17)

Darius vystoupil z auta jako první. Tvář měl staženou do bezvýrazné masky, takže vypadal silně a sebevědomě, ale naprosto nečitelně. Vůbec si nevšímal krakounů, kteří na něj upírali příšerné oči, a oslovil bojovníka stojícího uprostřed.

„Buď zdráv, Ariste,“ řekl. Sice svižně přitiskl sevřenou pěst k srdci, ale neuklonil se. „Přivezl jsem několik mláďat. Je mezi nimi i mladá kněžka, která utrpěla vážné zranění a neprodleně potřebuje lékařské ošetření.“

Než Aristos stačil zareagovat, největší krakoun naklonil hlavu ke straně a řekl: „Která kněžka se vrátila do Školy noci?“

I když jsem pořád byla v bezpečí teréňáku, při zvuku jeho hlasu jsem se zachvěla. Tenhle krakoun mluvil ve srovnání s tím, který mě napadl, víc jako člověk, jenomže to ve mně vzbudilo o to větší hrůzu.

Darius zvolna a uvážlivě sklouzl pohledem z Arista k netvorovi, který nebyl ani člověk, ani pták, ale zmutovaná směsice obojího. „Tebe neznám, stvoření.“

Krakoun přimhouřil rudé oči. „Synu smrtelníka, oslovuj mě jménem Refaim.“

Darius ani nemrkl. „Přesto tě stále neznám.“

„Všššak mě poznáššš,“ zasyčel Refaim a otevřel zobák, takže jsem viděla jeho vnitřek.

Darius si ho nevšímal a znovu se obrátil k Aristovi. „Mám zde těžce raněnou kněžku a několik mláďat, která si potřebují odpočinout. Smíme vstoupit?“

„Je to Zoey Redbirdová? Přivezl jsi ji?“ zeptal se bojovník.

Moje jméno vzbudilo mezi krakouny velký ohlas. Všichni se rázem přestali dívat na Daria a upřeli pohled na auto. Zašustila křídla a nepřirozené končetiny sebou nepokojně škubly potlačovanou touhou po pohybu. Nikdy v životě jsem nebyla tolik vděčná za kouřová skla.

„Ano, je to ona,“ odvětil Darius stroze. „Smíme vstoupit?“ zopakoval.

„Samozřejmě,“ řekl Aristos. „Všechna mláďata dostala rozkaz vrátit se do školy.“ Ukázal k budovám. Jak se pohnul, na krk mu dopadlo světlo nejbližší plynové lampy a já si všimla, že se mu po kůži táhne tenká rudá linie, jako kdyby ho tam docela nedávno něco řízlo.

Darius rázně přikývl. „Odnesu kněžku na ošetřovnu. Není schopná chůze.“

Už se otáčel zpátky k autu, když Refaim řekl: „Je s vámi Rudá?“

Darius mu věnoval letmý pohled přes rameno. „Nevím, koho tím myslíš.“

Refaim zničehonic rozprostřel obrovská černá křídla a vyskočil na střechu teréňáku. Praskot kovu prohýbajícího se pod jeho vahou přehlušilo sborové syčení rozčilených koček. Refaim zkřivil lidské ruce jako pařáty a naklonil se nad Daria. „Nelži mi, sssynu sssmrtelníka! Víššš dobře, že mluvím o červené upírce!“ Jak ho ovládl hněv, jeho hlas zněl míň lidsky.

„Připravte se, možná budeme muset přivolat živly,“ řekla jsem a potlačovala bolest, aby ta slova zněla zřetelně a klidně. Ve skutečnosti jsem se cítila slabá a točila se mi hlava, takže byla otázka, jestli bych vůbec aspoň dokázala přivolat pro Afroditu ducha, natož abych pomohla usměrnit ostatní živly. „Jestli ta věc zaútočí, vrhneme na ni všechnu sílu, co máme, vtáhneme Daria dovnitř a jedeme odsud.“

Ale náš bojovník si z krakouna nic nedělal. Chladně k němu vzhlédl. „Myslíš kněžku červených upírů Stevie Rae?“

„Ssssssprávně!“ Celé slovo se slilo v sykot.

„Ta s námi není. Přivezl jsem pouze modrá mláďata. A mezi nimi kněžku, která potřebuje okamžité ošetření – jak jsem již vysvětlil.“ Dál se nepohnutě díval na tvora, který jako by vystoupil z noční můry. „Ptám se naposled. Smíme vstoupit, nebo ne?“

„Ale jissstě, vssstupte,“ zasyčel krakoun. Ze střechy auta neslezl, ale narovnal se, takže Darius mohl otevřít dveře na straně řidiče.

„Vystup tudy. Rychle.“ Gestem naznačil Afroditě, aby přelezla k němu, natáhl k ní ruku a pomohl jí ven. „Drž se u mě,“ zaslechla jsem jeho tichý hlas a viděla, jak Afrodita neznatelně přikývla. Doslova se na Daria přilepila a přešla s ním k mým dveřím. Naklonil se dovnitř a všem se nám zadíval do očí. „Jste připraveni?“ zeptal se tlumeně. Ta otázka zahrnovala daleko víc, než ta dvě prostá slova naznačovala.

„Jsme,“ řekli jednohlasně Damien a dvojčata.

