9. KAPITOLA
“To teda sakra ani náhodou!“ zaječela Shaunee.
„Přesně, ségra! Jen jedno slovo trošku pozměním – to teda do hajzlu ani náhodou!“ pronesla Erin.
„To přece není možné,“ ozval se Damien.
„Ale je,“ řekla jsem. Pořád jsem stála zády k ostatním a upřeně se dívala na Afroditu. Než kamarádi stihli začít vyšilovat ještě víc, dodala jsem: „Podívejte se na kruh.“ Já se ani nenamáhala. Věděla jsem, co bych spatřila, a jejich překvapené nádechy mi daly za pravdu. Nakonec jsem se ale přece jen ohlédla. Krása zářivého světelného pouta, které sálalo bohyninou mocí a pojilo čtveřici dohromady, mě znovu uchvátila. „Nelže. Poslala ji sem Nyx. Afrodita má nadání pro zemi.“
Nastalo šokované ticho. Kamarádi jen s otevřenou pusou sledovali, jak jdu do středu a beru do ruky fialovou svíčku. „Duch nám dává jedinečnost, odvahu a sílu. Žije dál poté, co naše těla zaniknou. Duchu, přijď!“ Rázem mě obklopily všechny čtyři živly a moje duše se zatřepotala radostí. Začala jsem obcházet kruh a každému ze svých zmatených, rozrušených přátel se zadívala do očí. Sama jsem nechápala, co se děje, ale věděla jsem s naprostou jistotou, že je to Nyktina vůle, a chtěla jsem jim to nějak vysvětlit.
„Nebudu předstírat, že Nyktě rozumím. Cesty bohyně jsou nevyzpytatelné a někdy po nás žádá opravdu těžké věci. Tohle je přesně ten případ. Ať se nám to líbí nebo ne, Nyx evidentně chce, aby roli Stevie Rae v našem kruhu převzala Afrodita.“ Střelila jsem po ní pohledem. „Řekla bych, že ani ona sama z toho není zrovna dvakrát odvázaná.“
„Slabé slovo,“ zamumlala Afrodita.
Nenechala jsem se rozhodit. „Vždycky ale máme možnost volby. Nyx nás do ničeho nenutí. Buď Afroditu přijmeme mezi sebe, nebo…“ Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, co říct. Zkusili jsme vyvolat kruh s někým jiným, ale země Erika nepřijala. Možná bohyně nechtěla v kruhu konkrétně jeho, jenomže tomu jsem nevěřila. Erik je hodný kluk a člen rady prefektů, a navíc mi instinkt napovídal, že o tohle tady vůbec nejde. Nyx prostě chce Afroditu a nikoho jiného. S povzdechem jsem pokračovala: „Nebo, já nevím, vyzkoušíme na téhle pozici pár dalších mláďat a uvidíme, jestli země někoho přijme.“ Podívala jsem se na Erika, který se sklopenýma očima stál za hranicí kruhu. „Jenže chyba podle mě není v Erikovi.“ Usmál se na mě, ale byl to jen automatický pohyb rtů. Výraz jeho očí se nezměnil.
„Myslím, že musíme udělat, co po nás Nyx žádá. I když se nám to nelíbí,“ ozval se Damien.
„Shaunee?“ Otočila jsem se k ní. „Co myslíš ty?“
Shaunee s Erin se na sebe podívaly, a i když to bude znít praštěně, úplně jsem viděla, jak se mezi nimi vznášejí stužky slov.
„Svolujeme, aby ježibaba vstoupila do kruhu,“ odpověděla Shaunee.
„Ale jen proto, že to Nyx chce,“ doplnila Erin.
„A aby bylo jasno, absolutně nechápeme, proč bohyně něco takového žádá,“ uzavřela Shaunee a Erin přikývla.
„To mi budou dál nadávat do ježibab?“ zeptala se Afrodita.
„Dýcháš ještě?“ štěkla Shaunee.
„Jestli jo, tak jsi pořád ježibaba,“ ozřejmila to Erin.
„A my ti tak budeme říkat,“ zakončila Shaunee.
