Kapitola 1

Zdál se mi sen. Nejdřív jsem zaslechla šumění křídel. Zpětně si uvědomuju, že mě po všech těch hrůzách s krakouny mělo varovat, ale v tom okamžiku pro mě nepředstavovalo nic víc než zvuk v pozadí, něco na způsob puštěného větráku nebo televize, v které celý den nepřetržitě běží teleshopping.

Zdálo se mi, že stojím uprostřed krásné louky. Byla noc, ale nad stromy opodál zářil obrovský měsíční kotouč a zaléval celé okolí tak intenzivním stříbřitě modrým světlem, že věci vrhaly stín a všechno vypadalo jako ponořené pod vodou. Ten dojem ještě umocňoval mírný vánek, který čeřil stébla trávy. Hladila mě po holých nohách, vzdouvala se a tančila jako vlny šplouchající o pobřeží. Větřík mi také zvedal husté tmavé vlasy z nahých ramenou. Připadalo mi, že mi po kůži klouže hedvábí.

Holé nohy? Nahá ramena?

Podívala jsem se na sebe a překvapeně vyjekla. Měla jsem na sobě kraťoučké minišaty z jelenice. Véčkový výstřih byl vepředu i vzadu hodně široký, takže mi odhaloval celá ramena a spoustu nahé kůže, jinak se mi ale moc líbily. Byly bílé, ozdobené třepením, peříčky a mušličkami, a v měsíčním světle doslova zářily. Pokrývaly je překrásné složité vzory z našitých korálků.

Já mám tak úžasnou fantazii!

Šaty mi byly nějak povědomé, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Nechtělo se mi moc přemýšlet – vždyť se mi to jenom zdá! Tak jsem to podivné déjà vu pustila z hlavy, roztančila se po louce a uvažovala, jestli se objeví Zac Efron nebo dokonce Johnny Depp a začnou se mnou neslušně flirtovat.

Mezi piruetami a houpáním v souladu s větrem jsem si všimla, že pod rozložitými stromy se nějak divně pohybují stíny. Zastavila jsem se, přimhouřila oči a snažila se rozeznat, co se tam v té tmě děje. Moje sny obvykle bývají dost praštěné, a tak by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby na větvích jako prapodivné plody rostly láhve coly, pěkně zralé, jen je utrhnout.

V tu chvíli se objevil.

Na okraji louky, ze stínu pod stromy, se vynořila postava. Poznala jsem, že je to muž, protože měsíční světlo ozářilo elegantní linie nahého těla.

Nahého?

To mě zarazilo. Copak se moje fantazie už úplně zbláznila? Moc se mi nechtělo skotačit po louce s nahatým chlapem, i kdyby to byl sám úchvatný, záhadný pan Johnny Depp.

„Ty váháš, má milá?“

Když jsem uslyšela jeho hlas, zachvěla jsem se. Korunami stromů zašuměl děsivý chechot.

„Kdo jsi?“ Ulevilo se mi, že na tónu mého snového já není poznat strach.

Jeho smích byl stejně hluboký a nádherný jako jeho hlas, a taky tak hrůzostrašný. Dlouho dozníval ve větvích číhajících stromů a mně připadalo, že ho dokonce vidím.

„Chceš předstírat, že mě neznáš?“

Ta slova mi sklouzla po těle, až mi na pažích naskočila husí kůže.

„Jasně že tě znám. Vymyslela jsem si tě. Tohle je můj sen. Jsi kříženec Zaka a Johnnyho.“ Nejistě jsem po něm střelila pohledem. Zvolila jsem lehkovážný tón, ale srdce mi tlouklo jako splašené, protože bylo naprosto evidentní, že tenhle chlap nemá s těmi dvěma herci nic společného. „Nebo Superman. Nebo princ z pohádky,“ pokračovala jsem a snažila se co největším obloukem vyhnout pravdě.

„Já nejsem žádný výplod představivosti. Znáš mě. Tvá duše mě zná.“

Aniž jsem pohnula nohama, moje tělo se vydalo kupředu, jako by mě jeho hlas táhl. Když jsem se ocitla přímo před ním, zvedla jsem oči, výš a ještě výš…

Byl to Kalona. Poznala jsem ho, jakmile poprvé promluvil, jenom jsem si to nechtěla připustit. Co dělá v mém snu?

