Škola noci 3, kapitola 3,4

3. KAPITOLA

Ve Starbucks na Utica Square, náměstí se spoustou bezva obchůdků jen kousek od Školy noci, bylo daleko víc lidí, než jsem čekala. Jasně, večer byl na zimu neobvykle teplý, ale přece jen byste řekli, že čtyřiadvacátého prosince budou po deváté všichni doma koukat na zlaté prasátko, a ne se courat po městě a ujíždět na kofeinu.

Tak dost, okřikla jsem se v duchu. Přece se na srazu s babičkou nebudu mračit. Skoro se nevídáme, takže těch pár vzácných chvilek prostě nesmím zkazit. Babička navíc moc dobře ví, že narozeniny a Vánoce jsou dvě různé věci, a vždycky od ní dostanu něco výjimečného a báječného (prostě takového, jaká je ona sama).

„Zoey! Tady jsem!“

Na kraji chodníku, který zabíralo venkovní posezení kavárny, stála babička a mávala na mě. Tentokrát jsem žádný neupřímný úsměv nepotřebovala. Vždycky když ji spatřím, cítím absolutně nefalšovaný nával radosti. Začala jsem se prodírat davem k ní.

„Ptáčátko! Moc se mi po tobě stýskalo, u-we-tsi-a-ge-ya!“ Čerokézský výraz pro dceru mě zahřál u srdce a pak už mě objaly babiččiny důvěrně známé paže. Její náruč sladce a konejšivě voněla po levanduli a po domově. Přitiskla jsem se víc a vychutnávala si lásku, bezpečí a uznání.

„Mně se taky stýskalo, babi.“

Naposled mě stiskla a pak kousek poodstoupila, aby se na mě mohla pořádně podívat. „Ukaž se mi. No jistě, hned vidím, že už je ti sedmnáct. Vypadáš stejně jako dospělá a podle mě jsi i trochu vyšší, než když ti bylo teprve šestnáct.“

Vesele jsem se ušklíbla. „Ale prosím tebe, babi, vypadám naprosto stejně a ty to dobře víš.“

„Kdepak, vypadáš jinak. Jistému druhu žen každý rok přidá na kráse a síle, a ty přesně k tomuhle druhu patříš.“

„Ty taky, babi. Moc ti to sluší.“ A neříkala jsem to jen tak ze zdvořilosti. Babička je děsně stará – lépe řečeno, je jí už hodně přes padesát – ale mně připadá, že se vůbec nemění. Samozřejmě ne v tom smyslu jako upírky, co vypadají na dvacet, ať jim je padesát nebo sto padesát. Babička je člověk a má nádherné husté stříbrné vlasy, ale její laskavé hnědé oči nestárnou.

„Škoda že si musíš tady venku zakrývat svoje krásná tetování.“ Lehce mě pohladila po tváři, kam jsem si před odjezdem rychle napatlala mazlavý krycí krém, který musí mláďata nosit, kdykoli opouštějí areál Školy noci. Lidé samozřejmě vědí, že upíři existují, a dospělí se maskovat nemusejí, ale pro mláďata platí jiná pravidla. Vlastně to celkem chápu. Puberťáci si ještě se vším nedokážou poradit úplně hladce a upíři to v lidském světě rozhodně nemají lehké.

„To se nedá nic dělat. Pravidla jsou pravidla, babi.“ Pokrčila jsem rameny, jako že o nic nejde.

„Ale ta krásná znamení na krku a rameni zakrytá nemáš, viď že ne?“

„Ne, proto mám na sobě bundu.“ Přesvědčila jsem se, že se nikdo nedívá, odhrnula si vlasy a stáhla si bundu z ramene, aby se babička mohla podívat na safírově modrý krajkový vzor.

„To je nádhera, ptáčátko,“ řekla tiše. „Jsem moc pyšná, že si tě bohyně vyvolila a zkrášlila tě něčím takhle neobvyklým.“

Znovu mě objala a já se k ní přivinula. Vůbec nevím, čím jsem si takovou báječnou babičku zasloužila. Ať se děje cokoli, bere mě takovou, jaká jsem. Nevadí jí, že se měním v upíra, že předčasně toužím po krvi a dokážu zhmotnit a ovládat všech pět živlů – vzduch, oheň, vodu, zemi a ducha. Pro babičku jsem zkrátka u-we-tsi-a-ge-ya, dcera jejího srdce, a všechno ostatní jsou jenom nepodstatné detaily. Napadlo mě, jak je to zvláštní a úžasné, že si takhle rozumíme a máme tolik společného, když její opravdická dcera, moje máma, je úplně jiná.

„Tady jste. Silnice byly úplně ucpané. Hrozně nerada jezdím z Broken Arrow do Tulsy ve špičce.“

Mámin hlas rozmetal moje štěstí na kousky. Připadalo mi, že jsem ji snad nějakým řízením zlého osudu přivolala. Babička mě pustila, obě jsme se otočily a uviděly ji, jak stojí u našeho stolu s papírovou krabicí na dort a zabaleným dárkem.

„Mami?“

„Lindo?“

Vůbec mě nepřekvapilo, že babičku mámin nečekaný příchod zaskočil stejně jako mě. Kdyby ji pozvala, řekla by mi o tom. Obě na ni máme naprosto stejný názor. Zaprvé nám vždycky zkazí radost. Zadruhé si obě přejeme, aby se změnila. Zatřetí víme, že to pravděpodobně nehrozí.

„Netvařte se tak překvapeně. Myslely jste, že nepřijdu na oslavu narozenin vlastní dcery?“

„Ale Lindo, když jsme spolu minulý týden mluvily, říkala jsi, že pošleš Zoey dárek poštou,“ ozvala se babička. Bylo na ní vidět, jak moc je otrávená.

