Škola noci 3, kapitola 23,24

23. KAPITOLA

Ležela jsem na Lorenovi omámená sladkým oparem smyslnosti. Pohladil mě po zádech a pak začal přejíždět prsty po mém tetování.

„Tvoje znamení jsou nádherná. Jako ty,“ řekl.

Šťastně jsem vzdychla a přitulila se k němu blíž. Když jsem pootočila hlavu, fascinovaně jsem se zadívala na náš odraz v zrcadlové stěně studia. Byli jsme nazí a oba jsme měli po těle krvavé šmouhy. Naše končetiny se intimně proplétaly a oba nás částečně halily moje dlouhé černé vlasy. Jemný vzor mého tetování, které začínalo na tváři a přes krk se táhlo po páteři až k nejnižšímu bodu zad, působil exoticky. Smyčky a uzly se díky vrstvičce potu třpytily jako safíry.

Loren měl pravdu. Jsem nádherná. A měl pravdu i o nás dvou. Nevadí, že je starší než já a dospělý upír (a profesor na naší škole). Pro náš vztah to vůbec není důležité. Spojuje nás něco naprosto výjimečného, čemu se nevyrovná ani moje náklonnost k Erikovi, ani touha po Heathovi.

Heath…

Ospalá spokojenost byla rázem ta tam, jako by mě někdo polil studenou vodou. Přestala jsem se kochat naším odrazem v zrcadle a obrátila se k Lorenovi. Díval se na mě, koutky zdvižené v náznaku úsměvu. Ach bože, vypadal šíleně úžasně a já nemohla uvěřit, že patří mně. Musela jsem se pekelně soustředit, abych se zmohla na otázku, na kterou jsem nutně potřebovala znát odpověď. „Lorene, je můj otisk s Heathem vážně pryč?“

„Je, opravdu,“ řekl. „Teď jsme se otiskli my dva, a tím se tvoje pouto s tím lidským klukem přetrhlo.“

„Ale v učebnici upíří sociologie se píše jen o tom, jak je to bolestivé a těžké, zrušit otisk s člověkem. Nechápu, jak se to mohlo stát takhle snadno. A o tom, že jeden otisk může přebít druhý, tam nebylo ani slovo.“

Jeho úsměv se rozšířil. Něžně mě políbil. „Jednou přijdeš na to, že spoustu věcí o dospělých v učebnicích nenajdeš.“

Okamžitě jsem si začala připadat hrozně mladá, hloupá a trochu jako dítě, kterému někdo vyhuboval. Loren si toho hned všiml.

„Ale no tak, nemyslel jsem to zle. Pamatuju si, jak jsem býval zmatený a jak jsem nechápal, v co se vlastně měním. Na tom není nic špatného. Zažili jsme to všichni. A teď máš mě, budu ti pomáhat.“

„Prostě mi hrozně vadí, když něco nevím,“ zamumlala jsem a znovu se mu zavrtala do náruče.

„To chápu. Vysvětlím ti, jak to s tím otiskem bylo. Připoutala si k sobě člověka, ale nejsi dospělá upírka. Nedokončila jsi proměnu.“ Zarazil se a důrazně dodal: „Zatím. Otisk tím pádem nebyl úplný. Když jsme my dva smísili svoji krev, vznikl silnější otisk a ten nad tím starým převládl.“ Vrhl na mě sexy úsměv. „Protože já dospělý jsem.“

„Bolelo to Heatha hodně?“

Pokrčil rameny. „Asi ano, ale trvalo to jenom chvilku. A z dlouhodobého hlediska je to takhle lepší. Brzo se ti otevře celý upíří svět, Zoey. Budeš zcela výjimečná velekněžka. Pro člověka nebude v tvém životě místo.“

„Já vím, že máš pravdu,“ podotkla jsem a snažila se to všechno srovnat v hlavě. Vzpomněla jsem si, jak moc jsem si byla jistá, že se s Heathem musím rozejít. To, že jsem se našeho otisku zbavila, vážně bude jen ku prospěchu věci. Bude to takhle jednodušší, pro nás oba. Pak mě něco napadlo. „Jestli jsem se ale neotiskla s tebou a Heathem zároveň?“

„To nejde. Nyx to zařídila tak, že můžeme být spoutaní otiskem vždycky jen s jednou bytostí. Asi proto, aby si z otištěných lidských služebníků nikdo nepostavil armádu.“

Zaskočil mě jeho sarkastický tón i to, co právě řekl. „V životě by mě nenapadlo udělat něco takového.“

Tiše se zasmál. „Spoustu upírů ano.“

„Ty bys to udělal?“

„Ovšemže ne.“ Dal mi zase pusu a dodal: „Kromě toho mi otisk s tebou úplně stačí. Žádný další nepotřebuju.“

Zatetelila jsem se radostí. On patří mně a já zas jemu! Pak se mi vybavila Erikova tvář a veškerá radost se vytratila.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Erik,“ zašeptala jsem.

„Teď jsi moje!“ zavrčel a tvrdě, majetnicky mě políbil, až se mi srdce rozbušilo jako splašené.

