21. KAPITOLA
Přesvědčovala jsem samu sebe, že tenhle rituál proběhne úplně v pohodě. Prostě rychle vyvolám kruh, pomodlím se za profesorku Nolanovou, oznámím, že Afrodita se vrací do Dcer temnoty (i když to bude všem jasné, jakmile prokáže svoje nadání pro zemi) a že jsem se rozhodla odložit nominaci potencionálních členů rady prefektů na konec školního roku, protože jsme teď všichni moc ve stresu a nehodí se to. Bude to úplně jednoduchý obřad, chlácholila jsem pořád dokola svůj rozbouřený žaludek. Vůbec ne jako minulý měsíc, když umřela Stevie Rae. Dneska se nic podobného nestane. Převlékla jsem se a řekla si, že líp už se stejně připravit nedokážu, a tak jsem otevřela dveře – a vrazila do Afrodity.
„Zpomal, prosím tebe,“ řekla a ustoupila mi z cesty. „Copak nevíš, že na sebe musíš nechat čekat?“
„Afrodito, tobě nikdo neřekl, že nechávat ostatní čekat je neslušné?“ odpálila jsem ji, proběhla chodbou, vzala schody po dvou a vrazila do společenské místnosti. Afrodita měla co dělat, aby mě dohonila. Kývla jsem na Daria, který stál na stráži před vchodem, a on mě uctivě pozdravil.
„Ty jo, tihle bojovníci jsou fakticky parádní,“ poznamenala Afrodita. Mohla si vykroutit krk, jak se na Daria ohlížela, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak ohrnula nos a nafoukaným tónem rozmazlené bohaté holčičky dodala: „A máš pravdu, nikdo mi neřekl, že nechávat ostatní čekat je neslušné. Vychovali mě k tomu, abych to dělala schválně. Moje máti je skálopevně přesvědčená, že i slunce čeká na její povel, než zapadne nebo vyjde.“
Protočila jsem oči.
„Bezva. Obklopila celou školu ochranným závojem, takže okamžitě pozná, když se někdo pokusí dostat dovnitř nebo ven. Všem se hrozně ulevilo, samozřejmě kromě mě.“
Sice jsme byly samy, ale Afrodita stejně ztlumila hlas. „Pořád do sebe tu krev hází takovým tempem?“
„Je na tom hodně zle. Musíme co nejdřív něco podniknout.“
„To teda sakra nevím, co jako podle tebe my podnikneme. Ty máš megasuperschopnosti. Já se jen vezu.“ Odmlčela se a potom ještě tišeji pokračovala: „Navíc nevím, co s tím chceš dělat. Je absolutně hnusná a mám z ní celkem dost strach.“
„Je to moje nejlepší kámoška,“ sykla jsem.
„Ne. Bývala tvoje nejlepší kámoška. Teď je z ní děsivá nemrtvá holka, co pije krev jako limonádu.“
„Pořád je moje nejlepší kámoška,“ trvala jsem zarytě na svém.
„Dobře, jak chceš. Tak požádej Nyx, aby ji uzdravila.“
„Hele, to není tak jednoduché.“
„Jak to víš? Už jsi to zkusila?“
V tu ránu jsem zůstala stát jako přimrazená. „Cos to říkala?“
Podívala se na mě se zdviženým obočím, pokrčila rameny a zatvářila se znuděně. „Jestli si to už zkusila.“
„Kurfix! Co když to fakticky je takhle jednoduché? Celou dobu hledám nějaké kouzlo, rituál nebo… nebo… prostě něco konkrétního, ohromujícího a totálně kouzelného, ale možná jsem vážně měla prostě požádat Nyx, aby ji uzdravila.“ Pořád jsem se z toho úžasného momentu prozření nevzpamatovala, když mi hlavou prolétla vzpomínka na to, co mi bohyně pověděla, než jsem před měsícem silou živlů zrušila Neferetino paměťové kouzlo: Jenom jsem ti chtěla připomenout, že živly sice dovedou ničit, ale také navracet do původního stavu.
„Kurfix? Tys řekla kurfix? Ještě jedna slabika a bylo by to sprosté slovo! Ta tvoje nevymáchaná pusa mě začíná pohoršovat.“
Připadala jsem si v tu chvíli tak šťastná a plná naděje, že mě ani Afrodita nemohla vyvést z míry. Rozesmála jsem se. „Dělej, pojď! Pohoršovat se můžeš jindy.“ Vyrazila jsem vpřed tak rychle, že jsem skoro běžela.
Před rekreačním pavilonem stál další bojovník, nabušený černý upír, který by mohl od minuty dělat profesionálního wrestlera. Afrodita na něj zavrněla a on k ní na oplátku vyslal sexy, ale pořád skrznaskrz drsňácký úsměv. Zastavila se a rozbalila to na něj ještě trochu víc.
