11)

Vrhla jsem se mezi ně. „Nechte toho!“ vykřikla jsem. „Vážně mám svých starostí dost a nepotřebuju ještě vás dva tahat od sebe. Prokristáčka, jste jak malí.“ Oba kluci na sebe přes moji hlavu dál vrhali vražedné pohledy. „Řekla jsem, ať toho necháte!“ Bouchla jsem je do prsou. Teprve to je přimělo zamrkat a věnovat mi pozornost. Teď jsem pro změnu já vrhala vražedné pohledy na ně. „Abyste věděli, ten váš testosteron a to, jak na sebe pořád děláte ramena, je fakticky trapné. Pokud vám to uniklo, mohla bych přivolat živly a rozbít hubu vám oběma.“

Heath rozpačitě přešlápl a zatvářil se provinile. Pak se na mě rozkošně usmál, jako sladký rošťák, kterému vynadala máma. „Promiň, Zo. Vždycky zapomenu, že teď umíš dělat pěkně hustý kouzla.“

„Jo, omlouvám se,“ řekl Erik. „Vím, že nemám sebemenší důvod na něj žárlit.“ Jízlivě se na Heatha ušklíbl.

Heath se na mě zadíval, jako by čekal, že řeknu něco ve smyslu No, vlastně bys měl žárlit, protože ho mám pořád ráda, ale já mlčela. Nemohla jsem nic takového říct. I kdybych s Erikem nechodila, pořád platilo, že Heath patří do mého bývalého světa a do minulosti, ne do přítomnosti nebo budoucnosti. Je zkrátka člověk, a kdybychom museli zase bojovat, hrozilo by mu stokrát větší riziko než nám.

„Fajn, tak já pojedu,“ přerušil Heath tíživé ticho. Otočil se a vykročil k východu, ale když už byl skoro u něj, zarazil se a ohlédl přes rameno. „Ale ještě bych si s tebou rád o něčem promluvil, Zo. O samotě.“

„Já se odsud nehnu,“ prohlásil okamžitě Erik.

„To po tobě taky nikdo nechce,“ řekl Heath. „Zo, šla bys se mnou na chviličku ven?“

„Tak to ani náhodou, sakra,“ zavrčel Erik a přistoupil ke mně, jako by ukazoval, že patřím jen jemu. „Nikam s tebou nepůjde.“

Zamračila jsem se na něj a už jsem měla na jazyku, že za mě nemá co rozhodovat, když vtom udělal něco, co mě naprosto, totálně, příšerně naštvalo. Hrubě mě popadl za ruku a smýkl se mnou k sobě, ačkoli jsem ani jediným pohybem nenaznačila, že chci jít za Heathem.

Naprosto automaticky jsem se mu vyškubla.

Jeho modré oči se zlostně zúžily. V tu chvíli vypadal jako nějaký zuřivý maniak. Místo svého kluka jsem viděla úplně cizího člověka.

„Nikam s ním nepůjdeš,“ zopakoval.

To byla poslední kapka. Nesnáším, když mi někdo vyhrožuje. Je to jeden z důvodů, proč jsem nikdy nevycházela s máminým novým manželem. Tupčím je totiž v jádru jen mrňavý diktátor. A teď se ke mně najednou úplně stejně zachoval Erik. Věděla jsem, že mě to později bude příšerně mrzet, ale v tu chvíli jsem byla moc vytočená, než aby to moji reakci zmírnilo.

Nezačala jsem na něj ječet a vřískat. Nedala jsem mu facku, jak jsem v hloubi duše chtěla. Místo toho jsem zavrtěla hlavou a nejledovějším tónem pronesla: „Tak dost, Eriku. To, že spolu zase chodíme, neznamená, že mi můžeš nařizovat, co mám a co nemám dělat.“

„Znamená to aspoň, že mi nebudeš zase zahýbat se svým člověčím klukem?“ vyštěkl.

Zajíkla jsem se a klopýtavě ustoupila dozadu, jako kdyby mě uhodil. „Co ti krucinál dává právo takhle se mnou mluvit?“ Žaludek se mi stáhl tak silně, až jsem myslela, že se pozvracím, ale překonala jsem to a oplatila Erikovi vzteklý pohled ocelově chladným výrazem. „Jsem tvoje holka a právě jsi mě naštval. Jsem tvoje velekněžka a právě jsi mě urazil. A mám plně funkční mozek a právě přemýšlím, jestli ti už úplně přeskočilo. Co se podle tebe asi stane za tu minutu, co budu s Heathem stát venku na parkovišti, když padá omrzlice? Lehnu si na holý beton a nechám se na rychlovku přefiknout? Fakticky si o mně myslíš, že jsem taková?“

Erik nic neříkal, jenom mě dál provrtával zuřivým pohledem.