Nebyl to sen, ale noční můra.

Byl nahý, ale jeho tělo nepůsobilo úplně skutečně. Jeho obrysy se pod doteky laskajícího vánku vlnily a rozplývaly. Vzadu v tmavozelených stínech stromů jsem rozeznávala nehmotné siluety jeho dětí, krakounů. Lidskýma nohama a rukama se přidržovali větví a ze znetvořených ptačích tváří na mě zíraly lidské oči.

„Stále trváš na tom, že mě neznáš?“

Oči měl tmavé – nebe bez hvězd. Působily skutečněji než cokoli jiného, kromě toho hebkého hlasu. Možná to je noční můra, ale pořád je moje. Můžu se jednoduše probudit. Chci se probudit! Chci se probudit!

Jenže jsem se neprobudila. Nešlo to. Tady jsem neporoučela já, ale Kalona. To on stvořil tenhle sen, tmavou přízračnou louku, nějak mě sem přenesl a zabouchl za námi dveře reality.

„Co chceš?“ vyhrkla jsem překotně, abych zamaskovala, jak se mi chvěje hlas.

„Ty víš, co chci, má milá. Tebe.“

„Já nejsem žádná tvoje milá.“

„Ale ovšem že jsi.“ Tentokrát se pohnul sám. Přistoupil ke mně tak blízko, že jsem ucítila, jak z jeho nehmotného těla čiší mráz. „Moje A-ya.“

A-ya byla panna, kterou před staletími vyrobily čerokézské vědmy proto, aby Kalonu uvěznily. Zmocnila se mě panika. „Já nejsem A-ya!“

„Poroučíš živlům.“ Jeho hlas mě laskal a bylo to strašné i nádherné zároveň, svůdné i děsivé.

„To je dar od mojí bohyně,“ řekla jsem.

„Kdysi dávno už jsi jim poroučela. Zrodila ses z nich. Stvořily tě, abys mě milovala.“ Jeho obrovská tmavá křídla se zachvěla a rozprostřela. Mírně jimi zamával a pak je ovinul kolem mě v nehmatatelném objetí, které mrazilo jako jinovatka.

„Ne! To si mě s někým pleteš. Já nejsem A-ya.“

„Mýlíš se, lásko. Cítím ji v tobě.“

Tlak křídel zesílil a já musela popojít ještě blíž. I když bylo jeho tělo hmotné jen částečně, cítila jsem ho. Křídla měl měkká. Jejich chlad ostře kontrastoval s teplou pokožkou mého snového já. On sám připomínal zmrzlou mlhu. Jeho dotek pálil a vysílal mi po těle elektrizující chvění. Zažehnul ve mně touhu, o kterou jsem vůbec nestála, ale nedokázala jsem se jí vzepřít.

Svůdně se zasmál. Chtěla jsem se do toho zvuku ponořit a utonout v něm. Zavřela jsem oči, naklonila se, a když se moje prsa setkala s jeho chladnou přízračnou hrudí, hlasitě jsem zalapala po dechu. Projížděly mnou bolestivé a zároveň opojně erotické záchvěvy, které mě připravily o vládu nad vlastním tělem.

„Ta bolest se ti líbí. Působí ti rozkoš.“ Jeho křídla mě obemkla pevněji, objetí náhle bylo ještě naléhavější, chladnější a vášeň i bolest se vystupňovaly. „Oddej se mi.“ Byl vzrušený a jeho krásný hlas působil neuvěřitelně omamně. „Strávil jsem v tvé náruči stovky let. Tentokrát budu naše milování řídit já a přinesu ti úžasnou blaženost. Shoď jho své vzdálené bohyně a přijď ke mně. Staň se mou pravou milenkou, tělem i duší, a já ti složím k nohám celý svět!“

Smysl jeho slov pronikl oparem bolesti a rozkoše a ten se rázem vypařil jako rosa na slunci. Znovu jsem našla vůli rozhodovat sama za sebe a vytrhla se z objetí křídel. Tělo mi ovíjely stuhy ledového černého dýmu, ulpívaly na mně… dotýkaly se mě… laskaly…

Otřásla jsem se, jako když si zmoklá kočka rozzlobeně oklepává z kožichu dešťové kapky, a tmavá chapadla ze mě sklouzla. „Ne! Nejsem tvoje milenka. Nejsem A-ya. A Nyx nikdy nezavrhnu!“

Když jsem vyslovila bohynino jméno, noční můra rázem zmizela.

