13. KAPITOLA
Když jsem Afroditě zatrhla diskuzi o Stevie Rae, obrátila jsem se zpátky k televizi. Nedokázala jsem však v klidu sedět. Po chvíli jsem vstala, zatáhla závěsy a pozavírala okenice, ale to mi zabralo jen pár minut, a tak jsem zamířila do kuchyně a prohlédla si zásoby ve skříňkách. Už dřív jsem si všimla, že v ledničce je karton balené vody Perrier, pár láhví bílého vína a několik kusů takového toho drahého cizího sýra, co smrdí jako zapařené nohy. V mrazáku bylo maso, ryby zabalené v hnědém papíře a led. Ve skříňkách jsem sice našla leccos, ale samé hnusy, co jedí pracháči. Znáte to, konzervy s rybičkami, které nemají ani odříznuté hlavy, uzené ústřice (ble), další podezřelé maso, sklenice s nakládanými podivnostmi a neochucené krekry v dlouhých krabičkách. Po pořádné cole ani stopa.
„Budeme muset na nákup,“ podotkla jsem.
„Stačí, když se připojíš na on-line konto, co mají rodiče v lahůdkářství Perry’s. Prostě si naklikáš, co chceš, oni to sem dovezou a strhnou to našim z účtu. Jenom musíš smraďošku na tu chvilku zamknout v ložnici nebo něco.“
„Co až vaši uvidí, že platí něco, co nekupovali?“
„Vůbec si toho nevšimnou,“ řekla. „Platba jde přes banku a je to jen pár dolarů.“
„Fakt?“ Netušila jsem, že někteří lidi takhle doopravdy žijou. „Ty bláho, vy musíte mít peněz.“
Pokrčila rameny. „No jo.“
Pak jsme sebou obě trhly, protože se za námi ozvalo významné zakašlání. Když jsem se otočila a uviděla Stevie Rae, píchlo mě u srdce. Krátké blond vlasy měla mokré a rámovaly jí obličej v obvyklých prstýncích. Oči měla pořád červené a tváře propadlé a bledé, ale špína zmizela. A i když na ní oblečení viselo, vypadala zase jako stará dobrá Stevie Rae.
„Ahoj,“ šeptla jsem. „Cítíš se líp?“
Nervózně se ošila, ale kývla.
„Rozhodně míň smrdíš,“ poznamenala Afrodita.
Vrhla jsem na ni vražedný pohled.
„Co je? Snažím se být milá.“
S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. Tady se žádné pomoci nedočkám. „Dobře, co kdybychom teď probraly další postup?“ Myslela jsem to jako řečnickou otázku, ale Afrodita mi do toho vpadla.
„Jaký další postup? Já vím, že Stevie Rae, ehm, řeší všelijaké závažné problémy, ale nemám ponětí, co s tím chceš dělat. Je mrtvá. Vlastně nemrtvá.“ Koukla po Stevie Rae. „Hele, teď to doopravdy nemyslím jako urážku, jenom…“
„To není urážka. Máš pravdu,“ přerušila ji Stevie Rae. „A netvař se, jako by ti na mně nějak záleželo. Jsem ti stejně ukradená, jako když jsem ještě byla naživu.“
„Snažím se být zdvořilá,“ odsekla Afrodita, ale po zmíněné zdvořilosti nebyla v jejím tónu ani stopa.
„Tak to máš co zlepšovat,“ vmísila jsem se do hovoru. „Sedni si, Stevie Rae.“ Posadila se do měkkého koženého křesla vedle gauče. Já si sedla zpátky na svoje místo a pokusila se nemyslet na to, jak mě bolí hlava. „Teď vám povím, co jsem zjistila.“ Vypočítala jsem body na prstech. „Zaprvé, Stevie Rae už nepotřebuje kontakt s dospělými upíry, což znamená, že dokončila proměnu.“ Afrodita se nadechla, ale já ji nepustila ke slovu. „Zadruhé potřebuje krev, dokonce častěji než dospělí upíři.“ Zadívala jsem se na obě holky. „Neví některá z vás, jestli dospělí začnou vyšilovat, když nemají pravidelný přísun krve?“
„V upíří sociologii pro pokročilé jsme se učili, že dospělí musejí pravidelně pít krev, jinak onemocní. To může znamenat fyzicky i duševně,“ řekla Afrodita a pokrčila rameny. „Neferet se nikdy nezmínila, že se upíři bez krve zblázní. Ale třeba je to jedna z věcí, které nám poví až po dokončení proměny.“
„Já jsem o ničem takovém nikdy neslyšela, když jsem ještě byla naživu,“ dodala Stevie Rae.
