21)

Ještě jsem se ani nedotkla kliky, když mi Darius zevnitř otevřel. Pátravě se na mě zadíval a mě napadlo, jestli náhodou tu scénu mezi mnou a Starkem nesledoval. Upřímně jsem doufala, že ne.

„Damien s dvojčaty jsou tamhle,“ řekl jen a gestem mě vyzval, abych šla s ním do centrální místnosti koleje.

„Nejdřív si potřebuju půjčit tvůj mobil.“

Nezaváhal, ani se otravně nevyptával, komu chci volat a proč. Prostě mi podal telefon a šel napřed do společenské místnosti. Vyťukala jsem číslo Stevie Rae, a když mobil začal vyzvánět, zadržela jsem dech. Když to vzala, zněl její hlas, jako když mluví do plechovky, ale slyšela jsem každé slovo.

„Čau, to jsem já,“ ohlásila jsem se.

„Zoey! Sakryš, to jsem ráda, že tě slyším! Je ti líp?“

„Jo, je.“

„Super! Tak co se děje tam…“

„To ti všechno povím jindy,“ skočila jsem jí do řeči. „Teď mě poslouchej.“

„Fajn,“ zarazila se poslušně.

„Udělej, o co jsem tě prosila.“

Po chvilince ticha se ozvalo: „Jako o cos mě prosila v tom vzkazu?“

„Jo. Sledujou vás přímo v tunelech. Něco tam s vámi je.“

Čekala jsem, že vyjekne nebo zhysterčí, ale ona jen klidně pronesla: „Oukej, rozumím.“

Rychle jsem pokračovala. „Je dost pravděpodobné, že se na vás vrhnou ty ptačí příšery, jestli vylezete, kde to budou čekat. Musíte být hrozně moc opatrní.“

„Neměj strach, Červenko. Když jsi mi napsala ten lísteček, udělala jsem potají takový menší terénní průzkum. Myslím, že dokážu dostat všechny rovnou tam a nikdo nás neuvidí.“

„Nejdřív ze všeho brnkni sestře Marii Anděle a řekni jí, že přijdete. A že já taky dorazím, hned jak to půjde. Ale neprozrazuj červeným, kam jdete, dokud to nebude nezbytně nutné. Jasné?“

„Jasné.“

„Paráda. Obejmi za mě babičku.“

„Spolehni se,“ slíbila. „A zařídím, aby jí o té tvojí nehodě nikdo neříkal. Jenom by ji to rozrušilo.“

„Díky,“ pronesla jsem s úlevou. „Heath je v pohodě?“

„Stoprocentně. Povídala jsem ti přece, že se o něj nemusíš bát. Oba tví kluci jsou v pořádku.“

S povzdechem jsem zatoužila, abych ji mohla opravit a říct, že mám jen jednoho. „Fajn, jsem ráda, že se jim nic nestalo. Jo, Afrodita je taky živá a zdravá,“ dodala jsem. Přišlo mi to trošku trapné, ale řekla jsem si, že když mně záleží na mém otisknutém člověku, Stevie Rae na tom jejím určitě záleží taky.

Vesele se rozesmála, úplně jako za starých dobrých časů. „Ale jdi, Červenko, já přece vím, že se jí nic nestalo. Cítila bych, kdyby se s ní něco dělo. Zní to divně, ale tak to prostě je.“

„Bezva. No, i když, jak se to vezme. Hele, už musím končit. A ty taky.“

„Ty chceš, abych odsud všecky vypakovala už dneska večer?“

„Hned teď,“ odvětila jsem důrazně.

„Jasná páka,“ řekla. „Tak zatím, Zoey.“

„Buď hrozně moc opatrná, prosím.“

„O mě se neboj. Mám v zásobě pár triků.“

„Budeš je potřebovat. Měj se,“ uzavřela jsem stručně a položila to. Ohromně se mi ulevilo, že Stevie Rae přestěhuje všechna červená mláďata do sklepení pod klášterem benediktinek. Z celého srdce jsem doufala, že temnota, kterou jsem zahlédla v tunelech, se v přítomnosti spousty jeptišek nebude cítit zrovna jako doma. A snažila jsem se uvěřit i tomu, že Stevie Rae to zvládne a krakouni je nechytí. Pak už by jen stačilo, abychom stejné štěstí měli i my. Zase bychom se spojili, dali se do pořádku a vymysleli, co si sakra počneme s Neferet a Kalonou. A já bych si mohla popovídat se Stevie Rae o té strašidelné stínové hmotě. Bohužel jsem měla takový pocit, že o tom bude vědět daleko víc než já.

Vykročila jsem do společenské místnosti. Normálně by tam po vyučování bylo narváno, holky by si povídaly a koukaly se na některou z velkoplošných televizí. Byla tam spousta pohodlných křesel a pohovek a správně měly být všechny obsazené mláďaty odpočívajícími po dlouhém dni ve škole.

Dnes tam ale bylo skoro prázdno a mláďata, která tam přece jen posedávala, působila podezřele zaraženě. Mohlo to být částečně tím, že bouřka vyřadila z provozu kabelovku, ale Škola noci má spoustu výkonných záložních generátorů, takže by se lidi mohli koukat aspoň na dévédéčka. Propána, vždyť účet na Netflixu má snad úplně každý! Jenže těch pár holek, co tam byly, sedělo v těsném hloučku a jen si něco šeptem mumlalo.