Heath zafrkal smíchy a v tichu praskajícím napětím to znělo neskutečně zlomyslně. „Hele, Eriku, pokud jde o naši Zo, dám ti malou radu. Fakticky hrozně moc nesnáší, když jí někdo říká, co má dělat. A je taková už, no, asi tak od třetí třídy. Takže si nenechala rozkazovat dávno předtím, než dostala od svý upíří bohyně nadpřirozený síly.“ Natáhl ke mně ruku. „Půjdeš se mnou prosím na vteřinku ven, abysme si mohli popovídat bez dozoru?“

„Jo, půjdu. Potřebuju na chvilku na vzduch,“ řekla jsem. Ignorovala jsem Erikův příšerně naštvaný pohled i Heathovu nabídnutou ruku, odrázovala ke kovové mříži, která nebyla zdaleka tak pevná a bezpečně zamčená, jak se na první pohled zdálo, rozčileně s ní škubla a vyšla ven do absolutně odporné zimy. Závan studeného vlhkého vzduchu mi příjemně zchladil rozpálené tváře a já se zhluboka nadechla. Měla jsem sto chutí vykřičet svoje zklamání z Erika do flekaté šedi podvečerního nebe.

Nejdřív jsem myslela, že prší, ale celkem rychle jsem zjistila, že se z oblohy sypou spíš kousíčky ledu. Ne nějak zvlášť hustě, zato vytrvale, takže parkoviště, železniční koleje a jedna strana starého nádraží začínaly působit magickým dojmem, jako by byly pokryté blyštivou jinovatkou.

„Tamhle mám auto.“ Heath ukázal na náklaďáček zaparkovaný na okraji prázdné plochy pod stromem, který kdysi evidentně na ozdobu zasadili k chodníku vedoucímu kolem budovy. Celé roky se o něj ale nikdo nestaral a neprořezával ho, a bylo to na něm vidět. Dávno přerostl úhledný kruh v betonu a jeho kořeny pronikly dlažbou a roztrhaly ji. Ledem pokryté větve se klonily nebezpečně blízko ke staré žulové budově, některé se dokonce opíraly o střechu. Jen jsem ho uviděla, už se mi pod něj vůbec nechtělo vkročit. Ještě trocha námrazy a ten starý chudáček se určitě rozláme na milion třísek.

„Pojď sem.“ Heath mě zaštítil svojí rozepnutou bundou. „Sedneme si do auta a popovídáme si.“

Rozhlédla jsem se po šedém, rozmáčeném okolí. Neviděla jsem nic strašidelného ani nepřirozeného – jmenovitě myslím ptakočlověčí příšery. Parkoviště bylo jednoduše mokré, studené a prázdné.

„Tak jo,“ řekla jsem a nechala se odvést k náklaďáčku. Asi nebylo úplně správné, že jsem mu dovolila, aby si mě přitáhl pod bundu a sevřel mě v podpaží, a držela se ho jako klíště, protože jinak bych sebou na zledovatělém chodníku určitě sekla. S ním to ale bylo tak přirozené a snadné, že jsem vůbec nezaváhala. Berte to takhle: Heath patří do mého života od prvního stupně na základce. Je to v každém smyslu můj nejbližší člověk na světě, teda kromě babičky. Ať už mezi námi zrovna bylo nebo nebylo cokoli, brala jsem ho jako člena rodiny. Vlastně je stokrát lepší než valná většina mojí skutečné rodiny. Nedokázala jsem si představit, že bych se k němu měla chovat jako k cizímu člověku. Koneckonců než jsme spolu začali chodit, byli jsme kamarádi. Jenže teď už nemůže být jen tvůj kámoš. Vždycky mezi vámi bude něco víc, pošeptalo mi svědomí, ale já ho schválně neposlouchala.

Došli jsme k autu a Heath mi otevřel dveře. Vnitřek voněl důvěrně známou, i když zvláštní směsí Heathova těla a autokosmetiky. (On si na svoje auto hrozně potrpí a pořád ho leští. Přísahám, že ze sedaček byste mohli bez obav jíst.) Už jsem se chtěla posadit, ale nakonec jsem se zarazila. Sedět s ním zavřená v autě mi připadalo moc intimní, příliš by mi to připomínalo ty roky, kdy jsem s ním chodila. Radši jsem se od něj kousek odtáhla a napůl se opřela o bok sedadla spolujezdce, kde jsem přece jen byla aspoň trochu chráněná před ledovým deštěm. Heath se na mě smutně pousmál, jako že chápe, že dělám, co můžu, abych odolala a nevrátila se k němu. Opřel se o vnitřek otevřených dveří.

„Fajn, tak o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“

„Nelíbí se mi, že jseš zrovna tady. Nepamatuju si úplně všecko, ale i to málo stačí, aby mi bylo jasný, že v těchhle tunelech tě nečeká nic dobrýho. Říkala jsi sice, že ty tvý nemrtvý spolužáci už nejsou takový, ale mně stejně vadí, že tam mezi nima musíš být. Podle mě to nemůže být bezpečný,“ řekl. Tvářil se vážně a ustaraně.

„Koukni, já se nedivím, že ti to tam dole připadalo odporné, ale teď je to doopravdy úplně jiné. A ta mláďata se taky změnila. Vrátila se jim lidskost. Navíc je to v tuhle chvíli pro nás nejbezpečnější možné místo.“

Heath se mi dlouho zkoumavě díval do tváře a potom si těžce povzdychl. „Ty jseš tady velekněžka, takže asi víš, co děláš. Já z toho ale prostě mám divnej pocit. Jseš si doopravdy jistá, že byste se neměli vrátit do školy? Ten padlej anděl třeba není tak špatnej, jak si myslíš.“

„Ne, Heathe, on je zlý. Musíš mi to věřit. A krakouni jsou hrozně nebezpeční. Do školy se vrátit nemůžeme. Tys ho neviděl, když se vynořil ze země. Je to, jako kdyby všechna mláďata i dospělé očaroval. Fakticky děsivé. Sám víš, jak ohromnou moc má Neferet, a já myslím, že Kalona je ještě mocnější než ona.“

„Tak to je průšvih,“ souhlasil.