„Stačí krev jakéhokoli savce, nebo musí být lidská?“
„Lidská.“ Směřovala jsem tu otázku na Stevie Rae, ale odpověděly s Afroditou současně.
„Dobře. Tak dál. Krom toho, že se Stevie Rae neobejde bez krve a nepotřebuje k přežití dospělé upíry, nemůže vstoupit do lidského obydlí, dokud ji tam někdo nepozve.“
„Někdo, kdo tam bydlí,“ doplnila kamarádka. „Ale to není zas až takový problém.“
„Jak to?“ zeptala jsem se.
Obrátila ke mně narudlé oči. „Dokážu lidi přimět, aby dělali věci proti své vůli.“
Stálo mě hodně úsilí, abych se neotřásla.
„Na tom není nic divného,“ ozvala se Afrodita. „Spousta dospělých upírů má tak silné charisma, že jim lidi nic neodmítnou. To je jeden z důvodů, proč se nás tolik bojí. Zrovna ty bys to měla chápat, Zoey.“
„Ehe?“
Zvedla obočí. „Otiskla ses přece s tím svým lidským klukem. Určitě ti nedalo moc práce ho přemluvit, aby ti dal líznout.“ Významně se odmlčela a zlomyslně se usmála. „Pochopitelně mluvím o krvi.“
Tu nechutnou narážku jsem přešla. „Fajn, takže to je další věc, kterou má Stevie Rae společnou s dospělými. Ale normální upíry nemusí ostatní zvát, aby k nim mohli přijít, ne?“
„V životě jsem nic podobného neslyšela,“ potvrdila Afrodita.
„To je tím, že nemám duši,“ pronesla Stevie Rae naprosto lhostejným tónem.
„Ty máš duši,“ namítla jsem automaticky.
„Nemám. Když jsem umřela, Neferet nějak dokázala oživit moje tělo, ale lidskost mi nevrátila. Moje duše zůstala mrtvá.“
Za žádnou cenu jsem si nechtěla připustit, že je něco takového možné, a už jsem se s ní chtěla začít hádat, ale Afrodita mi nedala příležitost.
„To zní logicky. Proto nemůžeš vstoupit do příbytku živé bytosti bez pozvání a proto asi shoříš, když vyjdeš na denní světlo. Bez duše nemáš proti slunci šanci.“
„Jak to víš?“ vyhrkla Stevie Rae.
„Věštecké vize, vzpomínáš?“
„Já myslela, že se na tebe Nyx vykašlala a nadání ti vzala,“ opáčila kamarádka nemilosrdně.
„Tyhle pomluvy roznáší Neferet, protože Afrodita viděla ve vizích právě ji – a tebe,“ vysvětlila jsem důrazně. „Nyx se na ni nevykašlala. A na tebe taky ne.“
„Proč Zoey pomáháš?“ štěkla Stevie Rae na Afroditu. „A ty kecy, že Nyx má mizerný smysl pro humor, si nech. Chci slyšet opravdický důvod.“
Afrodita ohrnula nos. „Do toho ti sakra vůbec nic není.“
Stevie Rae vyskočila a vrhla se k ní tak rychle, že se proměnila v rozmazanou šmouhu. Než jsem stačila mrknout, chytila Afroditu za krk a přitáhla si ji tak blízko, že se dotýkaly nosem. „Omyl. Je to moje věc, protože jsem tady. Pozvalas mě dál, pamatuješ?“
„Stevie Rae, pusť ji,“ řekla jsem klidným tónem, ale srdce mi tlouklo jako splašené. Kamarádka vypadala zatraceně nebezpečně a úplně pomateně.
