15. KAPITOLA
Pak už se všechno odehrávalo hrozně rychle, ale mně připadalo, jako by se to dělo někomu cizímu, kdo se dočasně usídlil v mém těle. Neferet se okamžitě ujala vedení. Prohlédla si mě i Afroditu a (k mé smůle) rozhodla, že já jsem na tom líp, a tudíž je dovedu k tělu. Zavolala Draka Lankforda a ten se za okamžik objevil, po zuby ozbrojený. Chvíli s velekněžkou diskutovali o tom, kolik bojovníků už se vrátilo z dovolené. Vzápětí dorazili dva vysocí svalnatí upíři, které jsem tak trochu znala od vidění. Ve škole vždycky byli nějací dospělí, buď jen na návštěvě, nebo tady přímo bydleli. Když jsem nastoupila do Školy noci, brzo jsem zjistila, že upíří společnost je matriarchální, což znamená, že hlavní slovo v ní mají ženy. Neznamená to, že si mužů míň váží. Muži mají stejná práva a tak, ale jejich nadání obvykle má spíš fyzický charakter, kdežto ženy bývají obdařené po intelektuální a duševní stránce. Pro tuhle chvíli bylo podstatné, že upíří muži jsou skvělí bojovníci a ochránci. S těmihle dvěma svalovci a s Drakem a s Lorenem jsem si připadala absolutně v bezpečí.
To ovšem neznamená, že se mi nějak zvlášť chtělo s nimi vracet k mrtvému tělu profesorky Nolanové. Nasedli jsme do školního SUV a vydali se stejnou cestou, kterou jsme s Afroditou přijely. Roztřeseně jsem ukázala na místo, kde jsem zajela ke krajnici. Drak tam zastavil.
„Jely jsme kolem a tady Afrodita najednou řekla, že cítí něco špatného,“ spustila jsem svoji velkou lež. „Odsud jsme ale pořádně nic neviděly.“ Oči mi sklouzly k příšeří u tajných dveří. „Já taky cítila, že se něco děje, a tak jsme se tam šly podívat.“ Nejistě jsem se nadechla. „Myslela jsem, že se třeba někdo potají vrací z města na kolej a nemůže najít vchod.“ Polkla jsem a snažila se nějak zbavit knedlíku v krku. „Jak jsme se blížily ke zdi, všimly jsme si, že tam něco je. Něco hrozného. A – já jsem ucítila krev. Jakmile nám došlo, co to je… že je to profesorka Nolanová… vyrazily jsme rovnou za vámi.“
„Půjdeš tam s námi, nebo tady radši chceš počkat?“ Neferetin hlas zněl laskavě a ohleduplně a mě strašně mrzelo, že není tak hodná, jak se tváří.
„Nechci tu zůstat sama.“
„Tak pojď se mnou,“ řekla. „Bojovníci nás ochrání. Nemáš se čeho bát, Zoey.“
Přikývla jsem a vystoupila z auta. Bojovníci, Drak a Loren nás obklopili. Přešli jsme trávník a uviděli (a ucítili) ukřižované tělo. Moje smysly, otupělé předchozím šokem, znovu zaregistrovaly všechnu tu hrůzu a udělalo se mi slabo.
„Ach, bohyně!“ vydechla Neferet otřeseně. Pomalu vykročila kupředu a zastavila se až u děsivé tyče s naraženou hlavou. Jemně odhrnula tmavé vlasy z tváře a položila mrtvé ženě dlaň na čelo. „Odpočívej v pokoji, přítelkyně. Radostně vykroč na zelená luka naší bohyně. Jednoho dne se tam opět setkáme.“
Podlomila se mi kolena, ale někdo mě chytil za loket a přidržel.
„To nic. To zvládneš.“
Zvedla jsem oči a spatřila Lorena. Všechno mi ale připadalo rozmazané, musela jsem zamrkat. Jednou rukou mě pořád držel a druhou sáhl do kapsy pro kapesník, takový ten staromódní látkový. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že brečím.
„Lorene, odveď Zoey zpátky na kolej. Víc už nám tady pomoct nemůže. Jakmile zajistím plnou bezpečnost školy, zavolám lidskou policii,“ řekla Neferet a obrátila se k Drakovi. „Zařiď, ať se okamžitě vrátí všichni bojovníci.“ Učitel vytáhl mobil a vytočil první číslo. Velekněžka se podívala zase na mě. „Vím, jak to pro tebe bylo hrozné, ale jsem na tebe pyšná, žes zůstala silná a neztratila hlavu.“
Nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku, takže jsem jenom kývla.
„Pojď domů, Zoey,“ zamumlal Loren.
Odvedl mě k autu. Začalo drobně mrholit. Ohlédla jsem se a všimla si, že studený déšť smývá z těla profesorky Nolanové krev, jako by nad její smrtí truchlila sama bohyně.
