19)

Rozvzlykala jsem se a po čtyřech přelezla k Dariovi. V tu chvíli se od dveří ozval příšerný zvuk. Zvedla jsem hlavu a uviděla Starka. V jedné ruce pořád svíral luk. Druhou se držel futra tak křečovitě, že mu úplně zbělely klouby, a mně se dokonce zdálo, že dřevo se pod tlakem jeho prstů prohýbá. Oči měl jasně rudé a byl trochu zkroucený, jako by ho bolelo břicho.

„Starku? Co se děje?“ Otřela jsem si oči hřbetem ruky, protože jsem přes slzy pořádně neviděla.

„Krev… nevydržím… musím…“ Ani jednu z načatých vět nedokončil a pak jakoby proti své vůli udělal klopýtavý krok kupředu.

Darius se vyhrabal do kleku. Popadl z podlahy nůž, který Kalona odhodil, a otočil se ke Starkovi. „Abys věděl, o svoji krev se dělím jen s těmi, jimž dovolím, aby mě ochutnali.“ Bojovníkův hlas zněl vyrovnaně a silně. Kdybych se na něj nedívala, vůbec bych netušila, že se mu z děsivé řezné rány na tváři řinou potoky krve. „Tobě jsem nic takového nedovolil, chlapče. Ustup, jinak to, co se zde odehrálo, bude mít pokračování.“

Ve Starkově nitru se zjevně odehrávala temná bitva, bylo to poznat na celém jeho těle. Rudě žhnoucí roztoužený pohled, zvířecky zkřivené rty, napětí, které sálalo z každého svalu, to všechno byly signály, že se brzo utrhne ze řetězu.

Jenže já vám něco povím: měla jsem toho právě dost. Říct, že moje reakce na Kalonův polibek mě vyšokovala, by bylo opravdu hodně slabé. Všechno mě pořád bolelo. Motala se mi hlava. Připadala jsem si tak zesláblá, že bych v páce nepřetlačila asi ani, no, řekněme třeba Jacka. Teď byl navíc raněný i Darius a já neměla potuchy, nakolik je to vážné. Sečteno a podtrženo, v tom momentu by mě asi porazilo i píchnutí vidličkou.

„Starku, seber se, krucinál, a vypadni odsud!“ Rozzuřeně jsem se k němu otočila a byla ohromně vděčná, že z mého hlasu vyzařuje větší síla, než jsem ve skutečnosti měla. „Moc nerada bych na tebe poslala oheň, ale jestli uděláš ještě jeden krok směrem k nám, tak ti na mou duši přismahnu zadek!“

To ho probralo. Upřeně na mě pohlédl. Vypadal naštvaně a nebezpečně. Obklopovala ho aura temnoty, která ještě zdůrazňovala rudý svit v jeho očích. Postavila jsem se na nohy. Prostěradlo naštěstí drželo. Zvedla jsem ruce a připravila se k útoku. „Nerozčiluj mě. Jestli mi ujedou nervy, tak si to odskáčeš, to si piš.“

Stark zamžikal, jako kdyby se snažil rozkoukat. Karmínová záře v jeho očích pohasla, temnota kolem něj se rozplynula. Přejel si rozechvělou rukou obličej. „Zoey, já…“ začal skoro normálním tónem. Darius na okamžik zrušil obranný postoj a přesunul se o krok blíž ke mně. Stark na něj zavrčel – fakticky, nelžu – jako by byl nějaké zvíře, otočil se a vyběhl z pokoje.

Nějak jsem se dopotácela ke dveřím, zabouchla je, přitáhla k nim od postele židli a zaklínila ji pod kliku, jak jsem to viděla ve spoustě filmů. Potom jsem se vrátila k Dariovi.

„Jsem rád, že nestojím proti tobě, kněžko,“ řekl.

„Jo jo, to jsem celá já. Drsná jak šmirgl.“ Touhle hláškou, kterou jsem pochytila při sledování Project Runway, jsem se snažila zamaskovat, že je mi na omdlení. Byla jsem si vcelku jistá, že název téhle reality show by Dariovi nic neřekl, asi by myslel, že je to nějaký pořad o letištích, ale stejně se zasmál. Opření jeden o druhého jsme se dovlekli k posteli, on se posadil a já zůstala stát, plně soustředěná na to, abych se nemotala jako ožrala. Na alkohol jsem se bohužel už vymlouvat nemohla.

„Tamhle by měly být nějaké základní zdravotnické potřeby.“ Ukázal na dlouhou nerezovou skříň, která zabírala půl protější stěny. Měla v sobě zabudovaný dřez a u něj ležely srovnané na podnosech všelijaké hrůzostrašné lékařské nástroje (všechny ostré a zlověstně ocelové).

Byla jsem fakt unavená, a tak jsem těm skalpelovitým věcem nevěnovala pozornost a začala vytahovat šuplíky a otevírat skříňky. Při tom jsem si všimla, že se mi příšerně klepou ruce.

„Zoey,“ zavolal na mě Darius. Ohlédla jsem se. Vypadal hrozně. Levou stranu obličeje měl úplně zkrvavenou, rána se mu táhla od spánku až k čelisti a přetínala výrazný geometrický vzor jeho tetování. V očích měl ale úsměv a řekl: „Nic tak hrozného se nestalo. Je to jen škrábnutí.“

„Dost velké škrábnutí,“ namítla jsem.

„Afroditě se zřejmě zamlouvat nebude,“ podotkl.

„Cože?“

Roztáhl koutky v úsměvu, ale hned toho nechal a zkřivil rty, protože ten pohyb způsobil, že šrám začal krvácet ještě víc. Ukázal si na tvář. „Nebude se jí líbit, že mám jizvu.“

Vyhrabala jsem nějaké obvazy, dezinfekční ubrousky, gázu a tak a vrátila se k němu. „Jestli bude kvůli tomu frfňat, nakopu jí zadek. Teda až si trochu odpočinu.“ Zadívala jsem se na „škrábnutí“, snažila se nevnímat vábivou vůni jeho krve a přitom namáhavě polkla, abych se nepozvracela.

No jo, já vím, že si odporuju: miluju chuť a vůni krve, ale když vidím, jak krvácí kamarád, udělá se mi špatně od žaludku. Vlastně ne, možná si to neodporuje ani trochu! Já svoje kamarády přece nežeru! Vzpomněla jsem si na Heatha a trochu to upravila: za normálních okolností svoje kamarády nežeru, a když už, tak k tomu musím mít jejich svolení.

