Škola noci 5, kapitola 25,26

25)

Když jsem se probudila, Stark byl pryč. Cítila jsem se úžasně odpočatá a taky jsem měla hlad jako vlk. Protáhla jsem se, zívla a vzápětí uviděla na polštáři vedle sebe ležet šíp. Stark ho zlomil a já hned věděla, co to znamená. Nedivte se, jsem přece z města jménem Broken Arrow, tedy „zlomený šíp“, takže logicky vím, co to symbolizuje – mír, klid, konec boje. Pod polovinami šípu jsem našla složený papír, na kterém bylo tiskacími písmeny napsané moje jméno. Rozložila jsem ho a četla: Díval jsem se na tebe, jak spíš, a vypadala jsi úplně klidně. Škoda že se nemůžu taky tak cítit. Moc bych chtěl zavřít oči a najít klid, ale nejde to. Něco cítím, jenom když jsem s tebou, a i v těch chvílích jen zoufale toužím po něčem, co nikdy nebudu mít, aspoň dokud budu takový, jaký jsem teď. Proto tu nechávám tohle i svůj klid. Stark.

„Co tím sakra myslel?“ zeptala jsem se Naly.

Moje kočka kýchla, mrzutě mňaufla, seskočila z postele a odcapala ke svojí misce. Ohlédla se na mě a začala příst.

„No jo, já vím. Taky mám hlad.“ Dala jsem jí jídlo a začala se oblékat na školní den, který sliboval, že bude fakticky hodně divný. Myslela jsem při tom na Starka. „Dneska odsud vypadneme,“ oslovila jsem svůj odraz v zrcadle, když jsem krotila vlasy žehličkou.

Seběhla jsem dolů, popadla v kuchyňce svoje oblíbené cereálie Hrabě Čokula a připojila se k dvojčatům, která si se sklopenými hlavami něco šeptala a tvářila se hrozně otráveně.

„Čau, holky,“ pozdravila jsem je, sedla si vedle nich a nasypala si do misky pořádnou dávku čokoládové blaženosti. „Co se děje?“

Erin odpověděla tak tiše, abych to mohla slyšet jen já: „To poznáš sama, jakmile tady budeš chvíli sedět.“

„Jo, sleduj oběti lupičů těl,“ sykla Shaunee.

„Tak joooo,“ protáhla jsem zvolna, zalila si cereálie mlékem a rádoby bez velkého zájmu se rozhlédla po ostatních spolužačkách.

Nejdřív jsem si ničeho moc divného nevšimla. Holky do sebe cpaly proteinové tyčinky, cereálie a vůbec to, co má kdo rád k snídani. Teprve za minutu mi došlo, že zvláštní není to, co vidím, ale co nevidím. Žádné kamarádské pošťuchování, nikdo si nedělal srandu z něčích vlasů, nikdo neokřikoval ostatní, ať si ty kecy nechají. Žádné řeči o klukách. Nepadlo o nich ani slovo! Nikdo neremcal, že nemá hotový domácí úkol. On vlastně nikdo moc nemluvil. Všechny holky jen žvýkaly, dýchaly a usmívaly se. Pořád.

Obrátila jsem se k dvojčatům a pohledem se jich zeptala: Co s nimi do háje je?

Jsou uloupené, naznačila Erin rty a Shaunee přikývla.

„Jdou mi na nervy skoro víc než ten debil Stark,“ zašeptala pak Erin.

Doufala jsem, že můj hlas nebude znít příšerně provinile. „Stark?“ opáčila jsem. „Co zas udělal?“

„Než jsi sem přišla, ten hnusák se tady normálně producíroval, jako by mu to tu patřilo! Všichni víme, že celou noc znásilňoval a vysával nějakou uloupenou chudinku, a jemu je to úplně fuk,“ zamumlala Shaunee.

„Jo, měla jsi vidět Beccu. Vrhla se na něj s vyplazeným jazykem jak teriér,“ řekla Erin.

„A co on?“ zeptala jsem se a zatajila dech.

„Totálně ji přede všemi ztrapnil. Ani si jí nevšiml,“ odpověděla Shaunee.

„Tomu říkám použít, zmačkat a zahodit. Jako papírový kapesník,“ zahuhlala rozhořčeně Erin.

Snažila jsem se vymyslet nějakou otázku, která by mi pomohla zjistit, co Stark ještě dělal nebo nedělal, ale ze které by holky nepoznaly, jak moc se o něj zajímám, a taky mě napadlo, že bych se ho možná měla aspoň trošičku zastat, když vtom Erin vyvalila oči, div jí nevypadly z důlků, a zůstala zírat na něco za mnou.

„Do pytle. My o vlku…“ pronesla Shaunee svým nejprotivnějším tónem.

„A už nám tady čmuchá,“ doplnila Erin.

„Spletl sis stůl,“ řekla hlasitě Shaunee. „Tvoje fanynky jsou tamhle a tamhle.“ Neurčitě mávla rukou směrem k ostatním holkám, které přestaly jíst a taky čučely za mě. „Tady ne.“

Otočila jsem se a zjistila, že se nade mnou tyčí Stark. Setkali jsme se pohledem. Bylo mi jasné, že na něj koukám překvapeně a dost vykuleně. Jeho oči byly bezedné a vřelé. Přímo jsem slyšela, na co se mě ptají.

Přestala jsem si ostatních všímat a řekla: „Ahoj, Starku.“ Dala jsem si záležet, aby to nevyznělo ani moc kamarádsky, ani moc studeně. Prostě jsem ho jen pozdravila jako normálního spolužáka.

„Vypadáš líp, než když jsem tě viděl naposled,“ poznamenal.

Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Když mě naposled viděl, byli jsme spolu v posteli. Dál jsem se mu dívala do očí a snažila se vymyslet něco, co bych mu mohla říct před lidmi, ale předběhla mě Erin.