Loren na mě celou cestu zpátky neustále mluvil. Vybavuje se mi jenom jeho nádherný sytý hlas, který mě ovíjel a hřál. Když jsme dojeli na parkoviště a vystoupili, zase mě vzal za loket a vedl mě přes školní areál. Místo ke koleji mě ale zavedl k jídelně. Tázavě jsem se na něj zadívala.
„Potřebuješ se napít, najíst a pak teprve vyspat, proto jsme tady.“ Smutně se usmál. „Je mi jasné, že bys radši hned zalezla do postele, vypadáš na omdlení.“
„Nemám hlad,“ řekla jsem.
„Já vím, ale když něco sníš, bude ti líp.“ Sjel rukou níž a jeho dlaň vklouzla do mojí. „Budu teď tvůj osobní kuchař, dobře?“
Nechala jsem se odvést do kuchyně. Jeho teplý, silný stisk pomalu rozehříval ledový blok v mém nitru.
„Ty umíš vařit?“ zeptala jsem se. Připadalo mi to jako mnohem lepší téma hovoru než smrt a hrůza.
„Umím, ale dost špatně.“ Rošťácky se ušklíbl.
„To nezní moc slibně,“ řekla jsem. Ústa se mi roztáhla v úsměvu, ale byl nepřirozený a křečovitý, jako bych zapomněla, jak se to správně dělá.
„Neboj, pokusím se tě neotrávit.“ Došel do kouta pro židli a přitáhl ji k dlouhému varnému ostrůvku uprostřed kuchyně. „Sedni si,“ nařídil nesmlouvavě.
Bez námitek jsem poslechla a byla ráda, že už nemusím stát. Loren se začal prohrabovat skříňkami a zašel i do jedné z chladíren (v podobné byla uskladněna krev).
„Na, vypij to. Pomalu.“
Překvapeně jsem zůstala koukat na velký pohár červeného vína. „Mně tohle moc ne…“
„Tohle ti bude chutnat.“ Upřel na mě tmavé oči. „Věř mi a napij se.“
Udělala jsem, co chtěl. Na jazyku mi vybuchl ohňostroj chutí a tělem mi projel žhavý zášleh. „V tom je krev!“ vyjekla jsem.
„Je.“ Připravoval právě sendvič a ani se ke mně neotočil. „Takhle mají upíři víno nejradši – s kapkou krve.“ Konečně se na mě podíval. „Jestli ti to nechutná, dám ti něco jiného.“
„Ne, v pohodě.“ Znovu jsem si lokla a soustředila se, abych nepodlehla touze hodit do sebe celý pohár na ex.
„Tak nějak jsem tušil, že ti to nebude vadit.“
Střelila jsem po něm ostražitým pohledem. „Jak to myslíš?“ Síla krve se mi rozlévala po těle a s ní se mi vracela i schopnost jasně myslet.
Jen pokrčil rameny a dál se věnoval sendviči. „Otiskla ses s tím lidským klukem, ne? To proto si ho dokázala najít a zachránit před tím masovým vrahem.“
„Ano.“
Když se nedočkal dalšího vysvětlení, zvedl hlavu a usmál se. „Já si to hned myslel. To se stává. Někdy se upír otiskne omylem.“
„Upír možná, ale mláďata by neměla. Nesmíme přece vůbec pít lidskou krev,“ namítla jsem.
Jeho oči naplnila vřelost smíšená s obdivem. „Ty nejsi obyčejné mládě, a tím pádem se na tebe normální pravidla nevztahují.“ Upřeně se na mě díval a zdálo se, že mluví i o jiných věcech než o pití lidské krve.
Polilo mě horko a zároveň rozrazila zima. Bála jsem se, a přitom si připadala ohromně dospěle a sexy. Samé protiklady.
Radši jsem nic neříkala a znovu se napila krvavého vína. (Vím, že to zní odporně, ale bylo fantastické.)
„Tady máš, sněz to.“ Podal mi talíř se sendvičem, který právě vlastnoručně udělal. Byla v něm šunka a sýr. „A myslím, že nutně potřebuješ ještě tohle.“ Zalovil v jedné skříňce, spokojeně zabručel a nasypal mi na talíř pořádnou hromadu tortillových chipsů se sýrovou příchutí.
Tentokrát jsem se usmála už daleko přirozeněji. „Chipsy! Bezva.“ Ukousla jsem si obrovský kus sendviče a uvědomila si, že mám vlastně hrozný hlad. „Ale taky nevidí rádi, když se mláďata cpou nezdravým jídlem.“
„Už jsem řekl…“ Věnoval mi lenivý sexy úsměv. „Ty nejsi jako ostatní mláďata. A já jsem odjakživa toho názoru, že některá pravidla existují jen proto, aby se porušovala.“ Sklouzl pohledem k diamantovým náušnicím v mých lalůčcích.