„Ne,“ prohlásila jsem rozhodně. Dvojčata po mě vrhla vražedný pohled. „Nemusíte ji mít rády. Ani se vám nemusí líbit, že ji tady Nyx chce. Ale jestli Afroditu vezmeme mezi sebe, tak se vším všudy. To znamená žádné nadávky a urážky.“ Dvojčata se nadechla k nějaké námitce, a tak jsem honem dodala: „Zeptejte se samy sebe. Podívejte se do svého nitra, dokud vás naplňují vaše živly. Co vám říká svědomí?“ Se zadrženým dechem jsem čekala na výsledek.
Dvojčata se zarazila.
„No tak jo,“ zamumlala otráveně Erin.
„Máš pravdu. Ale moc odvázané z toho nejsme,“ řekla Shaunee.
„A co ona? My jí přestaneme nadávat do ježibab, a ona se pořád smí chovat hnusně?“ vyhrkla ještě Erin.
„Teď má pravdu zase Erin,“ přidal se Damien.
Koukla jsem po Afroditě. Tvářila se znuděně, ale já si všimla, že zhluboka dýchá, jako by se nemohla nasytit luční vůně kolem sebe. Taky občas pohladila prsty vzduch, jako by se probírala hebkou trávou. Evidentně nebyla k tomu, co se stalo, úplně lhostejná.
„Afrodita udělá to samé co vy. Poradí se se svým svědomím a rozhodne se, co je správné.“
Afrodita se výsměšně rozhlédla, jako by ve tmě pátrala po něčem neviditelném. Pak pokrčila rameny: „A jéje. Vypadá to, že žádné svědomí nemám.“
„Tak dost!“ vyštěkla jsem na ni a energie, která ještě pořád proudila kruhem, po ní šlehla jako bič a ovinula se jí kolem těla. Můj hlas zesílil a její modré oči se rozšířily údivem a strachem. „V tomhle kruhu nic takového nezkoušej. Tady nebudeš lhát a něco hrát. Rozhodni se. Máš taky na vybranou. Vím, že by to nebylo poprvé, co by ses Nyktě vzepřela. Klidně to udělej zase. Ale jestli se rozhodneš zůstat a řídit se bohyninou vůlí, lži a nenávist musí jít stranou.“
Myslela jsem, že poruší kruh a odejde. Skoro jsem si přála, aby to udělala. Bylo by jednodušší, kdyby zemi nezastupoval nikdo. Prostě bych zelenou svíčku zapálila sama a položila ji na zem. Jenomže Afrodita mě překvapila – a bylo to první z mnoha překvapení, které pro mě Nyx na dnešek přichystala.
„Dobře. Zůstanu.“
„Fajn,“ řekla jsem a rozhlédla se po kamarádech. „Souhlasíte?“
„Souhlasíme,“ zamumlali bez velkého nadšení.
„Výborně. Takže máme zase kompletní kruh.“
Radši jsem ho hned obešla proti směru hodinových ručiček a rozloučila se s jednotlivými živly, aby se náhodou nestalo ještě něco dalšího. Stříbrná linie zmizela, ale kolem nás dál povíval teplý větřík vonícím po moři a lučním kvítí. Všichni mlčeli jako zařezaní a tísnivé ticho se nesnesitelně protahovalo. Skoro mi začalo být Afrodity líto. V tu chvíli samozřejmě otevřela pusu a jako obvykle veškerý případný soucit spolehlivě vymazala.
„Klídek. Já vypadnu a vy můžete pokračovat ve svém turnaji v Dračím doupěti, nebo co to tady provozujete.“ Pohrdavě se ušklíbla.
„Hele, my žádné Dračí doupě nehrajeme!“ vyjekl Jack.
„Pojďte, zajedeme před kinem do palačinkárny na něco k jídlu,“ řekl Damien. Celá moje parta se k Afroditě obrátila zády, zamířila pryč a začala se bavit o tom, jak jsou Sparťani v 300 boží a že budou počítat, kolik je v tom filmu upířích herců.
