23)

„Tady jsi. Tentokrát jsem tě nemusel ani volat, sama sis vybrala místo a přivedla mě sem.“

U mramorové lavičky se objevil Kalona, tak náhle, jako kdyby spadl z nebe. Mlčela jsem. Měla jsem moc práce s tím, abych nějak zklidnila vyděšený tlukot svého srdce.

„Tvá bohyně jedná velmi neobvykle,“ pokračoval přátelským, konverzačním tónem, když se posadil vedle mě. „Cítím, jaké nebezpečí ti zde hrozí. Překvapuje mě, že tě sem nechala přijít, zvlášť když musí vědět, že mě k sobě zavoláš. Zřejmě se domnívá, že budeš varována a lépe připravena, ale to mylně pochopila mé záměry. Chci oživit minulost a to nelze udělat jinak, než že nechám zemřít přítomnost.“ Odmlčel se a pohrdavým gestem odmávl nádheru na druhém břehu. „Toto vše pro mě nic neznamená.“

Neměla jsem sebemenší ponětí, o čem to mluví, a když jsem se konečně zmohla na slovo, vypadlo ze mě přímo geniální: „Já tě k sobě nevolala.“

„Ale jistě že ano.“ Použil důvěrný, laškovný tón, jako by byl můj kluk a já se před ním styděla přiznat, jak moc se mi líbí.

„Ne,“ řekla jsem, aniž jsem se na něj podívala, a zopakovala: „Nevolala jsem tě. A nemám páru, o čem to mluvíš.“

„Jen uvažuji nahlas, ale to není důležité. Časem vše pochopíš. Ale pokud jsi mě nepřivolala, A-yo, jak je tedy možné, že jsem směl vstoupit do tvého snu?“

Obrnila jsem se proti vábení, které na mě působilo už z pouhého zvuku jeho hlasu, a otočila se k němu. Zas vypadal mladě, tak na osmnáct nebo devatenáct. Na sobě měl volné džíny, které se zdály pohodlné a zároveň byly sexy, jak to dokážou jen ty, co nosíte do roztrhání, protože vám dokonale sedí. S dalším oblečením se neobtěžoval. Neměl ani boty. Jeho křídla byla omračující. Černá jako bezhvězdné nebe, v blednoucím světle se hedvábně leskla a to jim propůjčovalo jedinečnou krásu. Jeho bezchybná bronzová pleť jako by zářila vnitřním svitem a říct, že má fantastickou postavu, by skutečnost nevystihovalo ani v nejmenším. Jeho tělo, podobně jako jeho tvář, bylo tak nádherné a dokonalé, že to vůbec nešlo popsat.

Otřeseně jsem si uvědomila, že přesně taková připadala mně a Afroditě Nyx. Její krása byla tak nadpozemská, že jsme ji nedokázaly popsat. Kdoví proč mě tahle podobnost mezi Kalonou a naší bohyní hrozně rozesmutnila. Uvědomila jsem si rozdíl mezi tím, jaký asi kdysi býval a co se z něj stalo.

„Copak, A-yo? Proč se tváříš, jako by ti bylo do pláče?“

Začala jsem si pečlivě rozmýšlet odpověď, ale potom jsem toho nechala. Když je tohle můj sen a jestli jsem sem Kalonu fakticky nevědomky přivedla, pak budu stoprocentně upřímná a řeknu mu pravdu.

„Je mi smutno, protože myslím, že jsi nebyl vždycky takový jako teď.“

Kalona naprosto znehybněl. Jeho dokonalé rysy jako by zkameněly a stala se z něj socha boha.

Ve snu vládlo bezčasí, takže nevím, jestli odpověděl po vteřině nebo po staletích. „A co bys udělala, kdybys věděla jistě, že jsem býval jiný, má A-yo? Zachránila bys mě, nebo uvrhla do kobky?“

Upřeně jsem se mu zadívala do zářivých jantarových očí a pokusila se dohlédnout až do jeho duše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale ani jedno bych asi nedokázala, kdybys mi s tím trochu nepomohl.“

Zasmál se. Ten zvuk mi zatančil po kůži. Chtělo se mi zvrátit hlavu, rozpažit ruce a všechnu tu krásu obejmout. „Domnívám se, že máš pravdu,“ řekl a úsměv mu probleskl i v očích.

Byla jsem to já, kdo odvrátil pohled. Zadívala jsem se na oceán a snažila se nemyslet na to, jak je Kalona neuvěřitelně svůdný.