„Jdeme na to,“ prohlásila jsem já.

„Taky se držte u mě,“ zašeptal.

Darius s Damienem mě společným úsilím vmanévrovali do bojovníkova náručí, i když bez bolesti to samozřejmě nebylo. Kočky se vyplížily z auta, provrtaly krakouny zhnusenými pohledy a pak se jakoby rozplynuly v mrazivých stínech. Oddechla jsem si, že žádná z těch potvor neublížila mojí Nale. Ochraňuj prosím naše kočky, vyslala jsem v duchu přání k Nyktě. Spíš jsem vycítila, než viděla, že Afrodita, Damien a dvojčata utvořili kolem mě a Daria hradbu, a potom jsme jako jeden muž vykročili od auta ke škole.

Krakouni, včetně Refaima, se vznesli k obloze. Aristos nás doprovodil k nejbližší budově, ve které se kromě bytů pro učitele nacházela i ošetřovna.

Když mě Darius nesl klenutými dřevěnými dveřmi, které ve mně vždycky vyvolávaly dojem, že by před nimi měl být vodní příkop, do známých prostor, napadlo mě, že je to teprve pár měsíců, co jsem se tu ocitla poprvé. Tehdy mě v bezvědomí přenesli na ošetřovnu a probudila jsem se až tam, aniž jsem tušila, jaká mě čeká budoucnost. Bylo zvláštní, že se ta situace skoro přesně opakuje.

Podívala jsem se po kamarádech. Všichni vypadali klidně a sebevědomě. Jen díky tomu, že je tak dobře znám, jsem rozpoznala v semknuté čáře Afroditiných rtů strach a věděla, že Damien má ruce pevně sevřené v pěst proto, aby se mu netřásly. Dvojčata kráčela vpravo vedle nás tak blízko u sebe, že se Shaunee dotýkala ramenem Erin a ta zase co chvíli zavadila o Daria, jako by jim dotek dodával kuráž.

Darius zabočil do známé chodby, a protože mě nesl, okamžitě jsem ucítila, jak se mu napjaly svaly, a ještě než promluvil, poznala jsem, že vidí ji. Ztěžka jsem zvedla hlavu z jeho ramene a spatřila Neferet stojící před dveřmi ošetřovny. Vypadala fantasticky. Měla na sobě dlouhé přiléhavé šaty z opalizující černé látky, která se při každém pohybu zaleskla a přešla do nejtmavšího odstínu fialové. Tmavě kaštanové vlasy jí spadaly v bohatých lesklých vlnách k pasu a mechově zelené oči zářily vzrušením.

„Ale, ztracená dcera se vrací?“ V melodickém hlasu zazněl lehce pobavený tón.

Okamžitě jsem od ní odtrhla pohled a honem zašeptala, aby to slyšeli jen kamarádi: „Živly!“ Bála jsem se, že mě neslyšeli nebo mi nerozuměli, ale jen chviličku, protože pak jsem ucítila pohlazení ohněm prosyceného vánku a vůni chladného jarního deště. A přestože Neferet nedokáže číst Afroditě myšlenky, zamumlala jsem: „Duchu, přijď,“ a živel hned poslechl a naplnil mě energií. Dřív než bych si to stačila rozmyslet a nechala si ho sobecky pro sebe, přikázala jsem mu: „Běž k Afroditě,“ a vzápětí zaslechla, jak se pod náporem síly prudce nadechla. Jakmile jsem měla jistotu, že přátelé jsou chránění, jak jen to jde, obrátila jsem pozornost zpátky k naší zkažené velekněžce. Už jsem chtěla podotknout něco v tom smyslu, jak je ironické, že zrovna ona používá příměry z bible, když vtom se o pár metrů dál otevřely jiné dveře a z nich vyšel on.

Darius se zastavil tak prudce, jako by mu v další chůzi bránil příliš napjatý řetěz.

„Óóóó,“ vydechla Shaunee.

„Ty blááááho,“ vzdychla dlouze Erin.

„Nedívejte se mu do očí!“ zašeptala Afrodita. „Koukejte se mu na tělo.“

„To nebude vůbec problém,“ podotkl tichounce Damien.

„Držte se,“ řekl Darius.

Čas jako by se zastavil.

Drž se, řekla jsem si v duchu. Drž se. Jenže nebylo čeho. Připadala jsem si k smrti vyčerpaná, totálně zdeptaná a všechno mě bolelo. Vedle Neferet jsem působila uboze. Byla mocná a prostě dokonalá. Při pohledu na Kalonu jsem si zase uvědomila, jak jsem nicotná. Když tam stáli vedle sebe, připadala jsem si proti nim naprosto bezvýznamná. Hlava se mi zatočila přívalem nesouvislých myšlenek. Jsem jen malá holka. Nejsem ještě ani dospělá upírka. Jakou mám šanci, že dokážu vzdorovat těmhle dvěma úchvatným bytostem? A vážně chci bojovat s Kalonou? Víme na sto procent, že je zlý? Zamrkala jsem, abych mohla pořádně zaostřit, a dobře si ho prohlédla. Žádné zlo na něm vidět nebylo. Měl na sobě kalhoty vyrobené z karamelově hnědé jelenice, ze které se šijí pravé mokasíny. Neměl boty a od pasu nahoru byl nahý. Když to říkám, zní to asi dost směšně, ale ve skutečnosti to nikomu z nás směšné nepřipadalo. Bylo to úplně přirozené. Ach jo, když on vypadal tak absolutně úžasně! Pleť měl dokonale hladkou a bez poskvrnky, opálenou přesně do toho zlatavého odstínu, o který bílé holky zoufale usilují v soláriích, ale nikdy se jim to nepovede. Vlasy měl černé, husté a dlouhé, ale ne zas tak, aby to vypadalo trapně. Byly takové střapaté a moc hezky se vlnily. Čím déle jsem na ně koukala, tím živěji jsem si dokázala představit, jak se jimi probírám. Vykašlala jsem se na Afroditino varování, podívala se mu přímo do očí a vzápětí mnou projel úplný elektrický šok, protože jeho zorničky se okamžitě rozšířily. Poznal mě. Ten záchvěv energie jako by ze mě vysál poslední mikroskopické zbytečky sil. Zvadla jsem v Dariově náruči jako hadrová panenka. Už jsem ani pořádně neudržela zpříma hlavu.