„Nikdy jsem ji neměla ráda, Zoey. To víš moc dobře. Tisíckrát jsem ti říkala, že je zkažená a máš se od ní držet dál. Nevím, proč bych jí teď nemohla zakroutit krkem.“
Dost mě znepokojovalo, jak Afroditě vylézají oči z důlků a jak rudne v obličeji. Pokoušela se Stevie Rae vytrhnout, ale měla asi tak stejnou šanci jako malé dítě proti naštvanému dospělému. Pomoz mi Stevie Rae přivést k rozumu, pomodlila jsem se v duchu k bohyni a soustředila se na moc živlů. V hlavě mi najednou zazněla slova a já je rovnou vyhrkla nahlas.
„Nemůžeš jí zakroutit krkem, protože nejsi žádná nestvůra.“
Sice Afroditu nepustila, ale otočila se ke mně. „Jak to víš tak jistě?“
Bez váhání jsem odpověděla: „Protože věřím v naši bohyni a v tu část tebe, která je pořád moje nejlepší kámoška.“
Stevie Rae pustila svoji oběť a ta se rozkašlala a začala si masírovat krk.
„Omluv se,“ nařídila jsem bývalé spolubydlící ostře. Rudé oči jí vztekle zaplály, ale já se narovnala a pohled jí oplatila. „Omluv se jí,“ trvala jsem na svém.
„Jenže mě to nemrzí.“ Vrátila se (normální rychlostí) ke křeslu.
„Nyx dala Afroditě nadání pro zemi,“ řekla jsem. Stevie Rae sebou škubla, jako bych jí dala facku. „Když si ji napadla, ublížila si zároveň i bohyni.“
„Nyx dovolila, aby na moje místo nastoupila ona?“
„Nyx chce, aby ti Afrodita pomohla. Já to sama nezvládnu, Stevie Rae. Našim kamarádům o tobě říct nemůžu, protože Neferet by se jim určitě podívala do hlavy a všechno by se provalilo. A i když to nevím na sto procent, v hloubi duše jsem přesvědčená, že Neferet je zlá. Stojíme samy proti neskutečně mocné velekněžce. Afrodita je jediné mládě kromě mě, kterému Neferet nedokáže přečíst myšlenky. Potřebujeme ji.“
Stevie Rae na blondýnu, která si pořád třela krk a lapala po dechu, zhnuseně pohlédla. „Stejně trvám na tom, aby řekla, proč nám pomáhá. Nemá nás ráda. Je to lhářka, tyranka a hnusná mrcha.“
„Pokání,“ vypravila ze sebe přidušeně Afrodita.
„Cože?“ opáčila Stevie Rae.
Afrodita se na ni rozzlobeně zadívala. Hlas měla pořád trochu ochraptělý, ale dýchat už zjevně mohla a zděšení vystřídal vztek. „Jaké cože? Ty to slovo neznáš? Po-ká-ní,“ vyslabikovala. „To znamená, že musím odčinit něco zlého. Vlastně hodně zlých věcí. Proto musím udělat, na co jsem dřív kašlala – řídit se Nyktinou vůlí.“ Odkašlala si a tvář se jí zkřivila bolestí. „Nelíbí se mi to o nic víc než tobě. A když už mluvím takhle upřímně, rovnou ti povím, že pořád hrozně smrdíš a tvoje kovbojské hadry vypadají praštěně.“
„Afrodita ti odpověděla na otázku,“ obrátila jsem se na kámošku.“Nebyla zrovna dvakrát zdvořilá, ale ty ses ji před chvílí pokusila uškrtit, takže jste si kvit. Teď se jí omluv.“ Přísně jsem se na ni zahleděla a mlčky přivolala energii ducha. Stevie Rae polekaně zamrkala a sklopila oči.
„Promiň,“ zahučela si pod vousy.
„Tys něco říkala? Asi špatně slyším,“ řekla Afrodita.
„Už mě nebaví, jak se vy dvě chováte jako malí spratci na pískovišti!“ zaječela jsem. „Stevie Rae, omluv se jako dospělá a ne jako rozmazlený fakan.“
„Omlouvám se,“ pronesla hlasitě a zamračila se na Afroditu.