„To jsem chtěla, ale pak ses zmínila, že se máte sejít tady,“ odvětila máma a zamračila se na mě. „Samozřejmě by bylo vhodnější, kdyby mě Zoey pozvala osobně, ale už jsem se smířila s tím, že se ke mně chová bezohledně.“

„Mami, vždyť ses mi měsíc vůbec neozvala. Kdy jsem tě asi měla pozvat?“ Snažila jsem se udržet neutrální tón. Vážně jsem nechtěla, aby se moje setkání s babičkou zvrhlo v příšernou hysterickou scénu, jenomže máma ještě neřekla ani deset vět a ve mně už všechno vřelo. Když nepočítám to pitomé vánočně-narozeninové přání, co mi poslala, naše vzájemná komunikace skončila před měsícem, když máma přišla se svým příšerným manželem, mým tupčímem, na návštěvu do školy. Byla to hrůza. Tupčím, starší církve věřících, se předvedl ve své nejlepší úzkoprsé, předpojaté, bigotní formě a nakonec ho Neferet v podstatě vyhodila a řekla mu, ať už se nevrací. Máma samozřejmě cupitala za ním jako správná poslušná ženuška.

„Tys nedostala to blahopřání, co jsem ti poslala?“ Mámin ublížený výraz se pod tíhou mého upřeného pohledu začal drolit.

„Dostala, mami.“

„Tak vidíš, nezapomněla jsem na tebe.“

„No dobře.“

„Taky bys mohla svojí mamce občas zavolat,“ hlesla plačtivě.

„Promiň,“ vzdychla jsem. „Měla jsem před koncem pololetí strašnou spoustu učení.“

„Doufám, že máš na té škole aspoň dobré známky.“

„Mám.“ Připadala jsem si smutná, osamělá a zároveň naštvaná.

„No, to ráda slyším.“ Osušila si oči a přisunula ke mně balíčky, které přinesla. Veselým tónem, do kterého se očividně musela nutit, pokračovala: „Tak, teď si všechny hezky sedneme. Zoey, ty nám za chvilku dojdeš pro něco k pití, viď? Ještě že mě tvoje babička pozvala, vidím, že ani jednu z vás nenapadlo koupit dort.“

Sedly jsme si a máma začala zápasit s izolepou na papírové krabici z cukrářství. Využily jsme s babičkou toho, že se na nás nedívá, a vyměnily si všeříkající pohled. Já dobře věděla, že ji sem nezvala, a ona zase, že narozeninové dorty nesnáším. Zvlášť ty levné a přeslazené, jaké pro mě máma odjakživa objednává.

S morbidním zájmem, který v člověku obvykle vyvolává například pohled na bouračku, jsem sledovala, jak máma otevírá krabici. Vevnitř spočíval malý hranatý dort s bílou polevou. Navrchu měl zcela neoriginální červený nápis Veselé narozeniny a v každém rohu zapíchnutý rudý květ vánoční hvězdy. Celé to bylo ještě ozdobené nějakými zelenými čmáranicemi.

„Že je krásný? Takový vánoční,“ zašvitořila máma a nenápadně se pokusila sloupnout z víka krabice cedulku Sleva 50%. Pak se zarazila a zvedla ke mně šokovaný pohled. „Ale ty už přece Vánoce neslavíš, nebo ano?“

Oprášila jsem falešný úsměv, který jsem si ten den už pěkně procvičila. „My slavíme zimní slunovrat, ten byl předevčírem.“

„Vsadím se, že celá škola teď vypadá opravdu krásně.“ Babička se na mě usmála a vzala mě za ruku.

„Proč by to tam mělo vypadat krásně?“ Máma se už zase tvářila ublíženě. „Když neslaví Vánoce, tak přece nezdobí stromečky ani nic jiného.“

Babička se ujala vysvětlení místo mě. „Lindo, zimní slunovrat lidé slavili dávno předtím, než vznikly Vánoce. Vánoční stromečky,“ položila na ta slova trochu sarkastický důraz, „se zdobí už celá tisíciletí. Křesťané tuhle tradici převzali od pohanů, ne naopak. Církev zvolila pětadvacátý prosinec jako datum Ježíšova narození právě proto, aby se krylo se svátkem zimního slunovratu. Vzpomeň si, když jsi byla malá, měly jsme sice vevnitř vánoční stromek, ale taky jsme obalovaly šišky v burákovém másle, navlékaly na nitě kousky jablek, praženou kukuřici a brusinky a pak jsme tím zdobily ještě jeden stromek venku před domem. Už tenkrát jsem ti o slunovratu povídala.“ Babička se na svoji dceru posmutněle a nechápavě usmála a obrátila se zase na mě. „Ozdobili jste stromy ve školním areálu?“

Přikývla jsem. „Jo, vypadá to suprově a ptáci i veverky se můžou zbláznit radostí.“

„No, tak si rozbal dárky a potom si dáme dort a kafe, ne?“ přerušila mě máma a zatvářila se, jako by náš rozhovor vůbec neslyšela.

Babička se rozzářila. „Ano, už měsíc se nemůžu dočkat, až ti tohle dám.“ Sklonila se a vytáhla zpod stolu dva dárky. Jeden byl velký a vypadal jako pyramida z pestrobarevného (a rozhodně ne vánočního) papíru. Druhý měl nezaměnitelný tvar knížky a byl pečlivě zabalený ve smetanově bílém hedvábném papíře, jaký prodávají v luxusních buticích. „Nejdřív otevři tenhle.“ Přistrčila mi pyramidu. Nedočkavě jsem papír strhla a našla pod ním kouzlo svého dětství.

„Jé! Děkuju mockrát, babi!“ Zabořila jsem obličej do nádherných květů levandule zasazené ve fialovém keramickém květináči a zhluboka se nadechla. Vůně ve mně vyvolala vzpomínky na prolenošené letní dny a pikniky s babičkou. „Ta je krásná.“

„Musela jsem ji vypěstovat ve skleníku, aby vykvetla ve správný čas. Pořídila jsem ti k ní ještě tohle.“ Podala mi papírovou tašku. „Máš tam lampu pro pěstování pod umělým osvětlením a podstavec. Tak bude mít rostlina dostatek světla a ty nebudeš muset v pokoji roztahovat závěsy. Vím, že by tě bolely oči.“

Široce jsem se usmála. „Ty myslíš na všechno.“ Kradmo jsem pohlédla na mámu. Měla ve tváři prázdný výraz, který jasně říkal, že by nejradši byla někde jinde. Měla jsem sto chutí se jí zeptat, proč se sem vůbec obtěžovala, ale bolestí se mi stáhlo hrdlo a nezmohla jsem se na slovo. Překvapilo mě to. Myslela jsem, že mi teď ničím nedokáže ublížit, když už jsem skoro dospělá, ale ukázalo se, že ani v sedmnácti se s některými věcmi jen tak nevyrovnám.

