Škola noci 3, kapitola 17,18

17. KAPITOLA

Erik na mě bude děsně naštvaný. Když jsem vyběhla z kuchyňky, v jedné ruce plechovku coly a v druhé batoh plný krve, dvojčata se rozvalovala ve svých oblíbených křeslech a koukala na Spider-Mana 3.

„Do háje, ahoj, Červenko, jsi v pohodě?“ zeptala se Shaunee. Byla dost vykulená a vypadala vyděšeně.

„Slyšely jsme, že jste s ježi…“ Erin se zarazila a neochotně se opravila: „… teda s Afroditou našly profesorku Nolanovou. To musela být hrůza.“

„Jo, byl to docela šok.“ Přinutila jsem se pousmát, aby si o mě nedělaly zbytečné starosti, a snažila se nedat najevo, že bych už nejradši byla pryč.

„Nemůžu uvěřit, že se to doopravdy stalo,“ řekla Erin.

„Přesně. Zní to úplně neskutečně,“ přisvědčila Shaunee.

„Ale je to pravda. Zabili ji,“ odvětila jsem smutně.

„Vážně ti nic není?“ zeptala se Shaunee.

„Všichni si o tebe děláme starosti,“ dodala Erin.

„Je mi fajn. Čestné slovo.“ Stáhl se mi žaludek. Shaunee, erin, Damien a Erik jsou mí nejlepší kámoši a já jim strašně nerada lžu, i když by se vlastně spíš dalo říct, že je z některých věcí jen vynechávám. Za ty dva měsíce, co žiju ve Škole noci, se z nás stala rodina. Věděla jsem, že svůj zájem nepředstírají a že se o mě doopravdy bojí. Honem jsem si rovnala v hlavě, co jim smím říct a co ne, a vtom se mě zmocnilo zlé tušení. Co když zjistí, co všechno před nimi tajím, a opustí mě? Co když o tuhle svoji novou rodinu přijdu? Stačilo mi na to jenom pomyslet, a celá jsem se rozklepala strachem. Málem jsem to nevydržela. Měla jsem sto chutí všechno tady a teď přiznat, vrhnout se jim k nohám a žebrat, ať mi odpustí a nezlobí se na mě. Místo toho jsem vyhrkla: „Musím za Heathem. Říct mu, že se rozcházíme.“

„Za Heathem?“ Shaunee se zatvářila zcela nechápavě.

„Ten kluk, co s ním chodila, když byla člověk. Pamatuješ, ségra?“ pomohla jí Erin.

„Jo, ten blond krasavec, co ho před dvěma měsíci skoro sežrali upíří duchové a pak ho málem dostal ten bezdomovec, co vraždil kluky!“ rozpomněla se Shaunee.

„Tak mě napadá, Červenko, že tvůj bývalý má docela těžký život,“ řekla zadumaně Erin.

„To jo, nechtěla bych být v jeho kůži,“ připustila jsem a nenápadně vykročila ke dveřím. „Už musím jít, holky.“

„Ze školy nikdo nesmí,“ upozornila mě Erin.

„Já vím, ale, hmm, no…“ Zaváhala jsem a hned se za to zastyděla. Možná dvojčatům nemůžu říct o Stevie Rae nebo o Lorenovi, ale o tajné únikové cestě za školy jim povědět smím, to je přece jenom obyčejná pubertální neposlušnost. „Vím o místě, kudy se dostanu ven a zase zpátky, a nikdo mě neuvidí.“

„To je hustý, Zoey!“ zajásala Shaunee. „Počkej, to se nám bude hodit na konci pololetí, až nás budou nutit od večera do rána šprtat. Zdejchneme se tvým tajným tunelem.“

„Ale prosím tebe.“ Erin protočila oči. „Jako bychom zrovna my potřebovaly něco šprtat. Sezonní výprodej jarních kolekcí je mnohem důležitější.“ Pak zvedla zářivě blonďaté obočí a dodala: „Ehm, Zoey, co máme vzkázat klukovi?“

„Jakému?“

„Tvému klukovi. Sladkému, nádhernému a celkově úžasnému Eriku Nightovi.“ Podívala se na mě, jako bych byla slaboduchá.

„Haló, voláme Zoey! Vážně ti nic není?“ řekla Shaunee.

„Ne, jsem v pohodě. Sorry. Co byste mu jako měly vzkazovat?“

„Prostě něco. Měly jsme ti od něj vyřídit, že mu máš zavolat, až se konečně vzbudíš. Taky má o tebe starost,“ objasnila mi to Shaunee.

„Jestli se mu neozveš, za chvíli se sem určitě přiřítí a nehne se odsud, dokud tě neuvidí,“ řekla Erin a pak se jí rozšířily zorničky. „Jééé, ségra!“ Zvlnila rty v sexy úsměvu. „Myslíš, že s ním přijdou ti dva frajeři ze včerejška?“

Shaunee pohodila tmavou hřívou. „Tuhle možnost nelze spolehlivě vyloučit, ségra. T. J. a Cole jsou jeho kamarádi a on teď prochází mimořádně náročným obdobím.“

„Přesně, ségra. A každý ví, že kamarádi v psychicky náročných obdobích musejí držet spolu.“

Dvojčata se synchronizovaně otočila ke mně. „Jen běž a moc od nás svého bývalého pozdravuj,“ řekla Erin.