Cítila jsem, jak mi hoří tváře, a tak jsem se radši začala znovu soustředit na jídlo, jen občas jsem po něm kradmo koukla. On si nic nevzal, nalil si jenom sklenici vína, pomalu upíjel a díval se, jak jím. Zrovna jsem mu chtěla říct, že mě znervózňuje, když konečně zase promluvil.
„Odkdy se kamarádíš s Afroditou?“
„Já se s ní nekamarádím,“ zahuhlala jsem s plnou pusou (ten sendvič byl ve skutečnosti moc dobrý – takže Loren je krásný, sexy, chytrý a k tomu všemu umí vařit!). „Vracela jsem se do školy a ona šla pěšky stejným směrem.“ Trhla jsem ramenem na znamení, že je to vážně prkotina. „Jsem předsedkyně Dcer temnoty a tím pádem musím být ke všem milá, dokonce i k ní. Tak jsem jí zastavila.“
„Divím se, že to přijala. Nejste náhodou soupeřky na život a na smrt?“
„Cože? Na život a na smrt? To je trochu moc. Vlastně je mi totálně ukradená.“ Mrzelo mě, že mu nemůžu říct o Afroditě pravdu. Já vážně hrozně nerada lžu (a taky to vůbec neumím, i když jsem se v poslední době asi dost zlepšila). Jenomže jakmile jsem pomyslela na to, jak ráda bych se mu se vším svěřila, můj instinkt mi naprosto jasně sdělil: Jemu ani slovo. Tak jsem se jen usmála, zakousla se do sendviče a užívala si, že už si nepřipadám jako v Noci oživlých mrtvol.
Vtom jsem si vzpomněla na profesorku Nolanovou. Odložila jsem nedojedenou půlku sendviče a pořádně si lokla vína.
„Lorene, kdo mohl udělat profesorce Nolanové něco takového?“
Jeho hezká tvář potemněla. „Myslím, že podle toho citátu je to víc než zřejmé.“
„Jakého citátu?“
„Ty sis nevšimla, co bylo napsané na tom papíře, který na ni připíchli?“
Zavrtěla jsem hlavou a zase se mi udělalo trochu špatně. „Byl tam nějaký nápis, ale nevydržela jsem se na to dívat.“
„Stálo tam, Čarodějnici nenecháš naživu. Druhá Mojžíšova 22:18.‘ A pod tím KAJTE SE, několikrát podtržené.“
Něco mi to připomnělo a začalo mě svrbět celé tělo, ale tentokrát to s krví v mém víně nemělo nic společného.
„Věřící.“
„Vypadá to tak.“ Loren zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nepochopil, proč se kněžky rozhodly koupit zrovna tohle místo a založit tady Školu noci. Bylo jasné, že to vzbudí vášně. Málokterá část Spojených států je tak úzkoprsá a přecitlivělá na svoji takzvanou víru jako tahle.“ Zavrtěl hlavou. Tvářil se doopravdy naštvaně. „Nevím, jak může někdo uctívat boha, který ponižuje ženy a jehož „nejvěrnější“ si myslí, že mají právo pohrdat každým, kdo nemá stejné názory jako oni.“
„Ale všichni v Oklahomě takoví nejsou,“ namítla jsem rázně. „Silné postavení tady pořád má i víra původních Američanů a taky je tu spousta normálních slušných lidí, kteří věřícím ty jejich pitomé žvásty nežerou.“
„Jenomže věřící jsou nejvíc slyšet.“
„To, že vyřvávají hlasitěji než ostatní, neznamená, že mají pravdu.“
Rozesmál se a jeho tvář se uvolnila. „Zjevně je ti líp.“
„Jo, asi je.“ Zívla jsem.
„Ale jsi k smrti unavená, co? Nejvyšší čas vrátit se na kolej a zalézt do postele. Musíš si pořádně odpočinout a nabrat sílu, protože teď se začnou dít věci.“
Ucítila jsem v břiše ledovou tíhu a zalitovala, že jsem snědla tolik chipsů. „Co se stane?“
„Lidé na upíry oficiálně nezaútočili už desítky let. Leccos se tím změní.“
Studený strach mi hlodal v žaludku pořád hůř. „Změní? Jak?“
Podíval se na mě. „Takový útok si nesmíme nechat líbit. Oplatíme jim stejnou mincí.“ Jeho rysy ztvrdly a najednou připomínal víc válečníka než básníka. Už přede mnou nestál člověk, ale upír. Vypadal mocně, nebezpečně, exoticky a šel z něj doopravdy strach. Zkrátka a dobře byl absolutně k sežrání.
Podle všeho si v tu chvíli uvědomil, že řekl víc, než chtěl. S úsměvem obešel ostrůvek a zastavil se těsně vedle mě. „Tím se ale netrap. Do čtyřiadvaceti hodin se bude škola hemžit našimi elitními bojovníky, Erebovými syny. Žádný člověčí fanatik proti nim nemá šanci.“
Zamračila jsem se. Zvýšená ostraha má i svoje stinné stránky. Jak se mám potají vyplížit za Stevie Rae se spoustou vrchovatých pytlíků krve, když na každém kroku narazím na sto padesát testosteronem nasáklých svalovců, co se buší do prsou jako King Kong a budou mě chránit i proti mojí vůli?