Automaticky jsem se zadívala k místu, kde se obvykle scházela naše parta, a s úlevou tam spatřila Damiena a dvojčata. Byla s nimi Becca. Myslela jsem, že ji asi utěšují a povídají si s ní, aby nezačala hystericky brečet. Když jsem ale přišla blíž, zjistila jsem, že se šeredně pletu.

„Mně fakticky nic není. Zas tak moc se nestalo,“ prohlašovala Becca. Hlas už se jí netřásl a po strachu v něm nebylo ani památky. Najednou zněl hrozně naštvaně.

„Zas tak moc se nestalo?“ vyjekla Shaunee. „Jasně že stalo!“

„Ten kluk tě chtěl znásilnit,“ zdůraznila Erin.

„To není tak docela pravda,“ řekla Becca a mávla rukou. „Jen jsme tak blbli. A Stark je navíc vážně kus.“

Erin zafrkala. „Jo, já po násilníkách taky šíleně jedu.“

Becca přimhouřila oči a zatvářila se chladně a nepříjemně. „Stark je sexy frajer. Akorát žárlíš, že si nevybral tebe.“

„Že si nevybral mě?“ opáčila Erin nevěřícně. „To mám jako žárlit, že se mě nepokusil proti mojí vůli přefiknout? Proč se ho zastáváš?“

„Co to s tebou sakra je, Becco?“ zeptala se Shaunee. „Žádnému klukovi přece nesmí projít, když…“

„No tak,“ přerušil ji Damien. „Víte co? Becca má pravdu, Stark je ohromně sexy.“ Dvojčata na něj vytřeštila oči, ale on rychle pokračoval: „A když říká, že jenom tak blbli, bude to asi pravda. Musíme jí přece věřit.“

V tu chvíli jejich vzrušenou debatu přetrhl můj a Dariův příchod. „Co se děje? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se Beccy.

„Je mi absolutně fajn,“ odpověděla, střelila po dvojčatech ledovým pohledem a vstala. „Mám hrozný hlad, jdu si vzít něco k jídlu. Omlouvám se, že jsem vás dva tam venku zbytečně vyděsila. Tak zatím.“ Rázně odkráčela.

„Co se to tady sakra děje?“ obrátila jsem se šeptem na kamarády.

„To samé, co na celé téhle zatracené…“

Darius ji nenechal domluvit. „Nahoru!“ zavelel.

Celkem mě překvapilo, když ho kámoši pokorně poslechli. Vyšli jsme ze společenské místnosti a schválně si nevšímali zvědavých pohledů těch několika málo spolužáků, kteří seděli tiše jako myšky. Když jsme stoupali po schodech, Darius se zeptal: „Afrodita je u sebe v pokoji?“

„Jo, říkala, že je unavená,“ odpověděla Shaunee.

„Nejspíš je zavěšená u stropu ve svojí oblíbené netopýří pozici,“ podotkla Erin. Hodila na bojovníka přes rameno pohled a dodala: „Když už mluvíme o Afrodýze… Vyletí z kůže na oběžnou dráhu, až uvidí, jak sis pocuchal tu svoji hezkou tvářičku.“

„Jo. Ale kdyby sis někdy potřeboval od její povrchní protivnosti odpočinout, máš tady k dispozici trošku moccacina,“ prohodila Shaunee a zvedla obočí.

„Nebo vanilkové smoothie,“ pronesla Erin koketně.

Darius se dobrosrdečně usmál a řekl jenom: „Budu si to pamatovat.“

Já osobně jsem byla toho názoru, že dvojčata si nepěkně zahrávají se životem, a rozhodně jsem se nehodlala připlést mezi ně a Afroditu, jestli někdy zjistí, že flirtovaly s jejím klukem, ale neměla jsem sílu je okřiknout.

„Víš, jak sis koupila u Sakse ten modrý kašmírový svetr?“ obrátil se na Erin Damien.

„Co je s ním?“

„Zamlouvám si ho pro případ, že tě Afrodita roztrhá na kusy, až přijde na to, že ses jí snažila přebrat chlapa.“

„Vždyť je teď jenom člověk,“ namítla Erin.

„Přesně. Když na ni budeme dvě, zvládneme ji levou zadní,“ řekla Shaunee a poslala Dariovi vzdušný polibek. „To si taky pamatuj, bojovníčku.“

Darius se zakuckal smíchy a já obrátila oči v sloup. Zrovna jsme procházeli kolem mého pokoje, když vtom se otevřely dveře a zevnitř se ozval Afroditin hlas: „Já jsem tady.“

Hned jsme se všichni natlačili do místnosti. „Co děláš tady u…“

„Pro lásku bohyně! Co to máš s obličejem?“ Afrodita se na nás ostatní ani nepodívala, vrhla se k Dariovi a začala lehounce hladit dlouhý tenký šrám, který se mu táhl po celé jedné straně tváře. „Jak se ti to stalo? Krucinál, to vypadá hrozně! Bolí to moc?“ Vyhrnula si rukávy halenky a odhalila čerstvě zahojené stopy po zubech Stevie Rae. „Potřebuješ se ze mě napít? Můžeš, mně to nevadí.“

Darius ji vzal za ruce a přidržel je, aby jimi tak bláznivě nemáchala. „Je to jen škrábnutí, krásko moje. Nic vážného.“

„Kdo ti to udělal?“ Znělo to, jako by měla slzy na krajíčku. Zatahala Daria za ruce a odvedla ho k volné posteli, která dřív patřila Stevie Rae.

„No tak, krásko moje! Nic to není,“ ujistil ji znovu, posadil si ji na klín a přitiskl k sobě.

