19. KAPITOLA
No, to jsem teda fakt moc nezvládla. Nejen že jsem se s Heathem nerozešla, ale ještě jsem asi náš otisk zesílila. A navíc jsem možná zavinila smrt dvou lidí. Zachvěla jsem se. Bylo mi pěkně mizerně. Co to do mě proboha vjelo? Sála jsem Heathovu krev a parádně si to užívala (ach jo, stává se ze mně pěkná rajda), když se k tomu připletli ti otravní chlapi a v tu chvíli jako by mě někdo přepnul z normální Zoey na šíleného upířího zabijáka. Souvisí to nějak s otiskem? Začnou upíři vidět rudě, když je jejich lidský partner v nebezpečí?
Vzpomněla jsem si, jak mě tenkrát v tunelech rozzuřilo, když Heatha napadli „kámoši“ Stevie Rae (teda, ne že by se s těmi nechutnými zombíky nějak zvlášť kamarádila). Ano, taky jsem na ně zaútočila, ale zdaleka jsem necítila takovouhle nezvladatelnou touhu rozšlápnout je jako červy! Stačilo mi pomyslet na vztek, který mě zaplavil, když se k nám (tj. k Heathovi) ti dva chlapi blížili, aby si nás (tj. Heatha) vychutnali, a znovu se mi roztřásly ruce.
V upířím životě evidentně existuje spousta věcí, o kterých nemám nejmenší ponětí. Sice jsem četla v učebnici kapitolu o otisku, dokonce jsem si z ní udělala výpisky a něco se naučila i nazpaměť, ale teď mi došlo, že mravopočestný a korektní autor hodně věcí vynechal. Bylo jasné, že potřebuju poradit od někoho dospělého. Naštěstí jsem znala jednoho, který mě do všeho zasvětí moc rád.
A tím myslím opravdu do všeho.
Hned jsem si to všechno barvitě představila. S žaludkem plným Heathovy báječné sexy krve mi to nedělalo nejmenší potíže. Celým tělem mi pořád kolovaly horko, síla a pocity, kterým jsem absolutně nerozuměla, ale tím víc jsem toužila zažít je zas. A zažít jich víc.
Nemělo cenu si nalhávat, že mezi mnou a Lorenem nic není. Bylo to jenom jiné než to, co je mezi mnou a Heathem, nebo mezi mnou a Erikem. Do háje. Těch mezi je nějak moc.
Doplula jsem k bytu nad garáží Afroditiných rodičů jako v rauši – nadržená, nabitá energií, a zároveň zmatená – a byla jsem tak zpitomělá (no, proč to neříct) sexem, až jsem dočista zapomněla, že vypadám jako obláček mlžné tmy. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy jsem se ocitla v obýváku a uviděla svoji nejlepší kámošku, jak zírá uplakanýma rudýma očima na televizi a popotahuje. Mrkla jsem na obrazovku. Stevie Rae koukala na film týdne televize Lifetime. Na první pohled to byl jeden z těch o mámě, co umírá na nějakou strašnou nemoc a pouští se do závodu s časem (a reklamními pauzami), aby včas našla novou rodinu pro hromadu svých nepřirozeně veselých dětiček.
„Koukám, že máš fakt depku,“řekla jsem.
Stevie Rae se bleskově otočila, vrhla se za gauč, tam se přikrčila jako šelma připravená bránit se do posledního dechu a začala syčet a prskat.
„Jejda!“ Honem jsem ze sebe setřásla tmu a to ostatní, abych byla zase normálně vidět. „Promiň, Stevie Rae, zapomněla jsem, že jsem převlečená za Draculu.“
Vykoukla zpoza gauče. Oči jí sice pořád žhnuly a cenila na mě tesáky, ale aspoň přestala syčet.