Prudce jsem se posadila, roztřesená a bez dechu. Vedle mě v posteli tvrdě spala Stevie Rae, ale Nala byla vzhůru. Tlumeně vrčela, hrbila se, srst měla naježenou a přimhouřené oči upírala do vzduchu nade mnou.

„Zatraceně!“ vyjekla jsem, sklouzla z postele, otočila se a zadívala ke stropu. Čekala jsem, že tam bude jako obří netopýr viset Kalona.

Nic. Nebylo tam vůbec nic.

Vzala jsem Nalu do náruče, posadila se na kraj matrace a rozechvěle ji začala hladit. „Byl to jenom zlý sen… jenom zlý sen… jenom zlý sen…“ mumlala jsem, ale přitom jsem věděla, že lžu.

Kalona byl skutečný a nějak dokázal proniknout do mých snů.

2)

Fajn, tak se ti Kalona dokáže dostat do snů, ale teď jsi vzhůru, tak se trochu seber! okřikla jsem se přísně. Nepřestávala jsem hladit Nalu a nechala se konejšit jejím důvěrně známým předením. Stevie Rae se zavrtěla a ze spaní něco zamumlala, ale nerozuměla jsem jí. Pak se usmála a vzdychla. Zadívala jsem se na ni a byla ráda, že má lepší sny než já.

Opatrně jsem odhrnula přikrývku, do které byla zachumlaná, a oddychla si, protože ze strašné rány po šípu, který ji probodl skrz naskrz, neprosakovala obvazem žádná krev.

Znovu se pohnula a tentokrát zamžikala a otevřela oči. Chvilku vypadala zmateně, ale pak se na mě rozespale usmála.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se.

„Dobře,“ zamumlala nezřetelně. „Zbytečně se o mě bojíš,“ dodala.

„Nebát se je celkem problém, když moje nejlepší kámoška každou chvíli umírá,“ podotkla jsem s úsměvem.

„Teď jsem přece neumřela. Jen skoro.“

„Moje nervy ti vzkazují, že nějaké skoro jim moc nepomůže.“

„Tak jim vyřiď, ať zmlknou a jdou spát,“ odvětila, zavřela oči a vytáhla si deku k bradě. „Je mi dobře,“ zopakovala. „Všecko dobře dopadne.“ Potom se zhluboka nadechla, a než jsem stačila mrknout, zase byla v limbu.

Ztlumila jsem hluboký povzdech, vlezla si zpátky do postele a pokusila se najít nejpohodlnější polohu. Nala se stočila mezi mě a Stevie Rae a mrzutě mňaufla, čímž mi bezpochyby dávala najevo, že se mám laskavě uvolnit a spát dál.

Spát? A riskovat, že se mi zase bude něco zdát? Ehm, radši ne. O to vážně nestojím.

Místo toho jsem poslouchala oddechování Stevie Rae a bezmyšlenkovitě hladila Nalu. Připadalo mi hrozně divné, jak tady v naší malé bublině klidu všechno působí normálně. Když jsem se dívala na spící kamarádku, těžko se mi věřilo, že ještě před pár hodinami jí z prsou trčel šíp, a zatímco jsme společně utíkaly ze Školy noci, náš svět se propadal do chaosu. Chtěla jsem za každou cenu zůstat vzhůru, a tak se moje myšlenky unaveně obrátily do minulosti a v hlavě se mi začaly přehrávat noční události. Jak jsem si je postupně vybavovala, zase jsem žasla nad tím, jak jsme to vůbec dokázali přežít…

Nejdřív se mi vybavilo, jak mě Stevie Rae poprosila o tužku a papír, protože chtěla udělat seznam zásob, které budeme muset sehnat a dostat do tunelů pro případ, že bychom se tu museli skrývat delší dobu.