„Líbí se mi tu.“ Zachytila jsem v jeho hlase radostný tón. „Cítím zde moc – pradávnou moc. Nedivím se, že si to tu zvolili za své sídlo. Připomíná mi to ono mocné místo, z něhož jsem povstal na Škole noci, ale tady nevládne země a to je pro mě velká úleva. Cítím se zde příjemně.“

Soustředila jsem se na jediné, co jsem z jeho řeči stoprocentně pochopila. „Na tom, že se cítíš dobře na ostrově, není nic divného. Země ti přece nedělá zrovna dvakrát dobře.“

„Země má pro mě pouze jediný půvab – to, že jsem v ní spočíval v tvém náručí. Naše milostné objetí však trvalo příliš dlouho, dokonce i pro mě, a to je má schopnost dávat a přijímat rozkoš velká.“

Zase jsem se na něj podívala. Mírně se na mě usmíval. „Musíš přece vědět, že já ve skutečnosti nejsem A-ya.“

Úsměv ani na okamžik nezakolísal. „Proč bych musel?“ Pomalu natáhl ruku a promnul mezi prsty dlouhý pramen mých tmavých vlasů. Zahleděl se mi přímo do očí a nechal ho sklouznout do dlaně.

„Nemůžu být ona,“ vypravila jsem ze sebe trochu rozechvěle. „Když ses vynořil ze země, nebyla jsem tam s tebou. Už sedmnáct let žiju na povrchu.“

Dál si hrál s mými vlasy a odvětil: „A-ya zmizela už před staletími, spojila se s půdou, z níž byla stvořena. Zrodila se znovu v tobě jako dcera smrtelníka. To proto jsi jiná než ostatní.“

„To nemůže být pravda. Já nejsem ona. Když ses objevil, nepoznala jsem tě,“ bránila jsem se.

„Víš s naprostou jistotou, žes mě nepoznala?“ Cítila jsem chlad čišící z jeho kůže a nejradši bych se k němu přitiskla. Znovu se mi prudce rozbušilo srdce, ale tentokrát ne strachy. Toužila jsem po blízkosti tohohle padlého anděla víc než po čemkoli jiném na světě. To nutkání bylo naléhavější než vábení Heathovy otisknuté krve. Jak by asi chutnala Kalonova? Jen jsem na to pomyslela, zachvěla jsem se sladkým, zakázaným očekáváním. „Vždyť to také cítíš,“ zašeptal. „Stvořili tě pro mě. Patříš mi.“

Ta slova opar touhy rázem smetla. Vyskočila jsem a obešla lavičku, takže nás dělilo mramorové opěradlo. „Ne. Já ti nepatřím. Nepatřím nikomu, jenom sobě a Nyktě.“

„Stále se vracíš k té hloupé bohyni!“ Svůdná důvěrnost se z jeho hlasu okamžitě vypařila a já zas viděla jen studeného anděla bez morálky, který ve vteřině střídá nálady a dokáže zabíjet pouhou myšlenkou. „Proč jí za každou cenu zůstáváš věrná? Ona tu teď přece není.“ Roztáhl ruce a nádherná křídla se zavlnila jako živý plášť. „Když ji nejvíce potřebuješ, nestojí při tobě a nechá tě dělat chyby.“

„Tomu se říká svobodná vůle,“ prohlásila jsem.

„A co je na svobodné vůli tak skvělého? Lidé ji od počátku věků zneužívají. Bez ní by život mohl být o tolik šťastnější!“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale bez ní už bych to nebyla já. Byla bych jenom tvoje loutka.“

„To ne. Tobě bych vůli ponechal.“ Hned se zase zatvářil jako milující anděl, tak krásný, že nebylo těžké pochopit, proč by se pro jeho náklonnost leckdo svobodné vůle bez váhání vzdal.

Já naštěstí nejsem leckdo.

„Přimět mě, abych tě milovala, můžeš jediným způsobem: zbav mě vlastní vůle a pak mi rozkaž, abych s tebou byla, jako otrokyni.“

Čekala jsem, že moje slova u něj vyvolají záchvat zuřivosti, a byla jsem na to připravená, ale on nezačal řvát, nevyskočil z lavičky ani neudělal žádný jiný výstup. Jednoduše pronesl: „Pak tedy musíme být nepřáteli, ty mým a já tvým.“

Nevyslovil to jako otázku, tak jsem si řekla, že nejlepší bude neodpovídat. Místo toho jsem se zeptala: „Kalono, co chceš?“

„Tebe, má A-yo, co jiného?“

Zavrtěla jsem hlavou a otráveně to odmávla. „Ne, tak jsem to nemyslela. Proč tady vlastně jsi? Nepatříš mezi smrtelníky. Ty… no…“ Zarazila jsem se a zamyslela nad tím, jak daleko můžu ve svém vyptávání bezpečně zajít, ale pak jsem si řekla, že to prostě risknu. Stejně už mě teď bere za nepřítele. „Jsi padlý anděl, že jo? Takže jsi původně žil, no, já nevím, na místě, kterému by většina smrtelníků asi říkala nebe.“ Zase jsem se odmlčela a čekala, jestli nějak zareaguje.

Lehce pokývl hlavou. „Ano.“

„A odešel jsi odtamtud schválně?“

Zatvářil se mírně pobaveně. „Ano, učinil jsem rozhodnutí a to mě přivedlo sem.“

„Proč jsi to udělal? Co chceš?“

Jeho tvář se zase proměnila. Rozzářila se jasem, jaký mohl náležet jen nesmrtelnému. Vstal, rozpřáhl paže a jeho křídla se rozprostřela v celé majestátní nádheře. Cítila jsem, že se na něj nemůžu dívat, a zároveň z něj nedokázala spustit oči.