„No tak, nic se ti nestane. Slibuju.“ Loren mě vzal za bradu a trochu mi zaklonil hlavu.
Najednou jsem dýchala mělce a nervozitou a napětím mě šimralo v břiše. Snažila jsem se na něj nemyslet, na jeho polibky a na to, jak mi ve spáncích buší krev, když se na mě podívá, jenomže to bylo marné. I když jsem věděla, jak tím ubližuju Erikovi, přes všechen ten zmatek kolem Stevie Rae a Afrodity i hrůzu z toho, co se stalo profesorce Nolanové, jsem na rtech pořád cítila otisk jeho úst. Toužila jsem, aby mě líbal znovu, pořád a bez přestání.
„Věřím ti,“ zašeptala jsem. Přísahám, že v tom okamžiku bych věřila úplně všemu, co by řekl.
„Moc mě těší, že sis ty náušnice nesundala.“
Než jsem stihla nějak zareagovat, sklonil se a dlouze a vášnivě mě políbil. Naše jazyky se setkaly a já zachytila příchuť vína se svůdným krvavým podtónem. Uplynula celá věčnost, než se ode mě odtáhl. Měl potemnělé oči a zhluboka dýchal.
„Radši tě rychle odvedu na kolej, než podlehnu pokušení a navždycky tě k sobě připoutám,“ zamumlal.
Soustředila jsem veškeré svoje intelektuální schopnosti a zmohla se na zajíkavé: „Tak jo.“
Zase mě vzal za paži a podpíral mě, stejně jako cestou sem. Tentokrát ale jeho dotek pálil a budil zdání intimity. Vykročili jsme ponurým ránem k dívčí koleji a naše těla se o sebe co chvíli otřela. Vystoupali jsme po schodišti ke vchodu a Loren mi otevřel dveře. Ve velké společenské místnosti nikdo nebyl. Podívala jsem se na hodiny a nemohla uvěřit vlastním očím. Bylo pár minut po deváté.
Loren zvedl moji ruku ke rtům, vtiskl na ni vroucný polibek a pak mě pustil. „Tisíckrát dobrou noc. Tisíckrát horší je být bez tebe! Jak ze školy žák láska k lásce letí, zpátky se loudá jak do školy děti.“
Poznala jsem, že cituje z Romea a Julie. Chce tím říct, že mě miluje? Obličej se mi zarděl nervozitou a vzrušením.
„Dobrou noc,“ řekla jsem tiše. „Děkuju, že ses o mě tak staral.“
„Bylo mi potěšením, má paní,“ odvětil. „Adieu.“ Uklonil se, přitiskl si pěst k srdci v uctivém gestu, kterým zdraví bojovník velekněžku, a odešel.
Omámená posledními dozvuky šoku a Lorenova polibku jsem se vypotácela po schodech ke svému pokoji. Napadlo mě, že se zajdu podívat na Afroditu, ale byla jsem na pokraji smrti vyčerpáním. Než jsem upadla do hlubokého spánku, našla jsem sílu už jenom na jednu věc. Vytáhla jsem z odpadkového koše poloviny ohavného blahopřání, které mi poslali máma s tupčímem k narozeninám.
Přiložila jsem je k sobě a žaludek se mi zkroutil nevolností. Pamatovala jsem si to dobře. Byl na něm kříž s přitlučeným svitkem papíru. Asi chápete, kam mířím. Silně mi to připomínalo, co se stalo profesorce Nolanové.
Než jsem si to stihla rozmyslet, vytáhla jsem mobil, zhluboka se nadechla a vytočila číslo. Máma to zvedla po třetím zazvonění.
„Prosím! Krásné boží ráno!“ zanotovala vesele. Evidentně se nepodívala, kdo volá.
„To jsem já, mami.“
Okamžitě změnila tón, přesně jak jsem čekala. „Zoey? Co se zase děje?“
Neměla jsem sílu hrát s ní obvyklou hru na maminku a dcerušku. „Kde byl v noci John?“
„Proč se na takovou věc ptáš, Zoey?“
„Mami, na tyhle kecy nemám čas. Prostě odpověz.“
„Tenhle tón se mi vůbec nelíbí, mladá dámo.“
Potlačila jsem nutkání začít na ni ječet. „Mami, tohle je důležité. Hodně důležité. Otázka života a smrti.“
„Ty vždycky tak přeháníš,“ prohlásila a pak se nervózně, naprosto nevěrohodně zachichotala. „Tvůj otec a já jsme byli doma, jak jinak? Dívali jsme se v televizi na fotbal a pak jsme šli spát.“
„V kolik hodin odešel ráno do práce?“
„To je ale hloupá otázka! Asi před hodinou a půl, jako vždycky. Zoey, co to má znamenat?“
Zaváhala jsem. Smím jí to povědět? Neříkala Neferet, že zavolá policii? Smrt profesorky Nolanové bud určitě za pár hodin hlavní téma zpráv, ale teď je ještě brzo. Zatím nikdo nic neví. A jestli někdo neumí držet jazyk za zuby, tak moje máma.