Řekla to úplně klidně, jako by přede mnou neseděla s šípem v těle. Pamatuju se, že jsem na ni vytřeštila oči a trochu se mi zvedl žaludek. Pak jsem se odvrátila a řekla: „Stevie Rae, nemám pocit, že je zrovna vhodná chvíle na to psát nějaké nákupní seznamy.“

„Jau! Sakryš, to bolí víc, než když jsem měla v noze bodlák.“ Stevie Rae se prudce nadechla a zkřivila tvář, ale hned se přemohla, a dokonce se přes rameno usmála na Daria, který jí roztrhl zadní díl trička a odhalil ránu, z níž trčel hrot šípu. „Promiň, vím, že nemůžeš za to, že to bolí. Jak že se jmenuješ?“

„Darius, kněžko.“

„Je bojovník, Erebův syn,“ doplnila Afrodita a překvapivě hezky se na něj usmála. To, že se usmála hezky, je překvapivé, protože Afrodita je obvykle sobecká, rozmazlená, protivná a vůbec dost nesnesitelná, i když ji začínám mít celkem ráda. Jinými slovy, hezky nedělá pokud možno nic, ale teď už bylo nad slunce jasnější, že je do Daria doopravdy blázen, a netypicky milé chování bylo asi vedlejší příznak.

„Ale prosím tebe, to přece každý pozná, že je bojovník. Připomíná horu svalů,“ ozvala se Shaunee a vrhla po Dariovi uznalý úsměv.

„Ohromně sexy horu,“ doložila Erin a poslala mu pár vzdušných polibků.

„Je zadaný, dvojčata, tak si laskavě běžte spolu hrát a nerušte,“ štěkla na ně automaticky Afrodita, ale už tehdy se mi zdálo, že to nemá obvyklou šťávu, a když o tom teď zpětně přemýšlím, znělo to skoro mile.

A když jsme u toho, Erin a Shaunee jsou spřízněné duše, ne biologická dvojčata. Pozná se to hlavně podle toho, že Erin je modrooká blondýnka z Oklahomy, kdežto Shaunee karamelová holka s jamajskými předky a pochází z východního pobřeží. Geny u nich ale nehrajou žádnou roli. Ve všech ostatních ohledech to vypadá, jako by je oddělili po porodu a ony se pak našly pomocí nějakého dvojčecího radaru.

„Jasně. Díky, žes nám připomněla, že my tady svoje kluky nemáme,“ pronesla Shaunee.

„Protože je právě teď tam nahoře asi žerou kříženci lidí s ptáky,“ navázala Erin.

„Ale no tak, hlavu vzhůru. Zoeyina babička povídala, že krakouni lidi nežerou. Prý je jenom popadnou tím obrovským zobákem a mlátí s nimi o zeď tak dlouho, až jim zpřelámou všechny kosti v těle,“ vysvětlila jim Afrodita s veselým úsměvem.

„Ehm, tos je asi zrovna neuklidnila, Afrodito,“ řekla jsem. Měla ovšem pravdu. A vlastně měla možná pravdu i dvojčata, i když to zní děsivě. Moc se mi o tom nechtělo přemýšlet, a tak jsem se obrátila zpátky ke svojí raněné nejlepší kámošce. Vypadala příšerně – byla bledá, zpocená a celá od krve. „Stevie Rae, podle mě by bylo lepší, kdybychom tě odvezli do…“

„Mám ho! Mám ho!“ V tom okamžiku vrazil do krátké slepé chodby, která sloužila Stevie Rae jako pokojíček, Jack se zlatou labradorkou, která od něj nikdy nebyla daleko. Byl celý rudý a třímal bílý kufřík s velkým červeným křížem na víku. „Našel jsem ho přesně tam, kde jsi říkala, Stevie Rae. V tom tunelu, co jste ho zařídili jako kuchyň.“

„A jen co popadnu dech, povím ti, že všechny ty funkční ledničky a mikrovlnky mě velice příjemně překvapily,“ vyhrkl Damien, který vstoupil do pokoje za Jackem. Funěl a teatrálně si tiskl ruku k boku. „Musíš mi vysvětlit, jak jste to všechno sem dolů dostali a jak se vám sem podařilo zavést elektřinu.“ Teprve když domluvil, všiml si krve na jejím potrhaném tričku a šípu, který jí pořád trčel ze zad, a zardělé tváře mu rázem zbledly. „Ale to počká, až tě ošetří a nebudeš en brochette.“

„En-co?“ zeptala se Shaunee.