„Ne abys přišla pozdě!“ sykla jsem na ni.
„Jenom se nezblázni. Za vteřinku jsem tam.“ Netrpělivě na mě mávla a její pohled jasně naznačoval, že nás spolu nikdo nesmí vidět. Přikývla jsem a šla dovnitř.
„Zoey! Tady jsi.“ Vrhl se ke mně Jack s Damienem v těsném závěsu.
„Promiň, rychleji to nešlo,“ omluvila jsem se.
Damien se usmál. „Nic se nestalo. Všechno je připravené.“ Pak jeho úsměv trochu zvadl. „Jenom Afrodita ještě nepřišla. Nikdo ji neviděl.“
„Já jo, už jde. Nedělej si s ničím hlavu a běž na svoje místo.“
Přikývl a zamířil ke kruhu. Jack se přesunul k zvukařské aparatuře (ten kluk je fakt machr na všechno, co má něco společného s elektronikou).
„Dej znamení, až budeš připravená,“ křikl na mě ještě.
Usmála jsem se na něj a pak se otočila zpátky ke kruhu. Dvojčata na mě mávala ze svých pozic na jihu a západě. Erik postával u prázdného místa za zelenou svíčkou. Zachytil můj pohled a mrkl na mě. Věnovala jsem mu rychlý úsměv, ale vrtalo mi hlavou, proč stojí tak blízko, když ví, že to je Afroditina pozice.
A když už o ní mluvíme… Podívala jsem se ke dveřím zrovna v okamžiku, kdy se vevlnila dovnitř. Trochu mě vytočilo, že mě na sebe nechala čekat, ale všimla jsem si, že když spatřila kolo Dcer a Dynů temnoty, zarazila se a maličko zbledla. Pak zvedla hlavu, pohodila blond hřívou, sebevědomě vykročila přímo k nejsevernějšímu bodu kruhu a zastavila se až u zelené svíce. Jakmile ji ostatní uviděli, zmlkli, jako by je někdo vypnul. Pár vteřin nikdo nevydal ani hlásku a potom si všichni začali mezi sebou šeptat. Afrodita prostě jen stála u své svíčky a tvářila se nevzrušeně, půvabně a hrozně namyšleně.
„Radši už začni, než vypukne vzpoura.“
Tentokrát jsem sebou neškubla, když se blízko za mnou ozval Lorenův hluboký sexy hlas. Otočila jsem se, hlavně proto, aby ostatní (Erik) neviděli uchvácený výraz mojí tváře, který se pro veřejnou produkci určitě nehodil.
„Nepřipadám si moc v pohodě, ale lepší to už asi nebude,“ řekla jsem.
„Existuje nějaký konkrétní důvod, proč stojí tam, kde stojí?“ Ukázal bradou na Afroditu.
„Bohužel jo,“ odvětila jsem.
„To vypadá zajímavě.“
„Zajímavý, to je slovo, které dokonale vystihuje celý můj život. Ve smyslu „ta hromadná bouračka je ale zajímavá“.“
Loren se zachechtal. „Zlom vaz.“
„Jak se znám, splní se mi to doslova,“ povzdychla jsem si, nasadila normální výraz a otočila se zpátky ke kruhu.
„Můžeme jet.“
„Dám signál hudbě, začnu recitovat a ty se chyť rytmu,“ řekl Loren.
Přikývla jsem a soustředila se na pravidelné nádechy, abych se uklidnila. Jakmile zazněla hudba, šepot umlkl. Všichni se na mě zadívali. Tu skladbu jsem neznala, ale měla pravidelný, zvučný rytmus, který mi připomněl tlukot srdce. Moje tělo se s ním automaticky sladilo a já začala tančit po vnějším obvodu kruhu.
Lorenův hlas hudbu perfektně doplnil.
„Já, ten, kdo noc už dávno dobře znal,
vyšel jsem v dešti – v dešti zpět se vlek...“
Slova klasické básně vystihla správnou náladu. Vyvolávala přesně ten nadpozemský pocit, který jsem poznala při svých samotářských výpravách do města a který se mi čím dál víc líbil.
„Nahlíd jsem do nejpustších uliček,
minul jsem na obchůzce strážníka,
a sklopil oči, nic jsem neprořek.“
Úplně jsem cítila temnotu minulé noci, která jako by se mi vsákla do kůže, a znovu jsem bytostně vnímala, že je mi mnohem bližší než lidský svět kolem mě. Vkročila jsem do kruhu a zachvěla se. Zaslechla jsem, jak Damien udiveně zalapal po dechu, a došlo mi, že moje tělo halí magická mlha.
„V nadzemské výši se tu vypínal
světelný ciferník, jak znamení
že čas svým krokem něco dal i vzal.