„To je teda překvápko, že vypadá líp, než když jsi včera večer ohlodával Becce krk.“

„Jo, při takovém pohledu by asi každý kapku zezelenal.“

Stark odtrhl pohled ode mě, oči se mu zablýskly rudou zlobou a zavrtaly se do dvojčat. „Mluvím se Zoey, ne s vámi. Tak držte huby.“

Zaznělo v tom něco, z čeho mě zamrazilo hrůzou. Ani nezvýšil hlas. Ve tváři se mu v podstatě nepohnul jediný sval. Prostě jen najednou něčím připomínal svinutého hada, rozzuřeného, jedovatého, připraveného k útoku. Soustředila jsem se a rozeznala, že se kolem něj chvěje vzduch, jako když v létě stoupá nad plechovou střechou horko. Netušila jsem, jestli to dvojčata vidí taky, ale rozhodně něco vycítila, protože zbledla. Já jim ale moc pozornosti nevěnovala. Sledovala jsem Starka. Věděla jsem totiž, že ho právě posedla ta zrůda, o které mluvil. Proběhlo to ve vteřině, a když jsem se na něj při tom dívala, vzpomněla jsem si na Stevie Rae – přesně taková byla, než znovu našla svoji lidskou přirozenost.

Proto mi na Starkovi tolik záleží? Protože jsem zažila, jak se stejnými temnými pudy bojovala Stevie Rae a zvítězila, a já teď chtěla věřit, že on to dokáže taky?

No, jestli mě zkušenosti s mojí kámoškou něco naučily, tak to, že mládě v podobném stavu může být zatraceně nebezpečné.

Naprosto klidně jsem řekla: „O čem jsi se mnou chtěl mluvit, Starku?“

Viděla jsem, jak se v něm sváří kluk, kterého jsem znala, s netvorem, který měl sto chutí přeskočit stůl a zakousnout dvojčata. Konečně se ke mně otočil. V očích mu pořád slabě doutnal rudý svit. „Vlastně o ničem. Jen jsem našel tohle. Je tvoje, ne?“ Natáhl ruku a já zjistila, že drží moji kabelku.

Zvedla jsem k němu oči a pak je zase sklopila ke kabelce. Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že má z kabelek stejnou hrůzu jako já z pavouků. Když jsem se na něj znovu podívala, usmívala jsem se.

„Jo, je moje, díky.“ Sáhla jsem po ní a naše ruce se přitom dotkly. „Jeden kluk mi jednou povídal, že holčičí kabelky mu připomínají pavouky.“

Po rudé záři zničehonic nezůstala ani stopa, jako kdyby ji někdo zhasnul. Zmizela i aura děsu, která ho obklopovala. Na vteřinku zahákl jeden prst za můj, ale pak kabelku i moji ruku pustil.

„Pavouky? Nepřeslechla ses náhodou?“

„Určitě ne. Jsem vážně ráda, žes ji našel. Ještě jednou děkuju.“

Pokrčil rameny, otočil se a líně odkráčel.

Jakmile zmizel z dohledu, všechny holky kromě mě a dvojčat si začaly vzrušeně šeptat, jak je Stark sexy. Já se mlčky pustila do snídaně.

„Ty bláho, z toho kluka jde fakt strach,“ hlesla Shaunee.

„Byla Stevie Rae taky taková, než se proměnila?“ zeptala se Erin.

Přikývla jsem. „V podstatě jo.“ Ztišila jsem hlas a pokračovala: „Nevšimly jste si něčeho divného ve vzduchu kolem něj? Takového zvláštního vlnění nebo neobvykle tmavého stínu?“

„Ne, já jsem si ho zrovna moc neprohlížela, protože jsem čekala, že mě zakousne,“ prohlásila Erin.

„Přesně,“ potvrdila Shaunee. „Proto se ho nebojíš? Připomíná ti Stevie Rae, než se proměnila?“

Jen jsem neurčitě trhla ramenem a využila toho, že mám pusu plnou Hraběte Čokuly a nemusím odpovídat.

„Ty, poslyš, já vím, co se psalo v té Kramishině básničce a tak,“ podotkla Erin, „ale měla by sis dávat víc bacha, když se kolem tebe Stark motá. Je to chodící průšvih.“

„Navíc ta básnička vůbec nemusí být o něm,“ připomněla mi Shaunee.

„Holky, vážně se teď o tomhle musíme bavit?“ vypravila jsem ze sebe, když jsem konečně sousto spolkla.

„Jasně že ne, nám je stejně úplně ukradený,“ vycouvala z toho rychle Shaunee.

„Moje slova,“ přisvědčila Erin, ale ještě nadhodila: „Nepodíváš se, jestli ti něco nešlohnul?“

„No jo, jak chceš.“ Otevřela jsem kabelku, koukla dovnitř, prohrábla věci a začala nahlas vypočítávat jednotlivé položky. „Mobil… lesk na rty… sluneční brýle… peněženka a v ní, jo, všechny peníze i řidičák… a…“ Náhle jsem se zarazila, protože mi pod ruku přišel lístek, na kterém byl nakreslený zlomený šíp. Pod obrázkem stálo: Děkuju za dnešní noc.

„Co? Vzal ti něco?“ zeptala se Erin, naklonila se přes stůl a chtěla do kabelky nakouknout.

Rázně jsem ji zaklapla. „Ne, jen jsem našla úplně nechutný posmrkaný kapesník. Škoda že nešlohl zrovna ten.“

„No, stejně je to kretén,“ zamumlala mrzutě.

Přikývla jsem a souhlasně zahučela. Pak jsem dojedla snídani a snažila se pořád nemyslet na to, jak mě Starkova teplá dlaň hladí po vlasech.

Vyučování ten den bylo, jak by řekla moje učitelka španělštiny profesorka Garmyová, kdyby se neproměnila v poslušnou loutku, no bueno para me. A nejhorší na tom bylo, že když si člověk odmyslel ty odporné krakouny, co se courali snad úplně všude, vlastně všechno působilo skoro normálně. Jenže „skoro“ je slovo, které může skrývat ohromný rozdíl.

Ničemu moc nepomohlo ani to, že se mi v pololetí změnil rozvrh, takže jsem byla ve skupinách s úplně cizími spolužáky. Ani na jeden předmět jsem nechodila s dvojčaty nebo s Damienem. Afroditu jsem vůbec neviděla, a tak jsem na chvíli podlehla panice, jestli ji a Daria nesežrali krakouni. I když jak jsem Afroditu znala, byli oba pořád u ní v pokoji a hráli si na doktora.