„A mám pro tebe ještě něco, ptáčátko,“ řekla babička a podala mi dárek v hedvábném papíře. Zjevně jí mámino zaryté mlčení neuniklo a jako obvykle se mi snažila nedostatek mateřské lásky vynahradit.

Spolkla jsem knedlík v krku a dárek rozbalila. Byla to knížka s koženou vazbou, na první pohled děsně stará. Potom jsem zaregistrovala její název a zalapala po dechu. „Dracula! Tys mi sehnala staré vydání Draculy!“

„Podívej se do tiráže, zlatíčko,“ vybídla mě a oči jí zajiskřily nedočkavostí.

Nalistovala jsem správnou stranu a nevěřila vlastním očím.

„Panebože, to je první vydání!“

Babička se šťastně rozesmála. „Obrať ještě pár listů.“

Hned jsem to udělala a našla dole na titulní straně Stokerův rozmáchlý podpis a vročení leden 1899.

„Podepsané první vydání! To muselo stát majlant!“ Nadšeně jsem babičku objala.

„Vůbec ne. Objevila jsem ho v jednom zastrčeném antikvariátu, který zrovna rušili. Nikdo si ani nevšiml, jakou má ta knížka cenu. Je to ale koneckonců jenom první americké vydání.“

„Je to nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala. Strašně moc ti děkuju, babi.“

„Nemáš zač. Vím, že tuhle klasiku miluješ, a připadalo mi, že v tvé současné situaci bude docela legrační dát ti staré vydání s podpisem.“

„Víš, že Bram Stoker se otiskl s upírkou a to ho inspirovalo k napsání téhle knížky?“ vyhrkla jsem a s posvátnou úctou obracela silné listy. Staré ilustrace byly fakticky děsivé.

„Netušila jsem, že se Stoker zamiloval do upírky,“ řekla babička.

„Když člověka kousne upír a očaruje ho, to přece nemá s láskou nic společného,“ ozvala se máma.

Já i babička jsme k ní zvedly oči. „Lidé a upíři se do sebe můžou zamilovat, mami,“ pronesla jsem s povzdechem. „Přesně o tom otisk je.“ No, svou roli v tom hraje i touha po krvi a pořádná dávka sexuální přitažlivosti, plus psychické pouto, které dokáže být dost nepříjemné. Všechno to znám z vlastní zkušenosti s Heathem, ale mámě jsem o tom rozhodně vykládat nehodlala.

Otřásla se, jako by jí po páteři přejelo něco odporného. „Mně to připadá nechutné.“

„Mami. Copak ti nedochází, že mám do budoucna na výběr jen ze dvou možností? Buď se proměním v bytost, která ti připadá nechutná, nebo během příštích čtyř let umřu.“ Neměla jsem chuť to s ní rozebírat, ale její názory mi vážně šly na nervy. „Byla bys radši, abych byla mrtvá, nebo dospělá upírka?“

„Pochopitelně ani jedno,“ odpověděla.

„Lindo.“ Babička mi pod stolem konejšivě položila ruku na stehno. „Zoey se ti jen snaží říct, že se musíš s její budoucností vyrovnat a přijmout ji takovou, jaká je. Tvoje názory se jí dotkly.“

„Moje názory!“ Čekala jsem, že máma spustí obvyklou triádu na téma „proč mě pořád kritizuješ“, ale překvapila mě. Zhluboka se nadechla a zadívala se mi přímo do očí. „Nechtěla jsem se tě dotknout, Zoey.“

Chvíli vypadala jako dřív, jako ta máma, kterou bývala, než si vzala Johna Heffera a stala se z ní dokonalá stepfordská panička. Sevřelo se mi srdce. „Ale mě se to vážně dotklo,“ pronesla jsem skoro mimoděk.

„Omlouvám se,“ řekla. Pak ke mně natáhla ruku. „Co kdybychom tuhle oslavu začaly od začátku?“

Chopila jsem se nabízené ruky a pocítila nesmělý záchvěv naděje. Třeba v ní přece jen kousek té někdejší mámy zůstal. Přišla koneckonců sama, bez tupčíma, a to je samo o sobě malý zázrak. Stiskla jsem jí ruku a usmála se. „Já jsem pro.“

„Tak si rozbal dárek a pak načneme dort,“ odvětila a pošoupla ke mně balíček.

„Bezva!“ Snažila jsem se do toho výkřiku vložit co nejvíc nadšení navzdory pochmurným výjevům Kristova narození, které zdobily balicí papír. Můj úsměv však povadl, jakmile jsem spatřila bílou koženou vazbu a zlatou obřízku. Padl na mě strašlivý smutek. Otočila jsem knihu a zadívala se na titul Písmo svaté církve věřících vyražený zlaceným písmem na přední straně. To ale nebylo všechno. Dole taktéž v nevkusném zlatém provedení stálo Rodina Hefferova. Mezi prvními listy byla zasunutá červená sametová záložka se zlatým střapcem, a protože mě v ten okamžik nenapadla žádná jiná reakce než „to je absolutně hnusný dárek“, mlčky jsem knihu otevřela. Zamrkala jsem a zadoufala, že mám jenom halucinace. Bohužel to nezmizelo. Na prázdné stránce byl nakreslený rodokmen. Tupčímovým divně skloněným leváckým rukopisem, který jsem okamžitě poznala, tam stálo Linda Hefferová. Od toho vedla čára ke jménu John Heffer a vedle bylo datum svatby. Pod tím byla vepsána jména mého bratra, mojí sestry a mě, jako bychom se všichni narodili těm dvěma.