„Zoey? Vysvětlíš mi to, nebo ne?“
„Sleduj zprávy. Dřív nebo později se všechno dozvíš,“ řekla jsem konečně.
„Cos provedla?“ Neznělo to ustaraně ani vyplašeně, spíš rezignovaně.
„nic. Já nic. Jestli hledáš někoho, kdo udělal něco špatného, rozhlédni se pořádně kolem sebe u vás doma. A nezapomeň, že já už tam doma nejsem.“
„Správně,“ štěkla ostře. „Tady už žádný domov nemáš. Nevím, proč mi vůbec voláš. Neříkaly jste náhodou ty a tvoje bláznivá babička, že už se mnou v životě nepromluvíte?“
„Tvoje matka není žádný blázen,“ odsekla jsem automaticky.
„Podle mě je!“ zavřískla.
„To je fuk. Máš pravdu, neměla jsem ti volat. Přeju pěkný zbytek života, mami,“ uzavřela jsem konverzaci a zavěsila.
V jednom měla máma vážně pravdu. Neměla jsem jí volat. To, že mi poslali přání s takovým obrázkem, je určitě shoda náhod. V Tulse a Broken Arrow je nejmíň milion krámů s náboženskými předměty a ve všech prodávají tahle dementní blahopřání. Jsou na jedno brdo: buď holubice a vlnky smývající otisky nohou z písku, nebo kříže, krev a hřeby. S největší pravděpodobností to nic neznamená. Nebo ano?
Motala se mi hlava a bylo mi špatně od žaludku. Potřebovala jsem přemýšlet, ale únavou se mi všechno pletlo. Vyspím se a teprve pak se rozhodnu, co si počnu dál. Roztržené přání jsem uložila do vrchního šuplíku psacího stolu. Pak jsem se svlékla a natáhla si nejpohodlnější tepláky a tričko. Na polštáři pochrupovala Nala. Lehla jsem si k ní, zavřela oči, vypudila z mysli strašné vzpomínky a nevýslovně tíživé otázky a soustředila se na to, jak přede. Nakonec jsem vyčerpáním usnula.
16. KAPITOLA
Poznala jsem hned, že Heath se právě vrátil do města, protože mi přetrhl sen. Ležela jsem na sluníčku (vidíte, muselo se mi to zdát) na velké nafukovací matraci ve tvaru srdce uprostřed jezera Spritu (nechtějte vědět proč), když vtom najednou všechno zmizelo a do hlavy mi vtrhl Heathův známý hlas.
„Zo!“
Rázem jsem byla vzhůru. Nala na mě upírala mrzutý zelený kočičí pohled.
„Nalo? Neslyšelas nic?“
Kočka mňaufla, kýchla, párkrát se zatočila do kolečka, plácla sebou zpátky na polštář a ve vteřině usnula.
„Tos mi teda pomohla,“ vyčetla jsem jí.
Vůbec si mně nevšímala. Koukla jsem na budík a zasténala. Bylo sedm večer. No potěš. Spala jsem přes osm hodin a stejně se mi zdálo, že mám na spodní straně víček smirkový papír. Ach jo. Co se má dneska dít?
Najednou jsem si vzpomněla na profesorku Nolanovou a hovor s mámou. Stáhl se mi žaludek.
Měla bych se někomu se svým podezřením svěřit? Loren povídal, že věřící budou z té vraždy stejně podezřelí kvůli tomu příšernému vzkazu. Musím nutně rozhlásit, že v tom podle mě nejspíš jede i můj tupčím? Máma jasně řekla, že byl celou noc a celé ráno doma. Přece by mi nelhala.
Nebo ano?
Zachvěla jsem se. Jasně že jo. Udělala by pro toho hnusáka cokoli, to už přece dokázala tím, že se ke mně obrátila zády. Ale jestli lže, já ji prásknu a ona z toho bude mít problémy, bude to moje vina. Johna Heffera nesnáším, ale nesnáším ho natolik, že s ním klidně pošlu ke dnu i svoji mámu?
Bylo mi na zvracení.
„Jestli je tupčím do té vraždy zapletený, policie na to určitě přijde sama. V tom případě jsem z obliga.“ Řekla jsem to nahlas, abych se cítila klidnější. „Počkám, jak se to celé vyvine.“ Nemůžu to udělat. Prostě ne. Je hrozná, ale je to moje máma. Pořád si pamatuju doby, kdy mě měla opravdu ráda.