„Hej, klid. To jsem jenom já.“ Zvedla jsem batoh a zatřásla s ním, až v něm hnusně zašplouchala krev. „Jídlo až do domu.“
Postavila se a přimhouřila oči. „Tohle už nedělej.“
Zvedla jsem obočí. „Co jako? Nemám ti už nosit krev, nebo se měnit v mlhu a tmu?“
Kamarádka chňapla po batohu, který jsem jí dráždivě strkala pod nos. „Nesmíš se sem takhle vkrádat. Mohlo by se ti něco stát.“
S povzdechem jsem sebou plácla na gauč a snažila se nezírat na to, jak do sebe obrací první pytlík krve. „Můj život teď stejně stojí za houby. Kdybys mě sežrala, bylo by to vysvobození.“
„No jasně. Pamatuju se, jaká je to otrava být naživu. Pořád řešit trable s kluky, a než se člověk ráno rozhodne, co si má vzít na sebe! Fakticky děs. Být mrtvá, pak vstát z mrtvých a připadat si stejně spíš mrtvá, to je proti tomu úplná pohoda.“ Zase mluvila tím ledovým sarkastickým tónem, který se jí vůbec nepodobal. Z nějakého důvodu mě to hrozně naštvalo. A já jako nemůžu mít spoustu problémů, když nejsem mrtvá? Nebo nemrtvá? Vždyť je to vlastně fuk.
„Včera zavraždili profesorku Nolanovou. Vypadá to, že to udělali lidi z církve věřících. Ukřižovali ji, usekli jí hlavu a pak ji vystavili u tajného vchodu ve východní zdi se vzkazem, že nenechají čarodějnici naživu. Myslím, že je do toho zapletený můj tupčím, ale nikomu to nemůžu říct, protože máma ho kryje, a když ho prásknu, půjdou oba do konce života do basy. Před chvílí jsem sála Heathovi krev, ale vyrušil nás párek pitomců v gangsta hadrech a já je možná omylem zabila. Taky jsem se líbala s Lorenem Blakem. A cos dělala celý den ty?“
V rudých očích na okamžik probleskla staré dobrá Stevie Rae. „Ty bláho!“ vyjekla.
„Přesně.“
„Ty ses líbala s Lorenem Blakem?“ Jako obvykle vyhmátla z celé kupy novinek tu nejšťavnatější. „Jaké to bylo?“
S povzdechem jsem ji sledovala, jak načíná druhý pytlík krve. „Fantastické. Já vím, že to zní praštěně, ale fakticky myslím, že by nám to nakonec mohlo klapat.“
„Jste úplně jako Romeo a Julie,“ prohlásila v pauze mezi dvěma loky.
„Ale ne, Stevie Rae, vymysli radši nějakou jinou dvojici. S těmihle dvěma to moc dobře nedopadlo.“
„Určitě chutná božsky,“ řekla.
„Ehe?“
„Jeho krev.“
„To netuším.“
„To přijde,“ pronesla a sáhla po dalším balíčku.
„Hele, zpomal. Neferet zavolala do školy Erebovy syny, upíří bojovníky, a je teď docela problém proklouznout ven. Nevím jistě, kdy se sem zase dostanu s další dávkou tvého oblíbeného pití.“
Zachvěla se. Do té doby vypadala celkem normálně, ale po těchhle slovech se jí ve tváři znovu objevil prázdný výraz a oči jí rudě zaplály.
„Už to moc dlouho nevydržím.“
Řekla to tak tiše a ochraptěle, že jsem jí skoro nerozuměla.
„Vážně je to takový problém, Stevie Rae? Nemůžeš si prostě stanovit nějaké denní příděly nebo něco?“
„O tom nemluvím! Cítím, jak se ztrácí… každý den zas o trochu víc… každou hodinu.“
„Co se ztrácí?“
„Moje lidskost!“ Znělo to jako vzlyk.
„Ale zlatíčko.“ Přistoupila jsem k ní a objala ji. Snažila jsem se přitom nemyslet na to, jak divně smrdí a že její tělo připomíná kámen. „Je ti přece líp. A máš mě. Něco vymyslíme.“
Podívala se mi do očí. „Cítím tvůj tep. Slyším každý úder tvého srdce. Něco ve mně křičí, ať ti rozervu hrdlo a vysaju tě do poslední kapky. A to něco je pořád silnější.“ Odtáhla se ode mě a ucouvla, až narazila na gauč. „Dokážu se tvářit jako ta bývalá Stevie Rae, ale je to jen zvířecí reakce. Dělám to proto, abych tě mohla snáz ulovit.“
Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se dál dívat do jejích očí. „Hele, já vím, že to je zčásti pravda. Ale nevěřím, že v tom není něco víc, a ty bys v to taky věřit neměla. Pořád v sobě lidskost máš, někde hluboko. Možná je míň zřetelná, ale je tam. A to znamená, že zůstáváme nejlepší kamarádky. Navíc ti uniklo, že mě lovit nemusíš – vždyť jsem tady! Nedá se říct, že před tebou utíkám.“
„Myslím, že nejsi v bezpečí, když jsi se mnou,“ šeptla.