„Jsem.“ Na víc jsem se po tom polibku nezmohla. Byl jako obrovská vlna, před kterou nic neobstojí. Nechala jsem ji, ať se přese mě převalí a vezme Erika s sebou. „Jenom tvoje.“

Sevřel mě v náruči a pak mě jemně nadzvedl, aby se mi mohl dívat do očí. „Svěříš se mi teď?“

„S čím?“ Asi jsem věděla, co chce slyšet, ale stejně jsem se zeptala.

„Řekni mi, co tě tolik trápí.“

Sice se mi křečovitě stáhl žaludek, ale já tomu nevěnovala pozornost. Už jsem se rozhodla. Musím mu teď důvěřovat, když jsme spolu.

„Stevie Rae neumřela. Nebo aspoň není mrtvá tak, jak by měla být. Žije, ale změnila se. A není jediné mládě, které i po smrti žije dál. Je jich celá smečka, ale nejsou jako ona. Stevie Rae si na rozdíl od nich zachovala lidskost.“

Ucítila jsem, jak celý ztuhnul, a tak trochu jsem čekala, že mě bude mít za cvoka, ale on jenom řekl: „Jak to myslíš? Hezky mi to všechno vysvětli, Zoey.“

Tak jsem mu pověděla všechno od začátku: jak jsem několikrát spatřila „duchy“, jak jsem zjistila, že to nejsou duchové, jak ta hnusná nemrtvá mláďata zabila dva fotbalisty Sdružené střední a jak jsem před nimi zachránila Heatha. Nakonec jsem mu řekla o Stevie Rae. Úplně všechno.

„Takže teď na tebe čeká v bytě nad garáží u Afrodity doma?“ zeptal se.

Přikývla jsem. „Jo, potřebuje každý den dávku krve. Chce si zachovat svoji lidskost, ale je to pořád těžší. Jestli jí dojde krev, asi se z ní stane to, co z těch ostatních.“ Zachvěla jsem se a on mě sevřel pevněji.

„Jsou vážně tak hrozní?“

„To si ani nedokážeš představit. Nejsou to ani lidi, ani upíři. Proměnili se v to nejhorší, co může upír i člověk být. Nemají duši, Lorene.“ Pátravě jsem se mu zadívala do očí. „A nikdo to už nedokáže vrátit zpátky. Jenže Stevie Rae má nadání pro zemi a díky němu si kousek duše zachovala. Jsem doopravdy přesvědčená, že bych jí mohla pomoct.“

„Cože?“

Přišlo mi to trošku zvláštní, že zprávy o nemrtvých mláďatech ho ani moc nerozhodily, ale šokuje ho, že bych třeba dokázala Stevie Rae uzdravit.“No fakt. Možná se pletu, ale myslím si, že stačí využít moc živlů. Vždyť víš.“ Odmlčela jsem se a zavrtěla. Nevěděla jsem, jestli nejsem moc těžká. „Mám to svoje speciální spojení se všemi pěti živly, tak mě napadlo, že ho prostě použiju.“

„To by mohlo fungovat. Ale nezapomeň, že budeš pracovat s velice mocnou magií a za to musí každý zaplatit nějakou cenu.“ Mluvil pomalu a rozvážně, jako by si pečlivě rozmýšlel, co řekne, než to doopravdy vysloví (na rozdíl ode mě, já vždycky plácám, co mi přijde na jazyk, a pak mě to mrzí nebo z toho mám průšvih). „Zoey, jak se to Stevie Rae a těm ostatním stalo? Co to způsobilo? Nebo kdo?“

Už jsem měla na jazyku Neferetino jméno, jenže v tu chvíli mě do žaludku praštila slova Nemluv o ní. Teď to samozřejmě myslím obrazně, ale věděla jsem hned, proč je mi na zvracení. Vtom jsem si taky ke svému velkému údivu uvědomila, že jsem vlastně Lorenovi neřekla všechno. Vyprávěla jsem mu sice o noci, kdy jsem vysvobodila Heatha ze spárů nemrtvých potvor a setkala se se Stevie Rae, ale celou pasáž s Neferet jsem vynechala. Udělala jsem to úplně nevědomky, nebyl v tom žádný záměr. Prostě jsem jen nejpodstatnější dílek skládanky schovala.

Nyx. To bohyně určitě ovlivnila moje podvědomí. Nechtěla, aby se Loren o Neferet dozvěděl. Snaží se ho chránit? Asi ano…

„Zoey, co se stalo?“

„Nic, jenom přemýšlím. Já…“ Trochu jsem se zakoktala. „Já nevím, co to způsobilo, ale chci na to přijít. Chci zjistit, kdo nebo co za to může,“ dodala jsem spěšně.

„Stevie Rae to neví?“

Žaludek mě znovu varoval. „Ono se s ní teď dost špatně mluví. Proč? Už jsi slyšel, že by se někdy něco takového stalo?“

„Ne, nikdy.“ Konejšivě mě pohladil po zádech. „Jen jsem myslel, že bys ji třeba dokázala snáz uzdravit, kdybys znala příčinu.“

Pohlédla jsem mu do očí a ze srdce si přála, aby mi instinkt nezakazoval s ním o tom mluvit. „Nesmíš o tom nikomu říct, Lorene. Vůbec nikomu, ani Neferet.“ Snažila jsem se o velitelský velekněžský tón, ale roztřásl se mi hlas.

