Škola noci 3, kapitola 1,2

1. KAPITOLA

„Jo, moje narozky stojí prostě za houby,“ řekla jsem svojí kočce Nale.

(I když ona vlastně není moje, spíš já jsem její. Znáte kočky. Nemají páníčky, ale obsluhu. Většinu času se tenhle fakt snažím ignorovat.)

Pokračovala jsem, jako by Nala hltala každé moje slovo (kéž by…). „Už sedmnáct let trpělivě snáším, že jsem se narodila čtyřiadvacátého prosince, a vlastně jsem si zvykla. Vůbec mi to nevadí.“ Samozřejmě jsem se akorát tak snažila přesvědčit samu sebe, že je to pravda. Nala „mňaufla“ tónem naštvané důchodkyně a začala si poklidně olizovat zadek, čímž mi patrně dala najevo, kam si svoje lži můžu strčit.

„Vím přesně, co se stane,“ nedala jsem se a namalovala si decentní linky. (Vážně decentní! Když vyplácám polovinu tužky a začerním si víčka až po obočí, vypadám jako mýval po výbuchu. A vlastně tak vypadá úplně každý.) „Dostanu spoustu dárků, se kterými si lidi dali strašně práce, ale žádné opravdické narozeninové dárky to nebudou, protože na nich budou stromečky, vločky a bůhvíco ještě. Všichni mají pocit, že moje narozky musí spojit s Vánocemi, jenže to absolutně nefunguje. Prostě to nejde.“ Zachytila jsem v zrcadle pohled Naliných zelených očí. „Ale my se budeme usmívat a předstírat, že nám pitomé vánoční motivy vůbec nevadí, protože ani od nejlepších kámošů nemůžeš čekat, že to pochopí.“

Nala kýchla.

„Přesně to si myslím taky, ale my na sobě nedáme nic znát, protože když se náhodou prořeknu, je to vždycky ještě horší. Mám pak hromadu nemožných dárků a ještě k tomu hromadu naštvaných gratulantů.“

Nala se netvářila, jako že se mnou zrovna souhlasí, a tak jsem radši obrátila pozornost zpátky ke své tváři v zrcadle. Chviličku jsem myslela, že jsem to s těmi linkami kapku přehnala, ale potom jsem se naklonila k zrcadlu blíž a uvědomila si, že moje oči vypadají tak nezvykle velké a tmavé kvůli něčemu úplně jinému. Už je to sice dva měsíce, co mě označili, ale safírově modrý srpek měsíce na čele a jemný krajkový vzor, který mi rámuje obličej, mě občas ještě zaskočí. Špičkou prstu jsem přejela jednu sytě modrou spirálu. Pak jsem skoro mimoděk sjela k širokému výstřihu černého svetříku, stáhla si ho z levého ramene, setřásla dozadu dlouhé tmavé vlasy a odhalila neobvyklé tetování, které se mi táhne od zátylku na rameno a odtamtud podél páteře až ke kostrči. Jako obvykle mnou při tom pohledu projel záchvěv, v němž se mísil úžas a strach.

„Nikdo jiný na světě není jako ty,“ zašeptala jsem. Pak jsem si odkašlala a nepřirozeně vesele dodala: „A na tom, že je někdo jiný než ostatní, není vůbec nic špatného.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Kecy.“ Jak jsem se tak dívala do stropu, napadlo mě, že bych ho správně měla vidět. Myslím ten obrovský černý mrak, který nade mnou už měsíc visí. „Zatraceně, divím se, že kolem mě neustále neprší. To bych měla super vlasy!“ oslovila jsem sarkasticky svůj zrcadlový odraz. Potom jsem s povzdechem vzala ze stolku obálku, která tam ležela. Nad ozdobnou zpáteční adresou se skvěl ve zlatě vyvedený nápis Rodina Hefferova. „A když už mluvíme o černých myšlenkách…“ zamumlala jsem.

Nala zase kýchla.

„Máš pravdu. Aspoň to budu mít za sebou.“ Bez velkého nadšení jsem obálku rozlepila a vytáhla z ní přání. „Do háje. To je horší, než jsem čekala.“ Na přední straně se vyjímal obrázek velkého dřevěného kříže, uprostřed kterého byl zkrvaveným hřebem přitlučený roztažený svitek pergamenu. Na něm stálo (pochopitelně krví): Vy slavíte, ale narozeniny má ON. Vevnitř jsem našla rudý nápis Veselé Vánoce a pod tím máminou rukou připsaný vzkaz: Doufám, že v tomto svátečním čase myslíš na svou rodinu. Všechno nejlepší k narozeninám ti s láskou přejí táta a máma.

