15)

Dvojčata rychle zamumlala nějakou omluvu a provinile střelila pohledem po Erikovi. Ten vypadal jako socha vytesaná z kamene. „Trochu ji nadzvednu, abys ji mohla obvázat,“ řekl Afroditě.

„Dobře, jdeme na to,“ odvětila.

Aniž se mi podíval do očí, vsunul mi ruce pod záda a jemně mě zvedl do polosedu. Zatnula jsem zuby bolestí. Afrodita mi začala omotávat hrudník kompresním obvazem a já zatím dumala, jak sakra vyřeším tu situaci s Erikem a Heathem. Teoreticky jsem s Erikem zase chodila, ale po té scéně v suterénu jsem si nebyla stoprocentně jistá, že je to dobrý nápad. Uznávám, řekl mi, že mě má rád, a to je fakticky moc hezké, ale hodlá to dál dávat najevo tím, že se ke mně bude chovat pánovitě a hrubě? A kromě toho, je náš vztah dost silný, aby odolal mému novému otisku s Heathem? Dokud to byla pro Erika jen abstraktní představa, ještě to šlo, ale když mě s ním teď na vlastní oči viděl, můžeme se přes to vůbec nějak přenést?

Zvedla jsem k němu oči. Držel mě opravdu opatrně. Ucítil můj pohled a modré oči se stočily ke mně. Už nepřipomínal kus skály. Vypadal prostě smutně. Hrozně moc smutně. Chci pořád být jeho holka? Čím déle jsme se na sebe dívali, tím intenzivnější jsem měla pocit, že možná přece jen jo. Jenže co potom s Heathem? Ocitla jsem se zase tam, kde jsem byla, než jsem je oba podvedla a nechala se od Lorena svést a připravit o panenství.

Celá ta hra na tři strany byla tenkrát strašně nepříjemná a teď to bylo ještě horší. Jenomže co jsem s tím mohla dělat? Měla jsem je prostě ráda oba.

Ach jo, být mnou je strašně náročné.

Když Afrodita skončila, Erik požádal Jacka, ať mu podá z postele polštář, a potom mě opatrně položil tak, abych hlavou a rameny spočívala na měkkém.

„Měli byste se připravit na odjezd,“ obrátil se na dvojčata, Damiena a Afroditu. „Vsadím se, že Darius bude chtít odvézt Zoey do školy hned, jak se vrátí.“

„Tak to si musíme skočit ke Kramishe pro kabelky,“ řekla Shaunee.

„Máš snad pocit, že bych svého nového Eda Hardyho ze zimní sezony dokázala někde zapomenout, ségra?“ ohradila se Erin.

„Jasně že ne. Prostě jen říkám, že…“ Vyšly z pokoje a jejich hlasy se vytratily.

„Já chci jet s tebou,“ pípl Jack. Znělo to, jako by měl slzy na krajíčku.

„Taky bych moc chtěl, abys se mnou jel,“ zamumlal Damien. „Ale je to příliš nebezpečné. Musíš zůstat tady s Erikem a Stevie Rae, dokud se nepřesvědčíme, proti čemu vlastně stojíme.“

„Já to chápu, ale srdce mi říká něco jiného,“ řekl Jack a opřel si hlavu o jeho rameno. „Je to… prostě…“ Prudce se nadechl a se vzlykem ze sebe konečně vymáčkl: „Je to úplně na prd, že s tebou nemůžu zůstat!“

„Půjdeme jen na chvilku na chodbu, nebudeme daleko,“ řekl Damien a vzal ho kolem ramen. „Ať na nás Darius houkne, až bude chtít jet.“ Pak vyvedl zničeného Jacka z místnosti. Běnka zarmouceně capkala za nimi.

„Jdu najít svoji kočku,“ prohlásila Afrodita. „A podívám se i po té tvojí zrzavé číče.“

„Nebylo by lepší je tady nechat?“ ozvala jsem se.

Afrodita zvedla blonďaté obočí. „Odkdy dokážeš přimět kočky, aby tě poslechly?“

„To je fakt,“ řekla jsem s povzdechem. „Stejně by šly za námi a pak by byly věčně mrzuté, že jsme je nevzali s sebou.“

„Vyřiď Dariovi, že se hned vrátím.“ Zmizela za závěsem.

Takže jsem zůstala sama s Erikem.

Schválně se mi vyhnul pohledem a zamířil k východu. „Půjdu se…“

„Eriku, zůstaň. Můžeme si jen chviličku popovídat?“

Zastavil se, pořád otočený zády. Měl skloněnou hlavu a svěšená ramena. Vypadal hrozně sklesle.

„Eriku, prosím…“

Prudce se otočil a já zahlédla v jeho očích slzy. „Mám tak šílený vztek, že pořádně nevím, čí jsem, sakra! A nejhorší na tom všem je, že za tohle,“ ukázal na neforemný obvaz, pod kterým se skrývala dlouhá rána, „ve skutečnosti můžu já.“

„Ty?“

„Kdybych se tam nahoře nechoval jako nějaký pitomý macho, ani by tě nenapadlo jít s Heathem ven. Poslala jsi ho pryč, ale to mi nestačilo, musel jsem tě ještě vytočit, abys s ním šla mně na truc.“ Prohrábl si husté tmavé vlasy. „Jenže já na něj prostě děsně žárlím! Zná tě od doby, kdy jste oba byli ještě děti, a já…“ Odmlčel se, zaťal zuby, ale pak je zase povolil. „Já tě nechtěl zase ztratit, tak jsem byl na tebe hnusný, a výsledek je, že jsi málem umřela a doopravdy jsem tě ztratil!“

Zamrkala jsem. Takže on si nehrál na sochu proto, že už mu jsem ukradená nebo že se na mě zlobí. Skrýval svoje pocity, protože si myslí, že za to všechno může on. Ty bláho, to by mě nikdy nenapadlo.