„Já si to vyčistím,“ ozval se Darius a sáhl po dezinfekčním ubrousku, který jsem mačkala v dlani.

„Ne,“ zarazila jsem ho a pak to zopakovala ještě jednou, rázněji, a potřásla hlavou, aby se mi přestala motat. „Ne, nesmysl. Jsi raněný, ošetřím ti to. Jen mi poraď, co mám dělat.“ Chvíli jsem mlčela a pak pokračovala: „Darie, musíme odsud vypadnout.“

„Já vím,“ odvětil vážně.

„A to ani nevíš úplně všechno. Slyšela jsem, jak si Neferet s Kalonou povídají. Říkali, že plánují nějakou novou budoucnost, a potom se ještě zmínili, že k tomu potřebují získat přízeň členů rady.“

Darius šokovaně vytřeštil oči. „Nyktiny rady? Nejvyšší rady upírů?“

„Já nevím! To neřekli. Třeba tím mysleli radu tady na Škole noci.“

Pátravě se na mě zadíval. „Ale něco ti napovídá, že to tak není?“

Zvolna jsem přikývla.

„Pro lásku bohyně, to přece nemůžou dokázat!“

Zamračila jsem se a upřímně zalitovala, že můj instinkt s ním nesouhlasí. „Bohužel asi můžou. Kalona je mocný a navíc má tu svoji kouzelnou přitažlivost. Koukni, jde hlavně o to, že nesmíme zůstat tady pod Neferetiným dohledem ve chvíli, kdy se s tím svým ptačím parťákem chystá rozjet nějaký slizký plán – ať už jim jde, o co chce.“ Ve skutečnosti jsem měla neblahé tušení, že už ten svůj slizký plán rozjeli, ale nechtěla jsem to říct nahlas a zakřiknout to. „Co kdybychom tě dali do pořádku, skočili pro Afroditu, dvojčata a Damiena a vrátili se do tunelů?“ Najednou jsem měla slzy na krajíčku. „Je mi líp a radši budu riskovat, že se utopím ve vlastní krvi, než abych tady zůstala.“

„Souhlasím. Podle mého názoru tě Neferet uzdravila natolik, že ti nebezpečí odmítnutí proměny nehrozí ani v případě, že nebudeš v blízkosti velké družiny dospělých.“

„Jak jsi na tom ty?“

„Už jsem ti říkal, že to nic není, a mluvil jsem pravdu. Jen tu ránu vyčistíme a půjdeme.“

„Mnohem víc se mi líbí v tunelech.“ Nechtěla jsem to vyslovit nahlas, udělala jsem to úplně bezděčně, ale Darius vážně přikývl.

„To proto, že se tam cítíš v bezpečí, kdežto tady už to jednoduše není možné.“

„Všiml sis Neferet?“ zeptala jsem se.

„Jestli máš na mysli fakt, že její moc zjevně vzrostla, pak ano, toho jsem si všiml.“

„Bezva. Skoro jsem doufala, že se mi to jenom zdálo,“ zamumlala jsem.

„Máš dobrý instinkt. Varoval tě před Neferet už delší dobu.“ Zamyslel se. „Kalonova hypnotická síla je neobyčejná. Nikdy předtím jsem nic podobného nepoznal.“

„Jo,“ přisvědčila jsem a začala mu otírat z obličeje krev. „Ale myslím, že na mě už působit nebude.“ Ani sama před sebou jsem si nechtěla přiznat, že zhypnotizovat mě sice nemůže, ale na jeho polibek jsem pořád reagovala zatraceně silně. „Hele, nepřipadal ti Kalona nějaký jiný?“

„Jiný? V jakém smyslu?“

„Jako že vypadal mladší, ani ne tak starý jako ty.“ Dariovi jsem tipovala něco těsně přes dvacet, nejvýš pětadvacet – aspoň tak na mě působil.

Zkoumavě se na mě zadíval. „Ne, mně se jevil stejný, jako když jsem ho viděl poprvé – bez žádných známek určitého stáří, ale rozhodně žádný adolescent. Možná je schopen ovlivnit svůj vzhled tak, aby se ti co nejvíc zalíbil.“

Chtěla jsem to rázně popřít, jenže pak se mi vybavilo, jak mě oslovil, než mi dal pusu. Bylo to stejné jméno, jakým mi říkal v tom zlém snu. Reaguju na něj skoro automaticky, jako kdybych ho v hloubi duše už znala, ozval se ve mně zrádný vnitřní hlas. Zachvátil mě hrozný strach. Zachvěla jsem se a zježily se mi chloupky na pažích a na zátylku. „Říká mi A-yo,“ hlesla jsem.

„To je mi povědomé. Co je to za jméno?“

„Tak se jmenovala ta panna, kterou stvořily vědmy Ghigua k tomu, aby Kalonu uvěznila.“

Darius si zhluboka povzdechl. „No, aspoň už víme, proč tě tak usilovně chrání. Myslí si, že jsi dívka, kterou kdysi miloval.“

„Podle mě byl spíš posedlý než zamilovaný,“ namítla jsem rychle. Za žádnou cenu jsem si nehodlala připustit myšlenku, že Kalona možná A-yu doopravdy miloval. „A nesmíme taky zapomínat, že ho nakonec oklamala a na víc než tisíc let ho uvěznila v podzemí.“

Darius přikývl. „A tudíž by se jeho touha po tobě mohla snadno změnit v agresivitu.“

Stáhl se mi žaludek. „Vlastně o mě možná stojí jen proto, že se chce A-ye pomstít. Nemůžu přece vědět, co se mnou má v plánu. Neferet ho přemlouvala, ať jí dovolí mě zabít, ale on jí to zakázal, protože si prý přeje využít moji moc.“

„Ale ty bys kvůli němu nikdy Nyx nezradila,“ řekl bojovník.

„A až mu to dojde, nevidím důvod, proč by mě měl nechat naživu.“

„Spatřoval by v tobě pak silného nepřítele, který by ho mohl nějakým způsobem znovu uvěznit,“ přitakal Darius.