„To je naprosto typické,“ sdělila jsem Nale. Rozbolelo mě břicho. „A on není žádný můj táta.“ Roztrhla jsem přání vejpůl, hodila oba kusy do odpadkového koše a chvíli se na ně dívala. „Když mě rodiče zrovna neignorují, snaží se mě urazit. To první mi vyhovuje víc.“

Nadskočila jsem, protože v tu chvíli někdo zaťukal.

„Zoey, všichni se po tobě ptají,“ ozval se za dveřmi Damienův zřetelný hlas.

„Vydrž, už jsem skoro hotová!“ křikla jsem, narovnala záda a naposled se mrkla na svůj odraz. Vzpurně jsem se rozhodla, že rameno nechám odhalené. „Taková znamení kromě mě nikdo nemá. Tak ať se na ně všichni kouknou, aby měli o čem mluvit.“

Povzdychla jsem si. Normálně takhle mrzutá nebývám, jenomže když máte pitomé narozky a pitomé rodiče…

Ne. Sobě lhát nebudu.

„Kdyby tu tak byla Stevie Rae,“ zašeptala jsem.

A jsme u toho. To proto se už měsíc straním svých kamarádů (i svých kluků – mám jaksi dva) a připomínám velký ohavný nacucaný mrak. Stýská se mi po nejlepší kámošce a bývalé spolubydlící, kterou sice před měsícem všichni viděli umřít, ale která se ve skutečnosti proměnila v nemrtvou noční příšeru. Zní to melodramaticky, jako něco z mizerného béčkového filmu, ale bohužel je to tak. Místo aby Stevie Rae teď byla dole s ostatními a snažila se vyšperkovat moje příšerné narozeniny, plíží se starými tunely pod Tulsou s tlupou dalších odporných nemrtvých příšer, které jsou fakticky zlé a k tomu ještě hnusně smrdí.

„Červenko? Děje se něco?“ ozval se zase Damienův hlas a vytrhl mě z nesmyslných ponurých úvah. Popadla jsem naštvanou Nalu, nechala jsem za sebou děsné blahopřání od rodičů a vyběhla na chodbu. Málem jsem chudáka Damiena porazila.

„Sorry… promiň…“ zahučela jsem. Hned se mnou srovnal krok a rozpačitě po mě střelil pohledem.

„Neznám nikoho, kdo by se na svoje narozeniny tvářil tak kysele jako ty,“ poznamenal.

Pustila jsem Nalu, která se mi snažila vykroutit z náruče, pokrčila rameny a pokusila se o nonšalantní úsměv. „Trénuju na dobu, až budu fakt stará – až mi bude třicet nebo tak – a budu muset svůj opravdický věk zapírat.“

Zastavil a otočil se ke mně. „No jasněěě,“ protáhl. „Oba víme, že upírky ve třiceti vypadají a dvacet a jsou to parádní kočky. A totéž platí, i když je jim sto třicet. Tak mi tady nevykládej o nějakém tréninku na horší časy. Co tě doopravdy trápí?“

Zaváhala jsem a začala přemýšlet, co mu mám, nebo spíše co mu můžu říct. Damien zvedl jedno pečlivě vytrhané obočí a svým nejvěrnějším učitelským tónem prohlásil: „Víš přece, že kluci jako já jsou na emoce jako radar. Radši to rovnou vzdej a pověz mi pravdu.“

„Vy gayové máte neuvěřitelnou intuici,“ povzdychla jsem si.

„To jsme celí my teplouši – jsme sice v menšině, ale zato máme hrdost a šestý smysl na city.“

„Není slovo teplouš náhodou urážka?“

„Není, když ho používají jen teplouši. A neodbíhej od tématu, děláš to moc nápadně a nikdo ti to nespolkne.“ Založil si ruce v bok a dupl. Fakt.

Usmála jsem se, ale bylo mi jasné, že z očí mi pořád kouká smutek. Zničehonic jsem zoufale zatoužila říct Damienovi pravdu a intenzita toho pocitu mě zaskočila.

„Stýská se mi po Stevie Rae,“ vyhrkla jsem, než jsem se stačila ovládnout.

Nezaváhal ani vteřinu. „Já vím.“ Podezřele se mu zaleskly oči.

A bylo to venku. Najednou se ze mě vyřinul vodopád slov, jako by někdo vytáhl stavidla. „Měla by být tady! Pobíhala by jako splašená, rozvěšovala ozdoby a určitě by upekla dort.“

„Úplně nepoživatelný,“ připojil se Damien a popotáhl.