Natáhla jsem k němu ruku. „Pojď sem.“ Zvolna ke mně vykročil a uchopil ji.

„Choval jsem se jako blbec,“ řekl.

„Jo, to je fakt. Ale já měla mít rozum a neměla jsem s Heathem chodit ven.“

Dlouze se na mě zadíval, než zase promluvil. „Bylo těžké se na vás dva dívat. Když jsi z něj pila.“

„Moc mě mrzí, že to jinak nešlo,“ odvětila jsem. Vážně mě to mrzelo, a nejen proto, že se na to Erik musel koukat. Mám Heatha ráda, ale rozhodla jsem se, že už se k němu nikdy nevrátím a náš otisk neobnovím. Pochopila jsem, že pro nás oba, ale hlavně pro něj bude nejlepší, když si půjdeme z cesty, a to jsem taky chtěla. Jenomže můj život bohužel skoro nikdy není takový, jaký si ho naplánuju. Povzdychla jsem si a pokusila se svoje pocity nějak zformulovat do slov. „Já Heatha nedokážu nemít ráda. Celé roky patřil do mého života a teď, když jsme se zase otiskli, v sobě doslova nosí kousek mojí duše, i když jsem to tak už nechtěla.“

„Nevím, jak dlouho dokážu tvého lidského kluka tolerovat,“ řekl.

Nespustila jsem z něj pohled a málem vyhrkla: A já zas nevím, jak dlouho dokážu tolerovat ten tvůj majetnický přístup, ale byla jsem moc unavená. Nechám si tuhle debatu na jindy, až budu mít víc času a energie, abych si mohla všechno pořádně promyslet. Místo toho jsem řekla: „Není to můj kluk, jen člověk, se kterým jsem otisknutá. V tom je zásadní rozdíl.“

„Partner,“ řekl Erik hořce. „Takovému člověku se říká lidský partner. Hodně velekněžek ho má. Některé jich mají i víc.“

Překvapeně jsem zamžikala. To jsme teda v upíří sociologii ještě neprobírali. Píše se o tomhle vůbec v Příručce pro mláďata? Zatraceně, budu si tu učebnici muset přečíst opravdu pořádně. Vzpomněla jsem si ale, jak se tenkrát, když mi Heath dal oficiálně kopačky, Darius zmínil o něčem v tom smyslu, že vztah s velekněžkou je pro člověka hodně problematický, a slovo „partner“ tenkrát určitě použil. „Aha. Jo tak. A nějakého upířího, ehm, partnera velekněžky nemají?“

„Chotě,“ odpověděl tiše. „Člověku, který se otiskl s velekněžkou, se říká partner. Jejímu upírskému druhovi se říká choť. A to, že má partnera, neznamená, že nemůže zároveň mít i chotě.“

Tak tahle informace mě doopravdy potěšila! Erika evidentně zas moc ne, ale mně se aspoň ulevilo, že tyhle trable s kluky musejí řešit i jiné kněžky. Asi si o tom něco přečtu nebo se na to diskrétně zeptám Daria, až budeme mít z krku celou tu věc ohledně konce světa. Prozatím jsem se rozhodla ten problém zalepit provizorní náplastí a ošetřit ho až někdy jindy. Jestli teda ještě nějaké jindy vůbec bude.

„Fajn. Podívej, Eriku, já nevím, jak to s Heathem vyřeším. Zrovna teď toho mám fakticky hodně a tohle už by na mě bylo trochu moc. Krucinál, vždyť ani pořádně nevím, jak to bude s tebou.“

„Chodíme spolu,“ řekl tiše. „A já chci, aby to tak zůstalo.“

Už jsem otevírala pusu, abych mu řekla, že to možná není úplně nejlepší nápad, ale on se sklonil a jemně mě políbil na rty, čímž mě umlčel. Vtom si někdo odkašlal, a když jsme se podívali ke vchodu, stál tam Heath. Byl bledý a vypadal pěkně naštvaně.

„Heathe! Co tady děláš?“ Můj hlas zněl ostře a provinile, což mě moc nepotěšilo. Hned jsem začala překotně uvažovat, kolik toho asi slyšel.

„Mám vám od Daria vyřídit, že silnice jsou skoro nesjízdný. Dneska v noci už se domů nedostanu. Šli se Stevie Rae sehnat něco s pohonem na čtyři kola, abyste ty a tví kámoši mohli odjet do Školy noci.“ Odmlčel se. Mluvil tónem, který jsem od něj slyšela za celý život jen párkrát. Byl děsně rozzuřený, ale zároveň taky raněný. Naposled ho použil, když mi říkal, že jsem zničila část jeho duše, když jsem se vyspala s Lorenem a zlomila náš otisk. „Nenechte se rušit. Klidně dělejte, jako bych tady nebyl, a pokračujte. Nechtěl jsem vám kazit pěknej moment.“

„Heathe,“ začala jsem, jenže v tu chvíli do pokoje vstoupila Afrodita následovaná smečkou koček, včetně mojí Naly a její příšerné bílé peršanky výstižně pojmenované Maleficent podle zlé královny z Disneyho Sněhurky.

„Další trapas,“ okomentovala situaci a vědoucně pohlédla na Erika, na Heatha a pak na mě.

S povzdechem jsem si uvědomila, že mě hlava bolí skoro stejně hrozně jako rána na prsou. Načež do místnosti vrazila dvojčata s Kramishou.

„A jéje,“ řekla Shaunee.

„Co tady tvůj bývalý ještě dělá?“ zeptala se Erin.

„Silnice jsou v háji. Heath se nemá jak dostat domů,“ odpověděla jsem.

„To jako že zůstává tady?“ podotkla Kramisha a dlouze se na něj zadívala.

„Bude muset. Rozhodně mu tady hrozí menší nebezpečí než ve Škole noci,“ řekla jsem a nespouštěla z ní oči. V duchu jsem dodala, že tady asi taky zrovna v klidu nebude. „Zase jsme se otiskli,“ oznámila jsem jí preventivně.