„Ona je raněná!“ zaburácel chodbou Kalonův hlas. Dokonce i Neferet sebou cukla. „Proč se jí nikdo nevěnuje?“

Uslyšela jsem odporné zašustění velkých křídel a z místnosti, ze které se před chvílí vynořil Kalona, vyšel Refaim. Otřásla jsem se, protože jsem si uvědomila, že musel k budově přiletět a vlézt dovnitř oknem. Neexistuje snad žádné místo nad zemským povrchem, kam by se tyhle zrůdy nedostaly?

„Otče, přikázal jsem tomu bojovníkovi, aby odnesl kněžku přímo na ošetřovnu, kde se jí dostane řádné péče.“ V kontrastu s Kalonovým vznešeným hlasem znělo krakounovo nepřirozené skřehotání ještě obscénněji.

„To jsou akorát kecy!“ Otřeseně, s otevřenou pusou jsem vytřeštila zrak na Afroditu, která na krakouna namířila svůj nejprotivnější úšklebek. Pohodila blonďatou hřívou a pokračovala: „Tady ptakouš nás zdržoval venku na studeném dešti a blábolil pořád dokola o nějaké rudé holce. Darius sem Zoey přinesl jen proto, že se na tu jeho pomoc vykašlal.“ Při slově pomoc nakreslila ve vzduchu uvozovky.

Nastalo mrtvé ticho a pak Kalona zvrátil krásnou hlavu a rozesmál se. „Zapomněl jsem, jak zábavné dokážou lidské ženy být.“ Ladně pokynul rukou Dariovi. „Pojď s touto mladou kněžkou dovnitř, ať se jí může dostat ošetření.“

Darius se celý napjal, evidentně se mu příliš poslechnout nechtělo, ale udělal, co po něm Kalona chtěl. Kamarádi šli s ním. Ocitli se u dveří ošetřovny, ve kterých pořád stála Neferet, ve stejném okamžiku jako Kalona.

„Svou povinnost jsi splnil, bojovníku,“ prohlásil padlý anděl. „Nyní se jí ujmu já s Neferet.“ Vztáhl paže, jako by čekal, že mě do nich Darius vloží, a zároveň s tím pohybem se s šustotem napůl rozevřela velikánská, jako havran černá křídla, jež měl do té doby úhledně složená na zádech.

Měla jsem hrozné nutkání si na ně sáhnout a byla jsem vlastně vděčná, že jsem slabá jako kotě a nemůžu dělat víc než se na ně dívat.

„Můj úkol dosud neskončil.“ V Dariově hlase bylo stejné napětí jako v jeho svalech. „Zavázal jsem se této mladé kněžce, že jí budu k službám, a musím zůstat po jejím boku.“

„Já taky nikam nejdu,“ řekla Afrodita.

„Ani já ne.“ Damien mluvil polekaně a roztřeseně, ale všimla jsem si, že pěsti má pořád pevně zaťaté.

„My taky ne,“ prohlásila Erin a Shaunee odhodlaně přikývla.

Tentokrát se rozesmála Neferet. „Snad si nemyslíte, že vás nechám přihlížet, až budu Zoey vyšetřovat?“ Pobavení se z jejího tónu vzápětí vytratilo. „Nebuďte směšní! Darie, odnes ji dovnitř a polož na postel. Pokud je to pro tebe tak důležité, smíš počkat tady na chodbě, ale jak se tak na tebe dívám, udělal bys lépe, kdyby ses šel najíst a osvěžit. Nakonec, vždyť jsi dopravil Zoey domů, kde je v bezpečí, a tudíž jsi svůj úkol splnil. Vy ostatní se vraťte na koleje. Lidskou část města pouhá bouře možná ochromila, ale my nejsme lidé. Náš život jde dál jako obvykle a výuka stále probíhá.“ Odmlčela se a obrátila pohled k Afroditě. Její výraz naplnila taková nenávist, že jí to zkřivilo tvář do tvrdé, studené masky, ve které nezůstala po kráse ani stopa. „Ty jsi nyní ale opět člověk, Afrodito, nemám pravdu?“

„Ano,“ odpověděla kamarádka. Zbledla, ale hlavu držela zpříma a bez uhýbání velekněžce její ledový pohled oplácela.