„Jasně, ale byl by podle mámina nejlepčího receptu.“ Napodobila jsem kamarádčinu příšernou výslovnost, jak jsem nejlíp uměla, a musela se usmát skrz slzy. Bylo to zvláštní. Teprve teď, když jsem damienovi přiznala, jak jsem doopravdy smutná a proč, jsem se dokázala usmát naplno.

„A já i dvojčata bychom byli děsně otrávení, protože by nás přinutila dát si na hlavu takové ty příšerné narozeninové kloboučky s gumičkou, co tě řeže do brady.“ Otřásl se a asi to ani moc nehrál. „Skutečně neznám nikoho, komu by slušely.“

Zahihňala jsem se a tlak na prsou trochu povolil. „Nevím proč, ale Stevie Rae mě vždycky dokáže rozesmát.“ Vůbec jsem si nevšimla, že mluvím v přítomném čase. Došlo mi to, až když Damienův úsměv zničehonic povadl.

„Jo, byla skvělá.“ Na slovo byla položil zvláštní důraz a zadíval se na mě, jako by pochyboval o mém duševním zdraví.

Kdyby tak znal celou pravdu. Kdybych se mu směla se vším svěřit…

Jenže to nešlo. Něco takového by Stevie Rae, mě nebo nás obě stálo život. A tentokrát už bychom umřely doopravdy.

Radši jsem popadla zjevně ustaraného kamaráda za ruku a táhla ho ke schodům do přízemí, kde na nás ve společenské místnosti čekali ostatní přátelé (a jejich nemožné dárky).

„Jdeme. Mám chuť něco rozbalovat,“ zalhala jsem statečně.

„No konečně! Už se absolutně nemůžu dočkat, až rozbalíš můj dárek!“ zajásal. „Sháněl jsem ho celé dny!“

S úsměvem jsem vyslechla detailní líčení jeho hrdinské výpravy za dokonalým dárkem a ve vhodných okamžicích přikyvovala. Obvykle se takhle typicky homosexuálně nechová. Samozřejmě netvrdím, že náš báječný Damien Maslin není gay. Je, a jaký. Jenomže k tomu je taky vysoký, hnědovlasý, má nádherné velké oči, prostě přesně typ, se kterým byste chtěli chodit (a taky vám nikdo nebrání, pokud jste kluk). Skoro nikdy není přehnaně afektovaný, ale zkuste s ním zapříst hovor o nakupování a jeho dívčí stránka okamžitě vypluje na povrch. Mně se to ale líbí. Když začne smrtelně vážně rozebírat, jak je důležité kupovat opravdu kvalitní boty, vypadá hrozně roztomile a mě to úžasně uklidňuje. Což se mi právě hodilo, protože jsem se mohla aspoň psychicky připravit na všechny ty mizerné dárky, které na mě (bohužel) čekaly.

Škoda že na moje opravdické problémy to nezabíralo.

Když jsme došli ke společenské místnosti, Damien pořád mlel o své nákupní křížové výpravě. Zamávala jsem na holky, které v hloučcích posedávaly kolem velkoplošných televizí, a pak ho následovala do menší boční místnosti, která slouží jako počítačová pracovna a knihovna. Damien otevřel dveře a všichni mí kamarádi příšerně falešně spustili „Hodně štěstí, zdraví.“ Nala zasyčela a já koutkem oka zahlédla, jak couvá ven a uraženě odchází na chodbu. Zbabělče, pomyslela jsem si a litovala, že nemůžu zdrhnout taky.

Jakmile moje parta dozpívala, všichni se na mě sesypali.

„Všechno nej nej!“ vyhrkla jednohlasně dvojčata. No, v genetickém smyslu slova dvojčata nejsou. Erin Batesová je sněhobílá holka z Tulsy a Shaunee Coleová karamelová krasavice s jamajskými kořeny, která vyrostla v Connecticutu, ale jsou tak neuvěřitelně stejné, že barva pleti a místo narození nehrají žádnou roli. Jsou spřízněné duše a to je víc než obyčejná biologie.

„Všechno nejlepší, Červenko,“ ozval se hluboký sexy hlas, který jsem okamžitě poznala. Vysmekla jsem se z dvojčecího sendviče a vrhla se do náruče svého kluka Erika. No, technicky vzato mám kluky dva, ale ten druhý je člověk. S Heathem jsem chodila, než mě označili, a teď už bych s ním správně chodit neměla, jenže jsem se tak nějak náhodou napila jeho krve, otiskli jsme se a to z něj dělá mého kluka automaticky. Ano, je to komplikované. Ano, Erikovi se to ani trochu nelíbí. A ano, předpokládám, že se kvůli tomu se mnou co nevidět rozejde.

