Škola noci 3, kapitola 7,8

7. KAPITOLA

V sobotu večer (což je pro nás vlastně sobota ráno) se všichni jen tak poflakují. Holky scházejí do společenské místnosti neučesané a v pyžamu, rozespale pojídají cereálie nebo studený popcorn a koukají se v televizi na seriály, které už každý stokrát viděl. Proto jsem se Shaunee a Erin vůbec nedivila, že se na mě nechápavě zamračily, když jsem vběhla dovnitř, popadla müsli tyčinku a plechovku coly (samozřejmě pořádné coly se spoustou cukru) a zaclonila jim výhled na obrazovku.

„Co je?“ zabručela Erin.

“Červenko, proč jsi tak aktivní?“ zeptala se Shaunee.

„Jo, to není vůbec zdravé,“ chytila se toho blonďatá půlka dvojčat.

„Přesně, ségra. Každý má v sobě na den jen určitou dávku aktivity, a když si ji vyplácáš hned po ránu, budeš potom akorát mrzutá,“ vysvětlila Shaunee.

„Já nejsem aktivní. Mám něco na práci.“ To naštěstí jejich přednášku zarazilo. „Jdu si do knihovny najít nějaké věci k rituálům.“ Náhodou jsem nelhala. Až na to, že ony automaticky usoudily, že mluvím o úplňkovém rituálu, kdežto já chtěla najít nějaký, který by chudince nemrtvé Stevie Rae vrátil opravdický život. „Zaskočte prosím vás mezitím za Damienem a Erikem a povězte jim, že se sejdeme pod stromem u zdi v -“ koukla jsem na hodinky. „Teď je půl šesté, takže bych kolem sedmé měla být v knihovně hotová. Sejdeme se ve čtvrt na osm, dobře?“

„Dobře,“ odpověděly obě.

„Ale proč se vlastně máme sejít?“ zeptala se Erin.

„Jé, sorry. Erik bude zítra zastupovat zemi.“ Najednou se mi v krku udělal knedlík. Dvojčata taky zesmutněla. Evidentně jsem nebyla sama, kdo se přes smrt Stevie Rae ještě nepřenesl, a to ani nevěděly, že ve skutečnosti mrtvá není.

„Radši by si to před rituálem zkusil, když my ostatní máme nadání pro živly a on ne. Přišlo mi to jako dobrý nápad.“

„Jasně… dobrý nápad…“ zamumlala dvojčata.

„Stevie Rae by se pěkně naštvala, kdybychom pokazili rituál jen proto, že se nám po ní stýská,“ řekla jsem. „Už ji slyším. Neseďte tady a dělejte něco, lidiii, jinak se děsně ztrapníte.“ Můj chabý pokus o buranský přízvuk dvojčata rozesmál.

„Budeme tam, Červenko,“ řekla Shaunee.

„Fajn, a pak půjdeme na 300,“ dodala jsem.

To už úplně zářily.

„Jo, a mohly byste přinést obřadní svíčky?“

„Provedu!“ řekla Erin.

„Dík, holky.“

„Zoey?“ zavolala na mě ještě Shaunee, když už jsem byla skoro u dveří. Zastavila jsem se a ohlédla se.

„Hezké boty,“ křikla Erin.

Vesele jsem se ušklíbla, zvedla nohu a zavrtěla špičkou. Měla jsem na sobě džíny, ale vyrolované až ke kolenům, aby byly dobře vidět blýskavé vánoční stromečky vyšité po stranách mých nových kozaček. Kolem krku jsem si navíc omotala šálu se sněhuláky od Damiena. Byla fakticky měkoučká jako kašmírový sen. Dvě spolužačky, které seděly na pohovce u dveří, obdivně vzdychly a holky se na sebe spokojeně podívaly.

„Ty jsem dostala k narozeninám od dvojčat,“ řekla jsem dost nahlas, aby to kámošky slyšely. Okamžitě mi začaly posílat vzdušné polibky.

Vyšla jsem ze dveří, zakousla se do müsli tyčinky a zamířila do mediálního centra v hlavní budově. Kupodivu mi úplňkový rituál nedělal žádné starosti. Bude samozřejmě nezvyk, že zemi bude zastupovat někdo jiný než Stevie Rae, ale sejdou se tam všichni mí přátelé. Pořád jsme parta, i když jsme o jednu kamarádku přišli.

Škola byla ještě vylidněnější, než je o prázdninách obvyklé, ale na tom nebylo o Vánocích nic divného. Mláďata sice musí být neustále ve fyzické blízkosti dospělých upírů, ale na jeden den z areálu školy odjet můžeme. (Upíři vydávají nějaký zvláštní feromon, který ovlivňuje naši tělesnou proměnu a umožňuje nám ji úspěšně dokončit. Teda aspoň většina z nás ji dokončí úspěšně. Ostatní umřou.) Hodně spolužáků na Štědrý večer odjelo k rodinám.