Ušli pár metrů, když si Erik všiml, že s nimi nejdu.
„Zoey?“ zavolal na mě. Všichni se zastavili, otočili a udiveně se na mě zadívali. Zjevně nechápali, proč pořád stojím s Afroditou v prostoru kruhu. „Ty s námi nejdeš?“ Jeho hlas zněl úplně normálně, ale kolem úst měl napjatý výraz. Buď se zlobil, nebo si o mě dělal starosti.
„Jeďte sami, sejdeme se až v kině. Potřebuju si promluvit s Afroditou.“
Čekala jsem, že Afrodita si neodpustí nějaký štiplavý komentář, ale mlčela. Kradmo jsem se po ní podívala. Koukala do prázdna a mě ani mých kamarádů si vůbec nevšímala.
„Ale takhle přijdeš o čokoládové palačinky, Červenko,“ pípl Jack.
„To nevadí.“ Usmála jsem se na něj. „Dala jsem si je včera, na oslavu.“
„Pojďte, ať si holky můžou v klidu popovídat,“ řekl Erik.
Jeho tón se mi vůbec nelíbil. Jako bych mu byla úplně ukradená. Než jsem ale stačila něco namítnout, otočil se a šel pryč. Do háje. Budu si ho muset nějak usmířit, a to hodně rychle.
„Erik nemá rád, když něco není po jeho. A taky nemá rád, když je pro jeho přítelkyni něco důležitějšího než on. Ale to už asi začínáš poznávat sama,“ podotkla Afrodita.
„Nehodlám se s tebou bavit o Erikovi. Jenom mi řekni, co všechno ti Nyx ukázala.“
„Neměla bys to náhodou vědět? Jsi přece její jediná, vyvolená, bla bla bla…“
„Afrodito, zrovna teď mě fakticky bolí hlava. Chci si dát s kamarády čokoládové palačinky a potom zajít se svým klukem do kina na 300. To tvoje divadýlko, že jsi největší mrcha na zeměkouli, mě už vážně štve. Takže mi prostě odpověz a pak se můžeme v klidu rozejít.“ Promnula jsem si čelo. Ani trochu jsem nečekala, že na mě vzápětí upustí absolutní bombu.
„Chceš říct, že ti mám odpovědět a ty pak v klidu půjdeš za tou zrůdou, ve kterou se proměnila Stevie Rae, ne?“
Z obličeje se mi vytratila veškerá barva. „O čem to sakra mluvíš, Afrodito?“
„Pojď se projít,“ řekla a vykročila k vysoké kamenné zdi, která ohraničuje školní areál.
„Ne.“ Popadla jsem ji za ruku. „Vyklop všechno, co víš.“ „Koukni, já takhle těsně po vizi nedokážu zůstat v klidu na jednom místě, a tahle poslední navíc byla jiná než obvykle.“ Vytrhla se mi a přejela si dlaní po čele, jako by ji taky bolela hlava. Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že se jí třesou ruce – vlastně se klepala celá a byla bílá jako stěna.
„Tak jo, jdeme se projít.“
Nejdřív nic neříkala a já měla sto chutí s ní zalomcovat a vymlátit z ní, jak se dozvěděla o Stevie Rae. Když konečně promluvila, ani se na mě nepodívala. Říkala to spíš pro sebe.