Já s nocí dávno důvěrně se znal.“
Lorenův hlas dozněl, já udělala poslední otočku a rozpustila kouzelný opar, takže jsem zase byla stoprocentně viditelná. Magie noci mi ale pořád kolovala celým tělem. Vzala jsem z vrchovatého stolu ve středu kruhu obřadní zapalovač a uvědomila si, že si možná úplně poprvé připadám jako skutečná Nyktina velekněžka, prodchnutá magií a s dokonalou vládou nad svou mocí. Všechny problémy, které mě trápily, v tu chvíli spláchl příval čirého štěstí. Lehkým krokem jsem přistoupila k Damienovi.
„To bylo vážně něco!“ zašeptal s úsměvem.
Taky jsem se usmála a pozvedla zapalovač. Ze rtů mi začala samovolně splývat slova, která mi musela našeptávat sama Nyx. Já takhle poetická nebývám. „Mírný ševelivý vánku z dálav, zdravím tě. V Nyktině jménu vyzývám tvou čistotu a volnost a volám tě k nám!“ Přiblížila jsem plamen ke knotu Damienovy žluté svíčky a ucítila pohlazení svěžího větříku.
Rychle jsem postoupila k Shaunee a její červené svíčce. Rozhodla jsem se poslechnout, co mi radí ta zvláštní kouzelná aura, a ani jsem zapalovač nezvedla. „Hřejivý zářivý ohni z dálav, v Nyktině jménu vzývám tvé životadárné teplo, zdravím tě a volám k nám!“ Luskla jsem nad knotem prsty a svíce vzplála překrásným plamenem. Široce jsme se na sebe s Shaunee zazubily a já zamířila k Erin.
„Chladivá vodo jezer a řek z dálav, buď pozdravena. Cítím tvou kouzelnou přítomnost, proudíš bystře mezi námi. V Nyktině jménu se zjev, když tě teď volám k nám!“ Zapálila jsem Erininu modrou svíci a vychutnala si, jak se kluci a holky blízko nás začali nadšeně smát, když se kolem nohou mé kamarádky zavlnila vodní hladina. Byla jasně viditelná, ale nikoho jiného se nedotkla.
„Levou zadní,“ šeptla Erin.
S veselým šklebem jsem postoupila po směru hodinových ručiček k Afroditě a její zelené svíčce. Tichý smích i uchvácený šepot diváků rázem utichly. Afroditin obličej ztuhl v bezvýraznou masku. Jen z očí jsem jí vyčetla nervozitu a strach. Prolétlo mi hlavou, jak dlouho už asi skrývá svoje emoce. Když uvážím, jak děsné má rodiče, zřejmě už to bude pěkných pár let.
„Bude to v pohodě, uvidíš,“ sykla jsem, téměř aniž jsem pohnula rty.
„Asi budu zvracet,“ šeptla.
„Ale houby.“ Vesele jsem se ušklíbla, potom jsem zesílila hlas a vyslovila krásné zaříkadlo, které se mi dralo na jazyk. „Daleké země a místa, kam nevkročila lidská noha, zdravím vás. Povstaňte z mechového lože a přineste nám hojnost, krásu a jistotu. Země, v Nyktině jménu tě volám k nám!“ Zapálila jsem Afroditinu svíci a celý pavilon zaplavila výrazná vůně čerstvě posečené louky. Všude kolem nás se rozezpívali ptáci. Pronikavá sladkost šeříkových květů nás všechny obklopila jako nejlehčí a nejdokonalejší parfém na světě. Zadívala jsem se do Afroditiných rozzářených očí a pak se rozhlédla po ostatních v kruhu. Všichni na ni zírali jako opaření a nikdo ani nehlesl.
„Ano,“ řekla jsem jednoduše, abych odpověděla na všechny ty otázky, které se jim určitě honily hlavou, a (doufejme) rozptýlila jejich pochybnosti. Nemusí ji mít rádi, nemusí jí věřit, ale musí přijmout jako fakt, že jí Nyx požehnala. „Afrodita byla obdařena nadáním pro zemi.“ Zamířila jsem do středu kruhu a pozvedla svoji fialovou svíci. „Duchu magie a noci, šepotající v srdci bohyně, příteli, cizinče, tajemství, poznání, v Nyktině jménu tě volám k nám!“ Knot mojí svíčky vzplál a já zůstala chvilku bez hnutí stát, než se v mém těle a nitru utišila známá kakofonie pětice živlů.
Bylo to tak úžasné, že jsem skoro zapomněla dýchat.