„Všechno!“ zvolal božským hlasem. „Chci všechno!“

A potom zničehonic stál přede mnou, zářící anděl, ne padlý – zázračně blízko, na dosah. Dost smrtelný na to, abych se ho směla dotknout, ale příliš krásný, než aby mohl být cokoli jiného než bůh.

„Víš opravdu jistě, že mě nedokážeš milovat?“ Přitáhl si mě do náruče. Křídla zavířila a zahalila mě svojí měkkou temnotou jako teplá deka, v prudkém kontrastu k omamnému, bolestnému chladu jeho těla, které jsem začínala znát nazpaměť. Sklonil se a pomalu, jako by mi dával čas na rozmyšlenou, přiblížil rty k mým.

Když se setkaly, polibek mě celou spálil mrazem. Cítila jsem, že padám. Nevnímala jsem nic kromě jeho těla, jeho duše. Chtěla jsem se do něj vpít, dovolit mu, aby se ve mně ztratil. Otázka nebyla, jestli ho dokážu milovat, ale jak bych ho mohla nemilovat? Věčně ho objímat – vlastnit… ani to nebylo dost.

Věčně ho objímat…

Ta myšlenka mnou projela jako kopí. A-yu stvořili k tomu, aby ho milovala a navěky věků ho objímala.

Bohyně! vykřikla jsem v duchu. Copak jsem doopravdy A-ya?

Ne. Nemůžu být ona. Nedopustím to!

Odstrčila jsem ho. Byli jsme tak ztracení v dokonalém, vášnivém odevzdání, že ho můj odpor naprosto zaskočil. Zapotácel se a já stačila vyklouznout z dvojnásobného objetí paží a křídel.

„Ne!“ Divoce jsem vrtěla hlavou jako šílená. „Já nejsem ona! Jsem Zoey Redbirdová, a když se do někoho zamiluju, tak proto, že za to stojí, a ne proto, že jsem oživený kus hlíny.“

Jantarové oči se zúžily v hněvu a tvář se mu zkřivila. Vrhl se po mně.

„Ne!“ zaječela jsem.

***

Vytrhla jsem se ze sna. Nala vedle mě příšerně syčela a prskala a někdo seděl na kraji mojí postele a snažil se vyhnout mým zuřivě šermujícím rukám.

„Zoey! To nic. Vzbuď se! Au! Do prdele!“ vyjekl kluk, když jsem ho trefila pěstí do tváře.

„Nech mě být!“ vykřikla jsem.

Polapil obě moje zápěstí do jedné ruky. „Vzpamatuj se!“ Natáhl se k nočnímu stolku a rozsvítil lampičku.

Zamrkala jsem a vytřeštila oči na kluka, který seděl u mě na posteli a třel si lícní kost.

„Starku, co krucinál děláš u mě v pokoji?“

24)

„Zrovna jsem šel po chodbě, když jsem uslyšel, jak tvoje kočka mňouká a syčí, a pak jsi začala křičet. Myslel jsem, že se ti něco stalo.“ Zadíval se k oknu s těžkými závěsy. „Že se sem třeba dostal krakoun. Kočky je fakt nesnášejí, víš? No, tak jsem sem vletěl.“

„Tys náhodou šel kolem mého pokoje v…“ Podívala jsem se na budík. „V poledne?“

Pokrčil rameny a rty se mu zvlnily v tom přidrzlém úsměvu, který se mi na něm tak líbil. „No, ono to bylo spíš schválně než náhodou.“

„Už mě můžeš pustit,“ upozornila jsem ho.

Neochotně povolil stisk, ale doopravdy moje zápěstí nepustil. Musela jsem je odtáhnout sama.

„To musel být dost šílený sen,“ poznamenal.

„To teda byl.“ Posunula jsem se dozadu a opřela se o čelo postele. Nala už se uklidnila a stulila se vedle mě.

„O čem se ti zdálo?“

Neodpověděla jsem a zeptala se místo toho jeho: „Co tady děláš?“

„Vždyť už jsem ti to řekl. Slyšel jsem odsud kravál a…“

„Ne, myslela jsem, cos vůbec dělal u mě přede dveřmi? Je poledne. Všichni červení, které znám, nemají rádi slunce a touhle dobou spí jako dřevo.“

„Jo, taky bych nejradši spal, ale to je fuk. A venku žádné slunce nesvítí. Je tam skoro tma a všude samý led.“

„Prokristapána, to ta bouře ještě trvá?“

„Jo, dneska přechází další fronta. Nechtěl bych být v kůži obyčejných lidí, co nemají generátory a vůbec všechno to, co my tady ve škole.“

Hned mě napadlo, jestli mají generátor jeptišky v klášteře. Fakt jsem potřebovala zavolat sestře Marii Anděle. Vlastně co to plácám, jaké zavolat? Potřebovala jsem se za ní rozjet. Stýskalo se mi po babičce a už mě vážně nebavilo mít pořád pocit, že všude kolem číhá nebezpečí. Byla jsem neskutečně unavená. Povzdychla jsem si. Jak dlouho jsem vůbec spala? Tak pět hodin, spočítala jsem si v duchu. No potěš. A z toho jsem ještě bůhvíjak dlouho trčela s Kalonou na tom divném vysněném ostrově, při čemž jsem si taky asi zrovna dvakrát neodpočinula.