Abyste rozuměli, můj opravdový táta, Paul Montgomery, od nás odešel, když jsem byla ještě malá, a podařilo se mu za sebou dokonale zamést veškeré stopy. Sem tam přišel poštou zoufale hubený šek s alimenty, bez zpáteční adresy, ale jinak jsme o něm už deset let neměli jedinou zprávu. Jasně, jako táta stál za houby, ale byl to můj opravdický táta, což John Heffer, který mě z hloubi duše nesnáší, nikdy nebude, ani kdyby se přetrhl.

Zvedla jsem od toho směšného rodokmenu oči a zadívala se na mámu. Můj hlas zněl překvapivě klidně, přestože uvnitř mě vřely divoké emoce. „Jak tě napadlo dát mi k narozeninám právě tohle?“

Máma se zatvářila naštvaně. „Mysleli jsme, že ti udělá radost, když uvidíš, že pořád patříš do naší rodiny.“

„Ale já do ní nepatřím. Nepatřila jsem do ní už dávno předtím, než mě označili. Víš to ty, vím to já a ví to i John.“

„Tvůj otec rozhodně ne-“

Zvedla jsem ruku a zarazila ji. „Ne! John Heffer není můj otec. Je to tvůj manžel, nic víc. Vybrala sis ho ty, ne já. Nic pro mě neznamená a nikdy neznamenal.“ Rána, která se ve mně otevřela ve chvíli, kdy se ke mně máma při návštěvách obrátila zády, začala znovu krvácet a zmocnil se mě hněv. „Něco ti povím, mami. Správně jsi mi měla k narozeninám dát něco, čím bys mi chtěla udělat radost, ne věc, kterou mi chtěl za každou cenu vnutit tvůj manžel.“

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, mladá dámo,“ prohlásila máma a potom se vztekle obrátila k babičce. „Takhle drzá je po tobě.“

Babička zvedla stříbrné obočí. „Dekuju, Lindo,“ odvětila, „to je možná to nejhezčí, cos mi kdy řekla.“

„Kde je?“ obořila jsem se na mámu.

„Kdo?“

„John. Kde je? Nepřišla jsi sem kvůli mně, ale protože chtěl, abys mi ublížila. To by si v žádném případě nenechal ujít. Tak kde je?“

„Vůbec netuším, o čem mluvíš.“ Jenomže její oči mimoděk zatěkaly sem a tam. Věděla jsem, že se nepletu.

Vstala jsem a zakřičela: „Johne! Vylez, já vím, že tu jsi!“

A tak byl. Od jednoho z pultů na opačné straně, hned u vchodu do kavárny, se odlepila mužská postava. Než k nám došel, pořádně jsem si ho prohlédla a marně se snažila přijít na to, co na něm máma vidí. Je to absolutně nezajímavý chlap. Nijak zvlášť vysoký, tmavé prošedivělé vlasy, bezvýrazná brada, úzká ramena, hubené nohy. Jeho jediný neobvyklý rys jsou oči, a to jen proto, že v nich nenajdete ani špetku vlídnosti. Nikdy jsem nepochopila, jak může takový studený bezduchý člověk věčně kázat o víře.

Došel k nám a chtěl něco říct, ale já ho předběhla a hodila po něm jeho „dárek“.

„Tohle si můžeš nechat. Není to moje rodina ani moje víra,“ řekla jsem a zadívala se mu přímo do očí.

„Takže sis zvolila zlo a temnotu,“ opáčil.

„Ne, zvolila jsem láskyplnou bohyni, která mě obdařila svým znamením a výjimečnými schopnostmi. Zvolila jsem jinou cestu než ty. Nic víc, nic míň.“

„Jak jsem řekl, zvolila sis zlo.“ Položil mámě ruku na rameno, jako by bez jeho opory nevydržela ani sedět. Přikryla jí svojí dlaní a teatrálně popotáhla.

Už jsem si ho dál nevšímala a sjela pohledem k ní.

„Mami, tohle už víckrát nezkoušej. Až budeš ochotná mě přijmout takovou, jaká jsem, a budeš mě chtít opravdu vidět, zavolej mi a já se s tebou ráda sejdu. Ale předstírat, že mě chceš vidět, když ve skutečnosti jen posloucháš Johnovy rozkazy, to mi ubližuje a není to správné.“

„Žena má být podřízena svému muži,“ zarecitoval John.

Už jsem měla na jazyku, že něco tak šovinistického, povýšeného a vůbec pošahaného snad ani nemůže myslet vážně, ale nakonec jsem se rozhodla, že nebudu zbytečně plýtvat slovy. „Jdi se vycpat, Johne.“

„Jen jsem chtěla, aby ses odvrátila od cesty zla,“ zaštkala máma.

Vtom zarmouceně, ale bez obalu promluvila babička. „Lindo, velice mě mrzí, že jsi přijala víru, která jako jeden ze svých základních principů hlásá, že všechno odlišné je automaticky zlé.“

„Vaše dcera nalezla Boha, což by se jí pod vaším vlivem nikdy nepovedlo,“ vyjel na ni John.

„Nalezla vás, to je celé. Smutnou pravdou je, že odjakživa nerada myslela vlastní hlavou, a teď za ni myslíte vy. Ale já a Zoey se za samostatný úsudek nestydíme, a tak vám něco povíme.“ Babička mi vrazila květináč s levandulí a první vydání Draculy, popadla mě za loket a vytáhla mě na nohy. „Žijeme v Americe a to znamená, že nemáte právo vnucovat nám svoje názory. Lindo, úplně se Zoey souhlasím. Kdyby se ti náhodou v té tvojí hlavince rozbřesklo a chtěla ses s námi vidět, protože nás máš ráda takové, jaké jsme, zavolej mi. Jinak už tě nikdy nechci vidět.“ Odmlčela se a zhnuseně nad Johnem zavrtěla hlavou. „A vás už nikdy nechci vidět, ať se děje, co se děje.“

Zamířily jsme pryč, ale za námi se ještě ozval tupčímův hlas prosycený vztekem a nenávistí. „Však my se ještě uvidíme. Mnoho dobrých, slušných, bohabojných lidí už nehodlá vaši bezbožnost dál trpět. Co je moc, to je moc. Nebudeme už déle žít vedle vyznavačů temnoty. Jen počkejte a uvidíte… budete litovat…“

Naštěstí jsme se za chvilku ocitly z doslechu. Měla jsem slzy na krajíčku, jenže pak jsem zaslechla, co si moje milovaná babička mumlá pod vousy.