Když jsem se uklidnila, zapálila jsem pletenec sušeného eukalyptu a šalvěje a pak ho udusila. Zhluboka jsem vdechla voňavý bylinný dým a soustředila se na vlastnosti, pro které si babiččini předkové právě těchhle rostlin cenili – eukalyptu pro schopnost uzdravovat, chránit a očišťovat, bílé šalvěje pro schopnost odpuzovat negativní duchy, síly a vlivy. Obrátila jsem se k divákům. Jasně jsem cítila jejich pohledy, byly stejně hmatatelné jako třpytivá stříbrná linie, která spojovala zástupce živlů v mém kruhu. „Vítejte!“ zvolala jsem a shromáždění odpovědělo: „Vítej i ty!“ Napětí ze mě vyprchalo. Promluvila jsem k nim. „Všichni už víte, že včera zavraždili profesorku Nolanovou. Bylo to přesně tak příšerné, jak se povídá. Prosím vás teď, abyste se připojili k mé modlitbě a požádali Nyx, ať dá klid nejen její duši, ale i nám.“ Odmlčela jsem se a vyhledala pohledem Iana Bowsera. „Jsem ve škole teprve pár měsíců. Přesto vím, že hodně z vás mělo k profesorce Nolanové opravdu blízko.“ Ian se pokusil o úsměv, ale zármutek mu nedovolil zvednout ani koutky. Prudce zamrkal ve snaze zarazit slzy, které se mu leskly v modrých očích. „Byla to dobrá učitelka a hodná žena. Bude se nám po ní stýskat. Rozlučme se s ní proto posledním: „Buď pozdravena!““ Spolužáci zareagovali sborovým procítěným: „Buď pozdravena!“
Počkala jsem, až se zase utišili, a pokračovala dál. „Vím, že jsem měla oznámit nominace na zbývající místa v radě prefektů, ale v minulém měsíci se přihodila spousta věcí, a proto jsem se to rozhodla odložit až na konec školního roku. Sejdu se potom s celou dosavadní radou a společně vám předložíme k volbě několik jmen. Mezitím jsem ale přijala mezi prefekty jedno mládě automaticky.“ Snažila jsem se to říct naprosto věcně, abych zakryla skutečnost, že to většině z nich bude připadat jako výplod choré mysli. „Jak jste sami mohli vidět, Afrodita byla obdařena nadáním pro zemi. To jí podobně jako dřív Stevie Rae dává právo na místo v radě. A stejně jako Stevie Rae i Afrodita slíbila, že bude dodržovat nová pravidla Dcer temnoty.“ Otočila jsem se k ní, abych jí viděla do očí. Ulevilo se mi, protože se na mě nervózně, ztuhle usmála a přikývla. Nedala jsem divákům prostor k diskuzi. Vzala jsem z Nyktina stolu pohár sladkého červeného vína a pustila se do samotné úplňkové modlitby.
„Tento měsíc znovu vidíme, že úplněk provázejí nové začátky. Minule to byla nová pravidla pro Dcery i Syny temnoty. Dnes vítáme do rady prefektů čerstvou členku a se zármutkem se loučíme s profesorkou, která umřela. Jsem vaší předsedkyní teprve měsíc, ale vím jistě, že můžu…“ Hned jsem se opravila. „...že můžeme věřit naší bohyni. Nyx nás miluje a je stále s námi, i když se dějí opravdu strašné věci.“ Pozvedla jsem pohár a začala obcházet kruh. Recitovala jsem přitom krásnou starou báseň, kterou jsem se naučila před měsícem.
„Jiskrné měsíční světlo,
tajemství zemských hlubin,
sílo vodního proudu,
záře žhnoucího plamene,
Nyktiným jménem vás voláme!“
Každému jsem po řadě nabídla doušek vína a na každý úsměv odpověděla kývnutím. Snažila jsem se působit jako někdo, s kým můžou počítat. Komu můžou věřit.
„V konec zla,
nápravu křivd,
návrat k čistotě,
touhu po pravdě,
v Nyktině jméně věříme!“
Potěšilo mě, že každý, kdo se napil, zamumlal „buď požehnána“ a nikdo se netvářil nějak zvlášť naštvaně.
„O kočičí zrak,
delfíní sluch,
mrštnost hada
a tajemnost fénixe
Nyktiným jménem žádáme,
abychom byli požehnáni!“
Poslední, kdo se napil přede mnou, byla Afrodita. Tak tiše, že jsem ji málem neslyšela, zašeptala: „Dobrá práce, Zoey,“ potom usrkla víno, vrátila mi pohár a hlasitě, aby ji všichni slyšeli, vyslovila obvyklé: „Buď požehnána.“
Ulevilo se mi a pocítila jsem nával pýchy. Vypila jsem zbytek vína a postavila pohár zpátky na stůl. V opačném pořadí jsem poděkovala jednotlivým živlům a rozloučila se s nimi, zatímco Afrodita, Erin, Shaunee a Damien postupně sfoukli svoje svíčky. Obřad jsem zakončila slovy: „Tento úplňkový rituál je u konce. Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“
Mláďata jako ozvěna zopakovala: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“
Pamatuju si, že jsem se usmívala jako blbeček, když vtom Erik vykřikl bolestí a klesl na kolena.
