25. KAPITOLA
Když se ozvaly kroky, myslela jsem, že se vrací Darius, aby mě zkontroloval. Pokusila jsem se trochu ovládnout, otřela si rukávem oči a potlačila slzy, jak jen to šlo.
„A sakra, měla jsi pravdu, Afrodito. Fakticky vypadá jako troska,“ zazněl najednou hlas Shaunee.
Zvedla jsem hlavu. Mířila ke mně dvojčata. Těsně za nimi se držela Afrodita s Damienem.
„Červenko, rozmazala sis po obličeji nudle,“ oznámila mi Erin, pak zavrtěla hlavou a obrátila se k Shaunee. „Bohužel musím taky uznat, že Afrodita nekecala.“
„Já vám to říkala,“ odvětila Afrodita povýšeně.
„Nepřipadá mi zvlášť vhodné považovat Afroditinu pravdomluvnost za pozitivum, když se ukázalo, že Zoey je opravdu tak špatně, jak nám tvrdila.“
„Damiene, vážně…“ začala Erin.
„...nás s těmihle nesrozumitelnými větami štveš,“ dořekla Shaunee.
„Kdybyste si místo planých protestů radši pořídily mluvnici,“ ohradil se Damien uraženě.
Bude to znít divně, ale jejich rýpání mi najednou připadalo bezva.
„Vy teda umíte kamaráda utěšit,“ zafrkala Afrodita. „Na.“ Podala mi zmuchlaný (doufejme že čistý) papírový kapesník. „Chovám se k ní s větším pochopením než vy tři a to je zatracená ostuda.“
Damien rozzlobeně zafuněl, odstrčil dvojčata a dřepl si ke mně. Vysmrkala jsem se, otřela si obličej a pak se na něj podívala.
„Stalo se něco hrozného, viď?“ zeptal se.
Kývla jsem.
„A do háje. Zase někdo umřel?“ přidala se Erin.
„Ne.“ Zlomil se mi hlas. Musela jsem si odkašlat a pak to teprve zkusit znovu. Tentokrát to sice znělo huhňavě, ale trochu normálněji. „Nikdo neumřel. O to nejde.“
„Tak povídej.“ Damien mě lehce pohladil po rameni.
„Jasně, vždyť víš, že společně zvládneme všechno,“ řekla Shaunee.
„Moje slova,“ přisvědčila Erin.
„Vy jste takoví pakoně, že se mi dělá šoufl,“ vzdychla Afrodita.
„Sklapni!“ štěkly holky jednohlasně.
Upřeně jsem se na kamarády zadívala. Sice se mi do toho vůbec nechtělo, ale nezbývalo mi, než jim o Lorenovi povědět. A taky o Stevie Rae. Dřív než se vyplní, co říkala Neferet – než přijdou na to, jak jsem jim lhala, naštvou se a přestanou se mnou mluvit.
„Je to strašně zamotané, složité a dost ošklivé,“ zamumlala jsem.
„Něco jako Afrodita?“ nadhodila Erin.
„Sem s tím. Už si začínáme zvykat,“ dodala Shaunee.
„Jděte se bodnout, siamky,“ zavrčela Afrodita.
„Kdybyste vy tři na chvilku zmlkly, Zoey by nám třeba konečně mohla říct, co se stalo,“ pronesl Damien falešně trpělivým tónem.
„Sorry,“ pípla dvojčata.
Afrodita jen obrátila oči v sloup.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela pusu, ale než jsem stačila svoji zpověď začít, ozval se Jackův dychtivý hlas.
„Úkol splněn! Našel jsem ho!“
Damienův kluk se přihnal až k nám, a jakmile mě uviděl, jeho rozjásaný výraz povadl. Evidentně jsem vypadala přesně tak, jak jsem se cítila. Děsně. Jack si rychle sedl vedle Damiena, ale Erik zůstal stát nade mnou.
„Do toho, zlatíčko,“ řekl Damien a zase mě pohladil po rameni. „Všichni jsme tady s tebou. Pověz nám, co se ti stalo.“
Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem zírala na Erika. Jeho tvář připomínala krásnou prázdnou masku. Vlastně byla prázdná jen do chvíle, kdy promluvil, protože pak se zatvářil absolutně zhnuseně. Z jeho hlubokého hlasu čišelo pohrdání.