„Bro-jak?“ zajímala se Erin.

„To znamená francouzsky na rožni, ignoranti. Doba šílí a zlo vypustilo válečné ptáky mezi nás,“ pomíchal záměrně pár veršů ze Shakespeara a čekal, že to holky poznají, k čemuž pochopitelně nedošlo, „ale to vaši chudou slovní zásobu nikterak neomlouvá.“ Pak se otočil k Dariovi. „Tohle jsem našel v nepříliš hygienické hromadě nářadí.“ Ukázal věc, která vypadala jako velikánské nůžky.

„Podejte mi ty kleště i lékárničku,“ zavelel Darius stroze.

„Co chceš s těmi kleštěmi dělat?“ zeptal se Jack.

„Odstřihnu jimi opeřenou část šípu, abych mohl zbytek vytáhnout kněžce z těla. Jedině tak se rána může zahojit,“ odpověděl bojovník jednoduše.

Jack vyjekl a ztěžka se opřel o Damiena. Ten ho objal. Hraběnka, zlatá labradorka, která se na Jacka doslova přilepila poté, co její původní majitel, kluk jménem James Stark, umřel, pak vstal z mrtvých a proklál Stevie Rae šípem, aby naplnil zlodušský plán naší velekněžky a osvobodil zlého padlého anděla Kalonu (ano, teď vidím, že je to složité a taky dost zmatené, ale zlodušské plány takové bývají), zakňučela a přitiskla se mu blíž k noze.

Jen tak mimochodem, Jack s Damienem spolu chodí. Z čehož správně usuzujete, že jsou homosexuálové. No co, to se stává. Častěji, než byste čekali. Vlastně ne, oprava. Častěji, než by rodiče čekali.

„Damiene, co kdybyste s Jackem, no, šli zpátky do té kuchyně a podívali se, jestli by se tam nenašlo něco k jídlu?“ navrhla jsem. Ve skutečnosti jsem je hlavně chtěla nějak zaměstnat, aby přestali civět na Stevie Rae. „Vsadím se, že se všichni budeme cítit mnohem líp, když něco sníme.“

„Já bych se asi pozvracela,“ ozvala se Stevie Rae. „Leda by to něco byla krev.“ Pokusila se omluvně pokrčit rameny, ale uprostřed pohybu se zajíkla a její už tak bledý obličej ztratil poslední zbytky barvy.

„Já taky nemám zrovna dvakrát hlad,“ řekla Shaunee a dál zírala na šíp trčící z kamarádčiných zad s fascinovaným výrazem člověka, který vidí auto sešrotované v bouračce.

„To jsme dvě, ségra,“ přisvědčila Erin. Ta se naopak snažila pohledu na Stevie Rae za každou cenu vyhnout.

Už jsem měla na jazyku, že je mi úplně fuk, jestli mají hlad nebo ne, hlavně když si najdou nějakou zábavu a dají Stevie Rae chvilku pokoj, ale vtom do místnosti vrazil Erik Night.

„Mám ho!“ prohlásil. Nesl fakticky starožitný kazeťák s obrovskými repráky. Kdysi dávno, čímž myslím osmdesátá léta, se takovým říkalo tranzistorák. Erik se na Stevie Rae ani nepodíval. Položil tu příšernost na stolek, u kterého stál Darius, začal si hrát s nemožně velkými lesklými knoflíky a polohlasně mumlal, že tady dole snad chytí aspoň něco.

„Kde zůstala Venuše?“ obrátila se na něj Stevie Rae. Mluvení jí zjevně působilo bolest, chvěl se jí hlas.