Řekl jí toho ještě daleko víc, jenže to už jsem je neposlouchala. Užasle jsem totiž zírala na –

„Cameron! Tady jsi, miláčku! Tolik jsem se o tebe bál.“ Damien si sedí na zem a začal hladit svoji zlatavě mourovatou kočičku.

„Belzebube, kde jsi hergot byl?“ pokárala Shaunee zlovolnou šedivou bestii, která si vybrala za svoje otroky obě dvojčata.

„Myslely jsme, že určitě někde proháníš Maleficent, a taky že jo, jste tady zase spolu,“ řekla Erin.

„Počkat,“ řekla jsem, když jsem si všimla Naly stočené do klubíčka na mojí posteli. Rozhlédla jsem se po pokoji a napočítala osm – osm! – koček, rozvalujících se všude možně. „Co tady všechny ty kočky dělají?“

„Proto jsem tady,“ ozvala se Afrodita, decentně popotáhla a zavrtala se ještě hloub do Dariovy náruče. „Maleficent se chovala hrozně divně. Pořád prolézala dvířky sem a tam a tak nějak zvláštně mňoukala.“ Poslala ohavnému chumlu bílých chlupů, který si nárokoval název kočka, vzdušnou pusinku. „Nakonec jsem šla za ní a ona mě zavedla sem. Ty ostatní kočky už tady byly. A potom jsem vás uslyšela na chodbě.“ Její překrásně modré oči se stočily ke dvojčatům. „Každé slovo, co jste tam vy dvě vypustily z pusy. Nemyslete si, že když jsem teď člověk, nedokázala bych vám rozbít ty vaše nevymáchané tlamy.“

„Ale proč tu ty kočky vůbec jsou?“ vyhrkla jsem rychle, než holky stačily rozpoutat mikroválku lidi versus upíři.

„Nefertiti, pojď sem ke mně!“ zavolal Darius. Na postel vedle něj vyskočila štíhlá trojbarevná kočka a začala se o něj otírat.

„To jsou prostě celé naše čičinky,“ prohlásil Damien. Pořád ještě se mazlil s Cameron. „Pamatuješ, když jsme odsud včera utíkali? Čekaly na nás za školní zdí.“ Vzhlédl ke mně. „My už zase půjdeme pryč?“

„Pevně v to doufám,“ odpověděla jsem. „Ale počkat.“ Pořád jsem si prohlížela kočky. „Jsou tady všechny naše, ale čí je tamhleta velká a ta malá špinavě bílá, co se k ní tulí?“

„Ta první patří Draku Lankfordovi. Je to mainský mývalí kocour a jmenuje se Stínovlas,“ řekl Damien. Drak Lankford, kterého ale všichni oslovují jen křestním jménem, je náš profesor šermu a opravdový mistr. Damien je v šermu hodně dobrý, takže na tom, že poznal jeho kocoura, nebylo nic divného.

„Hele, já myslím, že ta malá světlá je Guinevere profesorky Anastasie,“ pronesla najednou Erin.

„Máš pravdu, ségra,“ přisvědčila Shaunee. „Na kouzlech a rituálech ji vždycky vídám ve třídě.“

„A co tamhleta?“ Ukázala jsem na povědomou siamku se srstí stříbřitou jako měsíční světlo a světlounce šedým obličejem a ušima. Pak mi najednou došlo, odkud ji znám, a odpověděla jsem si sama. „To je kočka profesorky Lenobie. Nevím, jak se jmenuje, ale viděla jsem ji s ní ve stájích.“

„Takže si to shrňme: Všechny naše kočky plus kočky Draka, jeho manželky a profesorky Lenobie se sešly u Zoey v pokoji,“ řekl Darius.

„Ale proč?“ zeptala se Erin.

Odpověděla jsem jí na to otázkou. „Viděl dneska někdo z vás nějakou další kočku? Myslím jako, když jste byli na hodinách, na obědě, na koleji, na chodbách, všimli jste si vůbec nějaké?“

„Ne,“ pronesly jednohlasně holky.

„Já ne,“ odvětil Damien po krátké úvaze.

„Ani jedné,“ doplnila Afrodita.

„A ty ses už po cestě z ošetřovny ke koleji divila, že jsme žádnou nepotkali,“ poznamenal Darius.

„Připadalo mi to jako zlé znamení a to pořád platí,“ řekla jsem.

„Proč by všechny kočky kromě těchhle zmizely?“ nadhodil Damien.

„Nemůžou ani cítit ty ptakolidi,“ usoudila jsem. „Vždycky když jsem někam šla s Nalou a na některého jsme narazily, mohla se úplně zbláznit.“

„V tom musí být ještě něco jiného. Možná se schovávají kvůli ptakoušům, ale to nevysvětluje, proč jsou tyhle konkrétní kočky zrovna tady,“ namítla Afrodita.

„To je třeba právě ono,“ řekl Damien. „Tyhle konkrétní kočky mají nějaký význam.“

„Hele, nechci být protivná – i když vlastně proč ne? – ale můžeme na chvíli tohle téma opustit? Mně jsou nějaké zatracené kočky ukradené, chci vědět, kdo mi takhle zohavil muže,“ utnula debatu Afrodita.

„Kalona,“ odvětila jsem, když jsem pochopila, že usmívající se Darius je dokonale pohlcený titulem „můj muž“, který mu Afrodita právě udělila, a odpovědi se od něj nedočkáme.