„Opičák jeden mizerný podělaný.“

„No teda, babi!“

„Jé, ptáčátko, já právě řekla o manželovi tvojí matky, že je mizerný podělaný opičák, viď?“

„Přesně tak.“

Zadívala se na mě a tmavé oči jí zajiskřily. „To je dobře.“

4. KAPITOLA

Babička se pokusila moji oslavu zachránit. Prošly jsme se po Utica Square a skončily v restauraci Stonehorse, kde jsme přece jen vzaly na milost narozeninové tradice. Lépe řečeno, babička si dala dvě sklenky červeného a já colu a obrovský kus lepkavého čokoládového ďábelského dortu. (Ano, ta ironie nám neunikla.)

Babičku ani nenapadlo chlácholit mě výmysly ve stylu, že to máma určitě tak nemyslela, že ji to časem přejde, zase se usmíříme a kdesi cosi. Na to je moc upřímná a nekonvenční.

„Tvoje máma je slaboch, který neumí být sám sebou a dokáže se realizovat jen prostřednictvím muže,“ řekla mi u vína. „Bohužel si toho muže vybrala opravdu špatně.“

„Ona se nikdy nezmění, viď?“

Babička mě něžně pohladila po tváři. „Možné je všechno, ptáčátko, ale já o tom silně pochybuju.“

„Jsem ráda, že mi nelžeš.“

„Lží se nic nevyřeší. Dokonce ti ani neusnadní život, aspoň v konečném důsledku ne. Nejlepší je vždycky přiznat pravdu, i kdyby byla sebenepříjemnější. Když už člověk udělá nějakou botu, má se tomu postavit čelem.“

Povzdychla jsem si.

„Tys snad nějakou botu udělala, zlato?“ zeptala se mě.

„Udělala. A nevím, jestli se jí dokážu postavit čelem.“ Provinile jsem se na ni usmála a pověděla jí o svojí katastrofální oslavě s kamarády.

„Podívej, tu záležitost s Heathem a Erikem musíš vyřešit co nejdřív. Ani jeden z nich ti to už moc dlouho tolerovat nebude, brzo jednomu z nich dojde trpělivost a bouchnou v něm saze.“ Nafoukla tváře a názorně výbuch předvedla.

„Chci to vyřešit, jenže Heath byl po celé té hrůze s tím sériovým vrahem, před kterým jsem ho zachránila, skoro týden v nemocnici a potom ho rodiče na vánoční prázdniny odvezli na Kajmanské ostrovy. Už měsíc jsme se neviděli a tím pádem jsem s tím zmatkem nemohla nic dělat.“ Pečlivě jsem seškrabovala zbytky čokoládové polevy z talířku, abych se babičce nemusela dívat do očí. Celá ta historka o sériovém vrahovi je totální výmysl. Sice jsem Heatha doopravdy zachránila, ale ne před obyčejným šílencem. Vysvobodila jsem ho ze spárů příšer, kterým velí moje nemrtvá nejlepší kámoška Stevie Rae. Jenomže to babičce nesmím prozradit. Nesmím to vlastně prozradit vůbec nikomu, protože za vším stojí velekněžka Školy noci Neferet, která k mojí smůle dokáže skvěle číst myšlenky. Přímo ty moje teda z nějakého záhadného důvodu ne, ale ostatních ano, a kdybych se někomu svěřila a ona toho dotyčného vyhmátla, byl by to neskutečný průšvih.

Ne, vůbec nejsem ve stresu.

„Asi by ses měla vrátit domů a dát všechno do pořádku,“ řekla babička. Zřejmě jsem se zatvářila hodně vyplašeně, protože hned dodala: „Tím myslím ten trapas s dárky, ne problém s Heathem a Erikem.“

„Už jsem se lekla. Máš pravdu, přesně to teď udělám.“ Zamyslela jsem se nad tím, co před chvílí řekla. „Víš, já si ve škole opravdu připadám jako doma.“

„Já vím.“ Usmála se. „A mám z toho radost. Našla jsi svoje místo, ptáčku, a já jsem na tebe hrdá.“

Doprovodila mě k mému veteránu Volkswagen Brouk a na rozloučenou mě objala. Ještě jednou jsem jí poděkovala za fantastické dárky. O mámě už nepadlo ani slovo. O některých věcech zkrátka nemá cenu mluvit. Řekla jsem babičce, že se vrátím rovnou do Školy noci a hned se půjdu usmířit s kamarády, a myslela jsem to vážně. Jenže místo toho jsem úplně sama od sebe zamířila do centra. A nebylo to poprvé.

Celý uplynulý měsíc jsem si hledala výmluvy, proč musím do města, a kdykoli jsem měla chvilku, vyplížila jsem se ze školy a bloumala ulicemi v centru jako nepokojný duch. Jako duch… Zafrkala jsem smíchy. Tak to se mi vážně povedlo. Lepší přirovnání jsem si pro pátrání po mojí nejlepší kámošce Stevie Rae, která před měsícem umřela a vstala z mrtvých, nemohla vybrat.

Ano, zní to uhozeně, ale je to tak.