„Moje vize se změnily. Začalo to tehdy, když jsem viděla, jak zavraždili ty lidské kluky. Předtím jsem se na všechno dívala zvnějšku. Viděla jsem, co se děje, ale mě se to nijak netýkalo. Všechno bylo úplně zřetelné a věděla jsem naprosto přesně, o co jde. S těmi kluky to bylo jiné. Nesledovala jsem to zdálky. Byla jsem jeden z nich. Cítila jsem, jak mě zabíjejí.“ Odmlčela se a otřásla. „Navíc to už vůbec není tak přehledné a jasné jako předtím. Místo toho se ocitnu v příšerné smršti strachu, paniky a zmatku. Sem tam mi utkví nějaká maličkost nebo aspoň zčásti pochopím, co se děje, jako když jsem za tebou přišla, že musíš Heatha dostat z těch tunelů, nebo umře. Ale většinou jsem prostě bez sebe hrůzou, ničemu nerozumím a proberu se úplně vyřízená.“ Střelila po mě pohledem, jako by si teprve teď vzpomněla, že jdu vedle ní. „Jako při té vizi, kde se topila tvoje babička. Všechno jsem viděla jejíma očima a jen náhodou jsem si všimla pár detailů, podle kterých jsem poznala ten most, co měl spadnout.“
Přikývla jsem. „Pamatuju si, žes mi toho tenkrát moc neřekla, ale myslela jsem, že mi spíš něco schválně zatajuješ.“
Sarkasticky se usmála. „Já vím. Ne že bych si něco dělala z toho, co si o mně myslíš.“
„Radši mi konečně pověz o Stevie Rae.“ Kristepane, ta holka mi jde na nervy!
„Už měsíc jsem žádnou vizi neměla. Což je jedině dobře, protože o zimních prázdninách musím jezdit k rodičům. Hodně často.“
Z jejího kyselého výrazu jasně vyplývalo, že návštěvy u nich zrovna nemiluje, což jsem naprosto chápala. Když byl naposled ve škole návštěvní den, omylem jsem se připletla k děsné scéně mezi ní a jejími rodiči. Její táta je starosta Tulsy. A máma ženská varianta satana. Proti nim vypadají naši jako milující páreček ze seriálu Krok za krokem (opět přiznávám, že koukám na sitcomy).
„Já měla včera narozky a naši mi je totálně zkazili.“
„Tvůj nevlastní táta je jeden z těch cvoků z církve věřících, viď?“
„Jo. Babička o něm řekla, že je podělaný opičák.“
Rozesmála se. Jako že doopravdy. Zůstala jsem na ni chvilku zírat, protože její obličej najednou nebyl studený a hezký, ale rozzářený a krásný.
„Naši jsou příšerní,“ dodala jsem.
„Čí rodiče nejsou?“
„Třeba rodiče Stevie Rae. Má je hrozně ráda, teda měla, než…“ Nedokázala jsem tu větu doříct, do očí se mi hrnuly slzy.
„Takže tahle část mojí vize už se naplnila. Stevie Rae se proměnila v nestvůru.“
„Ona není žádná nestvůra! Je jenom jiná než dřív.“
Afrodita zvedla jedno dokonalé blonďaté obočí. „Kdybych neviděla, co se z ní stalo, byla bych v pokušení říct, že to je jedině dobře.“
„Nech si to a pověz mi, co přesně si viděla.“
„Viděla jsem, jak někdo vraždí upíry. Hrozným způsobem.“ Ztěžka polkla, jako by přemáhala nutkání zvracet.
„Stevie Rae?“ vypískla jsem.
„Ne. Ta byla v jiné vizi.“
„Promiň, ale teď v tom mám trochu zmatek.“
„Aspoň víš, jak mi při těch zatracených vizích je, teda při těch nových. Nic jiného než zmatek. A bolest. A strach. Jsou totálně na blití.“
„Takže v té, kde jsi viděla někoho vraždit upíry, Stevie Rae nebyla?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, ale tak nějak mám pocit, že spolu souvisejí.“ Vzdychla. „Stevie Rae jsem viděla v té další. Vypadala děsně. Byla hrozně špinavá, vychrtlá a oči měla červené a tak nějak svítily. A kdybys viděla, co měla na sobě! Ne že by někdy měla extra dobrý vkus, ale tohle byla fakt síla.“
„No jo, nemusíš to rozvádět. Takže byla nemrtvá.“
„Něco takového. Připadala mi jako takový ten hnusný upír z hororů, příšera, přesně jak nás lidi odjakživa vnímali.“
„Všichni lidi ne. Měla bys tenhle svůj přístup konečně změnit. Vždyť jsi dřív byla taky člověk,“ podotkla jsem.