„My ti budeme krýt záda. Počkáme na Erika a povíme mu, že se tady samy hrozně bojíme,“ doplnila Shaunee.

„Ano, nutně potřebujeme osobní ochranu,“ prohlásila Erin. „Takže bude muset přivést svoje kamarády, všichni si tady uděláme hezky pohodlí a budeme čekat, až se vrátíš.“

„To je bezva nápad. Ale neříkejte mu prosím, že jsem pláchla ze školy. Mohl by udělat nějakou hloupost. Něco si vymyslete, jako třeba že jsem u Neferet nebo tak.“

„Spolehni se, zařídíme to. Ale víš jistě, že se ti venku nic nestane?“ řekla Shaunee. „Vlastně se fakticky dost bojíme.“

„Jo, nemůžeš dát bývalému kopačky, teprve až chytí toho šílence, co ukřižoval profesorku Nolanovou a uřízl jí hlavu?“ zeptala se Erin.

„Ne, musím to udělat teď. Vždyť víte, s tím otiskem to nebude žádná procházka růžovým sadem.“

„Scéna,“ povzdychla si Erin.

„Děsná scéna,“ Shaunee chmurně přikývla.

„Jo, a čím déle to budu odkládat, tím to bude horší. No uznejte, Heath je zpátky pár hodin a už mi úplně zacpal stránku textovkama.“ Dvojčata mi věnovala soucitný pohled. „Tak ahoj. Vrátím se včas, abych se stačila převléknout před Neferetiným rituálem.“ Rychle jsem zamířila pryč. Holky za mnou ještě zavolaly „čau“.

Vystřelila jsem ven a narazila do chlapa jako hora. Málem jsem spadla ze schodů, ale zachytily mě neskutečně silné ruce. Zvedla jsem oči (výš… výš… ještě výš…) a konečně spatřila kamennou tvář s drsnými, ale hezkými rysy. Překvapeně jsem zamrkala. Stoprocentně to byl dospělý upír (měl super tetování), ale nevypadal o moc starší než já. Akorát byl doopravdy strašně obrovský!

„Opatrně, mládě,“ řekl gigant oblečený od hlavy až k patě v černém. Potom se jeho přísně neutrální výraz proměnil. „Ty jsi Zoey Redbirdová.“

„Jo, jsem Zoey.“

Pustil mě, o krok ustoupil a řízně si přitiskl pěst k srdci, jako by salutoval. „Buď zdráva. Těší mě, že osobně poznávám mládě, které Nyx obdařila takovým nadáním.“

Připadala jsem si hloupě, ale pozdrav jsem mu oplatila. „Taky mě těší. Jak se jmenuješ ty?“

„Darius, Erebův syn.“ Formálně se uklonil. Tu druhou část vyslovil, jako by to byl titul, a ne jenom název zaměstnání.

„Zavolali vás kvůli tomu, co se stalo profesorce Nolanové, že jo?“ Trochu se mi zachvěl hlas a on si toho všiml.

„Klid,“ řekl a najednou vypadal ještě mladší, ale zároveň fantasticky silný. „Ničeho se neboj, Zoey. Erebovi synové budou Nyktinu školu hájit do posledního dechu.“

Vyslovil to tónem, ze kterého mi naskočila husí kůže. Byl mohutný, svalnatý a evidentně to bral smrtelně vážně. Nedokázala jsem si představit, že by ho někdo dokázal přemoct, natož přimět k poslednímu dechu. „D-děkuju,“ zakoktala jsem.

„Mí bratři ve zbrani střeží celý školní areál. Můžeš spát klidně, malá kněžko.“ Usmál se na mě. Malá kněžko? Tak to si mohl odpustit, beztak se určitě proměnil teprve nedávno.

„Ehm, fajn. Bezva.“ Vykročila jsem ke schodům. „Jdu jen, no, do stáje za svojí kobylkou Persefonou. Ráda jsem tě poznala. A taky jsem ráda, že jsi tady,“ dodala jsem ještě a dost infantilně mu zamávala. Pak už jsem konečně stála na chodníku a vydala se ke stájím. Cítila jsem, že se za mnou dívá.

Do prčic. Tohle je průšvih. Zuřivě jsem přemýšlela, co mám dělat. Jak potají zdrhnu ze školy, když se to všude hemží bojovníky velikosti žulové skály? (I když někteří jsou v podstatě celkem roztomilí kluci.) Ne že by mě jeho roztomilost nějak brala. Fakticky už nemůžu přibírat na seznam další potencionální nápadníky. Ani ve snu. Je to sice vážně fešák, ale pořád vypadá jako hora. Ach jo, už mi přeskakuje a navíc mě tak hrozně bolí hlava…

Vtom se mi v nitru ozval hlas. Přemýšlej… uklidni se…

Slova mi konejšivě kroužila rozrušenou myslí a já bezděky zpomalila. Zhluboka jsem se nadechla a zvolna si srovnala myšlenky. Potřebuju zůstat klidná… nepřitahovat pozornost… soustředit se a...