„Hele, vypadáš utahaně,“ řekl Stark.

„Pořád čekám na odpověď. Proč jsi sem šel? Jako doopravdy?“

Pronikavě se na mě zadíval a dlouze vydechl. „Chtěl jsem tě vidět,“ přiznal nakonec.

„Proč?“

Hnědé oči upřeně hleděly do mých. Vypadal skoro úplně jako před smrtí a to mě vyvádělo z míry. Oči měl normální a ze stínů kolem něj nevyzařovala žádná děsivá temnota. Jen červený obrys srpku mi připomínal, že už to není ten kluk, který se mi před pár dny ve sportovní hale svěřil se svým tajemstvím a prosil mě o pomoc.

„Oni se postarají, abys mě nenáviděla,“ vyhrkl.

„Jací oni? A sotva mě někdo dokáže přinutit, abych něco cítila proti své vůli.“

Jakmile jsem to dořekla, vynořil se mi v hlavě obraz toho, jak se objímám s Kalonou, ale rozhodně jsem tu zbytečně živou vzpomínku zahnala.

„Prostě oni. Všichni,“ odvětil. „Řeknou ti, jaká jsem zrůda, a ty jim uvěříš.“

Dál jsem se na něj dívala, mlčky a bez uhýbání. On odvrátil pohled jako první.

„Koukni, kousl jsi Beccu, couráš se všude s Kalonou, pořád máváš tím svým zázračným lukem, co nikdy nemine cíl, a míříš s ním na lidi… To tak nějak vysvětluje, proč si o tobě všichni myslí, že už nejsi zrovna fajn kluk.“

„Vždycky říkáš přesně to, co si myslíš?“

„Ani ne, ale snažím se být upřímná. Hele, jsem vážně unavená a měla jsem fakt příšerný sen. Dějou se tady věci, ze kterých nekouká nic dobrého. Mám ve všem parádní zmatek. A ty jsi přišel za mnou bez pozvání. Kdybych ti zavolala a řekla: ‚Čau, Starku, nechceš se mi vloupat do pokoje?‘, tak to beru, ale takhle ne. Nemám náladu se s někým dohadovat.“

„Já se sem nevloupal,“ namítl.

„Tohle zrovna není ten nejpodstatnější problém,“ odsekla jsem.

„Přišel jsem za tebou, protože když jsme spolu, tak něco cítím,“ vychrlil zničehonic jedním dechem.

„Jako co?“

„Prostě něco.“ Promnul si čelo, jako by ho bolela hlava. „Od té doby, co jsem umřel a probral se, si připadám, jako by část mojí duše zůstala mrtvá. Vůbec nic necítím. Teda aspoň nic dobrého.“ Mluvil v krátkých, úsečných větách, jako by pro něj bylo těžké ty věci vyslovit. „Jo, přiznávám, mám svoje pudy. A když zůstanu dlouho bez krve, ovládají mě. Jenže to není totéž jako cítit. Jsou to jen reflexy. Znáš to – jíst, spát, žít, umřít. Dělám to automaticky.“ Zkřivil rty a odvrátil pohled. „Automaticky si beru, co chci. Jako s tou holkou.“

„S Beccou,“ opravila jsem ho chladně. „Jmenuje se Becca.“

„No dobře, tak s Beccou.“

Jeho výraz ztvrdl. Nevypadal děsivě a neměl rudé oči, ale tvářil se jako arogantní kretén a já byla tak utahaná, že jsem se neovládla a nechala se tím vytočit.

„Napadl jsi ji. Chtěl jsi ji znásilnit. Hele, povím ti to jednoduše. Jestli ti vadí, že o tobě lidi špatně mluví, tak přestaň dělat špatné věci.“

V očích mu vztekle zablýsklo a v jejich hlubinách se mihla červená jiskra. „Líbilo by se jí to. Kdybyste s tím bojovníkem přišli o pět minut později, lepila by se na mě jako klíště.“

„To snad nemyslíš vážně! Fakt máš pocit, že vymývání mozků patří k předehře, nebo co?“

„Když jsi ji pak vevnitř potkala, byla vyšokovaná? Nebo všem vykládala, jak jsem sexy a jak moc mě chce?“ vyštěkl na mě.

„A tím to podle tebe má být v pohodě? Pohrabal ses jí v hlavě, aby to s tebou chtěla dělat. Říkej si, co chceš, ale tohle je u mě pořád znásilnění a nedělá se to.“

„Hned potom jsi mi dala pusu a tobě jsem se v hlavě rozhodně nehrabal!“

„To jo, ale já mám poslední dobou fakticky tragický vkus na chlapy. A řeknu ti upřímně, že zrovna teď nemám sebemenší chuť vrhnout se ti do náruče.“

Prudce vstal, až se matrace zhoupla. „Nevím, co tady sakra vůbec dělám. Jsem, co jsem, a na tom nemůže nikdo nic změnit.“ Naštvaně vyrazil ke dveřím.