„Děkuju,“ zamumlala jsem, vzhlédla k němu a jako obvykle se začala topit v jeho fantastických očích. Erik je vysoký a hrozně hezký, má černé vlasy jako Superman a neuvěřitelně modré oči. Přitulila jsem se blíž a na chvilku si blaženě vychutnávala jeho vůni a pocit bezpečí, který ve mně jeho blízkost vyvolává. Tuhle radost jsem si v uplynulých čtyřech týdnech moc často nedopřávala. Taky se na mě zadíval a najednou všichni okolo zmizeli a byli jsme tam jen my dva, jako ve filmu. Když jsem v jeho náruči zůstala, nejistě a trochu překvapeně se usmál. Bodlo mě u srdce. Ten kluk to se mnou vážně nemá jednoduché a ani netuší, proč jsem na něj taková. Impulzivně jsem se vytáhla na špičky a k velkému potěšení svých přátel mu dala pusu.

„Jé, Eriku, co takhle se o to narozeninové cukrování podělit?“ podotkla Shaunee a významně na mého kluka zvedla obočí.

„Jo, fešáku,“ přidala se Erin a jako správné dvojče trik s obočím přesně napodobila. „Já si chci v rámci oslav taky užít trochu líbání.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Narozeniny nemá on a pusy smí rozdávat jen oslavenec.“

„Sakra,“ řekla Shaunee. „Mám tě fakticky ráda, Červenko, ale ocucávat tě nechci.“

„To si vyprošuju. Osoby stejného pohlaví nelíbám,“ ohradila se Erin a zazubila se na Damiena, který zasněně hleděl na Erika. „Nechám to tady Damienovi.“

„Cože?“ zamumlal, ale evidentně dvojčata vůbec neposlouchal.

„Nerada ti kazím radost, ale tenhle…“ nakousla Shaunee.

„… za tvůj tým nekope,“ dokončila Erin.

Erik se dobrosrdečně zachechtal, chlapsky Damiena praštil do ramene a prohlásil: „Ale jestli někdy změním názor, budeš první, kdo se o tom dozví.“ (Další důvod, proč ho zbožňuju. Je skvělý a šíleně oblíbený, ale bere lidi takové, jací jsou, a nikdy se nad nikoho nepovyšuje.)

„Ehm, tak trochu jsem doufala, že první bych se o tom dozvěděla já,“ podotkla jsem.

Erik mě se smíchem objal a zašeptal mi do ucha: „S tímhle si fakt starosti dělat nemusíš.“

Uvažovala jsem, že mu dám ještě jednu pusu, ale vtom se do místnosti vřítilo menší tornádo v podobě Damienova kluka Jacka Twista.

„Hurá, ještě nerozbaluje! Všechno nejlepší k narozeninám, Zoey!“ Rozpřáhl paže, vrhl se ke mně a cestou smetl i Damiena, takže jsme skončili ve skupinovém objetí.

„Říkal jsem ti, že už není čas,“ pokáral ho Damien, jakmile jsme se z toho propletence vymanili.

„Já vím, ale chtěl jsem, aby to bylo zabalené naprosto dokonale,“ odvětil Jack. S půvabem, jaký projde fakticky jedině homosexuálovi, vytáhl ze svojí pánské kabelky krabičku zabalenou v červené fólii a ozdobenou třpytivou zelenou mašlí, která byla tak velká, že se pod ní dárek skoro ztrácel. „Tu mašli jsem vyrobil sám.“

„Jack je na tyhle věci vážně machr,“ poznamenal Erik. „Jen škoda že do nich nepočítá taky úklid.“

„Promiň,“ řekl Jack mile. „Slibuju, že hned po oslavě dám všechno do pořádku.“

Erik s Jackem spolu bydlí, což je jen další důkaz toho, že Erik je frajer. Chodí do kvinty (na normální střední by to byl třeťák) a je bezkonkurenčně nejoblíbenější kluk na škole. Jack je tercián (takže prvák), přestoupil teprve nedávno, je rozkošný, i když kapku infantilní, a gay jako poleno. Erik mohl udělat scénu, že s buzerantem bydlet nebude, a úplně Jacka před všemi spolužáky znemožnit. Místo toho ho vzal pod ochranná křídla a chová se k němu jako k mladšímu bráchovi. Vlastně se tak chová i k Damienovi, který s Jackem už dva a půl týdne oficiálně chodí. (Všichni to víme na den přesně, protože Damien je beznadějný romantik a kromě kulatých týdenních výročí slaví i ta půltýdenní. Jasně že se nám z toho zvedá žaludek, ale jen v tom nejlepším smyslu slova.)