22. KAPITOLA
Na rozdíl od chvíle, kdy umírala Stevie Rae, jsem neztuhla ani nezaváhala.
„Ne!“ vykřikla jsem, rozběhla se k němu a klekla si. Opíral se rukama o zem, sténal bolestí a hlavu skláněl skoro k podlaze. Neviděla jsem mu do obličeje, ale všimla jsem si, že mu košile vlhne potem – možná i krví, i když jsem zatím žádnou necítila. Věděla jsem, co bude následovat: z očí, nosu a pusy mu začne proudem téct krev a on se doslova utopí ve vlastních tělesných tekutinách. A bude to přesně tak strašné, jak to zní. Nic to nedokáže zastavit. Nic to nedokáže změnit. Nemůžu pro něj nic udělat, jenom zůstat s ním a doufat, že vstane z mrtvých jako Stevie Rae a zachová si aspoň špetku lidskosti.
Položila jsem mu ruku na chvějící se rameno. Přes košili jsem ucítila horko, jako by mu pod kůží šlehaly plameny. Zoufale jsem se rozhlédla a hledala pomoc. Stál tam Damien – jako vždycky, když ho doopravdy potřebuju. „Sežeň ručníky a přiveď Neferet,“ řekla jsem. Kamarád okamžitě vyrazil a Jack mu byl v patách.
Otočila jsem se zpátky k Erikovi, ale než jsem ho stačila vzít do náruče, mezi jeho steny a vyděšeným mumláním přihlížejících spolužáků se ozval Afroditin hlas.
„Zoey, on neumírá.“ Vzhlédla jsem k ní, ale vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Popadla mě za ruku a odtáhla mě od něj. Snažila jsem se jí vytrhnout, ale její další slova mě dokonale uzemnila. „Poslouchej mě přece! Neumírá. Mění se.“
Erik najednou vykřikl a v křeči se stočil do klubíčka, jako by se mu něco pokoušelo vydrápat z hrudi. Zakryl si dlaněmi tvář. Pořád se příšerně třásl. Evidentně trpěl velkými bolestmi a něco se s ním dělo. Ale po krvi nikde ani stopa.
Afrodita měla pravdu. Erik se měnil v dospělého upíra.
Vtom ke mně přiběhl Jack a vrazil mi do rukou štos ručníků. Zvedla jsem k němu oči. Ten kluk brečel jako želva a celý obličej měl mokrý a napuchlý. Vyskočila jsem a objala ho.
„Neumírá. Mění se,“ zopakovala jsem Afroditina slova. Můj hlas zněl divně, ochraptěle a zastřeně.
Potom do místnosti vrazila Neferet s Damienem a několika bojovníky. Rozběhla se k Erikovi. Pozorně jsem sledovala její výraz, a když napětí a obavy rázem vystřídala radost, zaplavila mě omamná vlna úlevy. Velekněžka ladně poklekla na podlahu, něco zašeptala tak tiše, že jsem jí nerozuměla, a jemně se dotkla Erikova ramene. Jeho tělem projela poslední křeč, pak se uvolnil a přestal se třást. Utichlo i příšerné bolestné úpění. Zvolna se narovnal a zvedl na všechny čtyři, ale hlavu pořád skláněl k zemi, takže jsem mu neviděla do obličeje.
Neferet mu zase něco pošeptala a on kývl. Pak vstala a obrátila se k nám. Zářivě se usmívala a její tvář žhnula radostí a skoro oslepující krásou. „Radujte se, mláďata! Erik Night dokončil proměnu. Vstaň, Eriku, a následuj mě. Provedu očistný rituál, po němž začne tvůj nový život!“
Erik vstal a zvedl hlavu. Stejně jako ostatní jsem zalapala po dechu. Obličej mu zářil. Jako by uvnitř jeho těla někdo rozsvítil žárovku. Už dřív byl moc hezký, ale teď každý jeho rys ještě zvýrazněl. Oči měl modřejší, drsně rozcuchané vlasy mu padaly v hustých černých pramenech do obličeje, dokonce vypadal vyšší. A jeho znamení získalo konečnou podobu. Safírový srpek se vybarvil a kolem Erikových očí, od obočí až k nádherně tvarovaným lícním kostem, se utvořil fantastický vzor propletených uzlů ve tvaru masky. Hned se mi vybavilo krásné tetování profesorky Nolanové. Tak to má být, napadlo mě a málem jsem se pod tíhou toho pocitu zapotácela.