A v tu chvíli jsem dostala nápad. Našla jsem řešení. V temnějším úseku mezi dvěma plynovými lampami jsem uhnula z chodníku, jako bych se jenom chtěla projít pod rozložitými starými duby. Ale jakmile jsem došla k prvnímu stromu, zastavila jsem v jeho stínu, zavřela oči a zkoncentrovala se. Potom jsem přivolala ticho a neviditelnost, tak jako jsem to udělala už dřív. Dál půjdu neslyšně jako duch (zadoufala jsem, že mě tohle přirovnání napadlo jen náhodou a ne proto, že mám nějakou příšernou předtuchu budoucnosti).

 

Jdu zcela tiše… nikdo mě nevidí… nikdo mě neslyší… jsem jako mlha… sen… duch…

 

Vycítila jsem přítomnost Erebových synů, ale nerozhlížela se, abych neztratila koncentraci. Pořád jsem si opakovala svoji modlitbu, zaklínadlo, kouzlo. Byla jsem tišší než myšlenka, než tajemství, nepostižitelná, zahalená závojem ticha a oparem magie. Chvěla jsem se po celém těle. Bylo to, jako bych se doopravdy vznášela, a když jsem se na sebe podívala, viděla jsem jen rozostřené mlžné stíny. Tak tohle Bram Stoker popisuje v Draculovi. Ta myšlenka mě asi měla rozhodit, ale místo toho mě ještě posílila. Cítila jsem, jak se doslova rozplývám. Jako sen jsem doplula ke stromu rozštípnutému bleskem a vyšplhala po zničeném kmenu k silné větvi, která se opírala o vršek zdi. Připadala jsem si lehká jako pírko.

Přesně jak říkala Afrodita, k větvi byl pevně přivázaný provaz, stočený jako číhající had. Spustila jsem ho dolů. Moje pohyby byl naprosto tiché a zvláštně rozmazané. Kdesi hluboko ve mně se ozval zvláštní instinkt. Zvedla jsem paže a zašeptala: „Vzduchu a duchu, volám vás! Sneste mě na zem jako půlnoční mlhu.“

Nemusela jsem ze zdi seskočit. Zatočil se kolem mě teplý vítr, zvedl moje tělo, které se změnilo v nehmotný přízrak, a snesl ho celých těch šest metrů dolů na trávu. Byl to tak neskutečně úžasný pocit, že jsem zapomněla na zavražděné učitelky, trable s kluky i všechny ostatní nepříjemnosti, kterými se můj život doslova hemžil. Se vztaženýma rukama jsem udělala piruetu a vychutnávala si dotek větru a magie na průsvitné kůži třpytící se jako rosa. Připadalo mi, že splývám s nocí. Vykročila jsem po vyšlapané pěšině k chodníku Utica Street, odkud je to jen kousek na Utica Square. Skoro jsem se nedotýkala země a ten pocit byl tak fantastický, že jsem si málem zapomněla zalíčit tetování na obličeji. Zastavila jsem se a vylovila z batohu krycí krém a zrcátko. Když jsem se v něm uviděla, zalapala jsem po dechu. Byla jsem celá jako z perleti. Pleť mi přízračně opalizovala, vlasy mi povlávaly ve vánku, který foukal jenom pro mě. Nevypadala jsem ani jako člověk, ani jako upír. Změnila jsem se v úplně novou bytost, zrozenou z noci a posvěcenou dotekem živlů.

Co to o mně Loren povídal v knihovně? Něco jako že jsem bohyně mezi polobohy. Když jsem se tak na sebe teď dívala, napadlo mě, že to možná nebyly jen prázdné lichotky. Zvedla se ve mně vlna síly a kolem obličeje mi zavířily vlasy. Přísahám, že jsem cítila, jak mi tetování na krku a na zádech nádherně žhne. Třeba má Loren pravdu i v dalších věcech – jako že jsme si souzení. Možná bych se měla navždycky rozloučit s Heathem a potom nechat i Erika. Sice mi při tom pomyšlení nebylo úplně dobře, ale to není nic divného. Nemám srdce z ledu – vážně mám Erika ráda. Ale nedokazuje smrt profesorky Nolanové, že nikdy nevíte, co vás čeká? Že i pro upíry může být život až moc krátký? Možná bych měla být s Lorenem – třeba je to zrovna ta správná věc. Pořád jsem hleděla na svoji kouzelnou podobu.

Vždyť já doopravdy nejsem jako ostatní mláďata.

Měla bych se s tím vyrovnat, přijmout to a pořád se nevzpírat a netrápit.

A jestli nejsem jako ostatní mláďata, neznamená to logicky, že k sobě potřebuju někoho výjimečného, s kým by jiné mládě chodit nemohlo?