Právě s touhle zvrhlou představou před očima jsem usedla do lavice na první hodině, což byla angličtina pro druhý ročník. Mimochodem, když mi Shekina upravila rozvrh tak, abych mohla chodit na upíří sociologii s pokročilými, tak nějak se zapomněla zmínit, že mě kvůli tomu musela přesunout na vyšší úroveň i v angličtině a španělštině. Žaludek jsem měla jako na vodě při pomyšlení, že nám profesorka Penthesilea, přezdívaná Paní Pé, zadá nějaký příšerně těžký text a bude od nás chtít referát, na který absolutně nebudu stačit.

Strachovala jsem se zbytečně. Paní Pé přišla. Vypadala jako obvykle, takže fantasticky a bohémsky. Ale chovala se jako úplně jiný upír. Nejúžasnější učitelka angličtiny, v jakou jsem se dřív neodvážila ani doufat, na začátku hodiny rozdala pracovní listy s gramatikou. Fakticky. Koukala jsem na těch pár okopírovaných listů potištěných z obou stran, které jsme měli vyplnit, jako blázen. Byla tam cvičení na všechno možné, od čárek přes nepravé vedlejší věty až po rozbory složitých souvětí (nekecám!).

Jasně, někomu – vlastně asi většině děcek z normálních státních základních a středních škol – by taková práce v hodině nepřišla ani trochu divná. Ale tohle měla být Škola noci a Paní Pé! Když už bych si měla vybrat, co je na Pekelné střední (tak naší škole říkají lidští kluci a holky) opravdu skvělé, tak to, že výuka tady nikdy není nudná. A ze všech našich báječných učitelů byla Penthesilea nejbáječnější. Hned první den jí stačilo asi tak šedesát sekund, aby mě úplně okouzlila, protože nám zadala ke společné četbě Nezapomenutelnou noc od Waltera Lorda, knížku o potopení Titaniku. To je samo o sobě super, ale připočtěte k tomu fakt, že Paní Pé žila v době té katastrofy v Chicagu a pamatovala si spoustu fantastických detailů o lidech na palubě a vůbec o životě v prvních letech dvacátého století. Tomu já říkám výuka na úrovni.

Vzhlédla jsem od šíleně nudného pracovního listu. Profesorka seděla u svého stolu jako pecka a s kamenným výrazem civěla na obrazovku počítače. Její dnešní charisma by ji na žebříčku děsných učitelů Jižní střední školy řadilo někam na úroveň paní Fossterové, která každoročně získávala ocenění pro nejhorší angličtinářku v dějinách lidstva a říkalo se jí buď Písanka, nebo Umpa Lumpa, podle toho, jestli zrovna měla na sobě lentilkově modrý etnický hábit nebo ne.

Profesorka Penthesilea se stoprocentně stala obětí lupičů těl.

Další hodinu jsme měli španělštinu. Zaprvé pro mě španělština pro pokročilé byla úplně nezvladatelná (do háje, vždyť jsem se nechytala ani v té pro začátečníky!) a zadruhé se profesorka Garmyová proměnila v pedagogickou trosku. Dřív nás vždycky do výuky doslova vtáhla tím, že mluvila jen španělsky, kdežto teď nervózně pobíhala po třídě a pomáhala nám napsat popis obrázku, který pověsila na magnetickou tabuli. Bylo na něm pár koček, vlastně gatos, zamotaných do provázku, vlastně hilo… prostě něco na ten způsob. (Fakticky španělsky moc neumím.) Tetování profesorky Garmyové připomínalo peříčka, a proto jsem o ní vždycky přemýšlela jako o malém španělském ptáčkovi. Teď ale vypadala spíš jako neurotický vrabec, jak poletovala mezi lavicemi. Čekala jsem, že se každou chvíli psychicky zhroutí.

Loutková učitelka číslo dvě.

Ale klidně bych na té totálně chaotické španělštině strávila celý den, kdyby to znamenalo, že se vyhnu třetí hodině, upíří sociologii pro pokročilé, kterou učí – hádáte správně – Neferet.

Od prvního dne na Škole noci jsem zásadně odmítala přeřazení na vyšší úroveň upíří sociologie. Nejdřív proto, že jsem chtěla zapadnout mezi ostatní. Neměla jsem zájem vejít ve známost jako ta divná terciánka (neboli prvačka), kterou šoupli mezi sextány (neboli čtvrťáky), protože je „zvláštní“. No uznejte.

No, celkem brzo jsem pochopila, že inkognito nezůstanu, ani kdybych se rozkrájela. Od té doby se pokouším s tou svojí zvláštností (a zodpovědností a trapasy, které s ní souvisejí) nějak srovnat. Ale i když jsem si vážně vší silou snažila vsugerovat, že tahle upíří sociologie bude úplně stejná jako všechny ostatní předměty, měla jsem příšernou trému.

To, že ji učí Neferet, mi samozřejmě zrovna dvakrát nepomohlo.

Šla jsem do třídy, zabrala si lavici skoro úplně vzadu, plácla sebou na židli a jala se předstírat, že jsem jeden z těch zoufalců, co celou školní docházku prospí, budí se jen v okamžicích, kdy se musejí šnečím tempem přemístit z učebny do učebny, věčně zívají a mají na čelech růžové fleky.

To divadýlko by mi možná prošlo, kdyby se Neferet také proměnila v uloupenou loutku. To ale bohužel nebyl ten případ. Z velekněžky sálala síla a něco, co by méně zasvěcení mohli považovat za dobrou náladu. Já to správně identifikovala jako zlomyslné potěšení. Vypadala jako vypasený pavouk, který se vítězně nafukuje nad každou ukousnutou hlavou a kochá se vyhlídkou na další zvěrstva a krveprolití.

Poznámka na okraj: Darius by na mě byl pyšný, že se dokážu vyjadřovat stejně květnatě jako on.

Kromě toho, že mi Neferet připomínala pavouka, jsem si taky všimla, že na oblečení zase nemá Nyktin symbol, stříbrnou výšivku bohyně s pozdviženýma rukama, v nichž drží měsíční srpek. Místo toho jí na krku na zlatém řetízku visela křídla vyřezaná z černého kamene. Ne poprvé jsem se podivila, jakto že nikdo jiný nepozná, že je úplně prohnilá. A že z ní vyzařuje temná energie, kterou vzduch kolem ní doslova praská jako při bouřce, než uhodí blesk.