„Fajn, tak mi vysvětli, jak ti mám ošetřit tu ránu, a potom vyrazíme za ostatními a vypadneme odsud.“

Darius mi krok za krokem vysvětlil, jak mám vyčistit jeho dlouhou řeznou ránu. Bylo to pěkně nechutné, dokonce jsem musela přímo do ní nalít alkohol, aby se, cituju, vypláchla případná infekce, kterou tam mohla zanést krakounova krev. Úplně jsem zapomněla, že ten nůž byl původně zapíchnutý v Refaimově hrudi a tím pádem celý upatlaný od hnusné zmutované ptakočlověčí krve. Když jsem ránu vyčistila, Darius mi pomohl najít takovou divnou, ale fakt prima věcičku, jmenuje se to Dermabond, ale spíš se tomu říká tekuté stehy. Nanesla jsem to po celé délce rány, přimáčkla rozšklebené okraje k sobě a tadá! Až na dlouhou nezahojenou jizvu byl Darius jako nový. To aspoň tvrdil on. Já jsem byla trošku skeptičtější, ale odbyl mě s tím, že nejsem žádná kvalifikovaná zdravotní sestra.

Pak jsme společně prohrabali skříňky, protože jsem nehodlala chodit po škole zabalená v prostěradle. Teda, to byste nevěřili, jak příšerné nemocniční „noční košile“ jsme našli v jednom šuplíku! Jak tomu vůbec někdo může tak říkat, když je to tenké jako papír a nemá to záda? Proč musí člověk v nemocnici nosit něco tak ošklivého, z čeho mu kouká zadek? Vždyť se už tak většinou cítí mizerně! Je to totálně uhozené. No, to je fuk. Nakonec jsme našli zelenou pracovní uniformu pro sestry, která mi sice byla děsně velká, ale co. Pořád to bylo nesrovnatelně lepší než tóga z prostěradla. Outfit jsem završila pantoflemi. Zeptala jsem se Daria, jestli někde neviděl moji kabelku, a on odpověděl, že asi zůstala v autě. Asi teď budu vypadat povrchně, ale dalších několik minut jsem se trápila tím, že jestli se ta kabelka nenajde, budu si muset zařídit nový řidičák a koupit mobil. Navíc mě taky napadlo, že si možná už nevybavím, jak se jmenuje můj jediný správný a dokonalý odstín lesku na rty.

Když jsem si oblékla sesterské hadry (Darius se samozřejmě otočil zády) a přestala vyšilovat kvůli ztracené kabelce, posadila jsem se na postel a za chvíli se přistihla, že čučím do prázdna a pomalu usínám.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Darius. „Vypadáš…“ Věta zůstala viset ve vzduchu. Zřejmě v duchu vyzkoušel a zamítl výrazy jako „děsně“ a „jako oživlá mrtvola“.

„Unaveně?“ pomohla jsem mu ochotně.

Přikývl. „To je ono.“

„No, na tom není nic moc šokujícího, protože jsem unavená. Fakticky hodně.“

„Snad bychom mohli ještě počkat a…“

„Ne!“ přerušila jsem ho. „Já doopravdy chci co nejdřív odsud pryč. A stejně bych se tady pořádně nevyspala. Necítím se tu bezpečně.“

„Souhlasím,“ řekl. „Nejsi tu v bezpečí. Nikdo z nás není.“

Oba jsme si dobře uvědomovali, že i kdyby se nám podařilo dostat ven ze školy, mimo ohrožení stejně nebudeme, ale pro naši morálku bylo lepší, když jsme to nechali nevyslovené.

„Fajn, jdeme najít ostatní,“ řekla jsem.

Podívala jsem se ještě na hodiny a zjistila, že je něco po čtvrté ráno. Docela to se mnou zamávalo, netušila jsem, že uběhlo tolik času. Musela jsem být mimo několik hodin, ale přitom jsem se vůbec necítila odpočatá. Jestli výuka probíhá normálně, mláďata už by měla mít volno. „Hele,“ obrátila jsem se na Daria, „zrovna je večeře. Třeba jsou v jídelně.“

Přikývl, odsunul židli zaklíněnou pod klikou a opatrně otevřel dveře.

„Chodba je prázdná,“ zamumlal.

Zatímco pohledem prověřoval terén, já si prohlížela jeho. Místo abych ho následovala, popadla jsem ho za rukáv a zadržela. Tázavě se na mě podíval.

„Ehm, Darie, asi bychom se měli převlíknout, než nakráčíme do jídelny nebo na kolej. Ty jsi tak trošku od krve a já mám na sobě něco, co vypadá jako obří zelený pytel na odpadky. Nejsme zrovna dvakrát nenápadní.“

Sklopil pohled k zaschlé krvi pokrývající jeho bundu a tričko. Když se k tomu přičetla čerstvě zalepená rána na jeho tváři a můj sesterský úbor, k nenápadnosti to fakticky mělo daleko, což si samozřejmě okamžitě uvědomil.

„Vyjdeme o patro výš, tam jsou ubytováni Erebovi synové. Převléknu se a potom spolu rychle půjdeme do tvého pokoje, aby ses zbavila tohohle.“ Ukázal na můj obleček. „Když budeme mít štěstí, zastihneme na koleji Afroditu a dvojčata, takže pak už jen najdeme Damiena a nenápadně se vytratíme.“

„Bezva plán. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdy budu do těch tunelů těšit, ale zrovna teď jsou to nejlepší místo široko daleko.“

Darius zabručel, což v mužském jazyce asi znamená souhlas, a vyšel na chodbu. Opravdu byla prázdná. Schodiště bylo jen kousek opodál. Musím přiznat, že těch pár schodů mě málem odrovnalo, musela jsem se Dariovi pověsit na ruku. Podle jeho ustaraného výrazu jsem tipovala, že by mě nejradši do patra vynesl, a určitě by to nakonec taky udělal (i když bych rozhodně protestovala!), ale naštěstí jsme v rozhodujícím okamžiku zrovna došli nahoru.

„Poslyš,“ vypravila jsem ze sebe, když jsem na chvíli přestala zoufale lapat po dechu, „je tady vždycky takové ticho?“

„Ne,“ odpověděl zachmuřeně. „Není.“ Prošli jsme kolem společenské místnosti, kde byla lednička, velkoplošná televize, pár pohodlných gaučů a všelijaké chlapské hračky, jako třeba činky, terč se šipkami a kulečníkový stůl. Ani tam nikdo nebyl. Dariův obličej se stáhl v nečitelném výrazu. Zavedl mě do jedněch dveří v chodbě.