„Když už jsme u těch dárků…“ řekla významně Shaunee.

„Jo, polož tu přerostlou mašli tady na stůl, ať může Zoey začít rozbalovat,“ ozvala se Erin.

Zaslechla jsem, jak Jack šeptá Damienovi: „Přerostlou?“ Kamarád ke mně vyslal prosebný pohled a ujistil ho: „Kdepak, je dokonalá.“

„Ne, Jacku, dej mi ten svůj rovnou, chci ho otevřít jako první.“ Chňapla jsem po dárku, rychle s ním zamířila ke stolu a začala tu obrovitánskou lesklou zelenou věc opatrně odlupovat od červené fólie. „Myslím, že si tuhle mašli schovám, je fantastická,“ dodala jsem.

Damien na mě vděčně mrkl. Erin se Shaunee se začaly hihňat, a tak jsem jednu z nich nakopla, což umlčelo obě. Dala jsem mašli stranou, rozbalila jsem krabičku, otevřela ji a vytáhla…

Kristova noho.

„Těžítko se sněhem.“ Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. „A je tam i sněhulák.“ Nechci být hnusná, ale těžítko se sněhem a sněhulákem není dárek k narozeninám. Je to vánoční ozdoba. Kýčovitá vánoční ozdoba, mám-li být přesná.

„No právě! A poslechni si, co hraje!“ vyhrkl Jack. Skoro nadskakoval vzrušením. Vzal mi těžítko z ruky a natáhl klíček v podstavci. Zvonkohra uvnitř začala falešně vyhrávat „Rolničky, rolničky“.

„Děkuju, Jacku. Moc se mi líbí,“ zalhala jsem.

„To jsem rád,“ odvětil. „Všechny naše dárky spolu ladí, víš?“ Střelil pohledem po Erikovi a Damienovi a všichni tři se na sebe zašklebili jako malí rošťáci.

Roztáhla jsem rty v nuceném úsměvu. „Aha, to zní zajímavě. Asi bych měla otevřít další.“

„Teď můj!“ Damien mi předal dlouhý měkký balíček.

Pevně jsem úsměv ukotvila, aby neodplul, a pomalu dárek rozbalila. Ze všeho nejvíc jsem si v tu chvíli přála proměnit se v kočku, zasyčet a utéct odsud pryč.

2. KAPITOLA

„Páááni, to je nádhera!“ Přejela jsem rukou úhledně složenou šálu. Naprosto mě šokovalo, že mi někdo dal opravdický suprový dárek.

„Kašmír,“ řekl Damien pyšně.

Vytáhla jsem šálu z krabičky. Byla jsem úplně unešená z její elegantní smetanové barvy, protože všechno, co obvykle dostávám k narozeninám, bývá buď zelené, nebo červené. Vtom jsem ale ztuhla jako přimrazená. Radovala jsem se předčasně.

„Všimla sis těch sněhuláků vyšitých na obou koncích?“ ozval se Damien. „Že jsou rozkošní?“

„Úplně k sežrání,“ odvětila jsem. Jasně, sněhuláci jsou rozkošní, ale o Vánocích, a ne když má člověk narozky.

„Fajn, teď my,“ vyhrkla Shaunee a vrazila mi velkou krabici nedbale zabalenou v zeleném papíře potištěném stromečky.

„Na našem dárku žádní sněhuláci nejsou,“ řekla Erin a zamračila se na Damiena.

„Jo, nikdo nám neřekl, že se máme držet nějakého tématu.“ Shaunee kamaráda provrtala pohledem.

„Nic se neděje!“ skočila jsem jim do toho možná až trochu moc rychle a nadšeně. Pak jsem strhla papír. V krabici jsem našla černé kožené kozačky na jehlovém podpatku, které byly totálně super, boží a fantastické… nebýt řvavých vánočních stromečků s červenými a zlatými ozdobami vyšitých na stranách. Takové boty se dají nosit JENOM o Vánocích. Takže by je logicky nikdo neměl dostat k narozeninám!

„Jé, děkuju,“ zajásala jsem vší silou. „Ty jsou hezké!“

„Sháněly jsme je celou věčnost,“ podotkla Erin.

„To teda jo. Přece bychom nedaly naší vánoční oslavenkyni obyčejné boty,“ dodala Shaunee.