„Koukněte,“ povzdychla jsem si, „my tři se musíme nějak dohodnout. Takhle bych se pořád bála, že se vzájemně pokusíte zabít, jakmile se k vám otočím zády.“
„To by mohla zkusit.“ Stevie Rae nehezky našpulila pusu. „Nemůže mě zabít, i kdyby sebevíc chtěla.“
„Protože už jsi mrtvá, nebo protože bych se k tobě přes to tvoje zamořené pásmo vůbec nedostala?“ zeptala se Afrodita falešně sladkým hláskem.
„Tohle přesně myslím!“ zařvala jsem na ně. „Nechte toho! Když nedokážeme spolupracovat, jak se postavíme Neferet? A jak uzdravíme Stevie Rae?“
„My se musíme postavit Neferet?“ podivila se Afrodita.
„Proč se jí musíme postavit?“ namítla Stevie Rae.
„Protože je zlá, do prdele!“ zaječela jsem.
„Tys řekla do prdele,“ pípla Stevie Rae.
„A neuhodil do tebe blesk. Do hajzlu, to je něco,“ zaradovala se Afrodita.
„Vůbec jsem nevěděla, že takové slovo znáš, Červenko,“ pokračovala kámoška.
Bezděky jsem se na ni usmála. V tu chvíli vypadala a mluvila úplně jako dřív a to ve mně vyvolalo obrovský příval naděje. Pořád tam někde je. Stačí vymyslet nějaký způsob, jak v ní probudit…
„To je ono!“ vykřikla jsem vzrušeně.
„Že začneš mluvit sprostě? Podle mě to teda není zrovna dobrý nápad, Zoey, vůbec se to k tobě nehodí,“ prohlásila Stevie Rae.
„Myslím, že vážně nemáš duši, Stevie Rae. Nebo ti schází nějaká její část.“
„Říkáš to, jako by to bylo dobře,“ ozvala se Afrodita. „Nechápu, kam míříš.“
„Nejsem zrovna nadšená, že s ní musím v něčem souhlasit, ale vážně, co je tak skvělého na tom, že nemám duši?“ zeptala se kámoška.
„Tak tě přece uzdravíme!“ Jenom na mě dál nechápavě zíraly. Protočila jsem oči. „Stačí, když ti vrátíme duši nebo ji nějak slepíme zpátky dohromady. Je fakt, že asi nebudeš úplně stejná jako předtím. Evidentně jsi dokončila proměnu, jenom jinou.“
„Jo, trošku jinou,“ zamumlala Afrodita.
„Ale jakmile budeš mít zase neporušenou duši, vrátí se ti lidskost – tvoje staré já. A o to tady jde především. To ostatní,“ vágně jsem mávla rukou, „však víš, divné oči a ten tvůj problém s krví, s tím už si pak snadno poradíme, když budeš zase sama sebou.“
„To mi silně připomíná tu pitomou teorii, že důležité není, jak člověk vypadá, ale jaký je,“ poznamenala Afrodita.
„Přesně tak jsem to myslela, Afrodito, a ten tvůj negativní pohled na svět už mi začíná jít fakt na nervy,“ zavrčela jsem na ni.
„Podle mě vaší partě pořádný pesimista bolestně schází,“ ohradila se uraženě.
„Ty k její partě nepatříš,“ řekla Stevie Rae.
„Ty už taky ne, smraďoško,“ odpálila ji Afrodita.
„Ty hnusná ježibabo! Neopovažuj se…“
„Dost!“ Vztáhla jsem k nim ruce a pomyslela na to, že by obě potřebovaly nasekat na zadek. Vzduch okamžitě poslechl. Do holek se opřel pořádný poryv větru a srazil je hezky tam, kde původně seděly. „Fajn, to stačí,“ odvolala jsem ho rychle a vítr hned ustal. „Ehm, sorry. Ujely mi nervy.“
Afrodita si prsty prohrábla totálně rozlítaný účes. „Spíš už ses taky úplně zcvokla,“ zavrčela.