Mláďata umírají. Od chvíle, co jsem nastoupila na Školu noci, umřeli tři moji spolužáci a dvakrát jsem byla přímo u toho. Všichni víme, že se to může stát. Úplně všichni už ale nevědí, že tahle tři mrtvá mláďata zase ožila, vstala z mrtvých nebo… zatraceně! Asi nejjednodušší způsob jak to popsat je, že se proměnila v naprostá upírská klišé: chodící mrtvoly, které sají lidem krev a nemají v sobě ani špetku lidskosti. Navíc hnusně smrdí.

Znám to z vlastní zkušenosti, protože jsem ke své smůle na ty první dva mrtvé spolužáky narazila, jenom jsem si tehdy ještě myslela, že jsou duchové. Pak někdo začal vraždit lidské kluky a zdálo se, že se to snaží hodit na upíry. Bylo to dost strašné, protože jsem oba kluky, co je zabili, osobně znala a chvíli mě kvůli tomu dokonce policie podezírala. Ještě větší hrůza ale nastala, když jako třetího unesli Heatha.

Pochopitelně jsem ho nemohla nechat umřít. Kromě jiného proto, že jsme se omylem tak trošku otiskli. S Afroditinou pomocí jsem přišla na to, jak Heatha podle otisku vystopovat. Policie si myslí, že jsem pak svého pořádně pocuchaného kluka zachránila před sériovým vrahem.

A co se stalo doopravdy?

Našla jsem svoji nemrtvou nejlepší kámošku a její hnusné nemrtvé poskoky. Podařilo se mi odtamtud Heatha dostat (pod slovem „odtamtud“ si představte staré tunely z dob prohibice pod opuštěným tulským nádražím) a promluvit si se Stevie Rae. Teda spíš s tím, co z ní zůstalo.

Problém číslo jedna je, že podle mě nepřišla o veškerou lidskost jako ta ostatní nechutná nemrtvá bývalá mláďata, která si chtěla dát Heatha k večeři.

Problém číslo dvě je Neferet. Stevie Rae tvrdí, že za tím vším stojí právě ona, a já vím, že je to pravda. Těsně předtím, než dorazila k nádraží policie, velekněžka na mě a na Heatha použila pěkně odporné kouzlo, které nám mělo z paměti vymazat všechno, co se v tunelech odehrálo. Na Heatha to zabralo. Na mě jen na chvíli, než jsem využila moc pěti živlů a kouzlo zlomila.

Radši to zkrátím. Od té doby pořád jen přemýšlím, co si počnu a) se Stevie Rae, b) s Neferet, c) s Heathem. Sice jsem od všech tří měla poslední čtyři týdny pokoj, ale to na situaci nic nezměnilo. Vlastně to bylo tím horší.

„Fajn,“ řekla jsem nahlas, „mám narozeniny a i na moje poměry stojí za houby. Takže tebe, Nyx, požádám jenom o jednu laskavost. Chci najít Stevie Rae. Prosím,“ dodala jsem spěšně. (Damien by mě určitě poučil, že když někdo mluví se svojí bohyní, měl by být co nejzdvořilejší.)

Žádnou odpověď jsem nečekala, a když mi v hlavě zazněla slova stáhni okénko, myslela jsem, že je to text nějaké písničky, co hrajou v rádiu. Až na to, že jsem rádio vůbec neměla zapnuté a neslyšela žádnou hudbu, nehledě na to, že se to ozývalo přímo v mojí hlavě, a ne z reproduktorů.

Nervózně jsem okénko stáhla.

Celý týden bylo neobvykle teplo. Dnes se teplota vyšplhala dokonce až na patnáct stupňů, což v prosinci není úplně normální, ale jsme koneckonců v Oklahomě a tady není normální počasí nikdy. Ne že by mi to vadilo. Dospělí upíři nepociťují chlad jako lidi. A není to tím, že jsou nějaké chodící studené kusy masa (brr, přesně tohle se asi stalo ze Stevie Rae!), ale tím, že mají úplně jiný metabolismus. Já jsem sice jenom mládě, ale moje proměna probíhá rychleji než u jiných, kteří jsou označení teprve pár měsíců, a tak jsem vůči mrazu mnohem odolnější. Studený průvan, který se prohnal mým broukem, mi tím pádem vůbec nevadil. Zvláštní bylo, že jsem i přesto začala kýchat a po zádech mi přeběhl mráz.

Fuj, co to tady smrdí? pomyslela jsem si. Páchlo to jako zatuchlý sklep, vaječná pomazánka, kterou někdo zapomněl dát do ledničky, a hniloba. Hnusná kombinace, a bohužel silně povědomá-

„Do háje!“ Došlo mi, co cítím, strhla jsem volant doprava, přejela tři jednosměrné pruhy a zaparkovala kousek severně od hlavního autobusového nádraží. Rychle jsem zavřela okénko a zamkla auto (asi by mě ranila mrtvice, kdyby někdo ukradl moje první vydání Draculy). Chvíli jsem zůstala stát na chodníku a větřila. Stopu jsem chytila téměř okamžitě. Ble. Takový smrad mi prostě uniknout nemohl. Nechala jsem se vést čichem a zamířila pryč od uklidňujícího světla autobusáku. Pořád jsem přitom čenichala jako nějaký praštěný pes.

Našla jsem ji v jedné postranní uličce. Nejdřív jsem myslela, že se sklání nad velkým pytlem s odpadky, a sevřelo se mi srdce. Musím ji z tohohle strašného života vysvobodit, někde ji bezpečně ukrýt, dokud se nenajde způsob, jak ji vyléčit. Nebo jí umožnit doopravdy a jednou provždycky umřít. Ne! Tuhle myšlenku jsem rázně zapudila. Už jsem Stevie Rae viděla umírat a nehodlala jsem si to víckrát zopakovat.

Jenomže než jsem k ní stačila dojít, vzít ji do náruče (se zadrženým dechem) a ujistit ji, že se o ni postarám, ten pytel odpadků zasténal a pohnul se. Došlo mi, že Stevie Rae nebufetí v popelnici, ale vysává nějakého bezdomovce!