„Toho jsem se bál,“ zamumlal Damien. „Jak k tomu došlo?“

„Darius zaútočil na Refaima,“ vysvětlila jsem, „a Kalona se naštval. Sice nedovolil Starkovi, aby ho zabil, ale za to, že mu zranil oblíbeného syna, ho aspoň pořezal.“

„Zas ten hajzl Stark!“ zaprskala Shaunee.

„Vážně je to parchant. On a ti nechutní ptakouši si tady dělají, co se jim zachce,“ řekla Erin.

„A nikdo proti tomu nehne ani prstem,“ zakončila stížnost Shaunee.

„Přesně jak to teď předvedla Becca,“ pronesl Damien.

„Když jsme u toho,“ obrátila se na něj Shaunee, „co to do tebe tam dole vjelo? Jak jsi mohl s tou nánou souhlasit, že vlastně o nic nejde, protože Stark je tak děsně sexy? Hrozně jsi mě vytočil.“

„Nemělo cenu jí něco vysvětlovat. Becca je na jejich straně. Pokud můžu soudit, Starkovi, ptačím lidem a Kalonovi beztrestně projde naprosto cokoli, protože z nich všichni mají strach.“

„Podle mě to není strachem, ale něčím ještě horším,“ ozvala se Afrodita. Pořád seděla Dariovi na klíně, ale už se evidentně uklidnila. „Vypadá to, jako by Kalona všechny očaroval a to kouzlo dokázal nějakým způsobem přenést i na Starka a ptakouše.“

„Proto jsem s Beccou souhlasil a nechal ji jít. Neměli bychom upozorňovat na to, že jako jediní nepatříme do Kalonova fanklubu,“ dodal Damien.

„A Neferetina. Nezapomínej na ni,“ poznamenala ještě Afrodita.

„Neferet je na jeho straně, ale jeho kouzlu podle mě nepodléhá,“ řekla jsem. „Povídali si přede mnou, protože mysleli, že jsem pořád v bezvědomí, a ona s ním v něčem nesouhlasila. Hned ji sjel a začal jí vyhrožovat, tak to vzala zpátky, ale jenom na oko. Prostě na něj akorát půjde odjinud. Manipuluje s ním a já netuším, jestli si to Kalona uvědomuje nebo ne. A Neferet se mění.“

„Mění? Jak to myslíš?“ zeptal se Damien.

„Její moc má jinou povahu než dřív,“ vmísil se do hovoru Darius.

Přikývla jsem. „Jako kdyby v ní někdo přehodil nějaký spínač a uvolnil úplně odlišnou sílu.“

„Temnou sílu,“ řekla Afrodita. Všichni jsme se k ní obrátili. „Její moc už nevychází z Nykty. Jasně, pořád používá dary, které jí dala naše bohyně, ale zároveň čerpá energii taky odněkud jinud. Vy jste to necítili, když jsme stáli na té chodbě před ošetřovnou?“

Nastalo dlouhé ticho, které přerušil až Damien. „Myslím, že jsme byli příliš zaměstnaní tím, abychom nepodlehli Kalonovu mámení.“

„A taky jsme byli bez sebe strachy,“ doplnila Erin.

„Moje slova,“ souhlasila Shaunee.

„No, tak vám to říkám teď. Neferet je ještě nebezpečnější než dřív. Byli s Kalonou u mě v pokoji a povídali si, protože mysleli, že jsem ještě tuhá. Plánují společně nějakou novou budoucnost a v souvislosti s tím chtějí ovládnout radu,“ sdělila jsem jim. Dala bych nevím co, abych si mohla zalézt do postele a přetáhnout deku přes hlavu.

„Bohyně! Nejvyšší radu?“ vyjekla Afrodita.

„To nevím jistě, ale bojím se, že jo. Taky mám obavy, že ta nová moc znamená pro Neferet další zvláštní schopnosti.“ Zarazila jsem se. Nechtěla jsem kamarády zbytečně děsit, než to pořádně proberu se Stevie Rae, ale na druhou stranu jsem je musela varovat. Proto jsem pečlivě volila slova. „Myslím, že dokáže nějak vložit svoje vědomí do stínů a vysílat ho mimo sebe. Nebo se stíny aspoň umí manipulovat na dálku.“

„To je zlé,“ řekl Damien.

„Takže si musíme dávat bacha,“ usoudila Erin.

„Pořádně bacha,“ upřesnila Shaunee.

Darius přikývl. „Mějte neustále na paměti, že Neferet je náš nepřítel, Kalona také a stejně tak i většina zdejších mláďat.“ Přejel všechny pátravým pohledem. „Co profesoři?“ zeptal se. „Šli jste na hodiny jako obvykle, viďte? Jak se chovali?“

„Jo, jeli jsme normálně, podle rozvrhu, i když jsem si připadala divně,“ řekla Shaunee.

„Jako na Stepfordské střední,“ podotkla Erin.

„Vypadá to, že všichni profesoři jsou taky očarovaní Kalonou,“ prohlásil Damien. „Samozřejmě to nemůžu tvrdit s naprostou jistotou. S žádným učitelem jsme vlastně ani nebyli sami.“

„Nebyli sami? Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„Všude jsou ti ptačí lidé. Na chodbách mezi učebnami, a dokonce i přímo na hodinách.“

„To si snad děláš srandu!“ Při představě, jak se ty zrůdné hříčky přírody volně pohybují mezi mláďaty, jsem se otřásla odporem. Jako kdyby tady byly doma!