„Povíš jim to sama, zlatíčko, nebo jim to mám říct já?“
Chtěla jsem se ozvat. Chtěla jsem na něj zaječet, ať toho nechá, ať mi odpustí, že měl pravdu, že jsem se šeredně spletla a je mi z toho nanic. Ale zmohla jsem se jen na tichounké „ne“, které nemohl slyšet ani Damien. Hned mi ale došlo, že i kdybych dokázala zakřičet, k ničemu by mi to nebylo. Erik si přišel vyrovnat účty a nic ho nemohlo zastavit.
„Dobře, povím jim to sám.“ Přejel moji partu pohledem. „Naše Zoey si to rozdává s Lorenem Blakem.“
„Co?“ vyjekla dvojčata.
„To není možné,“ řekl Damien.
„N-ne!“ zadrhl se Jack.
Afrodita zůstala zticha.
„Vážně. Já je viděl. Dneska V rekreačce. Jak jste si mysleli, že je rozrušená z mojí proměny. To jsem teda koukal, jak jsi rozrušená, Zoey. Až si z toho musela Blakeovi vycucnout kapku krve a zarajtovat si na něm jako na rodeu.“
„S Lorenem Blakem?“ vypravila ze sebe úplně otřesená Shaunee.
„S naším miláčkem? O kterém už půl roku všem vykládáme, že ho samou láskou sníme jako kus čokolády?“ Erin si se Shaunee v ničem nezadala, vypadala šokovaně a rozpačitě. „To jsme ti asi připadaly hodně ubohé, viď?“
„Jo, proč si něco neřekla,“ pokračovala Shaunee.
„Ona se vám přece se svojí láskou nemohla svěřit. Jak by mě potom mohla využívat a předstírat, že spolu chodíme, aby se mohla potají slejzat s Blakem? A vsadím se, že se vám v duchu srdečně smála, holky,“ vychrlil ze sebe nenávistně Erik.
„Já tě nevyužívala,“ bránila jsem se a překvapilo mě, jak mám najednou silný hlas. „A nikdy jsem se vám nesmála, čestně,“ obrátila jsem se k dvojčatům.
„Ty máš nějakou čest? To je novinka,“ zasyčel Erik. „Je to prolhaná děvka. Všechny vás využívala, stejně jako mě.“
„Fajn, už jsi řekl dost. Teď drž chvíli hubu,“ ozvala se najednou Afrodita.
Erik se zachechtal. „Paráda. Jedna děvka se zastává druhé.“
Afrodita zlověstně přimhouřila oči a zvedla pravou ruku. Větve nejbližšího dubu se sklonily k Erikovi a výhružně zapraskaly. „Být tebou, tak si na mě nedovoluju,“ řekla. „To bylo pořád, jak ti na Zoey záleží a jak ji máš rád, a najednou jí sprostě nadáváš jako buran, protože ranila tvoje ubohé malé ego. A já můžu veřejně dosvědčit, že je fakticky hodně malé. Takže vztek sis už vybil, můžeš vysmahnout.“
Erikovy zářivě modré oči na okamžik sklouzly zpátky ke mně a já na vteřinu zas viděla toho báječného kluka, který do mě začínal být zamilovaný, ale potom poslední zbytky něhy vymazala bolest. „Klid, už jdu,“ řekl a odkráčel.
Podívala jsem se na Afroditu. „Díky,“ hlesla jsem.
„Není zač. Vím, jaké to je, když něco strašně poděláš a lidi to ještě rozmáznou.“
„Tys opravdu byla s profesorem Blakem?“ zeptal se Damien.
Přikývla jsem.
„No to mě…“ nakousla Shaunee.
„...podrž,“ dokončila Erin.
„On je fakticky strašně hezký,“ pípl Jack.
Zase jsem se pořadně nadechla a vyhrkla: „Loren Blake je kurevník, sviňák a hajzl.“
„Páni, tři sprostá slova,“ řekla Afrodita.
„Chtěl se s tebou jen vyspat?“ vyptával se mě dál Damien. Pořád mě hladil po rameni.
„Ne tak docela.“ Odmlčela jsem se a přejela si dlaní obličej, jako by mi to mohlo zázračně pomoct najít správná slova. Nastal čas povědět jim o Stevie Rae. Litovala jsem, že jsem si ten proslov nemohla předem nazkoušet. Všimla jsem si, že Afrodita ze mě nespouští oči, a najednou jsem byla nepochopitelně ráda, že je tu se mnou. Aspoň potvrdí, že mluvím pravdu, a třeba mi pomůže to ostatním vysvětlit.