Ohrnula ret. „Jsem si všimla. Cejtím tě z jeho krve. Je dočista zkaženej, můžeš si s ním hrát akorát ty.“

„Já si s ním…“ vyhrkla jsem, ale Heath mě ostře přerušil.

„Ne, ta holka má pravdu. Akorát si se mnou hraješ,“ řekl bez obalu.

„Heathe. Pro mě nejsi žádná hračka,“ bránila jsem se.

„Jak chceš. Už o tom nebudeme mluvit. Jsem tvůj blbej dárce krve, nic víc.“ Odvrátil se ode mě, popadl láhev vína, kterou někdo nechal u postele, a pořádně si lokl.

Vzápětí přišel Damien s uplakaným Jackem a Hraběnkou (na kterou všechny kočky kromě Naly začaly okamžitě syčet jak divé).

„Nazdar, Heathe,“ řekl Jack. „Já myslel, že jsi odjel domů.“

„Nejde to. Takže jsem na tom stejně jako ty, zůstávám trčet mezi náhradníkama.“

Jackovi se zkřivila tvář smutkem a málem se zase rozbrečel. „Já tady nezůstávám proto, že mě s sebou Damien nechce. Prostě… prostě s ním zrovna teď nemůžu jet.“

„Přesně. Vrátíme se, co nejdřív to půjde,“ prohlásil Damien a objal ho.

„Hele, hrozně nerada vám buzíkům kazím dojemný loučení, ale když jsem se probudila, napsala jsem pár dalších básniček, tak mě napadlo, že bych vám je asi měla ukázat,“ ozvala se Kramisha.

Tím mě vysvobodila z dilematu, co si mám počít s Erikem a Heathem. „Máš pravdu, musíme se na ně hned podívat,“ řekla jsem. „Damiene, stihl ti Jack povědět o těch básničkách, co Kramisha píše?“

„Ano. Opsala je pro mě, než šla spát, a když jsem byl s Jackem na hlídce, přečetl jsem si je,“ odpověděl.

„O čem to sakra všichni melete?“ vložila se do diskuze Afrodita.

„Zatímco ty ses zřídila jako čuně, Zoey objevila na stěnách Kramishina pokoje básně,“ vysvětlila jí Erin.

„Napsala je Kramisha, ale vypadá to, že všechny jsou o Kalonovi, což je dost strašidelné,“ doložila ještě Shaunee.

„Mně to připadá, jako kdyby skrze ni proudily abstraktní představy o něm,“ spustil Damien. „Myslím, že básně v jejím pokoji měly za úkol upoutat naši pozornost. Měli bychom si vždycky pečlivě prostudovat všechno, co napíše.“

„Paráda. To nám ještě scházelo. Další říkadla o zkáze a temnotě,“ postěžovala si Afrodita.

„Tak to můžete rovnou začít těmahle dvěma novejma.“

Kramisha mi podala dva listy papíru, na kterých byly básničky napsané, ale když jsem se pokusila zvednout ruce a vzít si je, bolestí jsem zalapala po dechu.

„Počkej.“ Erik se papírů rázně chopil a podržel mi je před očima tak, aby na ně viděli i Damien, dvojčata, Afrodita a Jack. První básnička vůbec nedávala smysl.

Co ho poutalo

to ho zapudí

mocné místo – pět v jednotě

Noc

Duch

Krev

Lidskost

Země

Spojeny, ne k záhubě

jen k přemožení

Noc vede k Duchu

Krev spoutá Lidskost

a Zem vše uzavře.

„Z toho mi akorát třeští hlava. Dokonce víc než předtím. Nedokážu slovy vyjádřit, jak moc nesnáším poezii,“ brblala Afrodita.

„Rozumíš tomu aspoň trochu?“ zeptala jsem se Damiena.

„Podle mě je to návod, jak můžeme Kalonu zapudit, což je totéž jako zahnat na útěk,“ řekl.

„Co je zapudit, to ještě víme, nepotřebujeme k tomu chodící slovník,“ popíchla ho Erin.

„Jenom je trošku škoda, že tam místo toho ‚zapudí‘ není ‚zabije‘,“ podotkl Jack.

„Kalonu nejde zabít,“ pronesla jsem automaticky. „Je nesmrtelný. Můžeš ho uvěznit. Můžeš ho zahnat, i když teda fakticky netuším, před čím by někdo jako on mohl utéct. Ale zabít ho nemůžeš.“

„Uteče, když se na nějakém mocném místě dá dohromady těch pět věcí,“ usoudil Jack.

„Až na to, že nevíme, kde to místo leží a co ty věci jsou,“ povzdychla jsem si.

„Je to pět osob, které ty věci symbolizují. To mě napadlo jako první. Všimla sis, že jsou ta slova napsaná s velkými písmeny na začátku? To obvykle znamená, že jde o vlastní jména,“ řekl Damien.

„Jo, jsou to jména,“ potvrdila Kramisha.

„Víš o nich ještě něco? Třeba kdo ti lidé jsou?“ zeptal se jí Damien.

Zklamaně zavrtěla hlavou. „Ne. Akorát jak jsi povídal, že jsou to lidi, hnedka jsem věděla, že máš pravdu.“

„Co ta další báseň?“ změnil Damien téma. „Třeba nám pomůže rozluštit tuhle.“

Podívala jsem se na druhý papír. Tahle básnička byla poměrně krátká, ale naskočila mi z ní husí kůže.

Vrátí se

pro krev skrz krev

přijde zpět

s hlubokou ranou

jako já

spasí ji lidskost

zachrání mě pak?

„Na co jsi myslela, když jsi tohle psala?“ otázala jsem se Kramishy.

„Na nic. Eště jsem ani nebyla pořádně vzhůru. Prostě jsem akorát naškrábala, co mě napadlo.“

„Zní dost děsivě,“ poznamenal Erik.