Knihovna byla prázdná, přesně jak jsem čekala. Nemusela jsem se bát, že bude zamčená nebo že spustím alarm, což by se mi určitě stalo na normální škole. Upíři díky svým telepatickým a fyzickým schopnostem nepotřebují zámky, aby udrželi mezi studenty disciplínu. Vlastně ani nevím, co se stane někomu, kdo provede něco typicky pubertálního a pitomého. Povídá se, že upíři případného provinilce (ha ha, tohle slovo by se Damienovi moc líbilo) na nějakou dobu vyloučí a zakážou mu přístup do areálu. Pro mládě to znamená, že může opravdu vážně onemocnět – přesněji řečeno se začne topit ve vlastní rozkládající se tkáni a nakonec umře.

Sečteno a podtrženo, je lepší upíry ničím nenaštvat. To jenom já musím všechno dělat obráceně, a proto jsem si znepřátelila nejmocnější velekněžku na škole. Někdy je fajn být Zoey (třeba když se líbám s Erikem nebo se bavím s kamarády), ale většinu času to znamená být až po krk zavalená problémy a trápením.

Začala jsem prohlížet zaprášené staré knihy v oddělení metafyzické literatury (určitě si dovedete představit, jak je tahle sekce u nás velká). Šlo to pomalu, protože jsem se rozhodla, že nebudu používat počítačový katalog. Vážně jsem za sebou nechtěla zanechat elektronickou stopu, ze které by i slepý poznal, že Zoey Redbirdová hledá informace o mláďatech, která umřela, potom vstala z mrtvých a proměnila se v krvelačné netvory, to vše za přispění velekněžky, která touží ovládnout svět a kuje nějaké blíže neurčené pikle! Ne. Dokonce i mně došlo, že by z toho byl průšvih.

Po hodině mi moje šnečí tempo už začínalo jít pěkně na nervy. Nejradši bych poprosila o pomoc Damiena, on je totiž hrozně chytrý, sečtělý a najít nějakou informaci pro něj není problém. Zrovna jsem svírala v jedné ruce Ozdravné rituály pro tělo i duši a natahovala se do nejvyšší police pro prastarou, v kůži vázanou knihu jménem Kouzlem či rituálem proti zlu, když se náhle odněkud vynořila silná ruka a bez námahy ji vytáhla z řady. Otočila jsem se a málem to naprala přímo do Lorena Blakea.

„Kouzlem či rituálem proti zlu? Neobvyklý studijní materiál.“

Jeho blízkost zrovna nepřispěla k tomu, abych zůstala klidná. „Znáte mě.“ (No, právě že nezná.) „Vždy připravena.“

Zmateně svraštil čelo. „Čekáš snad, že budeš někdy v blízké době muset bojovat se zlem?“

„Ne!“ vyhrkla jsem až moc rychle. Pokusila jsem se to zamaskovat bezstarostným smíchem, ale určitě vyzněl naprosto falešně. „Víte, před pár měsíci by nikoho ani ve snu nenapadlo, že Afrodita ztratí kontrolu nad smečkou hladových upířích duchů, ale stalo se to. Tak jsem si říkala, že se radši pojistím.“ Kristepane, tohle by mi nespolklo ani děcko.

„To máš asi pravdu. Takže se nechystáš na nic konkrétního?“

Trochu mě zarazilo, že ho to evidentně hodně zajímá. „Kdepak,“ odvětila jsem blazeovaně. „Jenom se snažím být opravdu dobrá předsedkyně Dcer temnoty.“

Zadíval se na knihu, kterou jsem držela v ruce. „Uvědomuješ si, že tyhle rituály působí jen na dospělé upíry? Když onemocní mládě, má to bohužel jenom jednu příčinu. Jeho tělo odmítá proměnu a to znamená smrt.“ Laskavějším tónem dodal: „Není ti špatně, viď že ne?“

„Jé, vůbec ne!“ odpověděla jsem. „Jsem v pohodě. Já, no, víte…“ Zarazila jsem se a zoufale vymýšlela nějakou výmluvu. Vtom mě něco napadlo. „Je to asi trapné, ale chtěla jsem si načíst co nejvíc knížek, ještě než se stanu velekněžkou.“

Usmál se. „Proč by to mělo být trapné? Ty přece nepatříš k ženám, které si myslí, že být sečtělá a vzdělaná je něco, za co se musí stydět.“

Zapálily se mi tváře – řekl o mě, že jsem žena! To je daleko lepší slovo než „mládě“ nebo „holka“. Vedle něj jsem si vždycky připadala dospělá a ženská. „Ne, tak jsem to nemyslela. Přišlo mi to trapné, protože to zní dost namyšleně, automaticky předpokládat, že se jednou stanu velekněžkou.“

„Podle mě to spíš svědčí o zdravém rozumu a oprávněné sebedůvěře.“ Jeho úsměv byl tak hřejivý, že jsem ho úplně cítila na kůži. „Mě sebevědomé ženy odjakživa přitahují.“

Páni, úplně se mi protočily palce u nohou.