„No jo pořád. Byly doby, kdy jsem byla zamilovaná do Seanna Williama Scotta z Prciček. To je dávno pryč.“ Pohodila vlasy. „Ale zpátky k tématu. Viděla jsem Stevie Rae umřít. Tentokrát doopravdy. A něco mi říká, že jestli se tahle vize vyplní, povede to k těm vraždám upírů, o kterých jsem mluvila. Musíme Stevie Rae zachránit, protože Nyx o žádné vraždění nestojí.“
„Jak Stevie Rae umřela?“
„Zabila ji Neferet. Vyvlekla ji na denní světlo a ona shořela.“
10. KAPITOLA
„Zatraceně. Takže ona vážně nesmí na slunce,“ zamumlala jsem.
„Tos nevěděla?“ zeptala se Afrodita.
„Stevie Rae není moc do řeči od té doby, co… no, co umřela.“
„Ale tys s ní už mluvila, ne?“
Zastavila jsem se a otočila k ní, aby se mi musela dívat do očí. „Podívej, nesmíš o tom říct nikomu ani slovo.“
„Jé, a já to chtěla dát do školních novin.“
„Mluvím vážně, Afrodito.“
„Myslíš, že jsem úplně pitomá? Jestli se někdo kromě nás dvou o Stevie Rae dozví, Neferet to okamžitě zjistí, protože umí v podstatě číst myšlenky. Každému mimo nás.“
„Tobě taky do hlavy nevidí?“
Afrodita se spokojeně a pěkně nepříjemně usmála. „Ne, nikdy se jí to nepovedlo. Proč myslíš, že mi tak dlouho všechno procházelo?“
„Bezva.“ Moc dobře jsem věděla, jaké odporné věci prováděla, když byla předsedkyní Dcer temnoty. Od chvíle, co ji znám, se chová sobecky, zlomyslně a občas vyloženě hnusně. Ano, díky jejím vizím jsem zachránila život babičce a Heathovi, ale ona se ani nesnažila zastírat, že jí na nich vůbec nezáleží a že mi pomáhá jen proto, abych u ní měla dluh. Přimhouřila jsem oči a pátravě se na ní zadívala. „Fajn, a teď mi hezky pověz, proč mi tohle všechno vykládáš. Co tím sleduješ?“
S hrannou nevinností vykulila oči a nasadila absolutně nevěrohodný andělský tón. „Jak to myslíš? Pomáhám ti, protože ty i tvoji kamarádi jste na mě vždycky byli moc hodní.“
„Nech si ty kecy, Afrodito.“
Vrátila se k lhostejnému výrazu a normálnímu hlasu. „Řekněme, že musím odčinit křivdu.“
„Chceš Stevie Rae vynahradit, jak ses k ní chovala?“
„Jí ne. Nyktě.“ Odvrátila pohled. „Vím, že to ještě nemůžeš chápat. Dostala jsi od bohyně nadání teprve nedávno, máš obrovskou moc a můžeš se přetrhnout, abys konala jen dobro. Ale až budeš se svým darem nějakou dobu žít, možná poznáš, že zachovat se vždycky správně není vůbec jednoduché. Začneš zakopávat, hlavně o ostatní lidi. Začneš dělat chyby.“ Ušklíbla se. „No, ty možná ne. Mně se to stalo. Na tobě, na Stevie Rae a na nikom tady ve škole mi nějak zvlášť nezáleží, ale záleží mi na Nyktě.“ Hlas jí trochu zakolísal. „Poznala jsem na vlastní kůži, jaké to je, když si myslíš, že se od tebe bohyně odvrátila. Už to nechci nikdy zažít.“
Natáhla jsem k ní ruku a dotkla se její paže. „Ale Nyx se od tebe přece neodvrátila. To o tobě jen roznášela Neferet, aby ostatní přestali věřit tvým vizím. Za tím, co se stalo Stevie Rae, stojí právě ona, ale to ty asi víš, ne?“