„Pak patříš tam ven.“ Neferet neurčitě mávla rukou.

„To není pravda,“ řekla jsem. Když jsem se začala soustředit na Neferet, ochromení z pohledu na Kalonu vyprchalo. Sotva jsem však poznávala svůj hlas. Spíš než mně mohl náležet šepotavé, slabé stařeně. Neferet ho ale slyšela moc dobře a sjela ke mně pohledem. „Nyx pořád sesílá Afroditě vize. Patří sem,“ vypravila jsem ze sebe. Musela jsem prudce zamžikat, protože mi v zorném poli plavaly šedé skvrny.

„Vize?“ prořízl vzduch kolem nás Kalonův hluboký hlas. Tentokrát jsem se ovládla a nepodívala se na něj, přestože stál tak blízko, že jsem cítila nepřirozený chlad čišící z jeho těla. „Jaké jsou to vize?“

„Varování před budoucími neštěstími,“ promluvila za sebe Afrodita.

„Zajímavé.“ Zamyšleně to slovo protáhl. „Neferet, má královno, nezmínila ses, že máte na zdejší Škole noci věštkyni.“ Než stačila velekněžka něco říct, pokračoval: „Výtečně, výtečně. Věštkyně nám může být k užitku.“

„Ale není mládě ani dospělá, a proto do Školy noci nepatří. Povídám, že musí jít.“ V Neferetině hlase zazněl zvláštní tón, který mi zpočátku nic neříkal, ale pak jsem zamrkala a rozkoukala se natolik, abych mohla sledovat řeč jejího těla – byla na Kalonovi úplně nalepená – a s mírným šokem jsem si uvědomila, že uraženě špulí pusu.

Kalona zvedl ruku a já uchváceně sledovala, jak Neferet hladí po tváři, sjíždí dlaní po křivce jejího dlouhého, hebkého hrdla až k rameni a nakonec po celé délce zad. Pod jeho dotekem se zachvěla a rozšířily se jí panenky, jako by jeho laskání byla nějaká droga.

„Má královno, věštkyně nám jistě může dobře posloužit,“ řekl.

Kývla a dál na něm visela očima.

„Zůstaň, malá věštkyně,“ řekl Afroditě.

„Správně. Ani se odsud nehnu,“ odvětila rázně. „Zůstanu se Zoey.“

No, musím uznat, že Afrodita mě úžasně překvapila. Jo, já jsem byla vážně raněná a asi taky v těžkém šoku, takže jsem mohla svoje nekontrolovatelné psychické i fyzické reakce svádět na to a zároveň doufat, že ten divný hypnotický stav, do kterého mě padlý anděl pořád uvádí, je důsledkem toho, že zřejmě umírám. Ale bylo evidentní, že na všechny ostatní Kalona více či méně působí podobně. Teda až na Afroditu. Ta se dál chovala úplně normálně, konkrétně jako držkatá mrcha. Byla to záhada.

„Věštkyně,“ oslovil ji Kalona, „říkáš, že se ti dostává varování před neštěstími?“

„Ano,“ odpověděla.

„Pověz, co se stane, pokud Zoey nepřijmeme a pošleme ji pryč?“

„Žádnou takovou vizi jsem neměla, ale vím, že Zoey tu musí zůstat. Je těžce raněná.“

„Pak věz, že i já čas od času vyslovuji věštby,“ pronesl Kalona. Hlas, který byl ještě před chvilkou tak svůdný a hluboký, že bych se nejradši stočila do klubíčka a poslouchala ho do konce života, se změnil. Hodně pozvolna, byl to jen neznatelný posun v barvě. Ale s každým dalším slovem mě čím dál víc mrazilo hrůzou. Nakonec se v něm už nepokrytě ozývala veškerá jeho nelibost, a dokonce i Darius zaskočeně o krok ucouvl. „A na mou věru, jestli mého rozkazu neuposlechneš, tato kněžka se nedožije další noci. Ihned odejdi!“

Jeho slova mi projela tělem jako úder blesku a všechny moje smysly, už tak dost otupělé, na chvíli úplně vypověděly službu. Pevně jsem Dariovi sevřela ramena. „Udělej, co říká,“ poradila jsem Afroditě a chvíli lapala po dechu. „Má pravdu. Jestli mi nepomůžou, už dlouho nevydržím.“

„Podej mi ji. Žádám tě o to naposledy,“ vyzval Kalona bojovníka a znovu nastavil paže.

Afrodita ještě vteřinku váhala, ale pak mě vzala za ruku. „Přijdeme, až ti bude líp.“ Stiskla ji a já ucítila, jak se ke mně vrací energie ducha.

Chtěla jsem začít protestovat, že si ho musí nechat pro sebe, že potřebuje jeho ochranu, ale ona už se otočila k Damienovi, postrčila ho ke mně a řekla: „Rozluč se s ní a popřej jí hodně síly.“

Damien po ní střelil pohledem a ona lehce kývla. Chytil mě za ruku a taky ji pořádně zmáčkl. „Brzy se uzdrav, Červenko,“ zamumlal, a když ruku pustil, ucítila jsem závan příjemného vánku.

„Teď vy, holky,“ vyzvala Afrodita dvojčata.