„Nedělá,“ řekla Afrodita. „Jsou všude. Je to jak v Invazi lupičů těl. Ti dobří vypadají navenek pořád stejně, ale něco je zevnitř ovládá, a krakouni jsou jako ti hajzlové mimozemšťani.“

„Co Erebovi synové? Účastní se toho?“ zeptal se Darius.

„Od té doby, co nás Aristos doprovodil ke škole, jsem žádného dalšího bojovníka neviděl,“ odpověděl Damien. „Co vy, holky?“

Dvojčata i Afrodita zavrtěly hlavou.

„Tohle je fakticky hodně špatné,“ zamumlala jsem a promnula si čelo. Dolehlo na mě vyčerpání. Co si počneme? Je vůbec někdo na naší straně? A jak se sakra dostaneme ze Školy noci do bezpečí, když ani nevíme, jestli nějaké bezpečí vůbec existuje?

22)

„Zoey? Není ti špatně?“

Zvedla jsem hlavu a střetla se s pohledem Damienových milých hnědých očí. Než jsem se zmohla na odpověď, předběhl mě Darius.

„Je. Zoey se potřebuje vyspat a odpočinout si, aby znovu nabyla síly.“

„Jak je na tom ta tvoje příšerná, hnusná, rozšklebená rána?“ zeptala se Erin.

„Vzhledem k tomu, že ten okouzlující nemocniční kostým není od krve, tak nějak jsme myslely, že se úplně zahojila,“ doplnila Shaunee.

„Je mi líp, ale jsem slabá a nějak se to nelepší. Připadám si jako mobil s rozbitou baterií.“

„Musíš si odpočinout,“ zopakoval Darius. „Tvé zranění bylo téměř smrtelné a zotavení nějaký čas potrvá.“

„Jenže my čas nemáme!“ zaječela jsem v bezradném vzteku. „Musíme odsud hezky rychle vypadnout a držet se od Kalony co nejdál, dokud nepřijdeme na to, jak ho porazit.“

„Tentokrát nebude tak snadné se odsud dostat jako posledně,“ řekl Damien.

Afrodita zafrkala. „Tobě to připadalo snadné?“

„Ano, ve srovnání s tím, co všechno budeme muset vyřešit teď,“ nedal se vyvést z míry. „Všude jsou krakouni. Včera v noci jen slepě napadali lidi. To davové šílenství, které kvůli tomu vypuklo, nám pomohlo nepozorovaně utéct. Dneska už jsou dobře organizovaní a mají hlídky na každém metru.“

„Viděl jsem je kolem celého areálu. Více než zdvojnásobili počet stráží,“ přisvědčil Darius.

„Ale žádný nehlídá před kolejemi, jako dřív vy,“ obrátila jsem se k němu.

„To proto, že na naší bezpečnosti jim nezáleží. Jde jim jen o to, aby někdo neopustil školu,“ řekl Damien.

„Proč?“ vzdychla jsem unaveně a začala si třít spánek, kde mi stále silněji pulzovala bolest.

„Ať už plánují cokoli, potřebují k tomu naprostou izolaci od okolí,“ usoudil Darius.

„To by znamenalo, že opravdu chtějí ovládnout jen tuhle Školu noci, a ne nejvyšší radu, nemyslíš?“ nadhodila Afrodita.

Ta otázka patřila mně, ale já se k optimistickému souhlasu, po kterém zřejmě toužila, nedokázala přimět, a tak místo mě promluvil Darius.

„Snad, ale ještě je příliš brzy, než abychom to mohli tvrdit s jistotou.“

„No, jestli chtějí být izolovaní, hodně jim nahrává ta ledová bouře. Všude vypadla elektřina. Mobilní signál je hodně špatný. Kromě pár míst, která jedou na generátory, je celá Tulsa bez proudu,“ řekl Damien.

„Zajímalo by mě, jestli Nyktina nejvyšší rada vůbec ví, že Shekina zemřela,“ poznamenal Darius.

Podívala jsem se na Damiena. „Co se stane, když umře velekněžka všech upírů?“

Kamarád zamyšleně svraštil čelo. „Jestli si to správně pamatuju z upíří sociologie, sejde se Nyktina rada a zvolí novou. Děje se to tak jednou za tři sta až pět set let. Když velekněžku jednou zvolí, zastává pak svůj úřad až do konce života. Taková volba je veliká událost, zvlášť když k ní dojde takhle nečekaně jako teď.“

To mi trošku zvedlo náladu. „Nyktinu radu tím pádem bude asi hodně zajímat, proč Shekina takhle zničehonic odešla na věčnost, co vy na to?“

Damien přikývl. „Souhlas.“

„To je možná ten hlavní důvod, proč chce Kalona udržet naši školu odříznutou od světa. Potřebuje se vyhnout pozornosti nejvyšší rady,“ vmísila se do debaty Afrodita.

„I když možná jen dočasně. Třeba jim hodlá nabídnout na místo nejvyšší velekněžky Neferet, ale nejdřív musejí získat co největší moc, aby si zajistili, že rada bude hlasovat pro ně.“

V pokoji zavládlo hrobové ticho a všichni na mě zůstali zhrozeně zírat.

„To nesmíme připustit,“ řekl nakonec Darius.

„Taky že nepřipustíme,“ pronesla jsem rázně a doufala, že tohle odvážné prohlášení dokážeme podpořit činy. „Poslyšte, tvrdí Kalona ještě pořád, že je pozemským vtělením Ereba?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ odpověděla Erin.

„A přestože to zní neuvěřitelně, všichni mu to žerou,“ rozvedla to Shaunee.