„No, s tou předchozí nám rozhodně nepomůže. Vlastně mi připadá, že je o tobě, Zoey,“ řekl Damien. „Předpovídá tvoje zranění a návrat do Školy noci.“

„Ale čí je to hlas? Kdo se to ptá, jestli ho nebo ji zachráním?“ Cítila jsem, jak mi stále víc ubývají síly, a dlouhý šrám pod obvazem pulzoval bolestí ve stejném rytmu, jako mi bušilo srdce.

„Mohl by to být Kalona,“ řekla Afrodita. „Když je o něm i ta první básnička.“

„To je pravda, ale nevíme, jestli v sobě Kalona vůbec kdy měl něco lidského, aby to pro něj mohlo najednou hrát roli,“ namítl Damien.

Držela jsem jazyk hezky za zuby, i když jsem v první chvíli chtěla vyhrknout, že podle mě Kalona nebyl vždycky takový, jaký je teď.

„Zato ale víme,“ pokračoval Damien, „že Neferet se odvrátila od Nykty, což se dá vyložit, jako že ztratila samu sebe, svou lidskost. Takže to může být o ní.“

„Fuj,“ zahučela Erin.

„Jestli něco ztratila, tak leda zdravý rozum,“ pronesla Shaunee.

„A nedávalo by největší smysl, kdyby to všechno říkal ten nový nemrtvý kluk?“ řekl najednou zamyšleně Erik.

„Na tom něco je,“ chytil se toho Damien. Úplně jsem viděla, jak mu to šrotuje v hlavě. „To ‚s hlubokou ranou/ jako já‘ by mohla být metafora pro jeho smrt. Zoey by její zranění mohlo i zabít a oba ke škole přitahuje krev, o tom nemůže být sporu.“

„Navíc ztratil lidskost. Jako všechna červená mláďata,“ doplnila Afrodita.

„Hele, co to plácáš za blbosti? Já mám například lidskosti spoustu,“ ohradila se uraženě Kramisha.

„Ale když jsi vstala z mrtvých, tak jsi v sobě neměla žádnou, nemám pravdu?“ obrátil se k ní Damien.

Jeho tón byl tak vědecky nezaujatý, že se Kramisha okamžitě přestala ježit. „Jo, to je teda fakt. Nejdřív jsem byla úplně jak šílená. A vostatní taky.“

„Vypadá to, že jsme tu druhou báseň přece jen rozlouskli,“ prohlásil Damien. „A protože máme na své straně Kramishu a její dar slova, můžeme takhle částečně nahlížet do budoucnosti. Pokud jde o tu první básničku… Nevím. Budu o ní přemýšlet. Potřebovali bychom nad ní dát hlavy dohromady a probrat všechny nápady – jenomže na to teď nemáme čas. To ale není v téhle chvíli podstatné. Hlavně musíme Kramishe opravdu hodně poděkovat.“

„V pohodě, to je dobrý,“ prohlásila. „Tohle mám přece jako oficiální básnířka v popisu práce.“

„Jako co?“ opáčila Afrodita.

Kramisha po ní střihla pohledem. „Zoey ze mě udělala upíří oficiální básnířku.“

Afrodita otevřela pusu, ale já stihla promluvit dřív. „No vidíte, máme tady skoro celou radu prefektů, tak můžeme rychle odhlasovat, jestli má Kramisha být naše nová oficiální básnířka.“ Podívala jsem se na Damiena. „Co ty na to?“

„Rozhodně ano,“ odpověděl.

„Já jsem taky pro,“ řekla Shaunee.

„Moje slova. Je načase, aby se téhle funkce zase ujala ženská,“ vyjádřila se Erin.

„Já jsem hlasoval pro hned na začátku,“ připomněl mi Erik.

Všichni jsme se obrátili k Afroditě.

„No jo, dobře, jak chcete,“ řekla.

„A já vím určitě, že Stevie Rae bude taky pro,“ uzavřela jsem. „Takže schváleno.“

Všichni se na Kramishu usmáli. Vypadalo to, že je sama se sebou ohromně spokojená.

„Dobře, shrňme si to,“ vrátil se Damien k tématu. „V podstatě jsme se shodli, že Kramishina první básnička naznačuje způsob, jak by se dal Kalona zahnat na útěk, ačkoli podrobnostem příliš dobře nerozumíme. Ve druhé se říká, že Zoeyin návrat do Školy noci by nějak mohl zachránit Starka.“

„Jo, zhruba tak nějak to vypadá.“ Ukázala jsem na papírky a požádala Afroditu: „Dáš mi je prosím tě do kabelky?“ Kývla, úhledně je poskládala a strčila je do mojí rozkošné taštičky. „Škoda že k těm básničkám neposlali taky návod,“ povzdychla jsem si.

„Podle mě by ses měla opravdu dobře soustředit na Starka, až budeme ve škole,“ poradil mi Damien.

„Nebo by sis na něj aspoň měla dávat pořádně bacha,“ řekl Erik. „V té básničce se mluví o nějakých ranách a to zrovna teď není žádná poetická metafora.“

Damien vyjádřil s tímto tvrzením rezervovaný souhlas, ale já se odvrátila od Erikova pronikavého pohledu a zadívala se do Heathových smutných hnědých očí.

„Nech mě hádat. Stark je další kluk, co?“ zeptal se.

Když jsem to nechala bez odpovědi, dlouze si lokl z láhve vína.

„No, víš, Heathe, to je tak,“ spustil Jack, sedl si vedle něj na postel a zatvářil se ustaraně. „Stark je mládě a dá se říct, že se se Zoey kamarádil, jenže pak umřel a vstal z mrtvých. Byl na škole nový, takže ho nikdo z nás vlastně moc dobře neznal.“

„Ale tys o něm věděla věci, které nikomu jinému neřekl. Třeba to, že ho Nyx obdařila nadáním nikdy neminout cíl, na který míří. Nemám pravdu?“ podotkl Damien.