Shaunee se chopila jedné mojí ruky a Erin druhé. „Držíme ti palce, Zoey,“ řekla Erin, a když ode mě odstoupily, zůstalo se mnou letní teplo a svěžest očistného deště.

„Dost sentimentality, vezmu si ji.“ Než jsem se stačila třeba jen nadechnout, Kalona mě vytáhl Dariovi z náruče. Jakmile jsem se ocitla přitisknutá k jeho nahé hrudi, zavřela jsem oči a zuby nehty se držela síly živlů. Úžasné mrazivé teplo jeho těla mě úplně roztřáslo.

„Budu čekat zde,“ zaslechla jsem ještě Daria, než se s osudovou neodvratností zabouchly dveře a já zůstala bez kamarádů, sama se svou nepřítelkyní, padlým andělem a monstrózní ptačí kreaturou, která se zrodila před staletími z jeho chtíče.

Pak jsem udělala to, co zatím jen dvakrát v životě. Omdlela jsem.

18)

První, čeho jsem si všimla, když jsem začala znovu nabývat vědomí, bylo, že naškrobená prostěradla na nemocničním lůžku mě studí po celém těle, z čehož vyplývalo, že na sobě nic nemám.

Nato jsem si uvědomila, že instinkt mi přikazuje, abych neotvírala oči a dál zhluboka dýchala. Jinými slovy jsem měla předstírat, že jsem pořád v limbu.

Zůstala jsem tak nehybná, jak to jen šlo, a pokusila se udělat inventuru svých tělesných partií. Dlouhá ošklivá rána na prsou bolela podstatně míň než v okamžiku, kdy jsem omdlela. Napjala jsem všechny smysly (pochopitelně kromě zraku) a ucítila přítomnost a vůně ducha, vzduchu, vody a ohně. Neměly plně hmotnou podobu, která by bila do očí, ale obklopovaly mě, konejšily, posilovaly – a naháněly mi pořádný strach o kamarády. Vraťte se k ostatním! poručila jsem živlům a ony neochotně zmizely. Teda až na ducha. Nejradši bych si povzdychla a obrátila oči v sloup. Místo toho jsem se líp soustředila. Duchu, běž k Afroditě. Zůstaň s ní. Vzápětí zbyla po mocném živlu jen prázdnota. Asi jsem sebou přitom nevědomky škubla, protože někde u nohou postele se ozval Neferetin hlas.

„Pohnula se. Bezpochyby se brzy probere.“ Chvilku se odmlčela a já zaslechla kroky. Asi začala přecházet po místnosti. Pak pokračovala: „Pořád si myslím, že jsem ji neměla uzdravit. Její smrt by nebylo obtížné vysvětlit. Když přijela, byla skoro mrtvá.“

„Jestli je pravda, co tvrdíš, a ona skutečně vládne všemi pěti živly, má příliš velkou moc, než abychom ji směli nechat zemřít,“ namítl Kalona. I on zřejmě stál někde tam, co Neferet.

„Je to čistá pravda,“ řekla velekněžka. „Ovládá živly.“

„Pak ji můžeme využít. Proč by nemohla hrát nějakou úlohu v naší nové vizi budoucnosti? Její spojenectví by nám jistě získalo přízeň těch členů rady, kteří nepodlehnou mně.“

Nová vize budoucnosti? Přízeň členů rady? Jako že nejvyšší rady upírů? Do prkvančic!

Neferet s odpovědí neváhala. Sebevědomě prohlásila: „K ničemu ji potřebovat nebudeme, můj milovaný. Náš plán vyjde. Pochop, Zoey stejně svou moc nikdy nepropůjčí naší věci. Slepě vzhlíží k bohyni.“

„Ach, avšak to se může změnit.“ Jeho hluboký hlas připomínal tekutou čokoládu. Hlavou mi vířily informace, které jsem právě vyslechla, zato moje tělo ten zvuk úplně zhypnotizoval. Byla rozkoš ho i jen poslouchat. „Znám jinou kněžku, jež se slepého obdivu k bohyni zbavila.“

„Je mladá a není ještě dost moudrá, aby dokázala otevřít oči a spatřit před sebou zajímavější možnosti, jako jsem to udělala já.“ Jejich repliky ke mně doléhaly z jednoho a téhož místa, podle čehož jsem usoudila, že se objímají. „Zoey nikdy nebude nic jiného než další nepřítel. Jsem přesvědčena, že jednou nastane den, kdy ji ty nebo já budeme muset zabít.“

Kalona se přidušeně zasmál. „Ty jsi tak nádherně krvežíznivá. Pokud nám ta mladá kněžka nepřinese žádný prospěch, pak se jí pochopitelně nakonec zbavíme. Zatím se přesvědčím, jestli její okovy přece jen nedokážu rozetnout.“

„Ne! Chci, aby ses od ní držel dál!“ vyštěkla Neferet.

„Nezapomínej, kdo je zde pánem. Již nikdy se nenechám ovládnout, zotročit nebo uvěznit. A nejsem tvá nemohoucí bohyně. Když mě někdo popudí, odeberu mu všechno, co jsem mu kdy dal!“ Po sexy hedvábném podtónu nezůstala v jeho hlase ani stopa. Vystřídal ho hrůzostrašný chlad.