Vtom se vzadu u zdi ozval divný zvuk. Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdálo, ale Damien se ohlédl a vyhrkl: „Co to bylo?“
„Tajný vchod,“ řekla Afrodita. „Někdo ho otevřel.“
V zádech mě zamrazila zlá předtucha. Vyskočila jsem. Nala si hlasitě postěžovala a dvojčata na mě zůstala nechápavě koukat, ale pak od dveří zazněl hlas Stevie Rae.
„Zoey? To jsem já.“
Rozběhla jsem se tam a zařvala: „Stevie Rae, ne! Zůstaň…“
Jenomže kámoška už prošla dovnitř. „Zoey? Já…“ spustila, jenže pak uviděla, kdo stojí za mnou, a ztuhla jako solný sloup.
Nala vedle mě vyrazila vzteklý skřek, nahrbila se, začala syčet a prskat a vrhla se na Stevie Rae. Díky proměně mám rychlejší reflexy, a tak jsem ji naštěstí stačila drapnout ve skoku. „Nalo, nech ji! To je přece Stevie Rae,“ okřikla jsem ji, pevně ji sevřela a snažila se uhnout jejím drápům. Stevie Rae v okamžiku útoku bleskově ucouvla a teď se krčila ve stínu zdi, připravená bránit se zuby nehty. Jasně jsem viděla jenom její žhnoucí rudé oči.
„Stevie Rae?“ vypravil ze sebe přiškrceně Damien.
„Nezlob, Nalo!“ řekla jsem přísně kočce a pustila ji na zem, abych se mohla soustředit na svoji partu, ale nejdřív jsem došla ke Stevie Rae. Neutekla přede mnou, ale evidentně se připravila na rychlý ústup. Vypadala hrozně. Obličej měla bledší a vyhublejší. Kudrnaté blond vlasy neměla učesané, byly zplihlé a bez lesku. Jediné, co na ní zářilo zdravím, byly rudé zornice – a to podle mých zkušeností nevěstilo nic dobrého.
„Jak se máš?“ zeptala jsem se tlumeně a klidně.
„Moc dobře ne,“ odpověděla. Zadívala se mi přes rameno a schoulila se do sebe. „Je to šok, zase je vidět, zvlášť teď, když mám pocit, že už to dál nevydržím.“
„Ale vydržíš,“ prohlásila jsem pevně. „Seber se. Oni nevědí, co se ti stalo.“
„Tys jim to neřekla?“ Trhla sebou, jako bych jí dala facku.
„To by bylo na dlouho,“ zamluvila jsem to rychle. „Co tady vlastně děláš?“
Zmateně se zamračila. „Napsalas mi přece esemesku, že sem sám za tebou přijít.“
Zasáhl mě další osten bolesti a já zavřela oči. Loren. Vzal mi mobil. To on Stevie Rae napsal. Přesněji řečeno jí asi napsala sama Neferet. Sice nemohla tušit, že půjdu zrovna sem, ale Loren jí určitě prozradil, že jsem kámošům o Stevie Rae ještě nic neřekla. Taky na rozdíl ode mě věděla, že Loren Erikovi nezakáže o nás dvou mluvit, a počítala s tím, že můj bývalý ve vzteku celé škole (nebo aspoň mojí partě) všechno vyžvaní. Tím se provalí jedna moje lež, a až se v areálu objeví Stevie Rae, bude to poslední hřebík do rakve. Úplně jsem slyšela, jak kamarádům letí hlavou: Teď už nemůžeme Zoey nikdy nic věřit. Cítila jsem, jak se mi pořád víc vzdalují.
Neferet: Zoey 2:0.
Chytila jsem Stevie Rae za studenou tuhou ruku, a i když jsem ji v podstatě táhla, společně jsme došly k Damienovi, dvojčatům, Afroditě a Jackovi. Čtyři z těch pěti na moji nejlepší kámošku zírali s otevřenou pusou. Nezbývalo mi, než všecko hezky popravdě vyklopit, než se sem přiřítí zásahová jednotka upířích bojovníků, celá škola se všechno dozví a můj život se sesype jako domeček z karet.
„Stevie Rae neumřela,“ řekla jsem.
„Ale umřela,“ zaprotestovala.