„Ty si vůbec neuvědomuješ, jak jsi výjimečná, viď, Zoey? Jsi jedinečná, žádné obyčejné mládě. Jsi bohyně mezi těmi, kdo se považují za polobohy.“ Pohladil mě po tváři a přejel prsty po tetování nad očima. Měla jsem pocit, že se rozpustím a vsáknu do regálu za sebou. „Nechci znát pravdu, pořád vedu svou: že krásná jsi a že jsi moje světlo, když jsi jak noc a černější než peklo.“

„Z čeho to je?“ Z jeho doteku mě svědilo celé tělo a točila se mi hlava, ale přesto jsem poznala hypnotický rytmus, který propůjčoval svému čarovnému hlasu, když recitoval poezii.

„Ze Shakespeara,“ zamumlal a palcem lehounce přejel po vzoru, který se mi táhl po lícní kosti. „Z jednoho sonetu pro černou dámu, jeho jedinou pravou lásku. Určitě víš, že Shakespeare byl upír. Říká se, že největší láskou jeho života byla mladá dívka, kterou označili, ale nedokončila proměnu a zemřela.“

„Já myslela, že dospělí upíři nesmějí s mláďaty nic mít.“ Stáli jsme tak blízko, že mi stačilo šeptat.

„Nesmíme. Není to správné. Jenže někdy k sobě dvě osoby cítí tak silnou přitažlivost, že před ní neobstojí ani tradiční bariéra mezi mláďaty a dospělými, ani věkový rozdíl. Věříš, že taková přitažlivost může existovat, Zoey?“

On mluví o nás dvou! Dívali jsme se jeden druhému do očí a já byla ztracená. Jeho tetování tvořily čáry připomínající blesky. Dokonale ladily s jeho tmavými vlasy a očima. Byl tak šíleně krásný a o tolik starší, že mě na jednu stranu neodolatelně přitahoval a na druhou děsil. Zahrávala jsem si s něčím, co se naprosto vymykalo mojí dosavadní zkušenosti a mohla jsem nad tím každou chvíli ztratit kontrolu. Jenomže tu přitažlivost jsme nemohli popřít, a tradiční bariéra mezi mládětem a dospělým se pod jejím tlakem opravdu hroutila, přesně jak říkal. Vždyť i Erik si všiml, jak se na mě Loren dívá.

Erik… Zmocnil se mě provinilý pocit. Kdyby viděl, co tady s Lorenem dělám, ranila by ho mrtvice. Zároveň mi ale hlavou prolétla ošklivá myšlenka. Erik tady přece není. Rozechvěle, ale zhluboka jsem se nadechla a jakoby zdálky zaslechla svůj hlas: „Ano. Věřím, že taková přitažlivost existuje. Co vy?“

„Teď už v ni věřím.“ Smutně se usmál. Zničehonic vypadal mladě, sladce a zranitelně. Veškeré myšlenky na Erika se mi rázem vykouřily z hlavy. Zatoužila jsem vzít Lorena do náruče a ujistit ho, že se to všechno nějak spraví. Už jsem k němu málem přistoupila blíž, když zase promluvil a svými slovy mě tak vyvedl z rovnováhy, že jsem na jeho bezbranný chlapecký úsměv zapomněla. „Vrátil jsem se už včera, protože jsem věděl, že máš narozeniny.“

Nevěřícně jsem zamrkala. „Opravdu?“

Kývl a zase mi pohladil prstem tvář. „Hledal jsem tě a našel tě s Erikem.“ Ztmavly mu oči a hlas mu zhrubl. „Vůbec se mi nelíbilo, jak tě osahával.“

Nevěděla jsem, co na to mám odpovědět. Přišlo mi děsně trapné, že nás viděl – když vás někdo přistihne při muchlování, není to nic příjemného. Ale na druhou stranu jsme nedělali nic zakázaného. Erik je můj kluk a do toho, co spolu děláme, Lorenovi vůbec nic není. Jenže jakmile jsem se mu zadívala do očí, napadlo mě, že možná chci, aby do toho měl co mluvit.