Jeho pokoj vypadal přibližně tak, jak jsem si pokoj Erebova syna představovala – čistý, jednoduchý, bez zbytečných ozdůbek. Měl tam vystavených pár trofejí za vítězství v soutěžích ve vrhu nožem a sbírku humorných fantasy knížek od Christophera Moorea, ale nikde jsem neviděla žádné zarámované fotky kamarádů nebo rodiny a na stěnách visely jenom oklahomské krajinky, které asi patřily k standardnímu vybavení. Jo, a stejně jako Afrodita měl miniledničku, což mě trochu naštvalo. To jsem jediná na téhle škole, kdo ji nemá? Ach jo. Přešla jsem k velkému oknu zakrytému těžkými závěsy, kousek je odhrnula a zadívala se ven, aby se Darius mohl převléknout bez rizika, že nás Afrodita v záchvatu žárlivosti oba vykuchá.

Venku správně mělo být rušno. Právě skončila poslední hodina a spolužáci měli směřovat z učeben na koleje, do rekreačního pavilonu, do jídelny anebo se prostě jen tak courat jako normální puberťáci. Ale viděla jsem jen dva nebo tři lidi, jak co nejrychleji přecházejí po kluzkých chodnících mezi budovami.

Intuice mi sice napovídala, že se za tím skrývá něco víc, ale já si schválně řekla, že za ten mrtvý klid může počasí. Z temné oblohy se pořád sypaly ledové jehličky. Ta bouře sice byla otravná, protože nás všechny uvěznila uvnitř, ale stejně jsem se neubránila obdivu nad tím, jak pod blyštivou vrstvou zmrzlé vody všechno vypadá kouzelně. Stromy se klonily pod křišťálovou tíží, která jim obalovala větve. Tlumená žlutá světla plynových lamp se odrážela od hladkých stěn a chodníků. Nejhezčí ale byla zledovatělá tráva. Jiskřící stébla trčela v milionu špiček, a když na ně dopadlo světlo ve správném úhlu, celý školní areál připomínal diamantové pole.

„Páni,“ řekla jsem spíš pro sebe než Dariovi, „já vím, že ten led je hrozný opruz, ale vypadá fakticky hezky. Je to úplně jiný svět.“

Darius ke mně přistoupil. Zrovna si přetahoval přes čisté tričko mikinu. Z jeho mrzutého výrazu bylo jasně poznat, že třpytivá nádhera ho zrovna moc nebere, zato hrozný opruz v tom spatřuje taky.

„Nikde nevidím žádnou hlídku,“ řekl a mně došlo, že se nemračí jen kvůli náledí, ale také na zeď obklopující školu. „Správně bychom odsud měli vidět nejméně dva nebo tři mé bratry, ale nejsou tu.“ Pak najednou ztuhl.

„Co se děje?“

„Unáhlil jsem se ve svém úsudku a pravdu máš ty. Je to úplně jiný svět. Škola přece jen má stráže. Ale nejsou to moji bratři.“ Ukázal na část zdi vpravo, kde se stáčela za Nyktiným chrámem, který stál přímo naproti naší budově. Mezi stínem, který vrhal starý dub, a zadním traktem chrámu se zavlnila tma a z ní se vyloupla pokroucená silueta přikrčeného krakouna, který seděl na vrcholku zdi. „A tam.“ Mávl rukou k místu kousek opodál. Původně jsem si tam ničeho nevšimla a hlubší tmu jsem považovala za přirozený efekt pošmourné noci, ale když jsem se zadívala pořádně, neznatelný pohyb prozradil přítomnost dalšího nestvůrného ptakomuže.

„Jsou všude,“ vydechla jsem. „Jak se odsud dostaneme?“

„Můžeš nás zamaskovat pomocí živlů, jako když jsme odsud utíkali poprvé?“

„Nevím. Jsem hrozně utahaná a necítím se úplně normálně. Ta rána ani nebolí, ale připadá mi, jako když ze mě pořád utíká energie a nemůžu ji nijak dobít.“ Potom se mi stáhl žaludek, protože jsem si uvědomila další věc. „Když jsem zavolala oheň a vítr, abych tě zbavila Kalony, nemusela jsem je pak propouštět. Prostě už tam nebyly. To se mi ještě nestalo. Vždycky zůstanou se mnou, dokud se s nimi nerozloučím.“

„Příliš se přepínáš. Dostala jsi darem schopnost přivolat a ovládat živly, ale to neznamená, že to můžeš dělat neomezeně. Jsi mladá a zdravá, takže za běžných okolností zřejmě ani nevnímáš, že tě to vyčerpává.“

„Párkrát se mi to stalo, ale nikdy takhle silně.“

„Nikdy jsi taky nebyla na pokraji smrti. Připočti k tomu skutečnost, žes neměla čas si odpočinout a zotavit se. To je nebezpečná kombinace.“

„Jinými slovy, nemůžeme počítat s tím, že nás odsud nepozorovaně dostanu,“ uzavřela jsem.

„Řekněme, že jsi plán C. Pokusme se vymyslet plány A a B.“

„Nejradši bych byla plán Z,“ zahučela jsem.

„No, tohle ti pomůže, i když je to jenom dočasné řešení.“ Přešel k miniledničce a vytáhl z ní dvě láhve, které na první pohled vypadaly jako ty obyčejné plastové, ve kterých se prodává voda, až na to, že byly plné husté červené tekutiny, kterou jsem moc dobře poznala. Jednu mi podal. „Až do dna.“

Vzala jsem si ji a zašklebila se. „Ty máš v ledničce krev v plastových flaškách?“

Zvedl obočí, ale cukl sebou přitom, protože ho zabolela rána na tváři. „Jsem upír, Zoey,“ prohlásil. „Ty jím brzy budeš taky. Lidská krev v plastových láhvích je pro nás stejně běžná jako pro lidi voda. I když krev má přece jen větší sílu.“ Pozvedl svoji láhev, jako když mi připíjí, a hodil ji do sebe na jeden lok.