„Stevie Rae.“ Povzdychla jsem si. „O tomhle už se prostě dohadovat nebudeme. Chodíš a mluvíš. A máš opravdické tělo.“ Na důkaz svého tvrzení jsem zvedla naše spojené ruce. „Tím pádem nejsi mrtvá.“
Asi tak v polovině naší hádky se ozval vzlykot. Byla to dvojčata. Obě holky se objaly a rozbrečely jako mimina. Chtěla jsem je nějak utěšit, ale Damien mě nepustil ke slovu.
„Jak to?“ Byl bílý jako stěna, ve tvářích mu nezůstala ani špetka barvy. Váhavě postoupil o krok blíž. „Jak je to možné?“
„Umřela jsem.“ Hlas Stevie Rae byl stejně bezbarvý a prázdný jako jeho obličej. „Pak jsem se probrala a bylo ze mě tohle, což je, pokud jste si toho náhodou nevšimli, něco úplně jiného než dřív.“
„Divně smrdíš,“ poznamenal Jack.
Upřela na něj planoucí oči. „Zato ty voníš moc hezky. Jako večeře.“
„Nech toho!“ Prudce jsem ji zatahala za ruku. „Jsou to tvoji kámoši. Nesmíš je strašit.“
Vytrhla se mi. „Tohle se ti celou dobu snažím vysvětlit, Zoey. Nejsou to mí kámoši. Ty nejsi moje kamarádka. Už ne. Všechno se změnilo. Vím, že si myslíš, že mě můžeš uzdravit, ale já ti přišla říct, že je to teď, nebo nikdy. Buď mě okamžitě uzdrav, nebo mě nech na pokoji, ať se ze mě může v klidu stát hnusná příšera, kterou jsem měla správně být už od začátku.“
„To nestihneme. Neferet seslala kolem školy kouzlo a pozná, když někdo projde dovnitř nebo ven, ať už je to člověk, upír nebo mládě. Narušila jsi hranici, takže se sem za chvíli přiženou Erebovi synové. Měla bys jít pryč. Přijdu za tebou, co nejdřív to půjde, a pak s tím něco uděláme.“
„Hele, Zoey, nerada to říkám, když máš takový den blbec, ale podle mě se pleteš. Žádní bojovníci nedorazí, protože Neferet neví, že Stevie Rae přišla,“ ozvala se Afrodita.
„Ehe?“ zeptala jsem se.
„Afrodita má pravdu,“ řekl Damien pomalu, jako by mu teprve rozmrzal mozek. „Neferet očarovala hranice školního areálu tak, že pozná, jestli je nenarušil člověk, mládě nebo dospělý upír. Stevie Rae není ani jedno. Kouzlo na ni nefunguje.“
„Co tady dělá ona?“ Stevie Rae obrátila rudé oči k Afroditě.
Afrodita ohrnula nos, ale já si všimla, že ustoupila o kus dál, aby mezi nimi byla větší mezera.
A najednou před Stevie Rae stála dvojčata. Shaunee i Erin pořád tekly slzy, ale možná o tom ani nevěděly, protože přestaly vzlykat.
„Ty jsi naživu,“ hlesla Shaunee.
„Hrozně se nám po tobě stýskalo,“ pronesla Erin.
Pak ji pevně objaly. Stevie Rae zůstala stát bez hnutí, jako socha. Za okamžik se k objetí přidal Damien. Kamarádka se dál nehýbala, ruce nechala volně svěšené. Prostě jen stála se zavřenýma očima. Všimla jsem si, že jí po tváři stéká jedna jediná krvavá slza.
26. KAPITOLA
„Pusťte mě. Okamžitě.“ Hlas mojí nejlepší kámošky zněl drsně, napjatě a vůbec se k ní nehodil. Zabralo to dokonale. Damien i dvojčata ji bez otálení přestali objímat.
„Vážně divně smrdíš,“ řekla Shaunee a pokusila se přes slzy usmát.
„Jo, ale nemyslíme to zle,“ přidala se Erin.
„Nám to nevadí,“ uzavřel Damien.
„Upozorňuju všechny živé členy stáda pakoňů, že by se měli od nemrtvé členky držet v bezpečné vzdálenosti,“ zavolala na ně Afrodita, která stála pod velkým dubem. „Kouše.“
„To říká ta pravá!“ štěkla Shaunee.
„Ty mrcho!“ zaječela Erin.
„Má pravdu,“ ozvala se Stevie Rae. Ještě chvíli se na Damiena a dvojčata dívala a potom se obrátila ke mně. „Vysvětli jim to.“
„Stevie Rae má takový problém s krví. Potřebuje ji. Když ji nemá, bývá trochu mrzutá.“
Afrodita zafrkala.