V duchu jsem s ní částečně souhlasila, ale nahlas jsem to samozřejmě nepřiznala. Podívala jsem se na hodiny a s hrůzou zjistila, že už je sedm. Žádný div, že mám dost. „Poslyšte, všechny jsme utahané. Vyspíme se a sejdeme se tady zítra po úplňkovém obřadu. Zkusím mezitím v knihovně najít něco o ztracených nebo narušených duších a co se s nimi dá dělat.“ Aspoň jsem měla nějaký konkrétní cíl. Nemá cenu jen zbůhdarma chodit mezi regály, ledaže bych zase narazila na Lorena a dala si s ním další kolo líbání. A sakra, na něj jsem úplně zapomněla.
„Já jsem pro. Mám toho tady právě dost.“ Afrodita vstala. „Rodiče se vrátí až za tři týdny, takže nemusíš mít strach, že tě tady najdou. Dvakrát týdně sem chodí zahradníci, ale ve dne, a to ty nemůžeš ven, protože bys shořela, takže to nebude problém. Naši taky obvykle zařídí, aby sem jednou týdně zajeli z úklidové firmy, když jsou pryč, ale tenhle byt se uklízí, jen když je tady na návštěvě babička.“
„Ty brďo, ona je fakticky v balíku,“ podotkla směrem ke mně Stevie Rae.
„To teda je,“ přisvědčila jsem.
„Máte tady kabelovku?“ zeptala se Afrodity.
„Samozřejmě.“
„Bezva.“ Tak šťastný výraz jsem v kamarádčině tváři neviděla od chvíle, kdy umřela.
„Fajn, tak my jdeme,“ oznámila jsem a zamířila s Afroditou ke dveřím. „Jé, Stevie Rae, koupila jsem ti mobil s kreditem. Máš ho v batohu. Kdybys něco potřebovala, brnkni mi. Budu s sebou všude nosit telefon a tentokrát ho nezapomenu zapnout jako vždycky.“ Zaváhala jsem. Nějak se mi ji tam nechtělo nechat samotnou.
„Běž. Uvidíme se zítra,“ řekla. „Nemusíš mít o mě strach. Jsem mrtvá, co horšího se mi může stát?“
„To je fakt,“ souhlasila Afrodita.
„Tak jo, dobře. Ahoj,“ rozloučila jsem se. Věděla jsem, že má pravdu, ale nechtělo se mi to říkat nahlas, abych to nezakřikla. Uznejte, je nemrtvá a to je hodně zlé, jenomže vždycky to může být ještě horší. Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech. Bylo to varování a já si ho měla všimnout, ale bohužel jsem svůj instinkt neposlechla a vyrazila slepě vstříc nejisté budoucnosti. Škoda. Třeba bych byla na tu hrůzu, co mě čekala, aspoň trochu připravená.
14. KAPITOLA
„Vysaď mě u tajného vchodu. Pořád nemám zájem, aby si ostatní mysleli, že se spolu bavíme,“ řekla Afrodita.
Zabočila jsem doprava na Peoria Street a zamířila ke škole. „Co že ti tak najednou záleží na tom, co si ostatní myslí?“
„Záleží mi na tom, co se donese Neferet. Když se dozví, že jsme kamarádky, nebo jen to, že už nejsme na kordy, zbytek si domyslí.“
„A to by byl parádní průšvih.“
„Přímo průser,“ upřesnila.
„Stejně nás ale občas uvidí pohromadě, když teď budeš při mých rituálech zastupovat zemi.“
Překvapeně se na mě podívala. „To teda nebudu.“
„To teda budeš.“
„To teda nebudu.“
„Afrodito, Nyx tě obdařila nadáním pro zemi. Patříš do kruhu. Nechceš se přece vzepřít Nyktině vůli.“ Z poslední věty jsem sice vynechala slovíčko „zase“, ale stejně viselo ve vzduchu.
„Řekla jsem, že se budu vůlí bohyně řídit, a taky to dodržím,“ procedila skrz zaťaté zuby.