„Jo. Jinak o tom věděla jenom Neferet a ostatní učitelé,“ přisvědčila jsem a snažila se nekoukat ani na Heatha, který si mocně přihýbal z láhve, ani na Erika, který mě provrtával očima.

„Já o žádném jeho daru nevěděl, a to jsem učitel,“ namítl Erik.

Zavřela jsem oči a ztěžka se zabořila hloub do polštáře. „V tom případě si to asi Neferet nechala pro sebe, jako spoustu jiných věcí,“ řekla jsem vyčerpaně.

„Proč ti vlastně vykládal o něčem, co bylo takové tajemství?“ nepřestával naléhat Erik.

Znělo to, jako když mě vyslýchá, a to mě dožralo. Schválně jsem mu neodpověděla a místo toho si za víčky vyvolala obraz Starkova sladkého přidrzlého poloúsměvu. Vzpomněla jsem si, jak úžasně jsme si zničehonic porozuměli a jak jsem mu dala pusu, když mi umíral v náručí.

„No, to je teda fakt dobrá otázka. A hned mě napadá taky docela logická odpověď – že jí Stark o svém nadání řekl, protože Zoey je nejdůležitější mládě na celé naší zatracené škole, a tak chtěl, aby o něm věděla pravdu,“ vložila se do toho Afrodita. „Copak sakra nevidíte, že ji ty vaše věčné otázky unavujou?“

Všichni kamarádi – teda s výjimkou mého „partnera“ a kandidáta na budoucího „chotě“ – hned začali mumlat omluvy. Já dál ležela se zavřenýma očima a hrozně moc se chtěla uzdravit, protože to vypadalo, že už se zase potácím mezi třemi kluky. A to nepočítám Kalonu.

Do háje…

16)

Pak se naštěstí vrátila Stevie Rae a veškeré spekulace o Starkovi utnula.

„Fajn. Mám vám vyřídit, že Erik má odnést Zoey. Vy ostatní se držte co nejblíž za nimi. Darius čeká venku na parkovišti,“ řekla.

„Ale do Heathova auta se nevejdeme,“ namítla jsem a přinutila se otevřít ztěžklá víčka.

„To vůbec neva, protože jsme našli něco daleko lepšího,“ prohlásila. Než jsem stačila položit další otázku, rychle pokračovala. „Darius taky vzkazuje, že se Červenka má ještě na cestu pořádně napít z Heatha. Prý už teď určitě zase bude hodně zesláblá.“

„Ne, jsem v pohodě, to nebude potřeba. Můžeme rovnou jít,“ vyhrkla jsem. Jasně, bylo mi parádně blbě. Ale kousnout ještě jednou Heatha se mi nechtělo. Teda ne jako že se mi doopravdy nechtělo. Spíš mi připadalo, že bych neměla, zvlášť když na mě byl zrovna naštvaný.

„Jen do toho,“ ozval se. Najednou stál u mě, láhev s vínem pořád v ruce. Ani se na mě nepodíval. Místo toho upřel pohled na Erika. „Škrábni mě.“ Nastavil mu paži.

„S radostí,“ řekl Erik.

„Ne. Já tohle nechci,“ protestovala jsem dál.

Erik omračující rychlostí rozřízl nehtem Heathovi předloktí a na mě zaútočila vůně krve. Musela jsem zase zavřít oči, jak mnou projel záchvěv touhy a žízně, který se opakoval a sílil s každým nádechem. Někdo mě jemně posunul a pak se u mého polštáře objevilo Heathovo svalnaté teplé stehno. Objal mě tak, že jsem ránu na jeho paži měla přímo před nosem. Otevřela jsem oči a navzdory naléhavé potřebě, která mi cloumala celým tělem, jsem se mu podívala do tváře. Koukal do prázdna.

„Heathe,“ řekla jsem, „nemůžu si od tebe vzít nic, co mi sám nechceš dát.“

Pohlédl na mě a já rozeznala v jeho výrazu několik soupeřících emocí, z nichž byl bezkonkurenčně nejsilnější hrozný smutek. Hlasem, ze kterého čišela únava srovnatelná s tou mojí, pronesl: „Na světě není nic, co bych ti nedal, Zo. Kdy to konečně pochopíš? Akorát bych rád, abys mi nechala aspoň trochu hrdosti.“

Cítila jsem, jak mi puká srdce. „Miluju tě, Heathe. To přece víš.“

Na tváři se mu objevil mírný úsměv. „To fakticky rád slyším.“ Zvedl hlavu a podíval se na Erika. „Slyšels to taky, upíre? Miluje mě. A i když jseš děsně velkej a zlej, tohle jí nikdy dát nemůžeš.“ Posunul ruku a krvavý šrám, který na ní zanechal Erikův nehet, spočinul přímo na mých rtech.

„Jo, vidím, co všechno od tebe může dostat. A možná se s tím i dokážu srovnat, ale koukat se na to nemusím.“ Erik vztekle odhrnul závěs a vyšel ven.

„Nemysli na něj,“ zamumlal Heath a pohladil mě po vlasech. „Napij se a soustřeď se na to, aby ses uzdravila.“

Stočila jsem pohled od vchodu k jeho něžným očím a se slabým zaúpěním se poddala žízni, která mě spalovala. Začala jsem pít a s krví do mě proudila energie a život, vášeň a touha. Zase jsem zavřela oči, tentokrát před intenzitou rozkoše, kterou mi to působilo. Zaslechla jsem jeho zasténání a ucítila, jak se ke mně tiskne a nastavuje mi předloktí do ještě lepšího úhlu. Přitom mi šeptal sladké nesmysly, kterým jsem ani pořádně nerozuměla.

Když někdo konečně uvolnil jeho ruku z mého sevření, točila se mi hlava. Připadala jsem si silnější, přestože mě rána na prsou pálila, jako by v ní někdo rozdělal táborák. Všechno se ale se mnou tak nějak motalo a měla jsem hroznou chuť začít se hihňat.