„Pověz jim pravdu,“ nařídila mi Stevie Rae.
Rezignovaně jsem si povzdychla a ve zkratce to vyložila. „Takových mláďat, co umřela a vstala z mrtvých v téhle podobě, je mnohem víc. To jejich smečka před měsícem zabila oba ty fotbalisty ze Sdružené střední. A málem zabili i Heatha. Když jsem ho zachraňovala, našla jsem Stevie Rae. Jenomže ona je jiná než ty ostatní příšery. Zachovala si lidskost.“
„Ale moc dlouho už si ji neudrží,“ skočila mi do toho Afrodita.
Zamračila jsem se na ni. „No, to je bohužel fakt. Což znamená, že musíme Stevie Rae uzdravit, aby zase byla jako dřív.“
Dvojčata a Damien dlouho mlčeli, aspoň mi to tak připadalo. Damien nakonec pronesl: „Ty o tom víš už měsíc a nic jsi nám neřekla?“
„Myslely jsme, že Stevie Rae umřela, a tys nás v tom nechala,“ hlesla Shaunee.
„Tvářila ses, jako že si to myslíš taky,“ zamumlala Erin.
„Vy pitomci, ona vám to nemohla říct! Nemáte páru, proti jakým silám tady stojíte,“ vyjela na ně Afrodita.
„To znělo jako z nějakého sci-fi béčka,“ řekla Shaunee.
„Přesně. To ti nespolknem, mrcho,“ zaprskala Erin.
„Ty o tom víš už měsíc a nic jsi nám neřekla.“ Tentokrát to Damien nevyslovil s otazníkem.
„Afrodita má pravdu,“ prohlásila jsem. „Nemohla jsem vám o ní říct. Měla jsem pro to vážné důvody.“ A pořád ještě mám. Neprozradím jim, že za to může Neferet, i když mě proto budou nenávidět.
„Mně je fuk, co si o tom myslí Afrodita. Jsme tví kamarádi. Nejlepší kamarádi. Mělas nám to říct,“ trval na svém Damien.
„Vážné důvody?“ nadhodila Erin. „Tak vážné, že o nich může vědět jen Afrodita?“
„A když ses za našimi zády scházela s Lorenem, taky jsi pro to měla vážné důvody?“ zeptala se Shaunee chladně. Provrtávala mě přitom nedůvěřivým pohledem.
Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Cítila jsem, jak se ode mě odtahují, a nejhorší na tom bylo, že jsem si nezasloužila nic jiného, než aby se na mě vykašlali.
„Jak ti máme věřit, když před námi tajíš takhle zásadní věci?“ Damien jako obvykle shrnul převládající pocity do jediné výstižné věty.
„Já věděla, že to nedopadne dobře,“ ozvala se Stevie Rae. „Jdu pryč.“
„Copak? Jdeš někoho vysát nebo někam strašit?“ přisadila si Afrodita.
Stevie Rae se prudce otočila a zavřela na ni. „Jo a začnu u tebe, ježibabo.“
„Prokristapána, nevyšiluj. Snad se můžu zeptat, ne?“ Afrodita se snažila, aby to znělo sebejistě, ale v očích se jí zračil strach.
Znovu jsem Stevie Rae popadla za ruku, a když se mi pokusila vyškubnout, stiskla jsem ji o to pevněji. Pak jsem se zadívala na Damiena a holky. „Pomůžete mi ji uzdravit, nebo ne?“
Damien zaváhal jen chvilku. „Pomůžu ti, ale už ti nevěřím.“
„Přesně,“ řekla obě dvojčata.
Žaludek se mi stáhl do tuhé křečovité kuličky. Měla jsem sto chutí plácnout sebou do trávy, rozbečet se a žebrat, ať se mnou nepřestávají mluvit a věří mi. Ale neudělala jsem to. Nemohla jsem. Koneckonců měli pravdu. Jenom jsem kývla a řekla: „Dobře, tak vyvoláme kruh a uzdravíme ji.“
„Nemáme svíčky,“ podotkl Damien.
„Můžu pro ně doběhnout,“ nabídl se Jack. Mluvil ale na Damiena, na mě se vůbec nepodíval.
„Ne. Na to není čas,“ řekla jsem. „Žádné nepotřebujeme, dokážeme zhmotnit živly i bez nich. Svíčky jsou jen pro parádu.“ Zarazila jsem se a dodala: „Ale radši bys měl jít pryč, Jacku. Nevím, co se tady bude dít, a nechci, aby se ti něco stalo.“
„D-dobře,“ zakoktal, vrazil si ruce do kapes a pomalým krokem odešel.