„Chraň bůh. Ještě abych dostala obyčejné černé kozačky, že jo?“ Bylo mi do breku.

„Hele, zbyl tam ještě jeden dárek.“

Erikův hlas mě vytáhl z černé propasti vánočně-narozeninové deprese. „Vážně dostanu ještě něco?“ Můj tón jasně říkal: „Nepovídej, opravdu tam na mě čeká ještě jeden zcela nevhodný dar?“ Doufala jsem, že ostatní si ničeho podezřelého nevšimli.

„No jo, už to tak bude.“ Skoro ostýchavě mi podal maličkou krabičku. „Snad se ti bude líbit.“

Zadívala jsem se na dárek a málem vykvikla úžasem. Erik držel cosi zabalené ve stříbrozlatém papíře. Uprostřed to mělo luxusní nálepku s nápisem Klenotnictví Moody’s. (Přísahám, že jsem v tu chvíli někde v pozadí zaslechla jásavý chór.)

„To je z Moody’s!“ Znělo to dost ochraptěle, ale nemohla jsem si pomoct.

„Snad se ti bude líbit,“ zopakoval Erik a podal mi dárek, jako by to byl blyštivý diamant.

Strhla jsem krásný obal a pod ním objevila černou sametovou krabičku. Sametovou. Fakticky. Z opravdického sametu. Kousla jsem se do rtu, abych se nezačala hystericky hihňat, zadržela jsem dech a krabičku otevřela.

Nejdřív jsem spatřila lesklý platinový řetízek. Samým štěstím jsem se nezmohla na slovo. Pak jsem sjela očima k nádhernému perlovému přívěsku, který spočíval na hebkém sametovém polštářku. Samet! Platina! Perly! Zhluboka jsem se nadechla a chtěla ze sebe vysypat tisíceré díky (doslova), když v tom jsem si všimla, že perly mají divný tvar. Že by měly nějakou vadu? Je vůbec možné, aby notoricky luxusní a neuvěřitelně drahé klenotnictví Moody’s vzalo mého kluka na hůl? A potom mi došlo, co to má být.

Přívěsek měl tvar sněhuláka.

„Líbí se ti?“ zeptal se Erik. „Jakmile jsem ho uviděl, věděl jsem, že je to dokonalý dárek k tvým narozeninám. Prostě jsem ho musel koupit.“

„Jasně. Moc se mi líbí. Je, hm, neobvyklý,“ vypravila jsem ze sebe.

„To Erik vymyslel, že ti všichni dáme něco se sněhulákem!“ vykřikl radostně Jack.

„Ne že bych si s tím zvlášť lámal hlavu, nabídlo se to tak nějak samo,“ řekl Erik a maličko zrudl. „Připadalo mi to jako fajn nápad, aspoň něco jiného než srdíčka a tak, co se holkám normálně dává.“

„Přesně, srdíčka a tak, to je hrozně obyčejné. Kdo by chtěl k narozkám něco takového?“ odpověděla jsem.

„Ukaž, připnu ti ho,“ nabídl se.

Nezbylo mi než si zvednout vlasy, aby mi Erik mohl jemný řetízek dát kolem krku. Cítila jsem, jak se mi vánoční sněhulák tragicky houpe ve výstřihu, a připadala si jako větev smrčku.

„Moc ti sluší,“ prohlásila Shaunee.

„A musel stát majlant,“ řekla Erin. Obě zároveň na mého kluka pochvalně kývly.

„Dokonale ladí s tou šálou ode mě,“ přidal se Damien.

„A s mým těžítkem!“ pípl Jack.

„Přesně to pravé, když má někdo narozky na Štědrý den,“ uzavřel to Erik a vrhl na dvojčata omluvný pohled. Holky se na něj velkomyslně usmály.

„Ano, to dá přece rozum,“ řekla jsem, promnula perlového sněhuláka mezi prsty a věnovala jim všem velice jásavý a velice neupřímný úsměv. „Děkuju. Vím, kolik námahy a času vás takové výjimečné dárky musely stát, a opravdu si toho vážím. Fakticky.“ Myslela jsem to naprosto upřímně. Z dárků samotných jsem sice byla nešťastná, ale dobře jsem si uvědomovala, co jimi moji kamarádi chtěli vyjádřit.

Nic netušící přátelé se kolem mě shlukli a všichni naráz jsme se objali tak nešikovně, že jsme se rozchechtali. V tu chvíli se rozletěly dveře a ve světle z chodby se zalesklo skrznaskrz blonďaté háro.

„Na.“

Moje novopečené upíří reflexy naštěstí zafungovaly, takže balíček, který po mě hodila, jsem bez obtíží chytila.