„Hele, není ňáká divná?“ poznamenala Kramisha.

„Kdepak, mně je fajn, ablos… abslo… ab-so-lut… jak je to slovo, Damienku?“ Zachichotala jsem se, ale tak hrozně mě zabolelo na prsou, že jsem radši pevně sevřela rty a další hihňání zarazila.

„Co to s ní je?“ divil se Jack.

„Děje se s ní něco abnormálního, to je jisté,“ řekl Damien.

„Já vím co,“ pronesla Stevie Rae. „Je ožralá.“

„Ne ne ne! Mně alkohol nechutná,“ zaprotestovala jsem a decentně si krkla. „Jejda, pardon.“

„Její kluk je zlitý. A ona se z něj zrovna napila,“ podotkla Shaunee.

„Takže je teď ztřískaná taky,“ uzavřela Erin. Vzaly se Shaunee potácejícího se Heatha mezi sebe a odvedly ho k posteli.

„Hele, já nejsem vožralej. Zatím,“ ohradil se a svalil se na matraci.

„Nevěděla jsem, že se upír může opít lidskou krví,“ řekla Afrodita. „To je zajímavé.“ Podala mi kabelku a zkoumavě si mě prohlížela jako vzorek pod mikroskopem.

„Ono by ti to zas tak zajímavé nepřišlo, kdybys vysála ožralého bezdomovce a pak měla týden šílenou kocovinu a cítila na jazyku laciné víno,“ ozvala se Stevie Rae. „Shrnu to do jednoho slova – hnus.“

Afrodita, dvojčata, Damien, Jack i já jsme na ni zůstali ohromeně zírat. První jsem se zmohla na slovo já. „Stevie Rae, moc tě prosím, už žádné lidi nevysávej. Nás to roš… rozšur… roz-ru-šu-je,“ odslabikovala jsem pečlivě.

„Nikoho vožralýho už si nedá, to vám zaručuju. Ten poslední chutnal fakt vodporně,“ ujistila nás Kramisha.

„Kramisho! Nestraš Zoey. Nikdo z nás už nikdy nikoho nevysaje. Tamto se stalo hrozně dávno a mluvila jsem o tom jen proto, abyste věděli, jak jsem přišla na to, že je opilá kvůli Heathovi,“ vyhrkla Stevie Rae a pohladila mě po ruce. „Tak se tím netrap, jo? Nám se tady nic nestane a bezdomovcům taky nikdo neublíží. Nedělej si o nás starosti. Hlavně se uzdrav.“

„Jasně.“ Protočila jsem oči. „Kdepak já abych si dělala starosti, že jo.“

„Počkej, dávám ti svoje čestné slovo. I když budeš pryč, nikoho nezakousneme.“ Zatvářila se smrtelně vážně a přitiskla si ruku na srdce. „Na mou duši, na psí uši.“

Na její duši? Jen to ne. Fakticky jsem doufala, že o duši už nikomu z nás nepůjde. A v tu chvíli se vinný opar, který mi ležel na mozku, zvedl a mně došlo, co přesně musím udělat. Schválně jsem věnovala Afroditě pitomoučký úsměv. „Hej ty, Afro! Běžte všichni ven za Dariem. Já jenom ještě dám Stevie Rae jedno telefonní číslo a hnedka za vámi přijdu.“

„Dobře. Sejdeme se tam. A už nikdy mi neříkej Afro.“ Naštvaně vykročila z místnosti a za ní následovala dvojčata, Damien s Jackem a spousta otrávených koček.

Jakmile byli všichni venku, vrátil se Erik. Zkřížil paže, mlčky se opřel o zeď a zadíval se na mě. Pod záminkou opilosti jsem si ho nevšímala.

„Hej, vnímáš mě? Nechtělas, abych si přidala do telefonu něčí kontakt?“ zeptala se Stevie Rae.

„Ne,“ řekla jsem umíněně. „Musím ti to číslo napsat.“

„Dobře, dobře,“ zamumlala chlácholivě. Evidentně nechtěla rozčílit kamarádku, která je na šrot.

Rozhlédla se po něčem na psaní. Vzápětí k ní přistoupila Kramisha a podala jí kus papíru a propisku. „Na, tady.“

Stevie Rae zavrtěla hlavou a naprosto nechápavě se na mě zadívala. „Červenko, fakticky nestačí, abys mi ho prostě nadiktovala a…“

„Ne!“ štěkla jsem.

„No jo, fajn, jen se nepotento.“ Dala mi papír a tužku do ruky. Erik přešel blíž k mému stolu a já cítila, že mě pozoruje. Ožrale jsem se na něj zamračila. „Nekoukej mi přes rameno!“

„Fajn, fajn, klídek!“ Zvedl ruce, jako že se vzdává, poodešel ke Kramishe a začal si s ní povídat o tom, jak děsně praštěně se chovám, když se napiju.

Přes tu hloupou špičku, kterou jsem se od Heatha nakazila, se dalo hrozně špatně soustředit, ale trochu mě vzpamatovala bolest, která mnou projela, když jsem začala psát. Naškrábala jsem číslo mobilu sestry Marie Anděly a pod to ještě vzkaz: Plán B: když ti zavolám, utečte všichni do kláštera, ale zatím o tom nikomu neříkej, aby se to nedohmátla Neferet.

„Hotovo, na.“ Stevie Rae si chtěla papírek vzít, ale já ho pevně držela. Netrpělivě se na mě podívala. Zahleděla jsem se jí přímo do očí, pokusila se vypadat doopravdy střízlivě a zašeptala: „Když ti zavolám, abyste utekli, tak utečte!“

Sjela pohledem k mému vzkazu a vytřeštila na něj oči. Rychle zase vzhlédla a skoro neznatelně kývla. Neskutečně se mi ulevilo. Zavřela jsem oči a poddala se nevolnosti.

„Už ti to svoje tajné číslo napsala?“ zeptal se Erik.