Obrnila jsem se a napodobila ho. Krev mi způsobila v těle hotovou explozi, jako vždycky. Vlila mi do žil pořádnou dávku energie a já si najednou připadala mnohem živější a nepřemožitelná. Přestala se mi točit hlava a bolest vystřelující z rány se zmírnila, takže jsem se konečně mohla naplno, zhluboka a bezbolestně nadechnout.

„Lepší?“ zeptal se Darius.

„A jak!“ řekla jsem. „Pojď, ať se stihnu převlíknout do něčeho normálního, a pak najdeme ostatní, než zase zvadnu.“

„Když jsme u toho…“ Otočil se zpátky k ledničce, vyndal další láhev a hodil mi ji. „Dej si ji do kapsy. Spánek a klid, který potřebuješ k uzdravení, to sice nenahradí, ale aspoň se udržíš na nohou. Tedy doufám.“

Strčila jsem láhev do jedné z obřích kapes plandavých plátěných kalhot. Darius si připnul pouzdro na nůž, popadl čistou koženou bundu a společně jsme vyšli z pokoje a seběhli po schodech k východu. Nezahlédli jsme živou duši. Měla jsem z toho nepříjemný pocit, ale nechtěla jsem nás zpomalovat tím, že to začnu rozebírat. Nehodlala jsem dělat ani říkat nic, co by nás tady mohlo zdržet byť jen o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné.

Když Darius položil ruku na kliku, zarazila jsem ho. „Myslím, že by nebylo zrovna dobré, kdyby si krakouni všimli, že už jsem na tom líp a courám se po škole.“ Mluvila jsem potichu, i když v naší blízkosti na první pohled nikdo nebyl.

„To máš asi pravdu,“ řekl. „Dokážeš s tím něco udělat?“

„No, ke koleji je to jenom kousek. A počasí je hnusné už tak. Přivolám jen trošku mlhy a zesílím déšť, to by nás mělo skrýt vcelku dobře. Hlavně se soustřeď na myšlenku, že nejsi nic víc než duch. Představ si, že splýváš s bouří. Tak je to pro mě vždycky nejsnazší.“

„Dobře. Jestli jsi připravená, můžeme jít.“

Zhluboka jsem se nadechla a byla v tu chvíli ráda, že mě na prsou skoro nebolí. Zkoncentrovala jsem se. „Vodo, ohni, duchu, potřebuju vás,“ řekla jsem, natáhla jednu paži, jako bych chtěla obejmout kamaráda, a druhou se zavěsila do Daria. Živly kolem nás okamžitě zavířily a prostoupily jak mě, tak Daria (tedy v jeho případě jsem v to aspoň doufala). „Duchu, zahal nás prosím… ukryj nás… nech nás splynout s nocí. Vodo, naplň vzduch kolem nás, omývej nás a skryj. Ohni, chci jen trošku tvojí síly – rozehřej led, ať z něj stoupá mlha. Ale ne jenom kolem nás,“ dodala jsem rychle. „Udělej to po celé škole, ať se všude válí kotouče mlhy jako v pohádce.“ Živly se zatřepotaly nadšením ze svých úkolů a já se usmála. „Fajn, tak do toho.“ Kývla jsem na Daria. Otevřel dveře a povzbuzeni vodou, ohněm a duchem jsme vykročili do ledové bouře.

V jednom jsem měla pravdu: počasí bylo doopravdy hnusné. V každém případě se mi víc líbilo, když jsem se dívala ven z vyhřáté, suché budovy. A jako by to nestačilo, živly poslechly moje rozkazy a všechno se ještě zhoršilo. Rozhlédla jsem se, jestli nás náhodou nezahlédli krakouni, ale živly to vzaly z gruntu, takže jsme se s Dariem ocitli jakoby uprostřed těžítka se sněhem, akorát v něm místo vloček padaly ledové jehličky. Vítr a zmrzlý déšť se do nás opíraly tak silně, že bych sebou určitě sekla, kdyby Darius neměl kočičí reflexy a nějakým zázrakem nás oba nedržel na nohou.

To mi připomnělo, že za celou dobu, co jsme opatrně, ale svižně kráčeli po zledovatělém chodníku zahalení mlhou, která se kolem nás zničehonic zvedla, hlavy skloněné pod náporem mrznoucího deště, jsem nespatřila jedinou kočku. Jasně, bylo hnusně, po mém zásahu se počasí ještě zhoršilo a kočky si na mokro v jakékoli podobě nepotrpí, ale nevzpomínala jsem si, že bych za těch pár měsíců ve Škole noci někdy šla po areálu a nenarazila aspoň na dvě.

„Nejsou tu kočky,“ poznamenala jsem nahlas.

Darius přikývl. „Všiml jsem si.“

„Co to znamená?“

„Nepříjemnosti,“ odpověděl.

Neměla jsem ale čas se nad jejich nepřítomností zamyslet (a začít vyšilovat strachem o Nalu). Ucítila jsem totiž, že mi docházejí síly. Musela jsem se plně soustředit na šeptanou litanii k živlům. „Jsme noc, nechť nás zahalí duch noci… obklop nás mlhou… duj, větře, a skryj nás před zlýma očima…“

Už jsme byli skoro u koleje, když jsem zaslechla holčičí hlas. Nerozeznávala jsem, co přesně říká, ale její ostrý, nervózní tón jasně naznačoval, že se něco děje. Dariovi se napjaly svaly na paži, rozhlédl se a snažil se proniknout pohledem živlovou polévkou, která nás obklopovala, což znamenalo, že to slyší taky.

Po dalších pár krocích jsme hlas uslyšeli líp a slovům začalo být rozumět.

„Ne, vážně! Já… chci se jen vrátit k sobě do pokoje,“ říkala ta holka vystrašeně.

„Vždyť se tam vrátíš. Až s tebou budu hotový.“

Úplně jsem ztuhla a se mnou se zastavil i Darius. Poznala jsem totiž, kdo je ten kluk, co právě promluvil. Ani jsem nepotřebovala slyšet další slova.

„Nenecháme to na jindy, Starku? Mohli bychom třeba…“ Nedořekla to. Ozval se tichý výkřik, zajíknutí, pak příšerný vlhký zvuk. Potom začala vzdychat.

20)

Darius vyrazil vpřed a mě táhl s sebou. Ocitli jsme se u schodiště vedoucího ke vchodu dívčí koleje. Z obou stran ho lemovala stupňovitá kamenná zídka asi tak do výše pasu, která byla jako stvořená k tomu, aby si na ni holky sedly, když je kluk doprovodil ke dveřím, a ještě si s ním trochu zaflirtovaly, než dostanou pusu na dobrou noc.