Naše oči se na chvilku setkaly. Jeho plné rty se zavlnily v úsměvu, který patřil jen a jen mně. Myslela jsem, že mi pukne srdce. Pak zvedl paži nad hlavu a znělým, radostným hlasem zvolal: „Proměnil jsem se!“
Všichni začali jásat, ale nikdo kromě Neferet a bojovníků se k němu neodvážil přiblížit. Než vlna vzrušení a rámusu utichla, dospělí ho vzali mezi sebe a odvedli pryč.
Já tam stála, otupělá, otřesená, a bylo mi hrozně mizerně.
„Teď proběhne jeho zasvěcení bohyni,“ řekla Afrodita. Stála vedle mě a její hlas zněl stejně prázdně, jak jsem se já právě cítila. „Nikdo z mláďat přesně neví, co se při něm děje. Dospělí to drží v přísné tajnosti, nesmějí nám o tom nic povědět.“ Pokrčila rameny. „No co. Jednou to zažijeme na vlastní kůži.“
„Nebo umřeme,“ odvětila jsem ztuhle.
„Nebo umřeme,“ přisvědčila a otočila se ke mně. „Jsi v pohodě?“
„Jo, je mi fajn,“ řekla jsem mechanicky.
„Červenko! To bylo něco, vid?“ ozval se Jack.
„Páni, neuvěřitelné. Připadal jsem si úplně extaticky!“ provětral Damien svoji zásobu cizích slov.
„Bomba! Erik Night se teď připojí k nejkrásnějším upířím chlapům na světě hned vedle Brandona Routha, Joshe Hartnetta a Jakea Gyllenhaala.“
„A Lorena Blakea, ségra. Toho mezi ně taky musíš počítat,“ řekla Erin.
„Samozřejmě, nevynechala bych ho ani za nic,“ prohlásila Shaunee.
„To je prostě super, že Zoey teď chodí s opravdickým upírem. Jako že s dospělým,“ poznamenal Jack.
Damien se nadechl a chystal se něco říct, ale hned pusu zase zavřel a zatvářil se rozpačitě.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„No, já jen že… no… že…“ Zarazil se.
„Ježíši, tak co? Vymáčkni se konečně!“ vyjela jsem na něj.
Trhl sebou a ve mně se ozvalo špatné svědomí, že na něj takhle štěkám. Konečně ale odpověděl. „No, já o tom sice moc nevím, ale myslel jsem, že jakmile mládě dokončí proměnu, odejde ze Školy noci a začne žít dospělý život podle svých představ.“
„Takže on odsud odejde?“ užasl Jack.
„Vztah na dálku, Červenko,“ ozvala se rychle Erin.
„Jo, vy dva to zvládnete levou zadní,“ přidala se Shaunee.
Sjela jsem pohledem z dvojčat na Damiena s Jackem a nakonec na Afroditu.
„Špatná zpráva,“ řekla Afrodita. „Teda aspoň pro tebe.“ Zvedla obočí a pokrčila rameny. „Teď jsem ráda, že mi dal kopačky.“ Pohodila vlasy a zamířila ke stolu s jídlem v sousední místnosti.
„Když jí nesmíme říkat hnusná ježibaba, můžeme jí říkat mrcha?“ zeptala se Shaunee.
„Já bych to upřesnila, ségra. Odporná mrcha,“ řekla Erin.
„Neposlouchej ji,“ vmísil se do toho Damien důrazně. „Erik bude pořád tvůj kluk, i když je teď dospělý a odejde odsud.“
Všichni na mě viseli očima, a tak jsem se pokusila o úsměv. „Já vím. Bude to v pohodě. Jenom… Přišlo to hrozně nečekaně, musím se s tím srovnat. Pojďte si dát něco k jídlu.“ Než mě stačili zahrnout dalšími slovy útěchy, vyrazila jsem k bufetu. Následovali mě v zástupu jako kachňata.
Připadalo mi, že uběhla celá věčnost, než Dcery a Synové temnoty dojedli a odešli, ale když jsem se koukla na hodiny, zjistila jsem, že ve skutečnosti to zabalili dřív než obvykle. Všichni nadšeně rozebírali, co se stalo Erikovi, a já přikyvovala a vydávala všelijaké souhlasné zvuky, aby to vypadalo, že poslouchám, a nikdo nepoznal, jak jsem mimo. Ten předčasný rozchod byl jasným důkazem toho, že se mi to moc nepovedlo. Za nějakou dobu jsem si překvapeně uvědomila, že v místnosti zůstali jen Jack s Damienem a dvojčata. V tichosti sklízeli zbytky a sbírali odpadky do pytlů.
„Jé, počkejte, já to udělám,“ vyhrkla jsem.
„Už to máme skoro hotové, Červenko,“ řekl Damien. „Vlastně potřebujeme jen sklidit Nyktin stůl v kruhu.“
„O to se už postarám,“ prohlásila jsem. Snažila jsem se o pohodový tón, ale z jejich výrazů bylo jasné, že mi moc nevyšel.