Jako by mi četl myšlenky, spustil ruku dolů a odvrátil ode mě pohled. „Já vím. Nemám právo ti vyčítat, že s Erikem chodíš. Není to moje věc.“

Váhavě jsem ho vzala za bradu a otočila mu obličej zpátky, abych se mu mohla dívat do očí. „Chceš, aby to byla tvoje věc?“

„Víc než dovedu vyjádřit slovy,“ řekl. Potom upustil knížku, kterou do té doby pořád držel, a vzal moji tvář do dlaní. Palci se skoro dotýkal mých rtů a ostatní prsty se mi zanořily do vlasů. „Myslím, že jsem na řadě, abych dal oslavenkyni pusu.“

Zmocnil se mých úst a mně připadalo, jako by se v ten okamžik zmocnil i mého těla a duše. Neříkám, že Erik líbá špatně. A s Heathem jsme si občas dali pusu, už když jsem chodila do třetí třídy a on do čtvrté, takže mi jeho polibky připadaly důvěrně známé a fajn. Jenže Loren byl muž. V jeho polibku jsem necítila ani stopu po neobratné váhavosti, na kterou jsem byla zvyklá. Jeho rty i jazyk jasně říkaly, že ví přesně, co chce a jak to získat. Zapůsobilo to na mě jako nějaké nepochopitelné kouzlo. Když jsem mu polibek oplatila, nebyla jsem už malá holka. Stala se ze mě žena, zralá a mocná. Taky jsem najednou věděla, co chci a jak to dostat.

Když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme lapali po dechu. Loren pořád svíral můj obličej v dlaních, ale odtáhl se aspoň tak daleko, abychom si mohli hledět do očí.

„Tohle jsem neměl dělat,“ řekl.

„Já vím,“ odvětila jsem, ale stejně jsem na něm dál visela pohledem. Pořád jsem v jedné ruce držela tu pitomou knížku o ozdravných rituálech, ale druhou jsem se mu opírala o hruď. Zvolna jsem roztáhla prsty, až vklouzly do výstřihu jeho košile a dotkly se nahé kůže. Zachvěl se a já pocítila ozvěnu kdesi hluboko v sobě.

„Bude to složité,“ zamumlal.

„Já vím,“ zopakovala jsem.

„Ale nechci, aby to tímhle skončilo.“

„Ani já ne.“

„Nikdo o nás nesmí vědět. Aspoň zatím.“

„Fajn.“ Přikývla jsem, i když mi nebylo úplně jasné, co všechno se pod tím „o nás“ skrývá. Ale když jsem si uvědomila, že mě vlastně žádá, abych se s ním potají scházela, divně se mi stáhl žaludek.

Znovu mě políbil. Tentokrát to bylo sladké, hřejivé a fakticky něžné. Křeč v břiše povolila. „Málem bych zapomněl,“ zašeptal. „Něco pro tebe mám.“ Vtiskl mi ještě jednu rychlou pusu a pak zalovil v kapse černých kalhot. S úsměvem vytáhl malou zlatou krabičku na šperky. Podal mi ji. „Všechno nejlepší, Zoey.“

Otevřela jsem ji a srdce se mi bláznivě zatřepotalo. Zalapala jsem po dechu. „Páni! Ty jsou super!“ Třpytily se tam diamantové náušnice, krásné jako polapený sen. Nebyly to žádné obrovské nevkusné šutry, ale drobné kamínky, které jiskřily, až mě z toho skoro bolely oči. Na vteřinu se mi vybavilo, jak se Erik rozkošně usmíval, když mi předával řetízek se sněhulákem, a pak mi moje svědomí babiččiným hlasem připomnělo, že tak drahý dárek nesmím od muže v žádném případě přijmout, ale Lorenův hlas to všecko přebil.

„Když jsem je uviděl, vzpomněl jsem si na tebe. Jsou jako ty – dokonalé, výjimečné a zářící.“

„Ach Lorene! Nikdy v životě jsem nedostala něco tak nádherného.“ Opřela jsem se o něj, on se sklonil, objal mě a líbal mě a líbal, až mi připadalo, že vybuchnu a rozletím se na kousíčky.

„Nasaď si je,“ šeptl, když jsem se pak marně snažila popadnout dech.

Ráno jsem si náušnice nevzala, takže jsem je za vteřinku měla na sobě.

„Tamhle ve čtenářském koutku je staré falzetové zrcadlo. Pojď se na sebe podívat.“ Vrátili jsme knížky do regálů, Loren mě vzal za ruku a společně jsme zamířili do útulného kouta mediálního centra, kde stála velká polstrovaná pohovka a dvě pohodlná křesla. Na stěně mezi nimi viselo velké, evidentně hodně staré broušené zrcadlo ve zlaté rámu. Loren zůstal stát za mnou a položil mi ruce na ramena, takže jsme se v něm odráželi oba. Odhrnula jsem si husté vlasy za uši a otočila hlavu ze strany na stranu, aby se plošky diamantů v mihotavém světle plynových lamp zatřpytily.

„Jsou překrásné,“ řekla jsem.