Erik se ohlédl ke klenutému vchodu zakrytému dekou, která sloužila jako dveře. „Šla za mnou. Myslel jsem, že jde taky sem…“ Pak se konečně podíval přímo na Stevie Rae a slova mu odumřela na rtech. „Prokrista, to musí děsně bolet,“ řekl vzápětí tiše. „Nevypadáš moc dobře, Stevie Rae.“

Pokusila se o úsměv, ale úplně se jí nepovedl. „No, už mi bylo i líp. Jsem ráda, že ti Venuše pomohla ten kazeťák najít. Občas tady nějakou stanici naladíme.“

„Jo, to Venuše říkala taky,“ zahučel, ale jeho myšlenky evidentně směřovaly někam úplně jinam. Nemohl totiž odtrhnout pohled od šípu.

Přestože jsem byla bez sebe strachy o Stevie Rae, začala mi v hlavě vrtat záhadně zmizelá Venuše. Marně jsem se snažila vzpomenout si, jak vypadá. Když jsem si naposled mohla červená mláďata opravdu pořádně prohlédnout, ještě nebyla „červená“ – obrys měsíčního srpku na čele tehdy pořád měla safírově modrý jako všichni označení kluci a holky. Tahle mláďata pak ale umřela. A vzápětí vstala z mrtvých jako divoké krvelačné bestie. To se změnilo, až když se ze Stevie Rae stala dospělá upírka. Afroditina lidská podstata (koho by napadlo, že vůbec nějakou má?) se nějak spojila s mocí pěti živlů (které ovládám) a voilá! Stevie Rae se vrátila lidskost a k tomu jí obličej orámovalo nádherné dospělé tetování v podobě propletených rostlin a květin. Jenom nebylo sytě modré, ale červené. Lépe řečeno rudé jako čerstvá krev. V tom okamžiku změnila barvu i tetování všech nemrtvých mláďat a taky jim se vrátila lidskost. Aspoň teoreticky. Od té doby, co se Stevie Rae proměnila, jsem mezi červenými nestrávila zas tolik času, abych dokázala posoudit, jestli jsou stoprocentně v pořádku. A mimochodem, Afrodita o znamení úplně přišla. Tudíž je podle všeho zase člověk, i když věštecké vize má dál.

Už určitě chápete, že když jsem Venuši naposled viděla, byla hnusná, nemrtvá a vypadala dost odporně. Teď ale zas byla jako dřív – aspoň do určité míry – a vzhledem k tomu, že před smrtí se kamarádila s Afroditou, dalo se předpokládat, že je doopravdy hezká. Afrodita totiž ošklivé kamarády zásadně nepěstuje.

Fajn, než si o mně začnete myslet, že jsem chorobně žárlivá, řeknu vám ještě tohle: Erik Night je absolutně nádherný. Vypadá jako Superman, a aby nebylo těch dobrých vlastností málo, taky je to úžasně nadaný a doopravdy hodný kluk. Teda muž. Vlastně upír. Nedávno se totiž proměnil a tím pádem je dospělý. A já s ním chodím. Teda ještě před pár dny jsem s ním chodila. Bohužel mám tendenci směšně žárlit na každou holku, včetně divných červených, o kterou Erik projeví přílišný zájem (přílišný = jakýkoli).

Moji zmatenou vnitřní rekapitulaci naštěstí přerušil Dariův věcný hlas.

„Rádio počká. Ze všeho nejdřív se musíme postarat o Stevie Rae. Než se do toho pustím, přineste jí čisté tričko a krev.“ Mezi řečí položil na noční stolek u postele lékárničku, otevřel ji a rázně vyndal obvazy, alkohol a pár dalších hrůzostrašných věcí.

To všem zavřelo pusu.