„No to snad ne! Proboha, okamžitě toho nech!“

Bývalá spolubydlící se s nadlidskou rychlostí otočila. Bezdomovkyně se svezla na zem, ale Stevie Rae ji pořád držela za špinavé zápěstí. Vycenila zuby, oči jí zaplály příšerným rudým svitem a zasyčela na mě. Byla jsem tak zhnusená, že jsem se ani nelekla. Kromě toho jsem zrovna protrpěla vážně děsné narozky a všichni, včetně nemrtvých nejlepších kámošek, už mi šli pěkně na nervy.

„Stevie Rae, to jsem já. A syčení si strč někam, zníš jako upír v nějakém fakticky slaboduchém hororu.“

Chvíli nic neříkala a já se vyděsila, že v průběhu toho měsíce, co jsme se neviděly, možná ztratila poslední špetku lidskosti a stalo se z ní to, co z ostatních – totálně bezcitné zvíře. Stáhl se mi žaludek, ale obrnila jsem se, zadívala se jí do červených očí a nakrčila nos. „A upozorňuju tě, že smrdíš jako skunk. Vy tam dole v Zombielandu nemáte sprchy?“

Stevie Rae se zamračila, což kupodivu působilo pozitivně, protože aspoň přestala cenit tesáky. „Jdi pryč, Zoey,“ řekla. Hlas měla studený a lhostejný, takže její rozkošný venkovský přízvuk připomínal spíš hrubý tón laciné šlapky. Oslovila mě ale jménem a to mi úplně stačilo.

„Dokud si nepromluvíme, nikam nejdu. Nejdřív ze všeho pust tu ženskou – prokristáčka, beztak má vši a bůhvíco ještě.“

„Jestli si chceš povídat, budeš muset počkat, až se nakrmím.“ Naklonila hlavu ke straně a v tom pohybu bylo něco příšerně hmyzího. „Pokud si vzpomínám, ty ses otiskla s tím svým lidským kašpárkem, takže proti trošce lidské krve určitě nic nemáš. Chceš si dát taky loka?“ Usmála se a olízla si špičáky.

„Fuj! Ani mě nehne! A abys věděla, Heath není žádný kašpárek, je to můj kluk, teda jeden z mých kluků. Napila jsem se z něj omylem. Chtěla jsem ti o tom říct, jenomže tys umřela. Takže děkuju, ale nemám zájem. Kdo ví, kde ta ženská všude byla.“ Věnovala jsem té vykulené chudince s mastnými zknocenými vlasy omluvný úsměv. „Neberte si to osobně, paní.“

„Bezva. Aspoň mi neubude.“ Stevie Rae se zase sklonila ke krku bezdomovkyně.

„Nech toho!“

Podívala se na mě přes rameno. „Už jsem řekla, Zoey, běž pryč. Tady nemáš co dělat.“

„Ty taky ne,“ opáčila jsem.

„To se pleteš. Spousta věcí ti evidentně vůbec nedochází.“

Obrátila se zpátky k ženě, která se rozbrečela a pořád dokola opakovala „prosím ne, prosím ne“. Vykročila jsem k nim a zvedla ruce nad hlavu. „Povídala jsem, nech toho.“

Stevie Rae jen zasyčela, otevřela pusu a chtěla se té ženské zakousnout do krku. Zavřela jsem oči a soustředila se. „Vzduchu, přijď ke mně!“ zavelela jsem. Vlasy mi okamžitě zavlály v poryvu větru. Zakroužila jsem rukou a představila si malé tornádo. Potom jsem otevřela oči, máchla zápěstím a vrhla vzdušnou sílu k bezdomovkyni. Vír ji obklopil a odnesl o kus dál pod pouliční lampu, přesně jak jsem chtěla. Stevie Rae se přitom nepohnul ani jediný umaštěný vlásek. „Děkuju, vzduchu,“ zamumlala jsem. Než se vítr vytratil, polaskal mě po tváři.

„Lepšíš se.“

Obrátila jsem se zpátky ke kámošce. Dívala se na mě s nepokrytě ostražitým výrazem, jako by čekala, že přivolám další tornádo a pošlu ji někam do neznáma.

Pokrčila jsem rameny. „Trénovala jsem. Je to celé o koncentraci a sebedůvěře. Přišla bys na to sama, kdybys to taky dělala.“

Její vyzáblou tváří přeběhl záblesk bolesti, tak kratičký, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. „Já už nemám se živly nic společného.“

„Blbost. Máš nadání pro zemi. Získala jsi ho těsně před tím, než jsi umřela, nebo co se ti to vlastně stalo.“ Mluvit s oživlou mrtvolou o tom, že je mrtvá, bylo poněkud matoucí. „Taková věc se jen tak neztratí. A vzpomínáš, co se stalo v tunelech? Tam jsi svoje nadání pořád měla.“

Zavrtěla hlavou a krátké blonďaté kudrny (přesněji řečeno ty, které nebyly slepené mastnotou a špínou) se rozletěly do všech stran. Připomnělo mi to, jak vypadala dřív. „Přišla jsem o něj. Všechno, co jsem v sobě měla, umřelo spolu s tím, co ve mně bylo lidské. Musíš si to konečně přiznat a vykašlat se na mě. Já už jsem to udělala.“

„Já se na tebe nikdy nevykašlu. Jsi moje nejlepší kamarádka.“

Stevie Rae bez varování zasyčela jako vzteklá kočka a oči ji rudě zasvítily. „Vypadám snad jako tvoje nejlepší kamarádka?“

Srdce mi tlouklo jako splašené, ale já to ignorovala. Měla pravdu. Vůbec se té Stevie Rae, kterou jsem znala, nepodobala. Ale nechtěla jsem věřit, že už pro ni není cesty zpět. V tunelech v ní ještě doutnaly jiskřičky toho, jaká bývala dřív, a to pro mě znamenalo dostatečný důvod, proč nad ní nezlomit hůl. Bylo mi do breku, ale místo toho jsem se vzchopila a přinutila k normálnímu tónu.