Stark právě předváděl zvrhlou parodii těchhle líbacích scének, které se tady obvykle odehrávaly. Držel nějakou holku v objetí, které by mohlo vypadat jako milostné, kdybychom nevěděli, že se mu snažila utéct, než se jí zakousl do krku. Naší přítomnosti si zatím nevšiml. S úděsem jsem sledovala, jak ve svém pokusu o znásilnění neúprosně pokračuje. To, že holka teď sténala sexuální rozkoší, nebylo podstatné. Všichni víme, co se děje, když z někoho saje upír: stimuluje to sexuální receptory „oběti“ (a v tomhle případě šlo o opravdickou oběť) i upíra. Holka tím pádem cítila fyzickou rozkoš, ale její vytřeštěný, vystrašený pohled a napjaté tělo jasně naznačovaly, že kdyby mohla, tak by se bránila. Stark hltavě pil z rány na jejím krku a sténal při tom jako zvíře. Jednou rukou holku pevně tiskl k sobě a druhou se jí snažil vyhrnout sukni, aby se jí mohl dostat mezi nohy a…

„Pusť ji!“ vyštěkl Darius, odpoutal se ode mě a vykročil z kapsy mlhy a temnoty, která nás ukrývala.

Stark holku pustil a ona upadla. Nevěnoval jí víc pozornosti než prázdnému kelímku od coly. Zakňourala a po čtyřech se odplazila k Dariovi. Ten vytáhl z kapsy staromódní látkový kapesník, podal mi ho a řekl: „Postarej se o ni.“ Pak se jako hora svalů postavil mezi Starka a nás dvě.

Dřepla jsem si k hysterické spolužačce a překvapeně zjistila, že je to Becca Adamsová, hezká blondýnka z kvarty, která bývala zabouchnutá do Erika. Podala jsem jí kapesník a zamumlala něco uklidňujícího, ale dál jsem sledovala Daria se Starkem.

„Ty se mi pořád nějak motáš do cesty,“ řekl Stark. Oči mu červeně svítily a pusu měl od krve, dokud si ji nepřítomně neotřel hřbetem ruky. Znovu jsem viděla, jak kolem něj pulzuje temnota. I když „viděla“ není úplně přesné, protože to byl spíš takový stín stínu, který se mihotal na okraji mého zorného pole a připadal mi zřetelnější, když jsem se na něj nesnažila zaměřit pozornost.

Vtom se mi rozbřesklo. Uvědomila jsem si, kde už jsem takovou divnou vlnivou tmu viděla. Bylo to v příšeří tunelů a taky okolo Neferetina přízračného obrazu, který jsem na okamžik zahlédla, než se proměnil v krakouna, který mě málem zabil! A pak se mi rázem vybavila další vzpomínka. Stejná temnota totiž jako živý stín obklopovala Stevie Rae předtím, než se proměnila, jenomže moje oči a mozek tenkrát vnímaly jen kámoščinu žízeň, úzkost a dilema, takže jsem závoj tmy kolem ní pokládala za projekci jejích vnitřních pocitů. Bohyně, jak jsem mohla být tak pitomá! Totálně mě to odrovnalo. Snažila jsem se nějak si ty nové informace utřídit, zatímco Darius dál diskutoval se Starkem.

„Zřejmě tě nikdo nepoučil, že upíří muži nezneužívají lidské ženy, upírky ani mláďata.“ Bojovník mluvil úplně klidně, jako by se jen normálně bavil s kamarádem.

„Já nejsem upír.“ Stark ukázal na červený obrys srpku na svém čele.

„To je pouze nepodstatný detail. My,“ gestem naznačil, že myslí sebe i jeho, „ženy nezneužíváme. Nikdy. Bohyně od nás očekává lepší chování.“

Stark se zasmál, ale nebyl to veselý smích. „Brzo zjistíš, že tady teď platí jiná pravidla.“

„Víš, chlapče, ty zase brzy zjistíš, že někteří z nás mají pravidla vepsaná zde,“ přiložil si ruku na srdce, „a že se nemění podle rozmarů našeho okolí.“

Starkova tvář ztvrdla. Sáhl za sebe a uchopil luk, který nosil na popruhu na zádech. Pak vytáhl šíp z toulce, který měl pověšený přes rameno. Původně jsem ho považovala za pánskou kabelku (taky mi mohlo dojít, že je to blbost; Stark není na pánské kabelky zrovna typ). Vložil šíp na tětivu a řekl: „Je čas postarat se, aby ses mi do cesty už víckrát nepřimotal.“

„Ne!“ Vyskočila jsem a postavila se vedle Daria. Srdce mi tlouklo jako splašené. „Co se to s tebou sakra stalo, Starku?“

„Umřel jsem!“ zařval, obličej se mu zkřivil hněvem a přízračná temnota kolem něj se zavlnila. Teď když jsem ji rozeznávala, nechápala jsem, jak mi dřív mohla uniknout. Bez ohledu na stíny zla jsem pokračovala v konfrontaci.

„To přece vím!“ zaječela jsem na něj. „Byla jsem u toho, pamatuješ?“ To mu vzalo vítr z plachet. Paže s napjatým lukem trošku poklesla. Vyložila jsem si to jako dobré znamení a mluvila dál. „Říkal jsi, že se vrátíš k Hraběnce a ke mně.“

Když jsem vyslovila jméno jeho psa, přelétl mu po tváři záchvěv bolesti a najednou vypadal mladě a zranitelně. Jenže to byla jen vteřinka. Než jsem stačila mrknout, byl to zas ten nebezpečný sarkastický kluk, i když z jeho očí už vyprchala rudá záře.