„V tom případě se dneska v noci zúčastníš úplňkového obřadu.“
„To bude trošku problém, když teď nepatřím do Dcer temnoty.“
Do háje. Na to jsem úplně zapomněla.
„Tak se do nich prostě vrátíš.“ Začala něco říkat, ale já zvýšila hlas a překřikla ji. „Stačí, když slíbíš, že budeš dodržovat nová pravidla.“
„Ta stojí za prd.“
„Už zase se schováváš za svůj negativní přístup,“ řekla jsem. „Složíš ten slib?“
Všimla jsem si, že si kouše ret. Nechala jsem ji přemýšlet a soustředila se na řízení. Tohle si musí rozhodnout sama. Řekla, že chce svoje kopance odčinit a řídit se bohyninou vůlí. Jenomže chtít něco udělat a udělat to doopravdy jsou dvě různé věci. Afrodita se celé roky chovala sobecky a ošklivě. Čas od času mám pocit, že se v ní něco zlomilo, ale většinou je to prostě a jednoduše hnusná ježibaba, jak jí říkají dvojčata.
„No dobře, tak jo.“
„Cos povídala?“
„Že jo. Slíbím, že budu dodržovat tvoje debilní nová pravidla.“
„Afrodito, když tohle slibuješ, tak nějak se při tom automaticky předpokládá, že ti ta pravidla nepřipadají debilní.“
„To není pravda. Klidně si to můžu myslet. Zavážu se přece, že budu na počest vzduchu sama sebou, na počest ohně věrná, na počest vody moudrá, na počest země soucitná a na počest ducha upřímná. Takže zůstávám sama sebou a upřímně říkám, že tvoje nová pravidla jsou debilní.“
„Proč ses je teda naučila zpaměti?“
„Poznej svého nepřítele,“ pronesla, jako by z něčeho citovala.
„To řekl kdo?“
Pokrčila rameny. „Určitě nějaký mudrc. Zní to jako něco, co by řekl před tisíci lety nějaký bláznivý starý Číňan.“
Měla jsem sto chutí říct, ať si tyhle kecy strčí někam, ale udržela jsem se (hlavně proto, že by se mně určitě zeptala kam, a já bych musela zase říct to slovo na p).
„Fajn, jsme tady.“ Zajela jsem ke krajnici. Mraky, které začaly k ránu houstnout, naštěstí už úplně zakryly oblohu a i po rozbřesku vládlo ponuré šero. Afrodita musí jen přejít po trávníku ke školní zdi, otevřít tajné dveře a přeběhnout kousek ke koleji. Jak by řekla dvojčata, levou zadní. Zadívala jsem se na nebe a napadlo mě, že bych mohla poprosit vítr, aby přihnal ještě víc mraků, ale potom jsem střelila pohledem po Afroditině otráveném obličeji a řekla si, že ji troška slunce neuškodí. „Takže se uvidíme večer na rituálu, viď?“ pobídla jsem ji nenápadně. Nechápala jsem, proč pořád ještě sedí v autě.
„Ano, budu tam.“
Zdálo se, že je duchem mimo. Ale ať si dělá, co chce. Někdy je fakticky vadná.
„Tak čau.“
„Jo, čau,“ zamumlala, otevřela dveře a (konečně) vystoupila. Ještě se ale sklonila a řekla: „Mám divný pocit. Ty ne?“
Zamyslela jsem se. „Nevím. Jsem trochu na nervy, ale to bude tím, že moje nejlepší kámoška je mrtvá – vlastně nemrtvá.“ Zkoumavě jsem se na ni zadívala. „Jde na tebe vize?“
„Nevím. Nepoznám to. Někdy mám prostě jen předtuchu, ale v opravdickou vizi se to nepromění.“
Byla fakticky dost bledá a tvář se jí leskla potem (což je u Afrodity známka, že se s ní děje něco hrozně špatného). „Radši si zase nasedni. Všichni už určitě spí, nikdo nás spolu neuvidí.“ Afrodita je hrozná mrcha, ale když má vizi, je úplně bezmocná a je jí mizerně. Nechtěla jsem, aby se zhroutila venku, o samotě a na denním světle.