„V dnešní hodině se zaměříme na jeden aspekt schopností, které mají pouze dospělí upíři nebo výjimečně i pokročilá mláďata. Své Příručky pro mláďata proto teď nebudete potřebovat, leda byste si chtěli do kapitoly o fyziologii udělat nějaké poznámky. Otevřete si prosím učebnice na straně 426, kapitola o skrývání.“ Neferet upoutala pozornost malé skupinky velice snadno. Rázovala sem a tam po přední části třídy a vypadala důstojně a jako obvykle taky nádherně – měla na sobě dlouhé černé šaty protkané zlatými nitěmi, které se mihotaly, jako by byly tekuté. Kaštanové vlasy si stáhla dozadu, ale pár rozkošných lokýnek nechala volně splývat podél překrásného obličeje. Mluvila kultivovaným hlasem, který se příjemně poslouchal.

Měla jsem z ní příšerný vítr.

„Každý si přečtěte tuto kapitolu. Vaším úkolem potom bude po pět následujících dní si zaznamenávat do notýsku všechny sny. Ve snech často vyplouvají na povrch naše skryté tužby a také schopnosti. Před usnutím se soustřeďte na to, co jste dnes četli, a přemýšlejte, co pro vás výraz skrývání znamená. Jaká temná tajemství skrýváte před světem? Kam byste šli, kdyby vás nikdo nemohl spatřit? Co byste dělali, kdyby vás přitom nikdo nemohl vidět?“ Odmlčela se a přejela všechny pohledem, takže se každému postupně podívala do očí. Někteří se na ni plaše usmáli. Jiní skoro provinile odvrátili zrak. Celkem vzato tahle třída projevovala mnohem víc života než ostatní, ve kterých jsem ten den byla.

„Brittney, děvenko, přečetla bys prosím nahlas pasáž na straně 432, která pojednává o maskování?“

Drobná brunetka přikývla, nalistovala stránku a spustila:

MASKOVÁNÍ

Většina mláďat z vlastní zkušenosti ví o vrozené schopnosti zamaskovat svou přítomnost před nepovolanými osobami, tj. lidmi. Využívají ji při tradičních tajných výletech za hranice školního areálu, během nichž přímo v sousedství lidských příbytků provádějí rituály. To je však jen malá ochutnávka dovedností, které mají plně vyvinutí upíři. I dospělí, kteří nemají žádné nadání, mohou přivolat noc a skrýt svou přítomnost před nedostačujícími smysly běžného člověka.

Tady ji Neferet přerušila. „Jedna z věcí, které se v této kapitole dozvíte, je, že každý upír se dokáže nepozorovaně pohybovat mezi lidmi, což je velmi užitečná schopnost. Lidé totiž mají sklon pohlížet na veškerou naši činnost příliš kriticky.“

Mračila jsem se na text a v duchu si říkala, že jsem si Neferetiny předpojatosti vůči lidem přece nemohla všimnout jediná, když vtom po mně její hlas švihl jako bič. Stála hned vedle mojí lavice.

„Zoey. Jsem ráda, že ses konečně připojila ke skupině, která lépe odpovídá tvým schopnostem.“

Pomalu jsem vzhlédla a zadívala se do jejích studených zelených očí. Odpověděla jsem tak normálně, jak to jen šlo. „Děkuju. Upíří sociologie mě od začátku moc baví.“

Usmála se a najednou mi hrozně připomněla příšeru z Vetřelce, toho starého hororu se Sigourney Weaverovou, kde takový fakt šílený mimozemšťan žere lidi. „To mě těší. Přečteš nám prosím poslední odstavec na téhle stránce?“

Nadšeně jsem se chytila záminky, proč zase sklopit hlavu, našla zmíněnou pasáž a začala číst:

Mláďata však často nevědí, že maskování může být velice vyčerpávající. Přivolat noc a ovládat její moc po delší časové období vyžaduje velkou koncentraci. Je také třeba si uvědomit, že maskování má svá omezení. Některá jsou například tato:

  1. Jedná se o energeticky náročnou aktivitu, která může přivodit nadměrné vyčerpání.
  2. Maskování účinkuje pouze na organické objekty, a proto je snazší ho udržet bez přítomnosti oděvu (tj. nahý).
  3. Jakékoli pokusy o zamaskování předmětů, jako jsou auta, motocykly či kola, jsou zcela bezpředmětné.
  4. Jako ostatně veškeré naše schopnosti není ani maskování bez negativních účinků. U někoho vyvolá pouze mírnou únavu a bolest hlavy, pro jiného mohou být následky i daleko vážnější.

Tam stránka končila. Vzhlédla jsem k Neferet.

„To stačí, Zoey. Pověz mi svými slovy, co ses právě dozvěděla.“ Zavrtala se do mě pohledem.

No, popravdě jsem zjistila, že já a mí kamarádi nemůžeme k útěku ze Školy noci použít náš teréňák, leda bychom si sehnali nějaké povolení k odjezdu. Nahlas jsem to samozřejmě neřekla. Místo toho jsem se zatvářila jako pilná studentka a prohlásila: „Že před lidmi nedokážeme zamaskovat auta, domy a tak.“

„Před lidmi ani před upíry,“ doplnila strohým tónem, který by nezasvěcení (nebo oběti lupičů těl) mohli považovat za výraz pedagogického zájmu. „Nezapomínej, že ostatní upíři maskování anorganických materiálů prohlédnou také.“

„To si budu pamatovat,“ odvětila jsem. A myslela jsem to vážně.


26)

Před obědem jsem měla šerm a lepší už to snad ani nemohlo být. No jo, dobře, přeháním. Ještě lepší by samozřejmě bylo, kdybych i s kamarády byla tisíce kilometrů daleko od Školy noci, Neferet a Kalony. To ovšem zrovna nepřicházelo v úvahu, zvlášť po té Neferetině hororové přednášce o maskování na upíří sociologii, a tak jsem měla radost aspoň z toho, že Drakovi jsem připadala unavená, a proto mě nechal jen sedět a koukat se na ostatní.