„Jo, vrátil jsem se. Ale všechno je teď jinak. A brzo se změní ještě mnohem víc.“ Věnoval Dariovi pohled plný naprostého odporu. „Všechny ty staromódní hovadiny, kterým věříš, už nemají žádnou cenu. Znamenají akorát slabost a slabí umřou.“

Darius zavrtěl hlavou. „Ctít bohyniny zásady není slabost.“

„Jak myslíš. Ale já tady v poslední době žádnou bohyni neviděl, ty snad jo?“

„Já ano,“ ozvala jsem se. „Já Nyx viděla. Zjevila se mi přímo tady,“ ukázala jsem na dívčí kolej, „zrovna před pár dny.“

Stark se na mě dlouho mlčky díval. Pátrala jsem v jeho tváři po nějaké stopě toho kluka, ke kterému mě vázalo zvláštní pouto a dala jsem mu pusu těsně předtím, než mi umřel v náručí. Ale viděla jsem jen nevypočitatelného cizince a jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že jestli z toho luku vystřelí, nemůže svůj cíl minout.

To mi ale něco připomnělo. Nezabil Stevie Rae. To, že je moje kámoška pořád naživu, dokazuje, že ji nechtěl zabít. Něco z toho bývalého Starka v něm přece jen možná někde je.

„Mimochodem, Stevie Rae je v pořádku,“ řekla jsem.

„Co je mi po tom?“ odsekl.

Pokrčila jsem rameny. „Myslela jsem, že tě to třeba bude zajímat. Ten šíp, co z ní udělal ražniči, jsi koneckonců vystřelil ty.“

„Udělal jsem, co se po mně chtělo. Šéfka řekla, že si přeje, aby hodně krvácela. Tak jsem poslechl.“

„Neferet? To ona tě ovládá?“ zeptala jsem se.

Oči mu zaplály. „Mě nikdo neovládá!“

„Ovládá tě touha po krvi,“ řekl Darius. „Kdybys nebyl jejím otrokem, nemusel by sis to mládě vzít násilím.“

„Jo? Fakticky? Tak to se pleteš. Mně se touha po krvi líbí! Líbilo se mi, že jsem si s tou holkou mohl dělat, co jsem chtěl. Je nejvyšší čas, aby se upíři přestali plazit lidem u nohou. Jsme chytřejší, silnější, lepší než oni. Vládnout bychom měli my!“

„To mládě není člověk.“ Dariův hlas byl jako obnažené ostří a připomněl mi, že muž vedle mě není jenom ideál staršího bráchy, ale taky Erebův syn, jeden z nejmocnějších bojovníků na světě.

„Měl jsem žízeň a člověka jsem zrovna po ruce neměl,“ prohlásil Stark.

„Zoey, odveď tu dívku dovnitř.“ Darius nespouštěl ze Starka oči. „Jeho choutkám už posloužila dostatečně.“

Rychle jsem přistoupila k Becce a pomohla jí vstát. Sice se trochu potácela, ale chodit mohla. Darius vykročil zároveň s námi a držel se pořád tak, aby nás chránil. Když jsme Starka míjeli, s hlubokým hněvem, ze kterého mě zamrazilo v zádech, k našemu bojovníkovi pronesl: „Pro tvoji informaci, stačí, abych jen pomyslel, že tě chci mrtvého, a vystřelil. Šíp tě zabije, ať už budeš, kde chceš.“

„Jestli je tomu tak, pak budu mrtev,“ řekl Darius nevzrušeně. „A ty budeš netvor.“

„Mně to nevadí!“

„A mně zase nevadí zemřít, když je to ve službách mé velekněžky, a zároveň s tím mé bohyně,“ odvětil bojovník.

„Jestli mu ublížíš, vyřídím si to s tebou já. Odskáčeš si to,“ štěkla jsem na Starka.

Podíval se na mě a rty se mu zvlnily ve stínu toho rozkošného přidrzlého úsměvu, který pro něj býval tak typický. „Ty jsi taky tak trochu netvor, co, Zoey?“

Tuhle zlomyslnou poznámku jsem neuznala za hodnou odpovědi a stejně tak Darius. Provedl nás kolem Starka, otevřel dveře koleje a pomohl Becce dovnitř. Správně jsem měla jít za ní, ale zarazila jsem se. Intuice mi velela, že musím něco udělat, a i když bych ji v tu chvíli nejradši neposlouchala, věděla jsem, že musím. „Hned přijdu,“ řekla jsem Dariovi. Chtěl něco namítnout, a tak jsem zavrtěla hlavou. „Věř mi. Bude to jen vteřinka.“

„Zůstanu za dveřmi,“ prohlásil, věnoval Starkovi nepřátelský pohled a zavřel za sebou.

Otočila jsem se ke Starkovi. Dobře jsem si uvědomovala, že riskuju, ale pořád se mi připomínala Kramishina básnička, zvlášť dva verše: spasí ji lidskost / zachrání mě pak? Musela jsem to aspoň zkusit.

„O Běnku se stará Jack,“ spustila jsem bez úvodu.

V očích se mu znovu kmitl záblesk bolesti, ale na hlase mu nebylo nic znát. „No a co?“

„Jenom říkám, že tvému psovi se nic nestalo. Bylo to pro ni hrozně těžké, ale má se dobře.“

„Nejsem, kdo jsem býval, takže ten pes už není můj.“ Tentokrát se mu hlas zachvěl a to mi dodalo odvahu. Postoupila jsem o krok blíž.

„Víš, na psech je nejbáječnější, že tě milujou bezpodmínečně. Běnce je fuk, kdo teď jsi. Pořád tě bude mít ráda.“

„Nemluv o věcech, kterým nerozumíš.“

„Ale já to vím jistě. Strávila jsem s Hraběnkou fůru času. Má fakticky velké srdce.“

„Já taky nemluvil o ní, ale o sobě.“

„No, strávila jsem taky fůru času s červenými mláďaty. Nemluvě o tom, že první dospělá červená upírka na světě je moje nejlepší kámoška. Stevie Rae se změnila, ale já ji mám pořád ráda,“ řekla jsem. „Možná kdybys nějakou dobu zůstal s ní a ostatními červenými, zase by ses našel nebo něco. Jim se to povedlo.“ Mluvila jsem s daleko větší jistotou, než jakou jsem doopravdy cítila. Náznaky stejné temnoty, jaká ho obklopovala, jsem přece postřehla i dole v tunelech a v přítomnosti červených. Ale pořád jsem věřila, že všude by mu bylo líp než tady, kde jako by bylo snazší podlehnout zlu.