„No tak, miláčku, neboj se. Ovšemže to nikomu nepovím.“ Přitiskl si mě k sobě a dál mě hladil. „Ví to kromě nás dvou ještě někdo?“

„Ne.“ Ta lež mi vyklouzla z pusy tak přirozeně, až jsem se lekla.

„Co Afrodita? Říkala jsi přece, že Stevie Rae se schovává v bytě nad garáží u jejích rodičů.“

„To jo, ale ona o tom nemá tušení. Zaslechla jsem, jak říká nějakým holkám, že její rodiče na celou zimu odjeli pryč. Zvala je, aby si v tom bytě nad garáží udělaly mejdan, jenomže všichni jsou teď na ni naštvaní, takže se nikomu nechtělo. Když jsem si uvědomila, že ten byt musí být prázdný, Stevie Rae jsem tam propašovala.“ Vlastně jsem neměla důvod před ním Afroditu krýt, ale moje pusa se tak nějak rozhodla beze mě. V duchu jsem se modlila, ať nepozná, že lžu.

„No, vlastně je asi lepší, že nic neví. Zoey, říkala jsi, že Stevie Rae se změnila a že se s ní špatně mluví. Jak se spolu dokážete na něčem dohodnout?“

„Ona pořád umí mluvit, ale všechno má v hlavě úplně pomotané a... a...“ Snažila jsem se to vysvětlit bez toho, abych prozradila až příliš. „a někdy se chová spíš jako zvíře než jako lidská bytost,“ uzavřela jsem nešikovně. „Byla jsem za ní zrovna dneska před Neferetiným obřadem.“

Cítila jsem, že kývl. „Tak tam ses zatoulala.“

„Hmm.“ Rozhodla jsem se, že Heatha z toho vynechám. Při sebemenším pomyšlení na něj ve mně hlodalo špatné svědomí. Náš otisk zanikl, ale místo aby se mi ulevilo, připadala jsem si podivně prázdná.

„Jak můžeš vědět, že je pořád u Afrodity doma a že se jí nic nestalo?“

Byla jsem duchem jinde, a tak jsem sebou trhla. „Co? Jo tak, pořídila jsem jí mobil a můžu jí kdykoli zavolat nebo napsat. Zrovna před chvílí jsem ji kontrolovala.“ Ukázala jsem na svůj telefon, který mi vypadl z kapsičky šatů a ležel vedle nás na podlaze. Pak jsem se přinutila pustit Heatha z hlavy a soustředila se na důležitější problém. „Možná budu potřebovat tvoji pomoc.“

„Udělám, co budeš chtít,“ prohlásil a něžně mi odhrnul vlasy z tváře.

„Potřebuju buď dostat Stevie Rae sem do školy, nebo za ní propašovat svoji partu.“

„Partu?“

„Damiena, dvojčata a Afroditu, prostě všechny, s kým vyvolávám kruh. Něco mi říká, že budu potřebovat jejich nadání pro živly, aby to zabralo.“

„Ale vždyť si říkala, že o Stevie Rae nevědí.“

„Nevědí. Budu jim o ní teprve muset povědět, ale chci s tím počkat až do poslední chvíle, aby neměli čas mě sprdnout.“ Ježíši, co jsem to zase vypustila z pusy? S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. „Vůbec se na to netěším,“ pokračovala jsem schlíple. Nevěděla jsem, co mě drtí víc, jestli ta věc se Stevie Rae, nebo představa, jak se kamarádi naštvou, až zjistí, že jsem před nimi tajila něco tak důležitého.

„Takže ty s Afroditou přece jen kamarádíš?“

Znělo to, jako by se Loren ptal spíš jen tak, aby řeč nestála – usmál se na mě a přitom mě zatahala za pramen vlasů – ale stejně jako dřív s Heathem jsem s ním byla propojená, a tak jsem cítila, že ve skutečnosti je nervózní. Moje odpověď ho zajímala daleko víc, než dával najevo. Dost mě to zaskočilo, a ne jen proto, že instinkt už mi zase přikazoval, ať jsem zticha.

Pokusila jsem se napodobit Lorenův lhostejný tón. „Kdepak, Afrodita je děsná. Problém je v tom, že Nyx ji z nějakého důvodu, který Damien, dvojčata ani já fakticky nechápeme, obdařila nadáním pro zemi. Kruh bez ní prostě nefunguje správně, takže jsme ji museli vzít mezi sebe. Ale nebavíme se s ní, to ani náhodou.“

„To je dobře. Slyšel jsem, že s Afroditou jsou jenom problémy. Neměla bys jí věřit.“

„To by mě ani nenapadlo.“ V okamžiku, kdy jsem to řekla, mi došlo, že ve skutečnosti Afroditě věřím. Možná dokonce víc než Lorenovi, se kterým jsem se právě otiskla a přišla o panenství. Bezva. To jsem celá já.

„Klid, netrap se. Vidím, že o tom nerada mluvíš.“ Pohladil mě po tváři a já se automaticky naklonila blíž. Každý jeho dotek byl úžasný. „Teď máš mě. Společně na něco přijdeme. Nesmíš nic uspěchat, ber to hezky popořadě.“

Chtěla jsem ho upozornit, že Stevie Rae už nezbývá moc času, ale začal mě zase líbat a jediné, na co jsem dokázala v tu chvíli myslet, bylo příjemné teplo jeho těla… zrychlený tep… moje srdce, které bušilo ve stejném rytmu… Líbali jsme se s pořád větší vervou a jeho ruce sklouzly níž. Třela jsem se o něj a hlavu měla plnou horka, krve a jeho, Lorena, jen jeho, nikoho jiného…

Žhavým oparem, který mě pohltil, najednou pronikl divný přidušený zvuk. Omámeně jsem natočila hlavu, aby mi Loren mohl zlíbat krk, a celým tělem mi projel záchvěv hrozného úleku.