„Vidělas ho vůbec dneska?“ zeptala jsem se jí. „Myslím kromě té chvíle, kdy jsme sem přišli.“

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

Otočila jsem se k Erin.

„To samé. Ani jsem ho nezahlídla,“ potvrdila.

„Já ho taky neviděl,“ ozval se Damien.

„Já taky ne, a rozhodně toho nelituju,“ zabručela Afrodita.

„Jo, ale to jsi možná jediná,“ řekla jsem zamyšleně a podívala se na Damiena. „Už víme, že Kalona používá nějaké čáry, kterými všechny oblbuje. Funguje to dokonce i na nás, leda když se doopravdy tvrdě soustředíme a nedíváme se mu do očí, a to jsme s tím předem počítali. Věděli jsme, že je zlý. Krucinál, vždyť i já jsem z něj byla celá na větvi, než se pokusil uškrtit Daria.“

„Ten sviňák tě škrtil?“ vyhrkla Afrodita. „Do hajzlu, já ho tak nenávidím! Jo, a pakoni, pokud jste si ještě nevšimli, na mě žádná kouzla té křídlaté zrůdy nezabírají. Mně se nelíbí. Ani trochu.“

„To je fakt,“ řekla jsem. „Všimla jsem si toho. Tebe doopravdy vůbec nepřitahuje.“

„A proč by sakra měl? Je to obyčejný hnusný tyran. A pořád tady lítá polonahý. Navíc nesnáším ptáky. Pokud vím, umřít na ptačí chřipku je naprosto neatraktivní. Krátce a stručně, ne, nic zvláštního na něm nevidím.“

„Zajímalo by mě, proč to na tebe nepůsobí,“ přemítala jsem nahlas.

„Protože není normální?“ nadhodila Shaunee.

„Protože je mimozemšťan navlečený do lidské kůže?“ přisadila si Erin.

„Co takhle proto, že jsem nadaná výjimečnou intuicí a dokážu ty jeho kecy prokouknout? To mimochodem taky znamená, že si nic nedělám ani z těch vašich,“ odsekla Afrodita.

„Na tom možná něco bude,“ vyhrkl Damien vzrušeně. „Všichni cítíme, že nás to k němu táhne, ale na rozdíl od jiných mláďat mu dovedeme odolat, viďte?“

Přikývli jsme.

„No, máme přece spojení se živly – ovlivňují nás po fyzické i psychické stránce mnohem intenzivněji než ostatní mláďata. Třeba nám naše mimosmyslové schopnosti umožňují Kalonovu vábení vzdorovat.“

„Červení povídali, že je k němu taky vůbec nic netáhne, stejně jako Afroditu,“ podotkla jsem. „A oni všichni mají zvláštní dar ovlivňovat myšlenky.“

„To zní logicky a u mláďat to prokazatelně funguje, ale co dospělí upíři?“ řekl Darius.

„Vy přece nemáte všichni stejně dobré mimosmyslové vnímání. U každého je to jiné, stejně jako u mláďat, nebo ne?“ pronesla Afrodita. „Jasně, mláďata to berou tak, že číst myšlenky umí každý dospělý, ale to asi není tak docela pravda, viď?“

„Ne, to skutečně není pravda, ačkoli silně vyvinutou intuici má mnoho z nás,“ odpověděl.

„Ty taky?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „U mě se projevuje jen v situacích, kdy chráním ty, kterým jsem se zavázal slibem.“

„Na tom nesejde, jednoduše takovou nadstandardní schopnost máš,“ skočil do toho Damien, pořád ještě plný vervy. „Fajn, jací další dospělí tady na Škole noci jsou v tomhle ohledu nadprůměrní?“

„Neferet,“ řekli jsme všichni naráz.

„O ní už to dávno víme. Ale stojí jasně na Kalonově straně, takže ji počítat nebudeme. Kdo dál?“

„Damiene, ty jsi na to asi fakt kápnul!“ vykřikla jsem. Všichni na mě zůstali koukat, ale já měla oči jen pro kočky, které nepatřily nikomu z nás.

Jak se dalo čekat, Damien okamžitě pochopil, co myslím. „Drak, profesorka Anastasia a profesorka Lenobia! Jejich mimosmyslové schopnosti bych řadil hned za Neferetiny.“

„Není náhoda, že tu s námi jsou právě jejich kočky,“ řekl Darius.

„Jsou tady jako znamení, že jsme na správné stopě,“ přisvědčil Damien.

„Tak to je druhý důvod, proč odsud nemůžeme odejít ještě dneska,“ řekla jsem.

„Druhý?“ opáčila Afrodita.

„První je, že právě teď nedokážu ovládnout živly na dost dlouhou dobu, abych nás všechny ukryla před těmi podělanými krakouny – jsem moc unavená. Druhý je, že jestli na Draka a profesorky Anastasii a Lenobii nezabírají Kalonovy čáry máry, mohli by nám pomoct se ho zbavit.“

„Svět se zmítá v chaosu. Klidně můžeš mluvit i sprostě,“ poznamenala Afrodita.

„Ani chaos není omluva pro to, aby lidi podléhali zlozvykům,“ prohlásila jsem tónem, který mi silně připomněl babičku.

„Takže jsme domluveni: zůstaneme zde ještě jeden den. Zoey, musíš se vyspat. Zítra jděte na všechny hodiny, které normálně máte,“ uzavřel debatu Darius.