Ale Erik mě má rád a já jeho taky. Tohle vůči němu není fér… ani vůči Heathovi… Loren je dospělý muž… učitel… neměli bychom se tajně scházet, to není správné…

Vypudila jsem tyhle provinilé myšlenky, které mi našeptávalo svědomí, z hlavy. Mlčky jsem nařídila větru, mlze a tmě, ať se ztratí, a když jsem zase vypadala normálně, zakryla jsem si tetování. Pak jsem se narovnala, zvedla bradu a vydala se pěšky vstříc Utica Square, Starbucks a Heathovi. Pořád jsem si nebyla úplně jistá, že vím, co dělám.

Zůstala jsem na straně ulice, kde bylo míň pouličních lamp, a tím pádem větší tma, a kráčela pomalu, protože jsem si potřebovala rozmyslet, co Heathovi řeknu, abych ho přesvědčila, že už se nesmíme vídat. Ještě jsem ale nebyla ani v půli cesty, když jsem ho zahlédla, jak jde proti mně. Vlastně jsem ho nejdřív ucítila. Jako by mě něco svědilo a já se nemohla podrbat. Nepojmenovatelné nutkání rozběhnout se a hledat cosi, po čem strašně toužím, ale nemůžu to najít. Ten pocit byl stále intenzivnější – povědomý neklid postupně vystřídalo nezvladatelné puzení. Teprve tehdy jsem ho doopravdy uviděla. Šel mi naproti. Spatřili jsme jeden druhého v tom samém okamžiku. Kráčel po druhé straně ulice a zrovna se ocitl přímo pod lampou. Viděla jsem, jak mu zajiskřily oči a blaženě se usmál. Rozběhl se přes silnici rovnou ke mně. (Vůbec se nerozhlédl. Byla jsem ráda, že je hnusně a silnice jsou prázdné, vždyť ho mohl převálcovat auťák!)

Popadl mě do náruče a jeho dech mě pošimral na uchu.“Zoey! Zlato, ani nevíš, jak jsi mi chyběla!“

Dost mě rozhodilo, jak na něj moje tělo okamžitě zareagovalo. Voněl domovem – teda spíš takovou hodně sexy verzí domova, ale pořád to bylo ono. Začínala jsem mu v náruči nezadržitelně tát, a tak jsem radši ustoupila. Najednou jsem si uvědomila, že stojíme ve tmě úplně sami a že to působí strašně intimně.

„Heathe, měl jsi na mě čekat ve Starbucks.“ Jo, u některého stolku venku na chodníku, v davu kofeinových závisláků, kde by rozhodně nebyla po intimní atmosféře ani stopa.

S rozkošným úsměvem pokrčil rameny. „Byl jsem tam, ale pak jsem tě ucítil, a už jsem to nemohl vydržet.“ Jeho hnědé oči se nádherně zatřpytily a pak mě pohladil po tváři. „Otiskli jsme se, pamatuješ? Patříme k sobě, brouku.“

Přinutila jsem se ještě o půl kroku couvnout, aby mi nezasahoval do osobního prostoru. „Právě o tom s tebou potřebuju mluvit. Půjdeme do Starbucks, dáme si něco k pití a popovídáme si.“ Hezky na veřejnosti. Tam nebudu tolik v pokušení odvléct ho do nějaké tmavé uličky, zabořit zuby do jeho neodolatelného krku a...

„To sotva.“ Zase se zakřenil.

„Jak to?“ Potřásla jsem hlavou, abych se odpoutala od vcelku žhavé (vlastně spíš hodně žhavé) fantazie, která se mi začala odvíjet v hlavě (i když to spíš souviselo s jinou částí těla…).

„Protože tam zrovna přistála Kayla se svojí stíhací letkou.“

„Stíhací letkou?“

„Jo, tak s Joshem a Travisem říkáme Kayle, Whitney, Linsdey, Chelsea a Paige.“

„No nazdar. Odkdy se Kayla kamarádí s těmihle hnusnými čůzami?“

„Od tý doby, co tě označili.“

Pátravě jsem se na něj zadívala. „A proč Kayla se svými kámoškami okupuje zrovna dneska večer Starbucks? A co vůbec dělají tady v centru, když v Broken Arrow je Starbucks taky a mají to tam mnohem blíž?“

Zvedl ruce, jako by se vzdával. „Fakt jsem to neudělal schválně!“

„Co, Heathe?“ Panebože, ten kluk je občas tak hrozně tupý.

„Nemohl jsem vědět, že vylezou z Gap, zrovna když budu parkovat před kavárnou. Když jsem si jich všiml, už mě zmerčily a nedalo se s tím nic dělat.“

„No, tím se jejich nečekaná hromadná touha po kofeinu vysvětluje. Divím se, že tě nesledovaly až sem.“ Ne, nezapomněla jsem, že se s ním chci právě rozejít, ale stejně mě hrozně vytočilo, že po něm Kayla pořád jede.