Ve dveřích stál Erik. V obličeji okrášleném čerstvým znamením měl výraz naprostého šoku.

„Eriku, já…“ Vrhla jsem se ke svým šatům, popadla je a pokusila se jimi zakrýt. Ukázalo se, že to byla zbytečná námaha. Erik neměl šanci mě vidět nahou, protože Loren mě jediným bleskovým pohybem zaštítil vlastním tělem.

„Rušíš nás.“ Lorenův nádherný hlas zněl temně a výhružně. Jeho stěží potlačovaná síla a agresivita mi doslova přejely po kůži, až jsem se zajíkla.

„To vidím,“ řekl Erik. Pak se beze slova otočil a odešel.

„Panebože! Kristepane! To se mi snad jenom zdá!“ Schovala jsem si rudý obličej do dlaní.

Loren mě znovu objal a konejšil mě doteky i slovy. „Nic se neděje, miláčku. Stejně se o nás jednou musel dozvědět.“

„Ale ne takhle!“ zanaříkala jsem. „Nedokážeš si představit, jak je to pro mě strašné.“ Vzhlédla jsem k němu. „Teď se to dozvědí všichni. To přece bude hrozný průšvih, Lorene! Jsi učitel a já mládě. Není to náhodou zakázané? A to nemluvím o tom, že jsme se otiskli.“ Pak mě napadla další hrozná věc a celá jsem se rozklepala. Co když mě kvůli Lorenovi vyhodí z Dcer temnoty?

„Zoey, lásko, poslouchej mě.“ Vzal mě za ramena a trochu se mnou zatřásl. „Erik to nikomu nepoví.“

„Ale poví! Viděl jsi, jak se tvářil. Bude mu jedno, že je to moje tajemství.“ Už mu na mě nebude záležet.

„Bude držet jazyk za zuby, protože mu to přikážu.“

Lorenův ustaraný výraz byl najednou pryč, vystřídala ho stejná agresivita, kterou jsem před chvíli zaslechla v jeho hlase. Trochu jsem se lekla. Napadlo mě, jestli nemá stránku, kterou přede mnou neukazuje.

„Neubližuj mu,“ zašeptala jsem a ani si nevšimla, že se mi po tvářích řinou slzy.

„Neboj se, holčičko, nic mu neudělám. Jenom si s ním popovídám.“ Vzal mě do náruče. Moje tělo, moje srdce, celá moje bytost prahla po jeho blízkosti, ale zapřela jsem se a odtáhla se. „Musím jít,“ řekla jsem.

„Dobře. Vlastně už bych taky měl jít.“

Podal mi šaty a oba jsme se oblékli. Pořád jsem si v duchu připomínala, že ode mě tak spěchá jen proto, aby dohonil Erika, ale stačilo mi pomyslet na to, že odchází, a můj žaludek se proměnil v jámu plnou vroucího černého hnusu. Škrábanec na prsou, odkud se napil mojí krve, nepříjemně svědil. A kromě toho mě bolely nejintimnější části těla, místa, o kterých jsem předtím pomalu nevěděla. Koukla jsem se na svůj odraz v zrcadlové stěně. Oči jsem měla napuchlé a rudé, obličej nateklý a nos červený jako ředkvička. Moje vlasy připomínaly chumáč slámy. Sečteno a podtrženo, vypadala jsem děsně, což celkem ladilo s tím, jak jsem se cítila.

Loren mě vzal za ruku a společně jsme prošli prázdným rekreačním pavilonem. Než otevřel dveře, ještě jednou mě políbil.

„Vypadáš unaveně,“ řekl.

„Taky jsem.“ Podívala jsem se na hodiny a užasle zjistila, že je teprve půl třetí ráno. Připadalo mi, že do těch pár hodin se vešlo celých několik dní.

„Běž spát, lásko,“ řekl. „Zítra se zase sejdeme.“

„Kde? Kdy?“

S úsměvem mě polaskal po tetování na tváři. „To nech na mně. Brzo budeme znovu spolu. Přijdu za tebou, až se oba trochu vyspíme.“ Jeho dlaň hřála a moje tělo se k němu bezděky naklonilo, když mi důvěrně přejel prsty po krku až k rameni a zarecitoval:

„O tobě sním a procitám

z prvního sladkého spánku.

Oblohou šumí roje hvězd

a zemí šelest vánků.

O tobě sním a procitám

a kouzlo na mne sahá:

vede mě – jak to možné jest? –

pod tvoje okno, drahá!“

 

Zachvěla jsem se, slova básně mi rozbušila srdce a omámila mysl. „Tos napsal ty?“ zeptala jsem se šeptem.

Políbil mě na krk. „Ne, Shelley. Těžko uvěřit, že nebyl upír, viď?“

„Hmm,“ zabroukala jsem. Ve skutečnosti jsem ho neposlouchala.