Loren mi stiskl ramena a přitáhl si mě blíž. „Ty jsi překrásná,“ zamumlal. Aniž spustil oči z mého odrazu, dotkl se rty jednoho lalůčku ozdobeného diamantem a zašeptal: „Pro dnešek už jsi toho přečetla dost. Pojď se mnou ke mně.“

Zlíbal mi tetování od zátylku až k rameni a já v zrcadle viděla, jak se mi přivírají víčka. Pak mi došlo, o co mě právě požádal, a příšerně jsem se vyděsila. On chce, abych šla k němu a vyspala se s ním! Ale já nechci! Teda vlastně možná nechci. Teoreticky. Jenže doopravdy přijít o panenství s tímhle sexy a daleko zkušenějším chlapem – a teď hned? Dneska? Namáhavě jsem polkla a trochu nešikovně se mu vyvinula z náruče. „To… to nejde.“ Zoufale jsem pátrala po něčem, co bych mohla ještě dodat na vysvětlenou, aby to neznělo hloupě a dětinsky, když vtom sloupkové hodiny za pohovkou důstojným tónem odbily sedmou a mě se děsně ulevilo. „To nejde, protože mám ve čtvrt s Shaunee, Erin a zbytkem rady prefektů domluvený sraz. Chceme si nacvičit zítřejší rituál.“

Loren se usmál. „Ty jsi ale svědomitá předsedkyně, co? V tom případě to necháme na jindy.“ Přistoupil zase blíž a já myslela, že mi dá další pusu, ale on se jen dotkl mojí tváře a pohladil mě po tetování. Celá jsem se rozklepala a nemohla se vůbec nadechnout. „Kdyby sis to rozmyslela, budu v básnickém apartmá. Víš, kde to je?“

Přikývla jsem, protože mluvit jsem ještě pořád nemohla. Každý ve škole ví, že oficiální básník má pro sebe celé třetí patro budovy, kde bydlí učitelé. Ani si nepamatuju, kolikrát mi dvojčata vykládala svoje fantazie o tom, jak se ovážou dárkovou stuhou a nechají se doručit do apartmá lásky (tak tomu říkají ony, ne já).

„Dobře. Kdyby ses přece jen rozhodla, že mě z tohohle trápení vysvobodíš, víš, kde mě najdeš. Budu na tebe myslet.“

Už se otočil a udělal první krok, když jsem konečně našla hlas. „Ale já fakticky nebudu mít čas, takže kdy se zase uvidíme?“

Ohlédl se a věnoval mi svůj sexy, vědoucí úsměv. „Neměj strach, moje malá velekněžko, já si tě najdu.“

Jakmile zmizel, ztěžka jsem klesla na pohovku. Nohy jsem měla jak z gumy a srdce mi bušilo tak prudce, že to bolelo. Roztřeseně jsem si sáhla na jednu diamantovou náušnici. Studila, na rozdíl od perlového sněhuláka, který se mi vyčítavě houpal na krku, a stříbrného náramku na zápěstí. Ty doslova pálily. Schovala jsem si obličej do dlaní a sklesle zamumlala: „Asi se ze mě stává běhna.“

8. KAPITOLA

Když jsem přiběhla, všichni už na mě čekali. Dokonce i Nala. Přísahala bych, že se na mě podívala, jako by naprosto přesně věděla, co jsem před chvilkou v knihovně prováděla. Potom na mě mrzutě mňaufla, kýchla a odcapkala pryč. Panebože, ještě že neumí mluvit.

Vtom jsem se ocitla v Erikově objetí. Letmo mě políbil, přimáčkl mě k sobě a pošeptal mi do ucha: „Těšil jsem se na tebe celý den.“

„No jo, byla jsem v knihovně.“ Hned jsem si uvědomila, že to vyznělo příkře a hnusně (aneb hlas špatného svědomí), protože se odtáhl a mile, ale nechápavě se usmál.

„Dvojčata říkala něco takového.“

Zadívala jsem se mu do očí a připadala si jako strašná mrcha. Proč proboha riskuju, že ho ztratím? Neměla jsem Lorenovi dovolit, aby mě líbal. Bylo to špatné, a já to od začátku moc dobře věděla…

„Hezká šála, Červenko,“ poznamenal Damien a zatahal za jednoho sněhuláka na jejím lemu. Vytrhl mě tak ze sebemrskačského vnitřního monologu.

„Díky, tu mám od přítele,“ zavtipkovala jsem chabě, ale určitě to vyznělo uhozeně a falešně.

„Přítel, zde ve smyslu kamarád,“ ozvala se Shaunee a obrátila oči v sloup.

„Jo, nestraš chudáčka Jacka,“ řekla Erin. „Damien kvůli tobě měnit orientaci nebude.“

„Vystrašený bych měl být spíš já, ne?“ nadhodil z legrace Erik.

„Jestli tě Červenka nechá kvůli komtese Damienové, s námi překonáš žal jedna dvě,“ prohlásila Shaunee a obě dvojčata na důkaz svého tvrzení provokativně zavrtěla boky. Svědomí mě sice hryzalo dál, ale stejně jsem se rozesmála a zakryla Erikovi oči.

Damien se na holky výmluvně zamračil a odkašlal si. „Vy dvě jste hotové povětrnice.“

„Ségra, co to prosím tebe je povětrnice?“ zeptala se Shaunee.