„Hledal tě pošťák, ale tys byla tady se svým stádem pakoňů,“ řekla posměšně.

„Padej odsud, Afrodito,“ ozvala se Shaunee.

„Nebo tě polijeme vodou a ty se rozpustíš. To se prý ježibabám stává,“ doplnila Erin.

„Jasně,“ ušklíbla se Afrodita. Už se obrátila k odchodu, ale pak se ohlédla, věnovala mi široký nevinný úsměv a poznamenala: „Máš na krku rozkošného sněhuláka.“ Setkaly jsme se pohledem a já bych přísahala, že na mě mrkla. Potom pohodila vlasy a odvlnila se. Její smích se ještě okamžik vznášel ve vzduchu jako mlha.

„To je taková mrcha,“ vzdychl Damien.

„Člověk by řekl, že třeba přece jen dostane rozum, když jsi ji vyšoupla z Dcer temnoty a Neferet rozhlásila, že jí bohyně odebrala její dar,“ řekl Erik. „Ale ta holka se nikdy nezmění.“

Zadívala jsem se na něj. Ty máš co mluvit, Eriku Nighte, vždyť jsi s ní dřív chodil. Ani jsem to nemusela říkat nahlas, Erik mi to evidentně vyčetl z očí, protože se rychle odvrátil.

„Nenech si od ní zkazit narozky, Červenko,“ otočila se ke mně Shaunee.

„Vůbec si té hnusné ježibaby nevšímej. Všem je teď stejně ukradená,“ dodala Erin.

V tom měla pravdu. Od chvíle, kdy Afroditu kvůli jejímu sobectví zbavili předsednictví nejprestižnější školní studentské organizace Dcery temnoty a post předsedkyně i učednice velekněžky přešel na mě, přestala být nejoblíbenější mládě a ztratila veškerý vliv. Naše velekněžka a moje mentorka Neferet navíc veřejně oznámila, že bohyně Nyx se na Afroditu zlobí a odvrátila se od ní. Všichni, kdo ji dřív zbožňovali a podlézali jí, se jí najednou začali vyhýbat.

Já bohužel vím, že všechno není docela tak, jak si všichni myslí. Bohyně totiž Afroditě dar věšteckých vizí neodebrala, má je dál a jen díky tomu jsem před měsícem zachránila život svojí babičce i Heathovi. Přiznávám, že Afrodita se v průběhu celého toho dobrodružství dál chovala hnusně a sobecky, ale to na věci nic nemění. Heath i babička jsou naživu a Afrodita na tom má pořádnou zásluhu.

Nedávno jsem ještě ke všemu zjistila, že velekněžka Neferet, moje mentorka a nejváženější upírka na celé škole, ve skutečnosti vůbec není taková, jaká se jeví. Vlastně jsem si skoro jistá, že svoji moc zneužívá a je zlá.

Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra. Tohle mi řekla Nyx v den, kdy mě označili, a v podstatě to problém s Neferet dokonale vystihuje. Není taková, jakou ji všichni vidí.

A já o tom nesmím nikomu říct – rozhodně nikomu, kdo je ještě naživu (tudíž mi zbývá jen moje nemrtvá nejlepší kámoška, se kterou jsme se už měsíc neviděly). Naštěstí jsem celou tu dobu nemusela mluvit ani s Neferet, protože odjela na zimní prázdniny do Evropy a má se vrátit až po Novém roce. Myslela jsem si, že do té doby přijdu na nějaké řešení, ale zatím mě nenapadlo vůbec nic konstruktivního. Ach jo.

„Co v tom je?“ zeptal se Jack a obrátil mou pozornost od skličujících tajemství zpět k neméně skličující oslavě narozenin.

Všichni jsme se zadívali na balíček v hnědém papíře, který jsem pořád svírala v rukou.

„Nemám potuchy,“ přiznala jsem.

„Určitě další dárek!“ zajásal. „Otevři to!“

„No nazdar…“ zamumlala jsem. Kamarádi se na mě nechápavě zadívali, a tak jsem radši honem začala rozbalovat. Z obyčejného papíru se vyloupla krabička v překrásné levandulově modré fólii.

„Je to další dárek!“ vypískl uchváceně Jack.

„Od koho asi je?“ nadhodil Damien.

Zrovna jsem se ptala sebe samé na totéž. Papír by ukazoval na babičku, která žije na fantastické levandulové farmě. Ale proč by mi posílala dárek poštou, když se máme za hodinku sejít?