Vyprskl smíchy a objal mě. „Zítra za tebou přijdu, slibuju.“

Kousek jsme ještě šli spolu, ale on potom zamířil ke klučičí koleji a já ke svojí. Po cestě jsem nepotkala žádná mláďata ani dospělé, což byl fajn. Nechtěla jsem nikoho vidět. Noc byla tmavá a nebe zatažené, světlo starodávných plynových lamp zářilo jen slabě. Nevadilo mi to. Chtěla jsem kolem sebe cítit tmu. Konejšila moje předrážděné nervy a tišila nepříjemné pocity, které ve mně vyvolávalo odloučení do Lorena.

Už nejsem panna.

To vědomí mě málem porazilo. Všechno se stalo tak rychle, že jsem o tom vůbec nepřemýšlela, ale stalo se to, doopravdy jsem to udělala. Ty jo, tohle musím probrat se Stevie Rae – dokonce i nemrtvou Stevie Rae to bude zajímat. Vypadám jinak? Ne, to je blbost. Každý ví, že tyhle věci nejsou vidět. Aspoň většinou ne. No, jenže já nejsem zrovna normální puberťačka (pokud něco takového vůbec existuje). Až budu na pokoji, musím se na sebe pořádně podívat do zrcadla.

Právě jsem zatočila k naší koleji a rovnala si v hlavě, co řeknu holkám, které určitě koukají na televizi nebo něco. O Lorenovi jim povědět nesmím, to je jasné, ale musím přijít na nějakou výmluvu, proč jsem se rozešla s Erikem. I když třeba ne. Loren se o něj postará, takže přímo od Erika se asi nic nedozvědí. Tím pádem stačí říct, že jsme se rozešli, protože se proměnil, a dál to nerozvádět. Budou si myslet, že o tom nechci mluvit, protože jsem z toho úplně zničená. Skvělé, přesně takhle to udělám.

Najednou se pod voňavým cedrem pohnul stín a cestu mi zastoupila mužská postava.

„Proč, Zoey?“ zeptal se Erik.

24. KAPITOLA

Vzhlédla jsem k němu, úplně ztuhlá úlekem. Pořád jsem si nezvykla na jeho znamení. Vypadalo osobitě, nádherně a byl s ním ještě hezčí.

„Proč, Zoey?“ zopakoval, protože jsem na něj jen beze slova zírala jako nějaký zaostalý blbeček.

„Mě to hrozně mrzí, Eriku!“ vypravila jsem ze sebe konečně. „Nechtěla jsem ti ublížit. Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl takhle.“

„Jasně,“ odsekl ledově. „Kdybych zjistil, že moje přítelkyně, která si přede mnou hrála na nedotčenou pannu, je ve skutečnosti coura, třeba ze školních novin nebo tak, určitě bych to vzal mnohem líp. To bych byl úplně v klidu.“

Nenávist v jeho hlase mě zasáhla jako rána. „Já nejsem žádná coura.“

„Tak si aspoň fakticky dobrá herečka. Já to věděl!“ zařval. „Věděl jsem, že vy dva spolu něco máte! Ale když si říkala že ne, věřil jsem ti. Já vůl.“ Zasmál se, ale po veselí v jeho hlase nebyla ani stopa. „Kristepane, jsem úplný kretén.“

„Eriku, my jsme to s Lorenem nechtěli udělat, prostě jsme zamilovaní. Snažili jsme se jeden druhému vyhýbat, ale nešlo to.“

„Děláš si srandu? Ty si fakt myslíš, že tě ten slizák miluje?“

„Já to vím.“

Erik zavrtěl hlavou a znovu se nevesele zasmál. „Jestli tomu věříš, tak jsi ještě hloupější než já. Využívá tě, Zoey. Chlapi jako on chtějí od holek jako ty jen jedno, a to už dostal. Až ho to přestane bavit, dá ti kopačky a najde si jinou.“

„To není pravda.“

Mluvil dál, jako bych nic neřekla. „Do háje, já jsem tak rád, že odsud zítra vypadnu. Akorát by mě vážně potěšilo, kdybych mohl být u toho, až tě Blake pošle k ledu.“

„Nemluv o věcech, kterým nerozumíš, Eriku.“

„Hele, v tom máš asi pravdu,“ pronesl chladně a necitelně, jako úplně cizí člověk. „Evidentně jsem ničemu nerozuměl, když jsem všem vykládal, že spolu chodíme a že jsi skvělá a že jsem s tebou hrozně šťastný. Dokonce jsem si myslel, že do tebe začínám být zamilovaný.“

Stáhl se mi žaludek. Bylo to, jako by se mi jeho slova zabodávala přímo do srdce. „Já taky myslela, že do tebe začínám být zamilovaná,“ řekla jsem tiše a zamrkala, abych nezačala brečet.

„Kecy!“ vyštěkl. Z jeho tónu čišela nenávist, ale oči se mu leskly slzami. „Přestaň mi lhát. A ty budeš o Afroditě říkat, že je hnusná mrcha? Víš co? Proti tobě je úplný anděl, sakra!“

Začal couvat. „Eriku, počkej. Nemůžeme se přece rozejít takhle,“ vzlykla jsem a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.