„Zoey, není ti…“
Zvedla jsem ruku a Damien zmlkl v půli věty. „Jsem utahaná. Taky dost rozhozená z toho, co se stalo Erikovi. A upřímně řečeno bych teď radši byla sama.“ Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle hnusně, ale už jsem dál nedokázala udržet na tváři veselý výraz. Bude lepší, když si moje parta bude myslet, že trpím premenstruačním syndromem, než aby poznali, že jsem na dně. Učednice velekněžky nejsou nikdy na dně. Se vším si vědí rady. Fakticky hrozně moc jsem před nimi chtěla utajit, že s tímhle vším už si absolutně poradit nedokážu. „Mohli byste mě na chvilku nechat samotnou? Prosím?“
„Jasně,“ pronesly jednohlasně holky. „Tak zatím, Červenko.“
„Dobře. Uvidíme se, no, potom,“ zamumlal Damien.
„Ahoj, Zoey,“ řekl Jack.
Počkala jsem, až se za nimi zavřou dveře, a odvlekla se do sousední místnosti, která se používá jako taneční studio a cvičebna jógy. Klesla jsem na hromadu měkkých podložek, které tam ležely v koutě, a roztřesenýma rukama jsem vytáhla z kapsy šatů mobil.
Všechno OK?
Poslala jsem tuhle krátkou zprávu na telefon, co jsem koupila Stevie Rae. Trvalo zdánlivě strašně dlouho, než odpověděla.
V pohodě
Drž se, odpověděla jsem.
Pospěš si, odepsala.
Snažím se
Mobil jsem zaklapla, opřela se o stěnu a s pocitem, že se na mě všechno hroutí, se zoufale rozbrečela.
Vzlykala jsem, popotahovala, naříkala a třásla se. Přitáhla jsem si kolena k bradě a kolébala se dopředu a dozadu. Věděla jsem, co se děje. Nechápala jsem, jaktože to nikomu jinému, dokonce ani mým kamarádům nedošlo.
Myslela jsem, že Erik umírá, a připomnělo mi to ten večer, kdy mi v náručí zemřela Stevie Rae. Zase se mi to všechno vybavilo, jako bych to prožívala znovu – krev, žal, hrůza. Zasáhlo mě to jako blesk. Tak nějak se mi zdálo, že jsem se přes to jednou provždycky přenesla. Koneckonců, Stevie Rae není ani doopravdy mrtvá.
Jen jsem si něco nalhávala.
Brečela jsem tak, že jsem si ho vůbec nevšimla, dokud mi nepoložil ruku na rameno. Zvedla jsem hlavu, otřela si oči a honem se snažila vymyslet nějakou chlácholivou výmluvu, aby si o mě dotyčný nedělal starosti.
„Cítil jsem, že mě potřebuješ,“ řekl Loren.
Vzlykla jsem a vrhla se mu do náruče. Sedl si ke mně a přitáhl si mě na klín. Sevřel mě v objetí a začal mumlat něžné nesmysly, že bude všechno v pořádku a že mě už nikdy nepustí. Když jsem se konečně vybrečela a jenom sem tam škytla, podal mi jeden ze svých staromódních látkových kapesníků.
„Děkuju,“ zamumlala jsem, vysmrkala se a otřela si tváře. Vyhnula jsem se pohledu do zrcadlové stěny naproti, ale stejně jsem koutkem oka zachytila odraz napuchlých očí a rudého nosu. „Bezva, vypadám jako strašidlo.“
Loren se zachechtal, otočil mě k sobě a jemně mi odhrnul vlasy za uši. „Vypadáš jako bohyně klesající pod tíhou strastí a útrap.“
Z hrudi mi začala stoupat bublinka hysterického smíchu. „Bohyním určitě netečou z nosu nudle.“
Usmál se. „No, co my víme.“ Potom zvážněl. „Když se Erik začal měnit, myslela jsi, že umírá, viď?“
Přikývla jsem. Bála jsem se, že jestli otevřu pusu, zase se rozbrečím.
Loren rozmrzele zatnul zuby. „Pořád Neferet říkám, že všechna mláďata mají vědět, jak probíhá poslední fáze proměny, ne jenom kvintáni a sextáni. Takhle se zbytečně vyděsí.“
„Bolí to tak moc, jak to vypadalo?“
„Bolí to hodně, ale není to nepříjemné, jestli víš, jak to myslím. Něco jako když tě bolí svaly po cvičení. Cítíš to, ale nevadí ti to.“
„Mně to připadalo daleko horší než namožené svaly,“ namítla jsem.
