet. „Stejně už jí nezbývá moc času. Musíme ji přimět, aby vypila tohle. Pomůže jí to odejít bezbolestně.“

Sáhla jsem po skleněné lahvičce s mléčně zbarvenou tekutinou, ale Stevie Rae kupodivu úplně jasně pronesla: „Není třeba. Když je se mnou země, nic mě nebolí.“

„Jak chceš, děvenko.“ Neferet se dotkla jejího krví zbroceného obličeje, ona se uvolnila a přestala se chvět. Velekněžka vzhlédla. „Pomozte s ní Zoey na nosítka. Ať zůstanou spolu. Přeneseme ji na ošetřovnu,“ obrátila se na mě.

Přikývla jsem. Uchopily nás silné ruce a za chvilku jsem seděla na nosítkách. Pořád jsem svírala spolubydlící v náruči. Rychle s námi zamířili ven do tmy. Damien, Shaunee, Erin a Erik se drželi vedle nás. Později se mi z té krátké cesty z rekreačního pavilonu na ošetřovnu vybavilo pár zvláštních podrobností – třeba že hustě sněžilo, ale nás se nedotkla jediná vločka, a že vládlo nepřirozené ticho, jako by země už předem truchlila. Neustále jsem Stevie Rae šeptala nesmysly, jako že všechno bude dobré a že se nemá čeho bát. Taky si pamatuju, jak najednou začala chrlit krev, naklonila se přes okraj nosítek a rudé kapky poskvrnily neporušenou bílou plochu čerstvého sněhu.

Jakmile jsme dorazili na ošetřovnu, přesunuli nás z nosítek na lůžku. Neferet pokynula našim kamarádům, aby přistoupili blíž. Damien si sedl vedle Stevie Rae. Zelená svíčka v jeho rukou pořád hořela a on ji držel tak, aby ji spolubydlící viděla, kdyby ještě otevřela oči. Zhluboka jsem se nadechla. Vůně rozkvetlých jabloní ani zvuk ptačího zpěvu ještě nezmizely.

Pak Stevie Rae oči opravdu otevřela. Zamžikala, zmateně se zamračila, ale potom vzhlédla a usmála se na mě.

„Vyřídíš mamce a taťkovi, že je mám moc ráda?“ Rozuměla jsem, co říká, ale hlas měla hrozně slabý a zlověstně bublavý.

„Spolehni se,“ vyhrkla jsem.

„A uděláš pro mě ještě něco?“

„Cokoli chceš.“

„Ty vlastně žádné opravdické rodiče nemáš, tak vyřiď mojí mamce, že teď jsi jejich dcera ty. Nebude se vám tolik stýskat, když budete mít jeden druhého.“

Po tvářích se mi řinuly vodopády slz a musela jsem spolknout vzlyk, než jsem jí mohla odpovědět. „Buď klidná, vyřídím jim to.“

Klesla jí víčka, ale zase se usmála. „Bezva. Mamka ti bude péct čokoládové sušenky.“ Se zjevnou námahou znovu otevřela oči a zadívala se na Damiena, Shaunee a Erin. „Zůstaňte se Zoey. Nic vás nesmí rozdělit, rozumíte?“

„Neboj se,“ zašeptal Damien přes slzy.

„Budeme se o ni starat za tebe,“ vypravila ze sebe Shaunee. Erin ji křečovitě držela za ruku a srdceryvně plakala, ale aspoň přikývla a pokusila se o úsměv.

„Bezva,“ řekla Stevie Rae a zavřela oči. „Červenko, já teď budu chvilku spát, ano?“

„Dobře, zlato.“

Ještě naposled se na mě podívala. „Zůstaneš u mě?“

Přivinula jsem ji k sobě blíž. „Ani se odtud nehnu. Odpočiň si. Všichni tady zůstaneme s tebou.“

„Fajn,“ hlesla tichounce.

Zavřela oči. Párkrát se ještě bublavě nadechla. Pak její tělo najednou ztěžklo a další nádech už nepřišel. Její rty se maličko pootevřely, jako by se usmívala. Z pusy, očí, nosu a uší se jí vyvalila krev, ale já ji necítila. Všechno přehlušila vůně země. Nakonec v ostrém poryvu zavál vítr, sfoukl zelenou svíci a moje nejlepší kamarádka umřela.