Usmála jsem se. „Já vydržím víc, než se zdá, Stevie Rae.“ Zvolna jsem vykročila k ní, abych ji nevyplašila, natáhla ruku a položila ji na její. „Vezmi si sílu od země. Podle mě jsi jiná než zbytek těch, ehm…“ Zarazila jsem se, protože mě pro ně nenapadal žádný vhodný výraz.
„Hnusných nemrtvých kluků a holek?“ pomohla mi.
„Přesně. Jsi jiná než zbytek těch hnusných nemrtvých kluků a holek, protože máš nadání pro zemi. Drž se ho. Pomůže ti vzdorovat tomu, co se v tobě děje.“
„Tma… cítím uvnitř jen tmu,“ řekla.
„To není pravda. Kromě tmy tam musí být i země.“
„Fajn… fajn…“ Nadechla se. „Země. Budu na ni myslet. Budu se vážně snažit.“
„Zvítězíš nad tím, Stevie Rae. Zvítězíme nad tím společně.“
„Pomoz mi.“ Zničehonic mi zmáčkla ruku tak silně, že jsem málem vyjekla. „Prosím, Zoey, pomoz mi.“
„Pomůžu. Slibuju.“
„Musí to být brzo.“
„Bude, slibuju,“ zopakovala jsem, i když jsem neměla ponětí, jestli ten slib dokážu splnit.
„Co máš v plánu?“ zeptala se. Visela ne mě pohledem jako trosečnice.
Vyhrkla jsem první věc, která mi přišla na jazyk. „Vyvolám kruh a poprosím o pomoc Nyx.“
Kamarádka zamrkala. „Nic víc?“
„No, náš kruh má velkou sílu a Nyx je bohyně. Co bys ještě chtěla?“ Znělo to velice sebejistě. V duchu jsem si tak jistá nebyla.
„Mám zase představovat zemi?“ Zachvěl se jí hlas.
„Ne. Ano.“ Provinile jsem se zarazila a přemýšlela, co si počnu s Afroditou. Dokázala zhmotnit zemi a tím pádem by se měla přidat do našeho kruhu. Ale co když se Stevie Rae naštve, že její místo získal někdo, koho považuje za nepřítele? A navíc je Afrodita jediná, kdo o Stevie Rae ví, a tak to musí zůstat, dokud nebudu připravená na konfrontaci s Neferet. Sakra. Tohle se bude muset řešit. „No vlastně ještě nevím. Potřebuju si to rozmyslet.“
Výraz v kamarádčině tváři se zase změnil. Najednou vypadala zničeně, naprosto odevzdaně. „Ty už o mě v kruhu nestojíš.“
„To není pravda! Jde o to, že tě chceme uzdravit, a bylo by asi lepší, kdybys stála se mnou uprostřed.“ S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. „Potřebuju o tom získat víc informací.“
„Dobře, ale rychle, ano?“
„Jasně. Musíš mi slíbit, že budeš šetřit krví, zůstaneš tady a budeš se soustředit na svoje pouto se zemí,“ řekla jsem.
„Tak jo, budu se snažit.“
Stiskla jsem jí ruku a pak se z jejího sevření vymanila. „Promiň, ale už opravdu musím jít. Neferet pořádá speciální rituál na památku profesorky Nolanové a pak mě ještě čeká můj úplňkový obřad.“ Taky musím udělat další nájezd na knihovnu a najít nějaký rituál, který pomůže Stevie Rae. Mimoto nemám páru, co si počnu s Lorenem, Erik je určitě naštvaný, že jsem mu zdrhla, a navíc se mi nepovedlo dát Heathovi kopačky. Kristepane, moje hlava. Zase bolí jak čert.
„Už to bude měsíc.“
„Cože?“ Byla jsem zabraná do úvah o všech těch nepříjemnostech a vůbec jsem netušila, o čem mluví.