Ve skutečnosti mi zas tak mizerně nebylo, a když jsem vylovila z kabelky zrcátko a natřela si pusu leskem (ještě že jsem ho neztratila!), neměla jsem pocit, že vypadám až tak zle. Když se k tomuhle projevu laskavosti přičetl fakt, že mezi kočkami, které přišly ke mně do pokoje jako chlupaté nápovědy, byl i jeho kocour, měla jsem pádný důvod našeho instruktora šermu pozorně sledovat.

Drak na první pohled působí jako další babiččin paradox. Zaprvé je malý. Zadruhé je sympaťák. Stoprocentní. Tipovali byste ho na tátu v domácnosti, co peče sušenky a v případě nouze dokáže dceři zašít rozpáraný lem na sukni. V upířím světě, kde mají muži roli bojovníků a ochránců, se malý sympaťák normálně prosadí jen těžko. Ale když Drak vezme do ruky svůj meč, teda správně vlastně fleret, celý se úplně promění. Najednou je smrtelně nebezpečný. Ztvrdnou mu rysy. Samozřejmě nepovyroste, to by bylo uhozené (a taky to nejde), ale on to vůbec nepotřebuje. Je totiž tak rychlý, že jeho fleret doslova létá a jakoby srší vlastní energií.

Dívala jsem se, jak Drak driluje třídu v šermířských cvičeních. Spolužáci v téhle hodině nevypadali tak uloupeně, ale to bylo hlavně asi tím, že v ní šlo o fyzickou aktivitu, a ne duševní. Když jsem se na ně líp soustředila, uvědomila jsem si, že všichni sice provádějí ty správné pohyby, ale nikdo si nepovídá ani v legraci nepokřikuje na ostatní. Všichni dělali přesně, co měli, a to bylo fakticky divné. Co si budeme nalhávat – přimět tělocvičnu plnou puberťáků s ostrými věcmi v ruce, aby dělali přesně, co mají, je přece naprosto nemožné.

Zamračeně jsem koukala na skupinku kluků, které by normálně Drak už dávno musel okřikovat, aby dávali pozor a nechovali se jako hovada (na Škole noci můžou učitelé říkat žákům, že jsou hovada, když se tak chovají, protože zmíněná hovada nemůžou běžet domů za maminkou a žalovat; díky tomu se zdejší studenti chovají jako hovada mnohem míň často než na normálních školách), když vtom se Drak u mě zastavil a zaclonil mi výhled. Zamžikala jsem a vzhlédla k němu.

Zvolna a významně přimhouřil jedno oko a potom se obrátil zpátky ke třídě.

Za chvilku ke mně přikráčel jeho obrovský mainský mývalí kocour, posadil se a začal si olizovat mamutí tlapu.

„Nazdar, Stínovlase.“ Podrbala jsem ho na hlavě a najednou si uvědomila, že takhle optimisticky naladěná jsem nebyla od chvíle, co mě málem zabil ten krakoun.

Škola sice připomínala noční můru a všude na nás číhalo nebezpečí, ale oběd byl jako oáza pohody. Naložila jsem si velikánskou porci svých milovaných špaget, vzala si k nim colu a sedla si k Damienovi a dvojčatům u našeho stolu.

„Tak co jste zjistili?“ zašeptala jsem mezi dvěma maxisousty špaget marinara se sýrem.

„Vypadáš daleko líp,“ řekl Damien hlasem, který měl k šepotu zatraceně daleko.

„Je mi líp.“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Víte co? Měli bychom si procvičit cizí slova na tu písemku, co píšeme příští týden,“ pokračoval hlasitě, otevřel svůj všudypřítomný notes a vytáhl tužku dvojku.

Holky zaúpěly. Já se na něj zamračila. Dostali ho lupiči těl nebo co?

„Jen proto, že se to tady trošku změnilo, si nemusíte úplně pokazit známky,“ trval neústupně na svém.

„Damiene, ty jsi otravný jak půlnoc,“ zavrčela Shaunee.

„Slabé slovo. Jsi otravný jak deset půlnocí a na nějakou blbou písemku z cizích slov se ti můžeme vy…“

Damien k nám otočil zápisník tak, abychom si všechny mohly přečíst, co napsal pod seznam slov.

Krak. jsou u všech oken. Mají extrémně dobrý sluch.

Rychle jsme se po sobě s dvojčaty podívaly a já potom s povzdechem řekla: „Dobře, Damiene. Jak chceš. Budeme se s tebou učit na blbou písemku. Ale taky myslím, že jsi pěkně otravný.“

„Bezva. Jako první tu máme slovo ‚koherentní‘.“ Ukázal na slovo tužkou.

Shaunee pokrčila rameny. „To zní jak ze Star Treku.“

„Taky mi to tak připadá,“ podpořila ji Erin.

Damien jim věnoval znechucený pohled, který nemusel ani hrát. „Jste zoufale nevzdělané. Napíšu vám k tomu definici.“ Načmáral: Drak je na naší straně. „Další je ‚senzuální‘. Zkus to, Erin.“

„Jééé, to vím, co znamená,“ vyhrkla Shaunee, chňapla po tužce a vyfoukla ji Erin před nosem. Vedle „senzuální“ napsala: To jsem já! Na dolní polovinu papíru pak naškrábala: Anastasia je taky s námi:-)

„Smajlíky podle mého názoru do kultivovaného psaného projevu nepatří,“ pokáral ji Damien.

„Jdi se bodnout,“ odmávla to Shaunee.

„I s kultivovaným psaným projevem,“ doplnila Erin.

„Vezmu si další slovo,“ skočila jsem do toho rychle. Seznamu jsem si ale ani nevšimla, rovnou jsem napsala: Musíme odsud dneska vypadnout, ale bez auta. Nešlo by zamaskovat. Zarazila jsem se, kousla se do rtu a pokračovala: Musíme dávat bacha. N. tuší, že chceme zdrhnout. „Hmm, já vlastně nevím, co přesně znamená. Napovíš mi, Damiene?“

„Ovšem.“ Napsal: Musíme rychle něco vymyslet. Než nám to překazí.