„Vím, už od té vize, ve které jsem viděla umírat Heatha.“ Trochu nuceně se uchichtla. „Ještě že naše myšlenky číst nedovede. Kdo ví, co by s mládětem, které by přišlo na její hnusné plány, udělala?“
„Ona ví, že to o ní vím.“
„Děláš si srandu?“
„No, přinejmenším ví, že ji podezírám.“ Zaváhala jsem, ale pak jsem si řekla, že je to fuk. Bylo to uhozené, ale vypadalo to, že Afrodita (lépe známá jako hnusná ježibaba) je jediná na světě, s kým si můžu otevřeně promluvit. „Tu noc, co jsem zachránila Heatha před těmi nemrtvými mláďaty, se mi Neferet pokusila vymazat paměť. Na chvíli se jí to povedlo, jenže já poznala, že je něco špatně. Použila jsem moc živlů, zlomila její kouzlo, no, a potom jsem jí tak trochu naznačila, že si všechno pamatuju.“
„Tak trochu?“
Nervózně jsem přešlápla. „Ona mi vyhrožovala. Říkala, že jestli o ní začnu něco vykládat, nikdo mi neuvěří. Naštvala jsem se a odsekla, že i kdyby mi přestali věřit všichni upíři a mláďata, Nyx mi stejně bude věřit dál.“
Afrodita se usmála. „Vsadím se, že ji to pěkně vytočilo.“
„No, asi jo.“ Ve skutečnosti se mi při představě, jak moc je velekněžka vytočená, udělalo kapku zle. „Jenomže hned potom odjela na prázdniny a od té doby jsem ji neviděla.“
„Brzo se vrátí.“
„Já vím.“
„Máš strach?“
„Příšerný,“ přiznala jsem.
„Ani se ti nedivím. Fajn, pár věcí jsem z těch vizí přece jen vyčetla. Musíme Stevie Rae dostat z vlivu těch ostatních potvor a ukrýt ji na nějakém bezpečném místě. A musíme to udělat teď hned. Než se Neferet vrátí. Všechno to spolu nějak souvisí. Sice netuším jak, ale jsem si tím naprosto jistá a taky vím, že je to celé hrozně špatné.“ Zašklebila se, jako by zrovna kousla do něčeho nechutného. „Vlastně mi připadá špatná celá ta záležitost s nemrtvými příšerami. Jsou fakticky odporné.“
Stevie Rae je jiná než ostatní.“
Z Afroditina pohledu bylo jasně poznat, že mi vůbec nevěří.
„Zkus se nad tím zamyslet. Proč Nyx dala mláděti tak mocný dar, jako je nadání pro zemi, a pak ho nechala umřít? A potom ještě vstát z mrtvých?“ Chvíli jsem hledala nejvhodnější způsob, jak jí to vysvětlit. „Podle mě si Stevie Rae zachovala zbytky lidskosti právě díky svému spojení se zemí a jsem přesvědčená, že když jí pomůžu – teda vlastně pomůžeme, dokáže se vrátit k tomu, co byla dřív. Anebo najdeme způsob, jak ji uzdravit. Jak zařídit, aby se proměnila zpátky v mládě, nebo dokonce v dospělého upíra. A když se nám to povede s ní, třeba potom pomůžeme i těm ostatním.“
„A máš už nějaký nápad, jak by se to dalo provést?“
„Ne. Ani ťuk.“ Zakřenila jsem se na ni. „Ale získala jsem na svoji stranu úžasně mocnou spolužačku, která má věštecké vize a k tomu ještě nadání pro zemi.“
„Super. Hned jsem klidnější.“
Nikdy bych to před ní nepřiznala, ale když jsem si s ní takhle promluvila o Stevie Rae a probrala s ní svoje úvahy, cítila jsem se líp. O hodně líp.