„Umřela jsem o minulém úplňku, takže přesně před měsícem.“
Najednou se mi všechno ostatní vypařilo z hlavy. „Máš pravdu. Přesně před měsícem. Tak mě napadá…“
„Jestli to něco neznamená? Jestli dnešní noc není správná chvíle pro moje uzdravení nebo něco?“
Hlas měla tak prosycený nadějí, že mě bodlo u srdce. „Nevím. Možná.“
„Nemám v noci přijít do školy?“
„Ne! Všude hlídají bojovníci. Určitě by tě chytili.“
„Třeba by to nevadilo,“ navrhla váhavě. „Třeba by o mně měli všichni vědět.“
Promnula jsem si čelo a snažila se naslouchat svému instinktu. Tak dlouho mě okřikoval, ať o Stevie Rae nikomu neříkám ani slovo, že jsem teď nedokázala rozlišit, jestli pořád chce, abych ji schovávala, nebo už si ten pocit jenom pletu se zmatkem (a pořádnou dávkou zoufalství a depky).
„Tím si nejsem jistá. Já… Potřebuju trochu času, dobře?“
Kamarádka sklesle svěsila ramena. „Dobře. Jenom nevím, jestli to za další měsíc ještě budu já.“
„Rozumím. Rozhodnu se rychle,“ plácla jsem bez rozmýšlení. Krátce jsem ji objala. „Ahoj. Neboj se, brzo se zase stavím. Slibuju.“
„Když tě něco napadne, napiš mi esemesku nebo něco a já přijdu.“
„Domluveno.“ U dveří jsem se ještě otočila. „Mám tě moc ráda, Stevie Rae. Na to nezapomínej. Pořád jsme nejlepší kámošky.“
Nic na to neřekla, jen kývla. Tvářila se odevzdaně. Přivolala jsem noc, mlhu a magii a rychle vykročila do tmy.
20. KAPITOLA
Samozřejmě mě nachytali, jak se plížím zpátky do školy. Přeletěla jsem zeď (ano, doslova přeletěla, bylo to absolutně boží) a poměrně slušnou rychlostí zamířila ke koleji, když vtom jsem jim vběhla přímo do náruče. Cestu mi zahradila skupina dospělých upírů a starších studentů obklopená nejmíň desíti skálopevnými bojovníky (zahlédla jsem tam i dvojčata s Damienem, což jasně dokazovalo, že Neferet hodlá využít moji radu prefektů). Strnule jsem zůstala stát ve stínu velkého dubu, zadržela dech a modlila se, ať mě zachrání moje zbrusu nová schopnost být neviditelná (i když lepší výraz by asi byl „mlhavá“). Smůla. Neferet se najednou zarazila a s ní se poslušně zastavili i všichni ostatní. Velekněžka naklonila hlavu ke straně a přísahám, že zavětřila jako bloodhound. Potom sjela očima ke stromu, za kterým jsem se schovávala, a zavrtala pohled přímo do mě. V tu chvíli jsem ztratila koncentraci. Po kůži mi přeběhl záchvěv a to už jsem věděla, že s neviditelností je konec.
„Vida, Zoey! Tady tě máme. Zrovna jsem se ptala tvých kamarádů,“ věnovala dvojčatům, Damienovi a (ó jé) Erikovi svůj patentovaný stopětadvacetiwattový úsměv, „kde bys asi mohla být.“ Pak úsměv ztlumila a nasadila dokonalý výraz mateřské starostlivosti. „Teď není vhodná doba na to, toulat se o samotě.“
„Omlouvám se, já, ehm, no, chtěla jsem…“ Můj hlas postupně slábl, až úplně utichl. Cítila jsem, jak se na mě všichni dívají.
„Chtěla být před rituály sama,“ ozvala se Shaunee, postavila se vedle mě a vzala mě za ruku.
„No jo, ona vždycky před rituálem potřebuje zůstat chvilku sama. Už je prostě taková,“ připojila se Erin a vzala mě za druhou ruku.
„Ano, říkáme tomu „pauza pro Zoey“, zkráceně PPZ,“ prohlásil Damien a přešel k nám.