„Vypadá to, že dneska se bez zbytečných formalit úplně obejdeme,“ podotkl Damien a věnoval mi chladný pohled.
„Vlastně se obejdeme i bez spousty dalších věcí.“ Shaunee ze mě nespouštěla oči, ale dívala se na mě jako na cizího člověka. Erin přikývla. Zjevně s ní naprosto souhlasila.
Zatnula jsem zuby, abych nezačala křičet bolestí, smutkem a strachem. Kamarádi jsou všechno, co mám. Když je ztratím, co si počnu? Jak se bez nich ubráním Neferet? Jak si poradím s Lorenem? Jak se smířím s tím, že jsem přišla o Heatha i o Erika?
Najednou jsem si vzpomněla na něco, co jsem četla v jedné z těch starých zaprášených knih, ve kterých jsem hledala nějaké zázračné zaklínadlo pro Stevie Rae. Řekla to kdysi amazonská upíří velekněžka a bylo to napsané pod jejím obrázkem. Vypadala na něm krásně a bojovně.
Být vyvolenou naší bohyně je velká čest, ale často to s sebou nese i velkou bolest.
Začínala jsem chápat, jak to ta pradávná Nyktina kněžka myslela.
„Tak jdeme na to, nebo ne?“ zavolala Afrodita zpod svého stromu.
Vzchopila jsem se. „Ano. Sever je tamhle.“ Ukázala jsem na Afroditin dub. „Postavte se na svoje místa.“ Pořád jsem držela Stevie Rae za zápěstí, a tak jsem ji odvedla do středu kruhu, který kolem mě vyznačili.
„Pusť mě, jinak nemůžu jít na svoje místo,“ ozvala se.
Zadívala jsem se do rudých očí a snažila se v nich najít aspoň záblesk té holky, kterou dřív bývala, ale viděla jsem jen další nepřátelsky naladěnou cizinku.
„Ty nebudeš představovat zemi. Zůstaneš se mnou tady uprostřed.“
„Jak chceš vyvolat kruh, když ti jeden živel chybí? Jack šel pryč a stejně by to asi…“ Nedořekla to. Uviděla totiž na poslední pozici v kruhu Afroditu. „Ne!“ zavyla. „Ona ne!“
„Zmlkni!“ zaječela jsem na ni. Vzduch kolem mě se zachvěl mocí živlů, kterou probudil můj frustrovaný hněv.
„Afrodita zastupuje zemi. Mrzí mě, že se ti to nelíbí. Mrzí mě, že ji nemáš ráda. Mrzí mě spousta věcí, se kterými nemůžu absolutně nic dělat. Budeš to prostě muset překousnout, jako jsem to překousla já. Teď se postav sem, buď zticha a doufej, že se mi to povede.“
Věděla jsem, že se na mě všichni dívají – dvojčata a Damien vyčítavě a nepřátelsky, Stevie Rae vztekle a s nefalšovanou nenávistí, i když jsem si nebyla jistá, jestli patří jen Afroditě, nebo i mně. Střelila jsem po Afroditě pohledem. Stála na nejsevernějším bodu kruhu a podezíravě koukala na Stevie Rae.
Bezva. Tahle atmosféra je pro vzývání bohyně prostě ideální.
Zavřela jsem oči a pomalu, pravidelně dýchat, abych se mohla plně soustředit na modlitbu. Nyx, já vím, že jsem všechno hrozně zvorala, ale přesto tě prosím, stůj při mně a mých kamarádech. Uzdravit Stevie Rae je důležitější než naše neshody. Neferet chce, aby se ode mě všichni odvrátili, protože si myslí, že já se pak odvrátím od tebe. Ale já na tebe nikdy nepřestanu spoléhat… věřit v tebe. Nikdy.
Pak jsem oči zase otevřela a rázně vykročila k Damienovi. Vždycky se na mě díval s tím svým roztomilým úsměvem. Dneska mi sice pohlédl zpříma do očí, ale nic roztomilého ani kamarádského v jeho tváři nebylo.