„Tak to vezmeme od začátku,“ pokračovala Afrodita. „Jak Stevie Rae najdeme?“ Našpulila pusu. „Hlavně neříkej, že se s tebou mám plazit po nějakých špinavých smradlavých tunelech.“
„No, ona mi slíbila, že se dneska ve tři ráno sejdeme v altánu u muzea Philbrook.“
„A určitě přijde?“
Kousla jsem se do rtu. „Nalákala jsem ji na kovbojské oblečení, takže asi jo.“
Afrodita zavrtěla hlavou. „Ona umře, vstane z mrtvých a stejně chce dál chodit nastrojená jako magor.“
„Přesně tak.“
„Tak to je fakt smutné.“
„To jo,“ povzdychla jsem si. Miluju Stevie Rae až za hrob, ale těžko můžu popřít, že se obléká úděsně.
„Kam ji vezmeš, až si pro ty hadry přijde?“
Radši jsem vynechala, že bych ji nejradši ze všeho nejdřív šoupla do vany. „Nevím. Zatím jsem se zasekla na tom, kde vezmu to oblečení a, ehm, krev.“
„Krev?!“
„Nutně ji potřebuje. Lidskou krev. Bez ní hrozně vyšiluje.“
„No, ona je dost šílená už tak, ne?“
„Není! Jenom něco řeší.“
„Něco řeší?“
„Řeší,“ trvala jsem na svém.
„No dobře, jak chceš. Potřebuješ vymyslet, kam ji vezmeš. S těmi ostatními potvorami zůstat nemůže.“
„Chtěla jsem ji přemluvit, aby se vrátila sem. Když jsou upíři na prázdninách, nebude problém ji tady schovat.“
„Sem ji vzít nesmíš.“ Afrodita zpopelavěla. „Tady jsem ji viděla umřít. Nadobro.“
„Sakra! V tom případě nemám ponětí, co si s ní počnu,“ přiznala jsem.
„Mohla bys ji zatím ukrýt u mých rodičů,“ řekla.
„No jasně. Vaši jsou přece ohromně laskaví a milí. To je fakticky bezva nápad, Afrodito.“
Protočila oči. „Naši jsou pryč. Dneska ráno odjeli na tři týdny lyžovat do Colorada. Navíc ji nevezmeme přímo do domu. Rodiče bydlí v jednom z těch panských sídel, která kdysi postavili ropní magnáti, jenom kousek od muzea. Nad garáží je samostatný byt pro hosty, dřív tam bydlelo služebnictvo. Vůbec se nepoužívá, jedině když přijede na návštěvu babička, jenomže tu máma nedávno šoupla do hrozně luxusního domova důchodců, takže s ní si dělat starosti nemusíš. Všechno by tam ale mělo normálně fungovat, myslím takové ty věci jako elektřina, voda a tak.“
„Tam se jí nic nestane?“
Pokrčila rameny. „Bude tam určitě ve větším bezpečí než tady.“
„Dobře, tak to máme vyřešené.“
„Nebude mít námitky?“
„Ne,“ zalhala jsem bez váhání. „Řeknu jí, že je tam lednička plná krve.“ Pak jsem si povzdychla. „Až na to, že netuším, kde mám tu krev vzít. Neseženu ani lok, natož celou ledničku.“
„Je v kuchyni.“
„U vás doma?“ Úplně mě zmátla.
„Ježíši, jasně že ne, kde to žiješ? Tady v kuchyni máme krev. V takové velké nerezové lednici. Pro upíry. Každý den sem vozí čerstvé dávky od lidských dárců. Všichni z vyšších ročníků o tom vědí, občas nám trochu dají, když pořádáme nějaký rituál.“
„Tak to bude hračka, zvlášť teď, když je škola skoro prázdná. Nikdo mě přitom nechytí.“ Zašklebila jsem se. „Jen doufám, že ji neskladují v plastových flaškách jako limonádu, to by mě asi porazilo.“ No jo, krev mi vážně hodně chutná, ale představa, že ji piju, mi pořád připadá hrozně odporná. Ano, vím, že jsem zralá na návštěvu u cvokaře.
„Je v sáčcích, jako to bývá v nemocnicích. To přežiješ.“
Úplně automaticky jsme odbočily doprava a zamířily oklikou ke koleji.
„Musíš jít se mnou,“ vyhrkla jsem zničehonic.