„Taky z toho nemáme zrovna radost, ale co naděláme?“ řekl Erik, obešel nás a položil mi na ramena teplé dlaně. „Červenka má svoji hlavu.“
Málem jsem se rozbrečela. Mí kámoši jsou prostě zlatí. Neferet sice asi poznala, že lžou, ale udělali to tak šikovně, že to vypadalo, jako bych měla na svědomí jen nějakou nevinnou pubertální vylomeninu (například nedovolený výlet ze školy, abych dala kopačky svému klukovi) a ne obrovský nebezpečný průšvih (jako ukrývání nemrtvé nejlepší kamarádky).
„No dobrá, ale byla bych ráda, kdybys propříště svoje pauzy omezila na nejnutnější minimum,“ pronesla Neferet mírně káravým tónem.
„Omezím. A omlouvám se,“ zamumlala jsem.
„V pořádku. Takže zpátky k obřadu.“ Velekněžka pokračovala vznosným krokem dál a bojovníci se museli skoro rozběhnout, aby ji dohonili, takže já a moje parta jsme zůstali trčet jak stopaři, kterým nikdo nechce zastavit.
Samozřejmě jsme se vydali za nimi. Co nám zbývalo?
„Tak co, jaké to bylo?“ zašeptala Shaunee.
„Co?“ Vyplašeně jsem zamrkala. Jak ví, co jsem provozovala na Heathově klíně? Je to na mě poznat? Pane na nebi, jestli jo, tak umřu!
Erin obrátila oči v sloup. „S Heathem. Ten rozchod. Kopačky,“ sykla tiše.
„Jo aha. No, to, hmm…“
„Měl jsem o tebe dneska strach.“ Erik přidal do kroku a bezostyšně vyšoupl Shaunee z místa po mém boku. Čekala jsem, že holky začnou uraženě prskat, ale ony místo toho jen významně zvedly obočí a zařadily se za nás k Damienovi. Zaslechla jsem, jak Shaunee zapředla: „K sežrrrání.“ Ach jo. Klidně zalžou Neferet, ale ukažte jim hezkého kluka (tj. Erika) a jsou k nepoužití.
„Promiň,“ vyhrkla jsem a zaplavily mě výčitky, protože mě vzal za ruku a bylo to hrozně příjemné. „Mrzí mě, že ses o mě bál. Musela jsem, no, zařídit pár věcí.“
Vesele se ušklíbl a propletl si se mnou prsty. „Doufám, že tentokrát ses ho už konečně zbavila – teda těch věcí.“
Vrhla jsem přes rameno vražedný pohled na dvojčata. Holky se zatvářily nevinně. „Zrádkyně!“ zavrčela jsem.
„Nebuď na ně naštvaná. Využil jsem jejich největší slabinu a uplatil je.“
„Slíbil jsi jim boty?“
„Kdepak, existuje něco, co teď mají ještě radši. T. J. a Cole.“
„Ty jsi ale padouch.“
„No, nedělám nic, co by se jim nelíbilo. T. J. i Cole si myslí, že dvojčata jsou čupr baby.“ Erik poslední dvě slova frajersky přežvýkal, jako by chtěl dostat roli v nějaké teenagerské komedii.
„T. J. a Cole použili pro dvojčata tenhle příšerný výraz a řekli to přesně tímhle slaboduchým tónem?“
Rádoby naštvaně mi zacloumal rukou. „Já nikdy nemluvím slaboduchým tónem!“
„To víš že ne. Nikdy.“ S úsměvem jsem se mu zadívala do průzračně modrých očí a vůbec jsem v tu chvíli nechápala, jak ho můžu podvádět se dvěma jinými.
„Už je ti líp, Zoey?“
Držel jsem Erika pořád za ruku, a tak mi bylo hned jasné, jak jsem sebou při Lorenových slovech trhla.
„Je mi fajn, děkuju,“ odpověděla jsem.
„Vyspala ses dobře? Dělám si o tebe starosti od chvíle, co jsem tě včera večer odvedl na kolej.“ Loren vrhl na Erika blahosklonný pohled, který jasně říkal „jsem mnohem starší než ty“. „Zoey včera prožila hrozný šok.“
„Já vím,“ odsekl Erik. Cítila jsem, jak mezi nimi houstne napětí, a lekla se, že si toho všimnou ostatní. Vtom jsem zaslechla, jak Shaunee šeptá: „To jo, vidíš?“ a Erin odpovídá: „Jasně!“ Málem jsem nahlas zaúpěla. Ovšemže si toho ostatní (v překladu: dvojčata) všimli.