„Dobře, domluveno,“ řekla jsem. „Damiene, budeš mít příležitost promluvit si s Drakem chvilku mezi čtyřma očima a zjistit, jestli je na naší straně?“

„To by mělo jít, mám zítra šerm.“

„Kdo z vás chodí k profesorce Anastasii na kouzla a rituály?“

Dvojčata se přihlásila jako vzorné školačky.

„Vezmete si ji na starost?“

„Samozřejmě,“ řekla Erin.

„Rozkaz,“ pronesla Shaunee.

„Já si popovídám s Lenobii,“ řekla jsem.

„Já s Dariem se porozhlédneme kolem zdi a zjistíme, kde všude mají ptakouši hlídky,“ prohlásila Afrodita.

„Buď opatrná,“ varovala jsem ji.

„Bude,“ ujistil mě místo ní Darius.

„Myslím, že bychom měli odejít zítra, za každou cenu. Zůstávat tady déle, než je nezbytně nutné, by nebylo správné,“ řekla jsem ještě.

„Souhlasím. Ale pouze pokud budeš mít dost sil,“ odvětil bojovník.

„O to se postarám.“

Chvíli jsme mlčeli a Darius pak vážně pokračoval: „Až odsud utečeme, Kalona tě bude pronásledovat. Bude ti v patách tak dlouho, dokud tě nedostane.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ zeptala se Afrodita.

„Pověz jim, jak ti říká,“ vyzval mě.

Povzdychla jsem si. „Říká mi A-yo.“

„Do…“ zajíkla se Erin.

„… hajzlu!“ dokončila za ni Shaunee.

„To je ovšem skutečně zlé,“ pronesl Damien.

„On fakt věří, že jsi panna, díky které ho víc než před tisíci lety uvěznily indiánské vědmy?“ řekla Afrodita.

„Už to tak vypadá.“

„Co myslíš, pomohlo by, kdybys mu naznačila, že už žádná panna nejsi?“ Drze se na mě ušklíbla.

Obrátila jsem oči v sloup a potom, protože její dost nediskrétní narážky na moje ztracené panenství mě automaticky přiměly pomyslet na moje problémy s kluky, jsem změnila téma. „To by mě zajímalo, proč Stark tolik podléhá Kalonovi. Má ohromné nadání od Nykty, a než umřel, připadalo mi, že intuici má slušnou.“

„Stark je totální kretén,“ prohlásila Shaunee.

„Jo, když se dá dohromady to, co jsme slyšeli od ostatních, a co udělal Becce, je naprosto jasné, že z něj nekouká nic dobrého,“ podpořila ji Erin.

„Možná mu přeskočilo z toho, že vstal z mrtvých, ale spíš bych hlasovala pro to, že byl parchant už předtím, než natáhl bačkory,“ řekla Afrodita. „Musíme se od něj všichni držet co nejdál. Podle mě je stejně prolezlý zlem jako Kalona s Neferet.“

„Jo, něco jako krakoun bez křídel,“ souhlasila Erin.

„Fůůůj,“ vyjekla Shaunee.

Já nic neřekla. Jen jsem tam seděla a cítila se hrozně unaveně a provinile. Dala jsem mu pusu. Už zase. Zato všichni moji kamarádi si o něm myslí, že je netvor, zřejmě proto, že doopravdy netvor je. A jestli je to takový hajzl, jak to podle všeho vypadá, jak mě sakra mohlo napadnout, že v něm někde zůstává troška dobra?

„Tak dost. Zoey si musí jít lehnout,“ ukončil debatu Damien a vstal. Cameron pořád držel v náručí. „Všichni víme, co máme za úkol, tak ho provedeme a vypadneme odsud.“ Objal mě. „Už na tu Kramishinu básničku nemysli,“ zašeptal. „Nemůžeš zachránit každého, zvlášť někoho, kdo o to nestojí.“

Taky jsem ho objala, ale nic jsem neřekla.

„Docela se těším zpátky do podzemí. Tady nemáme co pohledávat.“ Smutně se na mě usmál a vyšel z pokoje. Dvojčata se se mnou rozloučila a následovala ho. Jejich kocour vyběhl za nimi.

„Pojď.“ Afrodita vzala Daria za ruku a zvedla ho z postele. „Dneska se do svého pokoje nevracíš.“

„Opravdu?“ opáčil a hřejivě se na ni usmál.

„Opravdu. Máme tady kritický nedostatek Erebových synů, takže z tebe nehodlám spustit oči a pár dalších částí těla.“

„Ble,“ řekla jsem, ale pak se na ně zazubila.

„Ty se hlavně vyspi,“ nařídila mi. „Budeš potřebovat spoustu sil, protože tě čeká pěkný cirkus s těmi tvými kluky. Mám takový pocit, že Erik a Heath ti dají zabrat daleko víc než nějaké živly.“

„Páni, děkuju za podporu, Afrodito,“ řekla jsem sarkasticky.

„Rádo se stalo. Znáš mě, kde můžu, tam pomůžu.“

„Dobrou noc, kněžko. Přeji ti klidný spánek,“ stačil ještě pronést Darius, než ho Afrodita vyvlekla na chodbu. S nimi odešly i zbývající kočky, takže jsem (konečně) zůstala sama s Nalou.

S povzdechem jsem vytáhla z kapsy láhev krve, protřepala ji, jako by to byl jeden z těch báječných chlazených nápojů ze Starbucks, a na jeden zátah ji vypila. Krev mě pohladila po těle jako teplé prstíky, ale obvyklý pocit elektrického šoku se nedostavil. Byla jsem příliš vyčerpaná. Ztěžka jsem vstala z postele, sundala si ty pitomé nemocniční hadry a hrábla do zásuvky pro svoje oblíbené pánské trenýrky (mají na sobě obrázky z Batmana) a vytahané staré tričko. Než jsem si ho natáhla, náhodou jsem se zahlédla v zrcadle a úplně ztuhla.