„To je žena či dívka, která na čerstvém povětří vypadá ještě líp než vevnitř,“ prohlásila Erin a pokračovala v břišním tanci.

„Jste husy, to znamená ženy či dívky mdlého rozumu,“ odsekl Damien, ale taky se neubránil smíchu, zvlášť když se k vrtění zadkem připojil i Jack. „Já to vzdávám,“ řekl a obrátil se ke mně. „Chtěl jsem jít za tebou do knihovny, ale pak jsme s Jackem začali koukat na staré díly Willa a Grace a úplně jsme ztratili pojem o čase. Ale až budeš příště něco hledat, stačí říct a já ti pomůžu.“

„On by pořád jen čučel do knížek,“ vzdychl Jack a laškovně ho šťouchl do ramene.

Damien se začervenal. Dvojčata začala vydávat dávivé zvuky. Erik se rozchechtal. Ve mně by se krve nedořezal.

„To nevadí,“ vypravila jsem ze sebe. „Jenom jsem se koukala, ehm, na nějaké věci.“

„Už zase ty tvoje věci?“ Erik se široce zazubil.

Ničilo mě, jak chápavě a povzbudivě se tváří. Kdyby věděl, že ty moje věci tentokrát zahrnovaly cicmání s Lorenem Blakem…  Ach bože. Ne. Nikdy se to nesmí dozvědět.

Ano, uvědomuju si, že jsem pěkně povrchní mrcha, když se v jednu chvíli nažhaveně líbám s Lorenem a teď se najednou můžu zalknout pocitem viny.

Zjevně by mi prospěla terapie.

Rozhodla jsem se, že o celé té zamotané situaci budu přemýšlet až jindy. „Přinesly jste svíčky?“ zeptala jsem se dvojčat.

„Jasně,“ řekla Erin.

„Prosím tebe, to přece není nic těžkého,“ poznamenala Shaunee. „Dokonce už jsme je postavily, kam patří.“ Ukázala na pěkné rovné místo pod rozložitým dubem. Ve správném pořadí tam stály čtyři svíce reprezentující živly a pátá, která zastupuje ducha, tvořila střed kruhu.

„Já vzal sirky!“ vyhrkl nadšeně Jack.

„Bezva. Dobře. Tak jdeme na to.“ Naše pětice vykročila ke svíčkám. Damien zůstal k mému údivu trochu pozadu a pošeptal mi: „Jestli tady Jacka nechceš, stačí říct a já ho pošlu pryč.“

„Ne,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě, ale hned mi došlo, že by si to mohl špatně vyložit. „Ne, Damiene, ať tu zůstane. Patří k nám.“

Damien se na mě vděčně usmál a gestem Jackovi naznačil, ať mi podá sirky. Doslova ke mně přihopsal.

„Původně jsem chtěl vzít zapalovač, ale nějak mi to nesedělo,“ vysvětlil hrozně vážným tónem. „Podle mě je skutečné dřevo lepší. Jako že opravdické sirky. Ke starodávnému rituálu se zapalovač nehodí, je takový studený a moc moderní. Tak jsem přinesl tohle.“ Pyšně mi podal něco ve tvaru válce. Zůstala jsem na to koukat jako husa, a tak sundal víčko a spodek mi vrazil do ruky. „Krbové zápalky. Přesně to pravé. Vzal jsem je z naší společenské místnosti, víš, máme tam krb.“

Sirky byly dlouhé, tenké, měly hezkou fialovou barvu a červené hlavičky. „To je perfektní,“ řekla jsem a zahřálo mě u srdce, že můžu aspoň někomu udělat radost. „Určitě je přines i na zítřejší oficiální rituál, použiju je místo zapalovače.“

„Bezva!“ zajásal, široce se usmál na Damiena a rychle vyběhl z kruhu. Usadil se u paty stromu a opřel se o kmen.

„Fajn, všichni připravení?“

Tři kamarádi a jeden přítel (naštěstí jen jeden, všechny bych je tady fakt nechtěla) sborově přisvědčili.

„Tak si to projdeme. Nebudeme to komplikovat a dělat z toho velkou show. Vy budete stát na svých místech v kruhu mezi ostatními Dcerami a Syny temnoty. Potom Jack pustí hudbu a já vejdu.“

„Bude profesor Blake zase něco recitovat jako minule?“ zeptal se Damien.

„Doufám, že jo,“ vzdychla toužebně Shaunee.

„Ten chlap je fááákt kus. S ním je i poezie skoro zajímavá,“ řekla Erin.