„Díky, další zkusím zase sama. Jen se potřebuju vteřinku zamyslet.“ Všichni jsme se mlčky věnovali jídlu a já dumala, ale ne nad cizím slovem „idiosynkratický“ (upřímně řečeno, nad tím bych mohla strávit věčnost a stejně bych nepřišla na to, co to je).

Potřebovali jsme se co nejdřív dostat z areálu školy, a to tak, abychom přitom mohli využít moje maskovací schopnosti. Jenže Neferet ví, že se o něco takového pokusíme – to dala najevo dost jasně. Tím pádem bude tyhle naše schůzky u oběda odposlouchávat nejen přes krakouny, ale taky osobně přes mysl Damiena a dvojčat. K tomu jí stačí být fyzicky v jejich těsné blízkosti. Znovu se mi hrozně ulevilo, když jsem si uvědomila, že o skutečném cíli našeho útěku, klášteře benediktinek, víme jen já a Stevie Rae. Ještě že mě napadl ten trik s lístečkem…

„Mám to!“

Holky i Damien na mě zůstali zírat. Široce jsem se na ně usmála. „Vzpomněla jsem si, co znamená ‚idiosynkratický‘!“ zalhala jsem bezostyšně. „A napadla mě perfektní metoda, jak si ta slova zapamatovat. Napíšu je na lístečky. Každý z vás jeden dostane a vy pak zkusíte přijít na to, co to slovo znamená, nebo si ho vyhledáte. Až si zapamatujete jeho definici, přijdete za mnou a já vám dám další. Bude to jako hra.“

„Kape ti na maják nebo co?“ vypravila ze sebe Shaunee.

„Ne,“ řekl nadšeně Damien, „je to bezva nápad. Tak nás to bude bavit.“

Já zatím zuřivě trhala list ze zápisníku na pruhy a psala na ně: Jděte rychle do stájí. Všechny jsem pak pečlivě složila a pokračovala ve vysvětlování: „Ale zatím se na ta slova nedívejte, nejdřív si snažte zafixovat ty definice, které už jsme vymysleli. Ty lístečky si přečtěte, až skončí šestá hodina, hned jak zazvoní. Vážně to do té doby vydržte, ano?“ Podala jsem každému z nich jeho „slovo“.

„No jo, spolehni se,“ zabručela Erin a strčila si papírek do kapsy značkových džín.

„Jasně, jak chceš. Z vás dvou budou jednou učitelé. A to nemyslím jako lichotku,“ prohlásila Shaunee a vzala si svůj lístek.

„Hlavně nezapomeňte, že až do zvonění se nesmíte podívat,“ zopakovala jsem ještě.

„Neboj,“ řekl Damien. „Poslyš, až je potom budeme číst, neměli bychom k sobě přivolat svoje živly, aby nám pomohly se líp soustředit?“

„Přesně!“ zajásala jsem a vděčně se na něj usmála.

„Když jsme u toho…“ Shaunee sebrala papír, na který jsme psali. „Odnesu tohle na záchod a nechám svůj živel, aby to pořádně prostudoval.“ Upřeně se na mě zadívala a já přikývla. Pochopila jsem, že přivolá oheň a zničí důkaz naší „konspirace“, což je cizí slovo, kterému kupodivu rozumím.

„Půjdu s tebou, ségra. Mohla bys třeba, no, potřebovat pomoc.“ Erin rychle vykročila za ní.

„Aspoň se nemusíme bát, že od dámských toalet chytne celá škola,“ zašeptal Damien.

„Do háje, já mám hlad!“ Ke stolu se přiřítila Afrodita a sedla si vedle mě. Na talíři měla horu špaget. Jako obvykle vypadala fantasticky, ale tak nějak neupraveně. Dlouhé vlasy, které jindy nosila rozpuštěné, měla stažené do ohonu, který zřejmě původně pracně vyčesala do výšky, ale teď byl prostě a jednoduše rozcuchaný.

„Jsi v pohodě?“ zeptala jsem se šeptem a významně střelila pohledem k oknu, abych jí naznačila, že nesmíme mluvit moc nahlas, jinak nás krakouni uslyší. Doufala jsem, že si to vyloží správně.

Podívala se stejným směrem jako já, mírně přikývla a taky šeptem odpověděla: „Nic se nestalo. Darius je šíleně rychlý!“

Z toho jsem pochopila, že náš bojovník ji zřejmě přibral k jednomu ze svých nadzvukových běhů. Chvíli jsem přemýšlela, jaká je škoda, že nás odsud nemůže prostě jednoho po druhém odnést, ale aspoň jsem si do budoucna uložila upravenou verzi tohohle nápadu – až bychom někdy byli v nouzi, dokázal by dostat do bezpečí jedno nebo i dvě mláďata.

„Venku je jich všude plno,“ sykla Afrodita tak potichoučku, že jsem jí skoro nerozuměla.

„Po celém obvodu?“ zamumlal Damien.

Přikývla a spolkla obří sousto špaget. „A taky po celém areálu,“ řekla, než si strčila do pusy další. Pořád mluvila co nejtlumeněji. „Ale zjevně jim jde hlavně o to, aby se bez jejich vědomí nikdo nedostal dovnitř ani ven.“

„No, my jim to předem rozhodně hlásit nebudeme,“ odvětila jsem. Podívala jsem se na Damiena. „Musíš jít pryč, abych si mohla popovídat s Afroditou. Chápeš?“

Chviličku vypadal ublíženě, ale pak jsem v jeho očích zahlédla záblesk porozumění. Zjevně mu došlo, že s Afroditou můžu mluvit, aniž bych musela mít strach, že se jí Neferet vetře do mozku a vyhrabe všecko, co jsme spolu probíraly.

„Chápu,“ řekl. „Tak se asi uvidíme…“ Nechal větu viset ve vzduchu jako otázku.

„Prostě si potom přečti ten lísteček se slovem, jo?“

Usmál se. „Dobře.“

„Lísteček se slovem?“ zeptala se Afrodita.