Takže nebudu podnikat nic. Pokusím se na mámu a tupčíma vůbec nemyslet. Tečka. A to myslím vážně.
Mezitím co jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že dělám správnou věc, vzpomněla jsem si, co dalšího mě ten den čeká. Úplňkový rituál Dcer temnoty. Najednou jsem měla srdce v krku. Obvykle bývám před rituálem natěšená a trošku nervózní. Dneska jsem cítila jen tíhu a nechuť. Až ostatní zjistí, že teď do našeho kruhu patří Afrodita, nebudou z toho zrovna odvázaní. Ale co. Všichni, včetně mých kamarádů, se s tím prostě budou muset vyrovnat. Povzdychla jsem si. Můj život stojí fakt za houby. A k tomu pravděpodobně trpím depresí. Lidi v depresi přece pořád spí, ne? Zavřela jsem bolavé oči a poddala se svojí diagnóze. Už jsem usínala, když se mi v hlavě ozvalo děsně hlasité „Zoey, brouku!“ a začal mi pípat budík. Cože, budík? Vždyť je víkend, mám ho vypnutý.
Pak mi došlo, že to pípá můj mobil. Přišla mi textovka. Otupěle jsem se podívala na displej a zjistila, že nemám jednu novou zprávu, ale čtyři.
Zo! Jsem zpátky!
Zoey chci tě vidět
Miluju tě Zo
Zo? Brnkni mi
„Heathe,“ zaúpěla jsem a posadila se na posteli. „Zatraceně. Tohle je čím dál tím horší.“ Co si s ním sakra počnu?
Víc než před měsícem jsem se s ním otiskla. Potom ho unesl hnusný gang mrtvých mláďat, kterému velela Stevie Rae, a málem ho zabili. Zahrála jsem si na rytíře (nebo třeba na Storm z X-Menů) a zachránila ho, ale než jsme se stačili ztratit z místa činu, objevila se tam Neferet a kouzlem nám zablokovala paměť. Já jsem díky nadání od bohyně dokázala získat svoje vzpomínky zpátky, ale nemám potuchy, jestli si na něco vzpomněl i Heath.
No, zjevně si pamatuje, že jsme se otiskli. A že spolu pořád chodíme. I když ne doopravdy. Zase jsem vzdychla. Co vlastně k Heathovi cítím? S přestávkami jsme spolu chodili už od doby, když jsem byla ve třetí a on ve čtvrté třídě. Přesněji řečeno jenom s jednou vážnější přestávkou, a to když se nedávno vážně a hluboce zamiloval do Budweiseru. S ochlastou jsem chodit nehodlala, a tak jsem mu dala kopačky, jenomže on to nějak nepochopil. Nenechal mě na pokoji, ani když mě označili a já nastoupila do Školy noci.
To, že jsem se napila jeho krve a muckala se s ním, ho taky asi moc nepřesvědčilo, že mezi námi dvěma je konec.
Ježíšikriste, já jsem taková běhna.
Asi pomilionté jsem zalitovala, že nemám nikoho, s kým bych svoje trable s kluky mohla probrat. Vlastně když teď do hry vstoupil Loren, měla bych to správně nazývat trable s kluky a chlapy. Promnula jsem si čelo a potom podnikla marný pokus zkrotit svoje rozcuchané vlasy.
Bylo mi jasné, že se musím jednou provždy rozhodnout a ujasnit si, co chci.
1. Líbí se mi Heath. Dokonce ho možná miluju. A jeho krev mě šíleně rajcuje, i když bych se jí správně neměla ani dotknout. Chci se s ním rozejít? Ne. Měla bych se s ním rozejít? Stoprocentně ano.
2. Líbí se mi Erik. Vážně moc. Je chytrý, vtipný a skrz na skrz slušňák. To, že je zároveň nejhezčí a nejoblíbenější kluk na škole, taky není k zahození. A jak mi sám už několikrát zdůraznil, máme hodně společného. Chci se s ním rozejít? Ne. Měla bych se s ním rozejít? No, jedině když ho budu dál podvádět s klukem číslo jedna a chlapem číslo tři.
3. Líbí se mi Loren. Patří do úplně jiného světa než Heath s Erikem. Je to MUŽ. Dospělý upír, což automaticky znamená moc, peníze a postavení. Ví věci, které já začínám teprve matně tušit. Cítím se s ním jako ještě nikdy předtím s nikým jiným: jako opravdová žena. Chci se s ním rozejít? Ne. Měla bych se s ním rozejít? Ano, a zatraceně rychle.
Takže je jasné, co musím udělat. Rozejdu se s Heathem (tentokrát už doopravdy), budu dál chodit s Erikem a (pokud mám jen špetku zdravého rozumu) už nikdy, ani za nic nezůstanu sama s Lorenem Blakem.