„Můžeš to změnit ty.“

Řekla jsem to tiše, ale slova jako by se zatřpytila ve vzduchu, ovinula Starka a přiměla ho se zastavit. Chvíli jen stál, ruce sevřené v pěst, hlavu mírně skloněnou, jako kdyby bojoval sám se sebou. Pořád ještě zády ke mně zamumlal: „Vidíš, přesně tohle jsem myslel. Když mi říkáš takovéhle věci, dokážu zas něco cítit.“

„Třeba to bude tím, že jsem zrovna teď jediná osoba, která ti říká pravdu.“ Okamžitě se dostavil jeden z těch instinktivních pocitů, který mi dával vědět, že přesně tohle Nyx chce, abych řekla. Pořádně jsem se nadechla a soustředila se, a i když jsem byla unavená, rozbolavělá a spoustu věcí jsem vůbec nechápala, nechala jsem se vést nití, která se přede mnou začala odvíjet, a pokusila se s ní sešít roztrhané cáry Starkovy lidské přirozenosti. „Podle mě nejsi zrůda, ale ani žádný hodný kluk. Vidím, co jsi, a věřím, že si můžeš vybrat, kým chceš být. Copak to nechápeš, Starku? Kalona s Neferet tě schválně udržují v tomhle stavu, protože jsi pro ně užitečný. Jestli nechceš, aby z tebe udělali úplnou nestvůru, musíš si zvolit jinou cestu a vzepřít se jim i té temnotě, ve které se tak vyžívají.“ Povzdechla jsem si a chvilku hledala správná slova. „Uvědom si, že když dobří lidé nic neudělají, zlo vyhraje.“

Asi jsem trefila do černého, protože Stark se ke mně pomalu otočil. „Ale já k dobrým nepatřím.“

„Než se tohle všechno stalo, byl jsi dobrý kluk. Já to vím. Nezapomněla jsem, přesně jak jsem slíbila. A můžeš být takový zas.“

„Když slyším, jak to říkáš, skoro tomu věřím.“

„Věřit je první krok. Druhý je jednat podle toho.“ Odmlčela jsem se a ani on nic neříkal, tak jsem hluchou pauzu zaplnila další naprosto nesouvisející myšlenkou. „Přemýšlel jsi vůbec o tom, proč na sebe my dva pořád narážíme?“

Usmál se jako správný drsný frajer. „Jo, a řekl jsem si, že to bude tím, jaká jsi sexy kočka.“

Neúspěšně jsem se pokusila mu ten úsměv neoplatit. „Jasně, ale zrovna tohle jsem nemyslela.“

Pokrčil rameny. „Pro mě je to dostatečný důvod.“

„Děkuju, teda asi. Ale narážela jsem na něco jiného. Napadlo mě, že s tím má co dělat Nyx. Musíš pro ni být důležitý.“

Jeho úsměv se okamžitě vytratil. „Bohyně se mnou určitě nechce mít nic společného. Teď už ne.“

„Možná by ses divil. Pamatuješ se na Afroditu?“

Přikývl. „Jo, trochu. Ta protivná holka, co si o sobě myslí, že je bohyně lásky.“

„To je ona. Tak abys věděl, ta je s Nyktou jedna ruka.“

„Fakticky?“

„Stoprocentně.“ Než jsem to mohla zarazit, širokánsky jsem zívla. „Promiň. Poslední dobou jsem toho moc nenaspala. Všechen ten zmatek tady, pak to zranění a k tomu pár hodně hnusných snů… Prostě se teď se spánkem moc nekamarádím.“

„Můžu se zeptat na něco ohledně těch snů?“

Pokrčila jsem rameny a ospale kývla.

„Byl v nich Kalona?“

Překvapeně jsem zamrkala. „Jak tě to napadlo?“

„To on dělá. Leze lidem do snů.“

„Tobě se o něm taky zdálo?“

„Ne, mně ne, ale slyšel jsem, jak si o tom mláďata spolu povídají, a jim se o něm rozhodně zdálo. Akorát se jim to líbilo daleko víc než tobě.“

Vzpomněla jsem si, jak sexy Kalona dokáže vypadat a jak snadné by pro mě bylo podlehnout jeho omamné kráse. „Jo, tak na to vsadím boty.“

„Něco bych ti poradil, ale nesmíš si myslet, že to dělám, protože tě chci sbalit,“ prohlásil.

„O co jde?“ Tvářil se děsně rozpačitě, evidentně byl doopravdy nervózní.

„Nedostane se ti do snů, když někdo spí s tebou.“

Vytřeštila jsem na něj oči. Měl pravdu. Tohle znělo přesně jako něco, co by si vymyslel kluk, který chce dostat holku do postele (a podívat se jí pod kalhotky).