„Ne!“ vyštěkla jsem. Všichni se na mě divně koukli (aspoň myslím, že všichni – dvojčata a Damiena jsem viděla, ale na Erika jsem se schválně nepodívala). Trochu jsem ubrala na hysterii a pokračovala: „Ne, tentokrát asi žádná recitace nebude. Aspoň mi nic neříkal. Vlastně je to jedno.“ Vložila jsem do té věty maximální nezájem. „Takže vstoupím já a v rytmu hudby obejdu kruh, ať už někdo bude recitovat nebo ne. Skončím veprostřed. Přivolám všech pět živlů, požádám Nyx, aby nám požehnala do nového roku, nabídnu všem víno, rozloučím se s živly a půjdeme se najíst.“ Otočila jsem se k Damienovi. „Zařídil jsi jídlo, viď?“

„Ano, hlavní kuchařka už se vrátila z dovolené a včera jsme spolu vymysleli menu. Udělá nám chilli na všechny možné způsoby. A k tomu,“ jeho tón naznačoval, že máme čekat něco vážně zásadního, „opravdické pivo z Evropy.“

„To zní dobře.“ Uznale jsem se na něj usmála. Vím, zdá se to divné a trošku nezákonné, že nezletilí smějí na schůzi školní organizace pít pivo. Jenže díky fyziologickým změnám, které probíhají v tělech mláďat, na nás alkohol skoro nepůsobí – rozhodně ne natolik, abychom se pod jeho vlivem chovali jako typická pubertální mládež (jinými slovy se nezkárujeme pod obraz a nepoužijeme to jako záminku k sexu).

„Hele, Červenko, nechtěla jsi při tomhle rituálu oznámit, koho pro příští rok nominuješ do rady prefektů?“ ozval se Erik.

„Máš pravdu. Na to jsem úplně zapomněla.“ Povzdychla jsem si. „Jo, takže než rozpustím kruh, oznámím jména dvou nominovaných.“

„Kdo to bude?“ zajímal se Damien.

„Hm, no, mám pár kandidátů, ale ještě jsem se naplno nerozhodla. Večer si to rozmyslím.“ To byla lež. Žádné kandidáty jsem připravené neměla a vůbec se mi o tom nechtělo přemýšlet, protože jeden z těch dvou nových nahradí v radě Stevie Rae. Vtom mi došlo, že ostatní prefekti by vlastně do nominace taky měli mít co mluvit. „No, když jsme u toho, co kdybychom se zítra před rituálem sešli a probrali to společně?“

„S tím si nedělej hlavu,“ řekl Erik. „Prostě někoho vyber sama, my ti věříme.“

Hrozně se mi ulevilo. „Vážně?“

Ozvalo se jednohlasné „jasně“. Všichni ve mně zjevně měli absolutní důvěru. Ach jo.

„Dobře, fajn. Takže nějaké otázky k průběhu rituálu?“ zeptala jsem se.

Zavrtěli hlavou.

„Bezva. Teď si zkusíme vyvolat kruh.“ Naštěstí je úplně jedno, kolik průšvihů a problémů se na mě hrne. Když přijde na vyvolávání kruhu a přivolávání pěti živlů, pro které mám zvláštní cit nebo jinými slovy nadání, cítím jen radostné vzrušení, které nedokáže nic přebít. Vykročila jsem k Damienovi a zaznamenala, jak se mi zlepšuje nálada a nervozita ustupuje. Vytáhla jsem jednu dlouhou sirku a škrtla hlavičkou o drsný papír na vnitřní straně víčka. Vyskočil plamínek a já řekla: „Volám do našeho kruhu vzduch. Když přijdeme na svět, nejprve se nadechneme, a proto volám vzduch jako první. Vzduchu, přijď!“ Přiložila jsem sirku ke knotu Damienovy žluté svíčky a zapálila ho. Plamen nezhasl, ani když kolem nás zavál divoký poryv větru. Jako bychom se na chvíli ocitli ve středu krotkého a hravého minitornáda.

Vesele jsme se na sebe s Damienem ušklíbli. „To je tak úžasný pocit, že mi nikdy nezevšední,“ řekl kamarád tiše.

„Mně taky ne,“ odpověděla jsem a sfoukla sirku. Pak jsem postoupila dál po směru hodinových ručiček, nebo jak my říkáme „po slunci“, k Shaunee s červenou svíčkou. Zaslechla jsem, že si něco brouká. Vytáhla jsem další sirku a vtom mi došlo, že tu písničku znám. Byl to „Light My Fire“ od Jima Morrisona. Usmála jsem se na ni. „Oheň nás zahřívá plamenem vášně. Volám ho do našeho kruhu!“ Jako obvykle jsem se ani nemusela namáhat se zapalováním knotu, protože sám vzplál a zalil nás světlem a teplem.

„Jsem tak nažhavená, že ode mě brzo něco chytne,“ zapředla Shaunee.

„Nyx ti dala nadání pro správný živel,“ podotkla jsem a zamířila k Erin, která se chvěla nedočkavostí. Sirka v mé ruce pořád hořela, a tak jsem jen s úsměvem řekla: „Voda je dokonalá protiváha ohně, stejně jako Erin je dokonalé dvojče pro Shaunee. Volám do našeho kruhu vodu!“ Přiložila jsem plamínek k modré svíci a okamžitě mě zaplavily vůně a zvuky oceánu. Úplně jsem cítila, jak mi kolem nohou šplouchá teplá voda tropického moře a chladí mou kůži rozehřátou plamenem ohně.