„Asi je nechceš potkat, co?“

„To teda nechci, ani za nic,“ odpověděla jsem.

„Já si to myslel. Tak co kdybych tě doprovodil zpátky ke škole?“ Přistoupil ke mně. „Pamatuješ, jak jsme si před pár měsícema povídali nahoře na tý zdi? Líbilo se mi to.“

Ještě abych si to nepamatovala. Tenkrát jsem poprvé ochutnala jeho krev. Zachvěla jsem se. Pak jsem se v duchu okřikla. Vážně bych měla tu svoji touhu krotit. „Heathe,“ oslovila jsem ho odhodlaně, „ke škole se mnou nesmíš. Copak jsi neviděl zprávy? Nějaký bláznivý člověk zavraždil upírku. Teď to u nás vypadá jak ve vojenském táboře. Musela jsem za tebou zdrhnout přes zeď a nemůžu se tady zdržovat moc dlouho.“

„Jo, slyšel jsem o tom.“ Vzal mě za ruku. „Jak ti je? Tys tu upírku znala?“

„Ano, měla mě na dramaťák. A je mi mizerně. To je jeden z důvodů, proč jsem s tebou chtěla mluvit.“ Něco mě napadlo. „Hele, půjdeme do Woodwardova parku, je to za rohem. Tam budeme mít klid.“ Navíc je to veřejný park přímo v centru Tulsy, takže tam určitě budou lidi. Aspoň jsem v to doufala.

„Bezva,“ souhlasil vesele.

Pořád svíral moji ruku a evidentně ji nehodlal pustit, a tak jsme vyrazili k parku ruku v ruce, jak jsme chodili už od základky. Ušli jsme teprve pár kroků, když zase promluvil. Vytrhl mě z úporné snahy nemyslet na to, že se jeho zápěstí tiskne k mému a krev nám tepe ve stejném rytmu.

„Zo, co se stalo tam v podzemí?“

Střelila jsem po něm zkoumavým pohledem. „Ty si něco pamatuješ?“

„Jenom tmu a tebe.“

„Nic jiného?“

„Nevím, jak jsem se tam dostal, ale pamatuju si zuby a rudý svítící oči.“ Stiskl mi ruku. „Ty zuby nebyly tvoje. Ani ty oči, tvoje totiž nesvítěj, ale zářej.“

„Vážně?“

„Vážně. Hlavně když piješ moji krev.“ Zpomalil tak, že jsme v podstatě zastavili, pak zvedl moji ruku ke svým rtům a políbil ji. „Hrozně se mi líbí, když ze mě piješ. Tobě ne?“

Řekl to hlubokým, zastřeným hlasem. Jeho rty mě pálily na kůži jako oheň. Tak moc jsem toužila opřít se o něj, ztratit se v něm, zatnout do něj zuby…

18. KAPITOLA

„Heathe, neodbíhej od tématu.“ Horko, které se mi rozlilo po těle, jen umocnilo moji netrpělivost. „Podzemí. Chtěla jsem, abys mi pověděl, co si pamatuješ.“

„No jo vlastně.“ Věnoval mi svůj nejsladší rošťácký úsměv. „Já si nic moc nepamatuju, proto jsem se tě na to ptal. Jenom zuby, drápy, oči a tak, a potom tebe. Trochu jako zlej sen. Teda až na tu část, kde seš ty, ta se mi líbí. Hele, Zo, tys mě zachránila?“

Obrátila jsem oči v sloup a znovu vyrazila vpřed. Heatha jsem táhla za sebou. „Jasně že jo, ty troubo.“

„Před čím?“

„Kristepane, ty nečteš noviny? Bylo to hned na druhé straně.“ Udělali z toho moc pěkný, i když v podstatě úplně vymyšlený článek. Citovali v něm detektiva Marxe a jeho stručné, naprosto nepravdivé prohlášení.

„Četl jsem to, ale moc jsem se z toho nedozvěděl. Tak co se doopravdy stalo?“

Kousla jsem se do rtu a honem se snažila něco vymyslet. Evidentně si na Stevie Rae a její smečku nemrtvých příšer skoro vůbec nevzpomínal. Neferetino paměťové kouzlo pořád působilo. A já si v tu chvíli uvědomila, že to tak musí zůstat. Čím míň toho Heath bude vědět, tím má větší šanci, že mu Neferet podruhé, vlastně ne, potřetí nevymyje mozek. Mohlo by mu to ublížit. Bude pro něj lepší, když všechno prostě hodí za hlavu a bude dát žít svůj život. Lidský život. A přestane myslet na mě a upíří záhady.

„Vlastně v těch novinách napsali skoro všechno. Nevím, kdo ten chlap byl, asi nějaký bláznivý bezdomovec. Zabil taky Chrise a Brada. Našla jsem tě a díky síle, kterou mi dávají živly, jsem tě odtamtud dostala, ale byl jsi na tom dost špatně. Pořezal tě, ztratil si spoustu krve a tak. Proto se ti asi vybavujou takové divné přeludy.“ Pokrčila jsem rameny. „Být tebou, tak už se k tomu nevracím. Ničím se netrap. Je to za námi.“ Nadechl se, že něco namítne, ale zrovna jsme došli k zadnímu vchodu do parku a já honem ukázala na lavičku hned na kraji pod vysokým stromem. „Sedneme si tamhle?“

„Jak chceš, Zo.“ Objal mě paží a zamířili jsme tam.