„Když se to stalo poprvé, nespala jsem sama,“ namítla jsem.

„Byla jsi s klukem?“

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. „Ne. Se svojí spolubydlící.“

„Jenže to musí být kluk. On asi nemá rád konkurenci nebo co.“

„Starku, ty si ze mě snad děláš pr… prču.“

Usmál se. „Žes chtěla říct jiné slovo?“

„Ale neřekla,“ usadila jsem ho. „A kde jsi sakra k téhle teorii přišel?“

„Kalona přede mnou mluví o všem možném. Někdy si asi vůbec neuvědomuje, že tam jsem. Slyšel jsem, jak se o těch snech baví s Refaimem. Kalona povídal, že původně chtěl postavit mezi holčičí a klučičí kolej krakounské hlídky, aby za sebou lidi nemohli chodit, ale nakonec si to rozmyslel, protože dokáže mláďata bez problémů ovládat i bez toho, aby jim lezl do snů.“

„Parchant jeden,“ zavrčela jsem. „Co profesoři? Taky je má všechny pod palcem?“

„Vypadá to tak. Žádný se proti němu ani Neferet otevřeně nepostavil.“

Čekala jsem, že se Starkovi moje otázky nebudou líbit, ale evidentně mu nevadily. Odpovídal na ně, jako by bylo celkem fuk, že mi všechno tohle prozrazuje. Tak jsem se rozhodla, že zjistím, kolik toho z něj dokážu vytáhnout. „Co Erebovi synové? Jednoho jsme potkali, když jsme přijeli, ale od té doby už jsem neviděla ani jeho.“

„Moc jich nezbylo,“ řekl.

„Jak to myslíš?“

„Většina je mrtvá. Když se Shekina zhroutila k zemi, Ate se zděsil a nařídil útok na Kalonu. I když podle mě ji zrovna Kalona nezabil.“

„Taky že ne. Shekinu zavraždila Neferet.“

„Hm. To mě nepřekvapuje. Neferet je pomstychtivá potvora.“

„Já myslela, že patříš k jejím poskokům.“

„Ne.“

„Víš to jistě?“

„Jo.“

„A ví o tom ona?“

„Ne,“ pronesl rozhodně. „Pamatuju se, cos mi řekla těsně předtím, než jsem umřel. Varovala jsi mě, ať si dávám na Neferet bacha.“

„Ano, vzpomínám si.“

„Mělas pravdu.“

„Ona se mění, Starku, viď? Už není jenom normální upírská velekněžka.“

„Normální teda určitě ne. Umí vážně hodně divné věci. Přísahal bych, že dokáže špehovat lidi líp než Kalona.“ Odvrátil se, a když pak zase zvedl hlavu, oči mu kalil hluboký smutek. „Mrzí mě, žes tam místo Neferet nebyla ty.“

„Kde tam?“ zeptala jsem se, i když tíseň okolo žaludku mi potvrdila, že vím naprosto přesně, co myslí.

„Hlídalas moji mrtvolu, viď? Pomocí nějaké kamery.“

„Ano,“ přisvědčila jsem tiše. „Nainstaloval ji tam Jack. Nechtěla jsem tě nechat samotného a tohle byl nejlepší způsob, na jaký jsem dokázala přijít. Jenže pak měla babička nehodu a všechno šlo úplně do háje… Je mi to líto.“

„Mně taky. Spousta věcí se nemusela stát, kdybys první, koho jsem po probuzení uviděl, byla ty a ne ona.“

Chtěla jsem se začít vyptávat, jak přesně probíhá celá ta záležitost se zmrtvýchvstáním, a vytáhnout z něj ještě nějaké informace o Neferet, ale viděla jsem, jak se úplně uzavřel a oči mu zaplavila bolest.

„Hele,“ změnil najednou téma, „potřebuješ si odpočinout. Já jsem taky utahaný. Co takhle vyspat se spolu? Myslím jako v základním smyslu slova. Slibuju, že na tebe nebudu nic zkoušet.“

„Tak to ani náhodou,“ zamítla jsem to.

„Radši budeš riskovat, že se ti zase bude zdát o Kalonovi?“

„Ne, to ne, jenom, no, ehm, mi to nepřipadá jako dobrý nápad.“

Jeho tvář zase ztvrdla a zchladla, ale bolest mu z očí nezmizela. „Protože myslíš, že ten slib nedodržím.“

„Ne. Protože nechci, aby někdo věděl, žes tady u mě byl,“ přiznala jsem upřímně.

„Odejdu včas, nikdo si mě nevšimne,“ odvětil tiše.

Zničehonic mě napadlo, že moje rozhodnutí může být přesně to, co definitivně ovlivní jeho volbu mezi lidskostí a temnotou. V duchu jsem si zase vybavila poslední dvojverší Kramishiny básničky: Spasí ji lidskost / zachrání mě pak? Došlo mi, co musím udělat.