„Jo.“ Stevie Rae nasadila stejný pobavený tón jako on. „Jakmile si ho uložím do telefonu, zlikviduju důkazy.“

„Anebo se zpráva sama zničí,“ zahuhlal Heath na posteli.

Otevřela jsem oči a otočila se k němu. „Hej!“

„Co?“ zamumlal.

„Ještě jednou dík,“ řekla jsem.

Pokrčil rameny. „Za málo.“

„To nebylo málo. Dávej na sebe pozor, ano?“

„Záleží na tom?“

„Jo, to teda záleží. Akorát příště laskavě nepij.“ Zase jsem si krkla a zkřivila obličej, protože mě z toho zabolelo na prsou.

„Pokusím se,“ pronesl a znovu zvedl láhev ke rtům.

S povzdechem jsem se obrátila ke Stevie Rae. „Odneste mě odsud.“ Pak jsem pevně stiskla kabelku se dvěma nesrozumitelnými básničkami.

„To je tvoje práce, Eriku,“ řekla Stevie Rae.

Najednou stál Erik zase u mě. „Bude to bolet. Nerad to dělám, ale musíš zpátky do školy a jinak to nepůjde.“

„Já vím. Prostě zavřu oči a budu si představovat, že jsem někde úplně jinde, dobře?“

„To je skvělý nápad.“

„Zůstanu u tebe, Zoey,“ navrhla Stevie Rae.

„Ne. Buď tady s Heathem,“ vyhrkla jsem rychle. „Jestli dovolíš, aby ho někdo zakousl, budu se na tebe hrozně moc zlobit. A to myslím úplně vážně.“

„Sorry, ale nejsem hluchá, tak si ty poznámky nech,“ ozvala se Kramisha. „Já tvýho frajera nevycucnu. Stejně by chutnal hnusně.“

„To je věc názoru, že jo, Zo?“ zablábolil Heath a zvedl láhev, jako kdyby nám všem chtěl připít.

Schválně jsem si jich nevšímala a dál se dívala na Stevie Rae.

„Neboj se, Heathovi se nic nestane. Pohlídám ho.“ Objala mě a dala mi pusu na tvář. „Dej na sebe pozor.“

„Nezapomeň, co jsem ti napsala,“ sykla jsem.

Přikývla.

„Fajn, tak jdeme,“ řekla jsem Erikovi a pevně zavřela oči.

Zvedl mě tak opatrně, jak to jen šlo, ale tělem mi prošlehla taková bolest, že jsem nedokázala ani vykřiknout.

Pořád jsem držela víčka stisknutá a snažila se aspoň o krátké mělké nádechy. Erik mě rychle nesl tunelem a mumlal, že všechno bude dobré… za chvilku tam budeme…

Když jsme dorazili k železnému žebříku, který vedl do suterénu, řekl: „Promiň, tohle bude příšerně bolet. Prostě se drž, Červenko. Už to budeš mít za sebou.“ Posunul pode mnou paže a zvedl mě k Dariovi, který se pro mě natáhl.

V tom okamžiku jsem omdlela.

Ke svému velkému zklamání jsem se probrala, jakmile mi obličej začal bičovat mrznoucí déšť a ledový vítr.

„Ššš, neházej sebou. Jen si ještě víc ublížíš,“ konejšil mě Darius. Nesl mě v náruči. Erik šel vedle něj a nespouštěl ze mě ustaraný pohled. Mířili jsme k obrovskému černému teréňáku značky Hummer, který stál nastartovaný na parkovišti. Jack čekal u otevřených zadních dveří. Na sedadle spolujezdce trůnila Afrodita, dvojčata dřepěla v klubku koček v zavazadlovém prostoru a Damien seděl na širokém zadním sedadle u otevřených dveří.

„Posuň se a pomoz mi ji sem položit,“ řekl mu Darius.

Nějak mě přendali na zadní sedadlo. Hlavu jsem měla položenou na Damienově klíně. Bohužel jsem tentokrát neomdlela. Než Darius zabouchl dveře, Erik mi stiskl kotník.

„Hlavně se uzdrav, ano?“

Sotva jsem se zmohla na chraptivé „dobře“.

Poté, co Darius zavřel dveře, posadil se za volant a rozjel se, jsem učinila zásadní rozhodnutí: že se tou motanicí s Erikem a Heathem nebudu zabývat, dokud se všechno trochu nezklidní a nenajdu v sobě sílu to nějak vyřešit. Přiznávám, že v tu chvíli jsem od nich odjížděla s provinilým pocitem úlevy.

Skoro celou cestu do školy jsme strávili ve tmě a tichu, které halily i námrazou ochromenou Tulsu. Darius měl co dělat, aby udržel teréňák na ledových skluzavkách jindy zvaných silnice, a Afrodita ho jen občas upozornila na spadlou větev nebo správnou odbočku. Damien mě ztuhle a bez řečí držel, abych mu nesklouzla z klína, a ani dvojčata si nepovídala, což by se dalo považovat skoro za přírodní úkaz. Dál jsem držela oči zavřené a snažila se nepodlehnout nevolnosti a bolesti. Tělem se mi začal zase plížit zneklidňující a důvěrně známý pocit otupělosti. Tentokrát jsem ale věděla, co znamená a jak nebezpečné by bylo se mu poddat, i kdyby mi připadal sebevíc uklidňující a lákavý. Chápala jsem, že se za ním skrývá smrt. Přiměla jsem se dýchat víc zhluboka, přestože mi každý nádech vyslal do celého těla paprsky bolesti.

Bolest je dobrá věc. Dokud ji cítíte, nejste mrtví.