„Voda, to je moje,“ řekla Erin spokojeně.

Potom jsem se zhluboka nadechla, záměrně nasadila uklidňující úsměv a vykročila k Erikovi, který svíral zelenou svíčku reprezentující čtvrtý živel, zemi.

„Připravený?“ zeptala jsem se.

Byl trošku pobledlý, ale přikývl a silným, sebejistým hlasem řekl: „Ano, jsem připravený.“

Zvedla jsem sirku, která ještě pořád hořela, a – „Jau! Sakra!“ Nevšimla jsem si, že plamínek mezitím dospěl až skoro na konec dřívka, a spálila si o něj prsty. V tu chvíli jsem si připadala spíš jako úplná káča a ne jako učednice velekněžky a jediné mládě v dějinách, co má nadání pro všech pět živlů. Omluvně jsem se koukla na Erika a pak na ostatní v téměř dokončeném kruhu. „Sorry.“

Jenom nad mojí nešikovností dobrosrdečně pokrčili rameny. Už jsem se obracela zpátky k Erikovi a chtěla vylovit z dózy další zápalku, když mi došlo, co vidím – vlastně spíš nevidím.

Damiena, Shaunee a Erin nespojovala světelná linie. Jejich svíce hořely. Jejich živly se zhmotnily. Ale pouto, které jsme cítili už při prvním společném vyvolávání a viditelně se projevovalo jako krásné třpytivé vlákno vyznačující obvod kruhu, najednou scházelo. Netušila jsem, co mám dělat. V duchu jsem se obrátila na Nyx. Bohyně, prosím, ukaž mi, jak mám vytvořit kruh bez Stevie Rae! Pak jsem zapálila sirku a povzbudivě se usmála na Erika.

„Země nás živí a dává nám domov. Jako čtvrtý živel volám právě ji!“

Přiložila jsem zápalku ke knotu zelené svíčky a účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Erik vyjekl bolestí a svíce mu vyletěla z ruky někam do temných stínů za stromem. Začal si třít dlaň a mumlal něco v tom smyslu, že to bylo jako vosí žihadlo. V tu chvíli se ze tmy ozval proud nadávek a někdo evidentně hodně vytočený se začal drát naším směrem.

„Do hajzlu! Au! Sakra! Kdo to…“

Zpoza stromu se vynořila Afrodita, v ruce držela zhaslou zelenou svíčku a třela si červený flek na čele, který se rychle měnil v bouli.

„No nazdar. Že mě to nenapadlo hned, do háje. Nařídí mi, abych šla ven do...“ Zarazila se, rozhlédla se po okolních stromech a trávě a ohrnula dokonalý nosánek. „...do téhle džungle, kde je to samá příroda, a jako by nestačilo, že je tady plno hmyzu a špíny, ještě po mě pakoňové házejí nějaký bordel.“

„Škoda, že nemáme po ruce ještě něco,“ zašvitořila sladce Erin.

„Afrodito, ty jsi fakt hnusná ježibaba,“ pronesla stejně sladce Shaunee.

„No ne, odkdy umí pakoňové mluvit?“

Nevěnovala jsem jejich přestřelce pozornost a zeptala se jí: „Kdo ti nařídil, abys sem šla?“

Afrodita se mi zadívala přímo do očí. „Nyx,“ odpověděla.

„No jasně!“

„To určitě!“

„Leda ve snu!“

Damien s dvojčaty promluvili najednou, ale Erik byl podezřele zticha. Zarazila jsem je zdviženou rukou. „Dost!“ okřikla jsem je ostře a oni okamžitě sklapli.

„Proč Nyx chtěla, abys sem šla?“ zeptala jsem se Afrodity.

Popošla blíž a nespouštěla ze mě oči. Na Erika se ani nepodívala, jen řekla: „Uhni, ubožáku.“ K mému nesmírnému údivu doopravdy ustoupil a ona se postavila na jeho místo. „Přivolej zemi, zapal svíčku a uvidíš sama.“

Než někdo stačil něco namítnout, udělala jsem, co mi napovídal instinkt. Už dopředu jsem ale věděla, co se stane. „Země nás živí a dává nám domov. Jako čtvrtý živel volám právě ji!“ zopakovala jsem, škrtla novou sirkou a přidržela ji u zelené svíčky. Knot okamžitě vzplál a mě i Afroditu obklopila vůně rozkvetlé letní louky.

Afrodita tiše řekla: „Nyx se rozhodla, že potřebuju ve svém už tak dost zmrveném životě další průšvih, a dala mi nadání pro zemi. To je ale náhoda, co?“