„Jo.“

Přikývl a nic víc už neřekl, jen se na mě díval. Já se zas dívala na něj a ty jeho sladké hnědé oči mě nějak nechtěly pustit. Mlčky jsem se opírala o sedačku a koukala se na něj, když vtom jsem ho začala vnímat mnohem intenzivněji. Cítila jsem jeho příjemnou mýdlovou vůni, která mě provázela už odmalička. Stál tak blízko, že jsem vnímala žár jeho těla.

Pomalu, beze slova mě vzal za ruku a otočil ji, aby si mohl prohlédnout složitá tetování, která mi zdobila dlaň. Obkreslil vzor prstem.

„To je tak neuvěřitelný, že se ti tohle stalo,“ řekl tiše a pořád se na ruku díval. „Někdy se ráno probudím a úplně zapomenu, že tě označili a jseš na Škole noci. Napadne mě, že se hrozně těším, až budeme v pátek večer hrát a ty se na mě budeš dívat. Nebo se nemůžu dočkat, až tě uvidím, jak si před školou kupuješ ve fastfoodu párky v rohlíku a colu.“ Zvedl oči a zadíval se na mě. „A potom se konečně proberu a dojde mi, že nic z toho už se nestane. Dokud jsme byli otisknutý, zas tak moc mi to nevadilo, protože jsem měl pocit, že mám u tebe pořád šanci a že mi kus tebe patří. Ale teď nemám ani to.“

Celá jsem se rozklepala. „Moc mě to mrzí, Heathe. Já… Nevím, co ti na to mám říct. Nemůžu s tím nic dělat.“

„Ale jo, můžeš.“ Zvedl moji ruku a přitiskl ji dlaní ke svému černému tričku s logem Tygrů z Broken Arrow, přímo na srdce. „Cítíš, jak buší?“ zašeptal.

Kývla jsem. Jasně že jsem ten tlukot cítila, vytrvalý, silný, i když trochu moc rychlý. Okamžitě mě zaplavily myšlenky na neuvěřitelně báječnou krev, která mu pulzuje v žilách, a na to, jak hrozně ráda bych ho kousla, aspoň trošičku… Moje srdce začalo taky uhánět dvojnásobným tempem, stejně jako jeho.

„Když jsme se viděli naposled, řekl jsem, že milovat tě příliš bolí. Ale potom jsem zjistil, že to není pravda. Ve skutečnosti příliš bolí, když tě nemiluju,“ pronesl.

„Heathe, ne. To nesmíme.“ Můj hlas zněl drsně, protože se mi hrdlo stahovalo touhou po něm.

„To víš, že smíme, kočičko. Nám dvěma to spolu vždycky klapalo. Máme celý roky praxe.“ Přistoupil ke mně blíž, sáhl po mojí ruce, která pořád ještě spočívala na jeho srdci, vzal mě za ukazováček a jemně mi přejel palcem po pečlivě upraveném nehtu. „Vážně máš tak tvrdý nehty, že dokážou proříznout kůži?“

Přikývla jsem. Věděla jsem, že bych měla odejít zpátky do tunelů, protože zrovna teď patřím právě tam, ale nedokázala jsem to. K Heathovi jsem také svým způsobem patřila. Ať to bylo dobře nebo špatně, neměla jsem v sobě sílu otočit se k němu zády.

Zatahal mě za prst a posunul ho výš, takže nehet lehce spočinul na hebkém místečku mezi krkem a ramenem.

„Škrábni mě, Zo. Napij se zas mý krve.“ Hlas měl hluboký a zhrublý touhou. „Jsme propojený. Vždycky budeme. Vrať ten otisk tam, kam patří.“

Přitiskl si můj nehet ještě víc ke krku. Oba jsme ztěžka dýchali. Nehet pronikl kůží a zanechal po sobě malé škrábnutí. Uchváceně jsem pozorovala, jak na bílé kůži vyvstává jemná rudá linie.

Pak mě zaplavila ta vůně, až moc dobře známé aroma Heathovy krve, ve které jsem už jednou zanechala svůj otisk. Vůni čerstvé lidské krve se nic nevyrovná. Krev mláděte, a dokonce ani dospělého upíra není zdaleka tak neodolatelná, tak omamně lákavá. Přistihla jsem se, že se k němu nakláním.

„Jo, zlato, jo. Napij se ze mě, Zo. Vzpomínáš, jak je to hezký?“ zašeptal Heath, vzal mě kolem pasu a přitáhl k sobě.

Že bych si jen maličko cucla? A co by na tom vlastně bylo tak špatného, kdybych se s Heathem zase otiskla? Krucinál, já se s ním chci otisknout. Je to přece fajn. Líbilo se mi to. A jemu taky, než…

Než jsem zároveň s otiskem zlomila i jeho srdce a dost možná mu zanechala na duši nezahojitelné šrámy.