A když zvážím, v kolika průšvizích teď lítám – jmenovitě myslím to, že moje nejlepší kámoška je nemrtvá, že musím spolupracovat s Afroditou, kterou moje parta nemůže ani cítit, a že někdo zavraždil profesorku Nolanovou – na víc vztahů současně stejně nemám čas ani sílu.
Kromě toho fakticky nejsem zvyklá připadat si jako nějaká mrcha, vůbec se necítím dobře. (I když uznávám, že takhle si holka přijde na spoustu pěkných šperků.)
Na základě těchhle úvah jsem dospěla ke konečnému rozhodnutí a chtěla ho taky okamžitě zrealizovat. Otevřela jsem telefon a vyťukala zprávu pro Heatha.
Chci s tebou mluvit
Odpověděl obratem. Úplně jsem ho viděla, jak se kouzelně kření.
Bezva! Dneska?
Zamyslela jsem se a kousla se do rtu. Než jsem se definitivně rozhodla, odhrnula jsem těžký závěs a vykoukla z okna. Pořád bylo zataženo a chladno. Fajn. To znamená, že venku nebude nějak zvlášť rušno, hlavně teď po setmění. Zrovna jsem si lámala hlavu, kde se s ním sejdu, když mobil zase zapípal.
Přijedu za tebou
NE
Nezaváhala jsem s tou odpovědí ani vteřinu. Opravdu by ničemu nepomohlo, kdyby se před školou objevil sladký, nevinný a zoufale otištěný Heath. Jenomže kde se teda sejdeme? Nebude snadné dostat se ven, když před pár hodinami zabili jednu z našich učitelek. Další pípnutí. Vzdychla jsem.
Tak kde?
Do háje. Kde? Vtom mě napadlo to pravé místo. S úsměvem jsem odepsala.
Starbucks, za hodinu
OK!
Teď už stačí jen vymyslet, jak mám Heatha přesvědčit, že už s ním nechci chodit. Nebo aspoň jak ho mám od sebe udržet co nejdál, dokud otisk nevyprchá sám od sebe. Jestli vyprchá. Ale to přece musí, nebo ne?
Slepě jsem se dovlekla do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou v naději, že mě probudí. Neměla jsem náladu vysvětlovat každému na potkání, kam jedu, a tak jsem si dala do kabelky pikslu krycího krému, kterým si musí mláďata zamaskovat znamení pokaždé, když se vypraví ze školy ven mezi místní obyvatelstvo (je to trochu, jako bychom byli vědci a v přestrojení prováděli terénní průzkum mezi mimozemšťany). Vlastně jsem se ani nemusela dívat z okna, abych zjistila, jaké je počasí. Moje dlouhé tmavé vlasy se naprosto zbláznily, což pokaždé znamená, že venku prší nebo je aspoň pořádně vlhko. Schválně jsem si oblékla velice nelichotivý outfit – černé tílko, beztvarou mikinu s logem Borg Invasion 4D a nejplandavější džíny. Připomněla jsem si, že to musím vzít přes kuchyňku a ulovit tam plechovku coly plné cukru a kofeinu, otevřela jsem dveře a uviděla Afroditu. Stála tam se zdviženou rukou, jako by se právě chystala zaklepat.
„Čau,“ řekla jsem.
„Ahoj.“ Kradmo se rozhlédla po prázdné chodbě.
„Pojď dál.“ Uhnula jsem, aby mohla projít, a zavřela jsem za ní. „Ale jen na chvilku, spěchám. Mám s někým sraz ve městě.“
„To je jeden z důvodů, proč jsem přišla. Máme zákaz vycházení mimo areál.“
„Kdo to řekl?“
„Dospělí a bojovníci.“
„Oni už jsou tady?“
Přikývla. „Celý oddíl Erebových synů. Hezky se na ně kouká – fakticky jsou to parádní chlapi, ale bohužel nám udělali trochu čáru přes rozpočet.“
Vtom mi došlo, o čem mluví. „A do háje. Stevie Rae.“
„Zítra jí dojde krev. Jestli teda vůbec ještě nějakou má. Házela do sebe ty pytlíky, jako by to byla limonáda.“ Afrodita maličko nakrčila nos.
„Brnkni jí, ať jimi šetří, ale stejně jí musíme nějak dovézt další. Co nejdřív. Sakrapráce!“ zaklela jsem znovu. „Ta schůzka, co mám, je, ehm, vážně důležitá.“
„Copak, Heath se ti vrátil z prázdnin?“
Zamračila jsem se na ni. „Jak to mám vědět?“
„Ale jdi. Na tobě jde všechno hrozně poznat.“ Zvedla jedno dokonale vytrhané blonďaté obočí. „Vsadím se, že Erik o téhle schůzce nemá páru.“
Dobře jsem věděla, že Afrodita dřív s Erikem chodila, a i když si my dvě začínáme celkem rozumět, znovu by po něm skočila, kdybych jí dala sebemenší šanci. Proto jsem nonšalantně pokrčila rameny. „Povím mu o tom, jakmile se vrátím. Zrovna se totiž chystám s Heathem rozejít. Ale do toho tobě nic není.“
„Slyšela jsem, že zlomit pouto otisku je v podstatě nemožné,“ podotkla.