Když jsme si sedli, podařilo se mi z jeho objetí vyklouznout a natočit se tak, že by mi musel přelézt přes kolena, aby se ke mně dostal blíž. Pořádně jsem se nadechla a přinutila se pohlédnout mu do očí. To zvládnu. To zvládnu.

„Heathe, už se dál nemůžeme scházet.“

Svraštil čelo. Vypadalo to, jako když se snaží vyřešit těžký matematický příklad. „Co to povídáš, Zo? Jasně že můžeme.“

„Ne. Není to pro tebe dobré. Musíme se rozejít.“ Začal protestovat, ale já rychle pokračovala: „Vím, že ti to připadá hrozně těžké, ale za to může ten otisk. Fakticky. Hodně jsem o tom přečetla. Když se přestaneme scházet, otisk vymizí.“ Nebyla to tak docela pravda. Psali tam, že otisk někdy vymizí, když se dotyční přestanou stýkat. Prostě jsem doufala, že v našem případě právě na to někdy dojde. „A bude po problému. Zapomeneš na mě a začneš zase žít normální život.“

V Heathově tváři se objevil doopravdy vážný výraz a celé tělo mu podivně znehybnělo. Vnímala jsem i jeho tep, taky zpomalil. Když konečně promluvil, jeho hlas jako by patřil někomu staršímu. Mnohem staršímu. Někomu, kdo prožil už tisíc let a znal věci, o kterých mně se může leda zdát.

„Nezapomenu na tebe. Dokud budu naživu, a ani potom ne. Tohle je pro mě normální život – milovat tě.“

„Jenže ty mě nemiluješ, jenom jsme se otiskli,“ namítla jsem.

„Blbost!“ zařval. „Nesnaž se mi namluvit, že tě nemiluju. Miluju tě od svejch devíti let. Tenhle otisk je jenom další fáze toho, co mezi náma je už odmalička.“

„Musíme se ho zbavit,“ řekla jsem klidně a zadívala se mu do očí.

„Proč? Už jsem ti řekl, že se mi to líbí. A dobře víš, že mi dva k sobě patříme, Zo. Musíš tomu jenom dát šanci.“

Prosebně na mě pohlédl a ve mně se všechno sevřelo. V hodně věcech měl pravdu. Patřili jsme k sobě už dlouho… A kdyby mě neoznačili, asi bychom šli na stejnou vysokou a hned po ní se vzali. Měli bychom děti, dům na předměstí a psa. Občas bychom se pohádali, hlavně kvůli jeho sportovní posedlosti, a potom se zase usmířili, až by mi přinesl kytky a plyšáka, jak to dělal už na základce.

Jenomže já jsem označená a toho dne, kdy se narodila nová Zoey, ta stará umřela. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím mi bylo jasnější, že se s Heathem musím rozejít. Jinak prožije celý svůj život jako nějaký můj Renfield. A moje sladká dětská láska si zaslouží něco mnohem lepšího. Došlo mi, co musím udělat a jak.

„Heathe, tobě se to možná líbí, ale mně ne.“ Znělo to chladně a bezcitně. „Už k sobě nepatříme. Mám kluka. Opravdového kluka. Je jako já. Není člověk. Teď chci jeho.“ Nevěděla jsem jistě, jestli mluvím o Erikovi, nebo o Lorenovi, zato bolest v Heathových očích jsem si splést nemohla.

„Jestli chceš kromě mě ještě někoho jinýho, můžeš ho mít. Mě to nebude vadit.“ Jeho hlas zeslábl v šepot. Odvrátil se ode mě, jako by se mi styděl podívat do očí. „Udělám všecko, jen když tě neztratím.“

V tom okamžiku se ve mně něco zlomilo, ale přinutila jsem se pohrdavě zasmát. „Posloucháš se vůbec? Jsi fakt dojemný. Víš, jací jsou upíří chlapi?“

„Ne,“ řekl hlasitěji a znovu se na mě podíval. „Nevím. Určitě jsou fakt skvělý a umějí spoustu báječnejch věcí. Jsou velký, zlý a tak. Ale já dokážu něco, co oni ne. Tohle.“

Než jsem si stačila uvědomit, co dělá, vytáhl z kapsy džínů žiletku a řízl se do krku. Bylo to tak rychlé, že jsem tomu nedokázala zabránit. Rána byla dlouhá a hluboká, ale hned jsem poznala, že nezasáhl tepnu ani nic podobného. Rozhodně na to nemohl umřít. Krvácelo to ale dost. Na rameno mu stékaly potůčky horké, sladké, čerstvé krve. Heathovy krve! Krve, jejíž vůně mě vinou otisku přitahovala víc, než cokoli jiného na světě. Její sladkost mě omámila, horce mě šimrala po těle.