Rázně jsem ho odstrčila, vyskočila z kabiny auta a ustoupila co nejdál. Ledový déšť, který mi okamžitě zkropil obličej, mi vlastně přišel vhod, protože okamžitě přehlušil vábení krve.

„Musím zpátky, Heathe,“ vypravila jsem ze sebe a snažila se dostat pod kontrolu přerývaný dech a bušení srdce. „A ty se musíš taky vrátit, kam patříš, a to rozhodně není tady.“

„Co se stalo, Zoey?“ Vykročil ke mně a já o krok ucouvla. „Co jsem udělal špatně?“

„Nic. To… Nejde o tebe.“ Odhrnula jsem si z tváře mokré vlasy. „Jsi báječný. Vždycky jsi byl a já tě mám ráda. Právě proto nemůžu dovolit, abychom to udělali znovu. Otisk se mnou by ti ublížil, zvlášť teď.“

„Hele, starosti o to, co by mi mohlo ublížit a co ne, nech na mně.“

„Jenže když jde o nás dva, ty absolutně nepřemýšlíš!“ vykřikla jsem. „Copak jsi zapomněl, jak to bolelo, když se náš otisk přerušil? Říkal jsi, že se ti tenkrát chtělo umřít!“

„Tak ho víckrát nepřerušuj.“

„To není tak snadné. Můj život už není takhle jednoduchý.“

„Třeba ho jen vidíš moc složitě. Já jsem já. Ty jseš ty. Máme se odmalička rádi, tak bysme měli být spolu. Tečka.“

„Život není knížka, Heathe! Žádný šťastný konec ti v něm nikdo nezaručí.“

„Já žádný záruky nepotřebuju, když mám tebe.“

„To je právě to. Nemáš mě. Nemůžeš mě mít. Teď už ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, a když chtěl ještě něco namítnout, zarazila ho gestem. „Ne! Tímhle se teď nemůžu zdržovat. Prostě nasedni do auta a vrať se do Broken Arrow. Já jdu dolů. Ke svým lidem a za svým upířím klukem.“

„Ale prosím tebe, Zo! Ty a ten kretén? Jak tě znám, tak tě ty jeho scény brzo přestanou bavit.“

„Tady nejde jen o mě a o Erika. Zkus konečně pochopit, že my dva spolu nemůžeme být. Musíš mě pustit z hlavy a žít svůj život. Lidský život.“ Otočila jsem se k němu zády a přinutila se vykročit od něj pryč. Když jsem za sebou zaslechla jeho kroky, ani jsem se neohlédla a zahulákala: „Ne! Chci, abys odjel a nevracel se. Už nikdy.“

Zadržela jsem dech a zaposlouchala se. Kroky umlkly. Ani tehdy jsem se neohlédla. Bála jsem se totiž, že bych se pak otočila, rozběhla se zpátky k němu a vrhla se mu do náruče.

Došla jsem skoro k železné mříži, když jsem zaslechla první zaskřehotání. Ten zvuk mě přikoval na místě, jako bych narazila do zdi. Prudce jsem se obrátila. Heath stál v ledovém dešti pod stromem, jen metr nebo dva od svého náklaďáčku. Ale moje oči nehledaly jeho. Hned sklouzly k tmavé koruně namrzlého stromu.

Mezi stíny, které vrhaly holé větve, se pohnulo něco tmavého. Bylo mi to nějak povědomé, a tak jsem zamrkala a pořádně na to zaostřila, ale pořád jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem něco podobného viděla. Vtom se ten obrys pohnul… proměnil… a já zalapala po dechu, protože najednou jsem ho spatřila úplně jasně. Neferet! Krčila se na silné, zledovatělé větvi, která se opírala o střechu nádraží. Její oči karmínově žhnuly a vlasy kolem ní divoce vířily, jako by se do nich právě opřel poryv větru.

Usmála se na mě. Z její tváře čišelo tak čiré zlo, že jsem zůstala jako přimražená.

Přímo před mýma vyděšenýma očima se pak její obraz náhle zachvěl, proměnil a tam, kde ještě před chvílí byla temná velekněžka, najednou seděl obrovský krakoun. Nebyl ani člověk, ani zvíře, ale nestvůrná směs obojího. Upíral na mě oči barvy krve, ale jinak lidské. Ruce i nohy měl holé a to, že vyrůstaly z nepřirozeně velkého krkavčího těla, působilo odporně a zrůdně. Zahlédla jsem jeho rozeklaný jazyk a lesklé sliny, které hladově kanuly z hrůzného zobáku.

„Co se děje, Zoey?“ zavolal na mě Heath, a než jsem ho stačila varovat, stejně jako já se zadíval na zledovatělý strom. „Do háje, co to je?“ Tváří mu problesklo náhlé poznání. Evidentně pochopil, na co se dívá. Jenže to už ptačí příšera obrátila rudé oči ke mně.

„Zzzzzoey?“ řekla. Její hlas zněl nepřirozeně ploše a naprosto nelidsky. „Tebe jsssme hledali.“

Byla jsem totálně ztuhlá. V hlavě mi něco křičelo: Oni mě hledají! Ale z pusy mi nevyšla ani hláska – chtěla jsem varovat Heatha nebo aspoň začít ječet jako siréna, ale nešlo to.