„Jasně,“ prohlásil až moc rychle. „Tak do toho, zaveď mě za tou svojí Stevie Rae a uvidíme, jak se to vyvine.“

„Jasně,“ opáčila jsem taky bez váhání. „Tak polož ten svůj luk a šípy a ukaž mi, jak se mám odsud dostat, aby mě přitom neviděly ty ptačí potvory. Pak můžeš jít se mnou.“

Jeho obličej ztvrdl a místo Starka tam zase stál nepříjemný cizí člověk. „Bez svého luku nikam nejdu a ze školy se nepozorovaně nikdo nedostane.“

„Pak tě bohužel za Stevie Rae vzít nemůžu.“

„Tvůj doprovod stejně nepotřebuju. Ona o té jejich schovávačce moc dobře ví. Když bude tvoji kámošku chtít, tak si pro ni dojde. Víš, asi Stevie Rae uvidíš mnohem dřív, než sis myslela.“

V hlavě se mi s hlasitostí požárního poplachu rozcinkaly varovné zvony. Nemusela jsem se ptát, koho tím „ona“ myslí. Ale nehodlala jsem Starkovi ukázat, jak moc mě jeho poznámka rozhodila, a tak jsem se jen klidně usmála a řekla: „My se neschováváme. Já jsem přímo tady ve škole a Stevie Rae tam, kde je od chvíle, kdy se proměnila. Neděláme s tím žádné tajnosti. A já ji vždycky ráda vidím, takže jestli se tady ukáže, bezva.“

„Dobře. Žádné tajnosti. Já stejně radši zůstanu, kde jsem.“ Odvrátil pohled a zadíval se do mrazivé mlhy, která se líně válela všude kolem. „Nechápu, proč se mnou vůbec ztrácíš čas.“

V tom okamžiku jsem věděla úplně přesně, co musím říct. „Prostě plním slib.“

„Jak to myslíš?“

„Když jsi umíral, chtěl jsi po mně, abych ti slíbila dvě věci. Zaprvé abych na tebe nezapomněla, a to jsem splnila. Zadruhé jsem se měla postarat o Hraběnku a už jsem ti řekla, že se má dobře.“

„Vyřiď tomu klukovi, Jackovi, že Běnka teď patří jemu. A řekni mu…“ Pořád se na mě nedíval, jen se odmlčel a roztřeseně nadechl. „Řekni mu, že je hodná a ať se o ni dobře postará.“

Znovu jsem poslechla intuici, překonala ten poslední metr, který nás dělil, a položila mu ruku na rameno, vlastně skoro stejně jako ten večer, co umřel. „Dobře víš, že si můžeš říkat, co chceš, a dát ji, komu chceš, ale Hraběnka bude vždycky tvoje. Když jsi umřel, brečela. Byla jsem tam, viděla jsem to. Nezapomněla jsem. Nikdy nezapomenu.“

Neotočil se ke mně, ale zvolna pustil luk na zem a přikryl moji ruku svojí dlaní. Jednoduše jsme tam jen tak stáli a beze slova se dotýkali. Pozorovala jsem ho, a tak jsem viděla, jak se jeho tvář postupně proměňuje. Nejdřív dlouze, pomalu vydechl a uvolnily se mu rysy. Pak z jeho očí vyprchaly poslední stopy rudé barvy a zmizela i ta divná stinná temnota. Když se ke mně konečně obrátil, byl to zas ten kluk, ke kterému mě něco táhlo, který mi umřel v náručí a poslední, co v životě slyšel, byl můj příslib, že vstane z mrtvých.

„Co když ve mně nezůstalo nic, co by stálo za to mít rád?“ zeptal se tak tichounce, že bych ho neslyšela, kdybych nestála tak blízko.

„Podle mě máš pořád na vybranou. Sám se můžeš rozhodnout, kdo jsi, nebo aspoň co se z tebe stane. Stevie Rae dala před netvorem přednost lidskosti. Myslím, že je to na tobě.“

Vím, že to, co jsem udělala pak, byla pitomost. Vlastně vůbec netuším, proč jsem to udělala. Už tak jsem měla nevyřešené trable s Erikem a Heathem a poslední, co jsem potřebovala, byla komplikace v podobě dalšího kluka, jenomže v tu chvíli jsem vnímala jen Starka a sebe. Byl to zase on – kluk, co se hrozně trápil kvůli svému daru od bohyně, protože omylem zavinil smrt svého mentora, a děsila ho představa, že by ještě někdy měl někomu ublížit. Kluk, se kterým jsme si od prvního okamžiku tak hluboce porozuměli, až jsem byla aspoň na tu krátkou chvilku ochotná uvěřit, že spřízněné duše doopravdy existují a že on je ta moje. Tohle bylo to jediné, na co jsem myslela, když jsem se o něj opřela. Sklonil se, váhavě přitiskl rty k mým a já zavřela oči a lehce, něžně ho políbila. Poddal se a objímal mě přitom tak opatrně, jako by se bál, že se mu rozsypu pod rukama.

Najednou ztuhl, odtáhl se a klopýtl o krok zpátky. Určitě měl v očích slzy, viděla jsem je. „Mělas na mě zapomenout!“ vykřikl, sebral luk a rozběhl se do nepokojné temnoty bouřlivé noci.

Já zůstala stát, dívala se za ním a přemýšlela, co to do mě sakra zase vjelo. Jak jsem mohla dát pusu klukovi, který se ještě před pár minutami násilím vnucoval jiné holce? Jak můžu cítit spřízněnost s někým, v kom je víc zrůdnosti než lidskosti? Měla jsem pocit, že už se v sobě vůbec nevyznám. Rozhodně jsem absolutně netušila, kam vlastně směřuju.

Zachvěla jsem se. Studený vlhký noční vzduch jako by mi oblečením a kůží prosákl až do morku kostí. A byla jsem unavená. Neskutečně unavená.

„Ohni, duchu, vodo, děkuju vám,“ zašeptala jsem živlům, které byly pořád se mnou. „Prokázaly jste mi dnes skvělou službu. Můžete jít.“ Zatočil se kolem mě vír mlhy a ledu a vzápětí zmizel. Zůstala jsem sama, jen s nocí, bouří a vlastním zmatkem. Vyčerpaně jsem se dovlekla ke dveřím koleje a ze srdce si přála, abych si mohla dát v pokoji horkou sprchu, zalézt si do postele, stočit se do klubíčka a prospat několik dní v kuse.

Jenomže jak už to tak u mě bývá, moje přání se zase nesplnilo…