Nedokázala jsem tomu odolat. Nahnula jsem se dopředu. Heath naklonil hlavu ke straně, abych měla tu překrásnou lesklou ránu přímo před očima.

„Zbav nás oba tý bolesti, Zoey. Nedá se to vydržet, víš? Napij se, pak to přestane.“

Bolest. Působím mu bolest. Četla jsem o tom v učebnici upíří sociologie pro pokročilé. Upozorňovali v ní, že otisk může být nebezpečný a krevní pouto může způsobit, že lidský partner pociťuje bolest, když z něj upír dlouho nepije.

Napiju se z něj… naposledy… jen protentokrát, aby ho už nic nebolelo…

Naklonila jsem se ještě blíž a položila mu ruku na rameno. Celá jsem se třásla. Pak jsem mu z krku slízla vlhkou rudou stružku.

„Jo, Zoey!“ zasténal. „Hned je to lepší. Pojď ke mně blíž, miláčku. Napij se pořádně.“

Zajel mi rukou do vlasů, sevřel je v pěsti, přitiskl si moji hlavu ke krku a já začala sát. Jeho krev byla jako smršť. Necítila jsem ji jenom v puse, zaplavila mě až ke konečkům prstů. Přečetla jsem hodně o tom, co způsobuje fyziologické reakce mezi člověkem a upírem v okamžiku ukojení touhy po krvi. Nic na tom není. Prostě jen instinkt, kterým nás obdařila Nyx, abychom z aktu, který by jinak mohl být brutální a smrtící, oba získali potěšení. Jenomže holá slova racionální učebnice nemohla ani vzdáleně vystihnout, co se s námi dělo, když jsem sála krev z Heathovy rány. Sedla jsem si mu obkročmo na klín a přitiskla jsem se nejintimnější částí těla na bouli v jeho kalhotách. Přestal mi hladit vlasy, místo toho mě chytil za boky a začal mě rytmicky přirážet k sobě, sténal, lapal po dechu a šeptal, ať nepřestávám. A mě to ani nenapadlo. Chtěla jsem to dělat věčně. Moje tělo žhnulo stejně jako jeho. Sžírala mě intenzivní, ale sladká, horká a lahodná bolest. Pochopila jsem, že Heath měl pravdu. Erik je jako já a mám ho ráda. Loren je skutečný muž, silný a neuvěřitelně tajemný. Ale ani jeden z nich by tohle nedokázal. S žádným z nich nemůžu zažít tenhle pocit… tuhle touhu… vášeň…

„Hezky! Vojeď ho, ty děvko! Udělej mu to!“

„S tim bílým prckem si hovno užiješ. Poď ke mně a já ti ukážu, jak to dělaj chlapi!“

Prsty, které mi svíraly boky, mě uchopily pevněji. Heath se mě pokusil zaštítit před výsměšným pokřikováním vlastním tělem, ale mě se zmocnil tak strašný vztek, že se mi udělalo černo před očima. Hněv přebil všechno ostatní a moje reakce byla blesková. Odtáhla jsem se od Heathova krku a ohlédla se. Mířili k nám dva černí chlapi. Už byli jen kousek od nás a pořád se blížili. Měli na sobě typické pytlovité kalhoty a směšně velké prošívané bundy. Když jsem na ně vycenila zuby a zasyčela, jejich provokativní škleby vystřídal nevěřícný šok.

„Padejte odsud, nebo vás zabiju,“ zavrčela jsem na ně tak pronikavě, že jsem nepoznala vlastní hlas.

„Ta píča je upírka!“ řekl menší z nich.

Druhý zafrkal. „Hovno, dyť nemá kérku. Ale jestli ráda něco vocucává, hlasim se dobrovolně.“

„Jo, a já hned po tobě. Prcek se může koukat a učit se vod mistrů.“ Hnusně se zasmáli a pokračovali k nám.

Zůstala jsem sedět Heathovi na klíně, ale jednu ruku jsem napřáhla nad hlavu a hřbetem druhé si z čela a tváří setřela krycí krém. Chlapi okamžitě strnuli na místě. Vztáhla jsem i druhou paži. Zavolat živly byla hračka. Po takové dávce Heathovy krve jsem si připadala všemocná, silná a neskutečně nakrknutá.

„Vzduchu, přijď,“ rozkázala jsem. Kolem mě zakroužil třepotavý vánek a rozcuchal mi vlasy. „Odnes ty parchanty pryč!“ Máchla jsem rukama k oběma chlápkům a vložila do těch slov všechen svůj vztek. Vítr okamžitě poslechl. Opřel se do nich takovou silou, že je oba za řevu a nadávání odhodil až k silnici. S nezúčastněným zájmem jsem se dívala, jak je vláčí dál a dál, dokud neskončili přímo uprostřed Jednadvacáté ulice.

Když do nich narazil náklaďák, nehnula jsem ani brvou.