„Otec mě pochválí, ažžžž mu tě přivedu,“ zasyčel krakoun a roztáhl křídla. Zřejmě chtěl slétnout dolů a drapnout mě do pařátů.

„Tak o tom si nech zdát, protože na ni ani nešáhneš!“ zařval Heath.

12)

Odtrhla jsem vyšokovaný pohled od krakouna a zjistila, že Heath stojí jen kousek ode mě. V rukou držel pistoli a mířil přímo na nestvůru v koruně stromu.

„Človíčku!“ zavřeštěla potvora. „Troufáššš ssssi na pradávného?“

A pak se všechno odehrálo snad ve vteřině. Krakoun vzlétl přesně v okamžiku, kdy jsem konečně rozmrzla a vrhla se vpřed. Heath zmáčkl spoušť a ozval se ohlušující výstřel. Jenomže krakoun byl nelidsky rychlý. Uhnul a prostor, do kterého Heath mířil, byl v okamžiku, kdy jím prosvištěla kulka, už prázdný, takže se jen neškodně zavrtala do kmene stromu. Krakoun se spustil k Heathovi a já viděla, jak křiví pařáty. Vybavilo se mi, jak mi jedna z těch potvor málem podřízla krk, a to ještě v době, kdy neměly tělesnou podobu. Teď už krakouni byli stoprocentně reální a mně došlo, že jestli něco rychle neudělám, tenhle Heatha zabije.

Všechen svůj strach a vztek jsem vložila do hlasitého výkřiku, skočila jsem po Heathovi a srazila ho k zemi jen o zlomek vteřiny dřív, než na něj krakoun zaútočil, takže místo něj zasáhl mě. V tu chvíli jsem necítila žádnou bolest, jen podivný tlak na kůži, který začal na levém rameni a bleskově se rozšířil přes horní část hrudi nad prsy až k pravému rameni. Síla rány mě otočila přesně o půlobrat, takže jsem viděla, jak krakoun kousek za námi přistává a staví se na ohavné lidské nohy.

Podíval se na mě a vytřeštil krvavé oči. „Ne!“ zaječel hlasem, ze kterého čišela panická hrůza. „On tě chce žžžživou!“

„Zoey! Panebože, Zoey! Schovej se za mě!“ zahulákal Heath a snažil se postavit, jenomže uklouzl na namrzlé dlažbě, která se bůhvíproč vlhce a rudě leskla. Pořádně sebou sekl.

Pohlédla jsem na něj a připadalo mi divné, že je tak blízko mě, ale jeho hlas zní, jako kdyby ke mně přicházel z hlubin dlouhatánského tunelu.

Nechápala jsem proč, ale podlomila se mi kolena a zhroutila jsem se na chodník. Krakounova obrovská křídla zlověstně zašustila a můj pohled se automaticky stočil zpátky k němu. Nezdálo se mi to. Chystal se rozletět k nám. Zvedla jsem ruku. Připadala mi těžká a horká. Když jsem se na ni podívala, otřeseně jsem si uvědomila, že je celá od krve. Krev? To proto je ten chodník tak červený a mokrý? Kde se tam vzala? Hned jsem to ale pustila z hlavy a vykřikla: „Větře, přijď!“

Vlastně jsem si jen myslela, že křičím. Ve skutečnosti se mi z úst vydral slabý šepot. Vítr má naštěstí zřejmě dobrý sluch, protože se okolo mě okamžitě zatočil.

„Nedovol té potvoře vzlétnout,“ řekla jsem. Vítr bez váhání poslechl, groteskního ptakomuže obklopilo moc hezké minitornádo a znehybnilo mu křídla. Tvor odporně zavřeštěl, složil nepoužitelná křídla na záda, sklopil nestvůrnou hlavu a začal se prodírat proti poryvům ke mně.

„Zoey! Do hajzlu, Zoey!“ Zničehonic se vedle mě objevil Heath. Vzal mě kolem ramen a podepřel, což bylo fakticky fajn, protože jsem si zrovna říkala, že si asi budu muset úplně lehnout.

Usmála jsem se na něj a podivila se, proč proboha brečí.

„Počkej. Jenom ho dorazím.“ Unaveně jsem se zadívala zpátky na krakouna. „Ohni, potřebuju tě.“ Vzduch kolem mě se okamžitě ohřál. Natáhla jsem prst zkrvavené ruky, kterou jsem pořád držela napřaženou, a ukázala na příšeru, která se k nám krok za krokem blížila. „Spal ho,“ nařídila jsem.

Příjemné teplo, které mě obklopovalo, přeřadilo na vyšší rychlost a změnilo se ve sloup šlehajících plamenů, který se rozletěl směrem, kam ukazoval můj prst a moje vůle. Obklopil krakouna a proměnil ho v plápolající oranžovou kouli. Vzduch naplnil odporný zápach přiškvařeného masa a spáleného peří. Bylo mi z něj na zvracení.

„Fuj. Děkuju ti, ohni. Větře, mohl bys prosím odfouknout ten smrad, než odejdeš?“ Vážně mi připadalo zvláštní, že tohle všechno zdánlivě říkám hodně nahlas, ale ve skutečnosti ze mě vychází jen slabounký šepot. Živly mě ale poslechly i tak, což bylo jedině dobře, protože vzápětí mě zaplavil nával slabosti a nevolnosti. Už jsem se nedokázala dál držet zpříma a bezvládně se sesunula Heathovi do náruče.