„Víte, že vás mám ráda jako sůl, lidi,“ prohlásila Stevie Rae se statečným úsměvem, „takže si určitě nebudete brát osobně, když vás teďka poprosím, abyste všichni kromě Zoey šli pryč a nějak se zabavili, než mi Darius vytáhne z těla tenhle šíp.“

„Všichni kromě mě? Ne ne ne ne ne. Proč chceš, abych tady s vámi zůstala?“

Stevie Rae se v očích plných bolesti mihl pobavený záblesk. „Protože jsi naše velekněžka, Červenko. Musíš Dariovi pomoct. Navíc už jsi mě viděla umřít, takže tohle by mělo být lepší, ne?“ Najednou se zarazila a vyjeveně se zadívala na ruce, které jsem na protest zvedla. „Ježkovy oči, Zoey, koukni, co máš na dlaních!“ vyjekla.

Neměla jsem ponětí, o čem to sakra mluví. Obrátila jsem dlaně k sobě a taky zůstala koukat jak opařená. Měla jsem je pokryté tetováním, stejným krásným vzorem ze složitě propletených vlnovek, který mi zdobí obličej, krk a táhne se mi po obou stranách páteře až k pasu. Jak jsem na to mohla zapomenout? Ucítila jsem na rukou palčivý zášleh, když jsme se v pořádku dostali do podzemí, a hned jsem poznala, co se stalo. Moje bohyně Nyx, vtělení noci, mi dala další znamení, že patřím jen a jen jí. Znovu mě vyznamenala nad všechna ostatní mláďata a dospělé upíry na světě. Žádné jiné mládě nemá a nikdy nemělo vybarvené kompletní znamení. Takové se objevuje až po proměně – obrys měsíčního srpku na čele se při ní vybarví a přibude k němu jedinečné, neopakovatelné tetování rámující tvář, které celému světu jasně říká, že dotyčný nebo dotyčná už jsou dospělí.

Podle obličeje by si tím pádem všichni mohli myslet, že jsem dospělá upírka, ale moje tělo se pořád chová jako tělo mláděte. A ta další tetování? Nic podobného se v historii zatím ještě nestalo. Taková znamení se nikdy dřív nevyskytla ani u mláděte, ani u dospělého a já sama si pořád nejsem tak docela jistá, proč je mám.

„Páni, Zoey, vypadají úchvatně,“ ozval se vedle mě Damienův hlas a kamarád se jedné mé dlaně bázlivě dotkl.

Zadívala jsem se mu do přívětivých hnědých oči a zapátrala v nich, jestli se na mě nedívají jinak než předtím. Hledala jsem slepý obdiv, nervozitu nebo to nejhorší – strach. Byl to ale pořád prostě můj kamarád Damien s úžasně hřejivým úsměvem.

„Ucítila jsem to, hned jak jsme slezli sem dolů. Asi… no, asi jsem na to nějak zapomněla,“ řekla jsem.

„To je celá naše Zoey,“ pronesl Jack. „Jedině ona dokáže zapomenout, že se s ní stal prakticky zázrak.“

„Slovo prakticky klidně vynech,“ podotkla Shaunee.

„Zoey je na zázraky zvyklá, dějou se s ní každou chvíli,“ řekla nevzrušeně Erin.

„Mně nevydrželo ani jedno jediné mrňavé tetování a ona je má všude od hlavy k patě,“ zavrčela Afrodita. „To není fér.“ Znělo to dost kousavě, ale usmála se, takže se mě to nedotklo.

„Jsou to znamení bohyniny přízně a dokazují, že stále kráčíš cestou, která je jí milá. Jsi naše velekněžka,“ prohlásil vážně Darius. „Nyktina vyvolená. Potřebuji tvou pomoc při ošetření Stevie Rae, kněžko.“

„Do háje,“ zahučela jsem, nervózně se kousla do rtu a sevřela ruce v pěst, aby moje nová výjimečná tetování nebyla vidět.

„Proboha, ty jsi trdlo! Já tady zůstanu a pomůžu vám,“ vyštěkla Afrodita a rázně přistoupila ke Stevie Rae, která seděla na kraji svojí postele. „Krev ani bolest se mnou nehnou, když nejsou moje.“

„Půjdu s tím rádiem ke vchodu do tunelů, tam spíš něco naladím,“ řekl Erik a zmizel za závěsem ve dveřích, aniž se na mě podíval nebo se nějak vyjádřil k mým novým znamením.