„Tak dobře. Ale doopravdy musíš odejít hodně brzo, aby tě nikdo neviděl.“

Překvapeně vykulil oči a potom zvedl koutek ve svém drzém frajerském úsměvu. „Myslíš to vážně?“

„Je to smutné, ale už to tak bude. Tak pojď, než usnu uprostřed slova.“

„Super! Mě nemusíš prosit dvakrát. Jsem zrůda, ne blb.“ Rychle vykročil zpátky k posteli.

Posunula jsem se co nejvíc na kraj a odstrčila přitom Nalu, což ji hluboce urazilo. Mrzutě si postěžovala, přeťapala na druhý konec postele, třikrát se zatočila dokolečka a usnula snad ještě dřív, než si položila hlavu na tlapky. Podívala jsem se zase na Starka, a než si ke mně stačil vlézt, rychle přes jeho půlku postele položila ruku.

„Co je?“ zeptal se.

„Nejdřív sundej tu svoji lukostřeleckou výzbroj, co máš přirostlou na zádech.“

„Aha, jasně.“ Přetáhl si přes hlavu kožený postroj, na kterém nosil luk a toulec se šípy, a položil ho na zem. Když jsem ani potom ruku nestáhla, zabručel: „Ještě něco?“

„V botách mi do postele nepolezeš.“

„Krucinál. Promiň,“ zamumlal a zul se. Pak se na mě zadíval. „Mám si sundat ještě něco?“

Přísně jsem se na něj zamračila. Jako kdyby v tom černém tričku, džínách a s ironickým úsměvem už tak nebyl k sežrání! Ale to jsem mu samozřejmě nehodlala vykládat. „Ne, nic dalšího si nesundávej. Ach jo, prostě sem zalez, jsem utahaná jak kotě.“

Jakmile si vedle mě lehl, uvědomila jsem si, že moje postel je tak nějak malá, když v ní má člověk být s klukem. Musela jsem si připomenout, že jsem opravdu unavená a Stark je tam se mnou jen proto, aby mě už nic nerušilo.

„Zhasneš, prosím tě?“ požádala jsem ho. Znělo to mnohem klidněji, než jak jsem se cítila.

Natáhl ruku a stiskl vypínač.

„Chystáš se zítra jít zase na vyučování?“ zeptal se.

„Asi jo.“ Vůbec jsem se nechtěla bavit o tom, proč se s tak těžkým zraněním hned ženu do školy, a tak jsem dodala: „Hlavně nesmím zapomenout zaskočit k tomu autu, kterým nás Darius přivezl. Nechala jsem v něm kabelku. Teda aspoň doufám, že tam bude. Ztratit kabelku je hrozný opruz.“

„Z toho mi běhá mráz po zádech,“ zabručel Stark.

„Z čeho?“

„Z kabelek. Vlastně spíš z těch příšerností, co tam vy holky nosíte.“

„Příšerností? Kristova noho, vždyť tam máme úplně obyčejné holčičí věci.“ Tohle bylo tak typicky chlapské, že jsem se musela usmát.

„Na tom, co schováváte v kabelkách, nic obyčejného není,“ prohlásil. Přísahám, že jsem ucítila, jak se otřásl.

To už jsem se rozesmála nahlas. „Babička by řekla, že jsi chodící paradox.“

„To je dobře, nebo špatně?“

„Paradox je něco, v čem se spojují dvě protikladné věci, které se zdánlivě popírají. Jako třeba že jsi nebezpečný macho bojovník, který trefí všechno, na co zamíří, ale když vidíš holčičí kabelku, úplně se klepeš hrůzou. Jako by byly tvoji pavouci.“

Zafrkal smíchy. „Moji pavouci? To má být jako co?“

„No, já nemám pavouky ráda. Vůbec.“ Otřásla jsem se jako před chvílí on.

„Jo tak, už to chápu. Jo, kabelky jsou mí pavouci. Velikánský pavouci, který se dají otevřít a vevnitř je hnízdo maličkatých pavoučků.“

„Hej, přestaň! Vyděsíš mě k smrti. Změníme téma.“

„Já jsem pro. Takže… myslím, že aby to doopravdy fungovalo, musíš se toho, s kým spíš, dotýkat.“ Ta slova přicházející z temnoty vedle mě zněla zvláštně intimně.

„Na to ti tak skočím.“ Zalechtalo mě v břiše a nebylo to jen tím, že jsme mluvili o pavoucích.

Ztěžka, mučednicky si povzdechl. „Já si nevymýšlím. Proč ho asi neodradí, když spíš jenom vedle spolubydlící? Musíte se dotýkat. Holka s klukem. I když kluk s klukem by asi fungovali taky, kdyby byli jako Damien a jeho přítel. Nebo holka s holkou, kdyby patřily k sobě.“ Zarazil se. „Žvaním nesmysly, co?“

„Jo, žvaníš.“ Fakt je, že mám taky tendenci plácat páté přes deváté, když jsem nervózní, a bylo celkem osvěžující potkat někoho, kdo to má stejně.