Snažila jsem se přijít na to, co se se mnou děje, ale v hlavě se mi všechno motalo a najednou mi to vlastně ani nepřipadalo nijak zvlášť důležité.

Někde v dálce se ozvaly rychlé kroky a pak se nade mnou objevila Heathova tvář, celá mokrá od slz. „Pomoc! Tady jsme! Zoey potřebuje pomoc!“ zařval.

Nato se vedle Heathova obličeje zjevil Erikův. Hned mě napadlo: Bezva, teď na sebe začnou zase štěkat. Ale nezačali. Erikův výraz v okamžiku, kdy se nade mnou sklonil, mě popravdě trošku polekal, i když to pořád byl spíš takový nezúčastněný, dost rozostřený pocit.

„Do prdele!“ hlesl a hrozně zbledl. Bez dalších řečí si strhl košili (tu krásnou černou s dlouhým rukávem, kterou měl na sobě při našem posledním rituálu), až z ní uletěly všechny knoflíčky. Překvapeně jsem zamžikala a napadlo mě, že v bílém nátělníku vypadá fakticky dobře. No vážně, figuru má parádní. Klekl si ke mně z druhé strany.

„Promiň, tohle bude asi dost bolet.“ Zmačkal košili do koule a přitiskl mi ji na prsa.

Doopravdy to zabolelo. Zalapala jsem po dechu.

„Ach bohyně! Promiň, Červenko, promiň!“ opakoval pořád dokola.

Podívala jsem se na sebe, protože mě zajímalo, od čeho ta příšerná bolest pochází, a s úděsem zjistila, že jsem celá zakrvácená.

„C-co…“ Vší silou jsem se snažila tu otázku doříct, ale bolest v kombinaci s rostoucí otupělostí mi to nedovolila.

„Musíme ji dostat k Dariovi. On bude vědět, co s tím,“ řekl Erik.

„Ponesu ji. Ty mi ukaž cestu za tím Dariem, nebo jak se jmenuje,“ odvětil Heath.

Erik přikývl. „Jdeme.“

Heath se na mě zadíval. „Musím s tebou pohnout, Zo. Vydrž, jo?“

Zkusila jsem přikývnout, ale skončilo to dalším zalapáním po dechu v okamžiku, kdy mě Heath zvedl, přitiskl si mě k hrudníku jako přerostlé mimino a rozběhl se za Erikem. Vlastně spíš klouzal a každou chvíli se zapotácel.

Cesta dolů do podzemí se změnila v noční můru, na kterou nikdy nezapomenu. Heath následoval Erika do suterénu. Zastavili se u kovového žebříku, který vedl do systému chodeb, ale váhali jen vteřinu.

„Slez dolů a já ti ji podám,“ řekl Heath.

Erik přikývl a zmizel v otvoru. Heath došel na kraj. „Sorry, zlato,“ zamumlal. „Vím, jak to pro tebe musí být hrozný.“ Pak mě lehce políbil na čelo, dřepl si a nějakým způsobem mě spustil do náruče Erikovi, který stál pod námi.

Schválně říkám „nějakým způsobem“, protože přesným detailům zmíněného procesu jsem zrovna moc pozornosti nevěnovala. Plně mě totiž zaměstnávalo to, jak jsem křičela bolestí.

Než jsem se stačila vzpamatovat, Heath pružně seskočil do tunelu a Erik mě předal zpátky.

„Poběžím napřed a najdu Daria. Drž se v hlavním tunelu, kde je nejvíc světla. Nikam neodbočuj. Vrátíme se k tobě.“

„Kdo je Darius?“ zeptal se Heath, ale mluvil už do prázdna. Erik odsprintoval pryč.

„Je mnohem rychlejší, než jsem myslela,“ chtěla jsem poznamenat, ale ze rtů mi splynulo jenom slaboučké nesrozumitelné mumlání. Všimla jsem si, že lampa, která zhasla těsně předtím, než jsem vyšplhala do suterénu, už zase svítí. „To je zvláštní,“ pokusila jsem se říct, jenomže z toho vyšlo akorát něco na způsob „Tje zlššší“ a přes hukot v uších jsem to skoro ani neslyšela.

„Ššššš,“ konejšil mě Heath a vyrazil vpřed tak rychle, jak jen mohl, aniž by to se mnou moc házelo. Stejně to bolelo, ale ne tak, abych zase začala křičet. „Zůstaň se mnou, Zo. Nezavírej oči. Dívej se na mě. Zůstaň.“ Pořád mluvil a mně to šlo dost na nervy, protože mě fakticky šíleně pálilo na prsou a nejradši ze všeho bych zavřela oči a usnula.

„Chci spát,“ zabroukala jsem.

„Ne! Žádný spaní! Hele, budeme si hrát, jako že jsme v tom filmu, co ses na něj koukala pořád dokola. V tom, kde hrál Leonardo DiBlbio.“

„DiCaprio,“ zašeptala jsem uraženě. Nechápala jsem, jak může Heath po všech těch letech pořád ještě žárlit na to, že jsem jako malá holka šílela po Leonardovi. I když tehdy jsem mu vlastně říkala „můj miláček Leo“.