Zrovna jsme dohonili skupinu dospělých, kteří se zastavili u tajných dveří ve východní zdi. Přestala jsem se soustředit na nečekaný a potencionálně smrtící střet svých kluků a vyjekla jsem: „Počkat! Co tady děláme?“
„Neferet se chce pomodlit za duši profesorky Nolanové a vztyčit kolem školního areálu ochranné kouzlo,“ vysvětlil Loren. Jeho hlas zněl až moc přátelsky, a když jsme se na sebe podívali, v jeho očích se zračilo až příliš vřelosti. Ach bože, on je tak nádherný! Vybavilo se mi, jaký je to pocit, když se naše rty setkají a...
A pak mi naplno došlo, co právě řekl.
„Ale co ta krev a všechno…“ Bezradně jsem nechala větu viset ve vzduchu a ukázala směrem k travnaté ploše na opačné straně zdi, která byla ještě včera prosáklá profesorčinou krví.
„Klid, neboj se. Neferet zařídila, aby to tu vyčistili,“ ujistil mě Loren jemně. Chvíli jsem myslela, že mě přede všemi pohladí, a ucítila jsem, jak Erik ztuhl, jako by očekával totéž. Naše soukromé drama naštěstí přerušil Neferetin smutný, ale silný hlas. Všichni se obrátili k ní.
„Nyní projdeme těmito tajnými dveřmi na místo oné hrůzné události. Utvořte půlkruh kolem sochy naší milované bohyně, kterou jsem postavila přesně tam, kde bylo nalezeno zohavené tělo profesorky Nolanové. Soustřeďte prosím veškerou sílu svého srdce i mysli a vyšlete pozitivní energii naší padlé sestře, jejíž duše teď svobodně letí vstříc Nyktině divukrásné říši. Mláďata,“ obrátila se k nám, „vy zaujměte místa u svíček, které představují váš živel.“ Oči jí přetékaly laskavostí a hlas něhou. „Vím, že zapojit mláďata do rituálu dospělých je neobvyklé, ale ve Škole noci jsme ještě nikdy neměli tolik výjimečně nadaných studentů, a proto mi to připadá jedině správné, abychom vaše nadání využili a posílili svou modlitbu a prosbu k Nyktě mocí živlů.“ Doslova jsem cítila, jak se Damien a dvojčata třesou nadšením. „Uděláte to pro mě? Pro nás všechny?“
Damien i holky začali snaživě kývat hlavami jako figurky, co se dávají do auta. Neferetiny zelené oči sklouzly ke mně. Přikývla jsem. Velekněžka se usmála a mě napadlo, jestli ještě někdo kromě mě dokázal prokouknout její krásnou masku a zahlédnout pod ní její pravou tvář, chladnou a vypočítavou.
Neferet byla evidentně sama se sebou velice spokojená. Otočila se, sehnula a prošla nízkým vchodem. Následovali jsme ji. Duševně jsem se připravila na nějakou hrůzu, přinejmenším na pach krve, ale Loren měl pravdu. Celý prostor, kde to ještě včera vypadalo jako v hororu, byl dokonale čistý. Napadlo mě, jak tady asi tulská policie mohla najít nějaké stopy, ale hned jsem se v duchu okřikla. Neferet určitě počkala, dokud tady skončili. Nebo ne?
Tam, kde jsme našly tělo profesorky Nolanové, teď stála krásná socha Nykty, která vypadala jako vytesaná z jediného bloku onyxu. V pozdvižených rukou držela tlustou zelenou svíci symbolizující zemi. Upíři beze slova utvořili kolem sochy půlkruh. Damien a dvojčata přistoupili k velikánským voskovicím, které představovaly jejich živly. Bez velkého nadšení jsem se vydala k fialové svíčce ducha. Všimla jsem si, že bojovníci se rozestoupili kolem nás do kruhu a otočili se k nám zády. Upírali zrak do tmy, ostražití a připravení k boji.
Neferet bez obvyklého divadýlka (na které se moc hezky kouká, to musím uznat) přistoupila k Damienovi, který nervózně svíral žlutou svíci, a natáhla ke knotu obřadní zapalovač.