„Nehněvej se,“ začala se honem lísat Neferet. „Prostě jen nesnesu pomyšlení, že bych se o tebe měla s někým dělit.“

„Pak se nevystavuj mé nelibosti!“ vykřikl, ale vztek už z jeho hlasu pomalu vyprchal.

„Pojď se mnou pryč a uvidíš, že tvou nelibost brzy rozptýlím,“ řekla vyzývavě. Potom jsem uslyšela hnusné vlhké zvuky, jak se začali líbat. Z Neferetina zadýchaného sténání se mi zvedal kýbl.

Po spoustě absolutně mládeži nepřístupných zvukových efektů konečně Kalona zase promluvil. „Jdi do naší komnaty. Přichystej se pro mě. Zakrátko za tebou přijdu.“

Čekala jsem, že Neferet zaječí něco na způsob: Ne! Pojď se mnou hned!, ale překvapila mě, protože jen sladce, svůdně zapředla: „Nenech mě dlouho čekat, můj temný anděli.“ Pak zašustily šaty, otevřely se dveře a zase zaklaply.

Ona s ním ve skutečnosti manipuluje. Uvažovala jsem, jestli o tom Kalona ví. Nesmrtelná bytost by snad měla být schopná prokouknout psychologické triky (a taky tělesné, fuj) obyčejné upíří velekněžky. Pak se mi ale vybavil Neferetin přízračný obraz, který jsem zahlédla u nádraží. Jak to jenom udělala? Možná má teď, když se přidala k Temné straně, jiné schopnosti. Možná už není jen odpadlická upíří velekněžka. Kdo ví, co doopravdy znamená být královnou Tsi Sgili. Tahle nová myšlenka mě vyděsila.

Z nepříjemných úvah mě vytrhlo nějaké šustění u postele. Zůstala jsem ležet úplně bez hnutí. Měla jsem chuť zadržet dech, ale dobře jsem věděla, že musím dál zhluboka a pravidelně dýchat. Přísahám, že jsem cítila, jak se na mě Kalona dívá, a byla hluboce vděčná za svrchní prostěradlo, které jsem měla cudně vytažené až ke krku a bezpečně zastrkané pod tělem.

Ucítila jsem známý chlad čišící z jeho kůže. Musí být blízko. Asi stojí přímo u mojí postele. Zaslechla jsem zlověstné zašustění peří a živě si představila, jak roztahuje překrásná černá křídla. Možná ke mně zase natahuje ruce a chce mě obejmout jako v tom snu.

To byla poslední kapka. Můj instinkt pořád varovně křičel, ale už jsem neudržela oči zavřené. Byla jsem si naprosto jistá, že před sebou spatřím jeho nepopsatelně dokonalou tvář. Místo toho jsem uviděla nestvůrné Refaimovy rysy. Krakoun se nade mnou skláněl a jeho ohavný ptačí ksicht byl jen pár centimetrů od mého obličeje. Měl otevřený zobák a z něj vykukoval kmitající se jazyk.

Zareagovala jsem okamžitě a naprosto automaticky a vzápětí se semlela spousta věcí zároveň. Zaječela jsem jako siréna, chňapla po prostěradle, přitiskla si ho k hrudi a pošoupla se dozadu tak prudce, že jsem se praštila o čelo postele. Hnusný krakoun v tom samém momentu zasyčel a roztáhl křídla, jako by se na mě chystal vrhnout, když vtom se rozletěly dveře. Do místnosti vrazil Darius, a jakmile uviděl zlovolného tvora, který se nade mnou tyčil, se smrtonosnou ladností vytáhl z pouzdra pod koženou bundou nůž a vrhl ho po něm. Čepel se zabořila Refaimovi do horní části hrudníku. Krakoun zavřískl, zapotácel se a sevřel v pařátech střenku vykládanou perletí.

„Jak se opovažuješ útočit na mého syna!“ Dvěma kroky se Kalona ocitl u Daria, božskou silou ho popadl za krk a zvedl ho do vzduchu. Byl tak vysoký a měl tak dlouhé a svalnaté paže, že mohl bojovníkem praštit o strop. Pak ho tam přidržel. Darius kolem sebe křečovitě kopal a bez sebemenšího účinku bil pěstmi do andělových obrovských bicepsů.

„Přestaň! Neubližuj mu!“ Zabalila jsem se do prostěradla a nejistě k těm dvěma překlopýtala. Dokud jsem se nepostavila, vůbec jsem netušila, jak jsem ve skutečnosti pořád slabá. Kalonova černá křídla byla roztažená do plné šířky a já musela jedno podlézt, abych se k Dariovi dostala. Nevím, co jsem tím sledovala, když jsem z té postele lezla. I kdybych nebyla raněná a vyčerpaná, tuhle nesmrtelnou bytost bych nemohla ničím ohrozit, a když jsem na něj teď ječela a mlátila ho do boku, bylo mi jasné, že pro něj nepředstavuju o moc větší problém než otravný komár. K něčemu to ale přece jenom bylo. Když jsem se Kalonovi podívala do tváře a spatřila, jak mu jantarové oči září a zuby má vyceněné v dravčím úsměvu, pochopila jsem, že se chystá Daria uškrtit a že se mu to líbí.