„To je fuk,“ prohlásil. „Pamatuješ, jak jsi říkala, že kdybys byla Rose, nikdy bys ho nepustila? Fajn, tak si to teď společně zahrajeme. Já jsem jasnej buzík DiCaprio a ty jseš Rose. Ty musíš udržet oči otevřený a pořád se na mě dívat, jinak zahučím pod vodu a bude ze mě jasnej utopenej buzík.“

„Blbečku,“ vypravila jsem ze sebe.

Heath se široce usmál. „Prostě mě nepouštěj, Rose. Dobře?“

No jo, byla to pitomá hra, ale přiznávám, že mě to chytlo. Už když jsem viděla Titanic poprvé (a málem si u toho vybrečela oči – znáte to, bulíte fakticky nahlas, celí se klepete a tečou vám nudle), hrozně mě ta scéna naštvala. Ta káča Rose slibuje, že ho nikdy nepustí, a pak ho pustí. To se nemohla na tom prkně trošku šoupnout, aby se tam Leo/Jack vešel taky? Měla tam spoustu místa. Moje zamlžená mysl se začala podrobně zaobírat srdcervoucí scénou z mého oblíbeného filmu. Heath mě pevně sevřel v náruči a rozběhl se.

Tunel se zrovna začal mírně stáčet, když nás našel Erik. Darius mu byl v patách. Heath se zastavil a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak ztěžka dýchá. Ehm. Zadumaně jsem přemítala, jestli se mám stydět za to, že jsem tak těžká.

Jakmile mě Darius uviděl, začal na Erika štěkat rozkazy. „Vezmu ji do pokoje Stevie Rae. Doběhnu tam mnohem dřív než vy, ale budu potřebovat tohohle člověka, takže ho tam nejdřív dovedeš. Pak dojdeš pro dvojčata a Damiena. Vzbuď Afroditu. Možná budeme potřebovat i ji.“ Obrátil se k Heathovi. „Dej mi Zoey.“

Heath zaváhal. Viděla jsem, že mě nikomu dát nechce. Dariův kamenný výraz se trochu uvolnil. „Neměj obavy. Jsem Erebův syn a dávám ti své slovo, že ji budu vždy ochraňovat.“

Heath mě neochotně předal do jeho silných paží. Bojovník se na mě vážně zadíval. „Poběžím velice rychle. Nezapomeň, musíš mi věřit.“

Slabě jsem přikývla, a přestože jsem věděla, co bude následovat, stejně se mnou zamávalo, když vystřelil kupředu a stěny tunelů se proměnily ve šmouhy. Zatočila se mi z toho hlava. Jednou už jsem Dariovu úžasnou schopnost prakticky se teleportovat z jednoho místa na druhé zažila, ale ani tentokrát to nebylo o nic míň dechberoucí.

Uplynulo snad jen pár vteřin a Darius zastavil před závěsem zakrývajícím vchod do pokoje Stevie Rae. Bez okolků vrazil dovnitř. Kámoška se posadila a přitom si protírala oči a rozespale mžourala. Pak šokovaně otevřela pusu a vyskočila z postele.

„Zoey! Co se stalo?“

„Krakoun,“ odvětil Darius. „Sundej ty věci ze stolu.“

Stevie Rae jedním máchnutím paže smetla všechno ze stolu, který stál u nohou její postele. Chtěla jsem ji okřiknout, že to nemusela udělat tak drsně. No uznejte, podle mě rozbila nejmíň dvě sklenice a po celé místnosti se teď válela dévédéčka. Jenže zaprvé mi nějak nefungovaly hlasivky a zadruhé jsem se musela soustředit, abych neomdlela bolestí, která mi projela celým vrškem těla, když mě Darius položil na uvolněné místo.

„Co budeme dělat? Co budeme dělat?“ opakovala Stevie Rae pořád dokola. Vypadala jako malá holčička, co se ztratila mamince, a všimla jsem si, že taky brečí.

„Vezmi ji za ruku. Mluv na ni. Udrž ji při vědomí,“ poradil jí Darius, otočil se a začal rázně vyhazovat věci z lékárničky.

„Zoey, slyšíš mě?“ Ucítila jsem, že mě bere za ruku, ale jen hodně vzdáleně.

Stálo mě to přímo nadlidské úsilí, ale zašeptala jsem: „Jo.“

Stiskla mi ruku silněji. „Budeš v pořádku. Rozumíš? Tobě se nesmí nic stát, protože já nevím, co bych si počala, kdyby…“ Hlas se jí zlomil, vzlykla, ale pak pokračovala: „Nesmíš umřít, protože ty jsi vždycky věřila, že je ve mně něco dobrého, a já se kvůli tobě snažila taková doopravdy být. Bez tebe, no, víš, já myslím, že s tebou by odešlo i všechno dobré ve mně a zvítězila by temnota. A taky ti musím povědět ještě spoustu věcí. Důležitých věcí.“

Chtěla jsem jí říct, ať není hloupá, že mluví nesmysly a že nikam nejdu, ale mezi vší tou bolestí a otupělostí se mě začal zmocňovat zvláštní pocit. Nedokážu to popsat jinak než jako tušení, že je něco špatně. Kvůli tomu, co se stalo a co se se mnou i teď děje. Právě tenhle nový pocit mě víc než všechna krev a vystrašené výrazy kamarádů přesvědčil, že něco je se mnou natolik v nepořádku, že možná přece jen někam odcházím.