„Jako učednice velekněžky naší mocné bohyně Nyx se odvolávám na její sílu a autoritu a volám do kruhu první živel, vzduch!“ pronesla jsem zřetelně, a když jsem vyslovila jméno živlu, zvedla jsem paže nad hlavu. Neskutečně se mi ulevilo, když kolem nás zavířil silný poryv větru, rozcuchal nám vlasy a rozevlál šaty. Postoupila jsem doprava k Shaunee.
Nečekala jsem žádné vřelé přivítání a taky se ho nedočkala. Mlčky mě provrtala nepřátelským pohledem tmavých očí. Potlačila jsem nával zoufalství, který to ve mně vzbudilo, a přivolala oheň.
„Jako učednice velekněžky naší mocné bohyně Nyx se odvolávám na její sílu a autoritu a volám do kruhu druhý živel, oheň!“
Chviličku jsem si užívala závan horka a potom se přesunula k Erin. Taky mlčela a tvářila se rezervovaně.
„Jako učednice velekněžky naší mocné bohyně Nyx se odvolávám na její sílu a autoritu a volám do kruhu třetí živel, vodu!“
Nechala jsem za sebou vůni moře a přešla k Afroditě. Zahleděla se na mě a nevesele se usmála.
„Není moc příjemné, když se na tebe všichni kamarádi naštvou, co?“ řekla tiše, aby ji nikdo jiný neslyšel.
„To teda není,“ zašeptala jsem. „A mrzí mě, že se na tebe tvoji kámoši naštvali kvůli mně.“
„Houby.“ Zavrtěla hlavou. „To nebylo kvůli tobě, mohla jsem si za to sama. Občas se člověk prostě rozhodne blbě. Ty ses taky párkrát blbě rozhodla, a teď v tom lítáš.“
„Díky za stručné shrnutí situace, moc mi pomohlo.“
„Kde můžu, tam pomůžu, znáš mě,“ prohlásila. „Radši dělej. Stevie Rae tečou nervy.“
Ani jsem se nemusela ohlížet. Věděla jsem, že Afrodita nekecá. Cítila jsem, jak je neklidná. Připomínala mi gumičku nataženou na doraz, buď se přetrhne, nebo vystřelí.
„Jako učednice velekněžky naší mocné bohyně Nyx se odvolávám na její sílu a autoritu a volám do kruhu čtvrtý živel, zemi!“
Obklopila nás čistá svěží vůně jarní louky. S úsměvem jsem se obrátila a chtěla přejít do středu kruhu, abych vyvolávání dokončila, ale v tom okamžiku to už Stevie Rae nevydržela.
„Ne!“ Spíš než slovo to bylo neartikulované zavrčení plné vzteku a zoufalství. „Ona nemůže být země! Země jsem já! Nic jiného mi nezbylo! Ona mi ji nevezme!“
S neuvěřitelnou prudkostí se na Afroditu vrhla.
„Ne! Stevie Rae, pusť ji!“ zaječela jsem a pokusila se ji od ní odtrhnout, ale bylo to, jako bych se snažila odvalit žulový balvan. Měla mnohem větší sílu než já. Afrodita nelhala, Stevie Rae nebyla člověk, upír ani mládě. Byla něco víc – a tím víc byla nebezpečná. Svírala Afroditu v jakési parodii objetí. Zahlédla jsem záblesk tesáků a potom Afrodita vykřikla. Stevie Rae se jí zakousla do krku.
„Pomozte mi!“ Zoufale jsem se ohlédla na Damiena a dvojčata a dál se pokoušela odtrhnout holky od sebe.
„Já nemůžu!“ zavolal na mě Damien. „Nemůžu se hnout.“
„My taky ne!“ křikla Shaunee.
Všechny tři uvěznily jejich živly. Do Damiena se opíral silný vítr, Shaunee obklopovala ohnivá klec, Erin stála ve sloupu vody.
„Musíš dokončit kruh!“ překřikl Damien vytí větru. „Zavolej si na pomoc všechny živly, jinak ji nezachráníš.“
Rozběhla jsem se doprostřed kruhu a tam s pozdviženýma rukama vyslovila poslední vzývání: „Jako učednice velekněžky naší mocné bohyně Nyx se odvolávám na její sílu a autoritu a volám do kruhu poslední živel, ducha!“
Zaplavila mě síla. Se zaťatými zuby jsem se ovládla a přestala se třást. Afroditin křik slábl, ale na to jsem nesměla myslet. Zavřela jsem oči a soustředila se. Pak jsem začala recitovat slova, která mi seslala sama bohyně. Vynořila se z hlubin mé mysli jako odpověď na dětskou modlitbičku. Magie zesílila můj hlas a já cítila, že se každé slovo zhmotňuje a třpytí ve vzduchu kolem mě.