„To platí u dospělých, u mláďat ne.“ Aspoň jsem v to doufala. „A jak jsem říkala, nic ti do toho není.“
„Fajn, v pohodě. Když mi do toho nic není, pak ti aspoň nemusím prozrazovat, jak se můžeš nepozorovaně dostat ze školy.“
„Afrodito, na tyhle tvoje srandičky teď nemám čas.“
„Jak chceš.“ Obrátila se k odchodu, ale já jí zastoupila cestu.
„Chováš se jako totální čůza. Zase,“ řekla jsem.
„A ty mluvíš skoro sprostě. Zase,“ opáčila.
Založila jsem si ruce na prsou a netrpělivě poklepala nohou.
Afrodita protočila oči. „No tak jo. Běž ke školní zdi u stájí, k té části u malého výběhu. Na jeho konci je taková skupinka stromů. Jeden z nich před pár lety rozštípl blesk, takže půlka kmene leží na vrcholku zdi. Dá se po něm celkem snadno přelézt a seskočit na zem taky není žádný velký problém.“
„Jak se potom dostanu zpátky do školy? Z druhé strany je taky rozštípnutý strom nebo co?“
Zlomyslně se usmála. „To ne, ale někdo zrovna náhodou přivázal k té spadlé půlce provaz. Po něm v pohodě vylezeš zpátky, akorát si hrozně zničíš nehty.“
„Fajn. Chápu. Teď už stačí jen vymyslet, jak propašuju z kuchyně další krev.“ Mluvila jsem spíš k sobě než k ní. „Nemám na to čas. Stihnu sotva dojet za Heathem, pak to vzít ke stevie Rae a vrátit se na rituál.“
„Omyl, to není všechno. Neferet ohlásila, že provede vlastní úplňkový obřad a chce, abychom se ho zúčastnili,“ oznámila Afrodita.
„Do prkýnka! Myslela jsem, že školní rituál tenhle měsíc nebude, protože jsou prázdniny.“
„Prázdniny jsou ode dneška oficiálně zrušené. Všichni dospělí i mláďata dostali rozkaz okamžitě se vrátit do školy. A do prkýnka je strašně průhledná náhražka.“
Jejích poznámek o mých vylepšených variantách sprostých slov jsem si nevšímala. „Zrušili je kvůli tomu, co se stalo profesorce Nolanové?“
Přikývla. „Byl to děs, co?“
„To teda byl.“
„Jaktože ses nepozvracela?“
Nervózně jsem se ošila. „Asi jsem byla úplně bez sebe hrůzou.“
„Škoda že já ne.“
Koukla jsem na hodinky. Bylo skoro osm. Budu mít co dělat, abych všechno stihla.“Už musím.“ Dělalo se mi špatně z představy, že mám ukrást krev z kuchyně, kde se to určitě bude hemžit upíry.
„Na.“ Afrodita mi podala hadrový batoh, který měla do té doby hozený přes rameno. „To je pro Stevie Rae.“
Byl nacpaný pytlíky s krví. Překvapeně jsem zamrkala. „Kdes to vzala?“
„Nemohla jsem spát, a taky mi došlo, že dospělí určitě přivolají posily a kuchyň tím pádem bude zase v plném provozu. Tak jsem tam radši rovnou zaběhla a sebrala všechnu krev, co tam byla, protože k další se jen tak nedostaneme. Schovala jsem ji do miniledničky u sebe v pokoji.“
„Ty máš miniledničku?“ Ty bláho, to by se mi taky líbilo!
Věnovala mi svůj patentovaný výraz nadřazenosti. „Jedna z výhod toho, že chodím do nejvyššího ročníku.“
„No, díky. Vážně je od tebe hezké, žes na Stevie Rae myslela.“
Ušklíbla se ještě ošklivěji. „Hele, nedělala jsem to z dobroty srdce. Jednoduše nechci, aby tvoje kámoška zakousla rodičům uklízečku. Máti vždycky říká, že spolehlivé ilegální přistěhovalce musí vyvažovat zlatem.“
„Ty jsi tak ohleduplná, Afrodito.“
„Mně nemusíš lichotit.“ Obešla mě, pootevřela dveře a vykoukla na chodbu, jestli je pořád prázdná. Pak se ještě ohlédla. „A to myslím doslova. Prostě o tom nemluv.“
„Uvidíme se na rituálu Dcer temnoty. Nezapomeň.“
„Na to se bohužel zapomenout nedá. A i když se mi absolutně nechce, přijdu.“ Vystřelila z pokoje a zmizela za rohem.
„Labilní,“ zamumlala jsem, vyšla na chodbu a zamířila na opačnou stranu. „Ta holka je totálně labilní.“
2024 ©