„Nebreč! Máš, co jsi chtěla. Tohle jste mi s Blakem udělali schválně.“

„Ne! Já žádné naschvály nedělám!“

Zavrtěl hlavou a prudce zamrkal. „Nech mě být. Je konec. Už tě nikdy nechci vidět.“ Pak se rozběhl pryč.

Hruď se mi svírala palčivou bolestí, a i když jsem nechtěla brečet, nešlo to zastavit. Automaticky jsem vykročila a slepě se vydala na jediné místo, kde jsem v tu chvíli chtěla být – za jedinou osobou, kterou jsem chtěla vidět. Než jsem došla k básnickému apartmá, nějakým zázrakem jsem se dala trochu do kupy. Teda ne úplně, ale aspoň jsem působila dostatečně normálně, takže se mě nikdo z těch, koho jsem cestou potkala (konkrétně dva upíří bojovníci a pár mláďat), nezačal vyptávat, co mi je. Podařilo se mi přestat brečet a taky jsem si sčesala vlasy do obličeje, aby nebylo vidět, jak je napuchlý.

U vchodu do ubytovny pro stálé profesory jsem nezaváhala ani vteřinu. Jen jsem se pořádně nadechla a v duchu se pomodlila, ať mě nikdo neuvidí.

Jakmile jsem vstoupila dovnitř, došlo mi, že jsem se nemusela bát. Žádná velká společenská místnost hned za hlavními dveřmi, kde by si dospělí povídali a dívali se na televizi jako mláďata, jen velká chodba s kamennou dlažbou a řada zavřených dveří. Napravo bylo schodiště a já se po něm rychle vydala nahoru. Věděla jsem, že Loren asi ještě nebude u sebe, určitě pořád hledá Erika. Ale bylo mi to fuk. Prostě si vlezu do jeho postele a počkám na něj. Tam mu aspoň budu tak nějak blíž. Připadala jsem si, jako bych se ocitla v cizím, podivně ztuhlém těle. Konečně jsem vyšplhala až do posledního patra a uviděla jediné velké dřevěné dveře.

Když jsem se k nim blížila, všimla jsem si, že jsou pootevřené, a zaslechla zevnitř Lorenův hlas. Vlastně smích. Ten zvuk mě pohladil po kůži a smyl bolest i smutek, které ve mně zanechal střet s Erikem. Ještě že jsem přišla. Úplně jsem cítila, jak mě objímá. Sevře mě v náruči a bude mi říkat „miláčku“ a „lásko“ a že se všechno spraví. Pohladí mě, setře tak poslední zbytky Erikových hrozných slov a mně bude zase dobře. Opřela jsem se o dveře dlaní a chtěla je otevřít dokořán.

Vtom se ozval její smích, hrdelní, melodický, svůdný, a svět se přestal točit.

Byla tam Neferet. Vevnitř, s ním. Nemohla jsem si ten nádherný okouzlující smích splést, její hlas byl stejně nezaměnitelný jako Lorenův. Pak promluvila. Její slova se ke mně plazila škvírou ve dveřích jako jedovatá mlha.

„Vedl sis dobře, zlato. Konečně jsem se dozvěděla, co přesně ví, a všechno do sebe krásně zapadá. Nebude problém ji od ostatních ještě víc izolovat. Jen doufám, že ti tvoje úloha nepřijde příliš nepříjemná.“ Řekla to jako vtip, ale zachytila jsem tam i stopu nevole.

„Kdepak, je to zoufale jednoduché. Dej jí pár lesklých kamínků, řekni pár hezkých lichotek a klidně zahodí pravou lásku i nevinnost kvůli lžím a splašeným hormonům.“ Loren se znovu zasmál. „Mladé holky jsou strašně hloupé – pro chlapa žádná výzva.“

Měla jsem pocit, jako by se mi jeho slova zabodávala do kůže, ale přesto jsem se přikradla blíž a nakoukla škvírkou dovnitř. Spatřila jsem velký pokoj zařízený drahým koženým nábytkem a osvětlený spoustou vysokých svící. Okamžitě jsem ale sklouzla očima k ústřednímu bodu apartmá – veliké železné posteli. Ležel na ní Loren, záda podepřená horou naducaných polštářků. Byl úplně nahý.

Neferet na sobě měla dlouhé červené šaty, které obepínaly její dokonalou postavu a měly hluboký výstřih, takže jí koukala skoro celá prsa. Mluvila a přitom chodila tam a zase zpátky a přejížděla dlouhými prsty s upravenými nehty po kování Lorenovy postele.

„Pořádně ji zaměstnej. Já se postarám, aby se kolem ní přestala motat ta její parta kamarádů. Má obrovskou moc, ale když jí opustí přátelé a všechen čas bude trávit tím, že za tebou bude běhat jako pejsek, nedokáže svoje nadání naplno využít.“ Odmlčela se a poklepala si štíhlým prstem o bradu. „Ale dost mě zaskočil ten váš otisk.“ Viděla jsem, jak sebou Loren trhl. Usmála se. „Tys myslel, že ho z tebe neucítím? Páchneš po její krvi a ona určitě po tvojí.“