„Naplňuje nás a vdechuje nám život. Volám do našeho kruhu vzduch.“ Její hlas byl silný a zřetelný, evidentně podpořený velekněžčinou mocí. Zapálila svíci a kolem ní a Damiena se okamžitě zvedl vítr. Neferet ke mně byla otočená zády, takže jsem jí neviděla do tváře, ale Damien se šťastně, široce usmál. Pokusila jsem se nemračit. V posvátném kruhu nemá vztek co dělat, jenomže já si nemohla pomoct. Jaktože jsem jediná, kdo vidí, jak je Neferet falešná?
Postoupila k Shaunee. „Zahřívá nás a pomáhá nám. Volám do našeho kruhu oheň.“ Stalo se to, co jsem sama už několikrát zažila: červená svíce vzplála, než se k ní zapalovač vůbec přiblížil. Shaunee se rozzářila jako její živel.
Neferet pokračovala po obvodu kruhu k Erin. „Chladí nás a omývá. Volám do našeho kruhu vodu.“ Zapálila knot a já uslyšela vlny šplouchající u vzdáleného pobřeží a ucítila v nočním vánku slané moře.
Pozorně jsem Neferet sledovala, jak přistupuje k Nyktině soše se zelenou svící. Velekněžka sklonila hlavu. „Mládě, které dříve zastupovalo tento živel, zemřelo. Patří se tedy, aby pozice země zůstala pro dnešní noc prázdná. Zároveň pro ni však volíme místo, kde ještě nedávno spočívalo tělo naší milované Patricie Nolanové. Živí nás. Z ní se rodíme a zase se do ní vracíme. Volám do našeho kruhu zemi.“ Zapálila zelenou svíci a ta zahořela jasným plamenem, ale po vůni louky nebo polního kvítí nebylo ve vzduchu ani stopy.
Vtom už Neferet stála přede mnou. Nevím, jak se tvářila na Damiena nebo dvojčata, ale teď měla přísný, strohý výraz a vypadala neuvěřitelně krásně. Připomněla mi nějakou starodávnou amazonskou válečnici a já na okamžik úplně zapomněla, jak je ve skutečnosti nebezpečná.
„Je naší podstatou. Volám do našeho kruhu ducha.“ Zapálila fialovou svíci a moje duše se zatřepotala. Byl to podobný pocit, jako když jedete na horské dráze. Velekněžka na mě neplýtvala žádnými výmluvnými pohledy, prostě vykročila dál. Obešla kruh a každému se podívala do očí. Přitom ke shromáždění promlouvala a rozhodně si nebrala žádné servítky. „Nestalo se to už víc než sto let, ne takhle otevřeně, ani s takovou brutalitou. Lidé zavraždili jednu z nás. Neprobudili spícího obra. Rozdráždili leopardici, kterou měli za krotkého mazlíčka.“ Hněvivě zesílila hlas. „Ona však není krotká!“ Zježili se mi chloupky na rukou. Neferet byla fantastická. Jak mohl někdo, komu Nyx dala do vínku tolik darů, propadnout takovému zlu?
„Myslí si, že naše zuby jsou tupé a že máme ostříhané drápy jako vykrmené domácí kočky. Ale to se mýlí.“ Pozvedla paže. „Z tohoto kruhu, vyvolaného na místě vraždy, se dovoláváme své bohyně, krásného vtělení noci. Prosíme, aby s otevřenou náručí přijala Patricii Nolanovou, která tu s námi mohla být ještě mnoho desítek let. A také Nyx žádáme, aby zahořela spravedlivým hněvem a v božském rozhořčení ztvrdila toto ochranné kouzlo, které lidem zabrání polapit nás do pavučiny vražedných úkladů.“ Začala recitovat zaklínadlo a vykročila zpět k Nyktině soše.
„Zahal nás nejhlubší noční tmou,
jež je nám od věků útěchou.“
Když se znovu obrátila ke shromáždění, držela v ruce malý nůž se slonovinovou rukojetí a nabroušeným zahnutým ostřím.
„Příbytek náš nechť zahalí stín,
ať zmizí pod závojem Nyktiným.“
Pozvedla nůž a druhou rukou začala kreslit do vzduchu spletitý vzor. Prostor kolem ní se začal třpytit, a jak odříkávala zaklínadlo, začalo se v něm cosi zhmotňovat.