„Vážně to není zas tak hrozné – nepříjemné je spíš to, že nechápeš, co se s tebou děje. Celé tělo ti zaplaví neznámé pocity a máš hrozně přecitlivělé smysly.“ Pohladil mě po tváři a prstem jemně obkreslil moje znamení. „Jednou to zažiješ taky.“
„To doufám.“
Chvilku jsme oba mlčeli. Pořád mě hladil a sklouzl až k tetování, které mám ze strany na krku. Jeho doteky mě uklidňovaly a zároveň vzrušovaly.
„Ale tebe trápí ještě něco jiného, viď?“ promluvil nakonec tiše. Jeho hlas byl hluboký, melodický a hypnoticky krásný. „Je v tom něco víc než jen to, že ti Erikova proměna připomněla smrt kamarádky.“
Když jsem neodpověděla, sklonil se a políbil mě na čelo. Jakmile se jeho rty dotkly měsíčního srpku, zachvěla jsem se.
„Mně se můžeš svěřit, Zoey. Už jsme toho spolu tolik prožili… Víš přece, že mi můžeš důvěřovat.“
Naše rty se lehce dotkly. Vážně by se mi ulevilo, kdybych mu mohla říct o Stevie Rae. Určitě by mi pomohl a ví bůh, že by se mi každá pomoc hodila. Zvlášť teď, když jsem se rozhodla poprosit Nyx, aby Stevie Rae uzdravila. To by znamenalo vyvolat kruh, což zase vyžaduje, abych buď šla s Damienem, dvojčaty a Afroditou za ní, nebo aby Stevie Rae přišla za námi. Obojí nám bohužel zatrhla Neferet svým ochranným kouzlem, ale Loren třeba bude znát nějaký dospělý způsob, jak ho obejít. Pokusila jsem se zeptat svého instinktu, zjistit, jestli mi pořád přísně zakazuje cokoli prozradit, ale cítila jsem jen Lorenovy ruce a rty.
„Pověz mi to,“ zašeptal se rty jen kousíček od mých.
„Já… chtěla bych…“ odpověděla jsem zadýchaně. „Jenže ono je to složité.“
„Dovol mi, abych ti pomohl, lásko. Společně přece dokážeme všechno.“ Jeho polibky byly delší a vášnivější.
Chtěla jsem mu o všem říct, ale točila se mi hlava a sotva jsem mohla myslet, natož mluvit.
„Ukážu ti, jak blízcí si můžeme být… co všechno můžeme sdílet,“ řekl.
Přestal se mi probírat ve vlasech a škubl límcem své košile, až na ní povolilo pár knoflíků. Pak si nehtem palce přejel po levé straně odhalené hrudi. Za ním zůstala dokonalá rudá linie. Zaplavila mě vůně jeho krve.
„Napij se,“ vyzval mě,
Nedokázala jsem odolat. Naklonila jsem se k němu a ochutnala ho. Krev ve mně vyvolala nával síly. Byla jiná než Heathova – ani tak horká, ani tak hustá – zato mocnější. Rozbušila mi srdce a vzbudila ve mně žhavou, naléhavou touhu. Prohnula jsem se jako luk, chtěla jsem víc.
„Teď já. Chci tě taky ochutnat,“ zamumlal Loren.
Než jsem si uvědomila, co se chystá udělat, sundal mi šaty. Ani jsem se nestačila zastydět, že mě vidí jen v kalhotkách a podprsence, protože mě nehtem škrábl do prsa. Zasykla jsem bolestí, ale pak se k ráně přisála jeho ústa. Jakmile se napil mojí krve, bolest okamžitě vystřídala fantastická rozkoš, tak intenzivní, že jsem se zmohla jen na sten. Aniž přestal pít, začal ze sebe strhávat oblečení a já mu pomáhala, jak to šlo. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že ho chci. Ostatní myšlenky vymazal příval horka, smyslových vjemů a touhy. Jeho ruce i rty byly všude a já stejně neměla dost.
Pak se to stalo. Tep jeho srdce jako by mi pronikl pod kůži a naše krev začala pulzovat ve stejném rytmu. Zároveň se svou rozkoší jsem ucítila i tu jeho a hlava se mi zatočila jeho touhou.
Vtom se někde v zapomenutém koutku mé mysli ozval Heathův výkřik: „Zoey! Ne!“
Trhla jsem sebou a pak ztuhla. „Ššš,“ zašeptal Loren. „To nic. Takhle je to lepší, miláčku, mnohem lepší. S lidským otiskem jsou jen problémy, hrozně tě omezoval.“
Nemohla jsem popadnout dech. „Zrušil si ho? Tys zrušil můj otisk s Heathem?“
„Ano. Nahradil ho náš otisk.“ Převalil se a uvěznil mě pod sebou. „Teď můžeme zajít dál. Chci se s tebou milovat, lásko.“
„Dobře,“ zašeptala jsem. Znovu jsem přitiskla rty k jeho hrudi, začala pít a pak celý svět kolem nás explodoval ve smršti krve a vášně.