„Vážně se mě nemusíš bát. Neublížím ti.“

„Protože víš, že bych na tebe poslala živly a ty by ti daly nakládačku?“

„Protože jsi mi sympatická,“ řekl. „A já jsem začínal být sympatický tobě, viď? Myslím předtím, než se mi stalo tohle.“

„Jo.“ Na jednu stranu jsem v tu chvíli měla nejlepší příležitost zmínit ten malý detail, že už teoreticky zase chodím s Erikem. A třeba poznamenat i něco o Heathovi. (I když to radši ne.) Na druhou stranu jsem chtěla ve Starkovi znovu probudit lidskost a asi by moc nepomohlo, kdybych na to šla způsobem: Koukni, jsem s tebou v posteli a dělám, jako že mi na tobě záleží, ale ve skutečnosti mám kluka. Nebo spíš dva. Kromě toho bylo načase začít být k sobě upřímná. Na začátku to vypadalo, že Erik je pro mě jako stvořený, a všichni si mysleli, že je ten pravý. Tak proč se mi celou tu dobu líbili i jiní kluci? Dokonce ještě předtím než se začal chovat jako žárlivý magor? Nešlo jen o Heatha, byl tu taky Loren a potom Stark. Dokázala jsem si to vysvětlit jediným způsobem – že Erikovi něco schází. Druhá možnost byla, že se ze mě stává příšerná běhna, ale to mi prostě nesedělo. Nepřipadala jsem si jako běhna. Spíš jako holka, které se líbí víc kluků najednou.

Stark se zavrtěl a já ucítila, jak ke mně natahuje paži. Obrnila jsem se a neucukla. „Pojď ke mně. Můžeš si položit hlavu na moje rameno a klidně spát. Se mnou budeš v bezpečí, slibuju.“

Přestala jsem dumat o Erikovi, řekla si, že když už s tím klukem ležím v jedné posteli, velký rozdíl v tom nebude, a převalila se k němu. Objal mě a já se pokusila aspoň trochu uvolnit. Přitiskla jsem se mu k boku a dost nešikovně si položila hlavu na jeho prsa. Pořád jsem musela myslet na to, jestli mu to není nepříjemné. Nejsem moc těžká? Nejsem příliš blízko? Nebo naopak daleko?

Pak se najednou dotkl mojí hlavy. Nejdřív jsem myslela, že ji chce posunout (protože ho tlačí), nebo že se mě třeba chystá uškrtit, a proto mě dost překvapilo, když mě začal hladit po vlasech, jako bych byla vyplašený kůň.

„Máš fakticky krásné vlasy. Řekl jsem ti to, než jsem umřel, nebo jsem si to jen myslel?“

„To sis asi jen myslel,“ odpověděla jsem.

„Řekl bych ti, žes dneska vypadala fantasticky, když jsem tě viděl nahou, ale to by nevyznělo moc dobře, když jsme spolu v posteli a nic neděláme.“

„Ne.“ Ztuhla jsem a připravila se, že mu vyklouznu z náruče. „To by teda nevyznělo dobře.“

Přidušeně se zasmál a já cítila, jak se mu rozvibroval hrudník. „No tak, klídek.“

„Tak laskavě nemluv o tom, jak jsi mě viděl nahatou.“

„Dobře.“ Chvíli se mi mlčky probíral ve vlasech a pak řekl: „Ten krakoun tě pěkně zřídil.“

Nebyla to otázka, ale stejně jsem odpověděla. „Jo.“

„Kalona nechce, aby se ti něco stalo. Až se sem ten krakoun vrátí, parádně si to odskáče.“

„Ten už se nevrátí. Zabila jsem ho. Spálila,“ odvětila jsem stručně.

„Dobře mu tak,“ zamumlal. „Zoey, slíbíš mi ještě jednu věc?“

„Jak chceš, ale zatím jsi nebyl zrovna dvakrát odvázaný, když jsem svoje sliby splnila.“

„Když dodržíš tenhle, nebudu si stěžovat, na to se spolehni.“

„Tak o co jde?“

„Slib mi, že jestli se ze mě stane úplná zrůda, jako jsou oni, tak mě taky spálíš.“

„Takovýhle slib se mi dávat nechce, ani náhodou,“ vyhrkla jsem.

„No, aspoň o tom přemýšlej. Je dost pravděpodobné, že to budeš muset tak jako tak udělat.“

Zase jsme se odmlčeli. Slyšela jsem jen Nalino tiché pochrupování v nohách postele a pravidelný tlukot Starkova srdce přímo pod mým uchem. Pořád mě hladil po vlasech a mně začala těžknout víčka, až jsem je ani při nejlepší vůli neudržela otevřená. Ale než jsem usnula, chtěla jsem od něj slyšet ještě jednu věc.

„Udělal bys pro mě něco?“ zeptala jsem se ospale.

„Myslím, že pro tebe bych udělal skoro všechno,“ prohlásil.

„Přestaň si říkat zrůda.“

Jeho ruka na okamžik znehybněla. Maličko se pohnul a já ucítila na čele dotek rtů. „Spi už. Budu tě hlídat.“

Pak se jeho dlaň vrátila k pomalému laskání a já usnula. O Kalonovi už se mi nezdálo.