„To teda nevypadáš, sakra. Kdy sis naposled myla vlasy? A co to máš na sobě?“ Ukázala jsem na tepláky a vytahané tričko, přes které měla oblečený špinavý dlouhý černý trenčkot, jaké nosí potrhlí gothici i ve třicetistupňových vedrech. „Taky by mě nepoznala vlastní máma, kdybych měla na sobě takovéhle hadry.“ S povzdechem jsem postoupila o pár kroků blíž. „Pojď se mnou. Propašuju tě na kolej. Bude to hračka, skoro všichni jsou pryč. I Neferet.“ Radši jsem rychle pokračovala dál (pochybuju, že některá z nás zrovna v tu chvíli toužila o velekněžce mluvit – spíš bychom o ní radši už nikdy ani necekly). „Většina učitelů na zimní prázdniny odjela a hodně spolužáků je dneska na návštěvě u rodičů. Je tam jak po vymření. Nebudou nás otravovat ani dvojčata, Damien a Erik, protože jsou na mě naštvaní. Takže by sis mohla dát dlouhou sprchu, umýt se báječně voňavým mýdlem, já bych ti sehnala nějaké fajn hadříky a popovídaly bychom si.“ Dívala jsem se jí do očí, a tak mi neunikl toužebný výraz, který v nich kmitl. Byla to jen vteřinka, ale než se odvrátila, viděla jsem ho úplně jasně.

„Nemůžu s tebou jít. Musím se nakrmit.“

„Žádný problém, přinesu ti něco z kuchyňky. Hele, možná bych pro tebe měla i misku Lucky Charms.“ Usmála jsem se. „Pamatuješ? Jsou fantasticky dobré a nemají naprosto žádnou výživovou hodnotu.“

„To si je pleteš s Hrabětem Čokulou.“

Můj úsměv se proměnil v široký veselý úšklebek. Takhle jsme se vždycky hádaly, čí oblíbené cereálie jsou lepší. „Hrabě Čokula je tak dobrý, protože v sobě má kakao, a kakaovník je rostlina, z čehož vyplývá, že Hrabě Čokula je zdravý.“

Stevie Rae zvedla oči. Už v nich nedoutnalo rudé světlo. Ani se nesnažila zamaskovat slzy, které jí stékaly po tvářích. Automaticky jsem ji chtěla obejmout, ale ucouvla přede mnou.

„Ne! Nesahej na mě, Zoey. Jsem jiná než dřív. Jsem špinavá a odporná.“

„Tak se mnou pojeď do školy a umyj se!“ naléhala jsem. „Najdeme nějaké řešení, slibuju.“

Smutně zavrtěla hlavou a otřela si oči. „Tohle žádné řešení nemá. Když jsem řekla, že jsem špinavá a odporná, nemyslela jsem navenek. Nevypadám ani z poloviny tak hnusně, jak se cítím uvnitř, Zoey. Potřebuju potravu, ale ne cereálie, sendviče nebo colu. Potřebuju krev. Lidskou krev. Když…“ Odmlčela se a celým tělem jí projel křečovitý záchvěv. „Když žádnou nemám, cítím příšerný hlad, který se nedá vydržet. A musíš pochopit, že já se chci krmit. Chci lidem prokusovat krky a pít teplou krev, co chutná po strachu, vzteku a bolesti, až se mi z toho točí hlava.“ Znovu zmlkla a ztěžka se nadechla.

„Určitě doopravdy nechceš zabíjet.“

„Omyl. Chci.“

„To jenom tak říkáš. Já vím, že v sobě pořád máš špetku mojí nejlepší kámošky, a ta nedokázala ani plácnout štěně, natož někoho zavraždit.“ Než stačila něco namítnout, vyhrkla jsem: „Co kdybych ti sehnala lidskou krev a tys už nemusela nikoho zabíjet?“

Příšerným hluchým tónem prohlásila: „Já zabíjím ráda.“

„A jsi taky ráda špinavá, smradlavá a oblečená jako strašák?“ utrhla jsem se na ni.

„Mně je úplně fuk, jak vypadám.“

„Vážně? A co když ti slíbím kovbojské džíny, kozačky a k tomu pěknou, dokonale vyžehlenou košili s dlouhými rukávy?“ V očích jí zajiskřilo. Evidentně jsem konečně probudila starou dobrou Stevie Rae a věděla jsem, že toho musím co nejrychleji využít. Zuřivě jsem přemýšlela, co mám říct, abych ji přesvědčila. „Mám pro tebe návrh. Sejdeme se zítra o půlnoci – vlastně ne, zítra je sobota, půlnoc je moc brzo. Někdo by si všiml, že jdu ven. Tak ve tři ráno v altánu u muzea Philbrook.“ Rošťácky jsem se usmála. „Pamatuješ kde to je, ne?“ Byla to řečnická otázka, já přece vím, že si to pamatuje. Už jsme tam spolu jednou v noci byly, ale to zachraňovala ona mě a ne naopak.

„Jo, pamatuju.“ Pořád mluvila chladně a úsečně. „Fajn, sejdeme se tam. Přinesu ti něco na sebe a krev. Najíš se, teda vlastně napiješ a převlékneš. Potom společně přijdeme na to, jak tě z toho dostat.“ V duchu jsem si poznamenala, že přibalím ještě mýdlo a šampon, vyčaruju vodu a přinutím ji, aby se umyla. Smrděla hůř, než vypadala. Fujtajbl.

„Nemá to vůbec cenu.“

„O tom rozhodnu sama, dobře? Navíc jsem ti ještě nevyprávěla, jaké jsem měla děsné narozky. Zažily jsme s babičkou příšernou scénu s mámou a tupčímem. Babička o něm řekla, že je podělaný opičák.“

Stevie Rae vyprskla smíchy úplně jako dřív. Do očí mi vhrkly slzy a musela jsem zuřivě zamrkat, abych zase zaostřila.

„Přijď tam, prosím.“ Můj hlas zněl ochraptěle. „Strašně se mi po tobě stýská.“

„Přijdu,“ řekla Stevie Rae. „Ale budeš toho litovat.“