Otevřela jsem oči, odkašlala si a namáhavě se přinutila promluvit. Ovíněná mlha byla dávno pryč, cítila jsem jen vyčerpání a nepolevující bolest. „Nesmíme zapomínat, kam se chystáme vkročit. Už to není naše stará Škola noci, kde jsme byli doma,“ vypravila jsem ze sebe. Slyšet mě bylo celkem dobře, ale jinak jsem mluvila chraptivým, úplně cizím hlasem. „Nesmíme ani na chvíli ztratit kontakt se svými živly, a taky si myslím, že bychom měli říkat co nejvíc pravdu, když se nás někdo bude na něco vyptávat.“

„To zní logicky,“ přisvědčil Damien. „Když vycítí, že nelžeme, nebudou mít důvod dívat se nám do hlavy hloub.“

„Zvlášť když si ty hlavy pojistíme pomocí živlů,“ doplnila Erin.

„Když budeme působit dostatečně nevědomě a přihlouple, třeba je to zblbne a Neferet nás pořád bude podceňovat,“ poznamenala Shaunee.

„Vracíme se prostě do školy, protože jsme dostali tu výzvu na mobil,“ řekl Damien. „A protože Zoey je raněná.“

Afrodita přikývla. „Jo, a utekli jsme jenom proto, že jsme se báli.“

„Což je hluboká pravda,“ zamumlala Erin.

„Zatraceně hluboká,“ upřesnila Shaunee.

„Takže si hlavně pamatujte: Kdykoli to půjde, říkejte pravdu a buďte pořád ve střehu,“ shrnula jsem to.

„Naše velekněžka má pravdu. Přicházíme do nepřátelského tábora a nesmíme se nechat uspat falešným pocitem bezpečí jen proto, že to místo tak důvěrně známe,“ řekl Darius.

„Mám tušení, že uspávat nás tam nic nebude,“ pronesla najednou zamyšleně Afrodita.

„Jak to myslíš, tušení?“ zeptala jsem se.

„Připadá mi, že celý náš svět se změnil,“ odpověděla. „Ne, vlastně to vím jistě. Mám špatný pocit, a čím víc se blížíme ke škole, tím je to horší.“ Otočila se a zadívala se na mě přes okraj sedadla. „Ty to necítíš?“

Mírně jsem zavrtěla hlavou. „Cítím jenom tu ránu.“

„Já ano,“ ozval se Damien. „Je to, jako by se mi ježily všechny chloupky na zátylku.“

„Přesně,“ řekla Shaunee.

„A mně je blbě od žaludku,“ oznámila Erin.

Znovu jsem se pořádně nadechla, prudce zamrkala a soustředila se na to, abych zůstala při vědomí. „To Nyx. Chce vás tím varovat. Vzpomínáte, jak reagovali ostatní, když se Kalona objevil?“

Afrodita kývla. „Zoey má pravdu. Nyx na nás schválně sesílá nepříjemné pocity, abychom tomu zmetkovi nepodlehli. Musíme bojovat s tím, co ostatní mláďata tak fascinuje, ať je to, co chce.“

„Nesmíme se přidat k Temné straně,“ pronesl vážně Damien.

Darius projel křižovatkou Utica Street a Jednadvacáté.

„Utica Square vypadá děsně strašidelně, když je tady úplná tma,“ podotkla Erin.

„Strašidelně, příšerně a podezřele,“ rozvedla její repliku Shaunee.

„Nefunguje elektřina,“ řekl Damien. „Dokonce ani v nemocnici svatého Jana se moc nesvítí, jako kdyby jeli na generátory.“

Darius pokračoval po Utica Street a Damien zničehonic zalapal po dechu. „To je úplně přízračné! Jediné místo v Tulse, kde se ještě svítí.“

Pochopila jsem, že už jsme na dohled Školy noci. „Zvedni mě. Chci se podívat,“ požádala jsem ho.

Pomohl mi co nejohleduplněji do sedu, ale stejně jsem musela zatnout zuby, abych nevykřikla. A pak se mi bolest na chvilku docela vykouřila z hlavy, protože jsem spatřila Školu noci a bylo to naprosto neskutečné. Areál zářil mihotavými plamínky olejových luceren, které osvětlovaly celý obrovský komplex připomínající hrad. Všechno pokrýval led a odlesky plamenů se třpytily na namrzlých kamenech, takže dohromady tvořily jeden obrovský diamant s miliony plošek. Darius sáhl do kapsy a vytáhl malý dálkový ovladač. Namířil ho na kovanou školní bránu a zmáčkl tlačítko. Brána se s tichým vrznutím otevřela, a jak se pohnula, na příjezdovou cestu se snesla sprška rampouchů.

„Vypadá to jako zakletý zámek z nějaké brutální staré pohádky,“ řekla Afrodita. „Vevnitř je princezna, kterou otrávila zlá čarodějnice, a čeká, až ji vysvobodí krásný princ.“

Dívala jsem se na svůj domov, teď už jen povědomé cizí místo. „Hlavně nesmíme zapomínat, že princeznu vždycky hlídá hrozný drak.“

„Nebo něco podobně strašného, jako třeba Balrog,“ připojil se Damien. „Ten z Pána prstenů.“

„Tvůj příměr k démonovi bohužel bude přiléhavější, než by se nám líbilo,“ podotkl Darius.

„Co je tohle?“ zeptala jsem se, a protože ukázat prstem jsem nemohla, trhla jsem bradou dopředu a potom nalevo.

Byla to ale zbytečná otázka. Za vteřinu už bylo jasné, co se to vepředu pohnulo, protože teréňák se rázem ocitl v obklíčení. V jediném okamžení se noc zavlnila, všude kolem se zhmotnili krakouni a obklopili nás. Za jedním se náhle objevil obrovský, zjizvený bojovník, kterého jsem nikdy předtím neviděla. Vykročil kupředu. Tvářil se chmurně a nebezpečně.

„Pohleďte. Jeden z mých bratří, Erebův syn, stojí bok po boku s našimi nepřáteli,“ podotkl tiše Darius.

„To znamená, že Erebovi synové jsou taky naši nepřátelé,“ odvětila jsem.

„Kněžko, alespoň co se týče tohoto bojovníka, musím s tebou bohužel souhlasit,“ řekl.