Oklepala se jako zmoklá kočka. „Ne, to je v pohodě. Třeba se mi jen něco zdá. Ahoj večer.“
Dívala jsem se za ní, jak rychle kráčí k silné zdi z cihel a kamenů, která ohraničuje školní areál. Stíní ji vysoké prastaré duby. Hluboké šero kolem mi najednou připadalo nezvykle zlověstné. Pak komu se tady něco zdá… Sáhla jsem po řadící páce a hodila tam jedničku, když Afrodita zaječela.
Někdy nepřemýšlím. Tělo přepne na autopilota a prostě jen jednám. Přesně to se stalo teď. Ani jsem nevěděla jak, a už jsem byla venku z auta a hnala se k Afroditě. Když jsem k ní doběhla, zaregistrovala jsem dvě věci. Zaprvé tam něco božsky vonělo, tak trochu povědomě, ale ne docela. Aroma bylo husté jako sladká mlha a já se ho nemohla nabažit. Zadruhé, Afrodita v předklonu zvracela a přitom brečela, což je dost nechutné, ať to už právě sami provozujete nebo se na to jen díváte. Marně jsem se snažila přijít na to, co se stalo, a navíc mě rozptylovala ta báječná vůně, takže toho podstatného jsem si nevšimla. Ne hned.
„Zoey!“ vzlykla Afrodita a zhroutila se v dalším záchvatu. „Přiveď někoho! Honem!“
„Co je ti, máš vizi? Co se stalo?“ Chytila jsem ji za ramena, aby při zvracení neupadla.
„Ne! Za mnou! U zdi…“ Pořád dávila, ale už neměla co. „To je hrůza.“
Automaticky jsem zvedla oči a zadívala se za ni do šera u školní zdi.
Nikdy jsem nic tak příšerného neviděla. Můj mozek nejdřív odmítl spolupráci a chvíli mi nedocházelo, na co se vlastně koukám. Když o tom s odstupem přemýšlím, asi to byl nějaký okamžitý obranný mechanismus. Bohužel nefungoval věčně. Zamrkala jsem a zaostřila. Něco se tam vlhce lesklo…
Došlo mi, co to tady tak sladce a svůdně voní. Málem jsem klesla na kolena a začala zvracet jako Afrodita. Cítila jsem totiž krev. Žádnou obyčejnou lidskou, i když ta je hodně lákavá. Tohle bylo celé tratoliště krve dospělé upírky.
Její tělo bylo groteskně přitlučené k hrubému dřevěnému kříži opřenému o zeď. Nejenže jí přibili zápěstí a kotníky, navíc měla v srdci vražený silný dřevěný kůl. Ten zároveň přidržoval na její hrudi kus papíru. Viděla jsem, že je na něm něco napsáno, ale nedokázala jsem zaostřit tak, abych to přečetla.
Taky jí uřízli hlavu. Profesorce Nolanové. Věděla jsem, že je to ona, protože tu hlavu narazili na dřevěnou tyč hned vedle těla. Její dlouhé tmavé vlasy se zvráceným půvabem povlávaly ve větru. Ústa měla otevřená v příšerné grimase, ale oči zavřené.
Popadla jsem Afroditu za loket a vytáhla ji na nohy. „Vstaň! Musíme sehnat pomoc.“
Společnými silami jsme doklopýtaly k autu. Vůbec nevím, jak se mi podařilo brouka nastartovat a rozjet se.
„B-b-budu zase zvracet.“ Afroditě tak drkotaly zuby, že skoro nemohla mluvit.
„Nebudeš.“ Sama jsem nechápala, jaktože mluvím tak klidným hlasem. „Dýchej. Soustřeď se. Vezmi si sílu od země.“ Sama jsem bezděky dělala to samé, jenom jsem čerpala energii ze všech pěti živlů. „Tobě se nic nestalo,“ povzbudila jsem ji. Tělem mi proudila moc vzduchu, ohně, vody, země i ducha a pomáhala mi nepodlehnout hysterii a šoku. „Nám se nic nestalo.“
„Nám se nic nestalo… Nám se nic nestalo…“ začala opakovat Afrodita. Třásla se tak silně, že jsem se natáhla pro mikinu, kterou vždycky vozím na zadním sedadle. „Hoď si ji přes sebe. Už tam budeme.“
„Ale všichni jsou přece pryč! Ke komu půjdeme?“
„Všichni ne.“ Zoufal jsem se snažila přemýšlet. „Lenobia nikdy nenechává koně dlouho bez dozoru. Určitě je ve škole.“ Potom jsem se chytila mnohem temnějšího a lákavějšího stébla. „A včera jsem potkala Lorena Blakea. On se o to postará.“
„Fajn… dobře…“ zamumlala.