V tu chvíli jsem poznala, jaký doopravdy je. Nebyl to žádný nepochopený hrdina, který jen čeká na pravou lásku, jež v něm probudí všechny skryté dobré vlastnosti. On žádné dobré vlastnosti neměl. Nebylo podstatné, jestli je takový odjakživa nebo ne. To, co se z něj stalo a jaký byl teď, se dalo shrnout do jednoho slova: zlo. Kouzlo, kterým mě do té chvíle ovládal, se roztříštilo jako skleněný sen. Z celého srdce jsem doufala, že ho už nikdy nikdo nedokáže poskládat dohromady.

Pořádně jsem se nadechla, pozvedla ruce a nastavila směrem k němu dlaně. Toho, že ze mě sklouzlo prostěradlo a stojím tam nahá, jsem si nevšímala. Sebrala jsem veškeré pozůstatky sil a vyzvala živly: „Větře a ohni, přijďte, potřebuju vás.“ Okamžitě jsem pocítila jejich přítomnost a zároveň spojení s Damienem a Shaunee – před očima se mi mihly jejich tváře, soustředěné na to, aby svou společnou vůlí živly ještě podpořili. Přesně tuhle malou posilu jsem potřebovala. Přimhouřila jsem víčka a vložila všechno do jediného rozkazu: „Zařiďte, ať ten okřídlený chlap pustí Daria!“ Máchla jsem pažemi ke Kalonovi a soustředila do toho pohybu veškerou energii. Přitom mi blesklo hlavou, že oheň a vítr už mi párkrát zachránily kůži v soubojích s těmi protivnými krakouny, takže by měly zabrat i na jejich tátu.

Šleh horkého vzduchu okamžitě zapůsobil. Opřel se do Kalonových křídel, nadzvedl ho a odhodil dozadu, a když se žhavý vítr dotkl jeho nahé kůže, ozval se zvláštní syčivý zvuk a dokonce z ní začala stoupat pára.

Darius tvrdě dopadl na zem a začal lapat po dechu, ale zároveň se snažil vstát a postavit se mezi Kalonu, Refaima a mě. Já už neměla na víc energii, jen jsem se pokoušela zklidnit dech a usilovně mrkala, protože mi v zorném poli plavaly divné zářící tečky. Oheň i vítr zmizely a bez nich jsem se sotva držela na nohou.

Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a otočila se k otevřeným dveřím. Překvapeně jsem se zajíkla, protože dovnitř vběhl Stark, na tětivě luku nasazený zlověstně vypadající šíp. Pozvedl zbraň a chtěl zamířit na Daria, jenže se zarazil, zavrtěl hlavou, jako by si ji chtěl pročistit, a zůstal civět na mě.

V první chvíli mě zaplavil fantastický nával radosti. Vypadal jako dřív! Oči mu nesvítily rudě. Neměl pomatený výraz, propadlé tváře ani nepřipomínal kostru. Pak mi ale došlo, že celou tu dobu, co si hledíme do očí, před ním stojím úplně nahá. Chňapla jsem po prostěradle, které mi předtím sklouzlo k nohám, a bleskově si ho omotala kolem těla na způsob osušky. Přes ty šílené věci, co se kolem mě právě odehrávaly, jsem si nemohla nevšimnout, že mi obličej hoří hanbou. Měla jsem mu něco říct, oslovit ho, jenomže mozek mi úplně zkolaboval pod náporem vědomí, že mě právě viděl dočista nahatou.

Stark se vzpamatoval dřív než já. Znovu pozvedl luk, upravil pozici šípu na tětivě a zamířil na Daria.

„Starku! Nestřílej!“ vykřikla jsem. Ani jsem se nepokusila zaclonit mu výhled. Kdyby šíp vypustil, zasáhl by Daria, i kdybych dělala, já nevím co. Stark nemůže minout. Na rozdíl od Kalony moje bohyně dar, který jednou dala, nikomu nevezme.

„Pokud chceš zabít osobu, která mě odhodila přes celou místnost, pak tvůj šíp nezasáhne bojovníka, ale kněžku,“ řekl Kalona. Už vstal a jeho hlas zněl, jako by se nic nestalo. Tvářil se klidně, ale holý hrudník měl divně načervenalý, jako by se spálil na slunci. Z odhalené kůže pořád líně stoupaly stužky páry, přestože oba živly už zmizely. „A já nechci zabít kněžku, ale bojovníka.“

Než Stark stačil vypustit smrtící střelu, obrátila jsem se ke Kalonovi a prosebným tónem řekla: „Darius mě jen chránil. Tohle mi totiž udělal krakoun.“ Ukázala jsem na svoji dlouhou ránu, která už nebyla hnusně rozšklebená. Zacelila se a zůstala po ní zanícená, klikatá rudá jizva. „Když mě Darius slyšel křičet a uviděl, jak se nade mnou Refaim sklání, jenom logicky usoudil, že jsem zase v nebezpečí.“ Kalona pozvedl ruku, aby zadržel Starka, ale veškerou pozornost jinak věnoval mně. Pokračovala jsem. „Darius dal své slovo, že mě bude chránit. Dělal jen svoji práci. Nezabíjej ho za to, prosím.“

Nastalo dlouhé ticho a já celou dobu zadržovala dech. Kalona se mi díval přímo do očí a já mu pohled oplácela. Nevysvětlitelná hypnotická přitažlivost, kterou jsem k němu předtím cítila, se nevrátila. Ne že by nebyl absolutně nejnádhernější chlap, jakého jsem kdy viděla. Rozhodně byl. Najednou ve mně hrklo. Došlo mi totiž, co jsem celou dobu měla přímo před očima, ale nevnímala to.