„Do kuchyně?“
„Ne, za stevie Rae. Potřebujeme, abys nás dovedla k vašemu domu, pustila nás do toho bytu pro hosty a tak.“
„Bude naštvaná, že se do toho pletu.“
„Já vím, ale bude to prostě muset přežít. Ví, že tvoje vize zachránila život mojí babičce. Když jí řeknu, žes měla vizi o ní, uvěří ti. Nic jiného jí ani nezbývá.“ Potěšilo mě, že můj hlas zní sebejistě. Ve skutečnosti jsem se tak vůbec necítila. „Ale bude lepší, když se nejdřív schováš a vylezeš, teprve až si s ní promluvím.“
„Hele, vážně se projednou snažím zachovat správně, ale nebudu se schovávat před holkou, která mi dělala ledničku.“
„Takhle o ní nemluv!“ vyjela jsem na ni. „Napadlo tě už někdy, že všechny ty průšvihy a nespravedlnosti, co se ti staly, nezavinila ani tak Neferet jako spíš tvoje hnusná povaha?“
Afrodita zvedla obočí a naklonila hlavu ke straně. Vypadala jako nějaký blonďatý ptáček. „To víš, že napadlo, ale já nejsem jako ty. Nejsem žádná kladná hrdinka ani věčná optimistka. Na něco se tě zeptám. Ty si myslíš, že všichni jsou v podstatě dobří, viď?“
Zaskočila mě, ale přikývla jsem. „No, vlastně jo.“
„Já ne. Podle mě je většina upírů i lidí v hloubi duše zlá. Jen něco předstírají. Hrajou si na dobráky, ale stačí hrozně málo a ukáže se, jací jsou to doopravdy parchanti.“
„To je dost depresivní náhled na život.“
„Podle tebe depresivní, podle mě realistický.“
„Jak potom můžeš někomu věřit?“
Odvrátila pohled. „Já nikomu nevěřím. Je to jednodušší. Jednou na to přijdeš sama.“ Znovu se na mě podívala a v očích měla zvláštní nerozluštitelný výraz. „Moc každého změní.“
„Já se měnit nehodlám.“ Chtěla jsem to patřičně rozvést, ale potom jsem si uvědomila, že kdyby mi před pár měsíci někdo řekl, že budu flirtovat s dospělým chlapem a přitom mít dva další kluky bokem, nevěřila bych mu ani slovo. Neznamená to náhodou, že jsem se změnila?
Afrodita se usmála, jako by mi četla myšlenky. „Já nemluvila o tobě, ale o lidech okolo tebe.“
„Aha,“ řekla jsem. „Koukni, nechci být hnusná, ale já si vybírám kamarády líp než ty.“
„To se uvidí. Když jsme u toho – neměla bys zrovna teď být na cestě do kina?“
„Měla,“ povzdychla jsem si. „Ale to nestihnu. Musím zajít pro tu krev, sbalit oblečení a zajet do hypermarketu pro mobil na kredit. Chci ho Stevie Rae dát, aby mi mohla kdykoli zavolat.“
„Dobře. Sejdeme se v půl třetí u tajných dveří ve východní zdi? Tak budeme mít rezervu a dorazíme k muzeu dřív než Stevie Rae.“
„Souhlasím. Jenom si dojdu do pokoje pro kabelku, vezmu to oblečení a můžeme se do toho dát.“
„Fajn. Půjdu napřed.“
„Ehe?“ pronesla jsem výmluvně.
Podívala se na mě, jako bych byla nějaký mentál. „Přece nechceš, aby nás někdo viděl spolu. Ještě by si mohli myslet, že jsme kamarádky nebo něco.“
„Afrodito, mě je fuk, co si o mně kdo myslí.“
Obrátila oči v sloup. „Zato mně ne.“ Rychle se vydala ke koleji.
„Hej!“ zavolala jsem za ní. Ohlédla se. „Dík za pomoc.“
Zamračila se. „To nestojí za řeč. A myslím to doslova, jako že o tom už nemáš mluvit. Kristova noho.“ Zavrtěla hlavou a zmizela vevnitř.
2024 ©