„Zoey, cos to udělala?“

Otočila jsem se zpátky k Heathovi. Rána na krku mu pořád krvácela, byl bledý a oči měl vytřeštěné.

„Chtěli ti ublížit.“ Když jsem se teď zbavila vzteku, cítila jsem se divně, otupěle a zmateně.

„Zabilas je?“ Ten hlas jako by mu vůbec nepatřil, byl plný strachu a výčitek.

Zamračila jsem se. „Ne. Jenom jsem je odhodila, dorazil je až ten náklaďák. A možná to přežili.“ Ohlédla jsem se k silnici. Náklaďák smykem zastavil, až mu zakvílely gumy, a ostatní auta taky. Slyšela jsem, jak se tam lidé překřikují. „Nemocnice svatého Jana je odsud jen kilometr nebo tak.“ Jako na povel se poblíž rozhoukala siréna. „Slyšíš? Už jede sanitka. Určitě budou v pořádku.“

Heath mě odstrčil z klína, odtáhl se a přitiskl si na ránu na krku rukáv svetru. „Musíš pryč. Za chvíli přijedou policajti. Nesmějí tě tady najít.“

„Heathe?“ Natáhla jsem k němu ruku, ale zase ji hned spustila, protože ucukl. Otupělost ze mě pomalu vyprchala a já se začala třást. Proboha, co jsem to provedla? „Ty se mě bojíš?“

Váhavě mě vzal za ruku, přitáhl mě k sobě a objal paží. „Nebojím se tě. Bojím se o tebe. Kdyby lidi zjistili, co všecko dokážeš, nevím… nevím, co by se mohlo stát.“ Trochu se odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí, ale nepustil mě. „Změnila ses, Zoey. A já si teď nejsem úplně jistej, co se z tebe stalo.“

Do očí mi vhrkly slzy. „Stává se ze mě upírka, Heathe. Proto se měním.“

Pohladil mě po tváři, potom mi palcem setřel ze znamení zbytky krycího krému a políbil měsíční srpek na mém čele. „Mně nevadí, že budeš upírka. Ale chtěl bych, abys nezapomněla, že jseš taky Zoey. Moje Zoey. A ta není zlá.“

„Nemohla jsem je nechat, aby ti ublížili,“ zašeptala jsem. Celá jsem se klepala, protože mi naplno došlo, jakou bezcitnou a hroznou věc jsem udělala. Možná jsem právě způsobila smrt dvou lidí.

„No tak, Zoey, podívej se na mě.“  Heath mě vzal za bradu a natočil si mě, abych se na něj dívala přímo. „Mám skoro metr osmdesát pět. Jsem jeden z nejlepších útočníků na naší škole, a ta je pořádně velká. Oklahomská univerzita mi nabídla plný fotbalový stipendium. Propříště si pamatuj, že se o sebe dokážu postarat sám, dobře?“ Pustil mě a znovu mě pohladil. To, co říkal, znělo tak vážně a dospěle, že mi hrozně připomněl svého tátu. „Když jsem byl s našima na dovolený, četl jsem si o vaší bohyni, Nyktě. O upírech tam psali spoustu všelijakejch věcí, Zo, ale nikde jsem nenašel, že by vaše bohyně byl zlá. Na to bys neměla zapomínat. Nyx ti dala úžasný schopnosti, ale asi by se jí moc nelíbilo, kdybys je používala špatně.“ Zadíval se přes moje rameno na příšernou scénu, která se odehrávala za mnou na ulici. „Nebuď zlá, Zo. Nic ti za to nestojí.“

„Kdy jsi takhle dospěl?“

Usmál se. „Už před dvěma měsíci.“ Lehce mě políbil na rty, vstal a vytáhl mě s sebou. „Musíš odsud zmizet. Já se vrátím stejnou cestou, kudy jsme přišli. Ty to vezmi přes růžovej sad a běž rovnou zpátky do školy. Jestli to ti chlapi přežili, všechno řeknou policajtům a to bude pro Školu noci průšvih.“

Přikývla jsem. „Dobře, fajn. Vrátím se rovnou do školy.“ Pak jsem s povzdechem dodala: „Chtěla jsem ti dát kopačky.“

Jeho úsměv se rozšířil. „Nemáš šanci, Zo. Patříme k sobě, brouku!“ Vlepil mi pořádnou pusu a postrčil mě k městskému růžovému sadu, který sousedí s Woodwardovým parkem. „Brnkni mi a sejdem se zas příští týden, jo?“

„Jo,“ zamumlala jsem.

Vykročil ode mě, ale pozadu, takže se na mě pořád díval. Otočila jsem se a zamířila k sadu. Automaticky, jako bych měla desítky let praxe, jsem přivolala mlhu, noc, magii a tmu.

„Ty bláho, to je hustý, Zo!“ zahulákal za mnou. „Miluju tě, zlato!“

„Já tě taky miluju, Heathe.“ Neobrátila jsem se, ale poslala za ním ta slova po větru, který poslušně udělal, co jsem chtěla.