Kalona omládl.

Když se osvobodil ze svého podzemního žaláře, vypadal absolutně fantasticky a každým coulem jako dospělý mužský. Samozřejmě abnormálně vysoký a navíc s velikánskými černými křídly, ale jinak prostě chlap, který je o dost starší než já. Nedokážu to říct moc přesně, hádala bych mu cokoli mezi třicítkou a padesátkou. Jenže teď to bylo jinak. Kdybych si měla tipnout, řekla bych, že je mu tak osmnáct. Určitě ne víc než jednadvacet.

Je přesně v tom správném věku pro mě…

Kalona mě konečně přestal provrtávat pohledem a pomalu se otočil k Refaimovi. Ten se choulil v koutě a groteskně lidskýma rukama svíral nůž, který mu pořád trčel z ptačí hrudi.

„Je to pravda, můj synu? Způsobilo zranění této kněžky některé z mých dítek?“

„To nedokážu říct, otče. Některé hlídky se nevrátily,“ vypravil ze sebe Refaim. Dýchal přerývaně a mělce.

„Je tomu tak,“ prohlásil Darius.

„Jak bys také mohl tvrdit něco jiného, bojovníku?“ odvětil Kalona.

„Dávám ti slovo Erebova syna, že mluvím pravdu,“ řekl Darius. „A viděl jsi přece Zoeyino poranění. Jistě poznáš ránu způsobenou pařáty jednoho z tvých dětí.“

Líbilo se mi, že Darius nedělá ramena a nesnaží se vyprovokovat další rvačku, jak by to určitě udělal nějaký pubertální idiot (zdravíme Heatha a Erika!). Pak jsem pochopila, o co mu jde. Pořád mě chránil. Když bude Kalona vědět, že mě skoro zabil krakoun (že to ve skutečnosti byla nehoda, ho zajímat nemusí), pak mě snad už s žádným z nich nikdy nenechá o samotě a v nejlepším případě svoje odporné dětičky dokonce varuje, aby se ode mě držely dál. Jestli mě teda pořád chce nechat naživu.

Moje nesouvislé úvahy se rázem vypařily, protože Kalona ke mně vykročil. Zůstala jsem bez hnutí stát a nespouštěla oči z jeho nahých prsou. Natáhl ruku, ale zarazil se těsně, než se dotkla mojí kůže. Prstem mi pomalu přejel nad ranou, a i když se mě vlastně nedotýkal, stejně jsem cítila chlad, který z něj čišel. Musela jsem pevně zatnout zuby, protože bych se buď otřásla a ucukla, nebo mu pohlédla do očí a bezděky se naklonila blíž, takže by se jeho studený prst ocitl v přímém kontaktu s mojí rozpálenou pokožkou.

„Způsobila to ruka jednoho z mých synů,“ prohlásil. „Starku, protentokrát tohoto bojovníka nezabíjej.“ S úlevou jsem si oddychla, jenomže on ještě neskončil. „Samozřejmě nesmím připustit, aby ranil mého milovaného syna a zůstal nepotrestán. Udělám to však sám.“

Řekl to tak klidně a věcně, že mi význam jeho slov úplně nedošel, dokud rychlostí kobry nezaútočil. Můj ochránce sice zareagoval a chtěl zaujmout obranný postoj, ale Kalona byl mnohem rychlejší. Bleskově se otočil, vytrhl Refaimovi nůž z hrudi a plynulým pohybem přejel Dariovi čepelí po tváři.

Bojovník se zapotácel a upadl. Všude kolem se rozstříkla krev a těžké rudé kapky doslova pršely po celé malé místnosti. S výkřikem jsem se k němu vrhla, jenže zápěstí mi sevřela Kalonova ledová ruka a strhla mě zpátky. Zadívala jsem se mu do očí a soustředila se, aby můj hněv a zděšení vyrušily jeho příšerné kouzlo.

A vážně mě to k němu vůbec netáhlo! Jeho trik už na mě nefungoval! Byl sice mladý a nelidsky krásný, ale pořád jsem v něm viděla nebezpečného nepřítele. Asi si všiml vítězného záblesku v mých očích, protože jeho agresivní výraz vystřídal lenivý vědoucný úsměv. Sklonil se a zašeptal, abych ho slyšela jen já: „Nezapomeň, má malá A-yo, tvůj bojovník tě dokáže ochránit před kýmkoli, ale přede mnou ne. Ani síla tvých živlů mi nezabrání zmocnit se toho, co má být opět mé.“ Pak přitiskl rty k mým a jeho omamná chuť mi zacloumala tělem jako vichřice, zlomila můj odpor a zmrazila mi duši zakázanou touhou, která mě doslova smetla. Když mě líbal, zapomněla jsem na všechno a na všechny – mráz mi vypálil z hlavy Starka, Daria i Erika s Heathem.

Pustil mě a mně se podlomily nohy. Zhroutila jsem se na zem. Kalona se smíchem odešel z pokoje a za ním se s ranou v hrudi odploužil i jeho nejoblíbenější syn.