Krabička, která se skrývala pod fólií, byla hladká a bílá. Otevřela jsem ji. Vevnitř spočívala v hnízdě ze zmuchlaného modrého papíru další, mnohem menší. Úplně jsem hořela zvědavostí. Vyndala jsem ji. Pár kousků papíru se kvůli statické elektřině přichytilo ke spodku, a tak jsem je smetla. Pomalu se snesly na stůl. Nakoukla jsem pod víčko a ohromeně zalapala po dechu. Na bílé vatě tam spočíval nejkrásnější stříbrný náramek, jaký jsem kdy viděla. Vytáhla jsem ho, a když se na světle zatřpytily droboučké přívěsky, nadšeně jsem vzdychla. Byly tam hvězdice, mušličky, mořští koníci a mezi nimi rozkošná stříbrná srdíčka.

„Ten je absolutně dokonalý!“ vykřikla jsem a připnula si ho na zápěstí. „Kdo mi ho jen mohl poslat?“ Se smíchem jsem začala otáčet rukou a kochala se odlesky tlumeného plynového světla, které měnily naleštěné stříbro v broušené diamanty. „Nejspíš babička, ale to je divné, vždyť se máme už za chvíli sejít…“ Najednou mi došlo, že v místnosti zavládlo naprosté, tíživé ticho.

Zvedla jsem oči a zadívala se na svoje přátele. Tvářili se otřeseně (Damien), rozladěně (dvojčata) a naštvaně (Erik).

„Co je?“

„Na,“ řekl Erik a podal mi lístek, který zřejmě vypadl z krabičky spolu s papírovou vycpávkou.

„A jéje.“ Okamžitě jsem to příšerné písmo poznala. Do háje! Patřilo Heathovi, lépe známému jako můj kluk číslo 2. Přečetla jsem si krátký vzkaz a ucítila, jak mi hoří tváře. Bylo mi jasné, že můj obličej právě dostal velice nehezkou rudou barvu.

Zo – všecko nejlepší!! Vím, jak nesnášíš dárky, co míchají narozky s Vánocema, takže ti posílám něco, co se ti zaručeně bude líbit. To koukáš, co? Žádný stromečky, žádný vločky! Kajmanský ostrovy mi pěkně lezou krkem a dovolená s našima je hrozná nuda. Nemůžu se dočkat, až budu zase s tebou. Takže se uvidíme šestadvacátého, zatím čau! Zbožňuju tě! Heath

„A jéje,“ zopakovala jsem přitrouble. „No, ehm, je od Heatha.“ Nejradši bych se propadla do země.

„Tak to je trapas. Proč jsi prosím tebe nikomu neřekla, že nechceš k narozeninám dárky, co připomínají Vánoce?“ zeptala se Shaunee přímo, jak to umí jen ona.

„Jo, vždyť stačilo naznačit,“ připojila se Erin.

„Hmm,“ pronesla jsem výmluvně.

„Mysleli jsme, že sněhuláci jsou bezva nápad, ale když nemáš vánoční motivy ráda…“ ozval se Damien.

„Já mám vánoční motivy ráda,“ hlesla jsem.

„Mně se těžítka se sněhem líbí,“ šeptl Jack. Vypadalo to, že se každou chvíli rozbrečí. „Rád si s nimi hraju.“

„Vypadá to, že Heath tě zná líp než my.“ Erikův hlas zněl hluše a lhostejně, ale na očích jsem mu poznala, jak moc mu to ublížilo. Stáhl se mi žaludek.

„To není pravda, Eriku,“ vyhrkla jsem rychle a vykročila k němu.

Ucouvl, jako bych měla nějakou odpornou nakažlivou nemoc, a to mě rázem naštvalo. Nemůžu přece za to, že se s Heathem kamarádím už od třetí třídy a že moji alergii na vánoční narozky pochopil už dávno. Prokristapána, jasně že o mě ví víc než oni, na tom přece není vůbec nic divného! Známe se už sedm let, kdežto Erik, Damien, dvojčata a Jack mě poznali před dvěma měsíci, nebo ještě později. Co s tím jako mám asi dělat?

Významně jsem se koukla na hodinky. „Za patnáct minut se mám sejít s babičkou ve Starbucks. Nerada bych přišla pozdě.“ Zamířila jsem ke dveřím, ale ještě jsem se naposled otočila a podívala se na svoji partu. „Nechtěla jsem nikoho urazit. Mrzí mě, že vás ten Heathův vzkaz rozhodil – ale za to já nemůžu. A někomu jsem o těch dárcích řekla. Pověděla jsem to Stevie Rae.“