Tohle že jsem já? Vypadala jsem mnohem starší než na sedmnáct. Viděla jsem všechna svoje tetování – působila jako iluze života na kůži mrtvoly. Byla jsem neskutečně bledá! A pod očima jsem měla takové kruhy, že jsem se až lekla. Pomalu jsem sjela pohledem níž a prohlédla si svoji ránu. Byla příšerná a šíleně velká, táhla se mi od jednoho ramene ke druhému. Sice už nebyla rozšklebená jako nějaká ohavná tlama, ale zůstala po ní křivá, vrásčitá, vystouplá červená jizva, proti které Dariův šrám od nože vážně vypadal jako škrábanec.

Opatrně jsem se rány dotkla a trhla sebou, protože to zabolelo. Zůstane takhle vystouplá napořád? No, uznávám, že to bylo neskutečně povrchní, ale málem jsem se v tu chvíli rozbrečela. Ne proto, že jsme stáli proti strašné přesile. Ani proto, že se z Neferet vyklubala nebezpečná ďáblice. Dokonce ani z toho důvodu, že s Kalonou možná ohrožují rovnováhu dobra a zla na celém světě, ani kvůli tomu zmatku kolem Erika, Heatha a Starka. Chtělo se mi plakat nad tím, že budu mít absolutně ohavnou jizvu a už nikdy v životě si nebudu moct vyjít jen v tílku. A co když se budu zase někdy chtít někomu, no, ukázat nahá? Napoprvé jsem se hodně spálila, to zas jo, ale stoprocentně jednou přijde čas, kdy si najdu někoho fantastického, před kým se budu chtít svlíknout. No ne? Dál jsem koukala na nehezkou, ještě nezahojenou ránu a spolkla vzlyk. No ne.

Fajn, nesmím na to prostě myslet, a taky se nesmím na sebe dívat do zrcadla, když jsem nahatá. Vůbec mi to nedělá dobře. Krucinál, vždyť to snad nemůže dělat dobře nikomu!

Rychle jsem si přetáhla přes hlavu tričko a zamumlala: „Afrodita už mě nakazila. Takhle povrchní jsem fakticky nebývala.“

Nala na mě čekala v posteli, na svém obvyklém místečku na polštáři. Vklouzla jsem pod deku a vzala ji do náruče. Byl to báječný pocit, když se ke mně přitulila a nahodila režim předení. Asi jsem se správně měla bát usnout, přece jen mě minule ve snu navštívil Kalona a tak, ale únavou jsem nedokázala vůbec myslet ani se něčím trápit. Prostě jsem zavřela oči a s úlevou se odevzdala tmě.

V tomhle snu jsem se neobjevila na louce, a tak jsem si hned naivně oddechla a uvolnila se. Byla jsem na překrásném ostrově a dívala se přes lagunu na panorama, které mi připadalo povědomé, přestože jsem naprosto jistě věděla, že jsem tady nikdy nebyla. Voda voněla po soli a rybině. Byla hluboká, měla sytou barvu a něco na ní budilo dojem nesmírné rozlehlosti, který nemohlo vyvolat nic jiného než oceán. Poznala jsem to, i když jsem u moře v životě nebyla. Zrovna zapadalo slunce a nebe zalévala blednoucí záře, která ve mně vyvolávala myšlenky na podzimní listí. Seděla jsem na mramorové lavičce barvy měsíčních paprsků, zdobené složitým reliéfem úponků révy a květů. Připadalo mi, že patří do úplně jiné doby a země. Přejela jsem rukou po hladkém opěradle, stále ještě vyhřátém žárem odcházejícího dne. Působilo to hrozně opravdově, jako by to vůbec nebyl sen. Ohlédla jsem se a vykulila oči. Ty bláho! Za mnou se tyčil palác s krásnými klenutými portály, celý oslnivě bílý, se spoustou úžasných sloupů. Elegantními okny jsem uvnitř zahlédla lustry podobné svatebním dortům, které se v prvním šeru před setměním sem tam zatřpytily.

Úplně mi to vzalo dech a byla jsem na sebe doopravdy pyšná, že si dokážu něco takového vysnít, ale zároveň mě to trochu mátlo. Vypadalo to tak reálně a povědomě… Čím to?

Obrátila jsem se zpátky k vyhlídce na lagunu a rozeznala na druhém břehu katedrálu s kupolí, malé lodičky a spoustu dalších bezva detailů, které rozhodně nemohly pocházet jen z mojí fantazie. Od vody pofukoval mírný večerní vánek a přinášel výrazné aroma tmavého moře. Zhluboka jsem se nadechla a rozkošnicky si vychutnávala jedinečnost okamžiku. No, někomu by to asi spíš přišlo jako smrad, ale mně rozhodně ne, byla jsem úplně…

Do prkvančic! Po páteři mi přejely studené prsty hrůzy. Došlo mi, proč to tady znám.

Tohle místo mi teprve před pár dny popsala Afrodita. Ne takhle podrobně, nevybavovala si úplně všechno, ale i to málo se mi hluboce a znepokojivě vrylo do paměti. Tak moc, že jsem poznala vodní hladinu, palác i ten dojem starobylosti.

Bylo to místo, které zahlédla v druhé vizi, která předpovídala moji smrt.