„To jsem vymyslela proto, aby za mnou po vyučování přišli do stájí a já jim o tom nemusela předem říkat. Když to bude překvapení i pro ně, Neferet taky nějaký čas potrvá, než jí dojde, co chystáme.“

„A my mezitím stihneme utéct?“

„Doufám,“ zašeptala jsem. Naklonila jsem se k ní blíž. Bylo mi fuk, jestli to krakounům bude připadat podezřelé. Nám myšlenky přečíst nemohli. „Hned po skončení poslední hodiny běžte s Dariem do stájí. Drak i Anastasia jsou na naší straně, takže jsme to s těmi kočkami asi pochopili správně a můžeme věřit i Lenobii.“

„A ta by nám mohla pomoct utéct přes to slabé místo ve zdi, co je za stájemi?“

„Přesně. Fajn, teď ti řeknu ještě něco, ale nesmíš o tom nikomu povědět, ani Dariovi ne. Slibuješ?“

„No jo, jak chceš. Nikdo to ze mě nedostane, leda přes moji mrt…“

„Ne, takhle to úplně stačí,“ skočila jsem jí do řeči. O žádných mrtvolách jsem nehodlala nic poslouchat.

„Dobře, prostě to nikomu nepovím. O co jde?“

„Až se odsud dostaneme, nevrátíme se do tunelů. Půjdeme do kláštera benediktinek.“

Ostražitě se na mě zadívala a v jejím pohledu se zračilo mnohem víc inteligence, než by u ní většina lidí hádala. „Vážně myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Stoprocentně věřím sestře Marii Anděle a z tunelů nemám dobrý pocit.“

„Do hajzlu. Vždycky když tohle řekneš, kouká z toho nějaký průšvih.“

„Mně se to taky nelíbí, krucinál! Ale všimla jsem si tam temnoty, kterou teď vídám až moc často.“

„Neferet,“ sykla Afrodita.

„Bohužel asi jo.“ Zvolna jsem pokračovala, spíš jsem přemýšlela nahlas. „Podle mě by ji přítomnost jeptišek mohla odradit. Sestra Marie Anděla se navíc jednou zmínila, že v jejich klášteře je nějaké mocné místo, kde viděla všelijaké divné věci, takže moje schopnost ovládat živly ji zas až tak moc nevyšokovala. Říkala tomu myslím Mariánská jeskyně.“ Jakmile jsem to vyslovila, pocítila jsem vnitřní jistotu, která znamenala, že Nyx moje volby schvaluje. „Snad bychom mohli tu sílu nějak využít, jako jsme to předtím dělali s tím zdrojem u východní zdi. Přinejmenším tam třeba načerpám síly, abych nás mohla zamaskovat.“

„Mariánská jeskyně? Něco takového by spíš mělo být někde ve skalách u moře než v Tulse, ne? Hele, hlavně nezapomínej, že to mocné místo u východní zdi nesloužilo pokaždé jenom k dobrým věcem, ale taky k pěkným hnusárnám,“ pronesla. „A co Stevie Rae a její příšery? A tví kluci?“

„Ti už tam budou. Aspoň doufám. Nádraží sledujou krakouni. Jestli Stevie Rae nevymyslí nějaký způsob, jak kolem nich proklouznout, tak je možná chytnou.“

„Koukni, já s ní strávila celé dva dny a můžu tě ujistit, že je zatraceně šikovná, akorát občas nepoužívá úplně fér prostředky.“ Odmlčela se a rozpačitě se ošila.

„Co je?“ pobídla jsem ji.

„Hele, řeknu ti to, ale musíš mi slíbit, že mi budeš věřit.“

„Dobře, slibuju. O co jde?“

„No, když už mluvíme o tvojí kámošce kovbojce a jejích bezva fintách, na něco jsem si vzpomněla. Zjistila jsem to, když jsme se, no, však víš co.“

„Otiskly?“ řekla jsem a snažila se (neúspěšně) potlačit úsměv.

„Na tom není nic k smíchu, ty káčo,“ odsekla. „Pěkně mě to štve. Ale to je fuk. Pamatuješ, jak ses Stevie Rae ptala na to, kam až ty tunely sahají a tak?“

Zalovila jsem v paměti. „Jo, pamatuju.“ Pak se mi stáhl žaludek, protože jsem si tu scénu v duchu přehrála a vybavilo se mi, jak nepřirozeně se kámoška tvářila, když jsem se jí ptala na další červená mláďata. Začala jsem tušit, co se mi Afrodita chystá povědět, a obrnila se proti tomu.

„Lhala ti.“

Přesně to jsem čekala, ale tím nebylo o nic lehčí to doopravdy slyšet. „V čem přesně?“

„Takže mi věříš?“

Povzdychla jsem si. „Je to smutné, ale jo. Otiskly jste se. To znamená, že k ní máš v určitém směru blíž než kdokoli jiný na světě. Znám to ze svého otisku s Heathem.“

„No tak bacha. Já nemám nejmenší chuť provozovat se Stevie Rae nějaké prasárničky.“

Obrátila jsem oči v sloup. „To jsem nemyslela, ty trubko. Jsou různé druhy otisků. Moje spojení s Heathem je hodně fyzické, ale on se mi taky už roky líbí. Ehm, hádám správně, že tebe Stevie Rae nikdy nepřitahovala?“

„Tím si můžeš být zatraceně jistá,“ odvětila suše.

„Obě máte hodně silné mentální schopnosti. Jste tím pádem logicky propojené na úrovni mysli, ne tělesně.“

„Prima, jsem ráda, že to uznáváš. A právě díky tomu vím, že ti lhala, když tvrdila, že jiná červená mláďata než ta, která nám představila, neexistují. Existují. Ona o nich ví a je s nimi v kontaktu.“

„Jseš si tím naprosto jistá?“

„Stoprocentně,“ odpověděla.

„No, teď se tím nemůžu zatěžovat, ale částečně by to vysvětlovalo tu temnotu, kterou jsem tam dole cítila. Je to stejná aura, jakou dřív mívala Stevie Rae. Ale tohle budeme řešit, až se odsud dostaneme,“ uzavřela jsem. Byla jsem zklamaná a naštvaná, že mi moje nej kámoška záměrně lhala.

„Nerada ti to říkám, ale Stevie Rae má víc tajemství než Paris Hiltonová kabelek. Ale ber to z té lepší stránky. Vsadím boty, že tvoje prolhaná kovbojka, příšery i tvoji kluci ptakoušům v pohodě proklouznou pod zobákem.“

„To doufám.“ S povzdechem jsem začala muchlat ubrousek.