V tu chvíli začala bolest polevovat a já usoudila, že jestli takhle vypadá smrt, je to podstatně lepší než život a to strašné utrpení.

Do pokoje vrazil Heath, zastavil se až u mě a vzal mě za volnou ruku. Na Stevie Rae se ani nepodíval. Odhrnul mi vlasy z obličeje.

„Jak je, brouku? Pořád mě držíš?“

Zkusila jsem se na něj usmát, ale zdál se být ode mě tak daleko, že k němu ta změna výrazu nemohla proniknout.

Vzápětí do místnosti vběhla dvojčata následovaná Kramishou.

„To ne!“ Erin se zastavila metr ode mě a přitiskla si dlaň na pusu.

„Zoey?“ Připadalo mi, že Shaunee vypadá zmateně. Potom párkrát zamrkala, sjela pohledem níž a rozbrečela se.

„To vypadá blbě,“ řekla Kramisha. „To vypadá hodně blbě.“ Zarazila se a zadívala se na Heatha. Ten byl tak dokonale soustředěný na mě, že by si asi vůbec nevšiml, ani kdyby do pokoje přitančil bílý slon v baletní sukýnce. „Hele, není tohle ten člověčí kluk, co už tady jednou byl?“

Nevím proč, ale kromě vlastního těla, které už mi tak nějak ani nepatřilo, jsem všechno kolem sebe vnímala do nejmenších detailů. Dvojčata se držela za ruce a brečela tak usedavě, že jim z nosů tekly nudle. Darius se pořád hrabal v lékárničce. Stevie Rae mě hladila po ruce a snažila se (naprosto bez úspěchu) zadržet slzy. Heath mi šeptal nemožně hloupé a popletené repliky z Titaniku. Jinými slovy, všichni se soustředili na mě – s výjimkou Kramishy. Ta hladově koukala na Heatha. V hlavě se mi rozezněly poplašné zvonečky. Začala jsem se vší silou snažit získat ztracenou vládu nad svým tělem. Musela jsem Heatha varovat, aby si dával pozor. Potřebovala jsem mu říct, aby odsud vypadl dřív, než se mu něco stane.

„Heathe,“ podařilo se mi konečně zašeptat.

„Jsem tady, zlato. Vůbec se od tebe nehnu.“

V duchu jsem obrátila oči v sloup. To jeho věčné hrdinství je strašně sladké, což o to, jenomže zrovna teď by ho kvůli němu mohla zakousnout červená mláďata.

„Poslyš, nejseš ten člověčí kluk, co tady jednou byl? Ten, kvůli kterýmu na nás Zoey vlítla?“ Kramisha postoupila o krok blíž. V očích se jí objevil rudý přísvit, který absolutně nevěstil nic dobrého. Copak nikdo jiný to nebezpečí nevnímá? Nevidí, jak upřeně na něj zírá?

„Darie!“ vydechla jsem po dalším úsilí.

Bojovník díkybohu vzhlédl od lékárničky. Upřela jsem na něj pohled a pak stočila oči ke Kramishe, která nad Heathem už doslova slintala. V Dariově tváři se okamžitě objevil záblesk porozumění.

„Kramisho. Odejdi odsud. Hned,“ přikázal jí ostře.

Zarazila se, odtrhla rudý pohled od Heatha a podívala se na mě. Běž! naznačila jsem němě. Její oči se nijak nezměnily, ale kývla a rychle vyšla z místnosti.

Vzápětí se s trhnutím rozhrnul závěs ve dveřích a na scénu vstoupila Afrodita. Vypadala fakticky příšerně a hrozně se mračila.

„Krucinál, já se z toho otisku poseru. Stevie Rae, nemůžeš se trochu ovládat a držet svoje trapný emoce na uzdě? Co by komu udělalo, kdyby prokázal kapku ohledů nám, ubohým postiženým, na které zase působí alkohol a mají po ránu kocovinu, že by to zabilo…“ Pak konečně zaostřila zamlžený pohled tak, že začala doopravdy vnímat, co vidí. Její obličej, už tak popelavý a plný fleků, zbledl do nechutného šedobílého odstínu rybího břicha. „Bohyně! Zoey!“ Začala zuřivě vrtět hlavou a rozběhla se ke mně. „To ne, Zoey. Ne, tohle jsem neviděla.“ Mluvila zoufale naléhavým tónem. „Tohle jsem nikdy neviděla. Tu první vizi smrti jsi překonala a v té druhé tě nepodřízli, tam ses topila. Ne! Tohle je úplně špatně!“

Pokusila jsem se něco říct, ale ona už se zuřivě obrátila k Heathovi.

„Ty! Co ty tady do prdele děláš?“

„Já… přijel jsem zkontrolovat, jestli se jí nic nestalo,“ zakoktal Heath. Její tón ho zjevně rozhodil.

Afrodita zase zavrtěla hlavou. „Ne. Tady vůbec nemáš co dělat. Tohle není správné.“ Odmlčela se a vztekle přimhouřila oči. „To se stalo kvůli tobě, viď?“

Heathovy vyhrkly slzy. „Jo, asi jo,“ řekl