„Větře, odvaň z ní špínu jako listí
Ohni, spal temnotu nenávisti
Vodo, smyj vše zlé proudem bystrým
Země, pohlť, co její duši hyzdí
Duchu, plaň, dokud od smrti se neočistí!“
Napřáhla jsem ruku, jako bych házela míč, a vrhla na Stevie Rae praskající energii živlů, která my tryskala z prstů. V tu chvíli mi kolem pasu vyšlehla dobře známá palčivá bolest. Vykřikla jsem zároveň se Stevie Rae.
Když jsem otevřela oči, spatřila jsem vážně šílený výjev. Afrodita se zhroutila na zem. Stevie Rae ke mně byla zády, takže do tváře jsem viděla jenom Afroditě. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Obklopovala je zářící koule energie všech pěti živlů. Pulzovala, vířila a postupně houstla, takže se obě holky občas na chvilku úplně ztratily z dohledu. Podařilo se mi ale rozeznat, že Stevie Rae už Afroditu nedrží. Teď to bylo naopak. Afrodita křečovitě svírala ji a nutila ji dál pít z rány na svém krku. Kamarádka se od krve nemohla odtrhnout, ale snažila se o to, vzpírala se a pokoušela se odtáhnout.
Vyrazila jsem k nim, abych je od sebe oddělila, ale narazila jsem na bublinu energie, jako by to byla skleněná stěna. Nemohla jsem jí projít ani ji rozbít.
„Afrodito, pusť ji! Takhle tě zabije!“ zaječela jsem.
Vtom se naše oči setkaly. Vůbec nepohnula rty, ale v hlavě jsem jasně slyšela její hlas. Ne. Tímhle odčiním všechno, co jsem udělala. Pro tenhle úkol jsem vyvolenou já. A pamatuj si, že tuhle oběť přináším dobrovolně.
Pak se jí oči zničehonic obrátily v sloup, tělo jí zvláčnělo, dlouze vydechla a na rtech se jí rozprostřel úsměv. Stevie Rae se s příšerným výkřikem konečně odtrhla a zhroutila se vedle Afrodity. Bublina energie praskla a rozplynula se. Poznala jsem, že zmizela i síla kruhu, necítila jsem totiž dotek živlů. Netušila jsem, co mám dělat. Zdálo se mi, že se nedokážu pohnout.
Pak se na mě podívala Stevie Rae. Po tvářích se jí koulely narůžovělé slzy, duhovky měla pořád narezle červené, ale byla to zase ona. Ještě než vůbec promluvila, pochopila jsem, že to, co v ní Neferet zničila, aby z ní udělala chodící a mluvící mrtvolu, se zase obnovilo.
„Já ji zabila! Chtě-chtěla jsem přestat, jenže ona mě nenechala a já se nemohla odtrhnout! Zoey, mě to tak strašně mrzí!“ Rozvzlykala se.
Klopýtavě jsem k ní vykročila a vybavila se mi Lorenova slova. Nezapomeň, že budeš pracovat s velice mocnou magií a za to musí každý zaplatit nějakou cenu. „Ty za to nemůžeš, Stevie Rae,“ řekla jsem jí. „Neza…“
„Koukněte!“ ozval se těsně za mnou Damienův hlas. „Vidíte její znamení?“
Překvapeně jsem zamrkala, protože jsem netušila, o čem mluví, ale pak jsem zalapala po dechu. Byla jsem tak uchvácená jejíma očima, očima té staré Stevie Rae, že jsem si vůbec nevšimla něčeho mnohem viditelnějšího. Měsíční srpek na jejím čele se vybarvil a od očí až k lícním kostem se jí táhl překrásný vzor s květů s dlouhými, půvabně propletenými stonky.
Jenomže její tetování nebylo safírově modré jako u ostatních upírů, ale zářivě červené jako čerstvá krev.
„Na co tak zíráte, lidi?“ zeptala se.
„T-tady.“ Erin zalovila ve své všudypřítomné kabelce, vytáhla kosmetické zrcátko a podala jí ho.
„Ježkovy voči!“ vypískla Stevie Rae. „Co to má znamenat?“
„To znamená, že ses uzdravila. A dokončila proměnu. Akorát ses přeměnila v úplně nový druh upíra,“ řekla Afrodita a ztěžka se posadila.
2024 ©