„Nechápu, jak se to mohlo stát,“ vyhrkl rychle a znělo to tak podrážděně a znechuceně, že se mi v tu chvíli srdce rozbilo na kousíčky. „Asi jsem podcenil svůj herecký talent. Hlavní ale je, že mezi námi ve skutečnosti nic není. Jestli o něco doopravdy nestojím, tak o všechny ty city a vazby spojené s opravdovým otiskem.“ Zachechtal se. „Jako to měla s tím člověčím klukem. Toho muselo parádně bolet, když se jejich otisk zlomil. Zvláštní, že se dokázala takhle úplně otisknout, když se ještě neproměnila.“

„To jen dokazuje, jak je silná!“ vykřikla Neferet. „Ale na to, že je vyvolená, se nechala oklamat až moc snadno. A netvař se, že ti ten otisk vadí. Oba víme, jak moc to zvyšuje rozkoš při sexu.“

„No, musím říct, žes nemusela ctného rytíře Erika poslat za jeho princeznou tak brzo. Nemohlas mi dát ještě pár minut, abych si to užil se vším všudy?“

„Dám ti tolik času, kolik budeš chtít. Vlastně můžu hned odejít a ty si běž za tou svojí sedmnáctkou.“

Loren se posadil a chytil velekněžku za zápěstí. „No tak, miláčku. Víš přece, že o ní doopravdy nestojím. Nezlob se na mě, lásko.“

Neferet mu ruku snadno vytrhla, ale působilo to spíš jako koketní gesto než projev vzteku. „Já se nezlobím. Mám z tebe radost. Když jsi zrušil její otisk s tím lidským klukem, zůstala ještě víc sama. A stejně to není napořád. Váš otisk vymizí, jakmile se Zoey promění, nebo umře.“ Zlomyslně se zachichotala. „Ale třeba nechceš, aby vymizel. Rozhodl ses, že mládí a naivita mají větší cenu než já?“

„To nikdy, lásko! Nikdy už nebudu chtít žádnou jinou, jenom tebe,“ vyhrkl Loren. „Dokážu ti to, miláčku, hned teď.“ Přelezl k nohám postele a vzal Neferet do náruče. Dívala jsem se, jak jeho ruce bloudí po jejím těle, úplně stejně jako ještě přednedávnem po mém.

Přitiskla jsem si ke rtům pěst, abych nezačala nahlas vzlykat.

Neferet se k němu otočila čelem a prohnula se, až se jejich těla dotkla. On ji nepřestával hladit. Velekněžka byla obrácená tváří ke dveřím, oči měla zavřené. Zasténala rozkoší a pomalu, jakoby ospale je otevřela. A uviděla mě.

Prudce jsem se otočila, seběhla po schodech do přízemí a vyrazila z budovy ven. Chtěla jsem utíkat dál, nezastavovat se. Běžet někam daleko. Zradilo mě však tělo. Klopýtavě jsem doběhla jen k sestříhanému živému plotu kousek odtamtud a pozvracela se.

Trvalo dlouho, než jsem přestala dávit a kašlat, ale konečně jsem dokázala jit dál. Nebyla jsem úplně při smyslech, hlavou se mi honily bizarní zmatené úvahy. Nad myšlením převládly pocity – vlastně hlavně jeden. Bolest.

Pochopila jsem, že Erik měl pravdu, jenom Lorena nepřečetl úplně správně. Myslel jsi, že ode mě chce sex. Ale Loren ve skutečnosti nestál ani o něj. Svedl mě jen proto, že mu to nařídila žena, po které doopravdy touží. Nevnímal mě dokonce ani jako sexuální objekt. Jsem pro něj nepříjemná povinnost. Dotýkal se mě, říkal mi všechny ty věci… všechny ty krásné věci, protože to dostal od Neferet za úkol. Byla jsem pro něj míň než vzduch.

S přidušeným vzlykem jsem si vytrhla z uší diamantové pecičky a se vzteklým výkřikem je zahodila.

„Krucinál, Zoey, jestli se ti ty náušnice přestaly líbit, stačilo říct. Mám jedny perlové, které by bezvadně šly k tomu uhozenému sněhulákovi, co ti dal Erik k narozeninám. Klidně bych je za ty kamínky vyměnila.“

Pomalu jsem se otočila, jako bych se mohla rozpadnout na kousky, kdybych se pohnula moc rychle. Od jídelny ke mně po chodníku mířila Afrodita. V jedné ruce držela nějaké divné ovoce a ve druhé láhev piva.

„Co koukáš? Měla jsem chuť na mango,“ řekla. „Na koleji nikdy žádné není, ale v kuchyni jich pro dospělé vždycky pár mají. Oni se kvůli jednomu nezblázní, ne?“ Když jsem nezareagovala, pokračovala: „No jo, já vím, že pivo je pro socky, ale mně chutná. Hlavně to prosím tě neříkej mojí mámě. Ranila by ji mrtvice.“ Pak najednou vytřeštila oči, protože se na mě konečně pořádně podívala. „Do hajzlu, Zoey, vypadáš děsně. Co se ti stalo?“

„Nic. Nech mě být,“ zakrákorala jsem k nepoznání změněným hlasem.

„Fajn, jak chceš. Nevím, proč bych se měla starat o někoho jiného než o sebe,“ štěkla a rychle vykročila pryč, jako by přede mnou utíkala.