„No tak,“ zamumlala. „Nenech se tím rozhodit. Stevie Rae ti sice neříká všechno, ale já vím, že jí na tobě záleží, fakt hodně. A taky se drží na straně dobra, i když je to pro ni občas hodně těžké.“

„Vždyť já vím. Stevie Rae má určitě dobrý důvod, proč má přede mnou tajemství. A já jí nemám co vyčítat, sama jsem kamarádům zatajila spoustu věcí.“ Jo, dodala jsem v duchu. A taky z toho byl parádní průšvih.

„Takže to, že vypadáš, jako bys potřebovala prášky proti depresi, asi nebude jen kvůli Stevie Rae.“ Pátravě se na mě zadívala a pak zvedla obočí. „Jasně, už rozumím. Máš trable se svým klukem. Nebo spíš se svými kluky?“

„Bohužel, množné číslo je správně,“ zahučela jsem.

„Kdysi jsem s Erikem chodila, ale sama nejlíp víš, že to už je dávno pasé. Jestli si potřebuješ popovídat, jsem k dispozici.“

Koukla jsem se na ni a uvědomila si, že má pravdu. Byla to ironie osudu, ale ona vážně představovala ideální osobu.

„Nejsem si jistá, jestli chci s Erikem chodit,“ vyhrkla jsem.

Oči se jí maličko rozšířily, ale na hlase nedala nic znát. „Tlačí na tebe, abys s ním spala?“

Pokrčila jsem rameny. „Jo. Ne. Trochu. Ale nejde jen o tohle.“ Naklonila jsem se ještě blíž a ztlumila hlas. „Afrodito, choval se k tobě někdy jako nějaký žárlivý cvok a diktátor?“

Sarkasticky ohrnula ret. „Zkoušel to. Jenže já si žádné žárlivé scény nenechám líbit.“ Po chvilce vážnějším tónem dodala: „Ty bys mu je taky neměla trpět, Zoey.“

„Já vím, a taky že mu je netoleruju.“ Povzdychla jsem si. „Až se vyhrabeme z tohohle marastu, budu muset vyřešit spoustu věcí.“

„To zní pěkně. Vymotáš se z jednoho průseru a hned na tebe čeká druhý.“ Zhltla další sousto špaget.

„No, nejdřív něco uděláme s tímhle konkrétním problémem, v osobních dramatech se můžu plácat potom. Vyřiď Dariovi, ať se připraví na nejhorší. Měl pravdu, Kalonu vůbec nepotěší, že jsme mu foukli.“

„Přesněji řečeno ho nepotěší, žes mu foukla ty. Vážně ho bereš.“

„Já vím a byla bych ze srdce ráda, kdyby ho to přešlo,“ prohlásila jsem.

„Hele, přemýšlela jsi o té první básničce, co ti Kramisha dala, než jsme odešli z tunelů? Vypadala přece jako návod, jak se Kalony zbavit.“

„No, jestli je to návod, tak já ho rozhodně nechápu.“ Nechtěla jsem před ní přiznat, že jsem si na Kramishinu básničku vůbec nevzpomněla – teda aspoň na tuhle ne. Zajímala mě totiž akorát ta druhá, která naznačovala, že bych Starkovi mohla nějak vrátit lidskost. Když jsem si to uvědomila, sevřel se mi žaludek. Co když Stark záměrně odvádí moji pozornost? Co když to na mě jen hraje, když jsme spolu sami, protože chce, abych se soustředila na něj a ne na tu druhou básničku a další podstatné věci – jako třeba na plán, jak se dostat ze Školy noci?

„No, vidím, že máš problémů až nad hlavu. A daly by se shrnout do jednoho jediného slova,“ poznamenala Afrodita.

Podívaly jsme se na sebe a obě zároveň řekly: „Kluci.“

Zafrkala smíchy a já se mírně hystericky zachichotala.

„Snad přijde den, kdy budeme mít tohle všechno za sebou a kluci budou opravdu tvůj největší problém.“ Zaváhala a dodala: „Doufám, že pořád nemyslíš na Starka.“

Pokrčila jsem rameny a nacpala si do pusy obří sousto špaget.

„Koukni, trochu jsem se na něj poptala a ten kluk je hrozný. Tečka, konec filmu. Zapomeň na něj.“

Polkla jsem, ještě chvíli žvýkala a polkla zbytek. Afrodita se na mě pořád zkoumavě dívala.

„Ta básnička ani nemusí být o něm,“ řekla.

„Já vím,“ odvětila jsem.

„Vážně? Hele, teď nás hlavně musíš odsud dostat a pak se zbavit Kalony – když už nic, aspoň ho zahnat pryč. Soustřeď se na to. Na Starka, Erika, Heatha i Stevie Rae můžeš myslet potom.“

„Ano, já vím,“ zopakovala jsem důrazně. „Teď se tím trápit nebudu.“

„Fajn, dobře. Pořád si jasně pamatuju, jak jsi vypadala tu noc, co Stark umřel. Dostal se ti pod kůži. Ale nesmíš zapomínat, že ten Stark, co se tady prochází jako pán světa, rozdává si to s jednou holkou za druhou, hrabe se jim v hlavách a pak je odkopává, není ten kluk, který ti umřel v náručí.“

„Co když je, a jenom potřebuje projít proměnou jako Stevie Rae?“

„No, já předem říkám, že kvůli tomuhle kreténovi se dalšího kousku svojí lidskosti nevzdám. Do hajzlu, Zoey, i Erik je lepší než Stark! Vnímáš mě vůbec?“

„Vnímám.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Fajn, nechám chvíli kluky na pokoji a udělám všechno pro to, abych nás dostala ven a zbavila se Kalony.“

„Bezva. Kluky můžeš řešit potom.“

„Platí,“ řekla jsem.

„A nejlepší kámošku taky.“

„Platí,“ zopakovala jsem.

„Fajn.“

Obě jsme se zase začaly věnovat jídlu. Všechno, co jsem jí slíbila, jsem myslela vážně. Byla jsem pevně rozhodnutá, že svoje osobní problémy odložím na jindy. Fakticky. Ale znáte to…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a deset