„Tak mě napadá, že něco k jídlu by nám opravdu udělalo dobře,“ prohlásil Damien, vzal Jacka za ruku a taky zamířil k východu.

„Správně. My dva jsme navíc gayové a to automaticky znamená, že vaříme skvěle,“ dodal Jack.

„Půjdeme s nimi,“ řekla Shaunee.

„Jo, já si nejsem zas tak moc jistá, že homosexuálové mají vaření v genetické výbavě. Radši na ně dohlídneme,“ připojila Erin.

„Nezapomeňte najít nějakou krev. A smíchejte ji s vínem, jestli tu nějaké mají. To jí vrátí síly,“ ozval se Darius.

„Jedna lednice je plná krve. A potom najděte Venuši,“ poradila jim Stevie Rae a znovu zkřivila tvář, protože Darius jí začal tamponem namočeným v alkoholu čistit zaschlou krev z okolí rány na zádech. „Ona si na víno dost potrpí, tak ji o nějaké poproste a ona ho sežene.“

Dvojčata se zarazila a podívala se na sebe. Erin pak promluvila za obě. „Stevie Rae, jsou červení fakticky v pohodě? No, víš, přece jen to jsou ti samí, co zavraždili ty fotbalisty ze Sdružené a unesli Zoeyina člověčího kluka.“

„Bývalého kluka,“ opravila jsem ji, ale nikdo si toho nevšímal.

„Venuše před chvílí pomohla Erikovi,“ argumentovala Stevie Rae. „A Afrodita tady bydlela celé dva dny a nic se jí nestalo.“

„No jo, jenže Erik je namakaný zdravý upíří chlap. Toho jen tak někdo nezakousne,“ namítla Shaunee.

„I když by to určitě stálo za to,“ podotkla Erin.

„To teda jo, ségra.“ Obě po mně střelily omluvným pohledem a Shaunee pokračovala: „A Afrodita je tak protivná, že se k ní nikdo nepřiblíží.“

„Kdežto my dvě jsme jako vanilka a čokoláda. Ani sebehodnější krvežíznivec nám nemůže odolat,“ vzdychla Erin.

„Aby mu potom nebylo špatně,“ zašvitořila se sladkým úsměvem Afrodita.

„Jestli se do sebe hned nepřestanete navážet, tak vás kousnu!“ zaječela Stevie Rae, trhla sebou a zafuněla, jak se snažila rozdýchat bolest.

„Holky, vždyť si kvůli vám ublíží! A mě z vás bolí hlava,“ vyhrkla jsem. Stevie Rae vypadala čím dál hůř a to mě děsilo. „Když říká, že jsou červení v pohodě, tak asi jsou. Utíkali s námi přes celé město před tou hrůzou, co se stala ve škole, a ani jednou se nám nepokusili něco udělat. Tak buďte tak hodní a běžte za Venuší.“

„Červenko, to není zrovna nejpádnější důkaz, že jsou neškodní,“ řekl Damien. „Šlo nám o život, nikdo neměl čas někoho zakusovat.“

„Stevie Rae, uděláme si v tom jednou provždycky jasno. Máme důvod se červených mláďat bát?“ zeptala jsem se.

„Lidi, fakticky byste na ně neměli být takhle oškliví. Není přece jejich vina, že umřeli a vstali z mrtvých.“

„Tak vidíte, jsou v pohodě,“ uzavřela jsem téma. Až později, když se mi tenhle rozhovor vybavil, jsem si uvědomila, že Stevie Rae se přímé odpovědi vyhnula a nikdy výslovně neřekla, že nám ze strany červených mláďat nic nehrozí.

„Dobře, Stevie Rae, ale bereme tě za slovo,“ prohlásila Shaunee.

„Jo. Jestli nám tady někdo půjde po krku, tak si to vyříkáme hezky z očí do očí, až ti bude líp,“ pohrozila Erin.

„Krev a víno. Teď hned. Dost řečí a do práce,“ houkl na ně Darius.

Kamarádi se vyhrnuli ven a já zůstala v místnosti s Dariem, Afroditou a svojí nejlepší kámoškou, skrz naskrz probodnutou šípem.

Krucinál.