Zůstala jsem sama. Přesně jak říkala Neferet, všichni mě nakonec opustí. A já si nic jiného nezasloužím. Způsobila jsem Heathovi hroznou bolest. Ublížila jsem Erikovi. Vyměnila jsem panenství za hezké řečičky. Jak to říkal Loren? Zahodila jsem pravou lásku kvůli lžím a splašeným hormonům. Nedivím se, že ho jmenovali oficiálním básníkem, se slovy to fakticky umí.

Najednou jsem se znovu dala do běhu. Nevěděla jsem, kam utíkám, jenom jsem cítila, že se musím hýbat, co nejrychleji vyrazit vpřed, nebo mi přeskočí. Zastavila jsem, až když mi došel dech. Opřela jsem se o kmen starého dubu a snažila se ho zase popadnout.

„Zoey? Jsi to ty?“

Zvedla jsem hlavu a mlhou zoufalství spatřila Daria, toho mladého sexy bojovníka, co vypadá jako žulová hora. Kdovíproč stál na vršku školní zdi a zvědavě si mě prohlížel.

„Daří se ti dobře?“ zeptal se tím praštěným archaickým způsobem, kterým asi mluví všichni Erebovi synové.

„Ano,“ vypravila jsem ze sebe mezi dvěma nádechy. „Šla jsem se jen projít.“

„Nepřišla jsi, ale přiběhla,“ namítl logicky.

„To se přece jen tak říká.“ Podívala jsem se mu do očí a najednou měla všeho toho lhaní a předstírání dost. „Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava, tak jsem to chtěla vyběhat a skončila tady.“

Rozvážně přikývl. „Toto místo má v sobě sílu. Nedivím se, že tě to táhlo právě sem.“

„Sem?“ Zamrkala jsem a rozhlédla se. Hned mi došlo, kde stojím. Zatraceně. „Jsme u východní zdi, kousek od tajného vchodu, viď?“

„Ano, kněžko, přesně tak. Dokonce i ti lidští barbaři vycítili zdejší energii a ponechali tu tělo profesorky Nolanové.“ Ukázal přes svoje rameno na zeď, kde jsme s Afroditou učitelku objevily. Taky jsem tady našla Nalu (teda spíš ona mě), vyvolala svůj první kruh, poprvé zahlédla nemrtvé mládě a využila sílu všech pěti živlů a Nyktinu pomoc, abych odstranila kouzlo, kterým mi Neferet zablokovala paměť.

Tohle místo má fakticky zvláštní moc. Jaktože jsem si to neuvědomila dřív? No, asi proto, že jsem pořád přemýšlela akorát o Heathovi, Erikovi a hlavně o Lorenovi. Neferet měla pravdu, pomyslela jsem si znechuceně. Já se vážně dám oblbnout pěkně snadno.

„Darie, mohl bys mě tady prosím chvilku nechat o samotě? Chci… chci se pomodlit a doufám, že mi Nyx odpoví, když budu opravdu pozorně naslouchat.“

„A k tomu pochopitelně potřebuješ být sama,“ odvětil.

Přikývla jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se zmohla na další větu.

„Poskytnu ti soukromí, kněžko. Nechoď ale příliš daleko. Nezapomeň, že Neferet opředla školu kouzlem. Pokud otevřeš tajný východ a překročíš hranici jejího ochranného kruhu, ve vteřině tě obklíčí Erebovi synové.“ Usmál se sice trochu pochmurně, ale laskavě. „To by tvému soustředění jistě neprospělo, má paní.“

„Rozumím.“ Při každém „kněžko“ a „má paní“ jsem sebou škubla. Žádné takové tituly si absolutně nezasloužím.

Jediným plynulým, dokonale ovládaným pohybem seskočil z šestimetrové zdi a lehce dopadl na obě nohy. Potom mě pozdravil pěstí přitisknutou k srdci, mírně se uklonil a tiše zmizel ve tmě.

V tu chvíli moje nohy usoudily, že už mě neudrží. Ztěžka jsem se složila do trávy u paty starého známého dubu, přitáhla si kolena k bradě a tiše se dala do pláče.

Všechno mě to strašně moc mrzelo. Jak jsem mohla být tak hloupá? Jak jsem mohla Lorenovi skočit na ty jeho kecy? Já mu opravdu věřila. A před chvílí jsem tomu hajzlovi dala svoje panenství a ještě se s ním otiskla, takže vypadám jako dvojnásobná kráva.

Potřebovala jsem babičku. Spolkla jsem vzlyk a sáhla do kapsy šatů pro mobil. Všechno jí povím. Bude to hrozně trapné, ale ona se ke mně neobrátí zády a nebude mi nic vyčítat. Babička mě kvůli tomuhle nepřestane mít ráda.

Jenomže ten pitomý telefon byl pryč. Vzpomněla jsem si, že mi vypadl z kapsy, když mě Loren svlékal. Asi jsem ho tam potom nechala ležet. To je jako naschvál. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o drsnou kůru stromu.

„Mňááu-uf!“

Do tváře mě šťouchl Nalin vlhký nos. Nenamáhala jsem se otevřít oči, jenom jsem rozpřáhla náruč, aby mi do ní mohla skočit. Položila mi přední packy na rameno, zavrtala mi hlavu do krku a začala příst jako sekačka, jako by mě ten zvuk mohl utěšit.

„Nalo, já jsem udělala takovou příšernou blbost.“ Přitiskla jsem kočku k sobě a celá se rozklepala pod dalším náporem slz.