„Afrodito, poslouchej mě,“ řekla jsem důrazně. Obrátila ke mě rozšířené šokované oči. „Budou se ptát, proč jsme byly spolu a taky proč jsem tě vysadila u tajného vchodu.“
„Co jim povíme?“
„Nebyly jsme spolu ani jsem tě nikde nevysadila. Byla jsem na návštěvě u babičky. Tys…“ Ztratila jsem nit, ale hned jsem svoji otupělou mysl zase donutila k činnosti. „Tys byla doma. Viděla jsem tě, jak jdeš zpátky do školy, a nabídla ti, že tě svezu. Když jsme projížděly kolem zdi, vycítila jsi, že něco není v pořádku. Zastavily jsme a šly se podívat. Pak jsme ji našly.“
„Dobře. Dobře, takhle to řeknu.“
„Budeš si to pamatovat?“
Rozechvěle, ale zhluboka se nadechla. „Budu.“
S parkováním jsem si nedělala hlavu. Prostě jsem to zapíchla co nejblíž té části hlavní budovy, ve které bydlí stálí profesoři. Vytáhla jsem z auta Afroditu a společně jsme se rozběhly k dřevěným vstupním dveřím připomínajícím hradní bránu. V duchu jsem poděkovala bohyni za školní zvyk nikde nezamykat, dveře jsem rozrazila a s Afroditou v závěsu vklopýtala dovnitř.
Vběhla jsem přímo do Neferet.
„Neferet! Pojďte s námi, hned! Prosím! Je to strašná hrůza!“ zanaříkala jsem a vrhla se jí do náruče. Nemohla jsem si pomoct. Naprosto zřetelně jsem si uvědomovala, že provádí děsné věci, ale ještě před měsícem pro mě byla něco jako máma. Vlastně mi tenkrát připadala jako ideál matky, po jaké jsem vždycky toužila. Teď jsem byla tak rozhozená, že mě zaplavila neuvěřitelná úleva, sotva jsem ji uviděla.
„Zoey? Afrodito?“
Afrodita se kousek od nás svezla po stěně a zoufale se rozbrečela. Došlo mi, že se neovladatelně třesu a nebýt Neferetiných silných paží, asi bych se neudržela na nohou. Velekněžka mě od sebe jemně, ale nesmlouvavě odtáhla, aby mi viděla do tváře. „Mluv, Zoey. Co se stalo?“
Rozklepala jsem se ještě víc. Sklonila jsem hlavu a zatnula zuby. Snažila jsem se získat znovu rovnováhu a načerpat z živlů dost síly, abych dokázala něco říct.
„Slyšela jsem nějaký hluk a...“ Poznala jsem po hlase učitelku jezdectví Lenobiu. Rázně k nám kráčela chodbou. „Bohyně!“ Koutkem oka jsem zahlédla, jak se rozeběhla k Afroditě a snaží se ji zvednout.
„Neferet? Co se děje?“
Rychle jsem zvedla hlavu, protože tenhle hlas jsem taky poznala. Po schodišti, které vedlo do básnického apartmá, scházel Loren a cestou si oblékal starou mikinu s logem Školy noci. Vlasy měl rozcuchané, jako by se právě probudil. Zachytila jsem jeho pohled a konečně našla sílu promluvit.
„Profesorka Nolanová,“ vypravila jsem ze sebe a užasla nad tím, jak zřetelně to zní navzdory tomu, že jsem na pokraji zhroucení. „Našly jsme ji u tajného vchodu ve východní zdi. Někdo ji zabil.“
2024 ©