„Poznám, kdo přichází i kdo jde ven,
ať upír, člověk či mládě jen.
Kde zlý úmysl odhalím,
tam bez milosti udeřím.“
Při těchhle slovech si Neferet rázně podřízla zápěstí, až jí vytryskla krev, rudá, hustá, horká a lákavá. Její vůně mě pohltila a v puse se mi bezděky začaly sbíhat sliny. Velekněžka se zachmuřeným, odhodlaným výrazem obešla celý kruh a nakreslila rudé kolo na trávu, kterou ještě nedávno zalévala krev profesorky Nolanové. Konečně Neferet dorazila zase k soše, zdvihla tvář k nočnímu nebi a dokončila zaklínání.
„Má krev teď toto kouzlo váže
a nic ho zlomit nedokáže.“
Tma kolem nás se zavlnila a já bych přísahala, že jsem na chviličku spatřila, jak něco splývá po zdi jako nadýchaný černý závoj. Začarovala ji tak, že ucítí nejen každé nebezpečí, které se ke škole přiblíží, ale taky každého, kdo se pokusí dostat dovnitř nebo ven. Kousla jsem se do tváře, abych nahlas nezasténala. Můj drákulovský trik s mlhou bohynin závoj rozhodně neošálí, to je jasné. Jak se sakra dostanu ke Stevie Rae s další dávkou krve?
Tahle nečekaná komplikace mě tak rozhodila, že jsem si ani nevšimla, jak Neferet rozpouští kruh. Byla jsem úplně zdřevěnělá. Nechala jsem se prostě strhnout davem a prošla s ním tajnými dveřmi. Z otupělosti mě vytrhl až Lorenův hlas, který zazněl nečekaně blízko mého ucha.
„Sejdeme se za chvíli v rekreačním pavilonu.“ Vzhlédla jsem k němu. Asi jsem se tvářila děsně nechápavě, protože dodal: „Na tvém úplňkovém rituálu. Uvádím tě do kruhu jako tvůj pěvec, pamatuješ?“
Než jsem se zmohla na reakci, zapředla vedle mě Shaunee: „Pokaždé se moc těšíme, až vás uslyšíme recitovat, profesore Blakeu.“
„Ano, to bychom si nenechaly ujít ani kvůli výprodeji bot u Sakse,“ připojila se Erin a v očích jí zajiskřilo.
„Tak to se tam všichni uvidíme,“ odvětil Loren, aniž ze mě spustil pohled. Pak se s úsměvem maličko uklonil a odkráčel.
„Já ho žeru,“ vzdychla Erin.
„Moje slova, ségra,“ přisvědčila Shaunee.
„Podle mě je pěkně slizký.“
Všechny jsme se obrátily k Erikovi, který odcházejícího Lorena provrtával vražedným pohledem.
„To teda není!“ vykřikla Shaunee.
„Loren Blake je naše zlatíčko. Jen se snaží být milý,“ prohlásila Erin a zakoulela na Erika očima, jako že se má nad sebou vážně zamyslet.
„Přesně! Ne abys na Zoey žárlil, o psychouše žádná holka nestojí,“ řekla Shaunee.
„No, já se půjdu převlíknout,“ vyhrkla jsem. K Erikově evidentní žárlivosti jsem fakticky neměla co dodat. „Mohli byste prosím jít napřed do rekreačky a zkontrolovat, jestli je všechno v pohodě? Za chviličku jsem tam.“
„Jasně,“ zahlaholila jednohlasně dvojčata.
„Kdyby bylo potřeba něco na poslední chvíli udělat, zařídíme to,“ řekl Damien.
Erik mlčel. Věnovala jsem mu letmý a (jak jsem doufala) zcela přesvědčivý úsměv a rozběhla se po chodníku ke koleji. Cítila jsem, jak se mi do zad zavrtává něčí pohled, a s hrůzou si uvědomila, že ten zmatek s Erikem a Lorenem (a Heathem) už vážně musím vyřešit, jinak to bouchne. Ale jak to mám do háje udělat?
Do Heatha jsem blázen. A do jeho krve.
Erik je bezva kluk a mám ho fakticky strašně ráda.
Loren je k sežrání.
Kristova noho, já jsem úplně nemožná.
2024 ©